Slasti a strasti života na moři » Filipíny

Navoněná holčička

Petr Šimon — Sat, 15 Jun 2013 12:38:26 +0000

Bylo kolem čtvrté odpoledne, s krátkou přestávkou na oběd jsme překládali od sedmi. Měli jsme toho už dost. Celý den bylo horko — to je tady vlastně pořád — ale dnes moc nefoukalo, takže bylo takové to lepkavo a dusno, jako když vás obalí do kusu igelitu a strčí do skleníku.

Těžce oddechujíc jsme nasedli do člunu a pomalu veslovali ke břehu. Byl odliv. Pořádný. Protože vystupujeme přes pláž pozvolna klesající do moře, museli jsme člun ještě kousek táhnout po mělčině, pak poponést z vody a přivázat k vahadlu jedné z místních lodí, my jim říkáme vodoměrky, která už seděla na dně — spolehlivá kotva.

Pár metrů po písčito-bahnitém břehu, překročit ostnatý drát asi ve výšce kolen, na který jsme se oba samozřejmě za těch pár dní, co tu jsme, stihli už chytnout kalhotama. Ostnatý drát je na Filipínách, alespoň v končinách, kam jsme my zavítali, asi nejpoužívanějším materiálem, snad vyjma bambusu. Když neslouží jako plot, tak přinejmenším jako prádelní šňůra. Ten drát, přes který chodíme, zřejmě odděluje dva pozemky, ale jak jsme si všimli, je to nejfrekventovanější cesta v celé vesničce. Nechápu, proč to někdo neodstřihne.

Na konci je třeba překročit další ostnatý drát a pak už je to kousek na hlavní silnici, která vede na trh a do městečka El Nido

Jak dráty překročíme, ohlédneme se přes rameno, poslední kontrola, že člun je tam, kde jsme ho nechali, pak se pozdravíme s místními rybáři, kteří si nás každý den se zájmem prohlížejí. Jeden nebo dva z nich poznamenají, že jdeme do města nebo pro vodu nebo na trh, to podle toho jesli zrovna neseme batoh, kanystry nebo košík na zeleninu. Když neseme všechno, což se také stává, svoje odhady našich cílů zkombinují.

„Dneska jdete pro vodu, do města i na trh,“ šklebí se na nás. Největší potěšení jim dělá, když vidí, jak Janička vesluje. To pak od nás nemůžou oči odtrhnout, chechtají se, se mnou si vyměňují významné pohledy a mezi sebou zasvěcené poznámky, které ovšem nám zůstávají utajeny. Stejně asi budou nemoderně šovinistické.

Zahnuli jsme za roh kolem plotu s bambusových kmínků svázaných — jak jinak než — ostnatým drátem — a ztuhnuli jsme leknutím.

Bambusový plot zpevněný jak jinak než... ostnatým drátem!

„Hello!“ probodlo nás písklavé duo dvou mrňousů, kteří vyskočili z houští vedle cesty. Normálně bych asi reagoval tak, jak na podobné incidenty většinou instinktivně reaguju, zabručel bych „doprdele“, ale snažím se praktikovat hněvokontrolu a navíc, na ty dva chechtající se ušmudlané spratky, by se člověk ani zlobit nemohl. Děti se dál smály, my se smáli na ně a zeptali se jich něco anglicky, ale to už asi ve školce nebraly, takže se dál smály a procvičovaly si „hello“.

Pokračovali jsme v cestě, ale silná pronikavá vůně mě přinutila otočit se. Janička už taky zavětřila. Děti byli sice zamazané od bláta a od prachu od hlavy až k patě, ale zároveň byli navoněné jako ruská panička na karlovarské promenádě.

Chvíli jsme se nad tím nevěřícně podivovali, ale pak nám to došlo. Nad našima hlavama, které jsme většinou měly skloněné k zemi ve snaze vyhnout se loužím a ostnatým drátům, kvetly husté trsy bílo-červených květů. Dál jsme se na ty špunty smáli, teď už ale trochu jinak.

Byl to náš poslední výlet do El Nida. Nakoupit trochu zásob, hlavně čerstvou zeleninu a ovoce, nabrat vodu a vyrazit zase na moře.

Západ slunce nad zátokou Corong-corong, která se s námi takto rozloučila

Do Puerto Princesa to máme něco málo přes 200 námořních mil, to jest asi 360km. Vytipovali jsme si několik kotvišť, budeme se snažit pohybovat jenom za denního světla, na noc zakotvíme, prospíme se a hlavně do ničeho nevjedeme, protože filipínská pobřeží jsou vyhlášená všemožnými pastmi, do kterých nic netušící mořští tuláci vjedou. Neosvětlení rybáři, sítě, farmy na perly, zařízení lákající ryby, plovoucí kmeny, atd.

Druhého dne ráno kolem 9 hodiny jsme zvedli kotvu, jemně foukalo. Nedočkavě jsme vytáhli plachty, Janna se mírně naklonila a my pomalu vyplachtili ze zátoky, která byla poslední dva, tři týdny dobrým útočištěm.

