Zpět na palubě

Po dvou měsících „prázdnin“ doma v Čechách nás Tchaj-wan uvítal deštěm po tropické bouři, která se právě hnala na Hong Kong. Jannu jsme našli v naprostém pořádku, v podpalubí skoro sucho, sem a tam trocha prachu, ale i přesto, že jsme loď nechali v tom tropickém žáru a vlhku dva měsíce úplně zabedněnou, pěkně voněla.

clip_image004Prvních pár dní bylo trochu rozpačitých. Děsné vlhko, teploty kolem 30, pásmová nemoc. Když jsme z Tchaj-wanu na konci května odlétali, opustili jsme náš byteček na souši a na dobro jsme se nastěhovali na palubu. Naše dizertace jsou dopsány, mohli jsme se tedy zbavit studijních materiálů. Do lodi jsme naskládali haldy knížek, kterých jsme se nebyli sto zbavit, že prý je přebereme, až se vrátíme. Ke stolku v kajutě jsme uvázali dvě skládací kola. Ty že pak někam strčíme. Jsou tři hodiny ráno, v hlavě nám ještě hučí motory letadel, ve kterých jsme strávili posledních 15 hodin, venku jemný deštík, což v tropech znamená, že pot, který z vás bez ustání stéká, nemá kam odtéct – dojem prádelny je dokonalý. Vedle kol a hald knížek jsme vtěsnali dvě krosny a dva batohy. Naštěstí jsme měli před odjezdem tolik rozumu, že jsme si nechali dvě lůžka v kajutě volná, takže jsme alespoň mohli hned zalehnout. Ráno moudřejší večera.

Probudili jsme kolem sedmé. Slunce vykouklo skrze mraky a hned začalo neúprosně pálit. Hra začíná. Škatulata hejbejte se! Vyložili jsme šaty, protože kromě pár dárků a laptopů jsme z domova nic jiného nevezli – na knihy bylo vyhlášeno přísné embargo. Hned bylo jasné, že nás čeká další redukce našeho hmotného majetku. Kola jsme zatím zamkli na zádi a hodily přes ně velké pytle na odpadky. Krásně to nevypadá, ale nám jde přeci o zdravý rozum! Tři obří tašky jsme naplnily knížkama a uložili jsme ji u kamaráda Tábority Tomáše Juříčka. Tu největší ještě naložíme až pojedeme někdy na podzim do Hongkongu, odkud můžeme poslat balík do Čech. Tchajwanská pošta totiž přestala poskytovat lodní dopravu. Balíky lze poslat jedině letecky, což není právě levné. Dvě menší tašky, jednu naplněnou českými, druhou anglickými publikacemi, jsme se slzou v oku věnovali Tomášovi. Stokrát sláva elektronickým knihám! Nebýt elektroniky, tak bychom na Jannu naložili maximálně nějakých 150 knih a to je sakra málo. Zvlášť pokud jde o beletrii.

clip_image002Teď tedy začíná to, na co jsme se tolik těšili. Život a práce na lodi. Jsme z toho jak opilí, svět se s námi kolíbá a nám je dobře. Dnes je zataženo, teplota v lodi nám poklesla pod 30 stupňů, takže je vlastně docela příjemně. Puštěný máme jenom jeden větrák.

Uvědomili jsme si taky, jak rychle jsme si navykli na ten prostor a klid a pohodlí, které jsme doma měli. Pro pitnou vodu si už chodíme v kanystrech, musíme si hlídat baterie, které už dosluhují. Prostě pomalu se aklimatizujeme do života na lodi, kde všechny základní denní úkony často vyžadují trochu úsilí. Ale radosti, ty jsou o to intenzivnější!

V následujících dnech náš čeká dost práce. Jak jinak! Dosud jsme si našli čas na opravy jenom toho nejnutnějšího, teď musíme z Janny udělat pohodlný domov.

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →