Janička se probouzí asi deset minut po mě. Vstaneme a pustíme se do snídaně. Moc nemluvíme. Já jsem nervozní jako pes. Je toho hodně, na co musíme myslet. Nejvíce nás děsí výjezd z maríny, hlavně abychom do nikoho nevrazili. Jen co budeme na volné vodě, tak už to snad nebude tak strašné. Koneckonců tak to taky píše většina našich námořních idolů. Na moři je loď v bezpečí, až pobřeží přináší lodím zkázu.

Po snídani jsme se vydali na poslední obhlídku našeho plavidla. Vše znovu kontrolujeme a opakujeme si, co kdo bude dělat. Proč je toho najednou tak moc? Nezapomeneme na nic? Jak bude loď reagovat? Budeme ji umět ovládat? Co když přestane najednou fungovat motor a my skončíme s rozjetou lodí uprostřed maríny? Ještě před vyplutím jsme si raději zkusili cvičně vytáhnout hlavní plachtu, ale protože jsme byli stále ještě přivázaní u mola a vítr foukal zezadu, víc jak do poloviny stěžně to stejně nešlo. Alespoň jsme pobavili obecenstvo na okolních molech. Nic jsme si z toho ale nedělali, většina z nich na rozdíl od nás z maríny stejně nikdy nevyjede.

Jakmile jsme se konečně rozhoupali k vyplutí, zvedl se silnější vítr – alespoň nám v tu chvíli v maríně připadal dost silný. Trochu jsme zaváhali, ale nakonec jsme se nenechali se odradit a kolem desáté jsme odrazili od mola.

Krátce po vyplutí jsme nejprve vytáhli hlavní plachtu. I přestože Janička stočila špičku lodi do větru, moc to nešlo, příště ji musíme zkusit tahat přes velkou vinšnu na pravoboku, která slouží především k navíjení otěží kosatky. Trochu nás to rozmrzelo. Hlavní plachta je přeci nejdůležitější věc na lodi a ta musí fungovat bezvadně. Inu zelenáči. Až později jedna dobrá duše s úšklebkem poznamenala, že kdo maže, ten jede. Když jsme pak kolejnici ve stěžni, kterou je hlavní plachta vytahována nahoru, nastříkali silikonovým sprejem, i Janička dokázala vytáhnout plachtu téměř bez navijáku.

S potem v tváři jsme nakonec hlavní plachtu vypnuli a užasle jsme koukali na tu ohromnou plochu. Janička od kormidla, já od stěžně. Stále jsme jeli na motor a plachta se jenom bezmocně třepala ve větru. „Naber vítr!“ Janička se opřela o kormidlo, Janna se pod náporem čerstvého větru naklonila na bok. „Neutrál a pak to chcípni!“ Já jsem zatím skočil do lodi, připraven zavřít přívod mořské vody do chladiče. Rozhostilo se ticho. Rychle jsem zatáhl za páku bronzového ventilu a vyskočil na palubu. Janna vesele rozrážela vlny a Janička se za kormidlem celou radostí jenom rozplývala.

„Puč mi to!“

„Nepučim! Di vodsaď! – To je boží!“

Ukázalo se, že ovládat naší pětitunovou plachetnici je ve skutečnosti hračka. Koneckonců, plachtit jsme jakžtakž uměli z Mirroru a všichni nám říkali, že kdo se naučí na malých loďkách, velké zvládne s přehledem. Hned jsme si začali hrát s trimováním plachet a za chvilku jsme loď měli krásně vyváženou.

Ten pocit, kdy loď sama jede! Pustíte kormidlo, plachty jsou perfektně vypnuté, loď drží směr. Není třeba sledovat silnici, sekundy taky nic neznamenají. I minuta je dlouhá doba. Jdu do lodi, kouknout na polohu a ztlumit VHF, ze kterého řve populární stanice Channel 16. Pro suchozemce zvyklého na řízení vozidel, které vyžadují neustálou pozornost, je plavba na lodi povznášející. Loď je živá, veze vás, stará se o vás. Nechá vás všímat si světa kolem, nechá vás žít. Navíc na rozdíl od našeho plachetního člunu Mirror, který divoce poskakoval na každé vlnce, Janna se s majestátným klidem přenášela po daleko větších vlnách, které na Mirroru při chvilce nepozornosti znamenaly převrácení a nechtěnou koupel v moři.

Chvíli jsme se jen tak vozili a cvičili si obraty proti i po větru. Pluli jsme v poměrně úzké plavební dráze Jurong Strait, po pravé straně jsme měli Malajskou hranici a mělčiny a na levoboku singapurskou průmyslovou zónu, remorkéry a hlídkové lodě pobřežní policie. Kousek dál byla navíc potopená skála a malý ostrůvek, plno bójí a rybářských chatrčí na vodě. Na nedostatek příležitosti k manévrování a navigaci jsme si nemohli stěžovat. Chtěli jsme si vyzkoušet všechno. Hlavně katastrofy. Nejprve jsme začali réfováním – neboli zmenšením plochy plachet, která se provádí za bouří. I to se nám brzy omrzelo.

„Hodim do vody vestu a zkusíme si záchranu muže přes palubu.“

„Teď ne! Mě se to takhle líbí.“

Jeli jsme tedy dál a tak nějak se to přihodilo a najednou křičim:

„Otočit loď, něco jsme ztratili. Man overboard!“

Najet dostatečně blízko k objektu ve vodě a přitom ho nepřejet bylo už trošičku složitější. Podařilo se nám to asi až na třetí pokus. Z povzdálí nás pozorovala znuděná hlídka pobřežní policie a projíždějící masňáci v super jachtách nám vždy věnovali blahosklonný pohled a nechali nás poprat se s vlnami, které jejich plovoucí bary vzdmuly.

Vestu jsme vylovili a začali pomýšlet na návrat. Chtěli jsme doplachtit až k maríně a ještě to byl kousek cesty. Začal odliv, takže jsme ještě dobré dvě hodiny zuřivě bojovali proti silnému proudu. Před vjezdem do Raffles jsme se zadrženým dechem nastartovali motor a poměrně ladně jsme přirazili k našemu molu.

Za dobrý sportovní výkon jsme se odměnili koupelí v bazéně, „naložením“ do vířivky a gnochi se špenátovo-sýrovou omáčkou z australských zásob, které nám dali naši američtí přátelé-sousedi Stephanie s Warrenem z Mico Verde poté, co jim došel plyn a oni se rozhodli, že na těch pár dní, které jim v Singapuru zbývaly, už jim nestojí za to bombu doplňovat.

Jak už jsme psali posledně, Warren se Stephanií se po 4,5 letech rozhodli s životem na moři skončit a Warren se chystá pracovat pro Microsoft v Pekingu. Když už se blížil den jejich odletu, pozvali nás na vynikající pivo do jedné německé hospody v centru. Celou dobu jsme se s Péťou třásli, kolik nás ten výlet asi bude stát, ale Warren na závěr večera vytáhl velkoryse svou novou firemní Visa kartu a prohlásil, že dnes platí Bill Gates. Naši „americkou“ noc v Singapuru jsme zakončili opravdu pozdní večeří (mohlo být tak půl jedenácté) jak jinak než hamburgery v Carl’s Jr. Obvykle hamburgery a jiné fastfoody moc nemusíme, ale tyhle byly opravdu vynikající, a tak jsme si slíbili, že se na ně před naším návratem na Tchaj-wan ještě alespoň jednou vypravíme.

Na druhý den jsme si podali „sailing plan“ (v Singapuru si nemůžete jen tak vyjet, musíte říct kdy a kam a navíc musí mít každá loď responder AIS, aby vás pobřežní policie měla stále na „očích“) na výpravu do tzv. Reclaimed Land, což je místní vyhlášený jednodenní výlet s piknikem. Nakonec jsme ale museli plachtění odložit, protože jsme nemohli nastartovat motor! Ještěže se nám podobná věc nestala někde na moři před návratem do maríny. Vypadá to, že Neptun je nám nakloněn!

Rychle jsme vytáhli operační manuál k našemu Volvu a začali zkoumat, kde je zakopaný pes. Krátká inspekce odhalila, že nešlo o žádnou katastrofu, pouze se nám do palivového oběhu dostal vzduch. Motor stále ještě napájíme z kanystru, což není právě ideální, ale palivová nádrž je bohužel stále plná řas a dalších nečistot. Původně jsme ji chtěli okamžitě vyčistit, ale během oprav v loděnici jsme zjistili, že do ní není žádný snadný přístup, a tak jsme z ní prozatím pouze vypumpovali starou naftu. Do našeho odjezdu ze Singapuru nezbývalo mnoho času, a proto jsme se nakonec rozhodli, že kompletní vyčištění odložíme až na léto. Dali jsme přednost plachtění, i když to znamenalo mít neustále v kokpitu přivázaný kanistr nafty a jak jsme právě podle manuálu zjistili také risk, že pokaždé, když hadici, jíž se čerpala nafta do motoru, z kanistru vyndáme, dostane se skrze ni do obvodu motoru vzduch, který je třeba ručně odpumpovat, než je možné motor znovu pustit.