Vyplouváme směr Puerto Princesa

Když v ráji bouřilo

Jana Benešová — Sun, 02 Jun 2013 08:16:45 +0000

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

Začalo to nevinně. Po noci strávené na kotvě v zátoce Baroton Bay, kde se u nás odpoledne zastavil jeden starý rybář a prodal nám za 40 pesos tři menší rybky, které jsme slupli grilované k večeři, nám do Bacuitu zbývalo něco málo přes deset mil. Nejprve jsme bojovali proti slabému větru, ale pak jsme to vzdali a pustili motor. Rozvalili jsme se v kokpitu, zapojili autopilota a nedočkavě natahovali krky na tu krásu, ke které jsme se rychle přibližovali. Vápencové stěny kolmo se tyčící z průzračně modré vody porostlé spoustou zeleně, které pravidelné odpolední deště očividně velmi prospívaly. Spoušť cvakala, dalekohled putoval z jedněch rukou do druhých.

Už předem jsme si vyhlídli mělčinu u ostrůvku Dilumacad přímo naproti velkému ostrovu Cadlao, respektive zátočince Ubugun Bay, kde měla být korálová zahrada. Od naší návštěvy na pohádkovém Apo Islandu jsme si moc nezašnorchlovali, když nepočítáme kontrolní ponory ke kotvě, a už jsme byli na ten podvodní svět opět pořádně natěšení. Jak jsme se přesvědčili již dříve z map a po našem příjezdu brzy i z osobní zkušenosti, objevování krás Bacuit Bay z paluby plachetnice má jeden malý háček – najít místo k zakotvení není žádná sranda. Stačí se podívat na ty strmé stěny jednotlivých ostrůvků a je vám jasné, že stejný sráz můžete čekat i pod vodou. Do zátok a lagun se pochopitelně dostanete člunem, ale nejprve je třeba zaparkovat hlavní plavidlo. No a právě takovýhle vhodných parkovišť je tu nedostatek. Do jednoho takového jsme tedy právě mířili.

Zhruba tou dobou, kdy jsme propluli kolem severního cípu ostrova Cadlao, jsme v čočkách dalekohledu zaregistrovali kromě zelené a modré také hustou šedivou clonu, která rychle zakryla celý obzor na jih od nás. To k nám nejde, říkali jsme si, ale přesto jsme to vzali do kotviště oklikou, aby nás případná bouřka nezastihla v úžině mezi ostrovy. Za chvíli už spadly první kapky. Rychle jsme zréfovali hlavní plachtu, spustili lehkou genou a Péťa se chopil kýble a začal u stěžně chytat vodu. To už se Janna pěkně nakláněla a netrvalo dlouho a réfovalo se znovu. Zatímco před pár minutami z nás ještě lilo, jak na nás pražilo sluníčko, teď z nás znovu tekly proudy, ale pro změnu dešťové vody. Jednotlivé ostrovy se postupně schovaly za neprůstupným závojem deště a my začaly drkotat zubama. Společnost nám v tu chvíli dělal pouze rybář na droboučké loďce, který se zdál být bouřkou, která zuřila kolem něj, naprosto nepohnut. Z toho jsme usoudili, že to nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Za půl hodiny nebylo po dešti a větru ani památky a než jsme zakotvili u ostrůvku, už z nás opět lil pot. Místo polívky, na kterou jsme se během bouřky celou dobu těšili, jsme si dali meloun a vyrazili na člunu do protější zátoky šnorchlovat. Apo Island nasadil vysokou laťku, ale ani plavání a potápění se pod převisy nebylo vůbec špatné.

První noc v Bacuit nám Neptun dopřál klidu a my se posíleni vydatným spánkem vypravili hned druhý den ráno do Velké laguny na ostrůvku Miniloc.

Ještě předešlého dne jsme se radovali nad tím, že to tu není tak zaplaveno turisty, jak jsme si mysleli. Představovali jsme si něco jako Chorvatsko a zatím jsme za celé odpoledne spatřili jen jednu dvě lodě. Nejspíš se ale prostě jen schovaly před bouřkou, protože hned co jsme ráno zvedli kotvu, doprava v zátoce znatelně zhoustla. Neustále kolem nás projížděly bangky s turisty v oranžových vestách, a když jsme se přiblížili k potenciálnímu kotvišti kousek od vjezdu do laguny, na dvou bójích jich tam bylo jedna ke druhé vyvázaných dobrých dvacet. Stejně bylo kolem víc jak třicet metrů, takže kotvení tam nepřicházelo v úvahu. Obrátili jsme to ještě blíž k vjezdu do laguny a přemýšleli o tom, že v nejhorším prostě pojedeme na člunu dovnitř jeden po druhém, ten druhý zůstane na lodi a bude driftovat.

Blížíme se k vjezdu do Big Lagoon, jedné z největších atrakcí zálivu Bacuit

Když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že hned u vjezdu jsou další dvě bóje a jedna navíc byla volná. Nasedla jsem do člunu, Péťa mě vypustil na průzkum, a když jsem se ujistila, že kolem bóje je dostatečná hloubka, zamávala jsem mu, aby se přiblížil. Zatímco Janna dojížděla setrvačností k bóji, Péťa se natáhl z čelenu a já mu podala kotevní lano s okem. Natáhli jsme si šnorchly, zkontrolovali lano od bóje a vydali se nedočkavě do laguny.
V jednom námořním průvodci po Filipínách je laguna popsána jako uzavřená oáza klidu, kde létají tukani a další tropické ptactvo. Možná kdysi, když tudy neprojížděly bangky, jejichž téměř nulový ponor jim umožňuje vplout přímo dovnitř. Náš člun s vesly se tak namísto tukanů stal další atrakcí pro projíždějící lodi s turisty, kteří si nás, momentálně nejexotičtější tvory v celé laguně, zuřivě fotografovali.

