Práskněte do čtrnácti párů koní

Montáž nového chladiče

Opět to začalo pavoukem. Kdo tvrdí, že pavouci nenosí štěstí, neměl asi nejspíš ještě příležitost přesvědčit se o této jejich schopnosti na vlastní kůži. Když Janička čekala před několika měsíci na výsledky žádosti o stipendium, aby mohla bezstarostně dokončit disertaci, na parapetu našeho tchajpejského bytu se začal z ničeho nic pravidelně objevovat malý pavouk. Rádi zdůrazňujeme, že jsme spokojení ateisté a že nejsme pověrčiví, ale i tak se Janička pro jistotu hned podívala na stránku tchajwanské Akademie věd, která stipendia udělovala a…, asi nemá smysl dělat drahoty, samozřejmě to stipendium dostala.

Tentokrát se plazil Janičce po ruce. Zajímavé, na mě ty potvory nejdou, ergo, hlavním štěstídárcem (to jako chlebodárcem, ale štěstí) je u nás Janička. Byl to jenom takový malinkatý roztomilý pavouček, a tak ho Janička jenom opatrně sklepla z předloktí. Pavouk zachoval chladnou hlavu, navázal se mžikem vláknem k Janičce a já jsem jen pobaveně pozoroval, jak Janička tančí po pokoji a roztáčí neviditelnou krinolínu pavučiny s miniaturním osminožcem na konci.

„To je znamení. Určitě se něco dobrýho stane. Dneska.“ Pavouk mezitím ztratil o řetízkový kolotoč zájem a zmizel někam za knihovnu.

Odpoledne jsme se opět vydali vyzkoušet to pavoučí štěstí a nastartovat motor. Při posledním pokusu jsme si všimli, že snížení napětí baterek při startu je trochu větší, než by mělo být. Baterky už máme tři roky a nechovali jsme se k nim právě hezky. Půl roku vysychaly v maríně v Langkawi, potom jsem je mučil rok v Hong Kongu, kdy během zimních měsíců byly jenom zřídka dobíjeny na více jak 80%. Nebylo by divu, kdyby se s námi už začaly loučit. Vytáhli jsme tedy dvě třicetikilové „té stopětky“ (tj. Trojan T-105) z lodi a zavezli je na skútru do nedalekého obchůdku, kde nám je slíbili dobít a vyrovnat napětí. Druhý den jsme si je přinesli zpět, ale motor opět nenaskočil. Nechtěli jsme to dál pokoušet. Možná bude lepší si to projít s někým, kdo třeba hned uvidí nebo uslyší, že jsme někde udělali chybu. Domluvili jsme si tedy stařičkého mechanika doporučovaného místními jachtaři, který ale zrovna odjel na týdenní prázdniny. Už měl být zpátky, ale kdykoli jsme mu zkusili zavolat, vždy to padlo hned do hlasové schránky. Ztratili jsme trpělivost a začali znova přemýšlet, proč motor nestartuje. Opět jsme došli k závěru, že na vině je nejspíš nedostatečná komprese ve válcích. Podezření na špatné zapojení elektriky jsme vyloučili. Baterka sice už asi není, co bývala, ale startovací motor běžel dobře.

Den předtím, si Janička, teď už bez výhrad povýšená na hlavního inspektora motoru, všimla, že v prvním palivovém filtru je spousta bublinek, což znamenalo, že je tam někde díra, a že v přívodu nafty je nejspíš vzduch. Takhle nám to asi nechytne. Kde je problém jsme věděli. Ze spodu filtru je připevněná vanička s malou umělohmotnou zátkou, kterou se odpouští usazená voda. Nikdy to ale moc nefungovalo, zátka šla čím dál hůř povolit, až jsem jí nakonec jednoho dne v návalu nadšení utrhl. (Načež se ozval jemný hlásek: „Ale musel si s tim kroutit, viď?! Já ti jednu…“ PLESK!) Teď kolem zátky vnikal do filtru vzduch. Zátku jsme tedy provrtali, zbytky umělé hmoty v závitech vyšťourali, celé to umyli a přes noc jsme dírku zalepili instantní epoxy plastelínou, protože náhradní zátku jsme nebyli schopni sehnat a házet naše drahocenné úspory do bezedného chřtánu dealerů Volvo Penta kvůli takové prkotině jsme zamítli.

