Poslední pohled na Payu
Posnídali jsme housky s čokoládovým nápojem Milo a jablka a pak se rozhodli, že by neuškodilo před vyplutím provést menší hygienu. Péťa udělal od prostředního vazáku jednoduchý žebřík z lan (musíme si brzy vyrobit pořádný žebřík) a postupně jsme se vystřídali ve vodě. Naše očista měla několik fází: nejprve bylo třeba se namočit ve slané vodě, pak zpátky na lodi se namydlit, znovu do moře smýt mýdlo a nečistoty a nakonec opláchnout se sladkou vodou. Už máme vyzkoušeno, že přibližně litr a půl vody stačí na dobré opláchnutí pro nás oba. Vodu vždy napustíme do velké plastikové láhve od vody a vzájemně se políváme.
Oblečeni do čistého a posíleni spánkem spravedlivých, odvázali jsme se od bóje, plachty nabraly vítr a my vyrazili kolem jižní části ostrůvku směrem na západ. Hned krátce po vyplutí nás tak trochu vystrašila bouřka pohybující se severozápadně od nás podél ostrůvku Paya. Navlékli jsme se preventivně do nepromokavých bund a sledovali, co se bude dít. Bouřka ale odcházela pryč a navíc, jak nízký tlak pod bouřkovými mraky vysával okolní vzduch, vzniklý vítr nás příjemně postrčil naším směrem. Rázem začalo foukat příjemných patnáct uzlů, s maximálním oplachtěním, tj. hlavní plachta a velká kosatka, se Janna naklonila na levobok a vystřelila jak šíp.
Chráněni proti slunci, plujeme kolem ostrůvků
Za chvíli vítr opět opět zeslábl, ale naše velká genoa nás přesto táhla stále rychlostí 4-5 uzlů. Navíc jsme doufali, že po jedné odpoledne vítr opět zesílí a kolem čtvrté hodiny bychom mohli být v Rebaku. Opět svítilo sluníčko, a tak jsme si střídavě předčítali v kokpitu, upravovali plachty, navigovali a prostě si užívali idylického plachtění. Dobře bylo na světě.
K obědu jsme si ohřáli mušlový chowder z konzervy, zakusovali to krekrami a okurkou a začali snít o tom, co si dáme k večeři a hlavně kolik piv vypijeme… Už od Singapuru nám každý říká, že Langkawi je ráj na světě, pivo za hubičku.
Krátce po obědě jsme již obeplouvali první ostrůvek patřící souostroví Langkawi. V jednu se opravdu zvedl svěží větřík a stále pod velkou kosatkou jsme pluli rychlostí 5-6 uzlů. Vše nasvědčovalo tomu, že můj odhad o doplutí na čtvrtou se potvrdí. Plachtili jsme naplno a snažili se chytit každý poryv, dostat z Janny co nejvíc. Bylo to úžasné.
Janička u kormidla
Ještě kousek na západ kolem támhletoho mysu, a pak ostře na sever. Jeli jsme jen asi dvě míle od pobřeží a těšili se pohledem na místní rybáře a krásné svahy ostrovů. Někdy kolem třetí jsme konečně na sever od nás zahlédli ostrov Rebak. Jak jsme se přibližovali, začali jsme dalekohledem pátrat po vjezdu do laguny, kde se nacházela Rebak Marina, cíl naší dnešní plavby. Podle mapy by měl být velice úzký. Ať jsme ale napínali zrak sebevíc, stále jsme žádný vjezd nerozeznávali. Přímo před námi byla pouze hráz ze suti, žádný náznak kanálu, který by nás navedl do laguny. Najednou přímo z kamenného náspu vyjel motorový člun. To musí být ono. Sice jsme vjezd stále ještě neviděli, ale prostě to musí být někdo přímo před námi, mezi těmi dvěma majáky, jeden zelený druhý červený, víme přeci, co to znamená. Zamířili jsme mezi ně. Stáhli jsme plachty a nahodili motor. Já kormidlovala, Péťa se chopil VHF rádia. Na rozdíl od Lumutského jacht klubu, kam jsme se nemohli dovolat, z Rebaku jsme dostali okamžitou odpověď. Jen jedno menší faux pax nastalo, když Péťa místo „Rebak Marina, Rebak Marina“, zavolat do rádia „Raffles Marina, Ra…“ (Tam, v Singapuru, jsme Jannu na podzim roku 2007 koupili). Koho by taková volovina ale pálila. Vždyť za chvíli bude horká sprcha a večeře a vychlazené nápoje! Z mariny nás navedli k molu E, kde již čekal pomocník, který byl připraven nám pomoci z vyvázáním. I v Singapuru se nás stále ptali, jestli chceme pomoc při vyvázání lodi. My ale žádnou pomoc nechceme, přeci musíme být schopni zaparkovat vlastní loď.