Uvnitř laguny

Dovnitř vede asi padesát metrů dlouhý, poměrně úzký průsmyk mezi skalami, které se na konci rozestoupí a vy vplujete do laguny samotné s tyrkysově modrou vodou, kolem dokola vápencové převisy, zelené palmy a další bující vegetace a v jednom rohu malá plážička s jemně žlutým pískem. Dosyta jsme si v laguně zaplavali a vydali se zpátky k Janně.

Oběd jsme snědli v podpalubí, abychom unikli pohledům a fotoaparátům zvědavých výletníků, a jelikož jsme zpozorovali na obzoru opět černé mraky, vydali jsme se pod plachtami do našeho dalšího kotviště v zátoce Corong-Corong, odkud je to jen deset minut pěšky do městečka El Nido, kde jsme se mohli znovu zásobit. Bouřka se nám tentokrát těsně vyhnula, skoro už jsme ji chtěli honit, abychom si nachytali další vodu na sprchování, ale potom jsme si řekli, že to raději nebudeme pokoušet. I tak nás okraj bouřkových mraků krásně pošoupl do našeho nového stanoviště. Večer jsme koukli na předpověď počasí, a protože to vypadalo, že nebude moc foukat, rozhodli jsme se, že si naordinujeme nejméně dva dny práce.
Dva dny jsme se pilně činili a překládali jak diví, a když začalo ve středu najednou krásně foukat, rozhodli jsme se, že toho využijeme a pojedeme na další průzkumy po ostrůvcích uvnitř zátoky. Objeli jsme malý Pinasil Island, nakoukli do jeskyně zvané Katedrála, kde už se máchalo ve vodě několik výletníků v oranžových plavacích vestách, a namířili si to na kotevní bóji před vjezdem do Velké laguny na ostrůvku Miniloc, kde jsme plánovali strávit noc. Především jsme si ale chtěli zajet za svitu měsíce znovu dovnitř, jak radili v jednom průvodci. Po dlouhé době byla naprosto jasná, hvězdná noc a my si nařídili budík na tři ráno, kdy měl být měsíc přímo v nadhlavníku. Místo toho na nás ale přišla… Ano hádáte správně, opět další bouřka, která nás kolem půlnoci vyhnala z kokpitu do kajuty. Naštěstí jenom pršelo, zato ráno, když jsem se v pět probudila a vykoukla ven, na horizontu už se na nás opět kabonily zlověstně černé mraky. Rychle jsem vyrobila snídali a vzbudila Péťu, abychom se stihli najíst ještě předtím, než k nám ta bouřka dorazí. Bylo to tak tak, vlastně zbytek ovesné kaše a kafe už jsme dopíjeli schovaní pěkně uvnitř kajuty. Tentokrát ale kromě deště i vydatně foukalo a naše klidné kotviště se brzy proměnilo v rozvlněné oraniště. Janna začala poskakovat a člun, který jsme měli přivázaný k zádi, ji dělal doprovod. Někdy se shodly pěkně do rytmu, ale občas se malý člun k Janně jako ostýchavý nápadník náhle přiblížil, aby byl vzápětí odkopnut za nepříjemného zadunění, které se rozléhalo trupem celé lodi. Museli jsme ho trochu popustit a doufali, že už se vlny dál nebudou zvedat a člun se nepřevrátí.

Čekali jsme, že bouřka rychle přejde, jako tomu tady dosud pokaždé bylo, ale tentokrát bylo nebe zatažené ze všech stran a šedá opona mraků se očividně nechystala v nejbližší době protrhnout. Usadili jsme se tedy v nitru kajuty a četli si. Venku spíš jen tak krápalo, vítr žádný, nebylo to ani k tomu jít plachtit. Kolem desáté už jsem ale nevydržela dál sedět, a protože vlny se mezitím již uklidnily, rozhodli jsme se vyrazit na člunu do vedlejší Malé laguny, která měla být kdesi za rohem.

