“Who says we are selling?” I snapped at him. I have to confess I don’t enjoy uninvited guests that wander off the touristic paths on their quest for the [...]]]> “My name is Ou,” said an older man in trainers, chequered shirt and pants that hang down from his scrawny waist. “How much for your boat?”

“Who says we are selling?” I snapped at him. I have to confess I don’t enjoy uninvited guests that wander off the touristic paths on their quest for the Attraction all the way to our boat. The worst kind does not even say hello and demands to know how much it all costs and how much for a ride. This one at least introduced himself. So much for mitigating circumstances.

“And if you wanted to sell, how much would you be asking?” said the old man. I looked him over real good – and slow. In Taiwan you never know if that dirty hobo walking around in the cheapest kind of flip flops the money can buy isn’t a moneybags. We didn’t want to sell Janna anyway, even though I do check out other floating beauties from time to time, just in case, for future reference you know. In fact it was me who said it aloud one day, that if someone offered us a lot of money for Janna we could sell with profit and go to the USA to find us a new boat. The truth is, that I probably couldn’t part with Janna just yet. Too much sweat has been shed to give her up so soon.

“Because we don’t want to sell our boat, you would have to pay a lot.” And then I have said some ridiculously high price and considered the whole matter closed.

“That’s not so much. I could do that,” replied that man. “I like your boat very much. It’s the most beatiful boat I’ve seen here. I wouldn’t drive it very often, but I would like to have it. OK, see you later.”

I felt weakness in my knees. What did I do? Is this bloke really going to give us all that money?

“You should have only told him, that we don’t want to sell her and nothing more. What if he comes around tomorrow with a plastic bag full of cash!” said Jana.

This might sound a bit exaggerated, but everyone who has ever visited the Taiwan Post, whose banking services are very popular among the elder Taiwanese, has most likely seen such a plastic bag. Money is a definite measure of one’s success in the Chinese culture and therefore it’s more than common to see elder citizen pulling out a bag full of banknotes bound by dirty rubber band and lining up couple of such paper bricks on the counter. While doing so, they would look around. Not to spot potential attackers, but to check if all the people in the office are giving them appropriate amount of attention. Usually they would speak loudly so that everyone knows that they are bringing a lot of money into the bank.

We toyed with the idea of getting instantly quite rich for a while and quickly went through all the internet servers listing yachts for sale to look for Janna’s replacement. Could we even sell her? Basically both of us were against the idea, but just to make sure, we agreed upon the lowest price for which we would be willing just to start thinking about it.

Back then, we still lived in the small one-room apartment near the harbor and would only from time to time come to relax on our boat, to make some small repairs, etc. And so we haven’t seen Mr. Ou for several days. One afternoon we came on the boat to read for a while and put our mind of the thesis that both of us were still working on at that time.

Suddenly we heard a loud “hello”. Once we waved back, Mr. Ou started walking quickly towards us, plastic bag in his hand. That’s it then! We quickly reviewed our agreement that we don’t want to sell, only if…

But Mr. Ou didn’t speak about buying any boat anymore. Instead he invited us to dine with his family. Finally we had the chance to learn a bit about this man, who is a local patriot, bird watcher, owner of several factories and a millionaire.

“This is a very famous painting.” We nodded politely, trying to appear appreciative of that fine art. “It was really expensive,” took us Mr. Ou off guard.

From that day, Mr. Ou started to irregularly visit us at the dock and invite us for dinners with his family or friends. He turned out to be a great and caring person. Only from time to time we would hear that the soup we are just eating is the best in town and that it’s really expensive, or he would point to a work of a famous sculptor in a park and inform us that he has his sculpture at home, and of course every other famous female writer that Jana would mention would turn out to be his good friend. To prove it he would pick a phone and call her right away. As soon as the unsuspecting writer picked up the phone he would just say “Hello, I have someone here who wants to speak with you” and put the phone into Jana’s hands so that she can have a chat with the famous friend of his. After a while we got used to Mr. Ou’s surprises and really appreciated his friendship.

And then the visitations started.

“I will bring over few of my friends,” said Mr. Ou one day. “You don’t have to prepare anything, they will bring food and I will buy beer.”

Mr. Ou would introduce us as qikuaide ren – weirdos. At first, we were not entirely sure how he means that. Neither were his friends that he brought with him. Mr. Ou quickly explained:

“They are very nice people. By qikuai I don’t mean any bad. Simply they live very differently from you and me. But mostly you. You have no idea what they can do. You couldn’t do any of that. And also they are always together. If you see one, the other is somewhere nearby. They are together 24 hours a day on this small boat. See! Could you do that?!”