Podruhé vyplout se nám tedy nakonec podařilo až na druhý den. Tentokrát téměř nefoukalo, takže jsme měli možnost vyzkoušet si i naše dva spinakery (obrovské plachty z lehkého nylonu, které se používají pro plavbu po větru). A když přestalo foukat úplně, prostě jsme jen tak driftovali, skákali do vody, koupali se a užívali si krásného dne. V tu chvíli jsme si nedokázali představit, že za pár dní už budeme muset Jannu opět na čas opustit. Prázdniny nám končí, je na čase vrátit se zpět na Tchaj-wan, opět zasednout do školních lavic, k počítačům, oprášit odbornou literaturu. Trochu jsme si loď osahali, leccos jsme vyspravili. Za pár měsíců budeme zpátky, doděláme to nejnutnější a vyplujeme. Naším hlavním cílem bylo dostat loď na Tchaj-wan, což se nám nakonec povedlo, ale trvalo to poněkud déle, než jsme původně plánovali…

***

Opět v loděnici

Hned po příjezdu do Singapuru jsme se vrhli po hlavě do kolotoče manuální práce, která byla prokládána občasnými návštěvami v železářstvích a v námořním hokynářství u Jessie na Kitchener Road, kdykoli jsme zjistili, že nám opět něco chybí. Byli jsme natolik ponořeni do myšlenek a plánů, které se týkaly všech těch oprav, co nás čekaly, že jsme ani neměli čas přemýšlet o tom, zda to, co děláme, není tak trochu šílené, zda toho nebudeme jednou (možná už velice brzy) pořádně litovat…

Stačili jsme jakžtakž poklidit loď, znovu lokalizovat, kde jsou uschovány náhradní díly a nářadí, které jsme podědili po předchozím majiteli (bohužel ani jednoho nebylo mnoho), identifikovat další potencionální úkoly do našeho stále se prodlužujícího seznamu (jako například, když jsme vydrhli a nafoukli člun, abychom vzápětí zjistili, že je děravý a zpráchnivělý natolik, že ho můžeme rovnou vyhodit a začít se shánět po novém), vyzvednout si první várku objednaného zboží u Jessie a už byl čas vytáhnout Jannu opět na břeh a pustit se do oprav.

V plné výzbroji

Stále jsme ještě tak trochu uvažovali o tom, že si možná necháme něco udělat přímo od loděnice, ale když nám řekli, kolik by to stálo, srdečně jsme se zasmáli a všechny pochyby, že na to sami nestačíme, jsme rychle vytěsnili z našich myslí – nic jiného nám tak jako tak nezbývalo. Dokonce i power-wash jsme tentokrát odmítli, vždyť jsme Jannu vytahovali před necelými dvěma měsíci v rámci inspekce a ani tehdy nebyla moc porostlá. Nějakého toho vilejše zvládneme s houbičkou a škrabkou sami, na to nepotřebujeme vysokotlakou hadici za nehorázné peníze.

Celá loď byla neustále plná nářadí, oblečení a náhradních dílů

Co se konkrétních oprav lodi týče, tam jsme samozřejmě měli větší obavy než u nějakého mytí, ale nakonec jsme si ještě gratulovali za to, že máme hluboko do kapsy a dostatek odvahy a času pustit se do práce sami – jednak budeme mít kontrolu nad tím, co děláme, přeci jen je to naše loď, a tak si dáme záležet, a především, což jsme si předtím neuvědomili, budeme pracovat pouze na svém vlastním plavidle, ne na dvaceti najednou. Jinými slovy, co nám trvalo přibližně čtrnáct dní, se na ostatních plachetnicích v loděnici protahovalo na dlouhé týdny až měsíce. Jak jsme tak pozorovali dělníky, kterých bylo oproti celkovému počtu lodí poskrovnu – tu utáhli ono, pak přelezli na druhou loď povolit tamto, chvíli natírali katamarán opodál, aby se za chvíli přemístili brousit něco na luxusní jachtu na druhé straně dvorku – začali jsme chápat, proč opravy v loděnicích tak dlouho trvají. Ne že by to ale byla jejich chyba, prostě nestíhali a stíhat nemohli. Zároveň ale museli na všech lodích vykazovat určitý pokrok, když náhodou přidupal rozzlobený majitel lodě v obleku od Armaniho, kdy že už to bude hotové, že už chce sakra zpátky na vodu a neříkal to zdaleka tak slušně.

Výhled po loděnici z kokpitu

A tak jsme se připojili ke skupince dočerna opálených dělníků, Indů a Malajců (správce loděnice a jeho zástupce byli Číňané) a stejně jako oni jsme každý den kolem sedmé hodiny po vydatné snídani, dokud ještě nezačalo pražit nemilosrdné spalující slunce, nastoupili do práce v jakžtakž čistém oblečení, abychom skončili večer kolem šest, kdy se v Singapuru už stmívá, propocení, špinaví a šťastní – to když se nám zrovna dařilo, popřípadě deprimovaní, protože zdánlivě snadná položka na seznamu se opět zkomplikovala a nám připadalo, že naše celodenní snažení není nikde vidět. Ušmudlaní a hladoví jsme se odebrali do sprch a dávali pozor, abychom se cestou náhodou neotřeli o něčí bílou košili.

Bazénový komplex v maríně

Raffles Marina byla jedním z nejdražších jacht klubů v celém Singapuru, ale my jsme měli to štěstí, že nás tam nechali stát za nejnižší sazbu, protože se zrovna obávali odlivu lodí do nově vystavěné maríny opodál. Členství v RM je věcí prestiže a většina členů ani neměla lodě a chodila sem občas na jídlo do předražené restaurace nebo o víkendu s dětmi do bazénu. Celý tento nablýskaný komplex jacht klubu s nádhernými koupelnami, kde člověk dostal na požádání pokaždé obrovskou bílou osušku a župan, odděloval od loděnice obrovský hangár, ve kterém byly v několika patrech uskladněny motorové čluny všech velikostí. Některé tam očividně stály už hodně dlouho, některé vyjížděly častěji a ty pak spouštěl pokaždé na vodu obrovský jeřáb. Vždy když jsme se kolem oběda (ten se sestával většinou ze studené konzervy nebo toustů, protože jsme ještě neměli na lodi sporák a plyn) nebo před večeří (uklizečky nás odkázaly na levnou zaměstnaneckou jídelnu) vydali do sprch, abychom si umyli ruce, a vynořili jsme se upatlaní a rozcuchaní z vrat hangáru mezi ty nažehlené límečky a naškrobené košile, připadali jsme si jako bychom sem spadli z jiné planety. Někteří z nich na nás opovržlivě mrkli koutkem oka, jiní na nás na okamžik upřeli nevěřícný soucitný pohled, ale nám to bylo fuk. Přes všechnu tu dřinu bychom s nimi neměnili ani za nic.

Naše lože v kokpitu

Po večeři jsme si občas zašli už čistí do bazénu, ale většinou jsme byli tak unavení, že jsme se jen naložili na chvíli do vířivky, načež jsme se odebrali skrze hangár zpátky do loděnice, vyšplhali po žebříku na Jannu, poklidili v kokpitu, roztáhli noviny, kterými jsme zakryli všechnu tu špínu a prach, vytáhli madrace, spacáky a repelent, bez kterého by se noc v kokpitu neobešla, a poté co jsme si prošli naší technickou literaturu, abychom si zopakovali, co nás následující den čeká, ulehli jsme konečně ke spánku. Za námi se na zadním stěhu houpal trh zelených banánů a nad hlavou zářily hvězdy. Co víc bychom si v tu chvíli mohli přát.

Nechceme vás zatěžovat zbytečnými podrobnosti okolo toho, jak probíhaly jednotlivé opravy, a tak se pokusíme o jednoduchý výčet těch nejzákladnějších věcí, které jsme za těch čtrnáct dní v loděnici stihli.

Jedním z nejdůležitějších úkolů byla výměna starých a potenciálně nebezpečných průchozích ventilů (gate valves) za bezpečnější a hlavně novější kulové bronzové ventily (ball valve seacocks) Groco. Zároveň jsme chtěli zalepit velkou část otvorů pod vodoryskou – z původních 10 jsme plánovali jejich počet pro začátek zredukovat na čtyři. Nejprve jsme vyhodili záchod (lodní záchody jsou poruchové a drahé, ten náš navíc zabíral moc místa, vyměníme ho za kyblík) a strávili půl odpoledne demontáží staré jímky (holding tank), protože to vyžadovalo mimojiné rozebrání celé toaletní skříňky a výsuvného umyvadélka. Celou dobu jsme se modlili, aby nás v jímce nečekalo ještě nějaké „překvapení“ po původním majiteli, ale nakonec se ukázalo, že je jímka nejen prázdná, ale i prorezlá. Jinými slovy, kdyby tam něco bylo, nejspíš už by to dávno vyteklo…

Díra po ventilu prozrazuje, že náš trup je opravdu bytelný!

Demontáž ventilů, do kterých je sváděna voda z kokpitu a které se nacházely hned vedle motoru v úzké skříni, se ukázala ještě komplikovanější. Kolem záchodu se člověk aspoň trochu vešel, ale tady byl mezi každým ventilem a motorem prostor sotva na protažení dlaně. Zarezlé ventily se navíc odmítaly pohnout, ať za ně Péťa rval sebevětší silou, až nám nezbylo než vrchní část prostě upilovat. Protože byl ale kolem motoru tak stísněný prostor, bylo nutné řezat přímo čepelí pilky na železo a člověk se navíc musel vmáčknout mezi schody do kabiny a část zadního lůžka. Když už Péťu chytaly křeče po celém těle, jak se u toho pilování kroutil, vystřídala jsem ho já. Tak to šlo celé odpoledne a navečer jsme konečně slavnostně nastoupili s gumovou palicí a odřezané ventily vybušili ven z lodi. Následovala rozbitá lednice spolu s částečně zpráchnivělou izolací, zpuchřelé hadice, šedesát litrů bůhví jak staré nafty, kterou jsme pumpovali půl dne z útrob nádrže (od instalace nového motoru jezdila Jannana naftu z kanistrů, protože ani vyčištění nádrže starý majitel jaksi nezvládl), a další spousta všelijakého harampádí, které úspěšně zaplňovalo kontejner v loděnici.

