Přestěhovali jsme se do Kaohsiungu

Tak jsme už zabydlení v našem novém bytě v Kaohsiungu! Konečně zase bydlíme ve svém (rozuměj: pronajatá pidi garsonka s vlastní koupelnou a záchodem) a konečně jsme se navrátili k tradici malebných místních jmen. Po Sloní hoře a Řvoucí želvě jsme se usídlili v ulici Hvízdajících lodí. (Znalci místních poměrů a čínštiny ať se nezlobí, že jsme představivosti trochu popustili uzdu. Skutečné jméno naší ulice, 哨船, totiž znamená Strážní loď. Ale i to je docela uspokojující.)

View V ulici Strážních člunů in a larger map

Dlíme teď kousek od Severní brány do Kaohsiungského přístavu. Pokojík je cca 2x tak velký než ten, co jsme měli v Taipeji, hlavně je tu víc světla, dekadentně velká koupelna (tedy alespoň podle našich měřítek), poměrně velký balkón a samozřejmě – což byl jeden z hlavních faktorů při výběru našeho současného útočiště – výhled z balkónu přímo na loď. Jako perlička na dortu tu navíc není Můra, jedna z našich spolubydlících z Tchaj-peje, příšerný čuně. V každé místnosti, kterou navštívila, zanechala vždy spolehlivě stopu o své přítomnosti, ať to bylo mlíko rozlité po celé lednici, džus na lince, vločky na podlaze, hygienické potřeby (použité!) kolem záchoda a, což bylo vůbec nejodpudivější, všelijak potřísněné záchodové prkýnko. Domluvy nepomáhaly, ale protože jsme se mohli přestěhovat sem do Kaohsiungu až na podzim, museli jsme trochu zatnout zuby. Uklidňovalo nás i vědomí, že celé září strávíme v Čechách a v Tchaj-peji s Můrou po návratu na Tchaj-wan už jen pár dní. Ale to už je všechno pryč, teď už jsme zase pány svého životního prostoru.

A teď jak probíhalo naše stěhování, které bylo naplánováno na pondělí 11. října.

V neděli jsme nemohli usnout. Cestovní horečka. Když jsme po půlnoci konečně zabrali, přišla jako obvykle kolem třetí Můra a začala prát. Janička už neusnula. Kolem půl páté to převalování nevydržela a začala harašit. Vznikl z toho tuňákový salát k obědu, čímž jsme se vyhnuli stravě nejisté kvality na odpočívadlech na dálnici.

V 7:30 jsme už byli nastoupení u půjčovny, což byla taková malá kancelář s televizí a gaučem — očividně nejdůležitějším vybavením kanceláře, protože když jsme si tam minulý týden v pátek byli auto zamluvit, gauč byl naplněn postaršími Tchajwanci v bílých košilích, symbol že to nejsou nějací umazanci, kteří musejí pracovat rukama, a kteří, jak jinak, nic nedělali a hulili jednu za druhou. Před gaučem měli postavený kýbl do půli naplněný vodou, do kterého házeli nedopalky. V televizi jim běžela jakási estráda.

Zapůjčený náklaďák

Poté co jsme v pondělí ráno do půjčovny znovu dorazili, ujal se nás příjemný chlapík ve žlutém tričku a účesem na Tchaj-wanu méně bežným — celá hlava na krátko, jenom vzadu si nechal delší vlasy, takovou tu dečkou co jeden čas nosili, myslím, fotbalisti. Jenom jsme podepsali jeden papír a byli jsme poučeni, že máme kontrolovat teplotu motoru. To nás trochu vystrašilo. Zaplatili jsme 2000 yuanů (asi 1200Kč), za což jsme měli auto na 26 hodin. Žádné potvrzení, nic. Když jsme se na něj dotázali, tak prý že už je to v systému. Ale koneckonců tady se spousta věcí takhle dělá. Pak nás pán z půjčovny vedl kousek opodál, jako že k autu. Janička už začínala mít chmurné představy, že jsme se trochu moc jednoduše nechali připravit o 2000 a za rohem, že nás někdo klepne. Ale bylo to za denního světla na docela frekventované ulici, a tak jsme šli jako ovce poslušně dál. Když jsme zašli za roh, pán nám řekl ať počkáme, že přiveze auto. Aha, tak teď teda veme roha! Za minutu k nám ale malinkatý náklaďáček přirazil, do ruky jsme dostali klíčky a poučení, že to jezdí na bezolovnatý benzín 92.

K volantu jsem nejdřív zasedl já. Byli jsme oba nervózní, ale auto jelo krásně. Nejhorší na tchajwanských ulicích jsou hejna skútrů, která se kolem aut míhají ze všech stran, což sami na skútru ostatně taky děláme, a člověk musí mít opravdu oči na šťopkách, aby někoho nesejmul. To samé platí pro auta, protože, když už tady někdo bliká, tak většinou na druhou stranu než jede.

