Ráno jsme koukali na emaily a já se po několika dnech opět kouknul, jestli už mi nepřišlo hodnocení za minulý semestr. 80 bodů! Prolezl jsem! Bylo to o fous, protože jsem si vybral jedinou zbylou zajímavou hodinu, ale o předmětu jsem naprosto nic nevěděl: Intelligent agents. Nakonec z toho vylezlo hodně ekonomie a počítačová simulace trhu, což mě tak strašně nebavilo, že jsem myslel, že se na hodinách ukoušu nudou… Měl jsem pocit, že se mi to i docela povedlo, ale chyběl jsem na ústní prezentaci (nemoc) a profesor ani jeho asistenci na moje emaily, jak je na Tchaj-wanu zvykem, neodpovídali. No nic, hlavně, že mi to dali a já mám klid.
Ta dobrá zpráva mě nabila energií a tak jsem se hned začal sápat na stěžeň, ale Janička mě stáhla za trenky, že prý nejdřív snídaně a zuby vyčistit a já nevím co ještě. Janička mojí přemíru iniciativy nazývá kobylení a vždy mě umravňuje klasickým zaklínadlem: „zklidni hormon“. Hormon jsem tedy na Janiččino přikázání zklidnil, posnídal, i zuby jsem si vyčistil a už jsem seděl na vrcholku stěžně.
Práce na vrcholu stěžně
Dodělal jsem světlo, které předtím stále vyhazovalo jistič, namazal kladky, které strašlivě vrzaly a nepochybně dost iritovaly kolem drinky popíjející masňáky a napůl jsem opravil kolejnici pro velkou čelní kosatku, jejíž jezdec se zachytával za vyhnutý kus plechu. Natáhli jsem také nové lano na vytahování spinakru, protože to staré bylo hloupě taženo na kladce vedle lana pro kosatky a zbytečně se dřelo o přední stěh. Nyní je na nejvyšším bodě stěžně, čímž jsme získali skoro 15 cm. A máme další eso v rukávu, kdykoli budeme přepadeni slabými větry a budeme zrovna bez hrachu a čočky.
A pak byl oběd a potom siesta.
Zajímavá událost, kterou jsem málem zapomněl zapsat. Ráno došla voda, tak jsme natáhli hadici, že napustíme nádrž. Nechali jsme vodu běžet a šli si čistit zuby. Když jsme přišli zpět, ještě jsme chvíli dopouštěli, než jsme vodu vypnuli. Po zapumpování ruční pumpičkou v kuchyňce ale voda z kohoutku nepřestávala vytékat. Běhali jsme kolem pumpičky a snažili se přijít na to, co ten zázrak znamená. Pak jsme zaslechli čůrek vody z podpalubí. Teklo odněkud z přídě. Asi voda přetekla a teče kolem nádrže. Odházeli jsme letiště, pod nímž je schovaná naše sladkovodní nádrž. Když jsem odšrouboval víko na nádrži, vyvalil se na mě proud vody. Plastická nádrž byla nafouknutá k prasknutí. Pomalu jsme vodu odpouštěli a zároveň pumpovali vodu z podpalubí. Pochvalovali jsme si, že se nám to stalo tady a v klidu a že alespoň pěkně propláchneme šachtu v podpalubí a otestujeme pevnost sladkovodní nádrže.
Odpoledne začal boj s hloubkoměrem. Za prvé jsme zjistili, že nemáme tří ampérovou pojistku na ochranu počítače hloubkoměru. Nejmenší jističe v našem panelu jsou 5A. Vyrazili jsme tedy koupit pojistky, protože tak malé jističe zdá se nedělají. Druhý problém byl se samotnou instalací. Chtěli jsme mít snímač hloubkoměru nainstalovaný uvnitř trupu, což má několik výhod. Za prvé není třeba vrtat další díru do trupu. Snímač má navíc průměr dva palce, tj. asi 5cm, což je pořádná ďuzna. Za druhé je snímač bezvadně chráněn před porostem, odřením apod. V případě poruchy není třeba vytahovat loď s vody. Nainstalovat ale snímač uvnitř trupu může být pro určitý typ lodí nemožné. Je nutné, aby byl snímač umístěn co nejblíže středu, v kolmé pozici a materiál trupu pod snímačem nesmí být porézní.
Pro funkci hloubkoměru je nutné zajistit, aby signál vysílaný snímačem procházel materiálem o stejné hustotě. Hloubkoměr se dá ošálit tím, že ho ponoříte do tekutiny (normální voda stačí), která je vylita přímo na čistý laminát. Nejlepší je asi kus sololitové trubky uříznuté v potřebném úhlu a přilepené přímo k trupu. Do trubky se pak nalije voda, do ní se ponoří snímač a celé se to nějak zakryje.
Sololitová trubka hned u letiště na přídi
Nejprve je ale třeba najít vhodné místo. To se dělá tak, že se celý systém zapojí, snímač se strčí do igeliťáku naplněného vodou (snímač je celý vodotěsný). Potom je třeba obejít vytypovaná místa, kde bychom chtěli mít snímač umístěný, ideálně co nejdále na přídi a blízko středu lodi. Ne všude ale snímač dokáže vyslat signál skrz trup nebo se signál odrazí od vzduchové bublinky v laminátu. Je tedy také nutné vědět, jaká je právě hloubka vody.
Nám se nakonec podařilo správnou hodnotu zachytit, ale museli jsme pytlík s vodou pokládat do louže vody. Původní švédský majitel přilepil šikovně sololitovou trubku do prostoru pod letištěm v přídi. Starý hloubkoměr jsme vyhodili, protože už nefungoval. Bohužel ten nový měl asi o pět milimetrů širší okraj. Zasedl jsem tedy s pilníkem a jal se okraj obrušovat. Šlo to hrozně pomalu, takže jsem popadl nůž a umělohmotný okraj jsem jednoduše okrájel. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno. Najednou mi to připomnělo, dětství u Lužnice u Tábora, jak vyřezávám z borky. Myslím, že mě nenapadlo, že za pár let budu sedět u Indického oceánu v Singapuru a vyřezávat si z Marelonu (obchodní název umělé hmoty, ze která je snímač vyroben).
Péťa ořezává čidlo hloubkoměru
Do trubky pro uchycení snímače jsme nalili vodu a začali snímač nastavovat. Nic. Hrozně dlouhou dobu jsem snímačem mlel a stále nic. Nakonec první vlaštovka. Snímač bylo z nějakého důvodu nutno trochu naklonit. Malý náklon nevadí, protože přístroj si sám úhel přepočítá. Kdykoli jsme ale hloubkoměr vypnuli a zase zapnuli, nic se nedělo. Možná je dno porostlé sajrajtem. Skočil jsem do vody a kus trupu umyl. Nic. Pak se nastavování snímače ujala Janička a nakonec našla polohu, ve které vždy byla dobrá odezva, ale stále přetrvával problém s vypnutím hloubkoměru.
Protáhli jsme zatím kabel od snímače až do našeho rozvaděče a pak až k displeji, který máme venku v kokpitu. Zabralo to hodně času a nakonec jsme museli kvůli kabelu vyřezat ještě jednu novou díru v přepážce. Snad se nám zítra podaří celou instalaci úspěšně dokončit!
English
Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...