Čištění studánky, která byla plná zaschlého mazu

Když zrovna Péťa zápasil s nějakým zarezlým závitem či zkoumal, jak co nejefektivněji rozebrat kus nábytku, aby se dostal k tomu, co bylo za ním, já jsem neustále lezla nahoru a dolu po žebříku s kýblem vody, hadrem a kartáčem a čistila nekonečné nánosy plísně, špíny a mazu. Občas i toto vyžadovalo vmáčknout se do prostor, o kterých by si člověk pomyslel, že se tam prostě nemůže vejít. Když jsme si s mým mladším bratrem hrávali jako děti v prázdném peřiňáku na kosmickou raketu, nenapadlo mě, že ve svých šestadvaceti letech budu dobrovolně lézt do ještě menších prostorů a zavírat se v nich s hadrem a kýblem plným mýdlové vody s přídavkem sava. Jakmile byla loď částečně zbavena starého harampádí, nové bronzové ventily nainstalovány a všechny zbývající díry připraveny k zalepení, vytáhli jsme znovu naše moudré knihy, tentokráte Sailboat Hull and Deck Repair od Dona Caseyho, a pustili se do velkého lepení. Nejprve jsme zespoda každé díry nalepili záplatu ze skelného laminátu, a když zatvrdla, zalili jsme zbytek díry zahuštěným epoxidovým lepidlem, které jsme po zaschnutí opět přelepili uvnitř lodi další záplatou, aby nám naše „zátka“ během plavby náhodou nechtěně neexplodovala následována gejzírem vody. Zahuštěné epoxidové lepidlo jsme použili také na opravu několika puchýřů, které jsme nejprve opatrně propíchli, očistili a nechali pořádně vyschnout. Zatímco Péťa začal se šmirglováním lodi, já jsem slavnostně strhla staré jméno Windtrotter.

Modrý od hlavy až k patě

Šmirglování se vůbec ukázalo jako jedna z nejhorších prací, které jsme v loděnici podstoupili. Na Jannině trupu se za ta léta, kdy se plavila světovými oceány, nastřádalo několik vrstev barev a dostat je dolů nebyla vůbec sranda. Normálně bychom barvu odstraňovali za mokra, ale v loděnici nám odmítli zapůjčit kompresor, a tak nám nezbylo než použít elektrickou brusku, což ovšem vyžadovalo pracovat nasucho. Po třech dnech šmirglování byla modrá nejen Péťova původně bělostná kombinéza, ale i červený šátek, kterým si ovazoval hlavu, a přestože používal celou dobu ochrannou masku s filtrem, smrkal i prskal modře. Jemný modrý prášek jsme pak smývali z lodi ještě dlouho poté, co už jsme byli z loděnice zpátky na vodě u doku. Také naše šmirglovací bruska vypověděla po třech dnech šmirglování službu, jednoduše to v ní zaprskalo, začoudilo a bylo po ní. Trochu nás to zamrzelo, ale náladu jsme si tím malým incidentem zkazit nenechali. Teď už zbývalo jen natírání. Náš návrat na vodu se blížil mílovými kroky. Na to konto jsme se rozhodli, že máme nárok na odměnu a vydali se poprvé do klubové restaurace na slavnostní večeři. Dokonce jsme se rozšoupli natolik, že jsme si k tomu objednali džbánek piva.

Pauza mezi šmirglováním

Natírání samotné se obešlo bez větších komplikací (místo drahého sprejování jsme použili klasickou metodu pomocí válečků), a za dva dny na to, těsně před Čínským novým rokem, jsme se už pohupovali zpátky na vodě. Jediné, co tak trochu zkalilo naši radost, byly blbě nainstalované ventily, kterými začalo brzy téct. Vlastně z nich v místě, kde přiléhaly k trupu, jen po několika vteřinách vždy ukápla miniaturní kapička vody, rozhodně nic, co by dokázalo potopit loď. Přesto jsme si v tu chvíli nadávali do pitomců a litovali, že jsme uposlechli brožur a aplikovali pouze předepsanou dávku lepidla, místo abychom podstavec ventilu v lepidle utopili a pak zbytek, který vytekl, prostě jednoduše po zaschnutí odřízli. No co, žádný učený z nebe nespadl, příště už budeme chytřejší! Naši noví známí Warren se Stephanií, kteří po několika letech na moři mířili zpět do života na pevné zemi a se kterými jsme se seznámili v loděnici, když vytahovali svou loď za účelem inspekce pro potencionálního kupce, nás utěšovali, že podobné chyby jsou naprosto normální a žádná loď není naprosto „suchá“. Museli jsme vypadat hodně zkroušeně, protože nás obratem pozvali večer na skleničku na Mico Verde, Westsail 32, která byla do samotného prodeje stále jejich domovem. Warren dostal nabídku pracovat pro Microsoft v Pekingu a Stephanie pomýšlela na studium MBA v nějakém mezinárodním programu. Chápali jsme, proč se tak rozhodli, ale přesto jsme si nedokázali představit, jak si budou po tak dlouhé době na osamělém, tichém oceánu, kde jim dělaly po většinu času společnost jen voda, měsíc a hvězdy, zvykat na ruch a smog jednoho z největších velkoměst na světě…

Téměř kompletně rozmontovaná kuchyňka

Když už jsme u těch katastrof, úplně bych zapomněla na šok, který jsme si málem přivodili při montáži sporáku. Ještě v loděnici jsme se jednoho dne po večeři rozhodli napravit celodenní bilanci úspěšnosti prací tím, že namísto obvyklého výletu do vířivky nainstalujeme, tedy lépe řečeno v první fázi zatím pouze přemístíme náš nový sporák do vnitřku lodě a vsadíme ho na předem určené místo do kuchyňské linky. Nejprve jsme museli krabici se sporákem vybalancovat po žebříku nahoru do kokpitu, což se ukázalo kupodivu snazší, než jsme si původně mysleli. Pak jsme se ale podívali na vchod do kajuty, pak na sporák, zpátky na průchod do kajuty a nakonec s hrůzou jeden na druhého: „To se tam přece nemůže vejít!“ Uvnitř v kuchyňce jsme si sice místo na nový sporák několikrát přeměřili během našeho posledního pobytu na lodi, ale jaksi nás nenapadlo, že bychom si měli také ověřit, že náš sporák s „největší troubou, jaká byla na trhu“ proneseme dveřmi! Kdepak groteska či satira, toto byla syrová, ničím nepřikrášlená realita! „Sranda“, která nás mohla stát lehce přes tisíc dolarů! Neztratili jsme ale hlavu, znovu zvedli sporák a zkusili, zda máme opravdu víc štěstí než rozumu a podaří se nám ho nějakým zázrakem do lodi opravdu vpasovat. Vchod do kajuty se totiž odspodu rozšiřuje, a tak je možné, že se nám podaří sporák „nasadit“ seshora do lodi v místě, kde se odsunuje poklop nad schody kajuty. Na každé straně mohlo být tak půl centimetru, ale náš sporák byl opravdu uvnitř lodi! Zbytek bude legrace…

Teď už jen odříznout lem A JE TO!

Ó, jak jsme se mýlili! Poté co jsme odmontovali kus starého nábytku, který musel pryč, aby udělal místo pro nový sporák, zjistili jsme, že sporák se tam díky ozdobným lemům na obou částech kuchyňky stále ještě nevejde. A tak jsme znovu popadli šroubováky a rozebrali další kus nábytku, přičemž jednu část jsme dokonce museli uříznout. Když bylo hotovo, zametli jsme piliny, chopili se sporáku a zkusili to znova. V tuhle chvíli sporák do určeného prostoru tak tak pasoval, ale pouze za předpokladu, že uřízneme a upilujeme kus ozdobného kování na jeho levé části. Vem to čert! Říkali jsme si. Hlavně když tam ta bestie bude nějak usazená a my si konečně budeme moct jít ustlat na noviny do kokpitu! Mezitím se totiž už dávno setmělo, a tak jsme si museli vzít čelovky, abychom na tu destrukci vůbec viděli. Zatímco Péťa nemilosrdně ohýbal kus sporáku předtím, než ho ještě netrpělivěji odřízl pilkou na železo (chvilku to trvalo, vypadá to, že když už nic jiného, je náš sporák z opravdu kvalitní oceli), neubránila jsme se asociaci na jeden z mých nejoblíbenějších Večerníčků – v tu chvíli jsme si opravdu připadli jako Pat a Mat v A JE TO! Musíme si ale přičíst kredit za to, že na rozdíl od těch dvou packalů výsledek naší práce nakonec vypadal nad očekávání dobře. Většina návštěvníků si odříznutého kování ani nevšimne, pokud je na to sami předem neupozorníme!

Kam se hrabe Ježek v kleci!

Ale aby toho nebylo málo, akce sporák měla pak dohru ještě v létě, když jsme montovali plynové bomby a celou instalaci dokončovali. Poté co jsme na zadní stranu sporáku připevnili hadici, která do něj přivádí plyn, byli jsme opět nuceni vyzkoušet nejrůznější techniky, než se nám podařilo sporák přišroubovat k dřevěné přepážce lodi (bulkhead), aby nám během cesty nespadl na nohy. Jako nejúspěšnější se nakonec ukázala tato: zatímco Péťa se lámal v pase nad sporákem se šroubovákem, na jehož konci měl izolepou přichycený šroubek, a snažil se trefit do miniaturního otvoru na vrchním lemu sporáku, já jsem se vykláněla ze sedátka a snažila se pomocí pinzety udržet na opačné straně dírky matku nalepenou na izolepě. Museli jsme to celé několikrát opakovat, než jsme uspěli, ale nakonec se opět ukázalo, že s trochou selského rozumu vyzraje člověk i nad záhyby a skulinkami lodního prostoru!

Jeden z nových výtahů

Zpět na vodě jsme si nejprve naordinovali pár dní volna a šli se podívat po Singapuru, kde jsme samozřejmě absolvovali povinnou návštěvu u Jessie a kromě jiného nakoupili lana na nové výtahy a otěže pro všechny plachty, protože po dvou letech, kdy je původní majitel po poslední plavbě jaksi zapomněl uklidit do bezpečí vnitřku lodi a ony tak byly vystaveny neustálému záření tropického slunce a slanému vzduchu, nešlo jinak než všechna lana vyměnit. Vytáhli jsme tedy další příručku a znovu oprášili postup splétání lan, který jsme si na podzim na Tchaj-wanu předem nacvičili. Nejprve jsme s tím tak trochu bojovali, ale poté co nám Warren se Stephanií půjčili svou zázračnou „splétací hůlku“ (splicing wand) a Péťa vymyslel techniku na zatahování oka na samém závěru celého procesu (páku pomocí dvou navijáků), šlo to jako po másle. Splétání mě natolik bavilo, že zatímco Péťa s pomocí Boatowner’s Mechanical and Electrical Manual od Nigela Caldera přetahoval dráty a opravoval spoje, které předchozí majitel tak rád prostě jen tak slepil elektroizolační páskou, já jsem kromě výtahů a stěhů spletla také oka na lanech, které jsme plánovaly použít jako nová lanka zábradlí namísto popraskaných drátů – lano je jednak příjemnější na dotyk a lépe se za něj chytá, a především pokazí-li se, jednoduše ho opravíme či rovnou vyměním za nové. Poté co jsme Jannu převlékli do nového „hávu“ (lanoví) a nalepili slavnostně nové jméno na záď, byli jsme nachystáni na slavnostní první plavbu, která měla být zároveň naší první plavbou na velké plachetnici vůbec! Věděli jsme, že základy už známe z plachtění na našem plachetním člunu Mirror, ale i tak jsme měli jisté obavy… Jak bude loď reagovat? Budeme ji umět ovládat? A co motor? Nebudou s ním problémy? Byli jsme připravení podstoupit další část našeho velkého dobrodružství!

