Mořeplavecká melancholie

Robert Pirsing

(anglický originál publikován v Esquire, květen 1977, přeložili Petr Šimon a Jana Benešová)

Jejich osud byl typickým příkladem. Po čtyřech letech tvrdé práce byl jejich trimaran spuštěn na vodu v Minneapolis, kde začíná splavný úsek Mississippi. Šest a půl měsíce se plavili dolů po řece a pak přes Mexický záliv na Floridu, kde dokončili poslední úpravy. A potom všem konečně vypluli strávit rok na Bahamách, Malých Antilách a v Jižní Americe.

Dopadlo to ale úplně jinak. Během šesti týdnů to zabalili a loď byla zpět na Floridě na prodej.

„Nevěděli jsme, co si počít,“ psaly místní noviny. „Každý jsme měli nějaký ten nesplněný sen, místo, kam jsme se chtěli podívat, dobrodružství, které jsme chtěli zažít. A když se nakonec naše plány na „roční útěk z civilizace“ scvrkly na pouhých osm měsíců, cítili jsme se dost provinile. V podstatě nám přišlo, že za ty čtyři roky dřiny se nám nedostalo dostatečné odměny.“

„Ve skutečnosti bylo pro většinu z nás toho „útěku od civilizace“ víc, než jsme dokázali snést. Byli jsme předávkováni dovolenou. Možná, že nejsme tak nezávislí, jak jsme si mysleli. Každý nový ostrov najednou nabízel o něco méně než ten předchozí.“

„Všechny naše myšlenky směrovaly zpět domů.“

Přesuňte tento příběh do Sacramenta, Cincinnati nebo jakéhokoli jiného místa, kde touha plavit se po mořích naplňuje duše snílků přikovaných k zemi a kancelářské rutině. Tisíce párů, které střádaly celé roky, aby si všechny ty víkendy strávené na vodě protáhly na důchod na moři, prodávají své vysněné lodě po šesti měsících plavby. Změňte velikost lodí, životní styl, věk a zázemí účastníků a dostanete příběh, který je slyšet znova a znova ve všech oblíbených jachtařských oblastech. Romantické životní sny jsou zničeny psychologickou újmou, která s největší pravděpodobností ukončila kariéru většímu počtu jachtařů než jakákoli jiná příčina… Říkejme jí mořeplavecká melancholie.

„Už ani nevím, co jsme si mysleli, že hledáme,“ řekla mi jedna žena v přístavu na St. Thomas na Panenských ostrovech, poté co se spolu se svým manželem rozhodli svou loď prodat a odjet domů. „Ať to bylo cokoli, rozhodně jsme to nenašli v cestování na plachetnici. Zprvu to vypadalo jako naprosto idylický život, ale když se teď podívám zpět… Samozřejmě jsme zažili i krásné dny, ale většinou to byla jenom mizérie a dřina. Bylo to horší, než kdybysme zůstali doma.“

Její manžel dodává: „Brzy jsme si také začali lézt na nervy, protože jsme byli den za dnem zavřeni v malém prostoru lodě jako v kurníku. Nikdy nás nenapadlo, že když si dva lidé chtějí pořádně užít čas, po který jsou spolu, je třeba, aby měli možnost si od sebe také odpočinout. Strávili jsme spolu na lodi nespočet víkendů a krátkých dovolených, ale celoroční život na palubě je něco trochu jiného.“

Projevy deprese z dlouhodobého pobytu na moři se liší člověk od člověka, ale všem jsou společná dlouhá období mlčenlivosti u jinak výmluvné osoby následovaná pocity nesnesitelného smutku, který přichází zdánlivě bez důvodu, aby se pak ukázalo, že těch důvodů je najednou nějak moc:

Nic na téhle lodi nefunguje, pořád se něco rozbijí. Uvědomíme-li si, co všechno se na lodi může porouchat, je tento pocit naprosto oprávněný, ale najednou není čas a chybí nástroje na pořádnou opravu a ceny práce v loděnicích a vše, co je s tím spojené, jsou nepřijatelné. Takže cokoli se teď pokazí, ať je to rozbitá pumpa, volná hřídel nebo rozlámaný naviják, ze všeho se najednou stává katastrofa, která se během dlouhých hodin za kormidlem, kdy zůstává nevyřešena, jenom zvětšuje.

