Jeden [...]]]>
Tchaj-wan, kde jsme přávě žili, je přeci ostrov, tak začít s plachtěním nemůže být problém. Jednoduché bylo zjistit, že to zas tak jednoduché nebude. Pustili jsme se do hledání informací na internetu a jak jsme narazili na nějakou emailovou adresu, hned jsme tam napsali. Po nějakém čase se nám ze dvou adres ozvali.

Jeden člověk nás zval na půldenní plavbu na 15 metrovém ocelovém dvoustěžníku, druhý na nedělní „aktivity“ na malých plachetničkách, vlastně pouze přibližně čtyřmetrových člunech. Zajímavé, že obě akce vyšly na jeden víkend. V pátek jsme se vydali nočním autobusem do Kao-hsiungu, přístavního města na jihu Tchajwanu, odkud vyplouval ten ocelový dvoustěžník. Zakusit plavbu na velké plachetnici bylo samozřejmě blíže našim záměrům. Těžko se na nějaký ten ostrov přeplavíme na malém člunu.

Autobus měl na naši konečnou zastávku dorazit v šest hodin ráno. Náš „půlnoční expres“ byl cítit po beteli, oblíbeném mezi tchajwanskými řidiči. I přes odporný pach močky z rozžvýkaných betelových ořechů jsme ale hned usnuli. Jsme ranní ptáčata a půlnoc je pro nás už pokročilá hodina noční.

Tchajwanská autobusová doprava je pohodlná

Probudilo nás drcnutí autobusu a ječení řidiče: „…sové nádraží. Už jsme tadýýý, Kao-hsiung autobusové nádraží!“

Protáhli jsme se a rozespalí vylezli z autobusu. Ještě v polospánku jsme zahnali pět taxikářů, kteří se na nás vrhli a začali nám rvát batohy z rukou: „Pu jao! Sie-sie. Taxík nechceme! Díky.“

Chvilku jsme stáli na chodníku… Kolik je vlastně hodin? Podívám se na hodinky. Čtyři! Cože? V kolik že jsme vyjížděli? Aha, řidič vlastně říkal, že to bude pět až šest hodin. Zřejmě na to trochu šlápnul. Nevadí, počkáme.

Nakoukli jsme do čekárny. Špinavá křesílka s rudé koženky, začernalá po potu stovek cestujících, kteří na nich týden co týden zakloní hlavu a zdřímnou si, než přijede jejich spoj. V rohu bliká televize nočními zprávami. Kolem zdi přeběhl malinkatý šváb.

Zapadli jsme do upocených koženkových sedaček v čekárně, batohy si strčily pod hlavu, budík na šestou a spali jsme dál.

Janička v sedadle dálkového autobusu

Tchajwanská dálková autobusová doprava je téměř bez chyby. Stačí pouze vědět odkud autobusy vyrážejí, míst je dost, zvláště na nočních spojích. Jet se dá kamkoli a především, až na malé výjimky, kdykoli. Autobusy většinou jezdí po dvaceti minutách, někdy i častěji. Sedí se ve velkých křeslech, do kterých člověk zapadne, nohy si natáhne – ano je dost místa i pro nohy – opěradlo položí a jedna společnost má dokonce masážní křesla. U sedadla je většinou i deka a malá obrazovka s výběrem filmů. Poslední dobou dobré výdělky autobusovým společnostem pokazil rychlovlak, který je sice dvakrát tak dražší, ale zároveň je také třikrát tak rychlejší, ale autobusy stále jezdí.

Budík zazvonil a my se začali shánět po snídani. Vydali jsme se směrem k přístavu a hned za rohem jsme usedli k umakartovým stolům a zakousli se do fan-tchuanu, koulí uhnětených z lepkavé rýže, naplněných zeleninou a masem. Zapíjeli jsme to sojovým mlékem.

Měli jsme stále spoustu času a když se ukázalo, že městská linka ještě nejede, vypravili jsme se do přístavu pěšky. Alespoň si trochu prohlédneme Kao-hsiung.