Péťa přivazuje naše nové zábradlí

Janička odstraňuje krycí pásku poté, co jsme znovu přilepili přední luknu

Formální náležitosti jsme měli za sebou a to, co přijde, už bude jen na nás.

Měli jsme před sebou velké opravy, které bylo třeba dobře naplánovat. Nikdy jsme nic podobného nedělali a zaplatit si lidi, kteří by pracovali za nás, jsme si jednak nemohli dovolit, a především jsme si chtěli udělat maximum sami. Přesto jsme se nedokázali zbavit strachu. Co když provedeme nějakou pitomost, jejíž oprava nás bude stát ještě víc než práce najatých „expertů“? Začali jsme tedy vytvářet seznam úkolů velkých, důležitých, neodkladných, urgentních a přednostních. Kategorie se kupily úměrně k počtu potřebných oprav.

Nakonec jsme museli rozbrat, co se dalo

Brzy jsme měli seznam několika nejvážnějších věcí, se kterými bychom si možná mohli nechat pomoci. Začali jsme obesílat potenciální loděnice v Singapuru. Nebylo jich mnoho, protože jsme potřebovali vytáhnout loď na břeh a takovéto služby nabízely jenom dvě z nich. Jednu loděnici jsme měli přímo pod nosem v Raffles maríně , kde Janna stála. Druhá byla v Ponggolu na druhé straně ostrova, ale jak se ukázalo, byla dražší a komunikace s nimi nebyla zrovna nejlepší. Navíc abychom se dostali do Pongolu, museli bychom obeplout celý Singapur, protože severní část Singapuru je spojena s Malajsií náspem, a nemusíme zdůrazňovat, že první plavbu na Janně jsme si představovali jinak než kličkovat jedním z nejfrekventovanějších přístavů na světě, uhýbat tankerům, objíždět tahače a bagry. Hnus.

Součástí příprav na opravy byly také plány, kde Janna zůstane stát, až ji spustíme zpět na vodu. Ještě minimálně dva roky jsme měli zůstat na Tchaj-wanu, a tak jsme samozřejmě začali plánovat, jak tam Jannu dostat. Existují vlastně dvě možnosti jak přepravit jachtu přes moře. Tu první z nich, tj. poslat ji nějakou dopravní společností, jako jsme si nechali poslat člun z Austrálie, jsme hned zavrhli. Přišlo nám potupné, aby krásné oceánské plavidlo bylo převáženo jako zásilka, a navíc tolik jsme o kontejnerové dopravě už věděli, že nebylo těžké si domyslet, že to bude pekelně drahé. Zaplatit si kontejner je jedna věc, ale zaplatit nadrozměrný objekt, který se do kontejneru nevejde a navíc se pro něj musí nechat vyrobit speciální lože, by nás asi finančně úplně odrovnalo. Přesně řečeno bychom na to asi ani neměli.

Přesně srážce s něčím takovým jsme se chteli vyhnout!

Druhou možností jak loď na Tchaj-wan dopravit byla plavba, dlouhá minimálně 2000 námořních mil, ke které je třeba nejen čas (cca měsíc), ale hlavně zkušenosti. Ani jednoho jsme neměli na rozdávání. Ještě bychom si mohli najmout kapitána, který by nám Jannu přepravil, ale taková normální taxa je dva americké dolary za námořní míli plus uhrazení všech dalších výloh, jako jsou letenky tam i zpět, vybavení, potraviny atd. Chvíli jsme tuto možnost zvažovali, ale pak jsme si řekli, že není kam pospíchat, budeme sice ještě nějaký čas na suchu, ale ono nám jistě neuškodí pro začátek jenom malé krůčky.

Největším problémem, který plavba ze Singapuru na Tchaj-wan představuje, je nutnost projet Jihočínským mořem, oblastí nechvalně známou pro velmi špatné povětrnostní podmínky. Každý námořník ví, že vítr není nikdy takový, jak by si ho člověk přál. Buď to fouká málo nebo moc a většinou ze špatného směru. Navíc v Jihočínském moři hrozí téměř po celý rok nebezpečí tajfunů, které se rodí většinou na východ od Filipín v Tichém oceánu a pak se ženou směrem severozápadním. I to se ale v posledních letech mění a tajfuny se v tomto regionu vytvářejí téměř kdekoli a putují kamkoli. Kolují také pověsti o tom, že v jižní části Jihočínského moře kolem ostrovů Anambas a Natuna-besar jsou piráti, stejně tak v Suluském moři. Nicméně plavba až do Brunei by měla být víceméně klidná (pouze je tu zaznamenán častý výskyt elektrických bouří). Jak se dostanete k severnímu cípu Bornea, máme na výběr ze dvou tras.

View Singapore to Taiwan in a larger map

Jedna vede tzv. Palawanskou cestou po západním pobřeží filipínského ostrova Palawan, kde jsou poměrně úzká místa s nevyzpytatelnými útesy po obou stranách, a téměř neustále se musíte hrozit náhlé změny počasí. Jinými slovy, protože základním pravidlem pro bezpečnou plavbu za špatného počasí je udržovat si uctivou vzdálenost od břehu, plavba touto cestou s sebou nese určitá rizika. 

Druhá trasa vede kolem severního cípu malajské provincie Sabah. Místo abyste najeli na Palawanskou cestu, zahnete vpravo, projedete Balabackou úžinou do Suluského moře, a pak po východním pobřeží ostrova Palawan do přístavu Puerto Princesa, odkud pokračujete dál na sever.

Vlastně je možné jet také přímo napříč Jihočínským mořem kolem Vietnamu a Paracelských ostrovů směrem na Hongkong, ale tato cesta se malým lodím, a především plachetnicím, nedoporučuje.

Konečně máme nový sporák!

Pokud jde o čas, měli jsme k dispozici dva měsíce o letních prázdninách, které jsou na Tchaj-wanu stejně jako u nás v červenci a srpnu. Ještě ze září bychom mohli týden či dva ukrojit… Vzali jsme ale rozum do hrsti, kdo spěchá… O té velké plavbě až na Tchaj-wan jsme si samozřejmě nechali dál zdát a, byť jen cvičně, začali jsme plány spřádati, vypisovali jsme si, jaké mapy budeme potřebovat, pročítali plavební příručky a sledovali vývoj počasí.

Nejprve nás stejně čekalo první velké kolo oprav, během kterých jsme v rámci zimních prázdnin plánovali přebudovat v Singapuru Jannu na náš nový domov. Z Amazonu jsme už měli nějaké to moudré čtivo a něco dalšího jsme si nechali poslat. Dnem a nocí, jak nám dovolily naše doktorandské povinnosti, jsme studovali, dělali si poznámky, prohledávali internet, diskuzní fóra, osobní stránky námořníků na malých lodích a z toho všeho jsme kompilovali velký seznam nápadů, prací, postupů a návodů. Rozpočet byl jasný (asi 10 tis. USD), takže jsme jenom museli vměstnat do jeho úzkých stěn to nejdůležitější. Muselo ještě zbýt na letenky, zaplacení maríny (zatím jsme nevěděli, kolik budeme platit) a jídlo…

Janička s lanem na takeláž

Už když jsme byli v Singapuru na druhé etapě technické inspekce Janny, navštívili jsme místní jachtařské chandlery (neboli hokynáře) a měli to štěstí, že jsme navázali dobré kontakty s nejlevnějším (tedy lépe řečeno nejlevnější, protože šlo o ženu) z nich, Jessie z firmy Marintech, která sídlí nedaleko stanice metra Farrer Park. Hlavním zdrojem jejího zboží je americká firma Westmarine, jejíž internetový katalog se rázem stal našim druhým domovem.

Objednat nějaké drobnosti není velký problém a za dopravu se nic neplatí. My jsme ale potřebovali sporák, bomby na plyn a nové ocelové lano na takeláž. Chvíli jsme bádali a konzultovali, jaký sporák si máme objednat, a nakonec jsme vybrali ten největší, jaký byl momentálně k mání. Čtyři plotýnky, ale především největší trouba na trhu. S ocelovým lanem už to zase tak jednoduché nebylo. Na výměnu takeláže Janny budeme potřebovat cca 100 metrů sedmi milimetrového lana. Podařilo se nám najít distributory, kteří byli levnější než Jessie. Platila by se tam navíc doprava, ale i tak by to vyšlo levněji. Napsali jsme tedy Jessie, jestli by nám to lano nemohla objednat. Jessie, jako správná obchodnice, byla asi dotčená, že jsme našli něco levnějšího než má ona, a obratem napsala, že nám sežene ještě levnější. Jak slíbila, tak se stalo. Navíc to bylo lano od anglické firmy Sta-Lok, která vyrábí také terminály, takže lépe jsme to asi už dostat nemohli. Další položka oškrtnuta.

Až najednou přišel konec prosince a na další plánování už nebyl čas. Odevzdali jsme seminární práce, plni očekávání a stále ještě tak trochu sužováni obavami jsme se sbalili a s batohy plnými nářadí, knížek a zápisníků jsme nasedli do letadla směřujícího do Singapuru. Jaký asi bude náš návrat „domů“? Co všechno nás během následujících dvou měsíců čeká?

