Jaro-léto 2009: Přípravy před plavbou

Janna na kotevní bóji

Putování na plachetnici má jednu velkou výhodu. Nejsou žádné silnice a dálnice, žádné ukazatele, kterých se musíte držet. Vůbec nejlepší je to, že můžete zastavit, kde se vám zlíbí – tedy až na pár výjimek. Prostě naprostá svoboda pohybu. Ovšem na rozdíl od cestování autem je třeba dopředu vědět, kde zaparkovat, pokud se někde chystáte zůstat déle. Nás čekala cesta do Hongkongu, kde měla Janna zůstat přinejmenším rok a najít tam místo, byť i jen pro malou loď, je docela tvrdý oříšek. Na pár dní někde hodit kotvu samozřejmě není problém, ale já jsem potřeboval z lodě pravidelně docházet do školy ve slušných šatech a s notebookem v ruce, potřeboval jsem proto snadný přístup na pevninu, mít šikovný zdroj vody a v ideálním případě taky teplou sprchu, alespoň čas od času – v zimě tu sice teplota neklesá pod deset stupňů, ale vodsuď posuď, že?

V Hongkongu jsou lodě všeho druhu k vidění na každém kroku. Funguje tu i několik jachtklubů, členství v nich ovšem většinou stojí majlant. Tady se neplatí jenom nějaké členské příspěvky, ale často si musíte koupit podíl klubu, většinou tak za padesát tisíc korun a víc. Rozhodně nic pro chudého studenta. A i když už se do jachtklubu dostanete a máte tu drzost přitáhnout také vlastní loď, což znamená, že očekáváte, že vám klub poskytne místo na kotevní bóji nebo nedej bože v maríně, napíšou vás na čekací listinu, běžně tak na 30.-40. místo, čekací doba průměrně dva až pět let… Ani jedno pro nás nepřipadalo v úvahu.

Jeden po druhém jsme obeslali všechny kluby a všude jsme se dozvědeli to samé. Zaplaťte a čekejte. Navíc v dobré polovině se jenom blahosklonně usmáli „jo vy chcete bydlet na lodi, aha vaše loď má pouhých třicet stop… na klubových bójích je tak jako tak zakázáno bydlet“.

Nakonec se objevila první naděje. Discovery Bay Yacht Club (DBYC) prý provozuje vlastní kotevní bóje a mají volné místo. Museli bychom se sice finančně podílet na opravě bóje, ale jinak nám ji podrží. I tady se ale vyskytly další komplikace.

Tam kdesi v dáli měla být "naše" bóje

Jednalo se jenom o partu lidí, bez klubovny, bez sprchy. To byl první zádrhel. Navíc se ukázalo, že bude také problém s bezpečným uvázáním člunu. Zrovna když už jsme začínali propadat černým myšlenkám, dozvěděli jsme se, že většina členů je zároveň přihlášena také v Discovery Bay Marina Club, což by částečně vyřešilo naše problémy s hygienou a parkováním člunu při cestě do města. Je to nicméně jedna z těch luxusních marín, do níž vstoupit rozhodně není zadarmo. Domluvili jsme si schůzku s komodorem DBYC a rozhodli se, že si marínu pojedeme prohlédnout zblízka. Cesta ferry na Lantau Island nás nadchla, méně už pohled na bóje, které byly dost daleko od maríny (doveslovat tam ve člunu nebude sranda), ale především byly dost odříznuté od okolní civilizace a tudíž potenciální cíl lupičů… Přesto jsme se snažili identifikovat tu nejasnou tečku v dálce, která by mohla být tou „naší“ bójí…

Komodor DBYC, takový milý prošedivělý pán se zvláštním přízvukem, nás přivítal s úsměvěm na tváři, i přestože na první pohled jistě poznal, že nepatříme do kasty, která přinese jeho klubu mnoho tržeb. Prý nás v maríně rádi uvítají, ale kromě měsíčních poplatků si musíme koupit podíl od nějakého stávajícího člena, který se chystá klub opustit. Podíl pak můžeme prodat, až budeme z Honkongu odjíždět. Suma za podíl nás dost usadila. Nepotěšilo nás, ani když potvrdil, že v zátoce, kde se nacházejí bóje, opravdu čas od času k nějaké té krádeži dojde. Poděkovali jsme s tím, že si to musíme promyslet.

Odpoledne jsme strávili procházkou po okolí a snažili se zjistit, jak to tu vypadá s obchody, o kolik se liší ceny našich oblíbených potravin v místním supermarketu (přeci jenom jde o velice oblíbenou čtvrť, která je zároveň známá tím, že zde bydlí především majetnější smetánka), a zatímco jsme se slunili na lavičce v parku, osnovali jsme, tu potichu každý sám pro sebe, tu nahlas společně, naši budoucnost jako noví obyvatelé Discovery Bay… Byla polovina února. Do dubnového návratu na Langkawi, kde jsme Jannu naposledy zanechali v péči místní maríny, stále ještě zbývaly téměř dva měsíce. Třeba do té doby najdeme ještě něco lepšího.