Šli jsme asi hodinu, než jsme zahlédli, jak se horizont ztrácí. Tam bude moře! Do přístavu jsme se dostali až po další půl hodině chůze. Nevěděli jsme ale, kde jsou mola pro jachty. Tušili jsme směr, avšak netušili jsme, jak je to ještě daleko. “To je strašně daleko, alespoň hodinu chůze. Musíte si vzít taxíka!” varovala nás jakási paní. Výborně! Znamenalo to, že nejsme dál jak dvacet minut svěží procházky. Natolik už jsme tchajwanský odhad vzdálenosti znali.

Kaohsiungský přístav

Po čtvrt hodině jsme dorazili ke stanici trajektů. Přes asi padesát metrů široký kanál jsme zahlédli jachty. Jsme tedy dobře, jenom na druhé straně. Trajekty mířili pouze na nedaleký umělý ostrov, přes kanál, řeku nebo co to vlastně bylo. Pro nás to znamenalo, že musíme po svých. Zamířili jsme směrem do vnitrozemí a doufali, že brzy narazíme na most. Po pár minutách se ukázalo, že to co vypadalo jako řeka, je jenom slepé rameno určené pro kotvení rybářských člunů a jachet.

Netrvalo dlouho a už jsme stáli u ocelové jachty Christine. Poznali jsme ji jednoduše podle hrstky lidí, kteří se kolem ní pohybovali. Ostatní lodě byly opuštěné.

Pozdravili jsme a hned se nás ujal malý pán středních let s majestátním pupkem a velkými brýlemi. Chvíli s námi zkoušel mluvit anglicky, ale statečně jsme odolávali a brzy jsme přešli zpět do čínštiny. Z lodě vykoukl asi padesátiletý chlapík s ošlehanými tvářemi.

Na molo přišli další lidé. Zvědavě, ale úkosem si nás prohlíželi. Cizince tady asi nečekali. Čínsky jsme je pozdravili a ledy rázem opadly. Společně jsme si pak zuli boty a vstoupili na palubu. Naše první kroky na palubě jachty!

Teprve teď jsme si všimli staršího vousatého cizince, který si povídal s jakýmsi mladíkem u stěžně. Představili jsme se. Bernd je bývalý německý námořník, který teď žije na Taiwanu.

Spolu s ostatními cestujícími jsme se posadili na místech určených kapitánem, kterým byl onen ošlehaný muž. Nikdo mu neřekl jinak než Nelson.

Na motor jsme vyjeli z přístavu a ještě chvilku pokračovali. Pak zazněl povel a posádka se začala zmatečně přesunovat z místa na místo. Zanedlouho byla nahoře hlavní plachta a po ní i kosatka. Motor naposledy zahudral a nastalo krásné ticho, vítr ševelil, vlky šplouchaly. Hned jsme tomu propadli.

Hned nás to chytlo

Prohlédli jsme si loď a spolu s Bernardem jsme se usadili na levoboku, zatímco se posádka cvičila v manévrování. Sdělili jsme Bernardovi svoje záměry. Stále se nám to zdálo trochu jako šílený nápad: koupit si loď, plavit se, žít na palubě. O lodích jsme nevěděli zhola nic. Nikdy jsme na lodi nestáli, plachtit jsme neuměli. Neměli jsme tušení, co by to obnášelo, kolik taková loď může stát… Čekali jsme, že Bernd se nám vysměje a zchladí naše nadšení.

Stal se ale pravý opak. Bernd začal vyprávět o letech, které on strávil na palubách různých lodí, vyprávěl, jak lacino může člověk na palubě lodi žít a vyprávěl také o nárocích, které pobyt na lodi vyžaduje. Člověk musí umět spravit téměř všechno, aby se mohl bezpečně plavit přes oceán. Musí být strojníkem, instalatérem, elektrikářem, zdravotníkem, tesařem…

“Nejlepší lodě byli postaveny v 70. letech. Laminátové lodě byly stále ještě novinkou. Lidé nedůvěřovali pevnosti sklolaminátu, a proto stavěli lodě s mnohem silnějším trupem. Moderní lodě jsou dražší a mají trup tenčí,” pokračoval náš mentor. “Nejlevnější lodě jsou v Americe, kde je největší trh, ale když má člověk štěstí a je na správném místě, je možné narazit na bezvadnou loď za pakatel. Často se stane, že lidé vyrazí s velkými plány, ale po pár týdnech na moři zjistí, že to vlastně není pro ně a loď prodají za to, co kdo nabídne.”

