View Taiwan to Puerto Princesa in a larger map

Zatímco Péťa hlídal kola, já jsem postupně snášela do nákupního košíku mango, melouny, cukety, rajčata a další pochutiny. Poté jsme se vydali směrem zpět, abychom co nejblíže mostu do Freeportu nalezli nějakou prádelnu. Naši obrovskou nákupní tašku přetékající propoceným prádlem přijaly tři Filipínky s nadšením, zvážily ji a sdělily nám, že si pro šaty můžeme hned druhý den přijít.
Zpátky v jachtklubu jsme se cestou na loď natrefili na skupinku dělníků v uniformách Broadwater Marine, konkurence Watercraft Venture, kterých jsme se den předtím ptali na mechanika. Od rána se neozvali, a tak jsme se projistotu optali, zda mají také někoho, kdo by se mohl kouknout na náš motor.
„Já jsem Sandro, co je vašemu motoru?“ přihlásil se hned sympatický mladík.
Vysvětlili jsme, co se nám cestou stalo a že už jsme se domluvili s konkurenční firmou, ale když se neozvou, tak mu určitě zavoláme.
Zpět na lodi jsme zavolali do Watercraft, kde nám sdělili, že mechanik přijde možná zítra, možná až v pondělí. Okamžitě jsme zavolali Sandrovi a domluvili se, že přijde kolem třetí.
Sotva jsme doobědvali a začaly se kolem nás stahovat temná bouřková mračna, objevil se Sandro a hrnul se přímo do naší strojovny. Začalo pršet, a tak jsem rychle zakrývala kokpit plachtami a Péťa se Sandrem se už mezitím pustili se šroubováky do Brumly.
Sandro prohlásil, že se nejspíš jedná o airlock a začalo se hledat, kde přesně je. Sandro zkoušel několik triků, které už jsme sami dříve použili, ale nakonec ho napadlo, že bude nutné dostat do systému nějakou naftu, aby toho pumpa nemusela tolik tahat, což nakonec pomohlo. Dokonce jsme jako bonus od něj vyfasovali ruční pumpičku, kterou k „zavlažení“ našeho motoru použil. Zatímco jsme Brumlu nastartovali a poslouchali, jak spokojeně šlape, Sandro se na nás zazubil:
„Tak co, jste spokojení?“
„Samozřejmě! To chce oslavu!“
Vodku, na kterou se nás Sandro hned nazačátku zeptal, jsme sice neměli, ale zato jsme stále ještě měli láhev slivovice, kterou jsme dostali nedávno od našich kamarádů firmy TDZ z Brna. Sandro si dal do jedné a pak i do druhé nohy, vysvětlili jsme mu, že by jinak kulhal, a pak spokojeně odešel zpět za svými kumpány.
My jsme utřeli rozlitou naftu a potřásaly hlavami nad tím, jaká hloupost to vlastně byla. Inu, za blbost se platí. Někdy hodně. Hlavně že odsud můžeme co nejdříve odjet!
Bohužel si Péťa toho dne ráno ale objednal v městečku nové brýle, poněvadž ty jeho se zlomily hned jak jsme vypluli z Kaohsiungu. Původně nám je slibovali hotové v úterý, ale naštěstí dostaly čočky hned druhý den, a tak jsme již v sobotu byli víceméně připraveni vyplout. Do brzkého úprku nám ale vlezl víkend, protože k odjezdu jsme potřebovali zároveň další proclení od pana Mendozy a ten mohl přijít nejdříve v pondělí.
Když už jsme tu museli zůstat, udělali jsme pár drobných úprav na lodi, které nás napadly během cesty, a pokročili v korektůrách románu Řezníkova žena, který vyjde letos kolem Vánoc.
K obědu Janička udělal hamburgery z černých fazolí, takže teď těžce oddechujeme, odpočíváme a čekáme, až přejde polední žár a hlavně až se zvedne odpolední vítr a my budeme moci vyrazit dál na jih do Puerto Galery.

Ještě za cesty jsme si o Subicu přečetly v materiálech a námořních průvodcích, které jsme měli v lodní knihovničce. Většina zmiňovala vysoké úplatky úředníkům a jeden, již několik let starý, dokonce barvitě líčil situaci v místním jachtklubu – obrovský komplex s místem pro 500 lodí, postaven za několik miliónů, ale v poslední době se nachází ve vážné finanční krizi. Tak to sedělo.