Nebyli jsme ovšem pochopitelně sami, kdo po bouřce vyrazil ven, a do laguny nás tedy opět navedly výletnické bangky. Propletli jsme se mezi jejich vahadly a uvázali člun na pacholeti tvořeném kusem skály. Do Malé laguny, která není ve skutečnosti o nic menší než ta Velká, se musí vplavat zhruba půl metru vysokou branou ve skále. Laguna uvnitř je mnohem členitější než její větší sestra a lemuje ji několik plážiček. Pořád ještě jemně pršelo, a tak jsme si tu krásu prohlíželi skrze mlhavé závoje drobných kapek. Podmračená obloha a mrholení ve skutečnosti dodaly našemu výletu zase trochu jinou atmosféru než spalující tropické slunce.Proplavali a prošmejdili jsme všechny kouty laguny, a pak se vypravili zpět ke člunu. Najednou na nás zamával dočerna opálený postarší Filipínec v neoprenu, očividně průvodce jedné z výletnických lodí:
„Odkud jste?“
„Aha, z Čech, dřívějšího Československa, vítejte ve Filipínách!“
Zatímco jsme na něj tak trochu nevěřícně koukali, povídá nám:
„Něco vám poradím. Vidíte, tu díru ve skále? Když vplavete dovnitř, najdete tam místnost tak akorát pro dva lidi. To je můj dům a já vás tam zvu.“
Opatrně jsme se pustili kolem ostrých kamenů, protáhli se úzkým průchodem mezi skalami a najednou jsme se opravdu ocitli v malé jeskyňce. Pod námi tyrkysově modrá voda a dno vystlané krásným jemným pískem, nad námi komín, kterým dovnitř pronikalo trochu světla. Chvíli jsme se na sebe vzájemně šklebili, pusy od ucha k uchu, a potom našemu novému známému poděkovali. Bez něho bychom tu jeskyni nikdy nenašli. Škoda jen, že jsme tentokrát byli líní a nevzali si s sebou foťák!
Před obědem jsme se ještě vydali se šnorchlem prozkoumat okolí vjezdu do Velké laguny, protože při naší předchozí návštěvě jsme si všimli, že i tady se někteří z výletníků potápěli. A stálo to za to! Zatím dosud nejkrásnější korálové skalky, co jsme v Bacuit viděli, a hlavně spousta ryb, které se vůbec nebály a kdybychom měli čím, snad by se nechaly doslova krmit z ruky.
Když už jsme byli ve vodě, napadlo mě prohlédnout si i druhou kotevní bóji, která byla zakotvená v menší hloubce než ta, na které jsme byli vyvázáni. Zavolala jsem i Péťu, a zrovna když se chystal odplavat, zahlédla jsem pod sebou velký temný stín. Jen pár metrů pod námi plavala obrovská manta velká a elegantně klouzala vodou jako černý létající koberec. Jednu chvíli se mi zdálo, že se k nám dokonce chce přiblížit, aby si nás pozorněji prohlédla. Péťa už se jednou s mantou setkal, když vedle něj vyskočila z vody kdysi na vyvazovací bóji v Hongkongu, ale já jsem ji viděla poprvé v životě. Zlatý, tedy vlastně černý hřeb dnešního deštivého dopoledne!
Odpoledne se ještě více zatáhlo a předpověď na dalších pár dní neslibovala o moc lepší počasí, a tak jsme se rozhodli další objevování Bacuit Bay odložit a vrátit se zpět do Corong-Corongu a do práce. Dojížděli jsme jak jinak než s další bouřkou v patách…
Za ten týden tady už jsme si na ty pravidelné lijáky, blesky a hromy tak nějak zvykli, ale dnešní bouřka nás zase tak trochu překvapila. Už od poledne jsme pozorovali mraky, které se k nám stahovaly tentokrát ze všech stran, ale pořád se nic nedělo. Ráno jsme vyprali a Janna byla ověšená vedle spousty plachet, které nás chrání před sluncem, i prádlem. Najednou se do nás z ničeho nic opřel silný poryv, větrná turbína začala svištět a během pěti minut jsme sklidili nejen prádlo, ale i velkou plachtu nad kokpitem. Kotviště ve Corong-Corong je otevřené od jihu a přesně odtud teď fičelo. Brzy se zvedly slušné vlny a Janna opět začala tancovat následována člunem, který jsme tentokrát už předem vypustili dál od lodi. Zapnuli jsme hloubkoměr a nervózně pozorovali, zda nám neujíždí kotva. Jako referenční bod jsme si našli bangku napravo od nás, ale jak se Janna točila po vlnách, naše pozice vůči ní se neustále měnila. To samé se dělo, když člověk zrovna vyhlédl z jiného okénka než původně. Žádný velký déšť se tentokrát nekonal, a tak jsme se usadili každý na jedné straně kokpitu, abychom měli lepší rozhled.
Už několikrát jsme se přesvědčili, že naše 20 kilová kotva Rocna drží krásně a že se nemusíme bát, že by začala prokluzovat, ale stejně máme pořád ještě z těch živlů kolem nás respekt. Vzájemně jsme se uklidňovali a vzpomínali na momenty, kdy se kotva osvědčila.
„Hele, já myslim, že můžeme bejt v klidu! Koneckonců ještě jsme nepotkali nikoho, kdo by měl větší kotvu než my a vzhledem k tomu, že jsme zároveň nepotkali menší loď, než je ta naše, tak to už o něčem vypovídá!“
„No jo, no jóóó, to ale jako fakt!“ Smál se Péťa. Naše kotva je pravda trochu předimenzovaná, ale aspoň máme klid. Tedy skoro…
Zítra se chystáme na další kolo průzkumů po zátoce. Předpověď počasí je optimistická, dokonce ani žádné bouřky. Uvidíme ale, co si pro nás tentokrát přichystal Neptun…

Trocha místního kýče...

Plachtění mezi ostrovy si opravdu užíváme

Resort na ostrově Lagen

Do Coronu

Petr Šimon — Thu, 23 May 2013 23:11:00 +0000

„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.

„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.

