„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a [...]]]> „Já jsem Ou,“ představil se nám starší pán v adidaskách, kostkované košili a kalhotách, které mu visely na hubených bocích. „Za kolik tu loď prodáte?“

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a za kolik je svezeme. Polehčující okolnost tohoto pána je, že se alespoň představil.

„A kdybyste ji prodávali, kolik byste za ní chtěli?“ nenechal se stařík odbýt. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Na Tchaj-wanu nikdy nevíte, jestli ten drban ve vietnamkách náhodou není nějaký zazobanec. Jannu jsme stejně prodávat nechtěli, i když já čas od času pokukuju po jiných, to jako že do budoucnosti. Janička o jiné lodi nechce ani slyšet. Já jsem ale už dříve vyslovil drzou myšlenku, že kdyby nám někdo za Jannu hodně nabídl, tak bychom ji mohli se ziskem prodat, vyrazit do USA a najít si nějakou novou loď. Pravda ale je, že i já bych se s Jannou jen těžko loučil. Moc potu jsme už na ní prolili, abysme se jí jen tak vzdali.

„Protože my tu loď prodat nechceme, musel byste nám nabídnout opravdu hodně.“ Ještě jsem doplnil nějakou přemrštěnou částku, čímž jsem považoval celou záležitost s prodejem a nákupem lodi za uzavřenou.

„To není zas tak moc. To není problém,“ odpověděl klidně pan Ou. „Mně se ta vaše loď totiž hrozně líbí. Je to nejhezčí loď, co jsem tady viděl. Já bych na ní asi ani moc nejezdil, ale chtěl bych jí mít. Tak se mějte, já zase někdy přijdu.“

Zamrazilo nás. Co jsem to jenom udělal?!

„Měl jsi mu říct jenom, že jí prodat nechceme a nic víc. Co když sem najednou přijde s igelitkou plnou peněz?“ vyčítala mi Janička.  Zní to možná přehnaně, ale každý, kdo byl někdy na tchajwanské poště, jejíchž bankovních služeb místní, a zvláště pak staří lidé, s oblibou využívají, už jistě někdy takovou igelitku viděl. Pro Číňany je množství nastřádaných peněz důležitým měřítkem úspěchu a je proto běžné potkat na poště postarší osobu, která najednou z pytlíku nebo tašky vytáhne balíky tisícovek přepásané ušmudlanou gumičkou a začne je vykládávat na přepážku. Při tom se důležitě rozhlíží, jestli si ostatní stačili všimnout, jak je v balíku.

Trochu jsme si s myšlenkou na rychlý zisk začali pohrávat a rychle jsme prošli internetové servery a pokukovali po možných náhražkách Janny. Prodali bysme ji? V podstatě jsme byli oba proti, ale pro jistotu jsme si určili minimální částku, za kterou bysme o tom byli v této fázi ochotni uvažovat.

Bydleli jsme tenkrát stále ještě v garsonce nedaleko přístavu a na Jannu jsme chodili jen čas od času, posedět, něco poopravit a tak. Pana Oua jsme proto několik dní neviděli. Jedno odpoledne jsme se posadili v kokpitu, že si budeme jen tak číst, abysme si trochu odpočali od psaní dizertací.

„Haló,“ ozvalo se ze břehu. Hned jak jsme zamávali zpět, vydal se pan Ou rychlým krokem za námi. A je to tady! Znova jsme se ubezpečili, jak jsme se domluvili, že loď prodat nechceme, snad kdyby…

Pan Ou se ale o koupi naší lodi ani slovem nezmínil. Místo toho nás pozval k sobě domů na večeři. Konečně jsme se tedy dozvěděli, že pan Ou je místní patriot, milovník ptactva, vlastník několika továren a milionář.

„Tenhle obraz je od slavného malíře.“ Slušně jsme pokývaly hlavou, snad to vypadalo dostatečně uznale. „Byl velmi drahý,“ uzemnil nás pan Ou. Zadumaně jsem se podíval na ten skvost, hlavně proto, aby pan Ou neviděl, jak mi ujíždějí koutky.

Od té doby nás pan Ou začal nepravidelně navštěvovat a zvát nás na večeře se svou rodinou a přáteli. Ukázalo se, že je to dobrák od kosti. Občas jsme se sice dozvěděli, že tohle je nejlepší polévka a že je děsně drahá, že tamto je slavný sochař a že on má od něj doma sochu, a samozřejmě, že kdejaká slavná spisovatelka, kterou Janička zmínila, je jeho dobrá známá. Aby to dokázal, zvedl telefon a hned jí zavolal a jak to nic netušící spisovatelka zvedla, strčil telefon do ruky Janičce, že si s ní má prý popovídat. Po nějaké době jsme si ale na podivínské chování pana Oua zvykli.

A pak začaly ty návštěvy.

„Přivedu pár známých,“ řekl nám jednou pan Ou, „nic nepřipravujte, oni všechno přinesou, já koupím pivo.“

Pan Ou nás vždy představil jako čchi-kuajte žen, podivíni. Nejdřív jsme nevěděli, co tím chce říct. Nevěděli to ani jeho známí, kteří zaplnili celý náš kokpit. Pan Ou hned dovysvětlil:

„Oni jsou velice spořádaní. Takže čchi-kuaj tady neznamená nic špatného. Ale prostě žijou jinak než my ostatní. Hlavně teda vy. Vy si ani jeden neumíte představit, co oni všechno dovedou. To vy byste neuměli. A taky se od sebe ani na chvilku nehnou. Když uvidíte jednoho, tak ten druhý je někde poblíž. Každý den jsou čtyřiadvacet hodin neustále spolu na téhle malé lodi. No uznejte, kdo z vás by to dokázal?“

Nevěděli jsme, co na to říct. Vzpomněl jsem si na tu slavnou sochu, která se krčila v rohu jeho obýváku. Ostatní už tak zaskočení nebyli, jednoznačně znali manýry pana Ou lépe jak my. Pan Ou se ještě chvíli rozplýval a pak přistoupil k dalšímu bodu programu – měl totiž všechno přesně naplánováno – a tím bylo vyprávění o našich osudech.

To už jsme měli nacvičeno, nedělali jsme to poprvé. Pan Ou nás jen čas od času přerušoval a doplňoval, když jsme se v některé části vyprávění nedostatečně vychválili.

Takové návštěvy byli asi tři. Při té poslední nám jedna paní, povoláním zubařka, řekla, že je strašně ráda, že se s námi seznámila, obě její dcery prý studují v zahraničí a ona se o ně do dnešního dne neustále strachovala, bála se, jestli neudělala chybu, když je nechala vycestovat, téměř neustále se trápila nad tím, co z nich bude, jestli se ve světě neztratí. Když ale viděla, jak žijeme my a jak jsme spokojení, pochopila, že její obavy byly zbytečné. Dcery se o sebe určitě dokážou postarat stejně jako my, existuje přeci mnoho způsobů, jak dosáhnout toho, že je člověk šťastný, i když to někdy znamená vybočení z obvyklých stereotypů hodnot.

Další den přišel pan Ou s tím, že tento týden bude pryč a že se tedy žádné akce konat nebudou, prý máme společenské volno. „Ale na další týden už mám rozjednanou schůzku s rodinou mých přátel, kteří přivedou svoji dceru, asi 30letou, která od rána do večera sedí u počítače, nejdříve v práci a pak doma, život jí ubíhá před očima a oni o ní mají strach. Předchozí návštěvy se osvědčily, máte na lidi pozitivní vliv. Ne že by hned všichni chtěli bydlet na lodi a potulovat se, ale pro spoustu Tchajwanců je důležité vidět, že se dá žít taky jinak než jen pro práci, jídlo a Facebook. Takže mi ji sem přivedeme a třeba jí to trochu otevře oči.“

No a aby toho nebylo málo, včera za námi přišel pan Lin, profesor na místní technice, který si nedávno koupil starší devítimetrovou závodní loď z Japonska.

„Nechtěli byste u nás na škole udělat přednášku?“ vyhrkl ze sebe. Koukali jsme na něj trochu překvapeně. Vzápětí jsme ale pochopili.

„Já se jim tam pořád snažím vysvětlit, jaký to má smysl jezdit na plachetnici a na moře a že se dá žít také jinak, než žije většina lidí tady na Tchaj-wanu. Tak mě napadlo, že byste mohli přijít k nám do školy a popovídat o tom, co jste dělali, o vašich plánech a tak. Máme to vždycky v pátek.“

Už dříve jsme sice od našich kamarádů a známých, které jsme pozvali plachtit, slyšeli jak úžasně uklidňující je kolébání lodě na otevřeném moři, ten neuvěřitelný prostor a to ticho, jen šumění vody a šplouchání vln, prý na těch pár hodin zapomněli na starosti a stres svého každodenního života. Teď se ale zdá, že i náš životní styl se v očích místních stal součástí Janniny „lodní terapie“. Vlastně by nás to nemělo tolik udivovat, vždyť i my jsme téměř okamžitě pocítili tu úžasnou změnu, kterou přestěhování na loď v našich životech způsobilo.

Bylo by nefér nepřiznat, že prvních pár dní poté, co jsme se definitivně nastěhovali na loď, byly naše pocity tak trochu rozpačité, ale hlavně proto, že jsme ještě neměli zorganizovaný životní prostor uvnitř lodi. Jakmile jsme ale znovu přetřídili náš na obvyklé poměry relativně skromný majetek a zbavili se další hromady křápů, které kolem sebe člověk nepozorovaně hromadí, aniž by je nutně potřeboval, začali jsme si život na lodi opravdu užívat. Co na tom, že si musíme každý druhý den koupit kostku ledu, aby se nám nezkazil sýr? Co na tom, že si chodíme pro pitnou vodu s kanistry a užitkovou nejprve musíme napustit do lodní nádrže na vodu, odkud ji čerpáme nožní pumpičkou? Co na tom, že se sprchujeme po tmě na palubě teď už celkem studenou vodou a pokaždé, když začne pršet, musíme nejprve kontrolovat, jestli nám někudy neteče do lodi? Odměnou za toto zdánlivé nepohodlí je nám svoboda a to hned v několikerém slova smyslu.

1. Jelikož skladný prostor lodi je omezený, neobklopujeme se zbytečnostmi a materiálními statky, které ve skutečnosti člověka omezují – jel bych na dovolenou, ale kdo mi pohlídá dům, zalije kytky, vyvenčí psa? Že už se všechny ty věci nikam nevejdou? Logické řešení by bylo něčeho se zbavit, ale místo toho většinou koupíme novou skříň a pokračujeme dál v nákupech. Na Janně jsme si naštěstí již dříve osvojili pravidlo, které jsme si přečetli u Lin a Larryho Pardeyových – uvidíš-li něco, co by sis rád koupil, odolej pokušení a nejprve pár dní počkej, jestliže i po týdnu máš stále ještě pocit, že koupě té věci je nezbytná, teprve potom si ji kup.
2. Další druh svobody, který nám náš plovoucí domov přináší, by se dal nazvat „svobodou šnečí ulity“. Stejně jako šnek i my se můžeme s naším domovem společně přemísťovat. Navíc na rozdíl od šneka, který musí, chudák, táhnout svůj dům na zádech, my se v tom našem vozíme. A ještě ke všemu nás téměř neustále kolíbá! Když se nám někde líbí, zůstaneme o něco déle, v opačném případě můžeme okamžitě zvednout kotvu a popojet o přístav či zátoku dále.
3. Třetí bod se ani tak netýká svobody jako možnosti užšího soužití s přírodou a návrat k fyzickému světu kolem nás. V eseji Mořeplavecká melancholie mluví autor o tom, jak se díky současnému životnímu stylu stále více obklopujeme virtuální realitou, která nás vzdaluje od skutečného hmotného světa za okny našich klimatizovaných domovů a kanceláří. Život na lodi nás naopak na realitu tohoto někdy nemilosrdně bouřlivého světa neustále upozorňuje a nutí nás k užšímu soužití s ním.
4. S tím zároveň souvisí i schopnost radovat se a vážit si obyčejných věcí, které obvykle považujeme za samozřejmé. Na mysl mi přichází scéna z filmu With Jean-du-sud Around the World, ve které se Yves Gélinas na nonstop plavbě kolem světa, poté co vyplul z Kanady, překonal Atlantický oceán a připlul k Mysu dobré naděje, setkává se zástupci televizní společnosti, které předává cívky s natočeným filmem a jako dar dostává jahody a další ovoce. To, s jakou slastí se zakusuje do těch vyzrálých jahod, až mu teče šťáva po zarostlé bradě, lze slovy jen těžko popsat. Uznávám, toto je trochu extrémní příklad, ale vezměme si třeba vodu. Zvykli jsme si, že stačí otočit kohoutkem a je to. Většina z nás příliš nepřemýšlí nad tím, odkud se voda bere, kolik vody spotřebuje během jednoho sprchování nebo že nechá puštěný kohoutek, zatímco si čistí zuby. Když ale máte omezenou kapacitu vodní nádrže a není jisté, kde a kdy si ji budete moci znovu doplnit, začnete si vážit doslova každé kapky. Tak mě napadá, že z hlediska světové osvěty o hospodaření s vodou, by měl být krátkodobý pobyt na plachetnici součástí povinné školní docházky.
5. …

Seznam by mohl pokračovat dál, ale to, myslím, není třeba. Jeho smyslem není ani to náš životní styl někomu vnucovat, na druhou stranu by nás ale asi nemělo udivovat, že život na lodi není terapeutický pouze pro nás, ale že pohled na dva „podivíny“, kteří žijí na malé plachetnici bez televize, sprchy a lednice a i tak jsou očividně nesmírně spokojení, se zdá mít stejně pozitivní účinky i na naše upracované, vystresované tchajwanské známé, kteří jsou odmalička vedeni k tomu, že úspěch jednotlivce je poměřován úspěšnou kariérou a množstvím hmotných statků, které kolem sebe dotyčný dokáže nashromáždit. Jinými slovy, když jsme před čtyřmi lety Jannu koupili a opravili, nezískala tím pouze ona, my jsme díky ní ve skutečnosti získali mnohem víc.

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

(Přelom března a dubna 2010)

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal [...]]]>

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

(Přelom března a dubna 2010)

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal soustředit, loď připravená k vyplutí, posádka ještě v relativním nedohlednu, sedím, koukám. Blb do blba. Nakonec jsem to nevydržel a vydrhl jsem celou loď. Nejprve se mi do toho samotnému moc nechtělo, posádce jsem navíc slíbil, že si krásy námořního života bude moci prohlédnout nejprve skrz štětiny rejžáku, ale bylo zrovna tak hezky a voda byla tak krásně čistá… Alespoň nám zbude víc času na tréninkové vyjížďky, Ondra s Míšou budou totiž na lodi poprvé.

Kolem desáté k Janně přirazil sampan. Jednou rukou se držím ocelového lana úpon, druhou odtlačuji zlověstně černou pneumatiku na přídi sampanu. Kokpit se rychle zaplnil lidmi a batohy. Obětí a hubičky následují, ruka rukou třese. Já se hned vrhl na studené pivo, které jsem si objednal, a Janička mezitím provedla základní instruktáž, co kde na lodi je, kam s věcmi, kde se bude spát a hlavně jak na kyblík! Holky náš kyblík, se kterým jsme se později rozloučili kdesi v severním části Jihočínského moře, hned začaly testovat. Já jsem zatím Ondru zaškolil, jak se zapřít o lanoví a vykonat, co vykonat musí, pěkně důstojně ve stoje.

Snídaně v kokpitu

První noc foukal silný vítr a zlověstné hvízdání lanoví trochu pocuchalo nervy naší nové posádce, ale nakonec se všichni celkem dobře prospali. V sobotu ráno jsme vyskočili z čerstva. Já měl za úkol posbírat pasy a jet do města vyřídit náš odjezd. Janička se vydala vrátit batoh knížek, které měla půjčené z knihovny mojí univerzity, a pro Míšu s Ondrou jsme vymysleli krátkou prohlídku Hongkongu, protože Míša tam byla poprvé. Já jsem moc nepochodil, protože na kapitanátu měli zavřeno. Otevírací hodiny změnili v lednu a já si pamatoval, že dříve měli normálně otevřeno i přes víkend. No nic, takže ještě jednou v pondělí. Nebyla to žádná tragedie, jenom jsem tam jel zbytečně. S Janičkou jsem se sešel v Causeway Bay, kde jsme nakoupili koktejlová rajčátka a červenou čočku u Indů. Pomalu jsme se pak vydali na Queens Road East, kde je šikovný supermarket a naproti trh. Posadili jsme se na lavičku a procházeli si seznam úkolů a věcí, které nesmíme zapomenout. Asi za půl hodiny se objevili Míša s Ondrou, a protože už nám všem velice harmonicky kručelo v žaludcích, zašli jsme na oběd. Po nákupu potravin jsme pak s Ondrou čekali u batohů a Janička s Míšou se vydaly na trh pro ovoce a zeleninu.