Chtěli jsme vědět, jaké jsou šance, že se můžeme zapojit do posádky na této lodi. Ukázalo se, že to můžeme pustit z hlavy. Zájemců sice není zas tak moc, ale s lodí se moc nepluje. Dá to moc práce… Moc jsme tomu nerozuměli. Co tedy máme dělat, když chceme začít plachtit a musíme zůstat na Tchaj-wanu. “Nejlíp uděláte, když začnete plachtit na malých člunech. Najděte si člun, který bude mít i kosatku a spinakr, a na tom se naučíte to nejdůležitější.”

Cestou zpět z Kao-hsiungu jsme začali osnovat plány. Musíme spočítat, co jsme schopni našetřit, a pak se třeba vydáme do Ameriky hledat tu naší vysněnou loď. Stále to znělo příliš neskutečně…, koneckonců nejdříve se musíme naučit plachtit.

Cestu zpět do Tchaj-peje jsme prospali. U stanice, kde nás autobus vyložil, jsme přesedli na náš skútr a po půl hodině jízdy noční Tchaj-pejí jsme se zachumlali do peřin a spali až do rána.

*

Neděle. Nasedli jsme opět na náš skútr a vydali se asi hodinu za Tchaj-pej, do obce Pa-li, která leží v ústí řeky Tan-šuej. Zde měl být jachtařský klub a plachtění na malých člunech. Doufali jsme, že zde pořídíme lépe než předešlý den.

Náše mašina u pumpy

Kde klub leží jsme věděli. Našli jsme ho při naší první výpravě za loděmi asi týden předtím. Tak jsme poznali našeho druhého “mentora”. Zrovna se chystal s jedním žákem na vodu na přibližně pěti metrovém člunu s rolovací kosatkou. Ukázalo se, že místní klub je teprve v začátcích a plachtění nebude bez problémů. Žádné: přihláška, poplatek a hotovo. Nakonec to ale bylo v náš prospěch…

Most spojující Pa-li a Tamshui

S Trenérem, jak Čung Ming-hua všichni říkali, jsme se domluvili na celotýdenní kurz za čtrnáct dní. Dali jsme mu ještě míry na ušití neoprenových obleků (jaro je na Tchaj-wanu deštivé a chladné) a vrátili se domů s hlavou ještě více v oblacích. Už brzy si na to plachtění opravdu šáhneme! Trošku jsme se na kurz připravili po teoretické stránce a když přišel ten slavný den, celí natěšení jsme se vypravili zpět do Pa-li. Byli jsme zaškoleni jak vztyčit stěžeň, upevnit lanoví a náš trenér nás vyvezl dále od břehu, kde jsme se začali střídat v ovládání hlavní plachty a kormidla.

Šlo to docela dobře. Na lodi byl s námi ještě jeden začátečník, mohlo mu být kolem 40, údajně učitel. Foukal nám svěží vítr, možná až trochu silný na první den plachtění. Další výměna a u kormidla a hlavní plachty jsme byli my dva. Stačila chvilka nepozornosti, prudký obrat, posádka ovládající hlavní plachtu nestačila zareagovat a už jsme byli ve vodě. Voda byla ještě docela studená, byl teprve březen, ale náš nový neopren nás nejen zahříval, ale i nadnášel. Záchrané vesty jsme po několika minutách odmítli, protože se v nich nedalo pohybovat. Rychle jsme začali loď obracet, ale byli jsme v příliš malé hloubce a stěžeň se okamžitě zapíchl do bahna. Toho dne byl na vodě ještě jeden člun, který následoval našeho příkladu a při manévru, jímž se chtěli mladíci k nám přiblížit, se převrhli stějně jako my, stěžen vpíchnutý do bahna. Nakonec se obě lodě podařilo vyprostit, jen stěžně se musely vytáhnout za pomoci klubového záchraného motorového člunu.