Typický výraz řidiče v tchajpejském provozu

Jeli jsme známým terénem, kudy jsme nesčetněkrát projeli na skútru. Pro skútry ale platí trochu jiná pravidla: například se většinou nesmí odbočit vlevo, ale provádí se tak zvané „odbočení s čekáním“, při němž zastavíte v pravém horním rohu křižovatky, na kterou přijíždíte, a čekáte až semafory pustí provoz novým směrem. Nikdy jsme si tedy nevšimli, že se na této křižovatce doleva odbočit nedá a trochu jsme si museli zajet. Ale jak říkám, byl to terén nám dobře známý, takže po dvou dobře naplánovaných přestupcích jsme byli opět namíření správným směrem. Ladně jsme nacouvali do uzoučké uličky, z obou stran zaparkované skútry, skulinka tak pět centimentrů, v jejímž nitru byl vchod do starého bytu. Ten byl bohužel ve třetím poschodí… Po hodině a čtvrt funění, hekání a třech litrech potu a krve jsme to ale měli naloženo, poslední sprcha a pryč!

Oběd na odpočívadle

Ještě jsme se trošku projeli po Tchaj-peji, protože bylo třeba vrátit několik knížek do knihovny v Akademia Sinica, ale přesně v 11:20 jsme najeli na jižní dálnici číslo 3. Nejvyšší rychlost je 110, tak jsme jeli tak 115, zastavili se na oběd a po cca 5 hodinách jsme dorazili do cíle. Cestou jsme ještě spočítali, že to autíčko (1200 cc) žere 9,7 litrů na 100km. To je sice dost, ale naštěstí je na Tchaj-wanu benzín levný (17.80Kč). Jinak na tchajwanských dálnicích se vesele předjíždí i zprava, vzdálenost se zásadně nedodržuje, nebliká se, ale jinak byl provoz velice plynulý a hlavně dálnice byla opravdu krásná, žádné velké koleje, výmoly apod.

U nového domova jsme hned potkali našeho nového domácího, velice milého pána, kolem čtyřicítky, a několik sousedů. Naproti našemu vchodu byla malá boudička a před ní jediné volné místo na zaparkování. „Můžeme tady zastavit?“ zeptala se opatrně Janička a očekávala, že nás poženou svinským krokem. „Jasně!“ odpověděl dědeček v trenýrkách a tílku. „Zastavit můžete přeci všude, kde je volný místo!“

Asi za 45 minut jsme měli vše vynošeno nahoru, teď už jenom do druhého patra. Hned jsme trochu překonfigurovali celý pokoj a zjistili, že naše stará matrace na naší novou postel pasuje přesně. Pak jsme si dali za odměnu jedno pivo v kokpitu naší loďky. Škody po tajfunu nejsou velké. Jak nám už psal instruktor v místní jachtařské škole, který slíbil, že se nám o loď postará, zatímco budeme v Čechách, utrhnul se jeden zadní vazák, což je takové rohaté hliníkové udělátko, za které se loď přivazuje ke břehu. Přes 30 let starý hliník to prostě už nevydržel. Vlastně je to dobře, alespoň vazáky vyměníme všechny a vyvarujeme se dalších podobných „překvapení“ v nějaké horší situaci. Bohužel nám ale iniciativní soused přivázal lano, které bylo původně na tom utrženém vazáku, tak blbým způsobem, že nám ubrousilo kus týkového obložení kokpitu. Lepší by bylo, kdyby to nechal, protože loď byla přivázaná i tak dostatečně. Inu, těžko mu něco vyčítat, je to jen majitel motorového člunu a ti, jak dobře známo, mají jistá omezení… Nějakou tu truhlařinu máme stejně na programu, takže prostě přibude trocha navíc.

V úterý ráno jsme vstali v půl páté a volantu se ujala Janička. Museli jsme náklaďáček ještě odvézt zpět do Tchaj-peje. Po malém zakufrování jsme zdárně vyjeli z Kaohsiungu na dálnici a po čtyřech hodinách (Janička na to prostě umí šlápnout) jsme předali klíčky i s autem, nasedli na náš věrný, nedávno opravený skútr a jeli na hlavní nádraží, kde jsme tento předali dopravní firmě, která nám ho na druhý den předá v Kaohsiungu. Sami jsme si dali lehký oběd a nasedli do autobusu a — hádáte správně — hned jsme usnuli.

Pár zbylých fotek ze stěhování je zde.

Na fotky našeho nového bytu se podívejte zde.