23. 4. 2009 Singapur

Po krátké odmlce jsme zpět s pokračováním cesty z Langkawi do Hongkongu. Vlastně jsem ještě ani neopustil Hongkong, kde jsem právě studoval na doktora ve formální lingvistice. Tomuto příspěvku tedy předchází Přípravy před plavbou.

Janna čeká na ostrůvku Rebak

Po cca tříhodinovém letu z Hongkongu jsem opět po dlouhé době vystoupil na letišti v Singapuru, křižovatce Jihovýchodní Asie.
Celnicí jsem tentokrát neprošel. Moje tři narvané batohy vzbudily pozornost bdělých orgánů. Jeden za druhým projela má zavazadla rentgenem a za chvíli jsem stál po kolena ve svých vlastních svršcích, spodcích, lanech, taškách naplněných vším možným od šroubů po acylpyrin. Prý velká koncentrace kovů… to asi ty klíče a šrouby a papiňák. Celníci jenom zakroutili hlavou a odstrčili mě i mou hromádku do kouta, ať jim tam nedělám svinčík. Lil ze mě pot. Znáte to. Doma balíte v klidu a vejde se vám to jen tak tak, ale jak to tam máte naházet narychlo třeba na letišti, když vám naměřili nadváhu, najednou se objem vašich věcí zdvojnásobí.

Ověšen, zamířil jsem ke stanovišti taxíků. Stále jsem ještě nevěděl, kdy mi pojede noční autobus do Kuala Perlis, odkud se trajektem přepravím na Langkawi. Stařičký taxikář ochotně přiskočil k mému letištnímu vozíku a statečně se chopil jednoho z mých malých batohů. Batůžek měl pouhých 30l, taxikář se proto nechal zmást, nečekal, že v tom batohu převážím malé železářství a málem se pod jeho váhou svalil. Dědula se zasmál a batoh postavil, vlastně skoro upustil na zem. Batoh měl dobrých 15kg, ale nevím to přesně, protože jsem si ho neodvážil postavit na letištní váhu, aby si slečna u check-inu nevšimla, že jsem těch povolených 5kg příručních zavazadel asi trochu překročil. Batoh jsem měl hozený ledabyle přes rameno, na tváři nevinný úsměv, v konečcích prstů jemné mravenčení, to jak se mi ta ruka odkrvovala. Krosnu mi ovšem zvážili přesně: 34,4kg, které jsem samozřejmě musel doplácet.

Kam že to bude? Křižovatka Kitchener a Jalan Besar. Tam sídlí naše dobrá známá Jessie, handlířka s námořnickým zbožím. S taxikářem jsem se hned dal do řeči a poslušně odpovídal na sérii povinných otázek: odkud jsi, co děláš, kam jedeš, jak dlouho trvá cesta z Evropy (Česko neznal), jsi ženatý, kolik vyděláváš. Anglicky uměl špatně a obecnou čínštinou nevládl o nic lépe. Dalo mi to dost práce, než jsem mu vysvětlil, že jsem sice z Evropy, že bydlím v Hongkongu, manželka je na Tchaj-wanu a loď máme v Malajsii…