Když jsme se vrátili na loď, Janička rychle uklidila nakoupené zásoby a já jsem s Míšou a Ondrou začal připravovat loď k první výcvikové plavbě. Moc nefoukalo, takže jsme se pomalu vyploužili ze zátoky a asi dvě hodiny jsme se plácali v pozadí Round Islandu na takové malé vodní louce.

Večer jsme uspořádali malou party, na kterou přijel také František, český lingvista, který žije v Hongkongu se svou ženou. Janička ku té příležitosti vykouzlila v naší lodní troubě francouzské brambory s plesnivým sýrem, který propašovala letadlem z Tchaj-wanu, a naši oblíbenou zapečenou mísu s červenou čočkou, rajčaty a špenátem. Všichni se olizovali až za ušima. Vrcholem večera pak byla Františkova domácí slivovice podávaná v kalíšcích od Becherovky, které Janička obratem vylovila z útrob naší lodní kuchyně.

V neděli ráno jsme vypluli na druhou výcvikovou plavbu. Nemarnili jsme už čas a na motor jsme přejeli přes East Lamma Channel, kudy vjíždějí tankery do přístavu. Hned za kanálem začalo příjemně foukat, tak akorát 15-20 uzlů. Janna se hned pěkně pod plnými plachtami naklonila, Míša s Ondrou vytřeštili oči, ale za chvíli už si užívali krásné plachtění spolu s námi.

Pondělí ráno. Ondra mě převezl na břeh na našem člunu, protože sampany ještě nejezdili a já se vydal opět na kapitanát a imigrační. Měl jsem z toho trochu strach, protože zahraniční jachty by se „měly“ po půlroce zaregistrovat u místních orgánů. My jsme to neprovedli, protože jsme s naší českou vlajkou spokojeni a říkali jsme si, že když to přetáhneme jenom o kousek, snad se nic tak hrozného nestane. Vyplnil jsem formuláře, posadil se v čekárně a nervozně jsem pozoroval, jak ta moje lejstra putují z ruky do ruky většinou mračících se úředníků. Za chvíli na mě zamával usměvavý tlouštík. Rychle jsem přiběhl s připravenými výmluvami. Jedním z důvodů, proč jsem doufal, že nám to projde, byly informace na stránkách kapitanátu o ceně poplatků za proclení. Nám při příjezdu naúčtovali částku, která byla za roční proclení. Ukázalo se ale, že to jsou nové informace, my jsme přijeli ještě za starých cen. Ve zpocené ruce jsem žmoulal kreditní kartu a psychicky jsem se připravoval na velké finanční krvácení. „Musíte zaplatit ty dva měsíce navíc, 300 HKD.“ Ufff, to se mi ulevilo. To to nemůže říct rovnou, že je to tak málo! Rozzářil jsem se a vydal se k pokladně. Paní pokladní jsem podal naší českou kreditku, kterou ona ale odmítla, že tu oni nepřijímají. Jenom místní. Tu mě napadlo, že dnes mi má přece přijít stipendium na můj vypleněný hongkongský účet. Bylo sice ještě docela brzo, ale za pokus to stálo. Paní projela kartu terminálem a podala mi účtenku. Krása, všechno to jde jako po másle!

Na imigračním jsem dostal málem zánět šlach. Tři kopie formulářů! Dříve k tomu alespoň dávali kopíráky. Chvíli se jim nějak nezdálo moje rezidentní vízum, ale nevím proč, jenom si to tak mezi sebou ukazovali a vzrušeně debatovali. Prostě asi aby člověka jenom tak vystresovali nebo co. Jestli z něčeho mám strach, tak jsou to situace, kdy je můj osud v cizích rukách.

Radostně jsem se vracel zpět na loď, netušíc, že tam se dějí věci nekalé. Janička inicializovala vzpouru (považte, už první den plavby!). Podle informací na stránkách hongkongské meteorologické stanice platilo ten den pro okolní vody stále tzv. „gale warning“, tj. varování před vichřicí. Navíc byly hlášeny dost vysoké vlny. Vyplouvat na noc do takových podmínek se mojí posádce zdálo zbytečně stresující, zvláště ve světle předpovědi na další den, která slibovala daleko lepší podmínky. Chvíli jsme o tom debatovali, ale nakonec jsem podlehl. Ono to vlastně bylo jedno, počasí na další dny vypadalo stabilně, vyjedeme z rána a alespoň se dostaneme dál od břehu než padne noc. Odjezd jsme tedy odložili na úterý ráno.

Ondra, Míša, Jana a Petr

Místo plavby jsme se vyrazili projít. Míša prosadila, abychom s sebou vzali prázdnou bombu na plyn. Minulý týden jsem ji vypálil a teď jsme jeli na naši druhou (a zároveň poslední), netušíce, kdy plyn dojde. Plyn do našich dvou hliníkových bomb jsem sám před 3 týdny přelil z místní 12kg bomby, protože naše bomby nechtěl nikdo z místních naplnit, že prý nejsou certifikované v Hongkongu (ve skutečnosti jsou to bomby certifikované v Kalifornii, kde údajně panují hysterické bezpečnostní předpisy pokud jde o plynové bomby – syn jakéhosi politika si zapálil a ono to bouchlo… takže tatík toho pitomce prosadil zákon). Trochu jsme si dělali starosti, aby nám plyn během plavby nedošel a my si nemohli dopřát ani trochu teplého čaje na zahřátí. Já jsem všechny ubezpečoval, že na té předchozí jsem vařil cca tři týdny, takže ta druhá by nám měla bez problémů na těch pár dní plavby vydržet. Byl jsem optimistický i co se týče upečení jednoho až dvou bochníků chleba během cesty. Přesto se i mně nápad znovu se pokusit o naplnění prázdné bomby více než zamlouval.

S bombou v batůžku jsme došli na pumpu, kde na nás překvapeně hleděli. Já jsem byl skeptický, protože jsem si tím už prošel a bylo mi vysvětleno, že ani náhodou. Holčina u plynu se jenom zaculila a odcupitala za panem vedoucím. Ten přišel, chvíli na naší bombu hleděl a pak řekl: „My jsme ještě takovouto bombu neplnili, zastaví sama přívod plynu?“ „Zastaví,“ odpověděl jsem po pravdě (Kalifornie, pitomec, tatík, nový zákon…). Pán pak už ani nemrkl a vytáhl tankovací pistoli a za chvilku jsme odcházeli celí rozzáření s plnou bombou. Pochvala před nastoupenou jednotkou, Míšo! Ondra vznesl připomínku, že složení plynu pro auta a pro vařiče je jiné. Trochu nás to vyvedlo z míry, ale po důkladné diskuzi a konzultaci přes Google jsme usoudili, že to možná nebude tak dobře hořet, ale že to půjde. Maximálně budeme mít trochu černé hrnce. Po večeři a partičce karet jsme se zachumlali do spacáků, abychom se na následující den a vyplutí řádně vyspali.

Nakonec jsme vyjeli až v půl desáté, pěkně s odlivem. Už v kotvišti pěkně foukalo, tak jsme vytáhli naši malou kosatku a na hlavní plachtě jsme stáhli jeden réf. Hned jak jsme vyjeli zpoza Middle Islandu se do nás opřel pěkný fičák. Plachet bylo trochu moc a Janna se pořádně nakláněla, ale byli jsme blízko břehu, takže jsme zmenšení plachet odložili a místo toho jsme vjížděli více do větru a v nárazech jsme tlak větru snižovali povolením otěží. Za Round Islandem jsme začali vjíždět do poměrně velkých vln, odhadli jsme 2-3m, což bylo na začátek plavby trochu dost a posádka očividně nebyla právě nadšená z vyhlídky, že v podobných podmínkách strávíme následující čtyři dny.

Asi za půl hodiny potom, jsme projížděli kolem malého mysu, skály, kterou bylo záhodno objet s větším odstupem. To ale znamenalo přiblížit se více kanálu, kterým jezdili nákladní lodě. Samozřejmě právě v tom nejužším místě se našim směrem jedna řítila. Ve skutečnosti ani neplula přímo kanálem, takže jsme jako plachetnice měli přednost v jízdě. Na to se ale nesmí spoléhat, a tak jsme začali uvažovat o úhybném manévru. Názory padali různé, ale vypadalo to, že bezpečnější by bylo udělat obrat proti větru a jet zpět k pobřeží. Tam se ale na nás zlověstně zubili ostré skály a tak jsme pokračovali v původním kurzu. Ostré vlny pokaždé vyhodili příď Janny prudce do vzduchu a jak jsme přejeli vrcholek vlny, propadli jsme zase o metr dva dolů. Normálně je možné takovéto poskakování kontrolovat tak, že na vrcholku vlny zahnete trochu doprava nebo doleva, podle toho odkud fouká vítr, ale tady by to znamenalo, že bychom se nebezpečně přiblížili dráze tankeru před námi. Ten stále udržoval směr i rychlost a přitom stačilo, aby uhnul pět stupňů na levobok a krásně by se nám vyhnul. Očividně si nás vůbec nevšímal. Bylo třeba rychle jednat. Pokusili jsme se udělat obrat na levobok, čímž by jsme jeli dál od lodi, ale blíže břehu. Vysoké a strmé vlny nás ale při obratu zpomalili na tolik, že jsme se museli vrátit na původní kurz. Stále jsme ještě měli moc plachty na přídi. Teď se s tím ale nedalo nic dělat. Ani druhý pokus se nevydařil. Rychle jsme zavelel k obratu po větru. To je manévr, který se v silném větru většinou nedělá, protože se při něm loď otáčí zádí k větru a hlavní plachta je neustále vystavena velkému tlaku, což přehodí ráhno hlavní plachty obrovskou silou z jedné strany na druhou. Když se ale tento manévr udělá kontrolovaně, tak to jde i v silném větru. My jsme si navíc na Janně nainstalovaly „dvojitý boomvang“, dvě lana, kterými se přes kladkostroj dal přímo z kokpitu pohyb hlavního ráhna ovládat a tak si obrat po větru můžeme dovolit provádět i ve stížených podmínkách. Tanker se k nám stále blížil. Nevypadalo to na čelní náraz, ale mohli bychom se svézt po jeho boku, což by nebylo o nic příjemnější. „Gybe, ho! Hlavy dolu a pořádně se držte!“ zařval jsem do větru. Zabral jsem za kormidlo a rychle jsem stáhl otěž hlavní plachty, abych zmenšil dráhu volného letu hlavního ráhna. Ráhno přelétlo na druhou stranu a Janna se pod náhlým náporem větru a vlny naklonila na jednu stranu. Všichni se drželi jako klíšťata. Popustil jsem opět otěž hlavní plachty a Janna nabrala na rychlosti. Ohlédl jsem se po tankeru a omluvně zamával. Ve skutečnosti jsem měl chuť naštvaně zakroužit pěstí, že nám kormidelník tankeru alespoň trochu neuhnul, prostor a čas na to měl, ale nakonec jsme nad tím mávl rukou. Koneckonců, on si vydělává na chleba, my se jenom vozíme. Náhle jsem si všiml, že Janička sedí v kokpitu a drží se za koleno, tvář staženou bolestí. Jak plachta přepadávala během obratu na druhou stranu, část zvaná traveller, tj. kolejnice, ke které je přišroubovaná kladka s lanem na ovládání hlavní plachty se jí svezla přímo na koleno, které měla zapřené o stěnu kokpitu, zatímco ovládala přední plachtu kosatku. Chvilku jsme všichni ztuhli. Janička se však rychle otřepala a zkusila zahýbat kolenem do stran, skrčit, napnout, vše v pořádku. Nejspíš z toho bude jen pořádná modřina. Hlavně žádnou paniku!

Po jedné větší vlně jsme se vrátili na původní kurz a zamířili jihovýchodním směrem. Původně jsme chtěli jet přímo na východ, ale mezi ostrovy byly příliš silné poryvy větru. Vyrazili jsme proto dál od břehu přes dopravní kanál. Teď jsme jeli téměř jižně směrem na čínský ostrov Dangan. Už jsme byli mimo vliv ostrovů a vlny se trochu prodloužily, lodi i posádce se hned ulevilo. Tedy alespoň mě to tak připadalo. Najednou se ozvala pořádná šlupka. Mysleli jsme si, že spadl kanystr s vodou, zvuk této hypotéze odpovídal. Pustili jsme to tedy z hlavy. Po několika minutách koukám, že máme nějak nepřirozeně prohnutý stěžeň. Popadl jsem nástroje a vydal se dotáhnout úpony, ocelové dráty, které podepírají stěžeň z boků. Nedávno jsem je kontroval, ale byl menší vítr, tak možná jsou možná málo utažené. To prohnutí bylo ale trochu moc velké. Za nevěřícného kroucení hlavou, jsem trochu dotáhl úpony za závětrné straně. Abych je mohl utáhnout i na návětrné straně, budeme muset udělat obrat a odlehčili tak pravobok. Šel jsem to ale nejdřív zkusit, jestli to aspoň trochu nepůjde. Když jsem zaklekl k napínací matici uvědomil jsem si, že je zle. Úponový držák, kus ocelového plechu, který je přišroubovaný k lodi a na němž je ukotvená úpona, byl asi o pět centimetrů povytažený z trupu. Tak to byla ta rána! Začal jsem si v duchu nadávat do blbců a podobných věcí. Posádce jsem s co největším klidem oznámil své zjištění, přičemž šla hlavní plachta dolů. Stěžni se okamžitě ulevilo.

Nabrali jsme kurz zpět a v tu chvíli se přes celou posádku přelila obrovská vlna úlevy. Jedeme domů! Na klidné kotviště! Hurá! I já jsem cítil, jak mi kámen podstatné váhy spadl ze srdce. S naším plánem doplout na Tchaj-wan to začínalo vypadat černě. Času už není mnoho. Míša s Ondrou potřebujou být zpět nejpozději v neděli nebo v pondělí ráno. Naordinoval jsem kurz na ostrov Lamma podélně kolem dopravního kanálu. Jeli jsme po větru jenom na kosatku a elegantně jsme surfovali z vln, které nás o to rychleji tlačili zpět. Kormidla se chopili Ondra s Míšou. Dnešní den mají tedy skvělý trénink v horším počasí. Proti i po větru a na konci dne si dáme horkou sprchu a teplou večeři. Vše zlé je k něčemu dobré, že?

Hlavou se mi začalo honit, co budeme muset udělat. Vytáhnout tu úponu, nechat vyrobit kopii. Co když se Míša s Ondrou nechají po dnešní zkušenosti odradit? Hned jsem se jich zeptal. Chvíli ticho, ale Ondra zachoval chladnou hlavu, že on jede. Míša, myslím trochu zaváhala, ale nakonec se připojila k Ondrovi. Výborně, posádka je tedy celá. Kdyby to vzdali, jeli bysme s Janičkou sami, ale dalo se očekávat, že se bude muset skrz velké vlny kormidlovat hodně ručně, takže bysme byli asi hodně unavení a víc hlav víc ví a vůbec.

Míša podává nářadí, zatímco kluci zkoumají, jak demontovat prasklou úponu

Kolem páté jsme se uvázali u naší kotevní bóje. S Ondrou jsme se hned pustili do demontáže lodě. Zdálo se, že vytáhnout úponu nebude tak složité, ale jak už to tak bývá, když se člověk pustí do opravy nějaké maličkosti, ukáže se, že kvůli tomu musí rozebrat půl nábytku. Nakonec to nebylo tak strašné. Rozmontovali jsme boční sedačky a vytáhli jsme úpony na obou stranách. Když už praskla jedna, může prasknout i ta druhá. Stěžeň jsme provizorně zajistili čtyřmi lany. Já byl jako obvykle velký optimista pokud jde o hledání soustružníka v šest večer. Uspořádali jsme tedy rychlou výpadovku do Ap Lei Chau – ostrůvek ve vedlejší zátoce, kde je na malém prostoru soustředěno nespočet obchodů, obchůdků a dílen, které prodávají, opravují a vyrábějí potřeby námořnické.