„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“

Ráno kolem páté nás měl zbudit budík, což se mu nepodařilo. Asi to bylo proto, že jsme vlastně nikam nechvátali, náš cíl byl poměrně blízko a motor nám už šlape jako hodinky. Předpovědi ale potvrzují, že nás čeká období nestálých povětrnostních podmínek, přeháněk a úmorného vedra.

Vyjeli jsme kolem sedmé, hladina jako zrcadlo, pouze jemně rozvlněné. Zatím jsme si nebyli jistí, kam vlastně chceme dojet. Hlavním cílem byl asi 40 mil vzdálený Coron, největší město v dalekém okolí. Dochází nám totiž čerstvá zelenina a ovoce. Zároveň se nám ale nechce jet celou cestu na motor a chceme do Coronu dojet za světla. Takže jsme si přibližně v půli cesty vyhlídli zajímavý průliv a zátoku, kde bychom mohli strávit noc.

Když jsme vyjížděli z Maricaban Bay udělali jsme krátkou odbočku ke skále s nádhernou pláží, ze které trčel strom.

Asi po hodině se hladina zvrásnila a po tvářích nás pohladil větřík. Hlavní plachtu už jsme měli vytaženou, takže jsme dali neutrál, abysme se ujistili, že nás nešálí smysly a pak jsme vytáhli lehkou genou, motor vypnuli a pomaličku se ploužili kolem pobřeží. Za chvíli na to jsme začali „šumět hullem“ a bylo rozhodnuto. Coron musí počkat. Projedeme si tím úzkým průlivem a na noc zakotvíme v zátoce za ním.

Vítr celé dopoledne zesiloval a brzy bylo jasné, že tohle je jeden z těch krásných dnů, na které se potom vzpomíná v hospodě nad pivem. Když jsme se přiblížili k ústí té myší díry, začali jsme váhat jestli neplout dál, škoda promarnit takový vítr. Ale přemohla nás zvědavost, a proto jsme skasali plachty a na motor vjeli mezi korálové útesy sevřené mezi strmými kopci.

Na březích se začaly vylupovat dřevěné chaloupky rybářů postavené na kůlech ve stínu palem. Malinkatí tvorové nám mávali a my mávali zpět a přitom jsme se stále nervózně rozhlíželi po okrajích útesu a hlavně jsme se snažili zahlédnout skálu, která měla být zanořená přímo uprostřed průlivu. Byl příliv, nic jsme nezahlédli a hlavně jsme ani do ničeho nevjeli. Před námi se rozevřela zátoka, kde jsme se chystali strávit noc a náš hloubkoměr ztratil signál, což znamená, že tam bylo víc jak 45 metrů. V takovém příkopu nezakotvíme. Opatrně jsme objížděli okraje útesů a hledali nějaké mělčí místo, ale většinou to byl jen úzký pás zhruba dvacet metrů pod námi a pak se útes náhle zvedl, hloubka prudce klesla a kousek od nás se objevily krásné, ale velmi tvrdohlavé korály. Takže nám nezbylo než to otočit a zkusit štěstí na druhé straně, kde mapa ukazovala širší platformu ponořenou v pětimetrové hloubce. Udělali jsme průzkumné kolečko a nevypadalo to zas tak špatně, trochu úzké, ale snad se tam vejdeme. Shodili jsme kotvu, která se hned chytla a popustili asi 15 metrů řetězu. Pak začal pískat hloubkoměr.

„1,9 metrů!“ hlásila Janička, která stála u kormidla a vykukovala přes okraj kokpitu.

Já jsem nic necítil, ale pak se to ozvalo.

„Už drhnem!“ Bylo bezvětří, žádné vlny. Začal jsem stahovat řetěz. Pryč odsud.

„Já jsem nic necítil.“

„Jen jsme se o něco otřely, takový ťuk, ťuk, ťuk. Vypadá to, že se ještě nepotápíme,“ smála se Janička.

Pomalu jsme vyjížděli ze zátoky a studovali mapu, kde bychom mohli zůstat na noc. Nakonec jsme se rozhodli ze zátoky vyjet a zakotvit u pobřeží na větší mělčině v asi 10 metrech. Vlastně to byl podmořský kopec, kolem 30-50 metrů hloubka, ale ten kopec měl dost široký vrchol, takže byla naděje, že se nám tam kotva chytí. Chvíli nám trvalo, než jsme ten kopec vůbec našli. GPS bylo trochu mimo, takže jsme okem odhadli transity mezi okolními kopci a zamířili do míst, kde měl být vrchol toho našeho kopce v šesti metrové hloubce. Najednou začala hloubka klesat. Pomalu jsme podle hloubkoměru a zraku kroužili nad vrcholem. Vypadalo to, že náhorní plošina je dost velká na to, abychom se na ní udrželi. Pustili jsme kotvu, která se hned zakousla a vyhodili dalších pár metrů řetězu, který se elegantně ovinul kolem korálových hlav. Spokojeně jsme si oddechli, uklidili loď, zaplavali si, zkontrolovali kotvu a po sprše na palubě zasedli k večerní siestě.