Hvězdobraní, neboli 摘星樓, náš tchajwanský domov ve Smaragdové zátoce (翡翠灣)

Byl začátek listopadu a my jsme byli opět připoutáni studijními povinnostmi na Tchaj-wanu. Zpět na loď se dostaneme nejdříve v lednu. Ale na škodu to také nebylo. Alespoň jsme měli čas připravit se na opravy a papírování.

Jak jsme přijeli ze Singapuru zpět na Tchaj-wan, začalo vyřizování. Nejprve jsme poslali peníze brokerovi, který dělal zprostředkovatele, načež ten vystavil kupní smlouvu a poslal ji kamsi do Ameriky k podepsání předchozímu majiteli. Ten ji měl poslat podepsanou zpět do Singapuru, odkud by nám ji přeposlali na Tchaj-wan. Takže to zabralo pár dní. Vytrvale jsme ale ob dva tři dny obesílali zúčastněné emaily, jak to vypadá a kde se naše kupní listina právě nachází. Nakonec jsme si vymohli, aby nám kupní smlouvu poslal přímo předchozí majitel a do Singapuru zaslal jenom kopii. Čekalo nás zařizování registrace a bylo třeba začít co nejdříve. V lednu chceme zpátky na loď a rádi bychom ji měli v té době již zaregistrovanou pod svým jménem. Asi po dvou týdnech jsme vítězoslavně roztrhli obálku a oficiálně se stali majiteli plachetnice… Windtrotter.

"Windtrotter" na hardstandu během prvního lednového kola oprav

Ano. Windtrotter. Vlasy nám vstávaly hrůzou na hlavě při každém pohledu na to příšerné jméno. Navíc by se nám z toho jména brzy rozbrněl jazyk. Windtrrrrroterrrrrr. Ještě štěstí, že Anglosasové, se kterými jsme měli dosud kolem naší loďky (schválně se snažím vyhnout tomu jménu) co do činění, to vyslovují spíš jako uinthotha, což je sice snesitelnější, ale my jsme to stejně pořád říkali pěkně po česku, když už umíme to „r“ tak hezky vyslovovat (vřelé díky paní, tehdy vlastně soudružce, učitelce za přísné vedení v logopedických cvičení). Ve skutečnosti to jméno není tak špatné, Tulák po větru, nebo něco takového, ale o jeho osudu už bylo rozhodnuto. Tady se jedná o možnou psychickou újmu! To už by se ta loď taky mohla jmenovat Torsten nebo Gertruda, to by alespoň byla ženská…

Brzy jsme měli asi deset kandidátů, pak jich bylo šest, dva a nakonec nám nezbyl ani jeden.

Čekali nás ale větší úkoly, než jenom vymyslet nové jméno. Museli jsme vyřešit, kde budeme loď registrovat. Loď byla dosud stále zaregistrovaná ve Švédsku, kde se však oficiálně mohou registrovat pouze občané Švédska nebo lidé „se Švédskem blízce spříznění“. Vlastnictví původem švédské lodě nestačilo.

Michele, brokerka z Langkawi, nám už dříve doporučila Britský registr malých lodí. Byl to nejlevnější registr, který jsme měli k dispozici, ale mělo to malý háček. Britský registr požadoval inspekci od jimi uznávaného inspektora a někoho takového jsme nebyli schopni sehnat. Naivně jsme kontaktovali The Lloyds, ale ti se nám vůbec neobtěžovali odpovídat. Dodnes nevíme, jestli někdo takový v blízkosti Singapuru vůbec existuje.

Náš nový domov

Předchozí majitel… vlastně jsme ho zapomněli představit, jmenuje se Callum. Samozřejmě má i příjmení, ale postavy, o kterým budeme mluvit ne vždy v dobrém, budeme titulovat jenom jménem křestním, to abychom neurazili. Tak tedy předchozí majitel Callum nám tvrdil, že on loď nechal zaregistrovanou ve Švédsku, že je to možné a že to moc nestojí. To by se nám hodilo. Vlastně nám bylo jedno, jestli budeme plout pod anglickou, švédskou nebo jakoukoli jinou vlajkou. Hlavně, že budeme plout. Navíc přepsání plavidla v rámci jednoho registru je jistě levnější než nová registrace, jíž musí předcházet vymazání z registru původního, což také není zadarmo a navíc není třeba aktuální technické prohlídky, kterou registry u nové žádosti většinou považují.

Bombardovali jsme Calluma neustále emaily, jak to tedy vypadá a on stále odpovídal, že se snaží kontaktovat kohosi ve Švédsku, ale že mu ta osoba neodpovídá. Už jsme to nemohli vydržet a vzali jsem to do vlastních rukou. Skutečně se potvrdilo, že v normálním švédském registru není možno loď registrovat, a že naše loď (stále ještě to staré jméno, ale snažíme se, snažíme) je zaregistrovaná skrz jakýsi klub. Napsal jsem tedy na kontaktní email registrací. Nic. Čekám týden a nic. Napsal jsem znovu. Opět nic. Nedá se nic dělat, budeme si muset trochu pomoci. Vybral jsem asi pět adres nejvyšších funkcionářů a napsal znovu. Za dva dny přišla odpověď…

Nemohli ale naší loď najít. Začal jsem tedy přeposílat emaily i Callumovi a on mě ujišťoval, že registraci má, ale že jenom nemůže najít ten pravý dokument. Ve Švédsku ovšem také nic najít nemohli. Nakonec se ukázalo, že loď je stále zaregistrovaná na původního švédského majitele. Callum, ke kterému jsme začínali pojímat velkou nedůvěru, nás všechny stále ujišťoval, že má vlastní registraci, ale dokázat to nedokázal.

Petr úřaduje v našem bytě ve Smaragdové zátoce

Další dva týdny urgování, protože když už Callum nemohl doložit, že loď je registrována na něj, snad bude alespoň schopen dokázat, že je jejím legálním majitelem. Políval nás studený pot. Co když nenajde svou kupní smlouvu. To by mohla ještě být povedená taškařice. Já už jsem začal vytvářet alternativní strategie, které by ovšem nevěstily nic dobrého pro náš harmonogram.

Asi třetí týden Callum konečně svou kupní smlouvu našel a poslal ji do Švédska. My jsme hned poslali naší kupní smlouvu a mohli jsme konečně jednat sami za sebe. Registrace ve Švédsku by nás přišla asi na 500,- švédských korun. Něco málo bychom také museli zaplatit za změnu jména. Teď už stačilo jen napsat, poslat peníze a registraci bychom měli za sebou.

Jaké to ale bude přijet do přístavu a vysvětlovat, že loď je sice švédská, ale my jsme Češi. Měli jsme už několik podobných zkušeností z našeho krátkého pobytu na lodi během ispekcí (Oba jsme byli zrovna „krásně“ – rozuměj podle asijských standardů, bílí a Janička navíc blondýna, i když jen špinavá…). Moc se nám to nezamlouvalo. Bylo by krásné plout pod svou vlastní vlajkou.

Téměř na poslední chvíli, když už jsme byli téměř rozhodnuti plout pod vlajkou Švédů, se nám dostalo vysvětlení, jak loď zaregistrovat v Česku. Původně jsme se báli, že to bude spousta papírování, ale nakonec to tak moc nebolelo. Za tu vlajku to stálo. Do Švédska jsme napsali, aby nám poslali vymazání z registru a bylo to.

Janna v plné kráse s českou vlajkou a novým jménem na zádi

Těsně před registrací v ČR jsme se také rozhodli pro nové jméno. Původně jsme chtěli něco pěkného českého, ale většinu jmen, která se nám líbila, jsme museli zavrhnout kvůli háčkům a čárkám. Na mořích budeme muset nejčastěji jméno lodi komunikovat s nečesky mluvícími lidmi a jednoduchým, dostatečně „mezinárodním“ jménem si jistě ušetříme spoustu starostí. I brouzdal jsem se jednoho dne po internetu a narazil na stránku se jmény pro kočky. Chvíli jsem procházel ten seznam jmen řecké, římské mytologie, jmen orientálních a germánských, dětinských i honosných, něco jako Katzie auf Bahnhof. Nakonec jsem to uviděl: Janna. Tak za prvé to vypadá jako Janiččino jméno a za druhé, jak vysvětlivky doplnily, arabské al‚jannah (čti: al džaná) znamená „zahrada“ a v Koránu je toto slovo používáno jako „rajská zahrada“, ráj. Navíc, jak se později ukázalo, Janna je zároveň švédskou verzí jména Jana, a naše loď je přeci Švédka! Bylo rozhodnuto. Pro anglosasy to budeme vyslovovat „džana“ a „džana with double n“. Je to krátké, jednoduché a hlavně se nám to líbí. Loď takových oku libých tvarů musí mít také dostatečně uchu libé jméno, takové, aby pohladilo po duši.

Náš člun ještě ve starém ohozu na břehu bahnité řeky Tamshui v Pa-li

Problém ale byl, jak Wayfarer na Tchaj-wan dostat. Šlo o loď se skvělou pověstí a  i ceny tomu odpovídaly. Náš rozpočet byl velmi skromný. Navíc Wayfarer byl poměrně těžký a my jsme doufali najít člun, který bychom mohli ve dvou snadno poponést.

Začali jsme hledat znovu. Favoritem číslo dvě se stal maličký člun anglického původu Mirror. K prodeji jich bylo nepoměrně více, byl podstatně levnější a lehčí. Nebudeme ho schopni naložit tolika věcmi jako Wayfarer, ale jistě by nám sloužil dobře.

Začali jsme kontaktovat několik prodejců nejprve ve Velké Británii, kde byly ceny nejnižší. Háček ale byl v tom, že my jsme potřebovali, aby nám člun také zabalili a poslali. Většina inzerátů měla poznámku typu: „nedovážím“, „kupující zajistí přepravu“, „dopravím do vzdálenosti 50km“… Proto nebylo divu, že jsme na naši žádost o zaslaní člunu na Tchajwan dostávali zápornou odpověď – tedy pokud se dotyčný vůbec obtěžoval odpovědět .