Jachtklub je plný lodí, tolik stěžňů pohromadě jsme již dlouho neviděli, nicméně to je tak asi jediná známka žijícího a efektivně fungujícího jachtklubu, kterou jsme tu spatřili. V kanceláři, která se nachází ve věžičce obrovské kompletně vybydlené růžové stavby, a která sestává ze dvou rozvrzaných stolků, počmárané tabule a dvou křesel, ze kterých již leze molitan, nám oznámili, že nás pobyt zde bude stát 33 dolarů denně! Plán byl jasný – hned druhý den zajistit mechanika, který identifikuje, co vlastně Brumlovi je, a okamžitě odjet. V případě, že by se jednalo opravdu o rozbitou palivovou pumpu, byli jsme rozhodnuti proploužit se nějak do Puerto Galery a součástku si nechat poslat tam.
Jelikož do klubu jsme dorazili už po půlnoci, toužili jsme především po sprše a spánku. Jen co jsme podepsali papíry v kanceláři, ptali jsme se, kde se můžeme umýt.
„Sprchy vedle bazénu už jsou teď zavřené, ale můžete použít ty pro zaměstnance. Jsou hned vedle. Jsou trochu špinavé, ale voda je čistá. Mechanika zařídíme hned zítra ráno. Žádné strachy.“
Poděkovali jsme a vypravili se do zaměstnaneckých sprch. Nejprve jsme tak trochu bloumali kudy kam, ale pak nás praštil do nosu silný zápach moči, neklamné znamení, že míříme tím správným směrem. Opatrně jsme nakoukli nejprve do pánských sprch, ale jediný pohled stačil na to, aby nás odradil od jakéhokoli pokusu o vstup. Zamířili jsme tedy do ženských, které nevypadaly o nic lépe, pouze zápach nebyl tak nesnesitelný. Ucpané záchody, protékající kohoutky, rozbité a špinavé dlaždičky. Voda ve sprše se nedala zastavit a kolem napůl ucpaného odtoku se tvořila nevábná kaluž vody. Chvíli jsme na to koukali, a pak udělali otočku vzad. Tak to tedy ne.
Byli jsme ale tak upocení a zasolení, že jsme nakonec sebrali dostatek odvahy a do toho chlívku se vrátili. Naštěstí jsme měli na nohou gumové boty crocs, respektive jejich levnější tchajwanskou variantu, a tak jsme se v botech jeden po druhém vysprchovali. Cestou do sprch jsme si všimli, že přes silnici naproti jachtklubu je 24hodinový obchod s občerstvením 7-11, které jsme tak dobře znali z Tchaj-wanu, a tak jsme se rozhodli, že když už nic, před spaním se odměníme alespoň jedním vychlazeným pivem. Měli jsme co dělat, abychom ho dopili, než se nám splepily oči k sobě a pak už jsme odpadli do postele.
Druhý den ráno kolem 8 hodiny nás probudilo zaklepání na trup. Tedy Péťu, já spala jako zabitá. Jakmile ale vyskočil, vylekalo mě to a přinutilo také se zvednout z postele. Venku už čekal pan Mendoza, který nás přišel proclít. Pozvali jsme ho do kokpitu a s napětím čekali, kdy si řekne o úplatek. Pan Mendoza byl ale velice milý, ptal se, odkud jsme připluli, co jsme na Tchaj-wanu dělali, kolik nám je let a kolik máme dětí.
„Zatím žádné,“ odpověděli jsme.
„Propánajána. Musíš co nejdříve porodit! Už nejste nejmladší, je nutné, abyste si co nejdřív pořídili děti, zajistili potomky,“ kladl nám pan Mendoza opakovaně na srdce.
„Dosud jsme studovali, ale určitě na tom zapracujeme,“ uklidňovali jsme ho.
A potom to přišlo.
„Tady je obvyklé, že celníci, imigrační a hygiena si všichni berou 50 dolarů.“
„To si nemůžeme dovolit. To je pro nás spousta peněz. Teď máme navíc rozbitý motor, nebýt toho, vůbec bysme sem do tohohle drahého jachtklubu nepřijeli.“
„Kolik si tedy můžete dovolit zaplatit?“ zkoušel to dál pan Mendoza.