V prvním autobuse byli už jen dvě místa. Jenom já jsem věděl, kde přesně vystoupit. Popadl jsme tedy Ondru a holky jsme nechali počkat na další autobus. Vystoupili jsme na promenádě naproti ostrůvku Ap Lei Chau a čekali u silnice, aby si nás holky všimly. Za dvě minuty se ukázala Janička, ale bez Míši. „Ty jsi dal Míše tu vybitou kartu a my neměli žádné peníze! Míša šla zpátky na loď.“ Á pardon, v tom zmatku jsme si neuvědomil, že jedna Octopus karta, kterými se v Hongkongu dá platit téměř všude, už je vybitá. Tak to je škoda, ale snad to pro Míšu nebude taková nuda, přeplout a pobýt na lodi chvíli sama. My jsme nasedli na sampan, ale ukázalo se, že už je skoro všechno zavřené. Možná bychom ve skutečnosti se soustružníkem měli štěstí, ale Ondra si všiml, že má na dveřích cedulku, že má celý týden volno. Cestou zpět na loď jsme koupili kousek dortu jako omluvu pro Míšu. Janičku navíc začalo opět bolet to koleno, asi jak si ho rozhýbala chůzí, a tak bylo rozhodnuto, že druhý den ráno se půjde na rentgen, abychom měli klid.

Konec úpony procházející palubou

Nová úpona zpět na místě

Ráno se Janička probudila už jako Geoffrey de Peyrac a s oteklým kolenem po lodi jen pokulhávala. Nařídili jsme jí klid na sedátku a po snídani jsme ji s Ondrou společnými silami vynesli na zádech do schodů na zastávku autobusu. Míša dělala Janičce doprovod do nemocnice, já s Ondrou jsme se vydali obejít několik zámečnictví, která byla shodou okolností nedaleko nemocnice. Potřebovali jsme ocel 6x35mm, ale v Hongkongu vedli pouze, 40mm. Bylo proto nutné obrousit přibližně 5x30mm a to ještě téhož dne a nikomu se do toho moc nechtělo. Nakonec jsme ale uspěli asi v pátém krámku. Bylo jedenáct hodin, v pět to bude hotové, cena 600 HKD. Ocel sice mají pouze 304 a ne námořní 316, která nerezne, ale 304 je zase pevnější a jistě to chvíli vydrží. Nové upínáky si pak necháme udělat na Tchaj-wanu nebo prostě někdy později, podle toho jak moc to bude reznout. S novou nadějí, že přeci jenom odplujeme, jsme se vydali za holkama do nemocnice. Vypadalo to na velké čekání, a tak jsme opustili Janičku v čekárně a šli se naobědvat. Míša pak přinesla Janičce něco k snědku do nemocnice a my s Ondrou se vydali zpět na loď, složit zpět co se dá, abychom mohli večer rychle našroubovat nové upínáky a ráno vyrazit. Ondra jel napřed a já se vydal pro nové šrouby do Ap Lei Chau. Hned jsem tam koupil i malé kanystry na vodu, protože ty staré už tekly. Asi za hodinu jsem byl zpět na lodi. Ondra už měl skoro všechno hotovo, tak jsem mu pomohl s nějakými dodělávkami. Kolem čtvrté přijeli také holky. Koleno bylo v pořádku, jenom naražené. Doktor vybavil Janičku mastí a prášky na tlumení bolesti. Já vyrazil pro nové upínáky a kolem půl šesté jsme začali montovat. Na jedné straně jsme se nemohli trefit do dvou z pěti děr, takže jsme je museli trochu převrtat, ale naštěstí to bylo směrem nahoru, čili nosná síla všech pěti šroubů nebyla nijak poznamenána. Místa, kde prochází upínáky palubou, jsme zatmelili, jemně napnuli úpony a stěžeň už stál zase rovně jako svíčka. Míša mezitím doběhla do blízkého obchoďáku pro čerstvé ovoce a nějaké drobnosti. Byli jsme připraveni vyrazit! Do družice všeho dobrého! Vlastně ne, teď to už bude do třetice, je třeba počítat také pondělí, kdy jsme správně měli vyjet, ale Janička iniciovala tu „zákeřnou“ vzpouru.

Ráno jsme dotáhli úpony. Ještě jednou je dotáhneme, až budeme pod plnými plachtami a budou pod zátěží. V podstatě to není žádná velká věda, vyjede se, koukne se na stěžeň jestli není prohnutý a jestli úpona na závětrné straně není moc volná, pak se udělají dvě tři otáčky na napínacím šroubu, udělá se obrat a celé se to opakuje.

Takže tedy konečně snad už opouštíme Hongkong. Je 1. dubna. Apríl! Hlavně ať nikdo nevymýšlí nějaké voloviny. Koneckonců na to asi nikdo neměl ani pomyšlení. Byli jsme plní očekávání, hřebínky trochu sražené po neúspěchu při předchozím pokusu přeplout Tchajwanskou úžinu.

Abychom neztráceli čas, vyjeli jsme na motor. Trochu foukalo, tak jsme vytáhli i plachty. Kolem se povalovala hustá mlha, ale nebyla přímo na hladině, takže byla docela obstojná viditelnost, tak 200-500m. Podle mapy a průběžných náměrů ručním kompasem, jsme projeli kolem ostrova Beufort a na volné moře jsme vstoupili v úžině mezi ostrovem Waglan a Sung Kong. Naposledy jsme zafixovali naší pozici vůči těmto ostrovům, zanesli ji do mapy a vyhodili mechanický log, který nám bude udávat ujetou vzdálenost. Měli jsme sebou také dvě ruční GPS a sextant, takže můžeme navigovat od rána do večera. Však uvidíme, co nás tam venku čeká.

Jeli jsme ostře proti slabému větru. Po poradě jsme rozhodli jet dále na motor, abychom se dostali co nejdále do hluboké vody. Zítra navečer by na nás měl zafoukat zesílený monzun a čím hlubší moře, tím menší by měli být vlny.

Dorádo alias Mahi-mahi

Odpoledne jsme také vyhodili velkou třpytku. Ondra ji chvílemi pozoroval a najednou vyskočil, že po ní nějaká ryba chňapla a za chvíli už něco tahal k lodi. Nejdřív to vypadalo jako kus modrého igelitu. Takovou krásnou tyrkysovou barvu člověk v přírodě zrovna každý den nevidí. „Mahi-mahi! Dorádo!“ vykřikl jsem, jak se ryba přiblížila blíž. Podle vyprávění jsme věděli, že dorádo, neboli mahi-mahi, jak se jí říká v tahitštině, je údajně nejkrásnější a zároveň nejchutnější ryba. Začaly mi kapat sliny. Janička s Míšou začaly brumlat, že prý kdo to bude zabíjet a že prý krev a šupiny a sliz. Ondrovi zářily oči. Spojil jsem Ondrovo nadšení s mým a temné myšlenky našich lepších poloviček jsme vytěsnili. Ondra tahal, já se natahoval, ale naše milá mahi-mahi byla málo zakousnutá, a když ji Ondra vytáhl nad hladinu, mrskla sebou a padla zpět do hlubin. Najednou mi došlo, na co je ten ocelový a pěkně ostrý hák, co máme kdesi zahrabaný v lodi. Prostě se na něj surově ta ryba napíchne a teprve pak se vytáhne ven. Do jachtařské části svého mozku jsem zanesl další poučení. Chvíli jsme ještě plesali na tím, jak byla ta ryba krásná, a holky se mezitím smluvily a vynesly přísnou direktivu, že dnes už se nic chytat nebude a začaly něco vařit.

Snesla se noc. Původně jsem měl v plánu, že budeme hlídat po smíšených dvojicích, já s Míšou a Ondra s Janičkou, aby byl vždy jeden kluk a jedna osoba, která loď dobře zná. Hlídky jsme chtěli držet přibližně po třech hodinách. První hlídky se nakonec ale ujmuly holky. Bylo pěkně a vpřed jsme se valili na dobrých šest uzlů na motor a hlavní plachtu. S Ondrou jsme zalehli. Moc se mi spát nedařilo, pořád se mi hlavou honily nějaké ty myšlenky, tu se mi chtělo čurat, tu jsem se potřeboval převrátit na druhý bok, dvakrát mě přišly holky vzbudit, abychom společně posoudili, jak se vyhnout okolním lodím. Když jsem byl takto povolán na palubu podruhé, byli jsme obklopeni prudkými světly, vzdálenými asi tak jednu míli. Holky byly celé nesvé a vzrušeně ukazovaly na loď přímo před námi. „Ta loď vypouští nějaký světla!“ Promnul jsem si oči a brýle otřel toaleťákem. I já jsem na to nejprve koukal udiveně. Ze zádě lodě před námi opravdu vyjížděla červená světla. Nic víc vidět nebylo. Jenom bílá záře z rybářské lodi a ta malá světýlka. Pak mi do došlo. Několikrát jsem si v Aberdeenu všiml velkých rybářských lodí, které měli na zádi naskládáno asi deset menších člunů. To musí být ono! Heuréku jsem si ale nechal pro sebe a jakoby rozespale jsem zamručel: „To jsou malý čluny, koukněte se dalekohledem. Prostě se jim jenom trochu vyhneme. Jdu spát.“ Ještě než jsem dolehl, zaslechl jsem v kokpitu: „No jo, ty brďo, to jsou normálně čluny – výsadkáři!“ V duchu jsem se zahihňal.

Ondra s Janičkou čtou novou předpověď počasí z Navtexu

Ráno druhého dne bylo stále ještě téměř bezvětří. Kolem desáté jsme ale už mohli vypnout motor. Ó to ticho! Zkontrolovali jsme stav nádrže a vypadalo to, že motor stále žere kolem 3,5l za hodinu. Naftou tedy budeme muset šetřit. Máme ještě téměř jednu plnou nádrž, to znamená cca den a půl plavby. V poledne se vítr zvedl na deset, pak na patnáct uzlů a Janna se začala přehupovat přes stále se zvětšující vlny. Předpověď z Navtexu odpovídala našim očekáváním: Severovýchodní vítr, stupeň 7-8, vlny 4-6m. Odpoledne jsme už měli plochu plachet sníženou na maximum. Střídali jsme se u kormidla, aby si každý vyzkoušel, jak přes tři až čtyři metrové vlny ladně přejíždět. V osm večer jsme rozhodli, že bude lepší na noc zastavit. Vlny byli dost ostré a abychom se alespoň trochu drželi kurzu, museli bychom jet k vlnám téměř bokem. Zaparkovali jsme Jannu do větru pomocí manévru „heave-to“ [hýftu]. Jednoduše se nastaví hlavní plachta a kormidlo tak, aby loď nemohla ani doleva ani doprava, čímž se udrží asi na padesát stupňů vůči větru. Loď je pomalu tlačena větrem, většinou rychlostí půl až jeden uzel. Ve vodě se tak vytváří mírná turbulence, která bortí příchozí strmé vlny a snižuje tak hrozbu, že by se nějaká vlna zlomila přímo na palubu, nebo že by loď převrátila. Vlastně jsme tenhle manévr znali spíš z knížek, než že bysme s ním měli mnoho praktických zkušeností. Párkrát jsme si takhle zastavili, ale nikdy v počasí, kde by se všechny výhody heave-to projevily.

Celou noc jsme se dále střídali po dvojicích. V pět hodin ráno vypadalo moře stále stejně, ale už se pomalu rozednívalo, takže jsem šel na příď připravit na vytažení malou kosatku, ve které byli ještě s předchozí noci stažené dva réfy. Ondra kosatku vytáhl nahoru, já zkontroloval, zda se nic nikde nedře. Odvázali jsme kormidlo a Janna opět nabrala rychlost.

Celý třetí den jsme ale stále čelili velkým vlnám, a tak musel celou dobu jeden z nás kormidlovat. Většinu dopoledne se střídali u kormidla Péťa s Ondrou, Janička s Miškou odpočívaly po vyčerpávající noci. K obědu jsme se konečně odhodlali k větším výkonům než jen chlebu se sýrem či čokoládě. Přeci jenom jsme se opět pohybovali kupředu k našemu cíli a snad povzbuzeni tímto faktem, dostali jsme opět všichni chuť k jídlu. Nejprve jsme stáhli přední plachtu a jenom na hlavní jsme se pomalu sunuli vpřed. Kormidelník měl za úkol zabránit přílišnému houpání. Zatímco Janička připásána popruhem ke sporáku statečně ohřívala polévku z konzervy, kapitán znenadání vykřikl: „Počkat! Já chci tuňáka!“ Když už nebyl čerstvý, postačila i konzerva. Hned po otevření ryba až příliš libě zavoněla. Všichni jsme se na ni vrhli, jako bychom nejedli týden a ne pouhý den a půl (mezitím jsme samozřejmě konzumovali müsli tyčinky, sušenky, banány, snickers apod.). K tuňákovi jsme zakusovali chleba a nakonec padly konzervy dvě. Celé jsme to spláchli polévkou a spokojeně popustili zpět plachty a nabrali rychlost.

Odpoledne jsem zasedla ke kormidlu. Chvíli jsem si na kormidlování ve velkých vlnách zvykala, ale pak už jsem jen vesele výskala, jak loď nabírala na rychlosti, když sjížděla strmé stěny vln a vzápětí zase šplhala nahoru, kde se o příď rozbil přepadající vrcholek vlny a jako gejzír se rozstříkl přes palubu. Sranda to byla, ale stejně jsme neustále vyčkávali, kdy už konečně vlny trochu opadnou. Za tím účelem jsme neustále sledovali předpovědi na navtexu. Slibované oslabení zesíleného monsunu se však nějak nekonalo… Když se začalo stmívat, bylo jasné, že nás čeká další noc ve vlnách. Také vítr trochu zesílil. Janička byla u kormidla, ale s přibývající tmou bylo na vlny stále hůře vidět, a jelikož jsme měli v hlavní plachtě a kosatce pouze po jednom réfu, loď letěla po vlnách jako splašená. Stále častěji se stávalo, že jsem na vlnu nestihla včas zareagovat a příď se s pořádným otřesem propadla do vlny, až celý trup zaduněl. Míša se vůbec odmítala kormidla za takovéto situace ujmout. Za chvíli vyběhl rozčílený kapitán, že dole v lodi se nedá spát a co že to s tou ubohou lodí provádíme. Postěžovala jsem si na tmu a příliš vysokou rychlost lodi, načež se opět réfovalo.

Jak se ukázalo, že jedeme moc rychle, narazil jsem si kapucu a pořádně stáhl všechny manžety. Čelovku, kterou jsem měl staženou kolem krku, jsem přepnul na červené světlo, abych nepřišel o veškeré noční vidění, přecvakl jsem si postroj do lana, které je natažené po celé délce lodi a vydal jsem se na příď. Dříve jsem měl z pohybu na palubě v neklidném moři dost respekt a nikdy se mi do předu moc nechtělo. Během pobytu v Hongkongu jsem měl ale možnost několikrát obsluhovat příď při závodech na 13m plachetnici a chození po palubě, která v metrových skocích lítá nahoru a dolu se mi stalo oblíbenou zábavou. Nejlépe, když má člověk přes rameno ještě mokrý spinakr, který s ním hází ze strany na stranu… Kdybych na té přídi vždycky tak nepromokl, byly by ty procházky nestálou gravitací naprosto bezchybné.

Krkovka

Dokolíbal jsem se tedy na příď, kde jsem se pohodlně usadil, zapřel se nohama o okraje paluby a dal se do stahování přední plachty, kterou někdo v kokpitu mezitím povoloval. Do jaké míry je člověk zmáchán je z velké části v rukou kormidelníka, ale někdy se prostě nezadaří, takže se přes mě občas převalila pěkná vlna. Prostě jako když na vás někdo vylije kýbl slané vody – vlastně spíš vanu nebo dvě. Tíha vody člověka trochu rozplácne a to, jak moc zateče pod bundu kolem krku, záleží na jisté míře předvídavosti a rychlé reakci.

