Já jsem ráno dospával a Janička zatím našívala kožené pásky na naše zábradlí, aby se lano, ze kterého je zábradlí vyrobeno, netřepilo o ocelové sloupky.
Vytvořil jsem teorii, že nespím, protože mám pocit, že nikdo nedává na loď pozor. Prostě jsem si ještě nezvykl, že loď toho dost snese, že kotva toho hodně udrží, navíc tentokrát jsme ji zasekli ve velmi silném větru, takže by držet měla . Do lodi nám sice stále ještě teče kolem hřídele kormidla, ale jenom pomalu. Na potopení to rozhodně není.
Odpoledne bylo poměrně úspěšné. Znovu jsme zpevnili náš hloubkoměr. Musíme sice počkat na nějaké divočejší vlnobytí, abychom nové upevnění vyzkoušeli, ale zatím drží bezvadně.
Pěkně se nám podařilo vyřešit odtok ze sifonu na přívod slané vody do chladícího systému motoru. Sice to vyžadovalo dlouhou hadici, ale snad to nebude dělat problémy. Otestovali jsme i opravený sloupek konstrukce na solární panely a připlácly k němu další kus epoxy plastelíny, když se ukázalo, že kolem něj stále trochu teče.
Po večeři byl naplánován výlet do města na internet. Vysprchovali jsme se a u brány potkali Rodneyho, který nám varovně oznámil, že hotely na Langkawi a jiných malajských letoviscích jsou poloprázdné. Důvod neznal. Zanedlouho se vynořil kapitán Mike, se kterým jsme zamířili směr Lumut. Že prý jde na pivo, tak jsme se k němu připojili, protože jsme stejně plánovali pivo v kokpitu.
Sedli jsme si u Číňana naproti jachtklubu a Mike se začal vyptávat, jestli dnes bude jazz. Hospodský zavrtěl hlavou a Mike objednal pivo Skol. Pak nás zasvětil do významu slova jazz. Bylo nám divné, že by v takovém typickém čínském pouličním pajzlu s umělohmotnými zahradními křesílky pouštěli jazz. Byli jsme poučeni, že Jazz je domácí pivo, které vaří nějaký známý čínského hospodského a půllitru se prodává za šest ringitů. To musíme zkusit! Ale dnes bude Skol.
Skol hladil naše vyprahlé krky a Mike vyprávěl další námořnické historky, ptal se co na Tchaj-wanu atd. Konzultovali jsme s ním svoje plány a jeho doporučení zní: nechat loď v Langkawi, vrátit se v lednu, užít si plachtění v Thajsku, vrátit se pak na Langkawi a vyrazit odtud. Cesta na Tchaj-wan za to zřejmě nestojí. Příliš zrádné vody a navíc, když si představíme, že vlastně ani není kam loď na Tchaj-wanu dát… Chtěli bysme ji mít u sebe na severu, to znamená v Keelungu, kde bysme ale byli přivázáni k betonové zdi, žádná voda, žádná elektrika.
Na noc jsme napnuli plachtu před kokpit a já konečně spal jako batolátko.
English
Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...