We were speechless. The first time anyway. I thought about the famous sculpture cowering in the corner of Mr. Ou’s living room. The rest of the audience wasn’t as surprised, obviously they knew Mr. Ou much better and knew about his jokes. Mr. Ou kept on gushing about us for a little while and then announced the next item on the agenda – he always had everything quite well planned – a talk about our lives performed by us.

We were not unprepared for that, since we had to tell “our story” several times before. Mr. Ou has interrupted us from time to time and supplemented our narration where we failed to sufficiently glorify ourselves.

After about three such visitations. During the last one, one lady, a dentist, told us how glad she is to know us. She has two daughters studying abroad and she was worried all the time if she didn’t do a mistake to send them away. She was worried what will become of them, if they won’t get corrupted, etc. When she saw how we live and that we are happy, she said she felt relieved. Her daughters will definitely find their own way in life, she can see now that there are many ways one can live and be happy. Even if it means to stray from the stereotypical path of the masses.

The next day Mr. Our came to tell us that that he will be away, that he has no plans for us and that we have a time off. “But for the next week I have started to plan a visit with a family of my friends. They will bring their daughter, who’s about 30 years old. She sits by the computer all day long, at work during the day and at home during the night. She has no live whatsoever and they are very worried about her. It’s obvious that you have a positive effect on others. Not that everyone must live on the boat and wander around, but many Taiwanese need to see that there are other things to live for, not just work and food and Facebook. So we will bring her here and maybe it will open up her eyes.”

The very next day came Mr. Lin, a professor at local polytechnic, who recently bought an old 30’ racing boat from Japan.

“Would you give a talk at my university?” he blurted out. What would we talk about? He must have noticed our dull expression.

“I am trying to explain to them in the school that it makes whole lot of sense to sail a boat and to go to the sea and that there are other ways to live different from the way most of us live here in Taiwan. So I thought that you could come and talk about your lives, what you did and what your plans are. It’s always on Friday.”

Naturally we’ve heard from our friends who sailed with us how great sailing is, how soothing are the waves and the rocking of the boat, the wonderful sense of space and the lack of noise, which is so pervasive in Taiwan. Many would say that for those few hours they forgot about their daily troubles and stress at home and at work.

But now it appears that not only the sailing and the sea, but our lifestyle became the part and parcel of Janna’s therapeutic function. Actually it shouldn’t be that surprising. After all, we have also felt the big change when we moved aboard Janna fulltime.

To set the record straight, those few first days aboard were not so cheerful. But mostly because we haven’t organized the living space inside well ahead. Once we sorted out that tiny heap of our possessions and threw away bit more crap that we didn’t need, we started to really enjoy our life aboard. So what that we need to buy a block of ice every two days so that our cheeses stay fresh? So what that we carry our drinking water in jerry cans and we have to pump up our water tank first before we can have service water in the galley, which we have to pump out using a foot pump? So what that we have to wait till it’s dark so that the hordes of tourists don’t bother us when we take cold showers using a hose on Janna’s deck and that every time it starts to rain we have to run about the boat and check that everything is closed and there are no leaks. In exchange for the little discomfort we become more free in several respects:

1. Since there is only so much storage space on our boat, we don’t accumulate useless stuff and other belongings that would otherwise limit our freedom – I would like to go on vacation, but who will look after my house, water the flowers, walk my dog? Where to put all that stuff? Is there really no place left? Logical solution would be to chuck some of it out, but usually what people do is they get themselves a new cabinet and continue buying even more stuff. Luckily, aboard Janna we have adopted a rule that we picked up from one of L&L Pardeys’ books – if you come across something that you wanna buy, try to resist the temptation and wait for a few days. If, after a week, you still feel that you need it, you go on and buy it.
2. The second kind of freedom our floating home affords us could be called the “freedom of the snail’s shell”. Like a snail, we can also move around together with our home. Moreover, unlike the poor snail who has to carry his house on his back, we let our home to carry us around. Not to mention that we get to be rocked in the process! If we don’t like some place, we can just heave the anchor and move to another bay or port.
3. The third item is not so much about freedom but about a possibility to live closer to nature and return back to the physical world that surrounds us. In an essay called Cruising Blues and Their Cure, it’s author speaks about how through our current lifestyle we get more and more entangled in the virtual reality, which pulls us away from the real physical world behind the windows of our air-conditioned homes and offices. On the other hand, life aboard a boat constantly makes us aware of that sometimes rather cruel and stormy world out there and forces us to live in a closer relationship with it.
4. Related to this is also the ability to rejoice in and cherish the ordinary things that we usually take for granted. I remember a scene from the movie With Jean-du-sud Around the World, in which Yves Gélinas, attempting a nonstop voyage around the world, after he left from Canada, crossed the Atlantic and arrived in Cape of Good Hope is meeting with people from a TV company and in exchange for his film footage is given some fresh strawberries and other fruits. His joy, while he bites into those ripe strawberries, the juice from the fruit dripping down his beard, is hard to describe. Admittedly, this example is a bit extreme, but let’s take water instead. We got used to just turning on the water tap. Most of us don’t think about where the water comes from, how much water do we use during one shower or that we leave the water running while brushing our teeth. However, when the capacity of your water tank is limited and you’re not sure when and where you’ll be able to top it up next time, you start to literally cherish each drop. As worldwide awareness of water management is concerned, maybe it would be a good idea to make a short-term stay aboard a sailboat part of basic school curriculum.
5. …