Takhle to trvalo asi dva měsíce.
Hledali jsme dál a narazili jsme na jachtařský klub v Austrálii, který měl stránku se soukromými inzeráty. Mirrory jsme našli hned dva. Napsali jsme si o ten levnější, který byl údajně ve výborné kondici.

Odpověď přišla rychle a překvapivě byla pozitivní. „Člun vám pošlu, ale nebude to jednoduché. Celou dopravu musíte zaplatit.“ No jasně, že dopravu zaplatíme! Netušili jsme samozřejmě, co nás čeká.

Balík s rozměry malého člunu vám jen tak někdo nepřeveze a už vůbec ne přes oceán. Ani zásilkové služby jako Fedex, UPS a DHL nejevily zájem. Emaily jsme tedy začali obesílat cargo společnosti, které zajišťovaly pronájem velkých kontejnerů na zaoceánských tankerech.
Náš „trenér“ nám doporučil svého známého, ale ten se stejně jako většina dalších společností vůbec neobtěžoval reagovat. Nakonec se ozvali asi ze třech společností a poslali nám přibližný odhad ceny. Agent společnosti Panalpine nám dokonce přímo zatelefonoval, aby od nás zjistil podrobnosti, a protože nám zároveň nabídl nejnižší cenu, neváhali jsme a vybrali si je. Náš prodejce v Austrálii mezitím zajistil výrobu dřevěné konstrukce, do které byl člun umístěn. Poslali jsme mu peníze a čekali, co se bude dít.

Za pár dní nám ten dobrý člověk poslal fotky z nakládání lodě do kontejneru a nás už čekal jen měsíc a půl čekání, než nákladní loď dorazí do přístavu Kee-lung.

Návěs s naším pokladem

Dočkali jsme se! Zavolali jsme „Trenérovi“, který měl auto s přívěsem. Nejprve jsme museli do Panalpine v Tchaj-peji, kde před nás položili vyúčtování. Kolik bude stát přeprava, jsme předběžně věděli. Bylo to překvapivě laciné. Co jsme ale nevěděli, byla výše poplatků za papírování. Trochu nás vyvedlo z míry, když jsme zjistili, že za hloupé papírování platíme víc než za přepravu člunu z Austrálie na Tchajwan!

Po zaplacení jsme dostali zelenou k vyzvednutí člunu. Vypravili jsme se tedy ke skladišti. Byli jsme tam samozřejmě o hodinu dřív. Nepředpokládali jsme, že by Trenér porušil starý dobrý tchajwanský zvyk chodit o trochu později, a dorazil tentokráte včas.  Náše instinkty nás bohužel opět nezklamali. Nakládat jsme měli v devět. V půl desáté jsme začali Trenéra vyhlížet. Ve tři čtvrtě na deset jsme už nervózně přecházeli sem a tam. Ozvalo se klení. V deset jsme ho prozvonili. „Jo, já vim, ještě dopíjim kafe…, za deset minut jsem tam.“

V půl jedenácté Trenér konečně dorazil. Nic jsme neříkali. Koneckonců nám dost pomáhá…
Do skladu se smělo vjet pouze autem. Janička proto musela čekat venku. Chvíle vysvětlování kdo jsme a co chceme. Nemůžou tu naší bednu najít. Procházíme skladištěm a nakonec bednu nalézáme na konci u stěny. Jeden ze skladníků mě zavede do kanceláře, kde podepíšu listinu o převzetí a zaplatím malý poplatek.

Přijíždí chlapík s ještěrkou. Koukám na něj, pak na bednu, pak opět na ještěrku. Zdá se mi, že ještěrka má krátké vzpěry. Zakřičím na řidiče, ale ten mě obdaří blahosklonným úsměvem: „Pu jung tan-sin ló, jenom klid, neboj se chlapečku“. Tohle na Tchajwanu nesnáším. Chlapi si tu strašně rádi hrají na mistry světa a do očí člověku s klidem melou nesmysly.

Loďka už v Pa-li, díra po ještěrce je krásně vidět

Hluk ještěrky se mísí s rachotem z venku. Chlapík podebral naší bednu a začal zvedat. Zvedla se ale jen část bedny nejblíž k ještěrce. Krátké vzpěry. Koukám na chlapíka a snažím se překřičet všudypřítomný hlomoz: „Řikal jsem ti to, sakra“. Chlapík mě až příliš usilovně ignoruje a sviští vyměnit vzpěry.

Ještěrka přijede zpět. Spokojeně kývám hlavou. Chlapík u volantu na mě úkosem pohlédne. Bednu jsme přivázali na přívěs a vydali se zpět za bránu, kde trpělivě čekala Janička.
Původně bylo dohodnuto, že náš člun dovezeme rovnou do Smaragdové zátoky. Trenér nás ale začal zpracovávat, že by bylo lepší jet do klubu v Pa-li, kde jsou přes zimu lepší podmínky na plachtění, protože Smaragdová zátoka je otočená na severovýchod a tedy přímo v cestě severovýchodnímu monzunu, který vane od podzimu do jara, a pláže, ze kterých se chodí do vody, jsou tou dobou bičovány pořádnými vlnami. Znělo to logicky, ale nám bylo jasné, že v tom je i něco jiného. Vždy když byla uspořádána nějaká ta jachtařská „aktivita“ a konečně se plachtilo na všem, co plavalo, samozřejmě za cvakání foťáků, za bzučení kamer, stáli jsme často v centru zájmu a nikdy jsme neušli interview s reportéry. Chápali jsme to a snažili se pomoci klubu s publicitou a ochotně a s úsměvem jsme odpovídali na dotazy. „Ano, klub v Pa-li je v začátcích, ale je tu velmi zkušený trenér, bezvadné lodě a pečlivě připravený výcvikový kurz. Okolí je krásné a větrné podmínky bezvadné…“

Mirror v pozadí, Formosa v popředí

Jsme ale tvorové plaší a víc než záře reflektorů pódií a palcové titulky v novinách nás lákají dny strávené deset mil od břehu, kde jediný řev, který je slyšet (na Tchaj-wanu je zvykem mluvit velice hlasitě, až příliš hlasitě), je ojedinělé zaskřehotání racka.

Nakonec jsme podlehli. Ještě to tam chvíli vydržíme a na jaře se přesuneme k moři.
Janička nasedla do auta s Trenérem a já jel na skútru za nimi. Brzy se mi ztratili z očí, ale oni stejně pojedou po dálnici, kam skútry nemůžou. Mě čeká asi tak dvouhodinová projížďka Tchaj-pejí, protože sklad byl na východním okraji a klub v Pa-li leží na severozápad od města.

Když jsem dorazil do klubu, Trenér se už pustil do rozebírání bedny, Janička to vše fotila. Seskočil jsem ze skútru, trochu naštvaný, že se začalo beze mě, ale přišel jsme právě včas. Spolu s Trenérem jsme člun nadzvedli a položili ho na trávník. Pak jsme to zahlédli. Zevnitř z boku byla pořádná díra. Chlap s ještěrkou! Začal jsme nadávat. Chvíli jsem obíhal kolem loďky a přemýšlel jsem, jestli mám vyrazit zpět do skladu… Nakonec jsem zchladl. Prostě budeme muset díru spravit.

Mirrory jsou známé změtí ovládacích prvků

Rozmotali jsme změť lan a ocelových lanek a začali zkoumat, jak vztyčit stěžeň. Popis jsme si přečetli už dříve na internetu, a tak šlo pouze o to identifikovat, co je na co. Brzy jsme měli všechny Gordické uzly rozmotány a hlavní plachtu napnutou. Vytáhli jsme i kosatku, foukal jen malý větřík. Nakonec jsme si na chvilku vypustili i spinakr. Všichni kolem plesali nad krásou naší první lodě.

Když jsme se rozhodli, že si Mirror koupíme, všichni se nám smáli. „Pche, stará loď a navíc z překližky. To na Tchajwanu nevydrží… je tady moc vlhko. To vám hned shnije,“ poslouchali jsme kibice ze všech stran. Uvidíme. Ti samí lidé teď poskakovali kolem našeho krásného plavidla jako u vytržení. Dokonce i Trenérovi, který se snaží za všech okolností udržet si tvář chlapa, kterého jen tak něco nerozhodí, který vše zná a všude byl, se rozzářila při pohledu na naši krásku očka.

Janička u kormidla

Druhý den jsme člun provizorně zazáplatovali a řádně jsme se na naší první lodi vyřádili. Pak ale muselo na řadu přijít opravování: horkovzdušná pistole, opálit starou barvu, která se začala odlupovat kolem díry, laminát a vyspravit díry ze vnitřku lodě. Postupovali jsme pomalu, protože jsme práci mohli věnovat jen několik hodin týdně, ale dílo se podařilo. Natřeli jsme trup černě místo původní tmavě modré a z Whale jsme člun přejmenovali na Klubíčko.

Klub byl v ústí bahnité řeky a na jaře měly být lodě přesunuty do Smaragdové zátoky na severu Tchaj-wanu, kde by se plachtilo v krásné vodě s nádherným okolím a kde bylo možno vyjet trochu dále od břehu. Sliby chyby, lodě stále zůstávaly v bahnité vodě a my jsme ztratili trpělivost.

Stará barvy musí dolů

Jednoho dne jsme se vydali na našem skútru do Smaragdové zátoky na výlet, protože jsme začali uvažovat, že bychom se tam mohli přestěhovat. Do školy musíme dojíždět maximálně třikrát týdně a zbytek můžeme trávit v krásném prostředí, pět minut na pláž, čistý mořský vzduch a vůbec. Navíc tam bude uložena naše loďka, takže budeme moci kdykoli vyrazit na vodu.
Netušili jsme, kde hledat, kde se ptát. Na Tchaj-wanu je zvykem, že každá čtvrť má park nebo významnou ulici, kde bývá tabule s inzeráty na prodej a pronájem bytů. Tady jsme ale o ničem takovém nevěděli. Měli jsme vyhlédnutou jednu křivolakou uličku těsně u pláže, která byla zastavěna tradičními domky. Vjeli jsme na skútru dovnitř a začali se poptávat tetek, které štěbetaly opodál. O ničem nevěděly. Jen si nás změřily od hlavy až k patě a pak tlumeně pokračovaly ve vykládání nejnovějších událostí ze sousedství.