Když jsem měl kosatku staženou, převázal jsem otěže do vyššího réfu, zauzloval špagátky, které stahují plachtu uprostřed a zahulákal jsem pokyn k vytažení plachty. Přitom jsem si svítil čelovkou (v mém případě vlastně krkovkou) na ruku, kterou jsem signalizoval to samé. Čelovka má jednu velkou nevýhodu. Když na vás někdo zavolá, chce to velkou míru sebeovládání, aby se člověk nepodíval za hlasem a volajícího neosvítil. Krkovka sice nesvítí stále směrem, kam se právě díváte, ale většinou svítí směrem přiměřeným a svůj úkol splní. Pomohl jsem plachtě nahoru, zkontroloval, že není nikde nic zamotáno a vydal se zpět. Oklepal jsem se, shodil ze sebe mokré svršky, tedy mokré pouze svrchu, a šel si ještě na chvíli lehnout.

Abych si trochu vylepšila reputaci u kapitána a zbytku posádky, rozhodla jsem se připravit k večeři rajskou s kolínkama. Nepředstavujte si žádné zdlouhavé vaření omáčky, v těch vlnách a s lodí nakloněnou víc jak 20 stupňů by to byl stejně nadlidský úkol. Připoutala jsem se ke sporáku a nejprve uvařila kolínka. Pak jsem připevnila hrnec na sporák, rychle se sehnula do skříňky s konzervami, odkud jsem vylovila dvě konzervy rajské polívky a konzervu hovězího masa, a poté obsah konzerv nalila do přeceděných těstovin. Původně jsem chtěla vše ještě povařit, ale polévka s masem se dostatečně prohřály od uvařených těstovin, a tak se mohlo hned na místě servírovat. Všichni už byli beztak pořádně hladoví. A jak jsme se, páni, olizovali!!!

Po večeři jsem opět pookřála, a jelikož Míša s Ondrou byli unavení, přihlásila jsem se dobrovolně zpět ke kormidlu. Péťa se rozhodl, že Míša s Ondrou se musí vyspat, aby na nás po přistání dočista nezanevřeli, a tak je poslal na kutě a sám se usadil v rohu kokpitu, že si jako schrupne a bude mi dělat společnost na hlídce. Najednou se z nitra lodi ozvala pořádná rána. Lekli jsme se a volali dolů, jestli je vše v pořádku. Péťa se chopil kormidla a já šla dolů zkontrolovat posádku. Míša seděla na sedačce a držela si hlavu. Jak se loď prudce naklonila, ona se nestačila chytit a praštila se do hlavy. Chvíli jsme u ní s Ondrou seděli, ale když se zdálo, že vše je v pořádku, vrátila jsem se do kokpitu a Ondra s Míšou šli spát. Kromě vlnobití a občasného vysílání z jakési americké vojenské lodi opodál se pak již přes noc nic významného neudálo.

Čtvrtý den jsme si konečně začali trochu to plachtění užívat. Když jsme Míšu s Ondrou na plavbu lákali, mazali jsme jim kolem huby hodiny nečinnosti, romantiku východů a západů slunce, i ty bohaté rybí úlovky a vůbec pohodu a odpočinek. Od začátku plavby nás místo toho sužovaly velké vlny a nepohodlí, což jsme s Janičkou komentovali „takhle to normálně není“, „to je jenom na pár hodin“, „normálně je to pohodička“. Bohužel jsme také zjistili, že náš bowsprit bouchání do vln nepřežil, respektive prkenná mřížka na bowspritu, kterou vlny nejprve rozlámaly a pak ji celou odnesly. Byl to ale spíše jen estetický doplněk, který se dá nahradit výpletem z lan, takže nás to zas až tak moc nemrzelo. Snad jen trochu… vzpomněl jsem si totiž, že už kdysi v Malajsii v Lumutu nás jeden starý mořský vlk varoval, že náš bowsprit je sice krásná věc, ale že plavbu v Jižním oceánu, kde jsou vlnobití a bouře na denním pořádku, by jistě nepřežil. Dnes už bychom mu odpověděli, že ani přeplavbu Tchajwanské úžiny.

Pomalu jsme přivykli novému rytmu. Kolem poledne začaly konečně opadávat i vlny. Janna byla víceméně krásně vyvážená a téměř se nemuselo kormidlovat. Trochu jsme tomu ještě pomohli gumovým lankem nataženým přes kormidlo, které ty občasné výkyvy z kurzu dobře napravovalo. Když do přídě strčila větší vlna, někdo se prostě natáhl ke kormidlu a Janně trochu pomohl. Po obědě pookřála i Míša a téměř celé odpoledne statečně kormidlovala. Janička s Ondrou téměř celé odpoledne prospali a já jsem dělal společnost Míše v kokpitu.

Taky se ukázalo, že ruční podpalubní pumpa tak nějak přestala pracovat. Životnost membrán pump Whale je tedy cca 2 roky. Když jsme ji rozmontovali ukázalo se, že je membrána zevnitř celá popraskaná a jednou z těch prasklin se guma natrhla. Ale, že se tahle pumpa něco napumpovala! Naštěstí jsme měli celou novou náhradní pumpu, takže jsme měli membránu asi za půl hodiny vyměněnou.

Navečer se Míše udělalo najednou špatně, bolela ji hlava a říkala, že je jí dost nevolno. Večeři odmítla s tím, že si půjde raději lehnout. Jen ještě Janičku zaúkolovala, aby ji každou půl hodinu chodila kontrolovat, zda se jí rozšiřuje panenka, znamení, že nemá otřes mozku, od toho jak se den předtím bouchla do hlavy. Naštěstí se ale vše zdálo být v pořádku a i přítomnost amerického námořnictva v našem okolí, o které jsme věděli z jejich občasných hlášek z vysílačky, nás uklidňovala, že by bylo na koho se obrátit, kdyby se Míše udělalo hůř. V noci jsme potkali pár tankerů, ale jinak byl na západní i východní frontě klid. Pouze na severní frontě bylo trochu rušno, jak jsme se dočetli ve zprávách z navtexu – jistá jihokorejská loď byla potopena. Teprve po návratu na Tchaj-wan jsme se dozvěděli, že vinu na tom údajně nesla Severní Korea…

Pátý den ráno nás už opět probudilo sluníčko. Bylo pondělí a Velikonoce. Místo vajíček a beránka jsme si dali müsli s mlékem. Péťa s Ondrou dopoledne vyspávali a my s Míšou jsme se rozhodly, že se po snídani „dekadentně“ odměníme a umyjeme si hlavu! Byly přece Velikonoce. Když se kluci konečně vzbudili, měli už v kokpitu místo Míši a Janičky dvě Turkyně v turbanech! Poté co se i kluci posilnili müsli, rozhodl kapitán, že když mi hlavy, tak že oni taky a nakonec z toho bylo velké sprchování. Na pravém boku lodi jsme u stěžně přivázali naši sluneční sprchu a postupně se jeden po druhém umyli. Vždyť dnes večer už bychom měli být konečně v našem cíli, a tak jsme chtěli přijet odsolení. Péťa ještě zasvětil Ondru do „kýblování“, to jest polévání se kýbly s mořskou vodou, což není sice nic náročného, ale k nabírání vody to chce správně kyblík do vody hodit, aby se tento hned potopil a pořádně se zapřít, aby plavčík nenásledoval za kyblíkem. Pak se polít, namydlit, znovu se polít a nakonec oplachnout sladkou vodou ze závěsné sprchy. Po vykoupání jsme se všichni čtyři rozvalili v kokpitu a pátý den plavby si konečně užívali krás plachtění, tak jak jsme o nich Míše a Ondrovi vyprávěli!

Náš cíl byl již dostatečně blízko na to, abychom opět pustili Brumlíka. Foukalo sice docela obstojně, ale vlny nás stále snášely příliš jižním směrem a s Brumlíkem jsme nejen nabrali na rychlosti, ale také jsme byli schopni lépe čelit vlnobití. Čas nás trochu tlačil. V pondělí jsme určitě chtěli dorazit do Kaohsiungu. Míša musela do školy, Ondra do práce a Janička letěla na druhý den do Německa na konferenci. Nakopli jsme tedy motor a s pomocí plachet a jeho koňských sil se začali rychleji blížit našemu cíli. Sluníčko svítilo, ptáčci zatím nezpívali (byli jsme přeci jen příliš daleko od pevniny), ale i tak nám bylo blaze. Malá komplikace přišla až někdy kolem pozdního odpoledne.

V klidu si jedeme, když tu náhle se ozvalo varovné pískání, načež Brumlík zaškytal a bylo ticho. Co teď?! Co se děje?! Pískání a rozsvícená kontrolka chlazení, byly znamením, že motor je přehřátý. Začali jsme se dohadovat čím to může být. Nejprve jsme ale museli nechat motor vychladnout a pokračovali jsme pouze pod plachtami. Asi tak za hodinu, když motor vychladl, doplnili jsme do něj chladicí kapalinu, jejíž nižší hladina mohla být důvodem přehřátí a zkusili jsme ho znovu nastartovat. Naskočil, ale když jsme koukali na vodu, která stříká z výfuku, připadalo nám, že jí ven stříká méně než obvykle. Sladkovodní chladící systém našeho motoru je ochlazován mořskou vodou, která je nasávána pomocí malé pumpy přímo z moře a potom je vyvedena výfukem zpět do moře. Slyšeli jsme různé historky o igelitových pytlících nasátých pumpou, které chlazení ucpaly, a tak nás napadlo, jestli se nám něco podobného nestalo. Nejprve jsme ale chtěli zkusit, zda pumpa vůbec nějakou mořskou vodu saje. Horší možností bylo, že pumpa je prostě rozbitá. Náhradní nevozíme. Ještě v Singapuru jsme si pořídili „Robůtka“, neboli filtr na mořskou vodu nainstalovaný za pumpou, kterým se voda filtruje předtím, než jde do motoru. Robůtek mu říkáme proto, že jde o takovou skleněnou nádobu, která má nahoře dvě bronzová ramínka, na kterých jsou uchyceny hadice. Celý filtr tak připomíná malého robůtka.

Když jsme Robůtka odmontovali, vylili z něj vodu a vrátili ho zpět na své místo, nastartovali jsme znovu motor, abychom pozorovali, zda se naplní vodou. Kdyby zůstával prázdný, znamenalo by to, že pumpa nefunguje. Robůtek se však za chvíli naplnil. Přesto nám připadalo, že nějak pomalu. Když jsme rozšroubovali i pumpu a zjistili, že je v pořádku, začalo to opravdu vypadat na nasátý igeliťák. Péťa se tedy svlékl, nazul se do ploutví a skočil do vody, aby otvor, kterým se čerpá mořská voda do chlazení motoru prozkoumal.

Robůtek ještě v Singapuru během montáže

Je to takový zvláštní pocit skočit do moře hlubokého přes jeden kilometr. Jak je hloubka moře větší než pár desítek metrů, člověk má najednou pocit nejistoty, v té hloubce už se může leccos schovávat a jak není vidět až na dno, fantazie se bezuzdně rozletí. Ale ta čistota! Byli jsme vzdáleni víc jak 100 kilometrů od tchajwanského pobřeží a voda byla prostě křišťálová. Když jsem se potopil, celý trup jsem měl najednou jako na dlani.

Když jsem vyplaval na hladinu, oznámil jsem, že v přívodu vody je obrovský vilejš, který téměř celý otvor ucpal. Zajímavé, že dosud voda tekla bez problémů. Vyžádal jsem si tedy šroubovák, a když jsem vilejše odškrábl, znovu jsme nastartovali, Brumlík si odflusnul a pak už jenom pravidelně plival a jelo se vesele dál. Uff, ale že nás vylekal!

Pak už jsme jenom párkrát pro klid duše přepočítali vzdálenost a spotřebu, ale bylo jasné, že nafty máme víc než dost. Pár mil jsme ale ještě měli před sebou a tchajwanské pobřeží jsme zahlédli až za šera. Před půlnocí jsme se začali proplétat mezi zakotvenými tankery a oči jsme měli upřené na záplavu světel na vodě i na pobřeží ve snaze identifikovat vjezd do přístavu. Po chvíli jsme ho spatřili, ale po další půlhodině jsme si uvědomili, že to je vjezd jižní, vzdálený necelých pět mil od vjezdu severního, kterým jsme museli vplout do Kaohsiungského přístavu my. Pozměnili jsme kurz, opět zafixovali naší polohu a konečně jsme s naprostou jistotou věděli, kde přesně jsme. Další a další náměry naší polohu potvrzovali. GPS a počítač jsme už vypnuli, protože navigace elektronickými mapami je prostě strašná nuda. Člověk přijde o ty vzrušující chvíle nejistoty, to tam je úpěnlivé hledání nějakých identifikovatelných objektů a světel. Kaohsiung je přeci jenom významný přístav a i přes záři města v pozadí, ve které se navigační světla ztrácejí, se podle majaků a bójí dá velice pěkně navigovat.

Když jsme se přiblížili z Severní bráně do přístavu, zavolali jsme vysílačkou správu provozu. Velice rychle se nám ozvali a požádali nás o předpokládanou dobu příjezdu a polohu. „ETA deset minut,“ odpověděli jsme. „Naše poloha, asi půl míle tím a tím směrem od červeného majáku.“ Obsluha se nás opět dotázala na polohu. Odpověděli jsme, že jsme stále na tom samém místě. „My vás ale nemůžeme najít,“ zaznělo zmateně z vysílačky. „Jaký je váš volací znak a jaké máte přidělené kotviště?“ „Volací znak nemáme a kotviště také ne. Jsme malá, 30ti stopá plachetnice…“ A pak mi to došlo. Vždyť oni nás hledají na obrazovce počítače, kde nás ale nikdy nenajdou. „Nemáme AIS,“ zahlásil jsem do mikrofonu vysílačky, nebyli jsme totiž vybaveni automatickým identifikačním systémem, jehož signál obsluha marně hledala na svém monitoru. „Kotvit budeme v kotvišti malých lodí. Jsme malá plachetnice. Nemáme AIS!“ Obsluze to také došlo a povolili nám vjezd.

Celou tu dobu nás doprovázel člun pobřežní stráže, který nás již několik minut osvětloval nepříjemně silnou lampou a jehož posádka se nás megafonem vyptávala, co tam děláme a co chceme. Klidně jsme odpověděli, že jsme přijeli z Hongkongu a že jsme už ve spojení se správou přístavu. Pak už jsme si jich nevšímali, ale oni nejspíš stejně neměli co dělat, tak nás doprovázeli a občas nás tak pro kontrolu oslnili tím protivným světlem.

Tamhle je přeci ten vjezd, vy kůže líný!

Konečně. Chvíli po půlnoci jsme projeli mezi dvěma majáky na vlnolamech Severní brány a po několika minutách se uvázali u stanice pobřežní hlídky, která měla vyřídit vstupní formality.

Než jsme se na Tchaj-wan vypravili, mluvili jsme samozřejmě s naším starým „trenérem“, který nám přislíbil, že se o nic nemusíme starat, že nám vše zařídí jeden jeho bývalý student, kterého jsme ostatně také znali. Věřili jsme mu. Kus před přístavem, když už jsme byli v dosahu mobilních sítí, jsme našemu „agentovi“ zavolali z Janiččina telefonu. Omlouvali jsme se za pozdní hodinu, ale on, že to prý nevadí. Faktem je, že na Tchaj-wanu se žije hodně v noci. Domluvili jsme se, že se s ním setkáme na stanici pobřežní hlídky. Když jsme přirazili k molu, seběhli se k nám zmatení mladíci v oranžových uniformách, příslušníci pobřežní hlídky a začali se nás vyptávat, co jsme zač a co chceme. Pro příjezd na Tchaj-wan bylo dříve třeba se nejprve nahlásit. To náš kontakt jaksi zapomněl udělat. Oranžoví orgánové začali mumlat, že to je prý velký problém a že to bude trvat hrozně dlouhou a že budeme přes noc přivázáni u jejich mola – betonová zeď s černočernými pneumatikami místo nárazníků, boční vlny od projíždějících rybářů a tankerů. Tak to teda ne! A pak to najednou šlo jako po másle. Hodně nám v tom pomohl náš kamarád, který šel jaksi do sebe a když si s pobřežní hlídkou vyříkali, kam že nás to všude měl přihlásit, ukázalo se, že vlastně potřebujeme jenom imigrační a hygienu, to ostatní, že se udělá druhý den ráno. Zavolali tedy pána z imigračního, který přijel, hrozně důležitě se tvářil a pak na nás začal požadovat vyplněné příjezdní doložky.

