2.5.2009: Plavčík

Plavčík Pavlík u kormidla

Končí moje osamocení. Dnes večer jdu vyzvednout bratra táboritu Pavla, přesídleného toho času do Prahy, který si udělal delší prázdniny a pomůže mi dát Jannu do pořádku a hlavně se se mnou bude plavit kus cesty, než se bude moci připojit Janička, která je stále ještě vázána studijními povinnostmi na Tchaj-wanu.

Pavlovo letadlo přistálo v podvečer a nastal tak malý problém, protože kyvadlová doprava na Rebak z hlavního ostrova Langkawi už nejezdila. K molu, od kterého vyráží motorový člun na ostrov Rebak, jsme dorazili až kolem osmé. Měl jsem ale domluveno, že nás vezmou po deváté člunem, který převáží zaměstnance resortu a vrací se pak zpět na Rebak. Posadili jsme se na umělé zahradní židle v malajském bufetu, který už byl taky zavřený, a probírali jsme časy staré i nové, ženy, svět a všechno co k tomu patří.

Hlavním úkolem bylo vyměnit takeláž, tj. ocelové dráty, které drží stěžeň. To je práce krásná a čistá, ale je třeba při tom trochu myslet, dost počítat a především měřit a měřit a měřit a to nejlépe několikrát, protože jak se ten ocelový drát blbě přeštípne, tak je konec. Pavlova průmyslovácká minulost přišla k užitku. Lecos si umím představit, ale přeci jenom, když je člověk obklopen lidmi, kteří nejen chápou, jak to či ono funguje, ale už si to i předtím vyzkoušeli, život je hned tak nějak lehčí.

Desetkrát měř a jednou štípej

Konečně jsme taky mohli vyplout. Chudák Pavel, dva týdny se tu moří v tropickém horku a ještě se ani na moře nepodíval. Vypluli jsme na jednodenní projížďku, aby se můj plavčík naučil s lodí zacházet a samozřejmě skoro nefoukalo. Vysvětlovali jsme si tedy co a jak, když někdo spadne do vody, základy nastavování plachet, kormidlování, navigace apod. Pomalu jsme se vlekli, vlastně spíš driftovali a brzy jsme se začali přibližovat k rybářským sítím opodál. Nedalo se nic dělat, museli jsme nahodit motor, který ovšem jenom trochu zaškytal a chcípnul. Vyvedlo mě to trochu z míry. Pavla asi o něco víc, přeci jenom se mi chystal svěřit do rukou své duševní zdraví, ne-li svůj život. Vypadalo to opět na filtr. Motor nakonec na chvíli naskočil a odstrkal nás trochu dál od sítí. Řekli jsme si, že tohle plácání nemá smysl, už se stejně začalo smrákát, a tak jsme zamířili zpět do maríny. Byli jsme vzdálení možná tak dvě tři míle, když tu se zpoza ostrova vyloupl pěkný mrak a bylo hned jasné, že se na nás žene malá přeháňka. Do maríny to už asi nestihnem, takže jsme to otočili. Alespoň si užijeme trochu více větru a Pavel uvidí, co se s takovou plachetnicí může dít. Ještě jsme trochu stihli stáhnout plachty a pak přišel první závan a kapky. Janna se naklonila a vyrazila prudce vpřed. Pavel zprvu trochu vyvalil oči a křečovitě se chytil ocelové konstrukce na zádi lodě, ale zachoval chladnou hlavu i rovnováhu, pohotově se zapřel, přitáhl kormidlo a bylo vidět, že mu nic nechybí. „A jedéém,“ řvali jsme jeden přes druhého. Pěkná jízda.

Už jsme byli připraveni vyplout, ale museli jsme počkat na dodávku NAVTEXu, což je zařízení na přijímání meteorologických a navigačních zpráv. Objednal jsem ho ještě z Hongkongu, ale došlo k nějakému zpoždění a balík pořád nikde. Nedalo se nic dělat. Vyráželi jsme proto na výpravy po Langkawi, dodělávali nějaké drobnosti a prostě si užívali volných dní.

Výlet lanovkou na jeden z vrcholů Langkawi

Naplánovali jsme si také další jízdu, tentokrát spojenou s návštěvou malého přístavu Telaga, vzdáleného asi 5 mil od Rebaku. Byl krásný den, foukalo tak akorát, Pavel se opět zdatně chopil kormidla. Zakotvit se nám podařilo až na podruhé. Kotviště u Telagy bývá docela narvané a na první pokus jsme se dostali příliš blízko honosné jachty jakéhosi hysterického Francouze, který na nás hned spustil příval nadávek. Francouzky naštěstí ani jeden neumíme. Pavel řídil, já rval řetěz zpět do lodě. Trochu jsme popojeli a znovu spustili kotvu. Zatímco Pavel zůstal na stráži, já se vydal s člunem plným kanystrů k benzince na břehu. Cestu tam jsem bral jako příjemnou rozcvičku. Nazpět jsem ovšem vezl dobrých 150 litrů nafty a náš malý člun projevoval náznaky snahy stát se ponorkou. Počasí bylo naštěstí krásné, jenom malé vlnky stěžovaly postup, a tak ten necelý kilometr uběhl docela rychle. Vyrvali jsme kanystry na palubu, zvedli kotvu a zamávali tomu milému frankofonovi. Člun jsme vezli přivázaný za lodí, a když jsme byli asi v půli cesty mezi Telagou a Rebakem, dostal jsem nápad, že nasednu do člunu a vyfotím nás za jízdy. Chvíli jsem se vezl za vozem, ale když jsem se chtěl dostat zpět na palubu Janny, tak nějak jsem opomněl, že malý člun je plavidlo vratké a bezstarostně jsem si stoupl na příď, která se samozřejmě hned začala potápět. Rychle jsem uskočil zpět do člunu, který už byl teď napůl pod vodou a snažil se najít balanc. Když jsem ho nenašel, svět se mi pohnul pod nohama a já zahučel do moře. Ještě jsem se ale stihnul chytit boku člunu a rozhodnut se nepustit, jsem brázdil moře za Jannou jako tupý zemědělský nástroj. Pavel měl dost duchapřítomnosti a celou tu událost vyfotil… Vyškrábal jsem se na palubu, Jannu jsme zpomalili a člun vytáhli na palubu. Oklepal jsem se a zkoumavě pohlédl na Pavla. „Neboj, takovýhle kraviny po cestě dělat nebudu…“

V závěsu za lodí a člunem