Janička maluje nové jméno

Vyrazili jsme dál podél velkého hotelu.
„Třeba tam pronajímají byty, třeba to nebude drahé…“
„To pochybuju, vždyť je to hotel…“
Pozastavili jsme u zadního vjezdu a zeptali se vrátného. Ten nám pokynul hlavou a ukázal na vchod do budovy: „Wen kuej-tchaj siao-ťie, zeptejte se holek na recepci.“
Vešli jsme dovnitř stále trochu nejistě. Slečna u pultu na nás hodila vyděšený pohled, otočila se k chlapíkovi, který seděl u stěny a tvářil se důležitě: „Pane vedoucí, vy mluvíte anglicky? Jak se s nima domluvíme? Co chtěj? Já tam nejdu.“

Ve vší parádě na bahnité Tamshui

Zkrátili jsme jejich trápení, slušně se představili a sdělili náš záměr. Slečna sáhla do šuplete a vytáhla dvoustránkový seznam jmen, telefonních čísel, plochy bytů a cen za pronájem. Přesně v co jsme tajně doufali: 5-6 tisíc za měsíc. Asi polovina inzerátů byla přeškrtaná. „Zavolejte majitelům, aby vám přijeli byty ukázat“. Poděkovali jsme, vyšli před hotel a pustili se do obvolávání. Samozřejmě se nám vybil mobil. Cestou jsme si všimli non-stop obchodu 7-11. Koupili jsme si telefonní kartu a pokračovali ve volání. Většina majitelů byla ochotna přijet až za několik dní. Pomalu jsme začali ztrácet naději. Nakonec se na nás ale přeci jen usmálo štěstí a narazili jsme na chlapíka, který pouze řekl: „Za hodinu jsem tam!“
Koupili jsme si dvě piva a šli na procházku kolem moře. Stále jsme ještě nevěděli, jak byty vypadají, co v nich bude za nábytek apod.

Nový domov ve Smaragdové zátoce

V určenou hodinu jsme byli nastoupeni v recepci. Majitel bytu se nás hned ujal a vyvezl nás do sedmého poschodí. Prošli jsme temnou chodbou, zachrastily klíče, otevřely se dvoje dveře, první se sítí proti komárům a jinému hmyzu, druhé už pořádně bytelné.
Vstoupili jsme do prosvětleného bytu, bílé stěny, ani známka plísně. Šlo vlastně o garsonku, hned za dveřmi byla koupelna se záchodem, potom poměrně velká kuchyně a pak už jen velký pokoj s letištěm, malý balkón, výhled na moře. Váhali jsme jen chvilku:
„Kdy se můžeme nastěhovat?“
„Kdy chcete.“

Výhled z balkónu, zvlášť při tajfunu to stojí za to

V bytu byla ještě sedačka, televize. Domluvili jsme se z majitelem, že sedačku a televizi nechceme. Pak jsme s ním nasedli do auta, popojeli zpět k 7-11, kde jsme zakoupili a vyplnili nájemní smlouvu, vybrali peníze na nájem a zálohu. Hned jsme také dostali klíče. Smlouvu jsme podepsali na dva roky a za dva dny jsme byli nastěhovaní.
Teď už nás v Pa-li nemohlo nic udržet. Domluvili jsme si náklaďák a jednoho dne jsme naší loďku převezli a uložili ji v podzemní garáži v hotelu místo auta.

Pokračování: Jak jsme kupovali loď

„Já chci na opuštěný ostrov!“

„Tak to abychom si nejřív pořídili nějakou loď.“

Tchaj-wan, kde jsme právě žili, je přeci ostrov, začít s plachtěním tedy nemůže být problém. Brzy jsme ale zjistili, že to zas až tak jednoduché nebude. Pustili jsme se do hledání informací na internetu, a jak jsme narazili na nějakou emailovou adresu, hned jsme tam napsali. Po nějakém čase se nám ze dvou adres ozvali.

Jeden člověk nás zval na půldenní plavbu na 15 metrovém ocelovém dvoustěžníku, druhý na nedělní „aktivity“ na malých plachetničkách, vlastně pouze přibližně čtyřmetrových člunech. Zajímavé, že obě akce vyšly na jeden víkend. V pátek jsme se vydali nočním autobusem do Kao-hsiungu, přístavního města na jihu Tchaj-wanu, odkud vyplouval ten ocelový dvoustěžník. Zakusit plavbu na velké plachetnici bylo samozřejmě blíže našim záměrům. Těžko se na nějaký ten ostrov přeplavíme na malém člunu.

Autobus měl na konečnou zastávku dorazit v šest hodin ráno. Náš „půlnoční expres“ byl cítit po beteli, oblíbeném mezi tchajwanskými řidiči. I přes odporný pach močky z rozžvýkaných betelových ořechů jsme ale hned usnuli. Jsme ranní ptáčata a půlnoc je pro nás už pokročilá hodina noční.

Tchajwanská autobusová doprava je pohodlná

Probudilo nás drcnutí autobusu a ječení řidiče: „…sové nádraží. Už jsme tadýýý, Kao-hsiung autobusové nádraží!“

Protáhli jsme se a rozespalí vylezli z autobusu. Ještě v polospánku jsme zahnali pět taxikářů, kteří se na nás vrhli a začali nám rvát batohy z rukou: „Pu jao! Sie-sie. Taxík nechceme! Díky.“

Chvilku jsme stáli na chodníku… Kolik je vlastně hodin? Podívám se na hodinky. Čtyři! Cože? V kolik že jsme vyjížděli? Aha, řidič vlastně říkal, že to bude pět až šest hodin. Zřejmě na to trochu šlápnul. Nevadí, počkáme.

Nakoukli jsme do čekárny. Špinavá křesílka s rudé koženky, začernalá po potu stovek cestujících, kteří na nich týden co týden zakloní hlavu a zdřímnou si, než přijede jejich spoj. V rohu bliká televize nočními zprávami. Kolem zdi přeběhl malinkatý šváb.

Zapadli jsme do upocených koženkových sedaček v čekárně, batohy si strčily pod hlavu, budík na šestou a spali jsme dál.

Janička v sedadle dálkového autobusu

Tchajwanská dálková autobusová doprava je téměř bez chyby. Stačí pouze vědět odkud autobusy vyrážejí, míst je dost, zvláště na nočních spojích. Jet se dá kamkoli a především, až na malé výjimky, kdykoli. Autobusy většinou jezdí po dvaceti minutách, někdy i častěji. Sedí se ve velkých křeslech, do kterých člověk zapadne, nohy si natáhne – ano je dost místa i pro nohy – opěradlo položí a nejedna společnost má v sedačkách zabudováno dokonce i masážní zařízení. Standardním vybavením každého sedadla bývá většinou i deka a malá obrazovka s výběrem filmů, hudby či počítačových her. Poslední dobou dobré výdělky autobusovým společnostem pokazil rychlovlak, který je sice dvakrát tak dražší, ale zároveň je také třikrát tak rychlejší. Autobusy ale jezdí dál.

Budík zazvonil a my se začali shánět po snídani. Vydali jsme se směrem k přístavu a hned za rohem jsme usedli k umakartovým stolům a zakousli se do fan-tchuanu, koulí uhnětených z lepkavé rýže, naplněných zeleninou a masem. Zapíjeli jsme to sojovým mlékem.

Měli jsme stále spoustu času a když se ukázalo, že městská linka ještě nejede, vypravili jsme se do přístavu pěšky. Alespoň si trochu prohlédneme Kao-hsiung.

Šli jsme asi hodinu, než jsme zahlédli, jak se horizont ztrácí. Tam bude moře! Do přístavu jsme se dostali až po další půl hodině chůze. Nevěděli jsme ale, kde jsou mola pro jachty. Tušili jsme směr, avšak neměli ani ponětí, jak je to ještě daleko. „No to je strašně daleko! Alespoň hodinu chůze. Musíte si vzít taxíka!“ varovala nás jakási paní. Výborně! Znamenalo to, že nejsme dál jak dvacet minut procházky svižným krokem. Natolik už jsme tchajwanský odhad vzdálenosti znali.

Kaohsiungský přístav

Za čtvrt hodiny jsme dorazili ke stanici trajektů. Přes asi padesát metrů široký kanál jsme zahlédli jachty. Hurá! Našli jsme to. Teď už stačí jen dostat se na protější stranu! Trajekty ale k jachtám nejezdily, všechny mířily na nedaleký umělý ostrov Qijin, jehož břeh byl vidět na protější straně přístavu. Pro nás to znamenalo, že musíme po svých. Zamířili jsme směrem do vnitrozemí a doufali, že brzy narazíme na most. Po pár minutách se ukázalo, že to co vypadalo jako řeka, je ve skutečnosti jenom slepé rameno určené pro kotvení rybářských člunů a jachet.

Netrvalo dlouho a už jsme stáli u ocelové jachty Christine. Poznali jsme ji jednoduše podle hrstky lidí, kteří se kolem ní pohybovali. Ostatní lodě byly opuštěné.

Pozdravili jsme a hned se nás ujal malý pán středních let s majestátním pupkem a velkými brýlemi. Chvíli s námi zkoušel mluvit anglicky, ale statečně jsme odolávali a brzy jsme přešli zpět do čínštiny. Z lodě vykoukl asi padesátiletý chlapík s ošlehanými tvářemi.

Na molo přišli další lidé. Zvědavě, ale úkosem si nás prohlíželi. Cizince tady asi nečekali. Čínsky jsme je pozdravili a ledy rázem opadly. Společně jsme si pak zuli boty a vstoupili na palubu. Naše první kroky na palubě jachty!

Teprve teď jsme si všimli staršího vousatého cizince, který si povídal s jakýmsi mladíkem u stěžně. Představili jsme se. Bernd je bývalý německý námořník, který teď žije na Tchaj-wanu.

Spolu s ostatními cestujícími jsme se posadili na místech určených kapitánem, kterým byl onen ošlehaný muž. Nikdo mu neřekl jinak než Nelson.

