The Joys and Sorrows Of a Life At Sea » Malaysia

Finally Some Time for Decorating

Jana Benešová — Sat, 19 Oct 2013 22:26:46 +0000

First of all, apologies for a belated update on the status of our engine bed modifications. We managed to hunt down all the materials, already got the steal angles from Chinese machinist Mr. Chin on Wednesday, but are still waiting for the engine mounts, without which we cannot start. Impatiently we follow our shipment using the UPS tracking information and can’t but marvel at their wondrous “travels”. First they toured the various cities and states of America and then they suddenly appeared in Koln, Germany. Friday evening we almost started celebrating, when we found out that the mounts already arrived at Kuala Lumpur, capital of Malaysia. The original estimated time of delivery was Wednesday (23 October), by the end of day. Now it seemed we could have our mounts on weekend! Yet for some mysterious reason, on Saturday morning our shipment found itself arriving to Shenzhen in Mainland China…

Meanwhile we chiseled off some old paint from the current engine bed and filled most of the holes for the original screws that held the old engine mounts. Then Petr took our grinder and grinded the top surfaces before we fill the rest of the holes with epoxy filler. Originally we wanted to paint the whole engine room as well – now that the engine is out of the boat, it’s a good opportunity to do it. Luckily we soon realized that it is possible that we will have to modify the current fiberglass bed after the mounts arrive and we try to assemble the whole thing inside the boat. If it really comes to this, all our efforts would be wasted.

But the idea of painting was already firmly planted in my head. Plus we already bought the paint and brushes. All I had to do was to find an object that would benefit from some painting. That part was easy! In fact, after going through our floating home from bow to stern, it soon became obvious that I would have to start making a list and decide where exactly to begin. After all Janna is almost 40 years old now and all the repairs and upgrades we have done so far were more of a structural and functional kind, e.g. new rigging (both standing and running), new sails, proper seacocks etc. With the exception of the reconstruction of our teak cockpit, there just never was any time for “cosmetics”.

Until now that is! And so to kill time while waiting for the new engine mounts and with Petr fully occupied by programming a simple home inventory app astorage, I jumped onto my bike and went for yet another trip to the local hardware shop to buy a new orbital sender (we burnt the last one during our first major refit in Singapore) and began the redecorating of our V-berth.

The walls inside of the boat (apart from most of the bulkheads of course) are covered with some kind of vinyl wallpaper. After 40 years, it’s quite shabby and yellow in color though, not to mention that it peels off at various places. One of the previous owners clearly ripped off the one above the V-berth and simply painted the fiberglass underneath with white paint. Yet after couple of years, the concave spaces between the fibers filled with dirt that just couldn’t be cleaned no matter how hard I’ve tried. It had to be sanded off. So first I covered the whole V-berth with big garbage bags that I cut into large rectangular sheets and then lowered myself into this plastic hole through the hatch with my new orbital sender.

After two hours of sending I reemerged through the same hatch all covered with white fiberglass dust and went straight to the shower rooms. The next day I sanded few hardly accessible places by hand and all was ready for painting.

The first coat took me more than one hour during which I cursed and swore like a trooper – the damn brush just kept on shedding hair and I had to pick these from the quickly hardening paint. After 30 minutes or so I was fed up with painting and wanted to throw everything into the dust bin and just walk away. Who on Earth gave me the idea of painting!?

The second day I was cleverer. Instead of the bloody paintbrush I used a roller and a tray and what a difference that made! Suddenly I enjoyed painting again. In no more than five minutes I had the ceiling painted and after another 15 minutes the whole V-berth was done.

In the afternoon I put on the third coat and in the evening we reassembled everything back to its original state. Now that our V-berth is nice and shiny, it’s time for our closet, i.e. the previous head area. But that will be covered in another post. Right now the chisel and hammer already beckon and it’s time to start with the preparatory demolition…

Trapped in Kudat

Jana Benešová — Thu, 26 Sep 2013 10:59:27 +0000

Month and a half ago when we sailed away from Philippines and arrived to Kudat, a small town in Sabah, also known as the „Land Below the Wind“, we thought we finally left all those potentially disastrous typhoons far behind. Turns out not quite so… Although it rarely happens that a typhoon ventures that south as Borneo, these cyclonic monsters can influence weather even in regions hundreds of miles away. And so here we are, already two weeks helplessly trapped in Kudat. It’s not that a typhoon’s path is predicted to go anywhere near us, but last week it was the super typhoon Usagi and now another typhoon Pabuk that is sucking in and thus intensifying the monsoon winds, which blow from south-west, i.e. exactly the direction we want to travel. The wind itself would not be such a problem, but the local waters are infamous for serious currents, that are strongly influenced by monsoon winds, and to sail on a small yacht not only against the wind, but also against a 2 knot current is not really much fun.