„My jsme pane přijeli po moři, kde bysme ty doložky asi tak vzali?“

„Aha… já jsem ale s sebou žádné nevzal. Tak to musíte se mnou do kanceláře.“

Nemohli jsme odejít hned, protože měl přijít ještě ten hygienik zeptat se nás, jestli nemáme nějaké choroby, jako třeba prasečí chřipku. Pán z imigračního tedy odešel, že na nás počká ve své kanceláři. Když konečně asi po hodině přišel hygienik, nejprve si s námi podal ruku a kdyby to bylo na Tchaj-wanu zvykem, jistě by nás i zulíbal. Pak se nás zeptal jaké máme nemoci. Řekli jsme, že žádné. Pán to zapsal, třikrát orazítkoval, já jsem to jako kapitán třikrát podepsal a stejně mile jsme se rozloučili. Abych nezapomněl, ten roztomilý pán se s námi ještě vyfotografoval. Náš kamarád si nás pak naložil do auta, bylo už asi kolem třetí ráno, a zavezl nás na imigrační. Tam jsme způsobili další rozruch, protože ten protiva, co se na nás byl prve podívat, pojal jakési podezření a jel nás chytat, že prý kde jsme. No a než se nasupený stačil vrátit, vyplnili jsme zatím formuláře, dostali razítka a popřáli jsme si ve spolek dobrou noc.

Janna u nového mola v Kaohsiungu

Náš kamarád byl ještě tak hodný, že nás odvezl zpět k lodi, i když jsme ho přemlouvali, že už jsme se ho naotravovali dost a dost. Míšu s Ondrou pak ještě vzal na nádraží na autobus, i přesto, že jsme ho opět přemlouvali ať už jede domů, že si vezmou taxíka. Zlatá duše. Míša s Ondrou totiž potřebovali být ráno už v Tchaj-peji, a tak se rychle sbalili. Místo klidného posezení a výměně dojmů, jsme se museli rychle rozloučit.

My jsme s Janičkou hned zalehli a probudili se až kolem osmé. Vycídili jsme loď, osprchovali prosolené foulies (námořnické pláštěnky do nepohody), lana i plachty a vše pak nechali ve větříku a záři tropického slunce uschnout. Nakonec jsme ještě dolili naftu, abychom neměli nádrž plnou zkondenzované vody až se za měsíc vrátíme. Odpoledne jsme si sbalili těch pár svých švestek, Jannu poplácali po přídi jako ztepilého oře a pomalu jsme se vydali na dálkový autobus do Tchaj-peje. Stále jsme mysleli na Míšu s Ondrou. Snad jsme je od jachtingu neodradili trochu náročnější a nepohodlnou plavbou?

Janička na druhý den odjela na konferenci do Německa a já jsem osaměl v našem tchajpejském kamrlíku a snažil jsem se pokračovat v práci na dizertaci. Když se Janička za čtyři dny vrátila, uspořádali jsme s Míšou a Ondrou slavnostní večeři v sushi baru. Když už jsme toho tuňáka nechytili během plavby, dopřáli jsme si ho alespoň na souši. Na schůzku s naší posádkou jsme šli trochu nervózní. Stále nás ještě stíhaly chmury, že mají z plavby nějaká ta traumata. Žádná traumata se ale nekonala.

„Tak kdy zase nějak pojedeme,“ uvítala nás Míša.

*

View Hong Kong – Kaohsiung, 1-5.4. 2010 in a larger map

Celá plavba v obrazech:

• Přípravy a projížďka
• Před odjezdem
• První pokus
• Den první a druhý
• Den třetí
• Den čtvrtý
• Janna v Kaohsiungu

Je sobota večer, za chvíli odbije jedenáctá. Janička už spí. Posledních pár dní bylo náročných…

Právě jsme absolvovali redaktorský maratón nad čtyřmi knížkami a jedním filmem z pera tchajwanského básníka Yu Hsi. V zimě jsme totiž přeložili jeho epickou báseň Neposkvrněnost, odvážný mix staré čínské poetiky, obrazů moderní civilizace a buddhistického myšlení. [...]]]> Někdy před rokem…

Je sobota večer, za chvíli odbije jedenáctá. Janička už spí. Posledních pár dní bylo náročných…

Právě jsme absolvovali redaktorský maratón nad čtyřmi knížkami a jedním filmem z pera tchajwanského básníka Yu Hsi. V zimě jsme totiž přeložili jeho epickou báseň Neposkvrněnost, odvážný mix staré čínské poetiky, obrazů moderní civilizace a buddhistického myšlení. Na sklonku jara k tomu ještě přibyla komiksová trilogie pohádek o Moudrém lovci a jeho dcerce včetně filmu, ke kterému jsme vytvářeli titulky.

Před týdnem jsme byli povoláni do Tchaj-peje, abychom pomohli s redakcí všech čtyř knih a titulků. Původně jsme měli také celý film dabovat, ale protože vše bylo (pěkně po čínsku) ponecháno na poslední chvíli a bylo nad slunce jasné, že se nestíhá, z dabingu sešlo. Škoda, docela jsme se na to těšili, ale nakonec toho i tak bylo dost.

V úterý proletěl nad Hongkongem menší tajfun, vlastně jenom tropická bouře. Ve středu jsme se vrátili z Tchaj-peje do Hongkongu, abychom se připravili na vstupní pohovor v Royal Hong Kong Yacht Clubu (RHKYC), na který jsme byli pozváni na čtvrtek. Byli jsme z pohovoru dost nervózní. Nedávno jsme se seznámili s chlapíkem, který pracuje jako poměrně vysoký manažer v jedné nemalé německé firmě. Stejně jako my si koupil loď v Singapuru, ale protože jednoduše nemůže vyrazit na několik týdnů na moře, nechal si svou loď dopravit do Hongkongu najatým kapitánem. Do RHKYC se hlásil jako řádný člen, tj. v případě přijetí by platil dost velké vstupné, jeho přihláška však byla zamítnuta. To nás dost vyvedlo z míry. Mysleli jsme si, že pokud jde o tyhle snobské kluby, stačí si spočítat, zda na to mám, podat přihlášku a je to. Ve skutečnosti je ale člověk po podání přihlášky pozván na pohovor před komisi složenou ze starších členů, kteří si potenciální nováčky nejprve proklepnou. Sama přihláška je složena z detailního popisu předchozích jachtařských, veslařských a jiných aktivit. Každé tvrzení musí být doloženo, ať už fotkou nebo dokumentem dokazujícím, že si člověk nevymýšlí. Noví členové jsou tedy pořádně prolustrováni. Snad nejdůležitější je nadšení do aktivit klubu, především do závodů, a v tom právě udělal náš známý osudnou chybu. Řekl, že o závody na jiných lodích nemá zájem a že jeho loď není právě závodní typ (vlastní Downeaster 38, což je taková klasicky vypadající, pomalá loď s kutrovým oplachtěním).

Proč jsme se vlastně do takového renomovaného klubu hlásili? Bylo nám jasné, že vstupujeme na naprosto cizí půdu, do kompletně odlišné společenské třídy. Důvody byly samozřejmě praktické. Naše kotevní bóje v zátoce Deep Water Bay ležela uprostřed mezi Hong Kong Islandem a menším ostrůvkem Middle Island, který není vlastně nic jiného než jen zarostlá skála se dvěma klubovnami – RHKYC a Aberdeen Boat Club (ABC). Původně jsme si mysleli, že na břeh ostrova Hongkong, kde je veřejná doprava, budeme jezdit vlastním člunem. Poblíž ale není žádné vhodné molo, ke kterému člun přivázat a navíc jsme měli strach, že by nám někdo náš krásný člun zcizil. Také nás trápilo, kde budeme získávat vodu. Ideální by samozřejmě bylo členství v jednom z klubů, protože tím bychom zároveň získali možnost používat jejich sprchy a toalety. Byli jsme téměř rozhodnuti vstoupit do Aberdeen Boat Clubu, který působil na první pohled přátelštěji, byl poměrně levný, pokud jde o měsíční členský příspěvek, trochu nás jen trápilo, že při vstupu bylo třeba zaplatit vstupní poplatek, který pro nás nebyl zanedbatelný.
View Kotviště v Deep Water Bay in a larger map

Royal Hongkong Yacht Club je prestižnější, větší, lepší a tak dále, a zároveň nabízel krátkodobé členství omezené dobou dvou let bez vstupního poplatku. RHKYC mělo zároveň další nepopiratelnou výhodu a sice tu, že mezi klubovnou RHKYC na Middle Island a ostrovem Hongkong každý den pendluje sampan, který funguje od desíti ráno do půl jedenácté večer a který na zavolání přijede i k lodi. Rozhodli jsme se proto, že se přeci jen pokusíme vstoupit do RHKYC.

Abychom nezapomněli. Do takového klubu se nelze jen tak přihlásit. Musíte mít doporučení od dvou zasloužilých členů. Jeden navrhovatel, druhý doporučovatel. Naštěstí jsme hned druhý den po našem příjezdu narazili na anglický manželský pár, který nás pozval na drink na terasu v klubovně. Když jsme se dozvěděli, že budeme potřebovat doporučení, zavolali jsme jim a oni se nás naštěstí velice ochotně ujali.

Přišel čtvrtek večer. Přiměřeně slušně jsme se oblékli a pěšky jsme přišli do klubovny RHKYC v Causeway Bay, což už samo o sobě bylo na pováženou (připomnělo mi to Kubrickův film Eyes wide shut). Nejprve nás posadili jako školáky před ředitelnu na přistavené židle u zasedací síně, kde pohovory probíhaly. Prošel číšník v livreji a nabídl nám vodu s ledem. Protože jsme tam byli asi o čtvrt hoďky dříve, měli jsme ještě možnost poklábosit s jedním téměř milým čínským snobem, zřejmě důležitým členem, který se před námi greenhorny naparoval jak kohout, zatímco nás poučoval, že komise, která nové členy přijímá, je složena z dobrovolníků, a že to berou velice vážně, protože prý v jejich klubu nejde jenom o plachtění, ale také o sociální vyžití, tak tam berou jenom kvalitní lidi… Stál kousek od nás, jednu ruku ležérně v kapse, v druhé skleničku růžového saké. Třikrát nám zopakoval, že dnes pořádá ochutnávku saké, že je to velká událost, že je tam mnoho druhů saké, že on to pořádá… Jestli jsou tady všichni takoví, tak se máme na co těšit, nebo vlastně možná nemáme. Později kdosi vysvětlil, že snobové se mezi sebou okamžitě rozpoznají například podle hodinek nebo košile – já měl na sobě košili za sto korun. Janička na tom byla trochu líp, protože měla halenku z Orsay za šest set.

Pak na nás přišla řada. Vešli jsme do větší místnosti nazvané Ward Room (všechny místnosti zde mají jména jako Compass Room, Chart Room apod., prostě starý britský klub), kde sedělo u velkého stolu asi 15 lidí středního až staršího věku. V čele stolu byl samotný kapitán Ahab, bílý plnovous pod bradou, k dokonalosti mu chyběla už jen fajfka a sou‚wester. Kapitán Ahab nemeškal ani vteřinu a ještě než se za námi zavřely dveře, pustil se do nás, že prý nemusíme být nervózní, že pohovor je jen formalita a ať se klidně posadíme. Sotva jsme dosedli, hned na nás vrhl, jak to, že se hlásíme jen na krátkodobé členství. Vysvětlili jsme po pravdě, že v Hongkongu nechceme být déle jak dva roky, že nás táhnou dálky a že plánujeme dlouhodoběji odrazit od pobřeží a to co nejdříve. Druhá otázka se týkala veslování. Přiznali jsme, že veslujeme, například z lodi do klubu, když se potřebujeme vysprchovat. Muži s velkými bicepsy ve vertikálně pruhovaném saku, který nám otázku položil, naše odpověď zas až tak vtipná nepřišla. Další, stále ještě přísná otázka zněla, zda se chceme účastnit jako posádka závodů. Odpověděli jsme, že chceme hlavně plachtit na naší lodi, ale že se rádi svezeme na něčem modernějším a svižnějším. Jeden z porotců se nás hned zeptal, jestli nám může zavolat, že bysme mu mohli dělat posádku, čímž zřejmě překročil dekórum výslechu, protože kapitán Ahab se naoko zamračil a svého kolegu napomenul. Všichni se rozesmáli, my také, abychom netrhali partu, a pak už se atmosféra naprosto uvolnila. Někdo nadnesl, jestli jsme spokojeni se životem na naší malé lodi, jestli nám tam není horko. Odpovídali jsme po pravdě a z tváří poroty se zdálo, že jim nejsme nesympatičtí. Rychlé rozloučení a byli jsme venku. „Tak ti nevim“, řekli jsme skoro současně a nejistě se jeden na druhého pousmáli. „No, alespoň jsme je pobavili.“

Janička, Janna a v pozadí RHKYC

Teď je před námi asi dvoudenní čekání na verdikt. Když nás nevezmou zkusíme členství v ABC a cestu do školy, až odjede Janička, budu prostě muset nějak vyřešit. Stejně tam nebudu muset chodit každý den. Řešení už jsme vlastně měli připravené. Prostě si udělám kotevní zařízení jaké mají místní rybáři. Kus od břehu hodíme závaží s kladkou, od níž povede lanovka k nějakému šutru na břehu. V člunu převesluju ke břehu, uvážu ho na lano a vytáhnu ho pomocí lanovky dál od břehu na hlubokou vodu, aby se při odlivu nepoškodil o kamenné pobřeží.

Druhý den ráno jsme letěli zpět na Tchaj-wan, protože redakce knih ještě neskončila. Letenky za nás naštěstí platilo nakladatelství, protože v pátek jsou lety skoro třikrát tak drahé, když tedy vůbec najdete místo. Už několik dní jsme pozorovali pořádný tajfun, který se vytvořil na východ od Filipín, známé to líhní tropických bouří. Tajfun naštěstí směřoval na Tchaj-wan, takže jsme mohli být klidní, že neohrozí naši loďku, ale začali jsme mít obavy, zda vůbec do Tchaj-peje doletíme. Sotva jsme přijeli na letiště, začali rušit jeden let za druhým. Další informace až ve čtyři odpoledne. Bylo sedm ráno… Rozhodli jsme se, že zůstaneme na letišti, protože cesta zpět do města a na loď by nás přišla na dost peněz.

Uvelebili jsme se a pustili se do četby, kterou jsme střídali procházkami s vozíkem plným batohů, obědem, výlety na záchod atd. Čas utíkal kupodivu velice rychle. Přiblížila se čtvrtá hodina. Já jsem zrovna řešil nějaké emaily, a tak Janička vyběhla do prvního patra, kde měly být oznámeny další informace o našem letu. Za chvíli se vrátila s tím, že si máme zavolat na leteckou společnost, aby nám zajistili místo na dalším letu nebo zajít přímo k přepážce K. Bylo jasné, že než se k přepážce K s naším nákladem dostavíme, nahrne se tam mezitím několik desítek nervózních Tchajwanců, a tak jsme zavolali na centrálu naší letecké společnosti. Po neproduktivním povídání s automatem jsme však nakonec i my zamířili k přepážce K, kde se několik chlapíků urputně hádalo s letuškami, že oni se musejí vrátit na Tchaj-wan, na což letušky trpělivě odpovídaly, že tam míří tajfun a že letiště je zavřené. Další informace budou v osm večer. Posadili jsme proto opodál a pokračovali v četbě. Najednou koukáme, že od pultu vyběhl pán středního věku a hystericky upaloval kolem přepážek pryč. Zachovávali jsme klid. Jeden rapl, to není nic nenormálního. Za chvíli ale vystřelil další a za ním další, a tak jsme se nenápadně přikradli k přepážce a sledovali hádku mezi letuškami a rozvášněnými tchajwanskými pány středního věku, tesilky až pod prsa, pupky vyvalený. A pak jsme zaslechli „přepážka ta a ta“. Janička se rozeběhla stát do fronty a já za ní následoval s vozíkem plným zavazadel. Přepážka samozřejmě byla na druhé straně letiště. Když jsem tam vozík konečně dotlačil, uviděl jsem, že se situace o moc nezměnila. Stáli jsme v hloučku hysterických pánů a dam a snažili se pochytit, co se děje. Najednou se k nám přitočil mladý letušák a začal nám našeptávat, že se máme přesunout k přepážce té a té, tam prý se bude konečně rozdělovat místo v letadlech na příští ráno. Teda, že je to baví. Asi chtějí ty rozvášněný cestující nejdřív trochu utahat. Chvíli na to, co jsme se zařadili za jednu tchajwanskou rodinu, se přivalil dav, který zaměstnanci letiště kupodivu velice dobře zvládli a konečně se mohlo začít s odbavováním.