Jo na svém Scappare

Čas od času zavítám na internetová fóra kolem jachtingu, kde jsem se seznámil s Joem, Němcem pracujícím v Honkongu pro Reuters, který koupil v Singapuru 38stopý Downeaster a plánoval ho přeplavit v květnu do Honkongu. Řešil ten samý problém jako my. Měl sice k dispozi mnohem více prostředků, nicméně vzhledem k čekacím listinám, by mu asi členství v klubu mnoho nepomohlo. Nakonec se na nás ale přeci jen usmálo štěstí. Jednoho dne mi Jo zavolal, jestli bych se s ním nejel podívat do Deep Water Bay na jihu Hongkonského ostrova na kotevní bóji, která se brzy uvolní. Dozvěděl se o ní od kolegy v práci, který nedávno prodal loď a nový majitel ji kamsi přesouval.

Domluvili jsme se na devátou v sobotu ráno. Nemám rád, když lidi chodí pozdě na schůzky, ale tak nějak jsem špatně odhadl čas, k Joově domu, který nebyl daleho od mého bydliště, jsem se vydal pěšky a přišel jsem asi o deset minut pozdě. Tam mě čekalo překvapení, protože ve dvou připravených taxících byla naskládána celá Joova rodina včetně jeho rodičů, kteří přijeli na návštěvu. Ti všichni na mě museli čekat. Propadal jsem se hanbou a celou cestu jsem se omlouval jak anglicky, tak svou lámavou němčinou. Trapné to bylo o to víc, protože to bylo naše terpve druhé setkání s Joem a na to první jsme s Janičkou tehdy přišli taky trochu pozdě, protože jsme nemohli najít zapadlou hostpůdku, kde jsme se měli s Joem setkat.

Taxíky nás vyklopili u krásné pláže, rodinku jsme vypravili na procházku a Jo zavolal majiteli kotevních bójí. Postavili jsem se na malé betonové molo, kochali se okolím, malé vlnky šplouchaly o molo a my jsme si vyměňovali amaterská moudra o tom, jestli je skrze Filipíny lepší jet Palawanskou cestou nebo Suluským mořem… Pak jsme zaslechli dvoutakt starého dieslu a naskočili na malý člun, který James, náš budoucí pan domácí, používal k obsluze bójí. Zase po dlouhé době se pode mnou zahoupala paluba a slaná tříšť mi ošplýchla už teď šťastně roztlemenou tvář. Opět na vodě! A zase trochu blíž dalšímu dobrodružství, další šanci zvednout zadek od počítače. Pak přišla další sprška vodní tříště, která mě trochu probudila ze snění. Já jsem tady přeci kvůli Joovi, ta bóje není pro Jannu a my stále ještě nevíme, kde budeme kotvit, jestli sem doplujeme.

Tak tady budeme bydlet!

Hned jsem na Jamesovi začal pracovat. Teď bohužel nic jihého nemá, ale vzal si moje číslo a email a dá mi vědět. Projížděli jsme hejnem asi 50 jachet, většinou malých kajutovek Yamaha. Okamžitě jsem si Deep Water Bay zamiloval. Krásná krajina, dobrá ochrana před tajfuny, blízko na břeh. Middle Island, malý ostrůvek, který tvořil hranici mezi

„zátokou našíííí, kde je celej den stííín, dneska je ticháááá, to já dobře vííím…“

ehm, trochu jsem se nechal unést. Zpět k tématu. Middle Island leží mezi vyhlášeným Repulse Bay, kde jde jedna z největších Hongkonských pláží, a „naší“ Deep Water Bay. Scenérie naprosto úžasná. Na ostrůvku je jedna z měnších klubovem Royal Hong Kong Yacht Clubu, kde, jak jsem už měl zjištěno, mají program pro „kratkodobé členy“ s omezením na dva roky. Okamžitě jsem se sem v duchu nastěhoval a večer jsem pak poslal fotky zátoky Janičce se slovy: „Tak tady budeme bydlet!“

Zatím se ale nedalo dělat nic víc než čekat. Přes den jsem programoval svoje počítačové pokusy na univerzitě a v noci, kdy mi školní servery počítaly výsledky, jsem studoval mapy, počasí a plánoval nezbytné opravy.

Naše nové kotviště

Asi čtrnáct dní před odjezdem na Langkawi, jsem dostal od Jamese email, že má další bóji, jestli o ní ještě mám zájem. Vyskočil jsem do stropu! Okamžitě jsem mu napsal o číslo účtu a bóji nám předplatil až do srpna. Tak to bychom měli. Jannu už máme alespoň kde uvázat. Na řešení klubu už nebyl čas. Ještě jsem měl nějaké resty do školy. Byl konec semestru, musel jsem odevzdat dvě seminární práce, z nichž jedna závisela na počítačovém pokusu, jehož výpočet trval tři dny a už počtvrté byly jeho výsledky k ničemu. Do pětice mi konečně vypadlo něco smysluplného. Před odjezdem na loď jsem se chtěl vystěhovat z bytu, za který jsem platil nějakých 7000Kč za měsíc. Do kanceláře na univerzitě jsem tedy postupně nosil všelijaké haraburdí, které jsem nemohl vzít s sebou na loď. Nezbytných pár drobností naplnilo jeden velký a dva malé batohy, celkem asi 60kg. Že se mi podlomila kolena, asi není třeba zdůrazňovat.

Až konečně přišel ten velký den. Navěšel jsem na sebe batohy a koutkem oka letmo přehlédl tu komoru s malým okýnkem do světlíku, která mi byla tři měsíce bydlištěm. Pak už jsem se vydal na letiště – konečná stanice Langkawi!

1 comment to Jaro-léto 2009: Přípravy před plavbou