สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Janiččiny dojmy z bouřky a příjezd do Lumutu Janiččiny dojmy z bouřky a příjezd do Lumutu « Slasti a strasti života na moři

Janiččiny dojmy z bouřky a příjezd do Lumutu

Naše první velká plavba. Jak jsme si slibovali, že jen co vyplujeme, budeme mít spoustu času na čtení, odpočinek, tu či onu práci doděláme hravě za cesty – kde že. Naivní představy! Místo toho jsme byli celou cestu zapřažení – tu kormidlování, tu úpravy plachet, tu kontrola a opravování motoru, tu navigace mezi tankery a tahači… zkrátka vše jen ne ta příjemná zahálka, o které jsme před vyplutím oba mluvili. Vzpomínám si, jak jsme se po první noci na cestě (tj. druhé počítám-li i kotvení u Pisangu) oba těšili, jak si následující noc odpočineme. Bez okolků se přiznám, že jsem se cítila pekelně unavená a navíc jsem celou cestu měla nějak pocuchaný žaludek, nechutenství a neustálý průjem, mi asi taky na síle nepřidal. Když ale přišla bouřka, z vidiny klidného spánku okamžitě sešlo. Místo odpočinku, další téměř probdělá noc – celkově jsme oba spali možná hodinu až dvě. Několikrát za tu noc jsem si říkala, zda vůbec v pořádku doplujeme. Nechtěla bych se potopit hned na své první plavbě. Slyšel by nás někdo, kdybychom volali o pomoc? Máme dost jídla a pití, abychom vydrželi k Sumatře na druhé straně průlivu? Co budeme teď s Jannou dělat? Je to opravdu to, o čem jsem tak dlouho snila? Jak ale jinak poté, co jsme do lodi investovali tolik energie a peněz?

Bylo vidět, že jsme unavení


Péťa jde na chvíli spát, já jdu rychle do lodi zkontrolovat pozici a kurz. Rychlá zastávka na kyblíku a ujmout se místa u kormidla. Doufám jen, že ty tmavé mraky všude kolem nepřinesou další bouřku! Brumlo, vydrž! Pomalu se začíná rozednívat. Na východu se objevují červánky. Jako na povel se mi vybaví říkanka s Hiscocka: Red skies in the morning, mariner’s warning, red skies at night, sailor’s delight! Jen ne další bouřku, prosím! Za chvilku začínám pospávat. Co dělat, abych se udržela při smyslech? Jdu dolu do lodi a vyndavám si mapy, GPS a počkat – vždyť my máme Sailing directions! Co kdyby tam bylo něco o Lumutu? Vše si beru do kokpitu a střídavě studuji Sailing directions a sleduji rybářské lodě kolem nás. Péťa klidně spí. Pomalu ale jistě se přibližujeme k Lumutu. Péťa vstává asi za hodinu a půl. Bez chuti k jídlu, spíš z pocitu, že bychom měli jíst, odcházím namazat chleba k snídani. Nakonec snídaně dopadla stejně jako každé jiné jídlo během cesty. Jen co se zakousneme, okamžitě cítíme, jak nás jídlo posilňuje a nakonec jsme rádi, že jsme se falešnými signály žaludku nenechali odradit. Poslední kus cesty úžinou mezi ostrůvkem Pangkor a pevninou a potom ústím řeky do Lumutského jachtklubu si vynahrazujeme útrapy dosavadní plavby. Počasí je nádherné, sluníčko svítí a zrovna když jsme to potřebovali, zvedl se příznivý vítr, který nás za pomoci neméně příznivého proudu donesl až k našemu provizornímu cíli. Před molem jsme ještě naposledy na chviličku nakopli Brumlu a úspěšně se vyvázali u Lumutského jachklubu.

Kotviště na řece před Lumutským jachklubem

Odpolední plachtění do přístavu jsme si opravdu užívali. Tak trochu nás to přeneslo ve vzpomínkách do časů, kdy jsme plachtili na řece Tan-šuej na Tchaj-wanu. Vybavila se mi věta naší korejské kamarádky ze Singapuru: počasí není vždycky nejlepší, ale těch pár hezkých dní prostě stojí za to! Jak pravdivé!!! A vůbec, my jsme to zvládli! Jsme opět na pevné zemi! Péťa nás šel nahlásit do jachtklubu a já rychle poklidila ten největší nepořádek v lodi. Za chvíli půjdeme někam na pořádnou večeři a pak SPÁT. Na to se těším. Pořád mi ještě v hlavě hučí zvuk motoru a větrného generátoru. Péťa přináší ne zrovna dobré zprávy o ceně maríny, ale vše se tak nějak ztrácí na pozadí vidiny číslo jedna – jist a spát. Ráno moudřejší večera, říkám si.

U mola jsme potkali jednoho z námořníků na kotvě. Myslím, že to byl Mike z trimaránu. Odkázal nás na Angličana, žijícího dlouhodobě v Lumutu. Julianova dílna byla ve skutečnosti přímo naproti brance u mola. Zeptali jsme se ho na možnosti oprav a on nás rovnou naložil do svého auta a zavezl pár metrů dále k místu, které vypadalo jako překladiště písku a kamení. Několik náklaďáků a bagrů tam nakládalo písek a štěrk na velké námořní valníky, které jsou vlečeny námořními tahači na dlouhatánských lanech přes Malackou úžinu do jiných přístavů v Malajsii. Cestou ze Singapuru jsme jich několik viděli. Valník, měřící minimálně 50 metrů, ani lano nejsou vůbec osvětleny, takže je opravdu nezbytné identifikovat typ lodě podle světel. Zachytit se do lana by bylo pro loď naší velikosti asi osudné. Valník by nás v mžiku rozdrtil a posádka tahače by si toho ani nevšimla.

Julian nás představil Johnovi, Indovi, který měl být schopen nám pomoci. Domluvili jsme s ním na další den. Julianovi jsme jen tak nadhodili, že sháníme levný teak nebo jiné tvrdé a moři odolné dřevo. Julian téměř na fleku změnil směr a zavezl nás do blízké pily. Pila byla samozřejmě čínská, takže jsme čínsky navázali kontakty a Julian nás odvezl zpět.

Bylo kolem půl páté, v pět zavírali na imigračním. Proč se tedy honit, legalizace našeho vstupu do Malajsie může počkat. Vysprchovali jsme se a vydali se na obhlídku Lumutu.

Noční Lumut

Ve směnárně, na kterou nás navedla silná Indka, jsme vyměnili sto eur a začali se poohlížet po nějaké indické restauraci. První, do které jsme vešli se nám moc nezamlouvala. Špína, malý výběr, jidlo jakoby tam v oleji plavalo už několik dní. Kousek přes ulici byla další, která se více blížila našim představám a hlavně byla plná lidí. Ujal se nás starší zamračený ale ochotný hromotluk s prošedivělými vousy. Briani s kuřetem a druhé se skopovým, ještě přihodit nějakou zeleninu a už jsme se oblizovali až za ušima. Popíjeli jsme k tomu limetkový džus a bylo dobře na světě.

Pak už jsme se jen z posledních sil odplahočili zpátky na loď, kde jsme okamžitě usnuli jak zabití. Spali jsme víc jak dvanáct hodin.

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...