Noc na letišti nebyla zas tak hrozná. Hongkonské letiště je naštěstí docela pohodlné, tj. je vybaveno sedačkami, na kterých se dá poměrně dobře lehnout. Druhý den ráno jsme tedy v doznívajícím tajfunu šťastně dosedli na letiště v Taoyuanu, abychom hned po obědě pokračovali v redakci čínské poezie.

Ale úplně bych zapomněl, že jak jsme čekali na informace o našem letu, zavolali nám z RHKYC, že nás přijímají a že si máme přijít pro členské balíčky s informacemi, průkazkami a že bude party pro nové členy atd. Sešli jsme tedy do dolního patra, oslavit to pivem v plechovce. Ve světle našeho přijetí, se noc na letišti jevila jako zábavná epizoda. Prostě hodíme nohy nahoru a budeme čekat, až nás odvezou. Tak jsme tedy členy, byť krátkodobými, údajně jednoho z největších klubů na světě… Byli jsme na sebe samozřejmě hrozně pyšní a začali jsme přemýšlet, že si teď budeme muset koupit nějaký to gentlemanský a lady oblečení, abychom si v tom klubu vůbec mohli dát aspoň pivo… Samozřejmě trochu přeháním, ale později jsme se ve stanovách dočetli, že minimálně do dvou místností pánové nesmějí v botách, které odhalují prsty a v kraťasech je vstup povolen pouze v podkolenkách „sahajících až pod kolena“… teda jejich starosti bych chtěl mít…

Hlavní bylo, že budeme moci pohodlně bydlet na lodi, mít flexibilní transport na břeh, teplou sprchu a tak dále. Koneckonců budu na palubě bydlet nejméně půl roku, musím se věnovat psaní disertace a k tomu člověk trochu toho pohodlí potřebuje. Navíc jsme plánovali, že až si Janička odchodí poslední hodiny, přestěhuje se do Hongkongu. Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale o tom až později…

Závěrem ještě poznámku o nákladech. V zimě jsem měl na Causeway Bay pronajatý pokojík široký asi tak dva metry (akorát se do něj vešla malá postel) a dlouhý asi pět metrů. V jednom rohu byla metr a půl na metr a půl velká sprcha se záchodem. Nad postelí bylo malé okno, které ovšem vedlo do světlíku, kterým moc světla nepronikalo… Za toto jsem platil plus mínus 3300 hongkongských dolarů (asi 7500 Kč) včetně elektriky a vody. Celý den jsem musel svítit, světlíkem se táhly pachy všeliké, jednou se dokonce z digestoře vyvalil hustý štiplavý dým, jak pode mnou někdo něco připálil. Olejnatou mlhou jsem tedy přiskočil k digestoři, zapnul jí a čmoud poslal o patro výš… O nočních, tj. druhá až třetí hodina ranní, hádkách z bytu vedle mě ani nemluvě.

Tento autentický zážitek jsme vyměnili za krásnou zátoku, prostou puchů, sousedů a hluku, nepočítám-li občas nějakou tu vůni soli, jak se odpařovala na kamenném pobřeží, skučení větru v lanoví a tlučení halyardů o hliníkové stěžně lodí zakotvených nedaleko od nás… V noci jsme tu byli naprosto sami. V zátoce vedle nás bylo na kotevních bójích přibližně dalších 50 lodí, ale my jsme byli jediní, kdo na lodi skutečně bydlel. Většinu majitelů jsme vlastně ani nikdy neviděli. Jenom o víkendu a občas v týdnu kolem nás proplulo pár veslic, Optimistů, Laserů a outrigger kanoí, jejichž posádka naneštěstí doprovázela každý druhý záběr pokřikem „Hat, hat, hat!“.

Finančně to vypadalo takto: 1200 hongkongských dolarů (HKD) za kotevní bóji, 1515 HKD členský poplatek v klubu, 110 HKD „house fee“ v klubu, 330 HKD nejnižší povinná měsíční útrata v klubovém baru. Celkem 3155 HKD (cca 7200 Kč). Elektřinu dodávaly solární panely a větrná turbína, vodu jsme vozili ve člunu z klubu v kanystrech. Výrazně jsme tedy oproti bydlení v bytě neušetřili, ale výhody jsou myslím jasné. Pravda, „suchou“ večerku jsme měli v půl jedenácté, kdy jel poslední převoz. Nemohli jsme proto chodit v noci po bárech, což stejně běžně neděláme, ono pivo v hongkonské hospodě stojí minimálně stovku (korun). A jednou za čas, když k tomu došlo, jsme si nechali u lodi připravený žebřík, na břehu jsem pak nechal věci u Janičky nebo schované pod balvanem (v tuto noční hodinu tudy stejně málokdo prošel), přeplaval jsem asi tak tři sta metrů k lodi, vyšplhal nahoru, šup do člunu a v něm jsem dovesloval pro věci a pro Janičku. Na lodi jsem se pak osprchoval od soli ze závěsné sprchy. Nic strašného. Jenom v zimě, když bylo venku 12°, byla voda trošku studenější…

Ranní převoz byl ovšem trochu omezující. Oficiálně totiž začínal až v deset. Někdy se mi ale staříky, kteří s motorovými čluny jezdili, podařilo přivolat. Navíc kromě úterka mě byl schopen převézt také bratr našeho pana domácího, který v zátoce býval se svou ženou denně už od sedmi kontrolovat své kotevní bóje (měli jich kolem deseti) a vůbec se starat o lodě, které si údržbu zaplatili.

Naše kotviště -- Oáza klidu

Bylo nám tam těch osm měsíců dobře. Schovaní v zátoce jsme bydleli v podstatě na samotě a to pouhou půl hodinu od centra jednoho z nejlidnatějších měst světa. Za čtvrt hodiny chůze kolem pobřeží jsme navíc měli supermarket (zdroj levného piva a australského vínečka) a jednu z nejslavnějších hongkongských pláží, kam jsme ovšem zavítali jenom dvakrát. Koneckonců jsme si do vody mohli skočit přímo ze zápraží…

Janna, znamená v arabštině „zahrada“ a v Koránu se „al’jannah“ používá ve významu „rajská zahrada“. (Jenom pro pořádek: arabsky neumíme, ale Google ví vše a co neví to neexistuje, že?) A konečně je to i švédská verze Janiččina jména a koneckonců naše loď je Švédka a jaká!

Janna ztracená [...]]]> (původně posláno na Yacht Info)

Janna, znamená v arabštině „zahrada“ a v Koránu se „al’jannah“ používá ve významu „rajská zahrada“. (Jenom pro pořádek: arabsky neumíme, ale Google ví vše a co neví to neexistuje, že?) A konečně je to i švédská verze Janiččina jména a koneckonců naše loď je Švédka a jaká!

Janna ztracená mezi ostatními "koráby"

S určitou (jen trochu skrývanou) pýchou musím podotknout, že kam přijedeme, tam působíme bolesti v zátylcích, jak se lidé za tou naší kráskou otáčejí. Samozřejmě, určitý podíl na tom má také to, že loď je malá a mezi těmi 40-50stopými koráby, které tvoří většinu světové populace jachet plujících kolem světa, vypadá roztomile. Jak je tak mezi těmi obry ztracená, člověk má pocit, jako že tam za tou velkou kečí něco je, nedá mu to, musí se jít podívat a tam my. I svým věkem dost snižujeme věkový průměr kotviště či maríny a většinou se nás velmi brzy někdo s babičkovskou či dědečkovskou láskou ujme.

K Janně jsme se dostali takto: dva roky po tom, co jsme vůbec poprvé vstoupili na palubu plachetnice a nechali se unést snem o vlastní lodi, jsme si svůj sen splnili. Hned když jsme začali naší vysněnou loď hledat, zalíbily se nám lodě Hallberg-Rassy, ale zároveň nám bylo okamžitě jasné, že jde o trochu vyšší třídu, než jakou bychom si mohli dovolit. Od známého jsme měli doporučeno poohlédnout se po starší lodi, cca 70léta: koupíte ji levně a bude bytelná, jelikož v té době se ještě moc nevědělo, jak moc ta novinka, sklolaminát, vydrží a lodě se dělali „zbytečně“ bytelné. Prohlédli jsme všechny modely HR a nakonec naše srdce zahořela pro Monsun.

Začali jsme googlovat „Hallberg-Rassy 31 Monsun for sale“ a narazili jsme na dva roky starý inzerát v Singapuru. To už bude pryč, svěsili jsme hlavu. I zavolali jsme majiteli, který byl kdesi za velkou louží v Kanadě, a on že prý má zrovna zájemce, že nám ještě dá vědět… Zkusil na nás ještě pár takových triků a jako zelenáči jsme některým i podlehli, ale nakonec jsme cenu srazili z původních 42 000 USD na 29 000, víc to nešlo, protože loď má fungl nový motor (cena nového v Singapuru je necelých 10 000 USD, jak jsme si ověřili). Ale co, alespoň nebudeme mít od těch prachů vytahaný kapsy od kalhot… vždyť je to Hallberg-Rassy a přímo pod naším (2000 námořních mil dlouhým) nosem (byli jsme toho času na Tchaj-wanu).

Díra po dnovém ventilu

Během oprav jsme se přesvědčili, že loď je skutečně bytelná. Odstranili jsme totiž celkem 7 dnových ventilů (seacocků), takže jsme měli možnost tloušťku trupu si na několika místech změřit. Švédský (podotýkám švédsky neumíme, ale s trochou němčiny a slovníkem se to rozluštit dá) manuál k Monsunům nelhal. Poblíž kýlu a na přídi pod vodoryskou má laminát kolem 3cm, kolem vodorysky a výše pak 2-1cm.

Určitým problémem u HR lodí (myslím až do dneška) je vrchní vrstva laminátu, ta těsně pod pryskyřičným povlakem (gel coat), která je z laminátové sekanice (chop stand mat), což někdy vede k výskytu oněch neblahých kyselinových puchýřů. My jsme objevili asi tři (ve skutečnosti víc, ale zbytek se ukázal být pouze bublinou pod jednou z asi šesti vrstev barvy, které na sobě loďka po 30 letech života měla), ale pouze povrchové, žádná tragedie. Vybrousili jsme je, upatlali zahuštěné epoxy a po puchýřích už není ani stopa. Tedy po tom prvním trochu, to jsme ještě s epoxy neuměli moc dobře zacházet… No a samozřejmě i těch šest vrstev barvy šlo dolů. Dva dny usilovné práces elektrickou šmyrglovačkou a bylo to dole.

Modrá se pomalu přesouvala z trupu na Péťovu kombinézu

Nyní má naše plavidlo díry s ventilem (tj. pod vodoryskou) pouze tři: přívod do chladiče motoru, který je zároveň přes T-ventil přívodem mořské vody do kuchyně, odtok z kokpitu a odtok z dřezu v kuchyni, kterým jsme svedli také druhý odtok z kokpitu a zbavili se tak 2,5 palcového ventilu hned vedle motoru. Ventily jsme si pořídili ty nejlepší jaké jsou k mání (alespoň dle našich informačních zdrojů), tedy bronzové Groco, nafest přidělané k trupu lodi pořádnými šrouby.

Jinak Janna je 9,36m dlouhá s 4,2 tunami výtlaku a pouze 2,87m široká. Říkám pouze, protože my ji často srovnáváme s objemnými loděmi mořských tuláků jako je např. Taleisin našich prvních velkých vzorů, který má výtlak dvojnásobný. Ale během našeho prvního, zatím pouze pěti měsíčního pobytu na lodi jsme zjistili, že do Janny dokážeme nacpat úctyhodnou kupu věcí. Myslím, že zas tak trpět nebudeme…

Užší trup Janny se naopak ukazuje jako skvělá deviza pro plachtění ve vánku. A jelikož kdesi v nitru chováme tichou touhu prodat tu zelenou dvou metrákovou bestii, která nám smrdí pod kokpitem, plachtění za slabého větru je pro nás důležité.

Monsuny mohou uložit ke spánku až šest lidí, za teplé noci, kdy se dá spát v kokpitu i osm. Lůžko pod kokpitem na pravoboku ale do budoucna zrušíme a uděláme z něj sklad a mokrý kout s víkem, pod kterým bude ukryt kyblík na „všelijaké potřeby“. Pumpovací záchod jsme vyhodili, moc harampádí, moc děr v lodi. Místo něho budeme mít nejspíš pořádný box na led nebo lednici – zatím jsme se ještě nerozhodli.

Hlavní plachtu máme s celodélkovými spirami (full battens), další plus pro plachtění ve slabém větru. Brzy si budeme objednávat novou hlavní plachtu a tu si necháme udělat s dolním lemem plachty volným (loose footed).

Ve předu bukšpryt a dva přední stěhy, stále ještě s rolfoky

Monsuny jsou standardně slupy. Původní švédský majitel naší lodi, který s ní doplul přes Atlantik, Panamu a Pacifik až do Singapuru, kde zemřel na infarkt, čímž loď přišla do rukou toho člověka před námi, ale přidělal bukšpryt, upravil pozici původního stěhu a přidal k němu další přední stěh. Máte tedy přední stěhy dva, původně oba s rolfoky. Když jsme ale v rámci druhého kola oprav měnili takeláž, zaměnili jsme vnitřní rolfok za klasickou háčkovací plachtu s réfy, což nám zároveň umožní používat snadněji bouřkovou kosatku. Navíc máme spinak a genakr.

V současnosti je Janna na Tchaj-wanu, kam jsme se přeplavili z Hongkongu na jaře roku 2010.

Omlouvám se, ale někdy si nejsem jistý českými termíny, tak pro jistotu přidávám anglické. Ale snažím se to doučit, tak prosím o shovívavost…

Hned jak jsme se vrátili z půldenní plavby na ocelové keči Christine, naší první plavbě na plachetnici vůbec, začali jsme prohledávat internet a zjišťovat, co taková loď může stát. Nejprve jsme si spočítali, kolik asi budeme moci za loď dát, aby nám ještě něco zbylo na opravy. Původní [...]]]> (v předchozím jsme kupovali člun Mirror)

Hned jak jsme se vrátili z půldenní plavby na ocelové keči Christine, naší první plavbě na plachetnici vůbec, začali jsme prohledávat internet a zjišťovat, co taková loď může stát. Nejprve jsme si spočítali, kolik asi budeme moci za loď dát, aby nám ještě něco zbylo na opravy. Původní plán zněl: máme asi tak tři čtyři roky na našetření. Během té doby se naučíme plachtit, získáme zkušenosti na moři, dozvíme se něco o lodích a budeme mít dost času prohlédnout si hodně typů a vybrat si loď, která by se nám nejvíce líbila. Pak přeletíme do USA, kde jsou lodě nejlevnější a kde je zároveň největší výběr a loď koupíme a opravíme a vydáme se na cesty.

Na palubě Christine

Ze začátku jsme nevěděli ani kde hledat, ale brzy jsme si vyhlédli několik serverů, které měli nejvíce informací a hlavě hodně fotek. Jak velkou loď vlastně hledáme? Chceme tam mít hodně místa, pořádnou knihovnu, pořádnou kuchyň a prostor na ubytování případné návštěvy… Zdálo se, že nejvíce lodí, které obeplouvají svět na cestě za nějakým tím „opuštěným ostrovem“ má kolem 35–45 stop, tj. asi tak 10–14 metrů. O lodích jsme stále nic nevěděli. Hledali jsme proto podle délky a ceny.

Hned se nám zalíbily keče a joly, tj. lodě se dvěma stěžni, přičemž druhý stěžeň je kratší než ten první.

Stále jsme ještě neměli jasno v materiálu, ze kterého je zbudován trup lodi. Nejběžnější se zdál být laminát. Ale byla tu také ocel, hliník, dřevo…

Co na lodi má být za zařízení? Lednice, destilátor na výrobu vody, vysokofrekvenční rádio, radar, elektronická navigace, hydraulický nebo elektrický naviják na kotevní řetěz, nafukovací nebo pevný člun, záchranný člun, rolovací plachty nebo tradiční plachty s háčky, generátor, solární panely, vodní a větrný generátor a tak to šlo do nekonečna.