Okolí našeho kotviště

Vzhledem k tomu, že vstáváme opravdu s prvními paprsky slunce, respektive se snažíme vstát ještě o trochu dříve, než se do nás ty první paprsky opřou, usínáme poměrně brzy. Nejdřív jsme si pustili v kokpitu lampu a snažili se číst si, ale světlo jsme museli hned po pár minutách kvůli zuřivým náletům okřídlených mravenců vypnout. Tak jsme si alespoň zahalekali, vyšel měsíc, takže to naše vytí splynulo s křikem nočních tvorů v džungli na břehu.

Ráno jsme vyskočili, kotva šla krásně vytáhnout a tentokrát se nám ani nezamotala kolem korálů jako v Puerto Galera. Vyrazili jsme ze zátoky východním směrem a před námi se probouzelo krásné ráno. Bylo naprosté bezvětří. Kochali jsme se proto pobřežím, četli si a za tři hodiny jsme zabočili do Coron Passage. Za půl hodiny jsme měli být v kotvišti. Mezi kopci se zvedl pěkný vítr, takže jsme si řekli, že není kam chvátat, vypnuli jsme motor a cesta na kotviště nám nakonec trvala asi hodinu a půl. Křižovali jsme mezi kolmými skalami porostlými zelení a malými skalnatými ostrůvky, mezi kterými byli zakotvené bangky plné turistů obdivujících scenérie nebo nořících se do průzračné vody pod nimi.

Vjíždíme do Coron Passage

Kotvu jsme shodili vedle malé japonské jachty a hned jak jsme poklidili a ujistili se, že kotva drží, vyrazili jsme na návštěvu. Dva starší pánové nás mile uvítali, poradili nám, kde si máme uvázat člun a jak se dostaneme do města. Oni přijeli předešlého dne a ještě před dvěma týdny byli na Tchaj-wanu. Zavzpomínali jsme si a předali jim nějaké informace o jejich dalším cíli Puerto Princesse.

Město Coron za návštěvu nestojí, ale je východištěm pro potápění kolem vraků japonských lodí z 2. světové války.

Hned jsme našli trh s ovocem a zeleninou a zasedli do bistra vedle a odměnili se obědem. Naposledy jsme na břehu jedli v Subic Bay. Ne že by nám na Filipínách nechutnalo, nebo že bysme tak hrozně škudlili, ale v Puerto Galera nám všechny restaurace připadaly hrozně umělé a především orientované na turisty, takže podle toho vypadal i jídelníček. V Coronu jsme ale hned narazili na podobnou jídelnu, jakou jsme navštívili v Subic Bay, takže jsme zasedli a pořádně se nadlabali.

Pokoupili jsme trochu zásob, hlavně jsme našli mouku, která nám už dochází, a vyrazili zpět na loď nanosit vodu.

Když jsme byli hotovi, najednou na nás dolehlo celodenní chození po rozpáleném Coronu. Padli jsme na zadky a toužebně jsme pozorovali, kdy už konečně to slunce zapadne za obzor a my se trochu ochladíme. Protože slunce zapadalo nějak hrozně pomalu a čekání na chladnější vzduch se začalo nějak protahovat, rozhodli jsme se chladit aktivně a z chlaďáku vytáhli dvě pěkně orosená piva. Jak zasyčela nemusím rozvádět, to si každý umí představit.

Naše další cesta povede nejprve na ostrov Coron k jezeru Cagajan a potom na kotviště na ostrůvku Ditaytayan Island, odkud to střihneme přes ostrov Linapacan směrem k El Nidu a zátokám Bacuit Bay a Malapaya Sound, údajně nejkrásnějším mořským scenériím na celých Filipínách – jeskyně, útesy, bílé pláže a další kýče už čekají!

V jiném světě

Petr Šimon — Mon, 20 May 2013 23:05:09 +0000

Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.

Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.

Sem tam se mihla ryba, většinou v černém s černým závojem. Kousek dál jsme ale zahlédli barvy. Rychle jsme začali kopat nohama vstříc životu, který tam někde tepal, jako by jsme ho cítili, ale zahlédli jsme ho jenom v mihotavých přeludech.

Najednou se rozsvítilo, jako když vítr odfoukne mrak, který zastiňuje slunce, zvedla se opona a před námi se rozehrálo pestré divadlo slunečních paprsků, barevných korálů a akvarijních rybek. Některé se schovávaly, jiné jenom nafoukaně změnily směr, jako nějaké paničky, co raději přejdou na druhou stranu chodníku, aby se náhodou nepřiblížily k tomu divnému vandrákovi, co se nemotorně potácí, funí a chrchlá a divně, upřeně na ni civí. Pak tam byli další, ochránkyně korálů, hnědé rybky, které se bojovně stavěly proti nám, tváří v tvář bílým obrům s vykulenýma očima a dlouhým, dozadu zatočeným sosákem.

Podvodní svět, který jsme viděli u Puerto Galery, to bylo akvárium, také decentní, spořádané, pěstěné, dobrý výkon zkušeného akvaristy.

