1.5.2009 Australan Peter

Předchozí čtyři dny byly zachmuřeny starostmi o motor. Rutina posledních dnů: ráno vstanu, stáhnu si výsledky počítačové simulace z univerzitního serveru, zjistím, že mi to stále nevychází, změním parametry a spustím další pokus. Těch mi běží několik zároveň, protože to zabere dva až tři dny, než to ten malý server, který mám k dispozici, spočítá… Pak otevřu manuál k motoru a knížku o lodních dieselech a snažím se přijít na to, proč to nefunguje. Stále se mi nepodařilo tu potvoru nastartovat. Soused Allen mě opakovaně přesvědčoval, že to musí být problém s přísunem paliva. Vše tomu nasvědčovalo, protože motor vesele startoval, ale nechtěl se chytnout.

Luštím výsledky výpočtů posledního počítačového experimentu

K tomu ještě napsala kolegyně z univerzity, že můj profesor se hrozně diví, že se vrátím až v červnu. Moje univerzita totiž požadovala, aby výzkum doktorandů probíhal na její půdě. Když chcete někam jet, musíte si požádat o dovolenou nebo zdůvodnit, proč chcete vycestovat. Od začátku mi to přišlo jako pitomá byrokracie a moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Je přeci jedno, kde tvořím, hlavně že tvořím. Zeptal jsem se proto svého profesora, jestli by mu nevadilo, že bych byl asi tak dva měsíce mimo. Skončil totiž semestr, začaly prázdniny a já jsem pro něj zrovna nic nedělal. Mým jediným úkolem bylo dát dohromady koncept dizertace. Hned jsem mu tedy napsal ve snaze předejít komplikacím a z něj pěkně po čínsku vypadlo, že si nebyl vědom, že chci odjet na tak dlouhou dobu a bla bla bla. V podstatě mě obvinil, že jsem mu to dostatečně jasně neobjasnil. „Vrátím se na konci června, budu pryč skoro dva měsíce. Nevadí to?“ Nevím, jak jasněji jsem to měl říct. Vyměnili jsme si pár emailů a já se snažil udržet vztek na uzdě. A udržel jsem se. Nakonec mě přinutil, abych si vzal dovolenou. Mám ovšem právo jenom na 20 pracovních dní. To ale nestačí na cestu lodí dlouhou skoro 3000 mil. Kašlu na ně. Trošku si hraju s ohněm, ale jenom proto, že si někdo vymyslí pár nesmyslných pravidel hned neznamená, že se podle nich budou všichni řídit. Koneckonců většina takových nařízení je obranou proti lidem, kteří by bez dohledu nic nedělali. Já mám opačný problém: dohled mě irituje, dusí, je to prostě zabiják inspirace.

Včera jsem požádal o pomoc s motorem Australana Petera, který na Langkawi žije a živí se pracemi na jachtách. Hned mi řekl, že mám problém s nedostatečnou kompresí. Zdůraznil, že je důležité, aby ve výfuku nebyla voda. Výfuk, což je vlastně tlustá gumová hadice, jsme odpojili a vodu vylili do podpalubí. Pár sekund škytání a motor naskočil. Osvícení. Buddhismus má pravdu. Realita se nemění. Mění se jenom to, jak ji vnímáme. Další lekce skončila.

Ve skutečnosti se Peterovi nepodařilo motor rozjet perfektně hned napoprvé. Trochu se pokusil i o utěsnění tekoucího vstřikovače. Opatrnost mě zachránila. Peter mi naúčtoval 70 ringitů, za hodinu bere 100, a usadil se v kokpitu s hrnkem vody, který jsem mu podal. Chvíli jsme si povídali o expartriotech, cizincích žijících mimo svou vlast, a jak je možné, že někdo žije několik let v cizí zemi a nenaučí se ani slovo v místním jazyce (Peter malajsky uměl). Ještě si ten motor jednou nastartuju, napadlo mě. Motor naskočil, ale asi po deseti vteřinách začal kuckat a chcípnul. Peter byl hned na nohou: „To jsem z toho blázen!“ Vypadalo to na vzduch v palivovém systému. Za chvilku už motor opět běžel, ale ukázalo se, že prostřední vstřikovač stále teče. Peter se to snažil vší silou utahovat, hlavou kroutil sem a tam, vrásky na čele. Jó, takhle jsem vypadal předchozí tři dny. Pravda nevěděl jsem, proč motor nejde nastartovat, ale tekoucí vstřikovač se zdál být skutečnou výzvou. Popsal jsem mu, co jsme se se vstřikovačem, respektive palivovou trubkou k němu, snažili dělat v Lumutu. Shodli jsme se na tom, že trubkou to být nemůže. Podezření padlo na vstřikovač samotný, asi ochozený závit. Ani to se ale Peterovi nezdálo. „Něco zkusím. Kam jste původně dávali tu teflonouvou pásku?“ „Kolem závitů,“ odpověděl jsem. „A to je právě blbě.“

Peter omotal spodní část závitů na vstřikovači, čímž přikryl také návratovou trubičku, kterou je odváděna přebytková nafta zpět do nádrže. „Vytéká to pod malým tlakem, takže to nebude přímo z palivové trubky.“ Měl pravdu. Zatím to drží. Uvidíme, jak dlouho.

Celý zbytek dne jsem byl jako u vytržení. Večer sedím vzadu v kokpitu, tetelím se. Když procházel kolem Allen s Marry, prohodili“

„Ah! Uspokojení muže, kterému běží motor.“