Mezitím jsme se snažili najít na Tchaj-wanu místo posádky na jedné z nemnoha plachetnic, ale problém nebyl ani tak v tom, že by nebylo pro nás místo, ale spíš v tom, že místní jachtaři moc neplachtí. Alespoň ti, které jsme poznali, abychom nikomu nekřivdili.

Plavba na malém člunu nám už nestačila. Trénovali jsme se sice v pobřežní navigaci, pilovali jsme manévry proti i po větru, se spinakrem i bez něj, ale stále jsme neměli potuchy, jaké to bude na velké lodi, na větších vlnách… Nebudeme mít mořskou nemoc? Nepropadneme hysterii, až na nás udeří první bouřka? Bude nás to vůbec bavit?
Začali jsme se tedy poohlížet po okolí, Jihovýchodní Asii, po nějaké jachtařské škole. Nejbližší, která se nám zamlouvala byla v Thajsku. Cena za kurz ale byla dost vysoká. Kdybychom se zúčastnili dvou tří kurzů oba dva, byl by to pořádný zásah do našeho rozpočtu. Ale nedalo se nic dělat. Asi by bylo vhodné mít nějaké zkušenosti s velkou jachtou, než si sami jednu pořídíme.

Na palubě Christine

Blížilo se léto, školní prázdniny a my měli po dvou letech pobytu na Tchaj-wanu namířeno na měsíc domů. Jachtařská škola požadovala dvě věci: průkaz opravňující ovládat VHF radio, základní komunikační prostředek na lodích, a kurz první pomoci. Hned jsme zjistili, jaké máme možnosti doma v Čechách. Následovali desítky emailů, ale nakonec se nám podařilo vtlačit se do kurzu i na zkoušky na telekomunikačním úřadě. Zpět na Tchaj-wan jsme tedy jeli vybaveni a v zimě jsme měli v plánu vyrazit do Thajska na jachtařský kurz.

Přijeli jsme v polovině srpna, ještě nám zbýval asi tak měsíc relativního volna. Zároveň jsme si už z Čech objednali několik jachtařských knih, které na nás čekaly na recepci. Na Tchaj-wanu je dost běžné, že v lepších domech je stále přítomný správce, vrátný či domovník. V našem domě měl domovník k ruce dokonce dvě sekretářky, takže mu chudákovi nezbylo, než prostě celý den koukat na televizi a bezpečnostní kamery a znalecky komentovat události domácí i zahraniční. Všichni seděli poblíž výtahů a schránek za speciální přepážkou, které jsme říkali, jak jinak než recepce. A právě tam na nás čekaly balíky z Amazonu s knižními poklady.

Když jsme se začali shánět po nějakých informacích o životě na lodi, narazili jsme na Retire onto a Sailboat, stránky jednoho amerického důchodce, který se rozhodl přestěhovat se na loď. Jak se ukázalo, jde o krok v Americe velice běžný, a skutečně, když nakonec člověk vyrazí na moře, devadesát procent posádek ostatních lodí tvoří lidé v důchodovém věku.

Tak tedy tento americký důchodce začal sbírat odpovědi na otázky, které jako začátečník měl, a všechny je publikoval na internetu. Jeho stránky se hned staly zlatým dolem pro zelenáče, jako jsme byli my.

Na internetu jsme také narazili na slavný americký pár námořníků, Dashewovi. Ti psali o plavbě na velkých plachetnicích po zuby ozbrojených technikou. Měli jsme z toho závrať. Všechny jejich argumenty pro ten či onen instrument a vlastně i velikost lodi dávaly smysl. Ale znamenalo to mít na kontě milión dolarů. Začali jsme propadat zoufalství.

Brzy jsme se ale dozvěděli i o jiných slavných párech: Hiscockových, Rothových, Pardeyových, Hillových. Ať jsme četli cokoli, tato jména se stále opakovala. Zároveň byla spojena s pojmy jako: „námořní jachting za babku“, „šampaňské plachtění na pivní rozpočet“, „oceány s prázdnou kapsou“ apod. Udělali jsme proto náš první velký knižní nákup a objednali:

• Cost-conscious Cruiser a Self-sufficient Sailor od Lin a Larry Pardeyových
• Cruising Under Sail od Erica Hiscocka
• Voyaging on a Small Income od Annie Hillové
• How to Sail Around World od Hala Rotha
• The Complete Sailor od Davida Seidmana

Hned jsme se do těch pokladů pustili. Byli jsme zachráněni! Našli jsme přesně to, co jsme hledali. Předtím jsme naráželi na informace od lidí, kteří si mohou dovolit to nejlepší, nejnovější… Teď jsme ale nalézali návody, jak dosáhnout to samé, tj. plavit se po oceánech nebo jenom po místním jezeře, za mnoho méně.

První mantra, kterou jsme se naučili:

Ideální délka lodě je 30 stop (9.14m). Loď nesmí přesáhnout 35 stop (10,11m), pak náklady začnou velmi rychle stoupat. Podstatné pro prostornost lodi není její délka, ale výtlak, tj. jaký má loď objem, který se zvětšuje s šířkou lodě.

Naše hledání bylo hned bohatší o další parametr.

Loď by měla být vybavena minimem přístrojů. Každý rozumný plavec by měl být schopen navigovat loď bez elektroniky v případě, že o ní přijde, což je na moři poměrně snadné a náhrada může být několik dnů daleko.

Během první inspekce Janny v Singapuru

Najednou se nároky na náš rozpočet podstatně snížily.

Hlavním pohonem plachetnice jsou plachty. Důležitým krokem k bezstarostné a laciné plavbě je malý, finančně nenáročný motor nebo žádný motor vůbec. Klasikové mezi námořními trampy (na rozdíl od námořních „masňáků“, kteří zapnou motor hned, jak zeslábne vítr a oni ztratí na rychlosti) většinou navíc začínali bez motoru…

Pokračovali jsme v hledání… Někdy na konci srpna jsme narazili na nabídku zajímavé lodě v Malajsii. No prosím, i tady v jihoasijském regionu se dá narazit na malou levnou loďku. Jen tak ze zvědavosti jsme napsali Michel Pippen, agentce, která prodej zprostředkovávala, zda by nám nemohla poslat více fotek.

Jednalo se o Farallon 29, alias Golden Gate 30, devíti metrovou slupu (plachetnici s jedním stěžněm a jednou kosatkou) s výtlakem asi 4 tuny vyrobenou v Kalifornii. Navíc byla plně vybavená pro oceánskou plavbu.

Michele se nám brzy ozvala. Loď se původně nacházela v marině Rebak na ostrůvku Rebak, v souostroví Langkawi v Malajsii. Majitel ale údajně mezitím již vyrazil na cestu přes ostrov Penang a Singapur na Borneo. Čekali jsme až se agentka s majitelem spojí. Uběhly asi dva týdny. Už jsme to nemohli vydržet a znovu jsme se připomněli emailem. Michele obratem odpověděla: „Vy my snad čtete myšlenky!“

David, majitel lodi, uvízl v Bruneji s rozbitým motorem. Nějaké fotky prý brzy pošle. Další čekání. Začalo to tak nevině, jen jsme se chtěli na loďku podívat a nechat si zdát, jaké by to bylo, kdyby… Jenomže teď se z té nevinné hry stal hon.

Fotky přišly poměrně brzy. Nebylo to nic moc, ale dost na to, abychom si udělali obrázek o prostoru, který loď nabízí. Začali jsme shánět o tomto typu lodě nějaké informace. Za několik dní jsme měli prolezený celý internet, ale o moc moudřejší jsme nebyli.

Farallonů bylo vyrobeno všehovšudy 100 kusů, interiér byl většinou dokončen majitelem. Z toho co jsme našli, se zdálo, že jde o typ lodě s velmi dobrými plavebními schopnostmi, která prošla tajfuny a byla kolem světa.

Předběžně jsme se přes Michele s majitelem domluvili, že se na loď podíváme někde ve Filipínách. Letenka z Tchaj-wanu na Filipíny je levná a kdybychom nakonec loď koupili, měli bychom to na Tchaj-wan „jenom kousek“ a plavbu z Filipín stihli možná ještě dřív než začne škola…

Byla polovina září. Škola začínala za pár dní a stále žádné novinky. A najednou nám to došlo! Nelson Liu, tchajwanský jachtař, se kterým jsme se seznámili na palubě keče Christine v Kao-hsiungu, připlachtil na Tchaj-wan z USA spolu s Bernardem, kterého jsme potkali také při naší první plavbě. Přes Pacifik se přeplavili právě na lodi Farallon 29! Hned jsme se začali shánět po kontaktu jak na Nelsona, tak na Bernarda. Email na Nelsona nefungoval, ale Bernard nám za nějaký čas odpověděl. Bohužel měl zrovna mnoho práce a neměl čas se s námi setkat. Několikrát jsme si zavolali a leccos se o lodi dozvěděli. Bernard nám Farallony popsal v nejlepších barvách! „Jestli loď projde technickou inspekcí, aniž by byly nalezeny nějaké strukturní závady, budete mít bezvadnou a bezpečnou loď.“

Otázek bylo moc a od sluchátka nás už bolelo ucho. Bernarda jistě taky. Nakonec se Bernard uvolil a setkal se s námi jedno nedělní odpoledne. Proseděli jsme s ním asi pět hodin a ptali se na všechno, co jsme dosud načetli.

Vrátili jsme se s hlavou popletenou tím vodopádem informací. Od Michele stále nic. Opět jsme se několikrát připomněli a Michele několikrát zkusila kontaktovat majitele „naší vysněné“ lodi.
Pokračovali jsme v hledání informací a majitelů Farallonů. Pár jsme jich nalezli a od několika milých lidí jsme dostali pozitivní, a co bylo nejdůležitější i několik negativních poznámek na účet tohoto typu lodě. Už jsme byli dost přesvědčení, že jsme narazili na perfektní plavidlo pro naše záměry.

Celá bilge byla plná olejových skvrn

Jednoho dne jsme při prohledávání internetu objevili inzerát dalšího agenta, který nabízel „naší“ loď. Napsali jsme o tom Michele, která byla samozřejmě velice překvapená. Ujistili jsme jí, že o loď máme poměrně velký zájem (začátečnická chyba!), ať znovu zkusí zjistit, kde David je a jaké má plány.

Za pár dní, teď už byla polovina října, se Michele ozvala, že David má najednou několik dalších kupců a že cena jde tedy nahoru. Ha! Pořádně jsme se naštvali a hned jsme Michele odpověděli, že si teda tu loď může nabouchat… Michele byla jednáním Davida taky otrávená a dala nám za pravdu. Chtěla nám nabídnout ještě několik lodí, ale nic se nám nelíbilo. Problém ale byl, že už jsme byli rozhodnutí, že kupujeme loď…

Začali jsme tedy nanovo. Teď už s nějakými zkušenostmi. Pochybovali jsme o tom, že se v brzké době znovu objeví taková příležitost, tj. najít ideální loď tak blízko. Vrátili jsme se v našich úvahách trochu zpět a začali se opět poohlížet po plachetnicích z loděnice Hallberg-Rassy ve Švédsku. Byly to krásné moderní lodě se skvělou pověstí, které se nám od začátku strašně líbily. Problémem byla cena. Pak jsme si ale vzpomněli, že původně jsme se poohlíželi po lodích delších jak 40 stop (10,12m).

A najednou nám to bylo jasné. Jak to, že jsme si jí nevšimli dříve?! Doslova během několika minut jsme se zamilovali do lodí typu Hallberg-Rassy 31 Monsun, dlouhých 30 stop a 9 palců (9.36m) s výtlakem 4,2 tuny. Řekli jsme si, že prostě budeme muset počkat a naše první námořnické krůčky odložit. Soustředili jsme se nyní na tento konkrétní typ a jen čas od času se podívali na loď podobně velikou.

Při hledání informací o Monsunech jsme používali hlavě Google: „Hallberg-Rassy 31 Monsun“ nebo „HR 31 Monsun“ a procházeli jsme každou stránku, na kterou jsme narazili. Hodně jich bylo ze serverů nabízejících lodě k prodeji, ale našli jsme i stránky majitelů, komentáře, kritiky apod.

Bilge plná oleje, vody a nafty

Na stránce classic-hr.com, což byl neoficiální klub majitelů lodí Hallberg-Rassy, jsme narazili na inzerát:

K prodeji Monsun 31, číslo trupu 57, cena USD 42 000,-, ke shlédnutí v Singapuru.

Hned jsme byli jako na trní. To snad není možné! – Ah! Inzerát je dva roky starý… Naše nadšení ochablo. U inzerátu byl singapurský telefon, který ale dávno nefungoval.

Pokračovali jsme v naší občasné rutině: kouknout na prodejní servery, zagooglovat, zda ještě něco neobjevíme. Na stránce Usedboats.com jsme natrefili na Monsun na prodej v Singapuru, cena 42 000,-. Na tomto serveru je ale zvykem informovat, že loď už byla prodaná. Nikde ale žádné „SOLD“ nebylo. Loď byla zřejmě stále na prodej! Hned jsme napsali na přiložený email.
Další den přišla odpověď. Celí roztřesení jsme email otevřeli: „Jeden zájemce se jde na loď podívat tento týden. Jestli jí nebude chtít, dám vám vědět.“

Cože!!! Dva roky tu loď nemůže prodat a najednou má kupce, zrovínka když my mu napíšeme! Zachovali jsme chladnou hlavu. Už jsme byli trochu poučeni. Týden jsme čekali a nic. Email od majitele stále nepřicházel. To nás zkouší? Napsali jsme mu znovu. Na druhý den přišla odpověď, že onen kupec, údajně z Austrálie, zjistil, že hledá spíš závodní loď a že mu Monsun nevyhovuje. Jo jasně! Monsun není ani náhodou vhodný pro závody. Ani naprostí zelenáči jako my by nešli kupovat Monsun jako závodní loď. Je jasné, že na lodi není něco v pořádku nebo se nedohodli na ceně…

Ovšem teď je řada na nás.

Nákup lodě probíhá přibližně takto:

Mezi majitelem a kupujícím většinou stojí broker. Broker dostane 10% z prodejní ceny, brokera platí samozřejmě majitel. Což zároveň znamená, že broker pracuje pro majitele a kupující mu nesmí příliš věřit. Broker také zprostředkovává převody peněz, dokumentů apod. Samotné koupi předchází prohlídka lodi. Zájemce před prohlídkou složí na účet brokera 10% z nejvyšší ceny, jakou je ochoten za loď zaplatit, bude-li loď v perfektním stavu.

Loď byla plná harampádí

Samotná prohlídka by měla sestávat z technické inspekce, kterou by měl provést námořní inženýr. Technické inspekci by měla předcházet testovací plavba a následovat prohlídka motoru.

Lodím jsme zatím nerozuměli. Začali jsme se proto shánět po inspektorovi v Singapuru. Dostali jsme několik jmen. Polovina inspektorů nebyla k mání, zbytek nám napsal cenu svých služeb. Za jeden den práce chtěli 1000,- dolarů, a jedna prohlídka měla sestávat z jednoho dne na lodi a druhý den prý zabere vypracování zprávy. To znamená, že zaplatíme minimálně 2000,- dolarů. Před očima se nám dělali mžitky. Samozřejmě jsme chtěli vědět, co za tolik peněz dostaneme. Právě uprostřed našich snah najít technického inspektora, nám napsal majitel lodi a poslal nám protokol z inspekce, kterou mu vypracoval inspektor, kterého jsme se chystali oslovit. Byl totiž jediný, kdo by nám inspekci mohl udělat do několika týdnů. Otevřeli jsme pdf dokument přiložený k emailu a zůstali jsme jenom civět. Jedna neúplná stránka keců: „Loď má bílou barvu a zlatý pruh“, „Celkově loď vypadá zachovale a nabízí dostatečný prostor a bezpečí pro plavbu na moři“, „Loď má jednu hlavní plachtu, jednu kosatku, kormidlo, dřevem obložený kokpit, nafukovací člun…“

Pokud jste to nepoznali, jedná se o zpráchnivělý nafukovaní člun...

Tak to tedy ne. Hned jsme se chopili naší literatury a začali si vypracovávat seznam věcí, na které při prohlídce lodi nesmíme zapomenout. Inspekci si uděláme sami! Nejsme sice odborníci, ale trocha selského rozumu snad postačí. Rozhodně se o lodi dozvíme víc, než bychom zjistili ze zprávy „profesionála“ za 2000,- dolarů. Za týden usilovné práce jsme měli asi dvacet stran položek.

