O kočkách a lidech

Jednoho dne nás napadlo, že si pořídíme kočku. Touha pořídit si roztomilé koťátko je samozřejmě naprosto normální, nehledě na to, že jsme už byli naplno zasnění do plánů o životu na moři a během našeho námořního studia jsme se dozvěděli o spoustě námořníků, kteří se plaví s kočkami. Nepřišlo to tedy z čistého nebe.

Třítýdenní Klubíčko

Jednoho nedělního odpoledne brouzdala Janička na jakémsi tchajwanském serveru pro cizince, kde narazila na inzerát jistého Kanaďana, který na ulici našel houf právě narozených koťat bez matky, vzal si je všechny domů a rozhodl se, že pro každého z nich najde oddaného chovatele. Nedalo se nic dělat. Osud nás povolal do služby. Čtrnáct dní jsme ale museli počkat, než koťata trochu zesílila, protože jejich zachránce měl očividně s takovou drobotinou zkušenosti a osobně je všechny kojil. Zatím nám posílal fotky emailem a my se téměř okamžitě rozhodli pro zrzavého kocoura.

Když koťata povyrostla, jejich zachránce nám zavolal, my jsme nasedli na skútr, cestou koupili několik drobností, které jako chovatelé kočky domácí budeme potřebovat, a za chvíli už jsme si hráli se třemi vypelichanými koťaty. Chvíli jsme je po sobě nechali lézt a pak jsme sáhli po tom největším a nejživějším, kterého jsme si ostatně už předtím vybrali.

Bydleli jsme v té době na Sloní hoře, v podstatě ve stínu tehdy ještě nejvyšší budovy světa, tchajpejské 101. Nepředstavujte si ale žádné stísněné uličky mezi mrakodrapy, náš dům totiž stál na upatí Sloní hory odvráceného od města a pod námi se rozkládalo malé údolí vyplněné několika roztroušenými bytovkami, základní školou a buddhistickým chrámem. Náš skromný domov na nejvyšším obyvatelném bodě Sloní hory v nelegálním přístavku na střeše činžáku jsme našli čistou náhodou.

Hned po příjezdu na Tchaj-wan jsme se nastěhovali k českému kamarádovi a jeho tchaj-wanské přítelkyni, ale po nějaké době začala atmosféra v bytě houstnout a my se rozhodli, že je čas jít o dům dál. Kromě toho jediné okno z našeho pokoje vedlo na docela rušnou ulici a pokoj jsme měli často vyplněný smradem z výfukových plynů. Vyrazili jsme tedy na docela nevinnou procházku po jedné z hor známého tchajpejského „souhoří“ S’-šou šan neboli „Čtyři zvířata“.

Hned jak jsme do údolíčka tvořeného hřebenem Sloní hory vjeli, citelně se ochladilo. To ochlazení vám může znít jako negativní jev, ale uvědomme si, že mluvíme o subtropickém Tchaj-wanu a jeho hlavním městě Tchaj-peji, kde je v létě stabilně přes 30 stupňů, čili jakékoli ochlazení je věc příjemná. Pak následoval další šok. Jak jsme se v tom chladném vzduchu nadechli, naše plíce nasály pach čehosi, co jsme hned nedokázali přesně určit. Zastavili jsme se.

„Cítíš?“

„Cítím… vlastně… necítím. To je normálně čistej vzduch!“

V Tchaj-peji jsme už žili několik měsíců a jedno jsme věděli: Tchaj-pej smrdí. Nemluvíme teď o vůni Orientu, té mystické směsi vlhka, sojové omáčky a přepáleného oleje. Hlavní město Tchaj-wanu leží v dolíku obklopeném pásem pohoří a tento kotlík je přiklopen poklicí tvořenou z neustávajícího přívalu zplodin z všudypřítomných skútrů, aut a výparů tisíců klimatizačních jednotek. Hranice města je velice snadno rozpoznatelná. Kdykoli totiž vjíždíte do Tchaj-peje, čeká vás poslední nadechnutí relativně čistého vzduchu a pak dostanete ránu přes nos a není to už nic než smrad a prach a hnus. A z toho hnusu jsme vjeli do enklávy prosté emisí, nikde ani žádný stánek se smaženým toufu s nakládaným zelím, žádné grilovaní na špejli, prostě jenom bujný porost, palmy, zetlelé listí a skřípající bambusy.

Jako u vytržení jsme pokračovali dovnitř údolí. Jeli jsme pomalu, abychom si ten zázrak pořádně vychutnali. Po pár minutách jsme zastavili na malém parkovišti, kde začínala stezka na kopec nad námi. Vypnul jsem zapalování a rozhostilo se ticho. Podívali jsme se na sebe a současně jsme zakroutili hlavou.

