Ahoj všem doma i v zahraničí,
tak jsem úspěšně odbavena a za půl hodiny odlétám do Kuchingu, kde už mě celý natěšený čeká Péťa spolu s naším plovoucím domovem.
Péťa s Jannou čekají na kotvišti v Santubongu, Borneo
Cesta z Tchaj-peje byla divoká – z bytu jsem za Pétiny (naše česká spolubydlící) pomoci vyrazila ověšena krosnou, batohem, mošničkou, notebookem, spacákem a k tomu jsem nesla roličku námořních map, které jsem před pár dny nakoupila u tchajpejského agenta. Nebylo to těžké, ale bylo toho dost. Dole pod domem mě už čekalo taxi, a když jsem vystoupila na nádraží, že půjdu na autobus na letiště, klasicky jsem po 5 minutách, kdy už jsem měla koupený lístek, zjistila, že jsem mapy nechala v kufru v taxi!!! Okamžitě jsem zavolala do té taxikářské společnosti, že mám v jejich kufru mapy. Slečna mě ujistila, že se pokusí spojit s řidičem a zjistit co a jak. Poléval mě pot a na zádech jsem cítila nenávistné pohledy ostatních cestujících, kteří mě nervózně pozorovali zpoza okýnek klimatizovaného autobusu, jak dlouho že je hodlá ta hysterická cizinka ještě zdržovat. Nakonec to řidič nervově nevydržel a odjel. Já zůstala se zavazadly na zastávce a čekala na taxikáře, který byl tak hodný, že mi do 5 minut mapy opravdu přivezl. Pak už probíhalo vše hladce. Na letišti jsem se odbavila, povečeřela připravenou svačinu a s napětím sledovala blesky a hromy, které řádily venku za okny… Zatím je můžu pozorovat z bezpečného úkrytu a v suchu pod střechou, už za pár hodin ale budu na palubě Janny nucena čelit jim tváří v tvář!
Let samotný jsem skoro celý prospala a po dvou hodinách jsme bezpečně přistáli na letišti v Singapuru, kde jsem měla přespat a druhý den po poledni odletět Air Asia, další z nízkorozpočtových airolinek, na Borneo do Kuchingu. Nejdůležitějším úkolem bylo zajistit si nocleh.
Vyzvedla jsem si krosnu, popadla opět všechna svá zavazadla a vydala se hledat úschovnu, abych nemusela vše v noci hlídat a trochu se vyspala. V úschovně se platilo za kusy. Stálo to chvilku usílí, ale nakonec se mi podařilo zredukovat všechny své batohy a tašky na krosnu, ke které jsem připnula spacák a mapy, a tašku s notebookem, do které jsem nacpala mošničku a vše přebytečné z batůžku, kam jsem naopak přemístila chleba pro Jessie a kraťasy na ráno na převlečení. Zbývalo vyřešit, kde složím hlavu já…
Na rozdíl od madridského letiště, kde bylo asi jen 20 sedadel, v Singapuru o sezení nouze není. Bohužel všechny sedačky jsou ale umělohmotné a sedací plocha řádně vykřivená (do konkávních tvarů) a s ostrými okraji, aby se jim náhodou cestující po nich neváleli – přesně to jsem ale já měla původně v plánu… Co teď? Asi hodinu jsem se snažila uvelebit se tak, abych pokud možno měla batoh pod hlavou, což mělo zajistit jakžtakž spolehlivou ochranou před případnými lupiči, a zároveň aby batoh z části překrýval i ty nejostřejší části židle. Když už jsem ve tři nevěděla, jaké převalení zvolit, zimou mi drkotaly zuby a všechno mě bolelo, naštvaně jsem se zvedla a šla zkoumat okolí. Cestou kolem kaváren jsem si totiž všimla, že v nich mají celkem pohodlně vypadající křesla, a tak jsem se rozhodla dojít si do jedné z nich „na kafe“ a nenápadně nad ním usnout…:)
Očividně jsem nebyla jediná, koho něco podobného napadlo. Všechna křesla v kavárně kromě jediného byla obsazena spáči. To je moje šance, blesklo mi hlavou! Neváhala jsem ani vteřinu, koupila si masala čaj s mlékem, kořením a medem a poté, co jsem si konečně nad šálkem toho lahodného moku prohřála zmrzlé kosti, stočila jsem se spokojeně do klubíčka, pouta od batohu si provlékla pod nohu a usnula spánkem spravedlivých.
Ráno jsem se probudila v šest, přesunula se do vedlejší kavárny, kde měli kávu 5x levnější, vítězoslavně se schovala s hrníčkem do koutku a posnídala. Po ranní hygieně a převleku do kraťasů jsem se vydala do města za naší dobrou známou Jessie předat český chleba, který už jí nejméně rok slibujeme! Minimálně od té doby, co jsme konečně napojili na plyn sporák s troubou, který jsme si u ní objednali krátce poté, co jsme Jannu koupili.
Vše probíhalo podle plánu. Opět ten starý známý Singapur, pomyslela jsem si. V metru zaznívala stejně jako před rokem varování o podezřelých osobách a zavazadlech, nad kterými se turisté ve voze nejprve zatvářili opravdu „podezřele“ a pak vyprskávali smíchy. Cestou k Jessie jsem to vzala oklikou kolem dvou chrámů (jeden taoistický a druhý hinduistický), prošla čtvrtí Little India a za chvilku už jsem stála u obchodního komplexu, kde má Jessie svůj obchod. Vše ale bylo zavřeno… Možná je moc brzy, říkala jsem si. Bylo 10 minut po devaté. Tak si asi půjdu dát vedle džus z cukrové třtiny a počkám do deseti, to už bude určitě otevřeno, říkala jsem si. Pak jsem ale zahlédla vrátného a šla se zeptat, v kolik že se vlastně otvírá. Ten se rozesmál a povídá: „Přijď zítra ráno v půl desaté!“ „Cože? To mají opravdu všichni zavřeno?“ „Dneska je zavřeno, musíš přijít zítra!“ opakoval vrátný. „I ta paní s těmi jachtařskými potřebami?“ nenechala jsem se odbýt. „No jasně, vždyť je neděle!“ „Ahaaaaaaaaaa!“ konečně mi to došlo… Vždyť ona je dneska neděle a v neděli Jessie do práce nechodí! To mě zklamalo. Tak jsem se těšila, že ji překvapím svým příchodem a hlavně tím dlouho očekávaným chlebem… Co se dá dělat. Nakonec se mi podařilo pana vrátného přesvědčit, že v tom alobalu není zabalená bomba, ale jen neškodný bochník chleba, ke kterému jsem napsala vzkaz a poprosila ho, aby chleba Jessie druhý den ráno předal. Pak jsem se vypravila zpátky na letiště a cestou zašla na ten třtinový džus.
Tak ted už běžím ke gatu, aby mi to letadlo neuletělo. Další zprávy podám z Kuchingu!
English
Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...