Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního [...]]]>

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Marína Rebak na Langkawi už čeká

Zatím probíhá vše podle plánu. Na letišti jsem si vyměnil 100 singpurských dolarů (asi 1300Kč). To musí stačit. Potřeboval jsem na jednoho nebo dva taxíky a autobus napříč malajským poloostrovem. Může se to zdát jako trochu nepřiměřený komfort, ale těch 60kg zavazadel bylo opravdu trochu moc. První taxík [...]]]>

Marína Rebak na Langkawi už čeká

Zatím probíhá vše podle plánu. Na letišti jsem si vyměnil 100 singpurských dolarů (asi 1300Kč). To musí stačit. Potřeboval jsem na jednoho nebo dva taxíky a autobus napříč malajským poloostrovem. Může se to zdát jako trochu nepřiměřený komfort, ale těch 60kg zavazadel bylo opravdu trochu moc. První taxík mě přišel na 17 dolarů.

Vyškrábal jsem se do druhého patra obchodního domu, kde se nachází jachtařský obchod Marintech naší staré známé Jessie. Radostné setkání. Pozdravili jsme se anglicky, popovídali si čínsky. Vzal jsem si pár nezbytných věcí, které jsme si objednali, zaplatil a její pomocník mě potom hodil malým náklaďákem na stanici autobusů. Doufal jsem, že mi to pojede někdy kolem šesté večer, abych ráno byl u trajektu a před obědem na lodi v Langkawi.

Janička leští sporák

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani se pouštím do zběsilého úklidu.

„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.

Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. [...]]]>

Janička leští sporák

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani se pouštím do zběsilého úklidu.

„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.

Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. Péťa je na palubě a doplňuje seznam nákupů o rozměry potřebných součástek – odpoledne se totiž chystáme k Jessie, našemu zásobovacímu agentovi přes věci jachtařské.

V 11 hodin jsem téměř hotová s úklidem.

V maríně už jsme stihli zatím potkat spoustu místních, většinou čínských, zaměstnanců, kteří se zdají být mile potěšeni, že nás opět vidí. Dokonce i ten starý čínský pán od ručníků u bazénu, který se v zimě tvářil velmi odměřeně, se usmál.

