Dočasně bez motoru

Hole in heat exchanger, Volvo Penta D1-30A

Začalo to na začátku února na Nový čínský rok. Chystali jsme se vyjet si na delší výlet na lodi, co nejdál od novoročního veselí, které se odehrává za všudypřítomného rambajzu a pálení obětních peněz. Ty se pálí ve velkých plechových popelnicích a produkují karcinogenní smrad s omamnými účinky, obsahující údajně benzen, toluen a enthylbenzen. Ani jednu z těchto příchutí zrovna nemusíme. Ve starém bytě nad marínou nás takto pravidelně vykuřovali z velkého chrámu za domem a párkrát se mi z toho zamotala hlava. Rozhodli jsme se proto, že se vypravíme raději na moře. Pustili jsme se tedy do průběžné kontroly lodě, až došlo na motor. Už předtím se nám zdálo, že někam mizí chladicí kapalina. Tentokrát ale ta modře zabarvená voda prostě najednou byla fuč během několika minut běhu motoru. Zakroutili jsme hlavou a šli koupit destilku a místního sourozence fridexu. Nenašli jsme nic jiného než jedovatě zelený lektvar, který jsme s odporem smíchali s destilovanou vodou a naplnili chladič. Motor naskočil a Janička se vyklonila přes bok lodi, aby zkontrolovala, že z výfuku fluše dostatečné množství mořské vody, která chladí sladkou vodu v chladiči.

„Vypni to,“ zakřičela Janička. „Podívej!“ Z výfuku vytryskla další sprška zelené kapaliny nezaměnitelného odstínu. Jenom pro vysvětlení, voda z chladiče nemá nejmenší nárok dostat se do výfuku. Někde je díra.

Motor bez chladiče

Já jsem nejspíš poznamenal něco jako… vlastně už si ani nevzpomínám, asi to bylo něco trochu neslušného. Vlastně něco hodně neslušného, že tu nepamátnou frázi byl můj mozek nucen vytěsnit do podvědomí. Vždyť je to skoro nový motor a starali jsme se o něj docela dobře. Nejdřív jsme doufali, že to je jenom vadné těsnění. Náš navigační stůl, který je hned vedle vchodu do kabiny, se začal rychle plnit svorkami od odpojených hadic, šrouby, matkami a podložkami. Chladič jsme měli za chvilku rozebraný, ale všechno se zdálo být v pořádku. Pak Janičku napadlo podívat se na mixážní koleno výfuku, což je taková dvouvrstvá trubka, kterou prochází horké výfukové plyny chlazené mořskou vodou. Ta je namontovaná přímo na výfukovou komoru, jíž se odvádí výfukové plyny od válců a která je na našem motoru součástí chladiče. Koleno výfuku jsme odmontovali a dál hledali nějaké to vadné těsnění. Byla to opět Janička, kdo si první všiml, kudy chladící kapalina záhadně mizí. Na konci výfukové komory byla díra velká asi jako malíček, ze které zářil jedovatě zelený tchajwanský fridex. Všude plno emulze z mixu chladicí kapaliny a všech těch chemických procesů, které se odehrávají v útrobách výfukové komory. Trocha šťourání šroubovákem díru rozevřela do nechutně rozšklebené rány. Píchlo mě u srdce. Janička si povzdychla.

Pár dní jsme se snažili zjistit, jak prorezlý chladič co nejlevněji opravit, ale nakonec jsme se nechali přesvědčit, že oprava je nesmysl, že by to dlouho nevydrželo, že máme být rádi, že nemáme zatopený motor vodou (což jsme si potvrdili podle návodu v jedné z našich chytrých knih) a že sváření litiny je jenom provizorní řešení a že na lodi bysme si s tím koledovali jenom o další problémy.