The list could go on but that is not necessary. Nor is it our intention to force our lifestyle upon anyone, on the other hand we should probably not be that surprised that our life aboard Janna is therapeutic not only for us, but that the encounter with two “weirdos”, who live aboard a small sailboat without a TV-set, shower and fridge but are apparently contended anyway, seems to have the same positive influence on our overworked, stressed out Taiwanese friends, who have been since their early childhood raised to believe that a person’s success is measured by a successful career and the amount of valuables that he or she manages to accumulate. In other words, when four years ago we bought Janna and repaired her, it’s not only her, who benefited from our care, we actually gained so much more.

Jeden [...]]]>
Tchaj-wan, kde jsme přávě žili, je přeci ostrov, tak začít s plachtěním nemůže být problém. Jednoduché bylo zjistit, že to zas tak jednoduché nebude. Pustili jsme se do hledání informací na internetu a jak jsme narazili na nějakou emailovou adresu, hned jsme tam napsali. Po nějakém čase se nám ze dvou adres ozvali.

Jeden člověk nás zval na půldenní plavbu na 15 metrovém ocelovém dvoustěžníku, druhý na nedělní „aktivity“ na malých plachetničkách, vlastně pouze přibližně čtyřmetrových člunech. Zajímavé, že obě akce vyšly na jeden víkend. V pátek jsme se vydali nočním autobusem do Kao-hsiungu, přístavního města na jihu Tchajwanu, odkud vyplouval ten ocelový dvoustěžník. Zakusit plavbu na velké plachetnici bylo samozřejmě blíže našim záměrům. Těžko se na nějaký ten ostrov přeplavíme na malém člunu.

Autobus měl na naši konečnou zastávku dorazit v šest hodin ráno. Náš „půlnoční expres“ byl cítit po beteli, oblíbeném mezi tchajwanskými řidiči. I přes odporný pach močky z rozžvýkaných betelových ořechů jsme ale hned usnuli. Jsme ranní ptáčata a půlnoc je pro nás už pokročilá hodina noční.

Tchajwanská autobusová doprava je pohodlná

Probudilo nás drcnutí autobusu a ječení řidiče: „…sové nádraží. Už jsme tadýýý, Kao-hsiung autobusové nádraží!“

Protáhli jsme se a rozespalí vylezli z autobusu. Ještě v polospánku jsme zahnali pět taxikářů, kteří se na nás vrhli a začali nám rvát batohy z rukou: „Pu jao! Sie-sie. Taxík nechceme! Díky.“

Chvilku jsme stáli na chodníku… Kolik je vlastně hodin? Podívám se na hodinky. Čtyři! Cože? V kolik že jsme vyjížděli? Aha, řidič vlastně říkal, že to bude pět až šest hodin. Zřejmě na to trochu šlápnul. Nevadí, počkáme.

Nakoukli jsme do čekárny. Špinavá křesílka s rudé koženky, začernalá po potu stovek cestujících, kteří na nich týden co týden zakloní hlavu a zdřímnou si, než přijede jejich spoj. V rohu bliká televize nočními zprávami. Kolem zdi přeběhl malinkatý šváb.

Zapadli jsme do upocených koženkových sedaček v čekárně, batohy si strčily pod hlavu, budík na šestou a spali jsme dál.