„Nic,“ kontrovali jsme.
„Dobře, nejste koneckonců žádní businessmani, ale jen studenti. My si vlastně od vás nic brát nemusíme. Tak já teda nic nechci a řeknu i těm ostatním, aby si od vás nic nebrali.“
„Děkujeme, to nám moc pomůže,“ rozloučili jsme se v dobrém.
Uff, tak to bychom měli, v devět hodin měli přijít na řadu imigrační, snad to půjde také tak snadno.
Rychle jsme posnídali a s napětím očekávali příchod imigračních a hygieny. Nikdo ale nešel, místo toho poslali člověka z jachtklubu, že máme zajít do kanceláře a potom na správu přístavu, prý tam s námi chtějí mluvit. Nejspíš aby nás skásnuli za ten odtah, říkali jsme si. Dosnídali jsme a vydali se nejprve do kanceláře.
Konečně jsme si prohlídli komplex jachtklubu za bílého dne. Zpustlost, kterou předešlé noci z části zakryla tma, nás teď přímo praštila do očí. Kdysi to muselo být hezké místo, ale teď se o něj očividně nikdo nestará, prkna na molech se rozpadají, omítka opadává, světla nesvítí a nedejbože když po pracovnících jachtklubu něco člověk chce. Stačí zavolat vysílačkou na kanále 72, řekli nám. Skutečnost je ale taková, že můžete volat půl dne, ale nakonec vám většinou nezbyde než zajít osobně do kanceláře a třikrát si dupnout, než se něco stane. Za těch 33 dolarů, které tečou do chřátu bůhvíkomu, sice smíme milostivě používat sprchy vedle bazénu, který je mimochodem neustále prázdný, ale za bazén samotný už je poplatek navíc!
Do sprch se prochází kolem obrovského hotelu s luxusní restaurací, kde na každém stole mají prostřeny dvě láhve vína, ubrousky a sadu stříbrných příborů, avšak obojí stejně jako bazén zeje neustále prázdnotou. Hned vedle sprch je obrovská místnost s možná deset metrů vysokým stropem a mohutnými mramorovými sloupy, ve které se nachází několik výřivek a termálních bazénků. Ani nemusím připojovat, že všechny jsou vypuštěné a nikde ani živáčka. Na jedné straně luxus a na druhé straně polovina dveří má vytlučené kliky a když si chce člověk umýt ruce v umyvadle, musí jich nejprve několik vyzkoušet, než se trefí na to, které zrovna funguje.
Podobná atmosféra takového zvláštního úpadku ostatně dominuje celému přístavu Subic. Jakoby místní, poté co odešli američtí vojáci, náhle přišli o významný zdroj příjmů a obživy a dosud nenašli nové cesty, jak se uživit.
V kanceláři nás nejprve překvapili tím, že nám dali podepsat znovu papíry, které už jsme vyplnili a podepsali předešlého dne v noci. O tom, že chceme co nejdřív sehnat mechanika nikdo nic nevěděl, načež nám odsouhlasili, když jsme se zeptali, zda bychom se měli rovnou sami zajít zeptat do loděnice, která byla naštěstí hned vedle.
„Ano, ano to bude nejlepší. A teď už jděte na správu přístavu.“
„Ale vždyť ještě nepřišli imigrační a hygienik nám nedal povolení k vstupu na břeh.“
„To nevadí. Až se vrátíte, my jim zavoláme, aby přišli.“
Povzdechli jsme si a vydali se na správu přístavu. Nebylo to naštěstí daleko, a tak jsme tak asi za dvacet minut došli pěšky. Hledali jsme někoho, koho bychom se zeptali na odtah, ale poslali nás nejprve vyřídit papíry ohledně vjezdu do přístavu. Pak jsme vystoupali zpět do třetího patra, kde se nás znovu zeptali, co vlastně chceme. Vysvětlili jsme, že nás předešlého dne odtáhla motorová loď Triboa a následně malý člun z jachtklubu. Chlapík si s námi očividně nevěděl rady, a tak nás odvedl o patro níž. Za chvíli se objevil další Filipínec, nejspíše jeho nadřízený a následovalo opět vysvětlování, co vlastně chceme.