Peněz stále ubývá. Většina velkých supermarketů je příliš daleko od lodi na to, aby se k nim dalo dojít pěšky. Obchody v marínách mají všechno předražené. Peníze sice vždy ubývají, ale nyní se z výzvy, kterou běžně řešíme, stal zdroj beznaděje. Člověk, který to myslí s mořeplavbou vážně, si ale peníze tak nebo onak sežene, většinou prostřednictvím krátkodobých zaměstnání kolem lodí a rád po každé takové příležitosti skočí.

Lidé tady nejsou tak přátelští. Doma se zdáli být všichni daleko přívětivější, ale melancholie zachmuřila mořeplavcovu tvář, a všichni si proto od něj drží větší odstup.

Celý tenhle podnik není nic než útěk od reality. Běžně si neuvědomujeme, jak dobrá byla ta známá pracovní rutina v kanceláři. Spočívá to v drobnostech, jako když vám po ránu každý, koho potkáte, řekne „dobré ráno“ nebo když za vámi přijde váš nadřízený, že si s něčím neví rady. A to už vůbec nemluvím o každodenních setkáních se starými známými, sousedy a okolím, které tak důvěrně znáte. Kdo chce z takového života utíkat? Možná, že to hlavní, co mořeplavbou získáváme, je úcta k realitě, na kterou se jinak díváme, jakoby nás utiskovala, jakoby nás o cosi připravovala.

S tímto posledním symptomem, tou snahou „vrátit se do reality“, jsem se setkal téměř u všech případů mořeplavecké melancholie a vypadá to, že právě zde je zakopaný pes. Podrobnější rozbor odhalí hlubší příčiny celého problému.

Nejprve se musíme zeptat, kde ti, kteří trpí mořeplaveckou melancholií, přišli na myšlenku, že mořeplavba je útěkem z reality. Kdo jim něco takového napovídal a co přesně mají vlastně na mysli? Vědci a filozofové strávili celé generace studiem povahy skutečnosti a najednou se tady objeví skupina deprimovaných lidí, kteří to slovo používají naprosto ledabyle, jakoby všichni kolem měli vědět a souhlasit s tím, co realita vlastně znamená.

Realitou je pro ně, podle mého soudu, způsob života předtím, než se pustili na moře. Na rozdíl od mořeplavby je to způsob života, který sdílí většina členů naší společnosti. Často se jedná život se zaměstnáním, ze kterého plyne zisk, život ve stabilním ekonomickém systému bez přílišných odchylek od toho, co se považuje za normu a co odpovídá zvykům dané společnosti. Jinými slovy jsme zpět u běžného davu.

Odhalit nelogičnost tohoto postoje je snadné. Onen celek sestávající z domu, auta a zaměstnání spojený s rutinou pracovní doby od devíti do pěti je vlastní pouze malé části populace této planety a je běžný pouze pár posledních století. Je-li toto realita, byly pak ty milióny let, které jí předcházely, jen pouhou iluzí?

Alternativní a zároveň vhodnější definici reality získáme pojmenováním několika základních elementů, které ji provázejí: vzduch, sluneční záře, vítr, voda, pohyb vln, seskupení mraků před bouří – na rozdíl od kanceláří dvacátého století, existovaly všechny tyto elementy ještě předtím, než se na této planetě objevil život, a zůstanou tady i dlouho poté, až kancelářská rutina bude ta tam. Jsou navíc důvěrně známé každému, ne jenom malé části vysoce rozvinuté společnosti. Bráno čistě logicky, tyto elementy jsou mnohem reálnější než pomíjivý životní styl moderní civilizace, ke kterému se lidé trpící mořeplaveckou melancholií chtějí vrátit.