Majitel lodi nám dal kontakt na brokera, svého známého, který nám měl loď předvést. Majitel byl totiž mimo Singapur, proto taky prodával svou loď. Loď byla v maríně Raffles v Singapuru. Zavolali jsme brokerovi a oznámili, že bychom se rádi na loď přijeli podívat. Chlapík na druhé straně telefonu nám lhostejně odpověděl, že se na loď můžeme přijet podívat, kdy chceme. To neznělo jako uvítání. Zamluvili jsme si ale letenku a za dva dny v neděli jsme stáli na letišti v Singapuru. Na inspekci jsme měli jít v pondělí ráno. Ubytovali jsme v hostelu a šli na procházku po městě.

Singapur nám docela učaroval. Nevěděli jsme o něm moc. Snad jen, že tu panuje strašná spousta zákazu, příkazů a nařízení, že se tu mluví čínsky a anglicky a že se tu nesmí žvýkat. My jsme samozřejmě mluvili čínsky, kde se dalo, což nám naklonilo každého Číňana a často nám to umožnilo dostat „bratrskou“ slevu.

Raffles Marina

Ráno jsme sbalili nářadí, foťáky, zápisníky a vydali se do maríny Raffles. Marína je na severozápadním cípu Singapuru a cesta z centra trvá dobrou hodinu a půl, nejprve metrem, pak autobusem. Vystoupili jsme uprostřed polí a vstoupili do honosné brány místního country clubu. Kývnutím jsme pozdravili vrátného, který se na nás usmál a pokynul nám, ať jdeme dál. Ocitli jsme se na velkém parkovišti, před námi jakýsi palác, zřejmě hotel a reprezentační místnosti maríny. Vpravo bylo na přívěsech zaparkováno několik malých plachetnic. Vlevo jsme zahlédli cíl naší cesty: brokerskou kancelář Simpson Marine, kde jsme měli dostat průvodce k lodi. Přítel majitele lodi, šéf místní kanceláře, jak jsme se dozvěděli, se na poslední chvíli omluvil. Přivítáni jsme byli mile jeho kolegou, který nás zavedl rovnou k dokům…
Pořád to pro nás bylo trochu jako ve snu. Na lodi jsme byli všehovšudy jednou a to jenom jako hosté a pouze na půl dne. Něco jsme přečetli, ale budou nám teoretické znalosti stačit? Nepřepískli jsme to trochu? Dost na tom, že letíme do Singapuru, kupovat jachtu, ale co si počneme s inspekcí?

Stáli jsme teď před lodí zahalenou zašlou modrou plachtou. Náš průvodce odvázal pár provázků, zul si boty a vstoupil na palubu. Následovali jsme jeho příkladu. Pak byl odsunut poklop u vstupu a vytaženy drop-boardy, desky, které se zasouvají z vrchu do drážek ve dveřích. Čekali jsme, že budeme lodí provedeni a vše nám bude vše představeno:

„Já tuhle loď neznám, já tady jenom zaskakuju, takže já vás tady nechám, ať se podíváte… a máte sebou inspektora? Cožeee, vy si budete dělat inspekci sami? A vy jste k tomu kompetentní? No tak pak přijďte do kanceláře. Užijte si to.“

Osaměli jsme. Co teď. Vlezli jsme po schůdkách dovnitř. Loď byla cítit plísní a naftou. Vypadala zašle, ošuntěle. Copak jsme se úplně pomátli? Věděli jsme, že loď je na prodej už dva roky a že za celou tu dobu se o ní nikdo nestaral. Prostě to bude chtít trochu vydrhnout.

Zotvírali jsme všechna (celkem dvě) okýnka a pustili se do práce. Nejprve jsme vyhrabali dva šanony se všelijakými návody, katalogy a dokumenty – vše samozřejmě napůl shnilé. Většina věcí byla navíc švédsky. Původní majitel lodi, starší Švéd, přeplul na této lodi Atlantik a Pacifik až dorazil do Singapuru, kde ho stihla srdeční příhoda a zemřel. Současný majitel koupil loď od jeho rodiny. Víc jsme se nedozvěděli. Listovali jsme tedy tou změtí švédsky, anglicky a německy psaných dokumentů a snažili se získat o lodi víc informací: stáří plachet, ocelových lan takeláže a vůbec všeho zařízení a vybavení lodi. Data na většině dokumentech byla pět až deset let stará. Takeláž dokonce 15 let. To znamená, že většina vybavení už přestala být bezpečná. Možná něco bude fungovat (všechno, jak nás urputně přesvědčoval majitel…), ale doba, kdy to z ničeho nic vypoví službu, už není daleko – tak jsme alespoň byli poučeni moudrou literaturou.

Janička kontroluje seznam položek k inspekci

Chopili jsme se tedy našeho seznamu a položku po položce jsme se dali do inspekce. Za dvě tři hodiny jsme byli hotovi. Některé inspekční skupiny jako třeba elektrický systém, jsme přeskočili úplně: stačil jediný pohled a bylo jasné, že většinu lodě budeme muset předrátovat. Nestandardní dráty, špatné barvy, žádné označení, mnoho drátů odpojených, chuchvalce zrezivělých drátů se povalovaly všude kolem…

Bohužel se nám nepodařilo zajistit vytažení z vody, abychom mohli zkontroloval stav trupu pod vodoryskou. Sbalili jsme si tedy nářadíčko a foťáky a vydali se zpět do kanceláře. Tam jsme si vyjasnili situaci kolem prodeje lodě. Brokerská kancelář prodej nezajišťuje, zajistí jen převody peněz a dokumentů a to pouze jako službu majiteli, protože jde o dobrého kamaráda šéfa kanceláře. Zatím jsme toho velkého kamaráda neviděli, ale ochotou zrovna nepřekypoval.
Vrátili jsme se do hostelu a užili si poslední den v Singapuru. Nechali jsme si vše dobře projít hlavou: loď byla ve strašném stavu. Nešlo jenom o to, že se o ní dva roky nikdo nestaral, ale bylo vidět, že spousta věcí byla na lodi zanedbávána dlouhodobě. Ale už jsme se viděli, jak loď přebudujeme k obrazu svému… Majiteli jsme napsali: „Předběžně máme o loď zájem, ale musíš ještě slevit. Investice do oprav budou podstatné. Rozhodující bude inspekce trupu.“
Naše představa byla asi 30 000 amerických dolarů. Už tak jsme cenu srazili o víc jak deset tisíc hned před prohlídkou a ceny Monsunů v Evropě se pohybovaly kolem 50 000 Eur, pravděpodobně lépe udržovaných, ale i tak bychom rozhodně nepřeplatili. Navíc byl v lodi fungl nový motor.

Volvo Penta D1-30

Na letišti v Singapuru jsme ještě koukli na email: „Chápu vaše důvody. Jsem ochoten jít na 30 000,-.“ Byli jsme jak v sedmém nebi. Jen zpřísněné letištní bezpečnostní opatření nám zabránily, abychom se rozeběhli letištní halou za vítězoslavného řevu. Zatím to jde přesně podle našich představ. Stále ještě je ve hře prohlídka trupu, ale jestli ta proběhne dobře, loď kupujeme. Opravy by nás měly přijít na 30–50% ceny, jak alespoň tvrdí naše moudrá literatura. Nasedli jsme do letadla a dali se do oslavování. Nesměli jsme to ale přepísknout, protože nás ještě čekala cesta na skútru domů do Smaragdové zátoky…

Co teď? Loď máme na dosah ruky, ale jsme si jistí, že neděláme nějakou volovinu? Co budeme s lodí dělat, když je teď skoro 4000km daleko? Stále tu byla otázka, v jakém stavu je trup lodi pod vodoryskou. Možná se objeví nějaké zásadní závady, jako například závažná osmóza, při které na trupu naskakují puchýře, které se vytváří reakcí vody a epoxy. Osmóza může ve vážných případech narušit strukturu trupu. Většinou jde ale pouze o estetickou záležitost… Nebo zjistíme, že loď najela na útes a podstoupila nějakou závažnější opravu, která by mohla trup oslabit.

Po našem neúspěchu s technickými inspektory, kteří byli k mání v Singapuru, nám nezbývalo, než se do tam vydat znovu a udělat inspekci trupu sami.
Našli jsme nejbližší volný termín a zamluvili si dvě hodiny jeřábu v loděnici v maríně Raffles. Naplánovali jsme si, že v Singapuru strávíme alespoň tři dny a pořádně si to užijeme. Lidé jezdí na prodloužené víkendy válet se na pláži, my se budeme přehrabovat v lodi. S majitelem jsme se dohodli, že budeme moci spát na palubě. Budeme tak mít možnost vyzkoušet si, jestli nám bude pasovat, jestli se do ní prostě vejdeme…

Janna při inspekci z vody

Doufali jsme, že z brokerské kanceláře, přesně řečeno od jejího šéfa, který měl být údajně tak velkým kamarádem našeho majitele, jak alespoň majitel zdůrazňoval, dostaneme plnou asistenci. Loď měla být pro jeřáb připravena ve dvě hodiny. Naše letadlo dosedalo ve dvanáct. Žádali jsme tedy, zda by loď mohli pro vytažení připravit. Tak je to ostatně běžné. My se na loď jdeme pouze podívat, manipulovat s ní by měl majitel nebo jeho zástupce.

Nasedli jsme do taxíka a za hodinu jsme byli v maríně. Zajdeme do kanceláře, kde na nás koukají jako na zjevení. Ten velký kamarád se opět vymluvil… Milá paní, která tam byla zaměstnána, nám narychlo sehnala jednoho z mladších brokerů. Ani ten ovšem nevěděl, která bije. Rychlý telefonát šéfovi trochu situaci vyjasnil. My jsme ale byli naštvaní, protože za hodinu měla být loď vytažena a tady nikdo nic neví.

Zavedeme našeho průvodce k lodi, neví totiž, o kterou loď jde, a vysvětlíme mu, že on je podle nás zástupce majitele, že by měl loď převést k jeřábu (jedná se asi o 500m dlouhou výpravu). „To nemůžu,“ křižuje se mladý namydlený, navoněný broker. „Nikdy jsem takovou loď neřídil, ani nevím jak nastartovat motor.“ Aha, zajímavé…
Mladík odběhne shánět člun, který by nás odtáhl. Udiveně se na sebe podíváme: „Serou na nás z vysoka.“

Mladíček přiběhne zpět a za chvíli připrdí motorový člun. Nový problém: někdo musí kormidlovat. Mladík se opět vykrucuje, prý nikdy nedržel kormidlo, přesně řečeno kormidelní páku, v ruce. My odmítáme s lodí cokoli mít. Kdo ví, kam nás člun natlačí, a pak padne zodpovědnost na nás. Jeden chlapík vyskočí z člunu a ujme se kormidla. Přecházíme po břehu do loděnice.

Na cestě zpět k molu

Za chvilku už se loď houpe v závěsech jeřábu. Přichází stařičký zaměstnanec, celá loděnice je čínská, takže s ním můžeme čínsky poklábosit, s hadicí a tlakem loď umývá. Počkáme až voda trochu okape, Janička se chopí foťáku, já vytahuji malé kladívko a pouštím se do proklepávání trupu. K této kontrole jsou třeba jen dobré uši a představa o vnitřní struktuře lodi. Je třeba vědět, kde jsou vnitřní přepážky, protože tam je dunění odlišné, jinak by měl být zvuk stejný. Jak se zvuk změní, znamená to, že jste narazili na nějakou záplatu. Osmotické puchýře nemusejí být vidět okem, ale kladívko a bystré ucho je odhalí. Dokud je trup ještě mokrý, je možno objevit nerovnosti, opravy a puchýře sledováním odlesku slunce nebo alespoň baterky. Začnete na jednou konci a sledujete plynulost odlesku světla a pomalu postupujete na druhý konec.
Za dvě hodiny jsme byli hotoví a loď šla zpět do vody. Objevili jsme několik malých puchýřů, ale jinak se loď zdála být v pořádku. Byli jsme téměř rozhodnutí, že loď kupujeme. Proto jsme nasedli na palubu a zatímco nás zaměstnanec maríny tlačil zezadu člunem, já jsem kormidloval a Janička dělala hlídku na přídi. Brzy jsme byli uvázáni zpět u pontonu. Sedli jsme si a začali kontemplovat nad naší blízkou budoucností.

Zavolali jsme znovu majiteli a sdělili mu výsledek naší prohlídky. Chtěli jsme ještě další slevu. Majitel se oháněl novým motorem Volvo Penta D1-30, který byl pouze dva roky starý a téměř nepoužívaný. Motor byl jeho největším argumentem. Faktem je, že jsme si zjistili, že tento motor stojí nový kolem 7000,- dolarů. Je-li v pořádku, je to opravdu velká výhoda.
Podle hlasu byl majitel velice zoufalý loď prodat. Nebylo divu. Za dva roky se mu to nepodařilo. Náš telefonát skončil s tím, že se musí ještě poradit se svým kamarádem brokerem. Dohodneme se za dva dny. Bylo pondělí, my měli letenku zpět na středu. Chtěli jsme mít jasno před odletem. Už jsme byli rozhodnutí dát i těch třicet tisíc, ale proč ještě trochu nepřitlačit?

Okamžitě jsme se na lodi zabydleli

Zatím jsme se začali zabydlovat na palubě už skoro naší lodi. Otřeli jsme plíseň ve vnitřku a začali se přehrabovat ve skříňkách. Největší humus jsme bez milosti vyhazovali do kontejneru. Loď sice ještě není naše, ale staré plesnivé holinky, tlející kus provazu, zrezivělou plechovku plnou napůl rozpadlých šroubů a podobné poklady asi nikdo postrádat nebude. Za dva dny jsme už byli na lodi zabydlení a co bylo nejdůležitější, zjistili jsme, že i přes to, jak je malá, je v ní spousta místa a hlavně – je nám v ní dobře!

Středa. Den zúčtování a našeho odletu. Ráno jsme zašli do kanceláře, kde jsme měli smluvenou schůzku s „šéfem-kamarádem“. Zastihli jsme ho právě, jak odchází. Představili jsme se. „Vítejte,“ řekl chladně chlapík s prošedivělým plnovousem a nažehleným límečkem. „Mám teď schůzku, nemůžu se vám věnovat. Co byste chtěli?“ Už jsem toho měl dost. „Ano, schůzku máte, ale s námi. Chystáme se koupit loď vašeho kamaráda a očekáváme, že se nám budete bude chvíli věnovat.“

„No dobře, máte toho hodně? Kolik potřebujete času?“

„Myslím, že budeme brzy hotovi,“ kudla v kapse byla už napůl otevřená.

Posadili jsme se do křesílek v malé kóji. Sdělili jsme svojí nespokojenost s tím, že se nám nikdo nevěnuje. „My tu loď fakticky neprodáváme, jenom jí tu ze známosti držíme.“ Aha, takže „ze známosti“. Nakonec to asi nejsou tak velcí kamarádi, jak se majitel domnívá.

„To nás až tak moc nezajímá. Majitel nám řekl, že vy nám budete k dispozici. Asi byste si to mezi sebou měli vyjasnit.“ Chlapík na nás koukal s nosem nahoru. My jsme si ho prohlíželi s očividným opovržením. Loď ale za majitele ani jeho kámoše nemůže. Když jí koupíme, zachráníme jí z hrozného údělu.

Vyšli jsme z kanceláře a zavolali majiteli. Nechtěl už moc slevovat, ale dokázali jsme ho ještě umluvit na 29 tisíc. Tak už je to tady. Po dvou letech, co jsme se rozhodli pro život mořských vlků, jsme udělali první zásadní krok: koupili jsme loď.

Před odjezdem jsme si ještě potřebovali přeměřit dráty takeláže

Nebylo už mnoho času, museli jsme chytit letadlo. Vrátili jsme se tedy na loď, přehrabali ještě jednou veškeré dokumenty a manuály a pobrali, co jsme si mysleli, že budeme potřebovat, nebo co si budeme chtít prostudovat, než se k našemu novému, vlastně našemu prvnímu vlastnímu, domovu vrátíme. Popadli jsme batohy a uháněli na autobus. V letadle jsme opět slavili.

Tentokrát pořádně, skútr jsme totiž nechali zaparkovaný ve Smaragdové zátoce a do Tchaj-peje jsme přijeli autobusem…

„Já chci na opuštěný ostrov!“