Korálové útesy kolem ostrova Apo, to je výplod fantazie šíleného výtvarníka, plátno v prostoru postříkané všemi barvami z jeho palety, otesané do převisů, proláklin, jeskyní a kulatých hlav hřibů a muchomůrek.
Poklidně splývám, abych neplašil ryby pode mnou. Pak se ponořím a ocitnu se přímo uprostřed. Už nejsem nad tím vším povznesen na hladině, kde jsem pomocí krátké gumové trubky připojen na zdroj života, bez kterého nevydržím déle jak pár desítek sekund. Na několik krátkých chvil proplouvám kolem stromů korálů spolu s rybami, které se kolem nich živí, snažím se strom obeplout a vidět ho ještě z jiného úhlu, v jiném světle. Chce se mi povzdechnout si, ale skrze šnorchl nezní obdivné vzdechy druhu homo sapiens právě elegantně. Cítím, že se usmívám, dá-li se tomu šklebu, ze kterého trčí šnorchl, vůbec říkat úsměv. Perspektivy se mění, já se měním s nimi. Ta placka, která se občas vzdouvá a pohazuje naší lodí je najednou zahradou plnou kamenných růží, lesem pestrobarevných stromů obrostlých mechem sasanek, mezi kterými se prohání houfy živočichů naplno využívajících třírozměrný prostor, který omezuje naší existenci.
Jak já jim závidím. Těm rybám.

Poslední odpoledne jsme naposledy proplouvali „naším“ rajónem. Plavali jsme bok po boku, oči upřené pod sebe. Najednou mě Janička chytila za ruku. Otočil jsem se na ní s romanticky zjihlým šklebem, ale místo zamilovaného pohledu na mě Janička valila oči a trhala hlavou do strany jako by jí popadl záchvat. Inu, potápěčská maska a dutý gumový roubík se prostě umí vyřádit i na líbezných tvářičkách. Hned jsem pochopil, že mám otočit hlavu, že Janička něco objevila. Ležérně jsem se podíval před sebe, nejdřív tvář, kterou teprve po chvilce následovaly oči. Najednou jsem ztuhnul a zahuhňal:

„Hy hoe!“

„Ho he huhahný,“ huhňala na mě Janička a tlemila se od ucha k uchu stejně jako já.

Metr, no dobře, možná dva, ať nežeru, od nás se klidně vznášela obrovská želva. Vykulenýma očima, které říkaly „neřvete mi tady“, si nás chvíli měřila, pak pomalu máchla pravou ploutví a klidně nás obeplula.

Pomaličku jsme se pustili za ní. Ona se občas otočila, aby se ujistila, jestli si na ní moc nedovolujeme, a jako by se nic nedělo, pokračovala ve své procházce parkem. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív. Samozřejmě, že jsme hltali každý její pochyb, ale zároveň jsme se museli pořád koukat jeden na druhého a ujišťovat se, že ten druhý to všechno taky vidí.

Chvíli jsme se želvou plavali, ona se na chvíli zanořila do asi dvacetimetrové hloubky, ale pak zase vyplavala, aby se nadechla. Nakonec ji její doprovod přestal být příjemný, nechala nás splývat a zmizela kdesi v hlubinách.

A pak nastal čas zvednout kotvy, zvednout plachty a jet o kotviště dál. Dalším naším cílem byl ostrov Busuanga, o kterém básnili Švýcaři, které jsme potkali v Kaohsiungu.

Týden v Puerto Galera

Jana Benešová — Sat, 11 May 2013 11:25:00 +0000

Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.

Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy.

Dneska jsme si v rámci prázdnin nadělili malou údržbu Janny. Nic zásadního, zkontrolovat vodu v baterkách, doplnit naftu a plyn, a pár dalších maličkostí, jako obejít a dotáhnout povolené šrouby, apod. Během dopoledne jsme to měli hotové a Janička si přitom ještě stihla naposledy pročíst asi 40% Řezníkovy ženy… no jo, už neříkáme „na jaké seš stránce“ ale „na kolika seš procentech“… Sláva Kindlu a elektronickým knihám! Co bychom si bez nich na naší malé lodi počali?!
Když už jsme u nafty, tak jsme taky byli napomenuti, že jsme zapomněli informovat, jak to dopadlo s naším motorem. Prozatím jsme jako příčinu vnikání vzduchu do palivového oběhu určili špatně dotaženou měděnou trubičku, která je našroubovaná na nádrži a vibracemi se nejspíš uvolňuje. Budeme to zpovzdálí sledovat a v pravý čas se do toho vložíme. Tajně ale doufáme, jak jinak, že už to bude chodit, jak má. Motor jsme vyřešili hned druhý den po příjezdu, protože jsme se báli, že budeme potřebovat nějaké náhradní díly a Puerto Galera opravdu není nejvhodnějším místem k opravě motoru. Ale zpět k odměně, kterou jsme si naordinovali za ty koláče…
Odpoledne jsme vytáhli kola a nechali se člunem z jachtklubu převézt na břeh. Naše kola, skládačky Dahon, jsou tady velkou atrakcí. Zatím si je ale nemůžeme vynachválit. V Subic Bay jsme na nich projezdili celé okolí a tak jsme si řekli, že se musíme projet i tady. Stejně jsme potřebovali trochu pochybu po to celotýdenním překládacím soustředění.
Letmo jsme konzultovali mapu a rozhodli se podívat do Sabangu, což je hlavní base camp pro potápění. Sabang tvoří několik pláží, takže jsme si vzali plavky, s tím, že se na některé z nich vykoupáme.
Věděli jsme, že to není daleko, i to, že to asi bude trochu do kopce. Daleko to opravdu nebylo, ale do kopce to bylo dost. Našich 8 převodů na takové krpály prostě není, nemluvě o tom, že posledních pár dní jsou hlášena „tropická vedra“, což v tady v tropech znamená, že je jen něco málo pod 40 stupňů. Naštěstí cesta vedla skoro celou dobu kokosovými háji, tedy ve stínu, ale lilo z nás pochopitelně nepřetržitě, ani nitka suchá.
Kolem nás se proháněli Filipínci a turisti na motorkách, někteří udiveně, jiní soustrastně, ale všichni s otevřenýma očima si nás prohlíželi. Pravda, na kole tady moc lidí nejezdí.