Jestliže to, co jsem právě řekl, je pravda, pak se zdá, že lidé, kteří se pustí na moře proto, aby unikli realitě, mají představu jak o životě na lodi, tak i o realitě naprosto převrácenou. Mořeplavba není únikem, ale návratem, je konfrontací s realitou, ze které se moderní civilizace snaží uniknout. Po staletí lidstvo trpělo na Zemi, která byla příliš temná, příliš horká nebo příliš studená pro lidské pohodlí, a proto člověk, aby tomu nepohodlí unikl, vymyslel si komplikovaný systém osvětlení, zateplení a klimatizace. Mořeplavbou o tyto vymoženosti přichází a navrací se do té původní reality, reality temna, horka a chladu. Moderní civilizace vynalezla rádio, televizi, filmy, noční kluby a velké množství mechanizované zábavy k vybuzení našich smyslů, které nám pomáhají utéct před zdánlivou nudou země, slunce, větru a hvězd. Mořeplavba nás k těmto odvěkým elementům skutečnosti navrací.

Mnohým lidem přivodila mořeplaveckou melancholii představa, že dlouhodobý pobyt na lodi je jednou z moderních forem stimulace, jako jsou filmy nebo sledování sportovních přenosů, a že loď je povinna nás udržovat v nadšení a poskytovat nám neustálou zábavu. Žádná plachetnice ale nemůže být nekonečným zdrojem potěšení a ani by se to od ní nemělo vyžadovat.

Dalším zdrojem neoprávněných očekávání je pak víkendové plachtění, které přináší uspokojení v mnohém odlišné od dlouhodobého pobytu na moři. Při víkendové plavbě se melancholie zřídkakdy projeví, protože víkendová plavba je vytržením z monotónnosti pracovních dnů. Víkendový námořník sice podléhá naprosto stejným depresím jako mořeplavec, ale činí tak doma nebo v práci a domnívá se proto, že příčina jeho melancholie má původ právě tam. Když se potom odhodlá k životu na moři s myšlenkou, že všechny dny teď budou stejně krásné jako ten řetěz letních víkendových výletů, samozřejmě se mýlí.

Neexistuje žádný způsob, jak se mechanizmu melancholie vyhnout. Melancholie nastává z nedostatku příjemných stimulů a je proto nevyhnutelná, protože čím více příjemných stimulů získáváme, tím se jejich efektivita snižuje. Když například z nenadání dostanete v pondělí peněžní odměnu, udělá vám to velkou radost. Když dostanete stejnou odměnu v úterý, máte také radost, ale menší, protože jde o opakování zkušenosti z předchozího dne. Ve středu je tato radost zase o něco menší, o čtvrtku a pátku ani nemluvě. V sobotu už odměnu považujete za něco normálního. A když se vám v neděli očekávané odměny nedostane, propadnete depresi. Míra vašeho očekávání během týdne vzrůstala a nyní musí zákonitě klesnout.

To samé platí pro mořeplavbu. Každý z nás dokáže pojmout jenom omezené množství těch překrásných západů slunce, kokosových palem houpajících se ve větru, tropických nocí ozářených měsíčním svitem a provoněných oleandrem a plumérií. Jenže pak si na to všechno zvyknete a žádná z těch krás už vás nenadchne. Ten příjemný vnější stimulus se opotřebuje a na jeho místo nastoupí deprese. V této fázi jdou lodě na prodej a sny o mořeplavbě jsou rázem ty tam. Nadšení je sice možné načas prodloužit hledáním nových vzrušujících cílů, ale dříve nebo později vás mechanismus deprese dožene a čím déle jste se depresi vyhýbali, tím větší vahou na vás dopadne.