Na motor jsme vyjeli z přístavu a ještě chvilku pokračovali, zatím bez plachet. Pak zazněl povel a posádka se začala zmatečně přesunovat z místa na místo. Zanedlouho byla nahoře hlavní plachta a po ní i kosatka. Motor naposledy zahudral a nastalo krásné ticho, vítr ševelil, vlnky šplouchaly. Hned jsme tomu propadli.

Hned nás to chytlo

Prohlédli jsme si loď a spolu s Bernardem jsme se usadili na levoboku, zatímco se posádka cvičila v manévrování. Sdělili jsme Bernardovi svoje záměry. Stále se nám to zdálo trochu jako šílený nápad: koupit si loď, plavit se, žít na moři. O lodích jsme nevěděli zhola nic. Nikdy jsme na lodi nestáli, plachtit jsme neuměli. Neměli jsme tušení, co by to obnášelo, kolik taková loď může stát… Čekali jsme, že Bernd se nám vysměje a zchladí naše nadšení.

Stal se ale pravý opak. Bernd začal vyprávět o letech, které on strávil na palubách různých lodí, vyprávěl, jak lacino může člověk na lodi žít a vyprávěl také o nárocích, které život na moři vyžaduje. Člověk musí umět spravit téměř všechno, aby se mohl bezpečně plavit přes oceán. Musí být strojníkem, instalatérem, elektrikářem, zdravotníkem, tesařem…

„Nejlepší lodě byli postaveny v 70. letech. Laminátové lodě byly stále ještě novinkou. Lidé nedůvěřovali pevnosti sklolaminátu, a proto stavěli lodě s mnohem silnějším trupem. Moderní lodě jsou dražší a mají tenčí trup,“ pokračoval náš mentor. „Nejlevnější lodě jsou v Americe, kde je největší trh, ale když má člověk štěstí a je na správném místě, je možné narazit na bezvadnou loď za pakatel i jinde ve světě. Často se stane, že lidé vyrazí s velkými plány, ale po pár týdnech na moři zjistí, že to vlastně není pro ně a loď prodají za to, co kdo nabídne.“

Zajímalo nás, jaké jsou šance zapojit se do posádky Christine. Ukázalo se, že to můžeme pustit z hlavy. Zájemců sice zas tak moc nebylo, ale s lodí se bohužel moc nepluje. Dá to prý moc práce… Moc jsme tomu nerozuměli. Co tedy máme dělat, když chceme začít plachtit a musíme zůstat na Tchaj-wanu. „Nejlíp uděláte, když začnete plachtit na malých člunech. Najděte si člun, který bude mít i kosatku a spinakr, a na tom se naučíte to nejdůležitější.“

Cestou zpět z Kao-hsiungu jsme začali osnovat plány. Musíme spočítat, co jsme schopni našetřit, a pak se třeba vydáme do Ameriky hledat tu naší vysněnou loď. Stále to znělo příliš neskutečně… Koneckonců nejdříve se musíme naučit plachtit!

Cestu zpět do Tchaj-peje jsme prospali. U stanice, kde nás autobus vyložil, jsme přesedli na náš skútr a po půl hodině jízdy noční Tchaj-pejí jsme se zachumlali do peřin a spali až do rána.
*
Neděle. Nasedli jsme opět na náš skútr a vydali se asi hodinu za Tchaj-pej, do obce Pa-li, která leží v ústí řeky Tan-šuej. Zde měl být jachtařský klub, který nabízel plachtění na malých člunech. Doufali jsme, že zde pořídíme lépe než předešlý den.

Náše mašina u pumpy

Kde klub leží, jsme věděli. Našli jsme ho během naší první výpravy za loděmi asi týden předtím. A tak jsme poznali našeho druhého „mentora“. Zrovna se chystal s jedním žákem na vodu na přibližně pěti metrovém člunu s rolovací kosatkou. Ukázalo se, že místní klub je teprve v začátcích a plachtění nebude bez problémů. Žádné: přihláška, poplatek a hotovo. Nakonec to ale bylo v náš prospěch…

Most spojující Pa-li a Tamshui

S Trenérem, jak Čung Ming-hua všichni říkali, jsme se domluvili na celotýdenní kurz, který měl začít za čtrnáct dní. Dali jsme mu ještě míry na ušití neoprenových obleků (jaro je na Tchaj-wanu deštivé a chladné) a vrátili se domů s hlavou ještě více v oblacích. Už brzy si na plachtění opravdu sáhneme! Trošku jsme se na kurz připravili po teoretické stránce, a když přišel ten slavný den, celí natěšení jsme se vypravili zpět do Pa-li. Byli jsme zaškoleni jak vztyčit stěžeň, upevnit lanoví a náš trenér nás vyvezl dále od břehu, kde jsme se začali střídat v ovládání hlavní plachty a kormidla.

Šlo to docela dobře. Na lodi byl s námi ještě jeden začátečník, mohlo mu být kolem 40, údajně učitel. Foukal svěží vítr, možná až trochu silný na první den plachtění. Další výměna a u kormidla a hlavní plachty jsme byli my dva. Stačila chvilka nepozornosti, prudký obrat, posádka ovládající hlavní plachtu nestačila zareagovat a už jsme byli ve vodě. Voda byla ještě docela studená, byl teprve březen, ale náš nový neopren nás nejen zahříval, ale i nadnášel. Záchranné vesty jsme po několika minutách odmítli, protože se v nich nedalo pohybovat. Rychle jsme začali loď obracet, ale byli jsme v příliš malé hloubce a stěžeň se po převrácení okamžitě zapíchl do bahna. Toho dne byl na vodě ještě jeden člun, který následoval našeho příkladu a při manévru, jímž se chtěli mladíci k nám přiblížit, se převrhli stejně jako my, stěžeň vpíchnutý do bahna. Po chvíli úsilí se obě lodě podařilo převrátit zpět na hladinu. Záchranný člun ale nakonec přeci jen vyjel! Pouze namísto tonoucích, kteří plavali kolem v bezpečí nadnášeni neopreny a vestami jako korky, zachraňovali dnes v klubu stěžně! Z bahna je totiž dokázal vytáhnout teprve silný motor záchranného člunu.

Na člunech Formosa jsme se učili plachtit

Druhý den jsme odvrtávali nýty a vyplachovali bahno ze stěžně a pak zpět na vodu. Teď už jsme byli vypuštěni bez trenéra. Docela nás to překvapilo, především jsme doufali, že se nám dostane víc instrukcí ohledně naší techniky. Nasedli jsme opět s naším spolužákem z předešlého dne a pokračovali v nácviku manévrů – jezdili jsme do osmičky a čas od času jsme změnili směr, abychom měli vítr na druhé straně. Náš spolužák chtěl pokračovat ve výměnách ze včerejška, ale my jsme ho okamžitě přehlasovali a vymysleli si nový postup. Kdo bude u kormidla, bude zároveň ovládat hlavní plachtu, aby měl dokonalejší kontrolu nad celou lodí. Náš spolužák se na to necítil, a tak jsme mu vždy asistovali a nechali ho, aby si vyzkoušel jak kormidlo, tak hlavní pachtu. Za dvě hodiny nás to přestalo bavit a vytáhli jsme také kosatku. Protesty našeho spolužáka jsme odbyli mávnutím ruky: Neboj. Kdo se bojí, nesmí nejen do lesa, ale ani na vodu! Bohužel měl náš spolužák trochu opatrnický přístup a my jsme s ním museli vydržet až protrpět ještě několik dalších dní.
Po ukončení „kurzu“, který se změnil v jachtařské samostudium, jsme začali vyzvídat, za jakých podmínek budeme moci v plachtění v místním klubu pokračovat. Klub byl teprve v začátcích, nebyly ještě stanovené poplatky, a tak jsme nakonec mohli zůstat s tím, že budeme pomáhat také s údržbou lodí apod. To nám vůbec nevadilo, protože jsme se stejně chtěli dozvědět vše, co s loděmi souvisí. Kromě nás takto do klubu docházela malá skupinka studentů z místní Oceánské univerzity, kteří studovali na lodní mechaniky, navigátory atd. Trochu jsme jim záviděli a zpočátku jsme k nim vzhlíželi jako k lidem od fochu, ale jak se brzy ukázalo, trocha zvídavosti a špetka selského rozumu je někdy víc než semestry strávené ve školní lavici.

Janička v neoprenové kombinéze

Snažili jsme se být v klubu každý víkend a pomalu jsme začali být nespokojení s tím, co můžeme a na co se Trenér mračí. Plachtit jsme se sice dostali docela často, ale vždy byl člun plně obsazen třemi až čtyřmi lidmi, místo aby se vytáhl další člun a mohlo se „blbnout“ na více lodích. Kromě toho byli posádkou naší lodi většinou úplní zelenáči, které jsme měli my „pokročilí“ začátečníci zaučit. V podstatě nás to bavilo, ale problém byl, že Trenér nás začal takto pravidelně využívat a my jsme přitom sami chtěli a potřebovali ještě hodně trénovat. Při „vyučování“ nováčků jsme se ale také hodně sami naučili a definitivně jsme měli dostatek příležitostí procvičit si čínskou jachtařskou slovní zásobu. Je opravdu veselé učit Číňany nová slovíčka v jejich vlastním jazyce…

Abychom byli přesní, v klubu se vlastně zas až tak moc neplachtilo, tedy dokud nebyla uspořádána nějaká aktivita za přítomnosti reportérů a nejlépe také televizní kamery. Trochu nás to začalo štvát. „Dnes nebudeme plachtit, dnes si uděláme den teorie.“ My jsme ale žádnou teorii nechtěli, už jsme si jí sami nastudovali. „Dnes nebudeme plachtit, je moc silný vítr.“ Hmmm, nezdá se být o moc silnější vítr než minulý týden… „Pojďte z vody, je oběd.“ My máme chleba s sebou, abychom mohli zůstat na vodě i přes poledne… a tak to pokračovalo. Rozhodli jsme se, že to takhle dál nepůjde. Musíme si pořídit vlastní člun a nabýt trochu svobody.