Na člunech Formosa jsme se učili jezdit

Druhý den jsme odvrtávali nýty a vyplachovali bahno ze stěžně a pak zpět na vodu. Teď už jsme byli vypuštěni bez trenéra. Docela nás to překvapilo, především jsme doufali, že se nám dostane víc instrukcí ohledně naší techniky. Nasedli jsme opět s naším spolužákem z předešlého dne a pokračovali v nácviku manévrů – jezdili jsme do osmičky a čas od času jsme změnili směr, abysme měli vítr na druhé straně. Náš spolužák chtěl pokračovat ve výměnách ze včerejška, ale my jsme ho okamžitě přehlasovali a vymysleli si nový postup. Kdo bude u kormidla, bude zároveň ovládat hlavní plachtu, aby měl dokonalejší kontrolu nad celou lodí. Náš spolužák se na to necítil, a tak jsme mu vždy asistovali a nechali ho, aby si vyzkoušel jak kormidlo, tak hlavní pachtu. Za dvě hodiny nás to přestalo bavit a vytáhli jsme také kosatku. Protesty našeho spolužáka jsme odbyli mávnutím ruky: Neboj. Kdo se bojí nesmí nejen do lesa, ale ani na vodu. Bohužel měl náš spolužák trochu opatrnický přístup a my jsme s ním museli vydržet až protrpět ještě několik dní.

Po ukončení “kurzu”, který se změnil v jachtařské samostudium, jsme začali vyzvídat, za jakých podmínek budeme moci v plachtění v místním klubu pokračovat. Protože byl klub teprve v začátcích, nebyly ještě stanovené poplatky, a tak jsme mohli zůstat s tím, že budeme pomáhat také s údržbou lodí a pod. To nám vůbec nevadilo, protože jsme se stejně chtěli dozvědět vše, co s loděmi souvisí. Kromě nás takto do klubu docházela malá skupinka studentů z místní Oceánské univerzity, kteří studovali na lodní mechaniky a navigátory atd. Trochu jsme jim záviděli a zpočátku jsme k nim vzhlíželi jako k lidem od fochu, ale jak se brzy ukázalo, trocha zvídavosti a špetka selského rozumu je někdy víc než semestry strávené ve školní lavici.

Snažili jsme se být v klubu každý víkend a pomalu jsme začali být nespokojení s tím, co můžeme a na co se Trenér mračí. Plachtit jsme se sice dostali docela často, ale vždy byl člun plně obsazen třemi čtyřmi lidmi, místo aby se vytáhl další člun a mohlo se “blbnout” na více lodích. Kromě toho byli posádkou naší lodi většinou úplní zelenáči, které jsme měli my “pokročilí” začátečníci zaučit. V podstatě nás to bavilo, ale problém byl, že Trenér nás začal takto pravidelně využívat a my jsme přitom sami chtěli a potřebovali ještě hodně trénovat. Při “vyučování” nováčků jsme se ale také hodně sami naučili a definitivně jsme měli dostatek příležitostí procvičit si čínskou jachtařskou slovní zásobu. Je opravdu veselé učit Čínany nová slovíčka v jejich vlastním jazyce…

Abychom byli přesní, v klubu se vlastně zas až tak moc neplachtilo, tedy dokud nebyla uspořádána nějaká aktivita za přítomnosti reportérů a nejlépe také televizní kamery. Trochu nás to začalo štvát. “Dnes nebudeme plachtit, dnes si uděláme den teorie”. My jsme ale žádnou teorii nechtěli, už jsme si jí sami nastudovali. “Dnes nebudeme plachtit, je moc silný vítr.” Hmmm, nezdá se být o moc silnější vítr než minulý týden… “Poďte z vody, je oběd.” My máme chleba s sebou, abysme nemuseli z vody… a tak to pokračovalo. Rozhodli jsme se, že to takhle dál nepůjde. Musíme si pořídit vlastní člun a nabýt trochu svobody.