This is how it currently looks in SE Asia…

It’s kind of frustrating. Every day in the morning we use zyGrib to download the newest grib files which show wind predictions for the next couple of days. Every day we hypnotize the screen in hope of a weather window that would finally allow us to leave Kudat. Just yesterday it seemed we might be able to cast off next Monday, but today it’s a completely different story. And so our departure date is still quite uncertain at present. The only thing that keeps our spirits relatively high is the hope that tomorrow’s prediction may once again change…

To pass the time, we buried ourselves in the joys of manual labor. Now that all the translations we have been working on for the last few months are finally over, we took out our long-resting hammers, screwdrivers etc. and began yet another demolition.

Couple of days ago we met a very friendly Belgian guy Willie, who also owns a Halberg-Rassy, 35’ Rasmus. When he invited us for a visit, we instantly jumped aboard and had a close look on his boat to see if there are some modifications, that we could also use on our boat. We were immediately intrigued by the scuppers Willie made on the lower sides of his cockpit seats. The water drains through them and won’t collect around the cockpit locker lids, in other words another useful prevention from undesired leaks. Back aboard Janna we wrote down the idea to our endless “todo list”, so as not to forget it, and when it became obvious that we won’t be able to leave Kudat any time soon, we immediately set on the project.

However, we didn’t want to drill holes through the cockpit teak, that we spent so much time putting in last year, and so we decided to make the scuppers in the fiberglass edges below the cockpit locker lids. After all that’s where most of the water tends to collect anyway.

Also instead of copper tubes Willie used we made them out of polyester resin and fiberglass cloth. As a mold we used a piece of plastic hose, which we first sprayed with Silicot, so that it would be easier to get it out of the polyester tube once the fiberglass cures.

Then came the demolition phase – i.e. the part, that I personally dread the most. The boat gets filled with tools, spare parts and other odds and ends and you have to jump over it while at the same time paying attention not to end up in the opened engine room or bilge or some other “trap” that had to be set because of the current project. Plus it always turns out that before the demolition can even commence, something first has to be disassembled, emptied and thus the whole cockpit (sometimes even the main cabin) is suddenly flooded with boxes of various shapes and sizes, jerry cans, hoses, anchors and what not. To put it shortly, before the demolition proper, it is usually necessary to first undergo a preparatory one…

This time it was quite easy. We “only” had to empty two out of the three cockpit lockers and unscrew the locker lids and put them temporarily on the pontoon. Then we took some measurements and started the destruction. On both sides of the cockpit we drilled two holes, drilling under a slight angle, so that the water would drain even when Janna is heeled while under sails. Once again the tiny fiberglass sawdust was flying everywhere and our skin itched even after we took our evening shower. A good warm-up exercise before the haul-out in Langkawi…

Once the holes were drilled and sanded, we glued in the polyester tubes – first by using the quick hardening epoxy putty and then reinforced everything with more polyester resin and fiberglass cloth. We left it overnight to cure properly and then as the last step put on a plastic hose with clams. The lids were screwed back in place and a bucket of water was poured over them to test our new upgrade. It worked wonderfully! All the water drained away and not a single drop ended up inside the lockers. Hopefully the SW monsoon will calm down soon and give us chance to test the scuppers even when heeled and at sea!

Against the Winds and Currents aka from Puerto Princesa to Kudat (Part 2)

Jana Benešová — Mon, 16 Sep 2013 09:40:27 +0000

Although we managed to avoid the two reefs in the mouth and in the middle of the bay, we motored too far inside the bay and hit the reef stretching from the far end of the Clarendon Bay! We tried to reverse and get out of the reef using our engine, but this time it didn’t work. It was clear that we needed some external help…

Luckily for us, soon after we entered the bay, we spotted a couple of local fisherman in wooden canoes. One of them was nearby so we called him to come closer to our boat. He couldn’t speak English but using hands and gestures we somehow managed to explain to him that we were stuck on a reef and that we need him to row our stern anchor back to deep water and drop it there. We would then try to winch ourselves off the reef.

