Se Sytske jsem se setkal v hlavní [...]]]> Minulý týden jsem na doporučení souseda Bena (to je ten černoch, který v Hong Kongu vyrůstal a který má loď vedle naší a bydlí v Macau, kde létá s vrtulníkem) kontaktoval jedny Holanďany, kteří tady v HK už dlouho žijí, prodávají jachty a závodí. Je jim kolem padesátky.

Se Sytske jsem se setkal v hlavní klubovně našeho slavného jachtklubu v Causeway Bay ve středu, v podstatě, aby se koukla, koho si to pozvou na loď. Byla docela příjemná, i když maličko splašená, tak jsem si říkal, že to bude fajn víkend. Než jsme se rozloučili podotkla, že teda je fajn, že s nima můžu jet, ale že není ještě jistý, zda se nepřihlásí někdo zkušenější…

Nakonec napsala všem členům posádky společný dopis, že v pátek
odjíždějí z Gold Coast maríny do Clear Water Bay maríny. Závod měl začít v jedenáct ráno v sobotu. Cíl osamělá skála Pedro Blanco.
Celková délka závodu asi 100 námořních mil (cca 190km).
V ráno jsem si dodělal nějaké věci na univerzitu a zjistil jsem, že Ben spí na lodi. Když vstal (kolem deváté), pozval mě na snídani do klubu. Rád jsem přijal, i když já už snídal před dvěma hodinama. Restaurace v klubovně na Middle Islandu otevírá až ve dvanáct, což jsem nejistě podotknul, protože Ben se zdál být si velmi jistý, že musí být otevřeno. Bylo zavřeno. Pozval jsem tedy Bena na snídani ke mě.

Potom jsme vyrazili na asi hodinovou projížďku na jeho lodi. Já jsem
mezitím zavolal Sytske, že mám dnes odpoledne čas, mohu tedy přijít dříve. Ona na to, že mi za chvilku zavolá. Chvíli jsme s Benem jen pod přední plachtou stíhali jednu jachtu, která nějak podivně plula opodál. Když zazvonil telefon, ukázalo se, že došlo k nějakým
problémům s proclením a tak zítřejší vyplutí závisí na tom, zda budeme schopni posbírat občanky všech zúčastněných a vyřídit imigrační. A že jestli bych se toho mohl ujmout. Kdo chce kam, pomozme mu tam, že?

Za nedlouhou jsem měl telefonní čísla dalších sedmi lidí. Kapitán prý pojede na černo, protože občanku ztratil a pas nemůže najít… Bylo štěstí, že se mnou byl Ben, který Hong Kong zná podstatně lépe a společnými silami jsme vymysleli, kde a v kolik se s kým setkáme. Kolem třetí už jsme seděli v klubovně Royal Hong Kong Yacht Clubu v Causeway Bay, kde jsme spořádali oběd.

Zašli jsme tam hlavně proto, že se ukázalo, že jsme byli ze závodu
vyškrtnuti kvůli pravidlům. Ben, který už toho dost nazávodil a v
pravidlech se dobře vyzná se pustil do křížku s organizátory. Šlo o
hloupou formulaci jistého pravidla a po chvíli přesvědčování jsme byli zpět ve hře.

Na imigračním se ukázalo, že dva z lidí nám dali typ občanky, na který nelze vycestovat (všichni zúčastnění byli cizinci a “Hong Kong Permanent ID” je možno použít místo pasu), takže budou muset dodat ještě pas. Naštěstí imigrační pro námořníky je otevřeno 24 hodin denně, takže Ben, který spal ve městě se domluvil s těma dvěma, že se tam sejdou v sobotu v sedm ráno a pak společně vyrazí na loď.

Já jsem ještě spolu s Thomsem, který je z Argentiny a pracuje jako
designer pro Phillips, a jeho manželkou vyrazili autobusem do Gold
Coast maríny. Dorazili jsme kolem sedmé. Sytske a její manžel a
kapitán lodi Bart byli v plném shonu, tedy hlavně Sytske. Bart jenom překážel a dával zmatené rozkazy. Většina z těch rozkazů mi připadala jako zbytečné buzerování a podle výrazu Sytske jsem nebyl sám. Napadlo, mě že to asi bude pěkně otravný víkend, jestli bude takhle komandovat.

Nakonec jsme vypluli a kolem jedenácté jsme byli na druhé straně Hong Kongu. Spát jsme šli kolem dvanácté. Já se probudil, jak to mám poslední dobou ve zvyku, kolem půl sedmé. Sytske a Thomas byli vzhůru kolem sedmé a tak jsme šli společně na vycházku. Já s Thomasem jsme pak zamířili na záchod a do sprchy, Sytske si šla vyšlápnout na blízký kopec. Nic proti ničemu, ale vzhledem k tomu, že máme připravit loď na závody, bych myslel, že to mohla odložit… Pochopitelně jak se vrátila, tak najednou muselo být všechno rychle hotový.

Když jsme zasedli ke kávě a nějaké té snídani, probudil se kapitán a
začal rozdávat úkoly. Už už jsem se chystal utrousit něco ve smyslu
“hladová posádka a vzpoura”, ale předběhl mě Thomas, který velice nepřátelsky pronesl: “Teď piju kafe, takže se uklidni”. Thomasovi je asi kolem 45 a s Bartem se trochu znají, takže Bart se jenom usmál a namířil svoje příkazy na Sytske.
Posnídali jsme, pak dorazil zbytek posádky a na můj vkus docela zbrkle se vyrazilo.