Z toho vyplívá, že nejlepší obranou proti mořeplavecké melancholii je neutíkat před ní. Musíte se jí postavit přímo, nechat ji na vás dosednout, jak se objeví, prostě si tu zasmušilost vychutnat se vším všudy. Buďte si jisti, že stejně jako je nevyhnutelná melancholie, stejně tak nevyhnutelná je i radost, která po melancholii přichází. S každou hodinou a každým dnem, kterými vás melancholie provází, se vůči ní stáváte odolnější, až jednoho dne dojde k nevyhnutelnému zlomu a vaše nálada se zlepší. Dny, které jste melancholii obětovali, jsou jako peníze v bance. Radost těch následujících dní je umožněna právě touto investicí. Stejně jako neexistují hory bez nížin, není ani radosti bez melancholie. Bez vrcholků a propastí by život byl jenom dlouhá nudná rovina.

Připustíme-li, že melancholie je nezbytnou součástí našeho života, začneme k ní přistupovat s menší averzí a zjistíme, že se v ní ukrývá dosud neobjevený potenciál.

Za prvé jsme díky melancholii vnímavější k drobným detailům v našem okolí. Máte-li radostnou náladu, je volání divokých husí kdesi na vzdáleném kotvišti jenom prostým voláním divokých husí. Když na vás ale dosedne melancholie a vaše mysl se vyprázdní, to podivné osamělé volání přinese vlnu uvědomění o prázdnotě prostoru mezi mořem a oblohou. Bude to možná znít divně, ale jedny z mých nešťastnějších vzpomínek se týkají období, kdy jsem se topil v depresi. Zdlouhavé monotónní dny za kormidlem, když jsem křižoval proti vlhkému mrznoucímu větru nebo to třídenní bezvětří, které mě zanechalo v agonizujícím vedru, nudě a frustraci. Dny, kdy se nic nedařilo. Noci, během kterých jsem nedokázal myslet na nic jiného než na další pohromu, do které se řítím. Vzpomínám na tyto dny jako na „dny zocelování charakteru“, což je možná neobvyklý výraz, který ovšem má svůj specifický význam.

Poprvé jsem s ním setkal v dětských knihách o starých dobách mořeplavby, kdy byli mladíci posílání na moře, aby tam nabyli mužnosti a charakteru. Pamatuji si, že se mi to celé nějak nezdálo: „Jak může monotónní plavba přes velkou kaluž vody pěstovat charakter?“ Napadlo mě, že možná nějaká ta větší bouře vystraší ty mladíky natolik, že se stanou pokornější, mužnější a čestnější a budou si více vážit života, který leží před nimi. Stejně mi to ale připadalo jako prapodivná školní osnova. Existovaly přeci levnější a rychlejší způsoby, jak někoho pořádně vyděsit.

Dnes jako majitel plachetnice, který má už za sebou nějaký ten čas na moři, vnímám pěstování charakteru trochu jinak. Má to cosi společného se způsobem jakým moře, slunce a vítr s oblohou plynou dál den za dnem, týden za týdnem a vy s lodí musíte postupovat spolu s nimi. Když je třeba, musíte se chopit kormidla, vyměnit plachty, zaměřit hvězdy sextantem a vypočítat polohu a spát a vařit a jíst a opravovat, jak se něco rozbije, a mnohé z toho musíte dělat za bouřlivého počasí, stejně jako když je hezky, ať vás svět těší nebo vás přepadne sklíčenost. Nemáte prostě na výběr. Na to všechno si ale zvyknete, vytvoříte si nové návyky a na spoustu věcí se začnete koukat jinak. Vybavení, které s vámi bylo skrze bouři a neselhalo, se stane hodnotnějším, než bylo, když jste ho kupovali, protože víte, že se na něj můžete spolehnout. To samé platí pro vaše společníky v posádce a především to pak platí pro vás samotné. První dojmy jsou zpochybněny a posílen je skutečný charakter, který spočívá jednak ve schopnosti odlišit to, co pouze pěkně vypadá od toho, co vydrží, a jednak ve schopnosti osvojit si tyto hodnoty.