The skinny fisherman readily took our anchor, though when Petr was handing it to him while he was balancing on the bow of his canoe, I was convinced that they – i.e. both the fisherman and our stern anchor – would soon end up on the bottom of the bay. However, our fisherman handled it without batting an eye, rowed the anchor to approximately 20 meters off Janna’s stern and dropped it. Petr pulled hard on the anchor line to set the anchor properly. Then he lead the line through our stern fairlead and onto one of the winches in the cockpit, that we normally use for genoa sheet. I handed him the winch handle and after few turns Janna healed, I pushed the engine into reverse and not even 5 minutes after we hit the reef, we were back in deep water!

So in the end it all turned out well, though both of us felt a bit shaken for the rest of the afternoon, just as we did after our last close encounter with a coral head in a bay on Linapacan Island. Originally we planned to hike to a nearby lighthouse – there’s supposed to be a path that leads you there from Clarendon Bay. But now, our appetites for taking a walk were successfully ruined. The only consolation and excuse for our lack of vigilance might be the following confession of two Japanese sailors, whom we met back in Coron. Both of them were seasoned sailors and before venturing into Filipino waters, both could boast of never hitting a reef in their whole lives. Yet, before they finally anchored in Coron, they managed to hit a reef three times in one day! Their example clearly shows how treacherous the Filipino waters, and above all the not exactly well-charted reefs really are!

As a token of our gratitude, we emptied the rest of our Filipino pesos into our rescuer’s stretched out hands and presented him with two packs of sugar – before we left PP, our Kiwi friends, who already sailed through here to Kudat, wrote us email saying that we should stock up on sugar and similar commodities, since these are very appreciated in these remote regions. They said that locals would approach us and try to trade these for fish or their home-grown vegetables. Our rescuer then gestured to us that he also wouldn’t say no to T-shirts, shorts or a wet suit. We gave him several of our older T-shirts. As for spare shorts and wet suits, these were unfortunately currently “out of stock”.

And then the stream of visitors really started! One after another, the locals approached our boat in their small wooden canoes. First came the fishermen. With the first one we traded a pack of sugar and a pack of rice noodles for two nice little fish for our dinner. The second one try to offer us a tiny tiddler, but our dinner was already cared for, so we politely declined and gave him a pack of sugar simply as a present. This fisherman spoke some English and was kind of nosy. He made us feel a little uncomfortable when he started ask questions like: how long are we going to stay, how many people are aboard etc. Petr quickly answered that we sail with our child, but that the baby’s sleeping right now inside the boat. He was probably no gangster, but since Filipinos really love their kids, we thought a little white lie could do no harm…

Once the importunate fisherman was finally away and I put the fish on the griddle pan, we had a first child visitor, a small boy. Petr invited him to cockpit, where they chatted for a while using simple English – turns out local kids go to school (i.e. literally “go”, as on their feet) twice a week and their school is in Balabac town, 4 hours by foot! The boy asked us if we had any English books for kids or a vocabulary. Unfortunately all we could give him was a notebook, pencil and a ball pen – a real hit! Plus some sweets, of course. He also took a piece of the grilled fish but obviously wasn’t very impressed with our chick peas salad that he quickly spat out over the side!

Next round of visitors were also kids – a boy and a girl, possible younger siblings of the boy that just left, because they came in the same boat. Just as their older brother before them, they offered us some kind of pumpkin/melon, but since we already had two, we told them to keep it. The little girl was a bit shy, but her brother directly asked us for some fishing line. Petr dove into one of the cockpit lockers and found one for him, including some fishing hooks. That probably gave the little boy an impression, that our boat is some kind of a magician’s hat, that will readily spill out anything you ask for. So instead of thanking us, he simply cried out: “Television!”

“Sorry, we don’t have television aboard,” was our bemused reply. Instead we gave them notebook, pencils, ball pens (of course!), crayons and each of them a hat against the sun.

Luckily for us, when they left the sun also went down and the stream of visitors ceased, otherwise by morning our boat would be completely empty!