Inspektorka

Janička po nastudování problémů se startováním dieselových motorů ráno velmi trefně upozornila, že dlouhým neúspěšným startováním se může zaplavit motor, protože chladící voda je z výfuku vytlačována výfukovými plyny a dokud motor nenastartuje, tak těchto je jaksi nedostatek. Poslušen jejích pokynů, jsem tedy odpojil výfukovou hadici a vodu vylil. Při pohledu na hadici plnou vody, která sahala až kolínku, kde se chladí výfukové plyny mořskou vodou, jsme se opět ujistili o tom, že záhada zrezlého chladiče je jednoznačně vyřešena. Pořád ještě kroutíme hlavou nad tím, že si našeho naprosto pitomě nainstalovaného výfuku nikdo nevšiml. Ani „profíci“ z Volvo Penta v Singapuru, jmenovitě jistý Mr. Fang, ani jinak skvělý a pozorný mechanik Mike v Lumutu, ani Australan Peter na Langkawi. Další důkaz o tom, že člověk si nemůže být nikdy jistý, co mu kdo napovídá nebo rovnou bezostyšně nakecá. Opravdu na lodi je lepší nemít nic, čemu člověk sám nerozumí. Teď tedy pomalu doháníme znalosti z oblasti dieselových motorů a především instalace výfuků na lodích.

„Tak poď, už to nastartujem.“ Trpělivost není mojí silnou stránkou.

Zhluboka jsme se nadechli. Já jsem dlaní ucpal přívod vzduchu do motoru a Janička zmáčkla startér. Ucítil jsem podtlak, jak se motor snažil nasát přes ucpaný filtr vzduch, jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet… odtrhnul jsem ruku od filtru a motor konečně na několik obrátek chytnul a hned chcípnul. Naděje ale umírá poslední, že? Nesmíme se toho motoru tolik bát! Pro jistotu ucpeme před dalšími pokusy přívod vody, abychom motor nezaplavili. Přestože Janička sama tento postup nastudovala, vyslovila obavy, abychom tím nepoškodili pumpu na slanou vodu, ale ubezpečil jsem jí, a sebe, že přesně tento postup použil Peter v Langkawi, když mi pomáhal nastartovat motor po více jak půl roku nečinnosti. Janička zavřela kohout a já zmáčknul spoušť. Tři sekundy… nic… pak dvě tři zaškytání, startér nepouštím… jedna… dva… motor naskočil a zaburácel. Janička se rychle sklonila dolů ke kohoutu, aby otevřela přívod vody do chladícího okruhu, já stáhnul otáčky a vyklonil se přes bok, abych viděl dobře na výfuk. Chvíli se nic nedělo, ale pak vystříkla první sprška, krásně čistá, žádný dým, bílý, černý nebo modrý, prostě nic co tam být nemá. Janička už byla u mě, rychlé obětí a jásot a pak jsme se ponořili zpět k motoru a začali obhlížet, kde co teče nebo čmoudí. Nikde nic. Zdá se, že jsme to přeci jenom všechno dobře zapojili!

Našich čtrnáct párů koní spokojeně ržálo a vibrace motoru nám připomněla nejeden den, kdy jsme proplouvali bezvětrnými Filipínami na cestě do Hong Kongu, přídí rozbíjeli hladinu hladkou jako zrcadlo a především na to krásné ticho, které se rozprostře ve chvíli, kdy se motor vypne. Sehnul jsem se ke startéru. Ozvalo se známé cvaknutí a motor utichl. Kolem uší nám skučel už jenom vítr, ráhno jemně zavrzalo, jak si ještě protahovalo ztuhlé klouby, malá vlna se rozplácla o příď… ze snění nás vytrhl řev z ampliónu: „Až budete bohatý, tak si taky koupíte loď a vystavíte si na ní takovouhle krásku jako tajdle ten cizinec!“ hlásil průvodce jednoho ze zájezdů z Číny, které v posledních měsících zamořují pobřeží vedle naší maríny. Povzdychli jsme. Janička si utřela šmír z tváře a odfoukla loknu vlasů, která se jí přilepila na zpocené čelo. „Už abysme byli vodsud pryč!“