Dost mě zarazilo, jak málo znají svojí vlastní loď. Nevědí například,
kde jsou ventily pod vodoryskou, nebo jsou ty ventily zaházeny kupou hrnců. Je taková docela důležitá věc, protože když by praskla hadice a ventil bylo třeba zavřít, trvalo by to docela dlouhou dobu a do lodi by mezitím nateklo na můj vkus příliš mnoho vody. Ale je to taky tím, že se jim o loď stará “boat boy”. Oni na ní jenom plachtí.
Start závodu proběhl trochu zmateně, ale vyrazili jsme a pak pochopitelně přestal foukat vítr. Asi tři hodiny jsme se smažili na sluníčku kousek od startovní čáry a jenom pomaličku se posunovali, bohužel ne příliš výhodným směrem. Nakonec trochu foukat začalo a posádky trochu ožila.

Pak už následovala jenom dřina. Bylo nás ale dost, takže jsme se dost střídali. Protože loď byla trochu neorganizovaná, měl jsem si šanci vyzkoušet si spoustu různých funkcí. V noci mě pustili i ke kormidlu, což nebylo moc fér protože se kormidlovalo podle přístrojů, které byly dost daleko ve předu a já na ně neviděl. Navíc jsem poprvé kormidloval jiný tento typ plachetnice. Naše loď má kormidelní páku, se kterou musíte pohnout do leva, když chcete jet doprava. Jejich loď má normální kormidlo-volant, takže se řídí jako v autě, což mi kupodivu dělalo hrozné problémy, protože už to mám prostě zafixované naopak. Nakonec jsme si na to samozřejmě zvyknul, ale ještě to bude chtít trochu tréninku. Další problém byl v tom, že jejich kormidlo je velice citlivé. Trvalo mi asi deset minut než jsem dokázal loď udržet v trochu stabilním kurzu. Deset minut mrazivého ticha. Naštěstí byla tma a tak jsem neviděl otrávené ksichty ostatních. Nakonec jsme to ale dostal trochu do ruky, takže to nebylo tak hrozné.

Druhý den jsem si spravil reputaci ovládáním hlavní plachty. Od půlnoci jsme plachtili se spinakrem, nejprve symetrickým pak asymetrickým, který jsme ale brzy museli sundat protože jsme vjeli do silnějšího větru a loď najednou opravdu svištěla. 9, 10, občas přes jedenáct uzlů. To na naší kocábce nevytáhneme. Samozřejmě jejich loď je Salona 42, čili podstatně větší a modernější plavidlo.
Do cíle jsme dorazili asi v osm ráno. Závodily jenom čtyři lodě a my byli třetí.

Celý ten zážitek mi ale kazila chřipka. Trochu mě škrábalo v krku už
minulý týden, ale trochu jsem to přechodil. Teplotu jsem neměl.
Přemýšlel jsem, že tam asi ani nepojedu, ale nebylo mi tak strašně a bylo mi to blbý. Takže celou sobotu mi třeštila hlava, v noci jsem
spal asi jenom hodinu a celé ráno v neděli jsem dřel u hlavní plachty, což je fakt docela fuška. S každým poryvem nebo vlnou jsem popouštěl traveler a hned ho zase přitahoval. Bohužel, jak byl traveler nahoře, přišel další poryv a nanovo.

Ještě dneska to dospávám a odsmrkávám. Ale rozhodně to stálo za to. Další závody jsou příští víkend, tak uvidíme, jestli mě pozvou. Když ne tak mám na čem plachtit, takže žádný stres, že ano?

Já motory moc nemusim. Je to krásné kalit to rychlostí šesti sedmi uzlů (11-13 km/h) mořskou pustinou, když ani nefoukne, ale to máte smrad, řev, vibrace, náhradní díly, naftu, kanystry, olej, chladící kapalina, palivové filtry, olejové filtry, náhradní vrtulky do pumpy, nářadí a teď on sám motor váží [...]]]>

Západ slunce na severním Jihočínským mořem

Já motory moc nemusim. Je to krásné kalit to rychlostí šesti sedmi uzlů (11-13 km/h) mořskou pustinou, když ani nefoukne, ale to máte smrad, řev, vibrace, náhradní díly, naftu, kanystry, olej, chladící kapalina, palivové filtry, olejové filtry, náhradní vrtulky do pumpy, nářadí a teď on sám motor váží přes metrák a těch 300 nebo kolik litrů nafty taky něco váží a co to stojí…

Tak tedy, “soused”, který má nedaleko od nás svůj Downeaster 38 se čtyřválcovým Universalem mě požádal, jestli bych neasistoval mechanikovi, který se mu měl přijít podívat na motor. S radostí jsem souhlasil, člověk se vždy něco přiučí a není nad to pozorovat mechanika jak oblézá cizí motor s vědomím, že ten náš šlape jako hodinky a není tedy třeba nikoho, kdo by po něm dupal.

V tomto ohledu Mr. Tang nezklamal. Okamžitě se vrhnul do strojovny, nohou se zapřel o palivové trubky, patou se zabořil do hadice od chlazení mořskou vodou, loktem o jakýsi filtr. Přitom negativním koncem multiměru obrušoval z motoru barvu, aby se dostal ne železo a pozitivním téměř naslepo opichoval startér. Strojovny na jachtách nebývají velmi prostorné.

Motor nakonec naskočil, stačilo očistit několik spojů a pořádně předžhavit žhavící svíčky.