Zdá se ale, že existuje ještě jiný, hlubší způsob pěstování charakteru, a tím je pomalý proces sebepoznání, který nastává poté, co člověk prošel četným nebezpečím a depresí a už ho jen tak něco nevyvede z míry.

Sebepoznání je filozofickým problémem stejně jako povaha reality. Každý mořeplavec vám potvrdí, že když během dlouhých hodin za kormidlem daleko od pevniny přijdete o vnější civilizační stimuly, zvláště pak za nocí, kdy je zatažená obloha, to, co nastane, není v žádném případě večer naprosté pustoty. Místo toho přichází proud myšlenek, které vyvolala prázdnota noci. Události předchozího dne, jakkoli bezvýznamné, vyplují na povrch, vy se nad nimi pozastavíte, ony se pak na chvíli odmlčí, aby se později objevily znovu, o něco méně přesvědčivé, než se vytratí nadobro. Pak přijdou starší vzpomínky na předchozí týden, měsíc, rok; i ty vám vytanou na mysli a možná se na ně podíváte z nové perspektivy. Problém, který vás dříve trápil, je najednou rychle vyřešen. Nové nápady týkající se všeho možného vyskakují jakoby odnikud, protože zkostnatělé způsoby myšlení, ve kterých jste byli původně zabydleni, jsou oslabeny okolní prázdnotou a melancholií. Po čase se pak i ty nové ideje omrzí a prázdná noc hrábne hlouběji, rozvíří podvědomí a uvolní dávno zapomenuté myšlenky, potlačené před mnoha lety. Stará bezpráví, která jste museli přijmout, dávno zapomenuté tváře, zašlé pocity osobních nejistot, výčitky svědomí, nenávisti a obavy, to vše se na vás najednou vyvalí. Jste nuceni i těmto myšlenkám znovu a znovu čelit, dokud neodumřou stejně jako všechny ty před nimi. Ono , které tak objevíte, je v mnoha ohledech osobou, kterou byste svým přátelům neukázali. Je osobou, které jste se mohli vyhýbat celé dlouhé roky, člověkem plným ješitnosti, zbabělosti, nudy, sebelítosti, lenosti, člověkem vyčítavým a slabým v dobách, kdy je třeba síly, agresivním, kdy je třeba něžnosti, osobou, která udělá všechno proto, aby se nic z toho všeho o sobě nedozvěděla. Je to právě tato osoba, která po celou tuto dobu trpěla mořeplaveckou melancholií. Myslím, že právě v dennodenní konfrontaci s tímto spočívá hlavní zdroj budování charakteru.

Vytrváte-li, moře může být tím nejlepším spojencem, který vám pomůže se s touto temnou stránkou vaší osobnosti vypořádat. Během dlouhodobého pobytu na hladině prázdného oceánu, kdy pozorujete, jak se oceán před vašima očima neustále proměňuje, jednou je mohutný a nebezpečný, jindy klidný a nudný, ale vždy nekonečný ve všech směrech, dosáhnete postupně určitého porozumění sobě samému, které jako by se odrazilo od hladiny oceánu, nebo bylo přímo z něj načerpáno.

Jedná se o porozumění tomu, že jste-li znudění nebo rozrušení, ať máte radost nebo depresi, ať jste úspěšní nebo ne, dokonce ani zda jste živí nebo mrtví, na ničem z toho vůbec nezáleží. Moře vám tuto pravdu opakuje v každém svém zavlnění. A když toto porozumění přijmete, ztotožníte se s ním, a i přesto se rozhodnete pokračovat dál, čeká vás skutečné sebepoznání. Někdy je ten moment provázen nepříčetným smíchem. Odvěká realita života na moři konečně postavila vaši mořeplaveckou melancholii do té správné perspektivy.


Také by se vám mohl líbit překlad: Milionářem s dvoustovkou v kapse.

1 comment to Mořeplavecká melancholie