13. 8. 2008: Skútr

Následující den jsme měli v plánu objet městečko a lokalizovat nejdůležitější obchody ze seznamu, který jsme dostali v kanceláři maríny. Od taxíkaře, který nás vezl do Kuahu na kapitanát, jsme se dozvěděli, že na letišti je možné pronajmout si skútr bez řidičáku, a tak jsme se ráno vydali trajektem na Langkawi a odtud pěšky na letiště. Neušli jsme ani dvacet metrů, když nám zastavilo auto se dvěma staršími Novozélanďany, kteří nás kousek popovezli, protože si jeli na letiště pro noviny. Hezky nám ten den začíná, libovali jsme si. Ne však na dlouho – na letišti byli totiž jenom agenti, kteří pronajímali auta a navíc ještě pěkně draho, což Péťu samozřejmě řádně dopálilo. „Příště zase budu věřit nějakýmu ukecanýmu taxikářovi!“ ulevoval si. Nakonec nám ale nezbylo, než využít služeb jednoho z nich a nechat se odvézt na nedalekou pláž Chenang, kde prý skútry určitě mají.

Místní populární varianta "skútru"

Taxikář nám zastavil hned u prvního obchodu, před kterým stálo zaparkovaných několik motorek. Potřebovali jsme skútr s prostorem pod nohama řidiče, jaký máme na Tchaj-wanu, abychom na něj mohli naložit plánované nákupy. Zatím jsme si všimli, že v Malajsii jsou populární skútry, které vypadají víc jako normální motorka. Na takový by se toho moc nevešlo. Tato půjčovna ale měla i „tchajwanské“ skútry. Vše vypadalo slibně, ale jen do doby, než nás slečna požádala o zálohu 100 ringitů a my zjistili, že máme sotva těch 20 ringitů na půldenní pronájem skútru. Nikde jsme neviděli terminál na kartu, a tak jsme se slečny zeptali, kde je nejbližší automat. Odkázala nás k „prý“ nedalekému podmořskému parku. Slunce žhnulo a ještě více rozpalovalo už tak dopáleného Péťu, který už hodinu nadával jako špaček. Cestou zpátky jsme zkoušeli štěstí v několika jiných půjčovnách, protože se nám nechtělo pochodovat až na kraj Chenangu do té původní. Všude ale po nás chtěli řidičák. Péťova žluč začala pomalu přetékat přes okraj. Celé dopoledne lítáme jak nadmutý kozy.

Nakonec jsme skončili zpět u té první půjčovně, kde nás původně vysadil taxikář. Ujala jsem se vyplňování formulářů, protože Péťa měl před očima temno, takže by na to stejně neviděl. Slečna v půjčovně nás naštěstí zachránila, když řekla, ať do kolonky pro číslo řidičského průkazu napíšeme, že jsme si ho zapomněli v hotelu. Uff. Zaplatili jsme a velkomyslně jsme přehlédli, že slečna vytáhla čtečku kreditních karet pro jiného zákazníka, ale nás hnala k automatu. Asi jí nedošlo, že k automatu taky budeme potřebovat kreditku a že bychom s ní tedy mohli zaplatit rovnou… To bychom ale po ní chtěli asi příliš. Vlastně to byla naše chyba, nezeptali jsme se přímo, zda můžeme platit kartou… Ale hlavně že teď máme konečně skútr, mraky, které dosud halily úspěšné vyhlídky dnešního dne, se rozestoupily, a my můžeme vyjet na průzkumy.

Krátce po připlutí do Rebaku

Objevování ostrova na skútru bylo přesně podle našeho gusta. Mnohem lepší než auto. Jak čas utíkal, pomalu jsme plnili prostor pod nohama řidiče nákupy: malý přenosný box na led, speciálně koupený kvůli jogurtům, pivu z velkoobchodu (jedna třetinka za jeden ringit – konečně jsme narazili na pramen) a vínu (dobré chilské za patnáct ringitů), dále všelijaké potraviny, včetně sýra, slaniny, nějaké nástroje, dvacet metrů těsnění na ledničky (na utěsnění lukny) a další drobnosti.

Kolem páté jsme vrátili již značně přetékající skútr, ověšeni taškami přesedli do taxíka a zanedlouho už jsme popíjeli vínečko na lodi. Dlouho jsme ale náš večer v kokpitu neprotahovali, druhý den ráno nás totiž čekalo vytažení na břeh a další dva týdny dřiny v loděnici…