„Zdá se nám to?“

„Já myslím, že se nám to nezdá.“

Rozhlédli jsme se kolem. Kousek nad námi jsme uviděli řadu činžáků. Nebylo třeba dalších slov. Vyrazili jsme, skoro jsme běželi, a i přestože jsme plaší a chvíli nám trvá, než si troufneme někoho oslovit, bez rozmyslu jsme přistoupili k hloučku babek, které právě řešily něco strašně důležitého, a slušně jsme je pozdravili.

„Nevíte, prosím, jestli tady někdo nepronajímá byt?“

Jako by ty babky byly domluvený, půlka z nich na nás mávla rukou, takovéto čínské gesto pro „počkej“, zatímco druhá půlka už z plna hrdla řvala přes celé údolí:

„Máňo, poď dolůůů! Nějaký cizinci si chtěj pronajmout tvůj byt!“ To jsme si museli domyslet, protože tchajwanským dialektem nemluvíme.

Z oken v celé ulici se začaly vysouvat hlavy sousedů a sousedek, ze vchodů vyběhlo pár dětí, aby se podívaly, co se děje. Po chvíli ze čtvrtého patra rohového domu vystrčila hlavu miniaturní babička, mávla „počkejte“ a my jsme spolu s babkami, které mezitím začaly rozebírat nové téma, sledovali, jak naše nová paní domácí pomalu sestupuje po schodech dolů.

Koukli jsme na babky, poděkovali a vydali se babičce vstříc. V druhém patře jsme se s paní Lu setkali. Muselo jí být už dobrých sedmdesát. Uvítala nás úsměvem od ucha k uchu a bez velkých řečí se otočila na podpatku a vedla nás nahoru.

Ve čtvrtém patře otevřela železnou mříž, zpoza které vykukoval špinavý pudl – špinavý ve smyslu zasviněný, ne špinavý jako bývají blondýny. Bylo to o to horší, že pes byl původně bílý, tolik jsme byli schopni rozpoznat. Ucítili jsme pach moči a zahlédli psí lejno, které babička Lu obratně patovala smetákem do jamky uprostřed podlahy a hadicí ho spláchla dolů kanalizací. Přehopkali jsme po špičkách přes vzniklou kaluž, oklepali pomočené podrážky  sandálů a vystoupali do posledního patra.

Nadšení nás trochu opustilo, když jsme zahlédli vstupní místnost. Haldy křápů, staré kolo, smeták s lopatkou plnou bordelu a mrtvým švábem jako třešničkou na dortu, papírové krabice ledabyle naskládané kolem zdí. Prává část místnosti byla sice čistá, ale za to byla přebudovaná v domácí oltář, což je docela běžná výbava mnoha tchajwanských domácností. Z malého kazeťáků se linula nekonečná buddhistická litanie „amítofo, amítofo, ámítóofó“, celý pokoj byl vyplněn vůní kadidla. Vzadu jsme ale zahlédli troje dveře.

Babička Lu nám nejprve ukázala kupodivu čistou koupelnu se záchodem a výhledem na střechu pod námi a bambusový háj. Vedle byl malý pokoj. Třetí dveře vedli do větší místnosti s dřevěnou podlahou, rozdělené na dva malé pokojíky a podlouhlou předsíň. Vlevo prostorný balkón. Ticho. Ani litanie z rádia ve vedlejší místnosti k nám nedolehly. Před okny jsme měli bambusový háj, z balkónu jsme přehlédli půlku údolí. Lednička tu je, sice malá, ale to nám stačí, pračku stráženou pudlem o poschodí níže můžeme používat. Bylo rozhodnuto. Za tři dny jsme se nastěhovali.

Mladý pán

A teď zpět k té kočce. Jako slušní nájemníci jsme se babičky Lu spořádaně zeptali, jestli jí kočka nebude vadit. Ani nemrkla. Proč by jí měla kočka vadit?

Když jsme se vpodvečer vrátili s naším krásným úlovkem domů, potkali jsme babičku Lu na schodech, a tak jsme se hned s naším chlupatcem pochlubili. Babička ale vyděšeně vyvalila oči a začala zuřivě gestikulovat, že kočka musí pryč. Víc jsme nevyrozuměli, protože my jsme neuměli tchajwanský dialekt a babička Lu znala v obecné čínštině jenom pár slov. Jako opaření jsme šli tedy nahoru a začali probírat, co si počneme. Moc se nám tady líbilo, bylo to blízko školy, čistý vzduch, ticho. Nechtěli jsme se ale našeho kocourka vzdát.

Druhý den nám zavolala babiččina dcera a vysvětlila nám, že když nám její matka dovolila kočku si pořídit, myslela, že si kotě koupíme jako normální lidi v obchodě a ne že přitáhneme nějakou potulnou zrůdu. Navíc je tento měsíc svátek duchů a Tchajwanci věří, že právě během tohoto měsíce se bludné duše převtělují do čerstvě narozených koťátek, a když si pak takto nakaženou kočku vezmete domů, přinese vám to neštěstí. Okamžitě mě chytil amok. Tchaj-wan je živnou půdou pro všechny možné pověry, ale o kočkách jako hostitelkách zlých duchů jsme ještě neslyšeli. No dobrá, když už se rádi necháte balamutit, tak my nebudeme jen tak nečinně přihlížet.