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jé, my jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani (náš chléb, tavený sýr a jablko, vše poctivě propašované až z Tchaj-wanu) se pouštím do zběsilého úklidu.
„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.
Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. Péťa je na palubě a doplňuje seznam nákupů o rozměry potřebných součástek – odpoledne se totiž chystáme k Jessie, našemu zásobovacímu agentovi přes věci jachtařské.
V 11 hodin jsem téměř hotová s úklidem. V maríně už jsme stihli zatím potkat spoustu místních, většinou čínských, zaměstnanců, kteří se zdají být mile potěšeni, že nás zase vidí. Dokonce i ten starý čínský pán od ručníků u bazénu, který se v zimě tvářil velmi odměřeně, se usmál.
Kolem půl dvanácté obědváme zbytek našeho chleba s českým salámem Křemešníkem od maminky, který se mimochodem dost nacestoval: z ČR na Tchaj-wan a odtud do Singapuru – dost na celý život jednoho salámu! Jedno je jisté, v Singapuru jeho cesta končí! K tomu jablko a jako prémii jsem otevřela konzervu nakládaček od Stephanie a Warrena, bývalých majitelů překrásného kutru Westsail 32 Mico Verde (kdo ví odkud přicestovaly ty okurky), kteří svou loď v zimě po čtyřech letech prodali a vrátili se k suchozemskému životu.
Pak už spěcháme na minibus, který nás z maríny doveze na první stanici metra, a odtud do města. Než minibus přijel dali jsme se do řeči s Indických chlapíkem, ze kterého se vyklubal řidič toho minibusu. Prý byl na vojenském cvičení na Tchaj-wanu. Inu Singapur je malinkatý a chudáci vojáci se nemají kde postřílet, tak jezdí na Tchaj-wan.
Něco už jsme o tom slyšeli, ale poslední dobou vztahy Singapuru a Tchaj-wanu nejsou moc dobré, protože Singapur se z politicky přiklonil blíže k Číně. Tchajwanský ministra kultury nebo zahraničí, už si nepamatuju přesně, to komentoval tak trošku nediplomaticky, když řekl, že Singapuru „peng Da-lu de LP“, což znamená, že „drží koule Číny v dlaních“. O jaké koule jde, netřeba upřesňovat.
V minibuse jsme se ještě seznámili s dvojicí Australanů, on původem Rus, ona Korejka, ale už domestikovaní Australani. Povídáme si o plachtění, neboť oni jsou tu na víc jak 40 stop dlouhém katamaránu. 40 stop dlouhá loď je pro nás velká loď, 40 stop dlouhý katamarán je monstrum.
„A co pirátů se nebojíte?“, pohodil vyzývavě hlavou náš nový známý. Otřepané téma. O pirátech kolují zvěsti, ale už dlouho žádná malá loď nebyla napadena. Pirátům to prostě za to nestojí. Většinou se prý orientují na lodi převážející platy na ropné věže, velké výletní a obchodní lodě na výkupné ap. Zkrátka a dobře, trocha opatrnosti neškodí, ale netřeba se kvůli pirátům moc bát. Život v jakémkoli hlavním městě je bezesporu daleko nebezpečnější. Bylo ale jasné, že ta jeho otázka má jistý cíl.
„Nebojíme,“ odpověděli jsme a bylo viděť, že jsme míček přihráli přesně. “Z toho co jsme slyšeli se zdá, že ve skutečnosti žádní piráti nejsou nebo že se alespoň nezajímají o malé jachty.“ Hned jsme byli zasvěceni do toho, jak oni byli přepadeni v Moluckém moři a že kdyby měli pistoli nebo pušku, tak by jim ukázali… Jenom jsme pokývali hlavami. Hmmm, ty sis kluku koupul 40 stopý katamarán, piráty bys postřílel. Inu dobrá, vyvracet ti to nebudeme. Ještě si vzájemně vyměňujeme zkušenosti z loděnic a klábosíme o nějakých volovinách. Oba jsou docela milí, ale je jasné, že jsme naladěni na trochu jinou vlnovou délku.
Povídáme, povídáme a já najednou koukám a je třeba vystupovat. Metro právě dorazilo na Outram Park, kde přestupujeme na linku do stanice Farrer Park, kde sídlí Jessie.
Mimochodem, Singapurské metro má zkratku SMRT, takže reklamy typu: „Celebrate your life with SMRT“ (Oslav svůj život se SMRTí) jsou příjemným zpestřením jinak nudného transportu.
V Singapuru už jsme jako doma! Jdeme opět těmi starými vyšlapanými cestičkami. Ještě povinná zastávka na WC v metru, koupit vodu a hurá k Jessie.
Jessie má svůj obchůdek ve dvouposchoďové budově plné krámků. Řekli bysme něco jako obchoďák, ale jde spíš o prosklené bytečky, ve kterých jsou místo domácností obchody se vším možným. V této budově, stejně jako v této čtvrti se to hemží železářstvími, elektrikáři, přesně co potřebujeme.
Vstoupili jsme do budovy a ovanul nás známý mrazivý dech místních klimatizačních monster. Hned jsme vylovili z batohu svetry a po eskalátoru jsme vyjeli k Jessie. Vešli jsme do obchůdku Marintech a hned zahlédneme Jessie utopenou ve stozích papírů, lan a jachtařkého harampádí. Jessie vyhléhla a překvapeně vytřeštila oči: „Co tu děláte? Ja myslela, že přijedete až dvacátéhošestého!“
Chvíli zaraženě koukáme: „Mej wen-tchi, to nevadí,“ prolomím ticho. Všichni se rozesmějeme a Péťa posílá Jessie dokončit oběd, od kterého jsme jí vytrhli. My se začínáme křížovou cestu mezi regály. Tohle potřebujeme, ale ta cena! Doplňujeme seznam naplánovaného nákupu. Po téměř hodině odchází Péťa naplnit naše nové horizontální bomby na LPG a potom ještě společně nakupujeme potraviny v místní variantě tchajwanského Welcomu (takové větší samošky). Mají cukety!!! Ty už jsme neviděli ani nepamatuju. Na Tchaj-wanu prostě nejsou. To bude hostina! Už se vidím, jak na našem fungl novém sporáku připravuju naše oblíbené těstoviny s jemně orestovanou zeleninou – cuketky, pórek – je to šťavnaté, sliny tečou proudem.
Ve čtyři by měli být obě bomby naplněné. Já čekám u silnice s nákupem potravin a Péťa snáší další náklad: bomby a věci od Jessie. Je toho pěkná hromada. Taxíkem se vracíme do Raffles.
Kdyby tak taxikář věděl, že LPG bomby jsou plné! Několikrát jsme ho museli ujistit, že jsou prázdné, ale z centra Singapuru není do Raffles jiná možnost, jak bomby převést.
Jestlipak se přes přístav přehnala další sumatera, neboli blesková bouřka, která za jihozápadního monsunu přilítne z ničeho nic od Sumatry? Ráno nás jedna spláchla. Úkosem pozorujeme černá mračna na západě.
Loď nacházíme ve stejném stavu tak, jak jsme ji opustili. Všechny obavy z deště jsou ty tam a zaplavuje nás čistá radost. Stále ještě si musíme zvykat na to, že loď se prostě jen tak nepotopí, vždyť tady přežila čtyři měsíce. Uvědomujeme si ale, že stále máme několik restů v podobě děr, kterými do Janny teče.
Zbytek dne proběhl bez zvláštních událostí a úderem desáté jsme padli unavení do postele.