But let’s not forget the crocodile adventure! After we managed to winch ourselves off the reef back into deep water, Petr was getting ready to jump into water to inspect the hull for any potential damages (we were driving real slow, so we didn’t exactly hit the reef, it was more like we comfortably “sat” on top of it, but a visual control means extra points to our black box). He was already putting on his fins when I spotted a dark shade moving in the water just behind his back. I immediately recollected the warnings of couple of fellow cruisers that rivers in the south of Palawan are brimming with crocs. I wasn’t exactly sure that “my shade” was really a crocodile, but if they are in Palawan, which is just “next door”, so to speak, then they might as well be here on Balabac, too! We decided to postpone the visual control until we get to some safer waters, just to be sure. We haven’t seen any crocks there, while we were there, but when we asked our little Filipino visitor if there are any crocks in Clarendon Bay, he replied that they often have them for dinner! – i.e. the fishermen the crocks, not the other way round…

Since we spent the previous night at sea taking turns on watch, we slept like babies, despite the shock after hitting the reef and the possibility of crocks swimming around the boat. The alarm clock woke us up at 5:30 next morning and since there was still no wind, we decided to pull up the anchor and have breakfast later on the way. Not a smart move! Sure, it was really calm inside the bay, but once we stuck our nose out of it, we immediately got slammed by the first wave and before we even finished our breakfasts, we spotted the first squall approaching. We quickly devoured the rest of our porridge and poured the still too hot coffee into a thermos. Before the first gusts hit us, we had just enough time to pull on our raincoats and put a reef into both our mainsail and headsail.

Balabac Strait is infamous for strong currents and since at least two currents running in different directions meet here, it’s not uncommon to experience big waves and confused seas here. We can only testify to this because that’s what we had to deal with for the rest of the day.

At first we thought that the squall will soon pass away and enthusiastically showed each other whenever a new bright spot appeared in the otherwise overcast sky. Truth is the sky never really brightened and in the end we had at least five squall similar to the morning one. On top of that, the head winds and waves constantly pushed us towards the shoals southwest off Balabac Island. Our goal was to reach the sheltered waters between Balambangan and Banggi Islands, that lie 30 miles south of Balabac I., preferably before nightfall, anchor there for the night and during the next day sail the last 30 miles to Kudat, a small Malaysian harbor at the north-east tip of Borneo. In order to maintain a better course towards our anchorage and to reduce the leeway, we decided to motorsail. Also, after one of the gusts during the first squall lay us abeam – fortunately everything inside the boat was properly stowed, so the only thing that fell out were the books from the starboard bookshelf, because we forget to set up the bracket, that’s suppose to prevent just this from happening – we put another reef into our main and took turns by the tiller.

And now one confession: in case we ever claimed here that our rigging doesn’t whistle, then we take it back. Maybe the whistling sounds are not that intense as on other boats but truth is after two squalls we quickly figured out, that although we don’t a dedicated wind meter, the whistling through the rigging is a unmistakable sing of an approaching series of gusts. An so as soon as we heard some whizzing around the mast, we let out a bit of mainsheet and tighten it back only after the whistling ceased. So you may say that it’s not exactly our rigging but our mast that whistles…

Although we were slowly but surely approaching our anchorage, we started to worry if we would finally make it before dark. Just when we were close enough to see the opening between the islands and started looking forward to our little shelter there, we spotted yet another squall coming right at us. It was nearly 5 pm, not even 2 hours before sunset. The gloomy squall line was quickly approaching and within couple of minutes our vision was completely obstructed by heavy rain. Instead of islands all we could see now was a grayish-white screen of clouds and rain. We didn’t want to risk another close encounter with a reef and so didn’t really have another choice but to tack and turn away from our destination!

What a frustrating experience! Luckily after half an hour or so the squall moved away and we tacked back on our previous course towards the islands. In the end we dropped the anchor just as it grew dark, right next to a fleet of big fishing ships. We noticed another sailboat in the anchorage but were too tired to lower the dinghy into the water and pay them a visit. We figured they must have left from Kudat and were heading the opposite way – i.e. to Philippines. We made spaghetti for dinner, took a shower and hit the bunks – the odd were that we would have to fight the same elements the next day and so we wanted to take a proper rest.