Tak to je tedy povzbuzující nápis...

Když jsme přes hory přes doly dorazili do Sabangu čekalo nás trochu nemilé vystřízlivění. Vlastně jsme ani nevěděli, co máme čekat. Jestli jsme předtím tvrdili, že Puerto Galera je turistické městečko, tak to bereme zpět. Tam jsme alespoň měli možnost narazit na Filipínce žijící svoje životy. Sabang nám ale připadl jako umělá turistická základna. Z jedné i druhé strany hotýlky, resorty, dive shopy, pronájem toho či onoho. Pak jsem ale dorazili na centrální pláž, vlastně tedy na centrální parkoviště. Z rozbahněného parkoviště pro autobusy, tricykly a motorky jsme hleděli na parkoviště velkých bangk, které vozí potápěče za ponorem. Chvíli co chvíli nějaká za řevu motorů odfrčela, plná tuleňů zabalených v černém neoprenu, z hlavy jim trčely šnorchly, na zádech se leskly stříbrné bomby.
Ulicemi Sabangu jsme projížděli za soustavného štěbetání masérek, naháněčů resortů a potápěčských firem. Jen jsme se mile usmívali a opakovali místní mantru: Děkujeme nechceme. Jak jsme ale zastavili na parkovišti u pláže, vrhla se na nás smečka, před kterou už nebylo tak snadné ujet. Statečně jsme se bránili a hledali skulinku, kterou bysme mohli uniknout. Když naši věznitelé uviděli, že se někam chystáme, následovala sprška dohadů, kam máme namířeno. Zajímavé, že se ani jeden netrefil. Neměli jsme to srdce sdělit jim, že naším bezprostředním cílem je dostat se odsud co nejrychleji pryč.
Těsně před posledním sjezdem do Sabangu jsme si na křižovatce všimli směrovky a silnice vedoucí na Coco Beach. Tam jsme se tedy vypravili.

Poctivě jsme sledovali ukazatele, vybetonovaná silnice už dávno skončila, a najednou stanuli před džunglí, kterou vedla úzká strmá pěšina. Chvíli jsme tam nerozhodně stáli a pak se rozhodli jet na pláž vedle, kam se zdála vést trochu lepší cesta, která by byla sjízdná i pro naše kola. Asi jsme měli ještě zabojovat, kola strčit do houštinky, ale už jsme byli tak vyprahlí po koupeli, že jsme zvolili cestu nejmenšího odporu.

Nakonec jsme se dostali do malé vesničky od moře lemované několika resorty nazvané Lalaguna. Kola jsme postavili k palmě vedle jednoho domku a pomalu vstoupili do vody. Vstupovat jsme museli pomalu, protože krásně jemná písečná pláž byla způli pokrytá pahýli korálů. Přes hladké hlavy korálů jsme dokráčeli do hlubší vody a začali splývat a pozorovat život pod námi. Krásné místo. Tiché, žádný hluk jako v Sabangu, žádní kupčíci. Kolem nás šnorchlovalo pár hostů z resortů a na druhé straně pláže vyjížděli na moře potápěčské bangky.
Chvíli jsme se rochnili ve vodě, pak v písku posetém drobounkými červenými kousky korálů, pak zase ve vodě, však to znáte.
Trochu neochotně jsme se zvedli, protože jsme věděli, co nás teď čeká. Hory a doly. Naštěstí, cesta zpátky znamenala kratší a strmější kopce, takže jsme se nemuseli stydět, že je nedokážeme vyjet a zároveň jsme jejich vrcholů dosáhli dříve. Pak už nás čekal jenom sjezd dolů. Říkám sjezd, ale nepředstavujte si nějaké nadržené bikery, kteří se ženou dolů z kopce až jim kůže na tvářích vlaje jako při volném pádu z letadla. Spíš si představte vaši babičku, která brzdí poctivě celý svah u vás za domem, aby jí neulítnul šátek a vítr nepocuchal trvalou. Přeci jenom naše kola nejsou stavěná na sjezdy terénem nebo skoky přes třímetrové trhliny v betonu, které z cesty po silnici Puerto Galera – Sabang činí docela zábavnou slalomovou dráhu.
Propocení jsme se zpět na lodi vrhli opět do moře, abychom se po té jízdě řádně zchladili. Pak už jsme se jenom rozvalili v kokpitu a plánovali, kam a jakými z našich „dopravních prostředků“ se vydáme další den…

Po obědě jsme se vydali na kolech na nedalekou pláž Sabang. Skupinka dětí, které jsme potkali cestou

Cesta to byla náročná, samý kopec, ale ty výhledy stály za to

Fotodokumentace místního resortu