„Raffles Marina, 10 Tuas West Drive.“

Taxík nás brzy ukolébal. Pořádně nezdravá večeře v Burger Kingu na Taoyuanském letišti a plechovka piva Tiger na palubě letadla JetStar, nejlevnější aerolinky mezi [...]]]> Tak už jsme zase zpátky. Po čtyřech měsících odloučení jsme 23. června v jedenáct hodin večer před Singapurským letištěm nastoupili do taxíka řízeného starším Indem.

„Raffles Marina, 10 Tuas West Drive.“

Taxík nás brzy ukolébal. Pořádně nezdravá večeře v Burger Kingu na Taoyuanském letišti a plechovka piva Tiger na palubě letadla JetStar, nejlevnější aerolinky mezi Tchaj-wanem a Singapurem, na nás zapůsobili jako pořádný prášek na spaní. Kromě toho už je dávno naše hodina.

Chvilku po půlnoci jsme ale byli oba již při smyslech. V jakém stavu naší Jannu najdeme? Nestojí v podpalubí voda? Co díry které jsme v zimě zalepili? Než jsme si ale stačili projít všechny ty obavy, které se za poslední čtyři měsíce nastřádaly, stáli už jsme na molu před lodí.

Můj první pocit: nevyrostla trochu? Je opravdu tak veliká? Co si s ní počneme? Péťa už se mezitím zul a začal odvazovat krycí plachtu. To mě vyburcovalo k činnosti a šla jsem pomáhat. První, co nás přivítalo po vstupu do lodi byl zatuchlý vzduch a pach nafty. To bude ráno uklízení! Nejraději bych začala hned teď, ale je třeba jít spát. Na následující den máme naplánováno spoustu úkolů.

Rychle vybalujeme hygienické potřeby a něco na spaní. Otevíráme samozřejmě hlavní hatch, okno-poklop nad naším V-letištěm na přídi, česky se mu říká lukna (což se nám docela zalíbilo, koneckonců to zní jako anglické “look”, koukat), kam pak osvěžení půlnoční sprchou uléháme ke spánku…

Kdo z nás ale pořádně spal? Mraky v průhledu nad námi se pohybují sem a tam. Chvíli je pozorujeme jak u vytržení a pak nám to dojde. Jako jedním hlasem vykřikneme: „Už se zase houpeme!“ Najednou jsme zase spojení s lodí, jsme její součástí, loď je naší půdou, je to ten svět kolem kterého se vše pohybuje. Jsme teď pevným bodem ve vesmíru, kolem kterého se všechno točí. Naloděním jsme jednoduše přestoupili do jiného vesmíru. Geocentrismus, heliocentrismus a vůbec všechny ostatní teorie vesmíru jsou překonány, nastupuje ploiocentrismus, centrum vesmíru je tam kde je tvoje ploios, tvoje plavidlo, tvoje loď. Pocity, otázky a pochybností se přelévají v našich hlavách do rytmu kývání světa kolem.

Byl to opravdu dobrý nápad koupit loď? Péťa už usnul. Slyším ho oddychovat. Co to tu bzučí? Kde je repelent? Vyhoupnu se z letiště na přídi, tři kroky a jsem v hlavní kabině. Naposledy byl repelent ve skříňce v kuchyňce. Je tam. Od hlavy až k patě postříkaná repelentem znovu uléhám a po dalším převalování konečně usínám.