Janička v sedadle dálkového autobusu

Tchajwanská dálková autobusová doprava je téměř bez chyby. Stačí pouze vědět odkud autobusy vyrážejí, míst je dost, zvláště na nočních spojích. Jet se dá kamkoli a především, až na malé výjimky, kdykoli. Autobusy většinou jezdí po dvaceti minutách, někdy i častěji. Sedí se ve velkých křeslech, do kterých člověk zapadne, nohy si natáhne – ano je dost místa i pro nohy – opěradlo položí a jedna společnost má dokonce masážní křesla. U sedadla je většinou i deka a malá obrazovka s výběrem filmů. Poslední dobou dobré výdělky autobusovým společnostem pokazil rychlovlak, který je sice dvakrát tak dražší, ale zároveň je také třikrát tak rychlejší, ale autobusy stále jezdí.

Budík zazvonil a my se začali shánět po snídani. Vydali jsme se směrem k přístavu a hned za rohem jsme usedli k umakartovým stolům a zakousli se do fan-tchuanu, koulí uhnětených z lepkavé rýže, naplněných zeleninou a masem. Zapíjeli jsme to sojovým mlékem.

Měli jsme stále spoustu času a když se ukázalo, že městská linka ještě nejede, vypravili jsme se do přístavu pěšky. Alespoň si trochu prohlédneme Kao-hsiung.

Šli jsme asi hodinu, než jsme zahlédli, jak se horizont ztrácí. Tam bude moře! Do přístavu jsme se dostali až po další půl hodině chůze. Nevěděli jsme ale, kde jsou mola pro jachty. Tušili jsme směr, avšak netušili jsme, jak je to ještě daleko. “To je strašně daleko, alespoň hodinu chůze. Musíte si vzít taxíka!” varovala nás jakási paní. Výborně! Znamenalo to, že nejsme dál jak dvacet minut svěží procházky. Natolik už jsme tchajwanský odhad vzdálenosti znali.

Kaohsiungský přístav

Po čtvrt hodině jsme dorazili ke stanici trajektů. Přes asi padesát metrů široký kanál jsme zahlédli jachty. Jsme tedy dobře, jenom na druhé straně. Trajekty mířili pouze na nedaleký umělý ostrov, přes kanál, řeku nebo co to vlastně bylo. Pro nás to znamenalo, že musíme po svých. Zamířili jsme směrem do vnitrozemí a doufali, že brzy narazíme na most. Po pár minutách se ukázalo, že to co vypadalo jako řeka, je jenom slepé rameno určené pro kotvení rybářských člunů a jachet.

Netrvalo dlouho a už jsme stáli u ocelové jachty Christine. Poznali jsme ji jednoduše podle hrstky lidí, kteří se kolem ní pohybovali. Ostatní lodě byly opuštěné.

Pozdravili jsme a hned se nás ujal malý pán středních let s majestátním pupkem a velkými brýlemi. Chvíli s námi zkoušel mluvit anglicky, ale statečně jsme odolávali a brzy jsme přešli zpět do čínštiny. Z lodě vykoukl asi padesátiletý chlapík s ošlehanými tvářemi.

Na molo přišli další lidé. Zvědavě, ale úkosem si nás prohlíželi. Cizince tady asi nečekali. Čínsky jsme je pozdravili a ledy rázem opadly. Společně jsme si pak zuli boty a vstoupili na palubu. Naše první kroky na palubě jachty!

Teprve teď jsme si všimli staršího vousatého cizince, který si povídal s jakýmsi mladíkem u stěžně. Představili jsme se. Bernd je bývalý německý námořník, který teď žije na Taiwanu.

Spolu s ostatními cestujícími jsme se posadili na místech určených kapitánem, kterým byl onen ošlehaný muž. Nikdo mu neřekl jinak než Nelson.

Na motor jsme vyjeli z přístavu a ještě chvilku pokračovali. Pak zazněl povel a posádka se začala zmatečně přesunovat z místa na místo. Zanedlouho byla nahoře hlavní plachta a po ní i kosatka. Motor naposledy zahudral a nastalo krásné ticho, vítr ševelil, vlky šplouchaly. Hned jsme tomu propadli.

Hned nás to chytlo

Prohlédli jsme si loď a spolu s Bernardem jsme se usadili na levoboku, zatímco se posádka cvičila v manévrování. Sdělili jsme Bernardovi svoje záměry. Stále se nám to zdálo trochu jako šílený nápad: koupit si loď, plavit se, žít na palubě. O lodích jsme nevěděli zhola nic. Nikdy jsme na lodi nestáli, plachtit jsme neuměli. Neměli jsme tušení, co by to obnášelo, kolik taková loď může stát… Čekali jsme, že Bernd se nám vysměje a zchladí naše nadšení.