The alarm clock was set for 5 am. This time we didn’t want to take any chances and decided to enjoy a peaceful breakfast in the anchorage. We left our shelter at the crack of dawn. The fishing boats were gone and the other sailboat had the running lights on. Apparently they were also getting ready to set sail. The sky was much brighter than the day before. Were our fears groundless? According to the grib files (which admittedly were 5 days old now and therefore not very reliable anymore), the monsoon should gradually pick up starting from just that day, so we were getting mentally ready for the worse just in case…

In the end we were once again lucky. For the first two hours the wind was still blowing quite hard and Janna was climbing up what looked like 3 meter waves, but right from the early morning the sun was shining through the dispersing clouds and as soon as we reached the “shadow” of Borneo, the sea calmed down noticeably and out went the sunglasses, hats and sunscreen lotion. For lunch we had a quick risotto using up the last of our Filipino veggies and just after 1 pm we already spotted the entrance to Kudat marina.

It was still blowing more than 10 knots and so I must admit I was a little nervous before entering the marina. After all it has been a few months since we last maneuvered to a dock. Plus the pontoons inside the marina are really short and space between them so narrow that two beamier boat just won’t fit in… Later someone told us, that the marina was originally built for local coastguard and their small motorboats – that would certainly explain the dimensions! However, instead of motorboats, now the marina was full of sailboats, most of them yachts that were taking part in the Malay-Indonesian regatta and were waiting here for the two hosting countries to figure out some bureaucratic procedures. In fact, there was just one free spot in the whole marina!

Luckily, just as we approached the pontoons, we were spotted by Dave and Jackie, whom we met in PP and who were now waving at us, showing us where the last free spot was. They also stood by ready to give us hand with the lines. Petr was ready on the starboard with the bow and stern lines while I nervously held onto to the tiller. We just turned into a narrow space between two marina fingers full of boats. There, just to the left of us, was our spot. I steered to the right to allow myself more space for the final turn and just as I was getting ready to turn inside, a strong gust came in and we had to wait. Luckily we didn’t get blown on some other boat but it spoiled my original maneuver and I had to put the engine into reverse. Problem is, reverse is something Janna really doesn’t like to do… Yet this time it somehow amazingly worked and I managed to steer her right into the tiny slip by the pontoon and next to our new neighbor, who was watching the whole show with a fender in his hand. Phew! We were home and dry, or should I say by the pontoon and (almost) unscratched?

We tied the lines, greeted our friends and gratefully accepted each a glass of orange juice filled up with ice that Jackie offered us. So after 6 days we arrived safely to Malaysia. This time we survived the passage against the winds and currents almost unharmed. But what will it be like next week when we cast off to slowly sail towards Singapore…? Whatever comes, can’t wait to be back at sea again!

Map of the passage (including our current GPS position)

22.-27.6.2009 Two Souls That Found Each Other

Jana Benešová — Thu, 12 Apr 2012 23:48:42 +0000

20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Jana Benešová — Wed, 11 Apr 2012 23:27:59 +0000

16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Jana Benešová — Tue, 10 Apr 2012 23:19:37 +0000

11.6.2009 Finally, I’m Flying to Borneo!

Jana Benešová — Fri, 06 Apr 2012 00:12:38 +0000

23.5.2009 Lumut to Singapore

Petr Šimon — Mon, 02 Apr 2012 04:02:29 +0000

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Nudná plavba kolem Singapuru

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Malajští rybáři

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

21.5.2009 Heading South

Petr Šimon — Sun, 01 Apr 2012 00:15:07 +0000

Bouřka, která nás minula

Konečně jsme se dočkali touženého balíčku. Rychle jsme nový NAVTEX nainstalovali. Anténa naštěstí fungovala velice dobře i uvnitř lodě, takže jsme nemuseli nic vrtat. Ráno našeho odjezdu se stáhla mračna a spustil se déšť. Pěkně to začíná… Chvíli počkáme, třeba to přejde. Přešlo to asi kolem poledne. Den předtím přijela na nedaleké kotviště česká jachta Fera. Byli jsme ve spojení a těšili jsme se, že si s Jitkou a Standou Kubíčkovými večer posedíme, ale osud tomu nechtěl, protože jejich dcerce Katce zrovna nebylo nejlépe. Nemohli jsme ale o takové setkání úplně přijít, a tak když jsme se po poledni odvázali, zamířili jsme nejprve za Ferou. Stejně to bylo při cestě. Chvíli jsme si povídali a paní lodě nás pohostila skvělou českou česnečkou. Kubíčkovi měli za sebou větší část cesty kolem světa a bylo se od nich hodně co učit. Oči i uši jsem měl na šťopkách. Čas se ale nezastaví a my museli dál.