Naše první kroky mířili do kanceláře maríny, kde jsme se informovali na to nejdůležitější – ceny za stání a travellift (jeřáb, který měl vytáhnout Jannu do loděnice na další sérii oprav), datum, kdy by se toto mohlo uskutečnit, zda a kde je v maríně pračka, restaurace, kde se nakupuje, apod. No a pak už jsme nedočkavě zamířili do sprch. Odsolená a spokojená, oblékla jsem si svoje bílé šaty, které jsem doposud nevytáhla z „peřiňáku“ kam ukládáme mapy a vyrazili jsme na do místní nóbl restaurace na slavnostní večeři. Hvězdy i ty padající nám byly nakloněny – zdrávi a bez komplikací jsme dopluli – to je důvod k oslavě!
V restauraci v tropickém ráji
Restaurace byla hned naproti bazénu a pláži obklopené palmami a pokojovými, vlastně tropickými, rostlinami všech barev. Opravdový tropický ráj z pohlednice. Bez váhání jsme si objednali pivo, ani nás nenapadlo zeptat se na cenu. Na Langkawi je přeci levné pivo, každý nám to říkal. Pak nám došlo, že jestli je tady někde levné pivo, tak to nebude v této restauraci. Ale dnes slavíme, to přežijeme. Začali jsme studovat jídelníček. Ceny byly dost vysoké, trochu nás přešla chuť a museli jsme si párkrát připomínat, že dneska slavíme. Servírka nás potom informovala, že v sedm se otevírá jakýsi mezinárodní bufet, 60 ringitů na osobu. Rozhodli jsme se počkat. Když už, tak už. Za chvíli se začaly linout libé vůně, které mučily naše čichová ústrojí. Stále jsme byli v restauraci sami. Potvrdilo se to, co říkal Rodney – hotely jsou tu opravdu prázdné. Náhle se objevil číšník a vyzval nás, že bufet právě začal. Vešli jsme do restaurace, kde se stoly prohýbaly pod desítkami různých delikates. Koukali jsme jak spadlí z višně. Už jsme lecjaké hostiny s Číňany zažili, ale tohle bylo opravdu exkluzivní. Pustili jsme se do práce. Rýže Biryani, treska v bazalkové omáčce, skopové kotlety, salátový bar, tři druhy polévek, krevety, krabi, dorty a venku ještě gril a stánek, kde dělali arabské placky.
Janna v Rebaku
Je to opravdu skutečnost nebo se mi to všechno jenom zdá? Jídlo bylo vynikající, dokonce i sýrový minibar. Jenom škoda, že jsme po plavbě měli oba scvrklé žaludky a nemohli jsme ochutnat všechno. Když už jsme dojedli a požádali o účet, dorazil pár starších cizinců, kteří, jak se ukázalo, budou asi místní štamgasti. Před spaním jsme ještě zašli do kavárny-odpočívárny před kanceláří maríny, kde jsme si dali na dobrou noc každý po jednom pivu. Cena úplně stejná jako na pevnině. Kde jen je to slibované levné pivo?
Na závěr ještě pár prvních dojmů z Rebaku: bezpochyby je to takový ten kýčovitě krásný ostrov z nástěnných kalendářů či reklamních plakátů cestovních kanceláří. Na druhou stranu tady chybí domovská atmosféra, jaká panovala v Lumutu. Koneckonců momentálně je tu uvázáno kolem 150 lodí, takže je to spíš takový „lodní“ autokemping, kdežto Lumut byl něco jako trampská osada. Tak trochu se nám po Lumutu stýská.
English
Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...