Pustili jsme se tedy do obesílání distributorů Volvo Penta s dotazem, kolik to bude stát a kdy nám mohou ná-hradní chladič poslat. Všichni nám odpovídali v unisonu: za dva měsíce. Že je Volvo nechutně drahé, jsme věděli, ale že jim to bude takhle dlouho trvat, to nás překvapilo. Když už si za ty svoje úžasné výrobky říkají takové sumy, alespoň by je mohli mít na skladě.
Další bod pro Janičku, která na internetu objevila firmu v Anglii, která měla nejnižší ceny. Se slzou v oku jsme provedli objednávku. Nakonec jsme nový chladič dostali překvapivě už za měsíc. Začaly opravy. Využili jsme uvolněného prostoru kolem napůl rozebraného motoru, vycídili všechny části lodi a motoru, kam se normálně nedostaneme, nový chladič jsme nastříkali pěknou stříbrnou barvou a pustili se do sestavování. V zápalu práce dokonce Janička přetáhla hadrem namořeným v acetonu štítek s výrobním číslem motoru, které bylo bohužel pouze natištěné, takže teď je fuč. Opravdu by si mohli dát práci a vyrazit číslo do hliníkového štítku stejně jako je to na převodovce. Ale koneckonců je to jen nálepka, která se stejně už začala odlepovat.

Nový chladič

Všechno šlo až moc snadno, takže abychom z toho nevyšli tak zkrátka, ztratili jsme pro jistotu takovou prťavou hadičku ohnutou do ostrého kolínka, kterou se odvádí mořská voda z chladiče do výfuku. Vyrazili jsme tedy na lov. Nikdo nic takového pochopitelně neměl. Nejvtipnější jsou obchodníci, kteří, když něco nemají, tak vám s kamennou tváří začnou tvrdit, že nic takového neexistuje, že to není možné, a když si dovolíte odporovat, začnou vám vysvětlovat proč. V této fázi, já ovšem už ztrácím trpělivost a raději odcházím. Nakonec jsme ale narazili na firmu, kde nám řekli, že to sice nemají, ale že nám takovou hadici do druhého dne ohnou. Ohnuté to sice bylo, ale nebylo to zdaleka ono. My jsme potřebovali, aby se osy konců ohnuté hadice protínaly nejlépe ve středu kolena. A to jsem to den předtím vysvětloval, kreslil, upozorňoval a zdůrazňoval, na což se mi dostalo blahosklonného „jasně“, „a my víme“, „my už to děláme několik desítek roků, víš?“ No dobře. Já o tom přeci vím kulový. A nakonec to stejně udělali blbě. Sbalili jsme ohnutou hadici, nasedli na skútr a ujížděli směr marína rychle ten jejich výrobek vyzkoušet, než se setmí. K nasazení hadice na obě hubice jsem musel vyvinout sílu nadlidskou, hadici v podstatě zlomit a celé to sesadit dohromady… díky, pane Foglare, hrátky s ježkem v kleci v letech stále ještě ne tak vzdálených přišly vhod. Hadice sice byla zlomená, ale ne uzavřená, dočasně to jistě poslouží. Přesto jsme si obratem u Volva objednali originální kolínko za další nehoráznou sumu… Co už nám zbývá…

Když už bylo vše smontováno a když jsme si pro kontrolu přeříkali, kudy půjde jaká voda a zda jsou pořádně utaženy všechny svorky, matky a šrouby, dolili jsme chladicí kapalinu a zkusili nastartovat a ono to nechytlo. Padla už tma, byli jsme nervózní. Necháme to na zítra.

Zítra se ovšem nekonalo, protože jsme se opět pustili do psaní dizertací. Zrovna si přisedla múza, takže jsme chtěli naplno využít jejích podnětů. To se týká hlavně mě, protože Janička je tahoun, ta může jet bez přestávky den za dnem, týden za týdnem… no ano, i měsíc za měsícem. Já si na to někdy musím počkat, nechat to dozrát, kouknout semhle, zalistovat tamhle, trochu si čmárat, projít se po pokoji, udělat si pár kliků a v poslední době jsem také znovuobjevil švihadlo, ale to už mě pak Janička většinou posílá kamsi. Někdy pros-tě pár dní musím dělat něco úplně jiného, ale pak mě to najednou chytne a několik dní až týdnů to jde jako po másle. Motor tedy musel počkat. Ale než jsme ho konečně nastartovali, čekalo nás ještě několik překvapení…

Chladič nainstalován