Česká plachetnice Fera

Nefoukalo. Jak jinak. Nafty jsme ale měli dost až do Singapuru (jak jsem si já naivně myslel), a tak jsme na to šlápli a po hladině hladké jako zrcadlo Janna vyrazila už podruhé přes Malacký průliv.

Jedeme v podstatě výhradně podle GPS. Mapy máme na stole, ale jenom občas zapisuju polohu. První noc z Rebaku byla poklidná, téměř bezvětří takže na 2000rpm jsme letěli 6-7kn.

Chvilkama jsme pospávali, ale po půlnoci jsme přešli na systém hlídek a docela jsme se prospali. Rušily nás pouze bouřky všude kolem. Všechny ale byly naštěstí v úctyhodné vzdálenosti a my viděli jen blesky.

Kolem 1100 jsme měli na dohled ostrov Pangkar a vjezd do Lumutu. Přemohl jsem lenost a konečně se přinutil uvařit rychlo rizoto v papiňáku. Za 15 minut se servírovalo a bylo to skoro přesně podle očekávání.

Rizoto před Lumutem

Kousek před vjezdem do řeky jsme se rozhodli plachtit, chtěl jsem na naše kultovní kotviště vplout grandiózně pod plachtami, tak jako rok předtím, ale vítr, který jsem si myslel, že nás tam donese, byl pouze výsledkem naší rychlosti pod parou. Znovu jsme se proto pokusili nastartovat motor. Naskočil, ale jak jsme přidali otáčky, chcípl a vyskočil alarm od chlazení. Manuál radil nechat motor běžet v neutrálu, aby se ochladil. Po cestě nám ještě párkrát chcípnul a zakotvili jsme tedy pod plachtami. Takže můj pokrytecký plán se vydařil. Vpluli jsme pod plachtami, ale tak nějak jsem nepočítal, že nebude, kdo by zatleskal. Inu, marnost nad marnost. V kotvišti bylo nějaké vojenské monstrum, pilot a Mikův škuner. U břehu na mooringu Gregova loď a Mikův trimarán. Nikdo ze známých ale nebyl doma. Stejně to bylo moc milé, vidět zase staré známé, tedy alespoň jejich lodě.

Chvíli jsme po zakotvení poseděli, pak popadli prádlo a dokumenty. V recepci maríny nás hned vyvedli z míry s tím, že kapitanát a celníci dělaj jenom do čtyř. Rychle jsme vyrazili pro taxíka, který tvrdil to samé. Já měl dojem, že by měli mít až do pěti. Mého plavčíka to naštvalo, protože mu kotviště zrovna neučarovalo. Chtěli jsme odjet hned druhý den a ani mě se tady nechtělo zůstávat moc dlouho. Ukázalo se, že mě paměť nezklamala. Jenom celníci se domáhali, že když odjíždíme až zítra, musíme také zítra provést odhlášení. To už ale byla maličkost.

Pak do prádelny a k arabům na večeři. To hovězí tam mají pořád ukrutně dobré. Vypili jsme tam 4 limetkové džusy a pak ještě každý po dvou jablečných a melounový. Jako koule jsme se šinuli zpět k lodi po jediné lumutské atrakci, tj. podél řeky. Hned jsme dali chladit jedno víno a nakonec padli celkem tři.

Úplně jsem zapomněl na lumutské mouchy. Stále jsme ještě v lodi měli mucholapku z předchozího roku a za půl hodiny také osm pěkných exemplářů mouchy domácí k smrti přilepených.

Popíjeli jsme v kokpitu. Já jsem tvrdil, že tam nebudou komáři, protože posledně (před necelým rokem) tu byl klid, ale brzo se na nás sesypala letka asi o 20 kouscích. Repelent na ně ale platil bezvadně a zbytek noci byl klidný.

Mikův škuner s párem orlů

Ráno jsme si trochu přivodili šok změřením nafty v nádrži. Bylo tam sotva 15 litrů. Hned jsme si to ale vzájemně vysvětlili a vzhledem k tomu, že jsme ujeli asi 200mil a jeli jsme to cca 24 hodin, spotřeba byla naprosto v pořádku. Necelé dva litry za hodinu při 2000 otáčkách.

