9.8.2008: Opět vyplouváme

Sobota ráno. Den vyplutí. Chtěli jsme původně vyplout už včera, ale v pátek už jsme jednou vypluli a nic dobrého z toho nevzešlo. Proč to tedy pokoušet.

Po zazvonění budíku jsme oba, i já, hned vyskočili… ne tak ne, nevyskočili. Janička mě poopravuje, že budík zamáčkla a probudila mě až ve tři čtvrtě na sedm. To bylo ale tak akorát, protože slunce nám tady vychází až po sedmé. Posnídali jsme a pustili se do finálních příprav.
Dolili jsme vodu do nádrže, přitáhli lanoví, uklidili v lodi a doplnili chladící kapalinu a olej. Pak jsme zavolali Mikovi, ať se připraví na chytání Fentonova člunu a Janička se staženým žaludkem (a prý i zadkem, ovšem řekla to trošku jinak) nastartovala Brumlu, který k naší radosti poslušně naskočil a já začal pumpovat řetěz s kotvou.

K motoru máme stále ještě řádný respekt. Dosud nenabyl naší plné důvěry a kdykoli ho máme nastartovat, tají se nám dech a bouří žaludky. Stále přetrvává problém s tekoucím vstřikovačem, ale to vyřešíme až na Langkawi. Tekoucí palivový filtr jsme spravili včera.

Pořádně jsem se zapotil, než byl řetěz venku a všude po přídi se teď válelo mazlavé bláto z lumutské řeky. Od kormidelníka jsem si proto vyžádal kyblík a příď pořádně spláchnul. Tak a teď můžeme skutečně vyplout.

Janička pomalu obkroužila ostatní lodě, zamávali jsme Rodneymu a pak jsme zahlédli Mika, který nám vesloval vstříc. Vypustili jsme Fentonův člun, naposledy se rozloučili a za odlivu jsme zamířili opět na moře.

Na řece byl slabý až žádný vítr a i když jsme hned vytáhli hlavní plachtu, nezbylo nám, než ještě chvíli svěřit svůj osud Brumlovi, který ovšem pracoval spolehlivě, jen mu od huby trochu odkapávala nafta. Vlastně vzhledem k jeho věku by bylo správnější říci, že mu ještě tekla nafta po vstřikovači.

Před vyplutím jsme se ale zařekli, že budeme plachtit až do posledního závanu, a tak jsme dali motor do neutrálu a hned se ukázalo, že fouká slabý vánek přibližně naším směrem. Inu když jedete na motor stejně rychle, jako je rychlost větru, nastane úplné bezvětří… Vytáhli jsme malou kosatku a vypnuli motor. To ticho! vydechli jsme současně, jako ostatně pokaždé, když ten tříválcový rámus ustane. Jedna z nesporných výhod motoru je to, že člověk si o to víc váží toho krásného ticha, když motor neběží.

Šinuli jsme se pomalu řekou a před sebou zahlédli plachtu. Že by noví mořští trampové? Ukázalo se, že je to školní plachetnice námořního vojska, které má v Lumutu velkou základnu.
Pokračovali jsme k ústí řeky. Jak jsme objeli první bóji, začalo víc foukat. Stočili jsme se k severu. Severní průliv mezi ostrovem Pangkor a pevninou je trochu nebezpečný, protože se musí projet úzkým kanálem mezi dvěma útesy a byť jsme neměli detailní mapu, projeli jsme podle pokynů v Sailing directions a podle našeho hloubkoměru bez problémů. Je vysoký příliv a my máme malý ponor.

Otevřené moře. Ten pocit svobody! Najednou můžeme plout kam se nám zachce, vlastně kam nám vítr dovolí. Foukal příjemný větřík, ale ze směru, který nám nedovoloval pohodlnou jízdu přímo na náš první cíl, ostrov Kendi, který leží jižně kousek od ostrova Penang. Rozhodli jsme se proto zamířit dále od břehu, kde jsme doufali chytit lepší a stabilnější vítr a hlavně postavit se větru více z boku, aby se nám lépe plulo.

Vyjeli jsme asi tři až pět mil za ostrov Pangkor, a jak jsme se dostali ven z jeho stínu, opřel se do nás velice svěží vítr a Janna hned radostně poskočila. Malou kosatku jsme vyměnili za velkou kosatku, genou, už mezi útesy, abychom byli co nejrychleji pryč od potenciálního nebezpečí. Brzy jsme se rychlostí nakazili a začali měnit plán plavby. Jestliže to půjde takhle celý den a bude-li to vypadat, že bude foukat i na večer, poplujeme přes noc. Provoz by měl být malý a nabereme alespoň pár mil k dobru a něco víc zkušeností s nočním plachtěním.

K večeru jsme dokonce museli změnit genou zpět na malou kosatku, protože začaly být docela silné poryvy. Těšili jsme se, jak přes noc ujedeme pořádný kus cesty. V noci ale vítr trochu zeslábl. Stále ale foukalo kolem tří až pěti uzlů, takže to nebylo tak zlé. Jenom jsme se museli vzdát vidiny velkého pokroku.