„To kotě je od kamaráda, jehož kočka právě vrhla mladé. To není kočka z ulice.“

A bylo po problémech. Jenom jsme byli poučeni, že kočka nesmí v žádném případě na oltář. Šli jsme to rovnou vysvětlit také paní domácí. Duchové asi lezou jenom do koček potulných, domácí kočky jsou vpořádku…

Aby to nevyznělo moc zle: babička Lu je přeci jenom stará generace, navíc neuměla číst ani psát. Trocha těch pověr se u ní dá očekávat. K tomu ještě vyrůstala v prostředí, které prostě podobnými věcmi žije. I dnes je na Tchaj-wanu několikrát do roka vidět před většinou domácností a obchodů, a to včetně velkých bank, stůl s obětinami, před kterým se nejvyšší management firmy vždy uctivě pokloní a zapálí vonné tyčinky. Vedle oltáře postaví proděravěnou popelnici, ve které se pálí obětní peníze a to měrou velkou. Po ulicích pak lítají opálené kusy papíru, všude je cítit nasládlý pach chemikálií, kterými jsou obětní peníze napuštěny. Tchajwanská vláda se čas od času snaží pálení regulovat, a i přestože poukazuje na karcinogenní a opojné účinky benzenu a toluenu, které se z obětních peněz ve velkém množství vylučují, její snaha vypadá dost marně. A tak se čas od času musíte zabednit doma a čekat až to pálení přejde. Vaši sousedé vytáhnou zrezivělé popelnice a předhánějí se, kdo udělá větší plamen a větší čmoud. Čím větší bordel, tím účinnější vaše uctívání duchů zřejmě je. Duchové se prý tím čmoudem živí. Trapné na tom ovšem je, že celé to pálení není nějaký důstojný obřad, jak by člověk možná naivně očekával. Vzpomeňte si, co se děje kolem ohně, když opékáte buřty a přihodíte mokré poleno a začne se točit vítr. Všichni začnou prskat, odklánět se, zakrývat si oči, zacpávat si nos nebo rovnou odskakovat a odplivovat popel, který vdechli. Tak nějak probíhá uctívání duchů pomocí pálení obětních peněz.

Kočičí krize tedy byla zažehnána, dál jsme mohli bydlet na tomto krásném místě a zároveň se těšit z nového přírůstku do rodiny, byť v něm nejspíš přebýval škodlivý démon. Kotě jsme pojmenovali Klubíčko a brzy z něj vyrostl pětikilový kocour. Po roce a půl ale přišel čas loučení. Kdykoli jsme se chtěli někam vypravit, potřebovali jsme najít někoho na hlídání. Na nějaké kratší výlety to nebyl takový problém, ale poté, co jsme na podzim koupili naší plachetnici Jannu, která na nás čekala v Singapuru, potřebovali jsme odjet na delší dobu. Nedalo se nic dělat. Klubíčko prošel lékařským vyšetřením, pod kůži na zátylku dostal elektronický čip a pak jsme ho s těžkým srdcem a slzou v oku předali zvířecímu oddělení jedné letecké společnosti a za dva dny na to si ho převzala moje mamka v Praze na Ruzyni. Nemluvě o tom, že chudák kocour byl z té cesty trochu v šoku a z našeho výstavního kocoura se proměnil ve vypelichanou roztřesenou kouli, na mamku se ještě obořil celník, že proč prý tu kočku za tak drahé peníze přepravujeme, že nemá žádnou cenu a že se mu to nějak nezdá. Moje mamka ale pitomce tohoto druhu právě zrovna nemusí, takže se dopálila, založila ruce do pasu a pořádně ho seřvala.

Náš panelákový byt se Klubíčku moc nezamlouval, ale situaci zachránila mamčina malá zahrada, kde teď Klubíčko tráví celý rok a velice mu to prospívá. Z ustrašené kočky, která se bála vyjít i na chodbu, se stal král zahradní osady a lovec myší a jiných škůdců.

Čas od času si stále ještě povzdechneme a zavzpomínáme na staré dobré časy s kočkou, obzvláště když náhle najdeme mezi oblečením zatoulaný zrzavý chlup, ale uklidňujeme se pomyšlením na to, že Klubíčku je doma v Čechách určitě líp, a přestože my jsme jeho odesláním přišli o možnost plavit se s kočkou, zároveň jsme tak našeho kocoura ušetřili mořské nemoci či nedejbože pádu přes palubu.

S Klubíčkem v zimě v Táboře