Bleskově jsme vyřídili úřady, dali snídani v McDonaldu, koupili 100 litrů nafty, vyzvedli prádlo, led a vodu. V maríně nás na dotankování nechali přirazit k zásobovacímu molu, kde jsme loď také vydrhli, protože řekou v noci protekl jakýsi olejnatý sajrajt, a jak se Janna zhoupla na vlně od projíždějícího tahače, do půlky boků měla pořádnou šmíru.

Před odjezdem jsem si říkal, že stejně pojedeme na motor minimálně dvě hodiny, než se dostaneme hustým provozem na otevřené moře. Mohli bychom si proto nechat nataženou plachtu nad kokpitem. Opatrnost ale zvítězila. Stále jsme si nebyli jistí, zda je motor v pořádku. Měli jsme podezření na to přehřívání, což potvrdil Mike, když jsem mu večer předával basu piva z Langkawi, kterou jsme mu slíbili během naší minulé návštěvy v Lumutu, když nám pomáhal usazovat polámaný motor. Prý je to normální, že motor nenaskočí nebo se cuká po dlouhé práci a krátkém odpočinku.

Vyjeli jsme, zamávali Lumutu a přibližně po dvou kilometrech škyt škyt a motor chcípl. Zakleli jsme, já skočil k hlavní plachtě, ale Pavlík na mě, ať to ještě zkusíme. Opět to chcíplo, takže plachty nahoru. Foukal jemný větřík, byl příliv. Chvilku jsme mudrovali, ale pak jsme loď otočili a plachtili zpět. Naštěstí se pěkně rozfoukalo, a tak jsme za pomoci proudu bojovali v proměnlivém větru zpět. Motor jsme zkusili ještě párkrát nakoupnout. V neutrálu běžel, ale jak jsme dali rychlost, zakuckal a ztichnul.

Pavlík se přichystal k vyvázání a já opatrně najížděl na molo. Byl to poměrně snadný manévr, ale vítr, který dost často měnil směr a sílu, to dost ztěžoval. Navíc nás unášel proud. Přirazili jsme téměř elegantně, jen s trochu větší rychlostí, ale lana to ubrzdila. Pavlík si všiml, že nám sice naskočí alarm chlazení, ale že motor předtím jakoby ztratí sílu a pak teprve chcípne. Zavolal jsem Mikovi a mezitím vyčistil přední filtr. Na hlavní filtr mě nenapadlo se podívat. Mike přijel a za půl hoďky odjížděl. Problém byl s hlavním filtrem. Asi jak jsme dojížděli na zbytek nafty, špína se dostala do filtrů a ucpala je. Školácká chyba a další lekce. Asi v 15:30 jsme vyrazili už podruhé z Lumutu.

Kotviště v Lumutu s válečnou lodí v pozadí

26. 4. 2009 Not the Engine Again

Petr Šimon — Thu, 29 Mar 2012 01:54:18 +0000

S motorem jsme si už dost užili v Lumutu

Je kolem šesté, jsem po večeři a u třetího piva. Čtu Caldera a snažím se přijít na to, co je s motorem. Pravda stál tu osm měsíců, ale předtím byl opuštěn i na delší dobu a přesto naskočil…

Ráno jsem vstal v osm, hned na šesté zazvonění budíku. Pořád se nějak dospávám z toho shonu v Hongkongu před odjezdem do Malajsie. Probudil jsem se už dřív, ale chtělo se mi trošku se vyválet. Posnídal jsem chleba z pátku a čaj ze včerejška. Stále se nemůžu dostat do pořádného pracovního rytmu. Začal jsem tedy přehrabovat loď, abych si připomněl, kde co je. Vyházel jsem nějaké prošlé potraviny, přeskládal plachty. Konečně je tady trochu k hnutí. Útulno hned působí lépe na psychiku, ale stejně tady chybí Janička. Všechno tak nějak postrádá smyslu, když jsme oddělení, ale to se už brzy změní.

I tak jsme zase udělali další malý krůček směrem k tomu stále se vzdalujícímu horizontu, za kterým všechny sny dojdou naplnění. Už žádná smradlavá hongkongská budova, malá stísněná komora, brloh bez okna, žádné davy, umělé osvětlení od rána do večera, kdy je člověku jedno, jestli je den nebo noc, konec je s klimatizací. To vše rádi vyměníme za horko, potoky potu, komáry a spálená ramena.

S motorem jsme si už dost užili v Lumutu