Stal se ale pravý opak. Bernd začal vyprávět o letech, které on strávil na palubách různých lodí, vyprávěl, jak lacino může člověk na palubě lodi žít a vyprávěl také o nárocích, které pobyt na lodi vyžaduje. Člověk musí umět spravit téměř všechno, aby se mohl bezpečně plavit přes oceán. Musí být strojníkem, instalatérem, elektrikářem, zdravotníkem, tesařem…

“Nejlepší lodě byli postaveny v 70. letech. Laminátové lodě byly stále ještě novinkou. Lidé nedůvěřovali pevnosti sklolaminátu, a proto stavěli lodě s mnohem silnějším trupem. Moderní lodě jsou dražší a mají trup tenčí,” pokračoval náš mentor. “Nejlevnější lodě jsou v Americe, kde je největší trh, ale když má člověk štěstí a je na správném místě, je možné narazit na bezvadnou loď za pakatel. Často se stane, že lidé vyrazí s velkými plány, ale po pár týdnech na moři zjistí, že to vlastně není pro ně a loď prodají za to, co kdo nabídne.”

Chtěli jsme vědět, jaké jsou šance, že se můžeme zapojit do posádky na této lodi. Ukázalo se, že to můžeme pustit z hlavy. Zájemců sice není zas tak moc, ale s lodí se moc nepluje. Dá to moc práce… Moc jsme tomu nerozuměli. Co tedy máme dělat, když chceme začít plachtit a musíme zůstat na Tchaj-wanu. “Nejlíp uděláte, když začnete plachtit na malých člunech. Najděte si člun, který bude mít i kosatku a spinakr, a na tom se naučíte to nejdůležitější.”

Cestou zpět z Kao-hsiungu jsme začali osnovat plány. Musíme spočítat, co jsme schopni našetřit, a pak se třeba vydáme do Ameriky hledat tu naší vysněnou loď. Stále to znělo příliš neskutečně…, koneckonců nejdříve se musíme naučit plachtit.

Cestu zpět do Tchaj-peje jsme prospali. U stanice, kde nás autobus vyložil, jsme přesedli na náš skútr a po půl hodině jízdy noční Tchaj-pejí jsme se zachumlali do peřin a spali až do rána.

*

Neděle. Nasedli jsme opět na náš skútr a vydali se asi hodinu za Tchaj-pej, do obce Pa-li, která leží v ústí řeky Tan-šuej. Zde měl být jachtařský klub a plachtění na malých člunech. Doufali jsme, že zde pořídíme lépe než předešlý den.

Náše mašina u pumpy

Kde klub leží jsme věděli. Našli jsme ho při naší první výpravě za loděmi asi týden předtím. Tak jsme poznali našeho druhého “mentora”. Zrovna se chystal s jedním žákem na vodu na přibližně pěti metrovém člunu s rolovací kosatkou. Ukázalo se, že místní klub je teprve v začátcích a plachtění nebude bez problémů. Žádné: přihláška, poplatek a hotovo. Nakonec to ale bylo v náš prospěch…

Most spojující Pa-li a Tamshui

S Trenérem, jak Čung Ming-hua všichni říkali, jsme se domluvili na celotýdenní kurz za čtrnáct dní. Dali jsme mu ještě míry na ušití neoprenových obleků (jaro je na Tchaj-wanu deštivé a chladné) a vrátili se domů s hlavou ještě více v oblacích. Už brzy si na to plachtění opravdu šáhneme! Trošku jsme se na kurz připravili po teoretické stránce a když přišel ten slavný den, celí natěšení jsme se vypravili zpět do Pa-li. Byli jsme zaškoleni jak vztyčit stěžeň, upevnit lanoví a náš trenér nás vyvezl dále od břehu, kde jsme se začali střídat v ovládání hlavní plachty a kormidla.

Šlo to docela dobře. Na lodi byl s námi ještě jeden začátečník, mohlo mu být kolem 40, údajně učitel. Foukal nám svěží vítr, možná až trochu silný na první den plachtění. Další výměna a u kormidla a hlavní plachty jsme byli my dva. Stačila chvilka nepozornosti, prudký obrat, posádka ovládající hlavní plachtu nestačila zareagovat a už jsme byli ve vodě. Voda byla ještě docela studená, byl teprve březen, ale náš nový neopren nás nejen zahříval, ale i nadnášel. Záchrané vesty jsme po několika minutách odmítli, protože se v nich nedalo pohybovat. Rychle jsme začali loď obracet, ale byli jsme v příliš malé hloubce a stěžeň se okamžitě zapíchl do bahna. Toho dne byl na vodě ještě jeden člun, který následoval našeho příkladu a při manévru, jímž se chtěli mladíci k nám přiblížit, se převrhli stějně jako my, stěžen vpíchnutý do bahna. Nakonec se obě lodě podařilo vyprostit, jen stěžně se musely vytáhnout za pomoci klubového záchraného motorového člunu.

Na člunech Formosa jsme se učili jezdit

Druhý den jsme odvrtávali nýty a vyplachovali bahno ze stěžně a pak zpět na vodu. Teď už jsme byli vypuštěni bez trenéra. Docela nás to překvapilo, především jsme doufali, že se nám dostane víc instrukcí ohledně naší techniky. Nasedli jsme opět s naším spolužákem z předešlého dne a pokračovali v nácviku manévrů – jezdili jsme do osmičky a čas od času jsme změnili směr, abysme měli vítr na druhé straně. Náš spolužák chtěl pokračovat ve výměnách ze včerejška, ale my jsme ho okamžitě přehlasovali a vymysleli si nový postup. Kdo bude u kormidla, bude zároveň ovládat hlavní plachtu, aby měl dokonalejší kontrolu nad celou lodí. Náš spolužák se na to necítil, a tak jsme mu vždy asistovali a nechali ho, aby si vyzkoušel jak kormidlo, tak hlavní pachtu. Za dvě hodiny nás to přestalo bavit a vytáhli jsme také kosatku. Protesty našeho spolužáka jsme odbyli mávnutím ruky: Neboj. Kdo se bojí nesmí nejen do lesa, ale ani na vodu. Bohužel měl náš spolužák trochu opatrnický přístup a my jsme s ním museli vydržet až protrpět ještě několik dní.

Po ukončení “kurzu”, který se změnil v jachtařské samostudium, jsme začali vyzvídat, za jakých podmínek budeme moci v plachtění v místním klubu pokračovat. Protože byl klub teprve v začátcích, nebyly ještě stanovené poplatky, a tak jsme mohli zůstat s tím, že budeme pomáhat také s údržbou lodí a pod. To nám vůbec nevadilo, protože jsme se stejně chtěli dozvědět vše, co s loděmi souvisí. Kromě nás takto do klubu docházela malá skupinka studentů z místní Oceánské univerzity, kteří studovali na lodní mechaniky a navigátory atd. Trochu jsme jim záviděli a zpočátku jsme k nim vzhlíželi jako k lidem od fochu, ale jak se brzy ukázalo, trocha zvídavosti a špetka selského rozumu je někdy víc než semestry strávené ve školní lavici.

Snažili jsme se být v klubu každý víkend a pomalu jsme začali být nespokojení s tím, co můžeme a na co se Trenér mračí. Plachtit jsme se sice dostali docela často, ale vždy byl člun plně obsazen třemi čtyřmi lidmi, místo aby se vytáhl další člun a mohlo se “blbnout” na více lodích. Kromě toho byli posádkou naší lodi většinou úplní zelenáči, které jsme měli my “pokročilí” začátečníci zaučit. V podstatě nás to bavilo, ale problém byl, že Trenér nás začal takto pravidelně využívat a my jsme přitom sami chtěli a potřebovali ještě hodně trénovat. Při “vyučování” nováčků jsme se ale také hodně sami naučili a definitivně jsme měli dostatek příležitostí procvičit si čínskou jachtařskou slovní zásobu. Je opravdu veselé učit Čínany nová slovíčka v jejich vlastním jazyce…

Abychom byli přesní, v klubu se vlastně zas až tak moc neplachtilo, tedy dokud nebyla uspořádána nějaká aktivita za přítomnosti reportérů a nejlépe také televizní kamery. Trochu nás to začalo štvát. “Dnes nebudeme plachtit, dnes si uděláme den teorie”. My jsme ale žádnou teorii nechtěli, už jsme si jí sami nastudovali. “Dnes nebudeme plachtit, je moc silný vítr.” Hmmm, nezdá se být o moc silnější vítr než minulý týden… “Poďte z vody, je oběd.” My máme chleba s sebou, abysme nemuseli z vody… a tak to pokračovalo. Rozhodli jsme se, že to takhle dál nepůjde. Musíme si pořídit vlastní člun a nabýt trochu svobody.