„Běžte si vyřídit dolů papíry.“
„To už máme,“ a ukazovali jsme oficiální lejstro s razítkem.
„No tak když už to máte, tak to je všechno v pořádku, ne?!“
Nadřízený se očividně o náš odtah absolutně nezajímal. Celý roztlemení jsme na sebe koukli a rychle odtamtud pelášili pryč, než si to někdo rozmyslí!
Hned vedle budovy přístavní správy na kraji parčíku jsme natrefili na skupinku taxikářů. Elmo, jejich šéf, se k nám přitočil a ptal se, zda nechceme někam svézt. Napadlo nás, že co bychom čekali na to, až přijdou imigrační k nám, vypravíme se za nimi sami. V kanceláři v jachtklubu nám totiž vysvětlili, že „poplatky“ jsou za to, že imigrační a hygiena musí přijít až k lodi, že sídlí hróóózně daleko v Olongapo City.
Na správě přístavu jsme si zjistili adresy jak na imigrační, tak na hygienu a poprosili Elma, aby nás zavezl nejprve na hygienu, která byla hned kousek odtud. Doktor tam bohužel nebyl, a když jsme poprosili jeho asistenta, aby mu zavolal, ten nám oznámil, že má na telefonu pouze tarif na posílání SMS a že mu napíše, že se vrátíme zpátky kolem druhé hodiny.
Další zastávka byla imigrační. Elmo otočil auto a za pět minut už jsme přejížděli most s vojenskou hlídkou, který odděluje samotný přístav Subic Bay, kterému se říká Freeport a který je bezcelní zónou, od městečka Olongapo. Opustili jsme prostředí liduprázdných obchodních domů a rádobyluxusních restaurací a vjeli do hrbolatých úzkých uliček lemovaných nízkými polorozpadlými domky. Tady bylo konečně živo.
Všude se tísnili davy lidí a mezitím projížděly tříkolky, nízké autobusy, do kterých se nastupuje a vystupuje zezadu, otlučené dodávky, všichni troubili a snažili se jeden do druhého nevrazit. Pestrobarevný kolorit městečka ještě dokreslovaly plakáty s tvářemi politiků, které zdobily snad každý centimetr volné omítky. Neustále se opakovalo jméno Gordon, a to dokonce i lidem na tričkách. Mají tu dokonce celou třídu, která protíná městečko z jedné strany na druhou a která nese toto jméno, jakož i stejnojmennou nemocnici, základní a střední školu a tím ten výčet jistě zdaleka nekončí.
Zhruba po čtvrt hodině jsme přirazili k budově, kde sídlilo imigrační. Tak tohle je to „hróóózně daleko“, ušklíbali jsme se. Úředníkovi za okénkem jsme oznámili, že jsme přijeli na jachtě a že se chceme přihlásit do země. Víza už máme z Kaoshiungu, potřebujeme pouze orazítkovat pasy. Chlapík vypadal zaskočeně, nejspíš jsme je překvapili, když jsme se tu tak náhle sami objevili, říkali jsme si, zatímco jsme seděli a čekali, až byrokratické mlýny schroustají naše pasy. Vypadalo to nadějně, úřednice prý za chvíli pasy orazítkuje. Už jsme se začali radovat, že ujdeme i dalšímu úplatku, ale za chvíli si nás chlapík znovu zavolal k okénku a oznámil nám, že úřednice, která razítkuje pasy tu teď není a že přijde ve čtyři přímo k nám na loď. Co jsme mohli dělat? Zklamaně jsme se zvedli a nechali se odvézt zpět do jachtklubu. Předtím jsme ještě zaskočili do loděnice, aby nám poslali nějakého mechanika. Prý je dnes mimo, ale zítra se určitě objeví, slíbíli.
Odpoledne se nám po dlouhých patáliích podařilo přinutit pracovníky jachtklubu, aby nám milostivě dovolili použít vodu ze sloupku, který patřil sousední lodi, protože naše molo žádnou vlastní vodu nemělo. Poslali chlapíka, který důležitě provedl záznam o stavu na vodoměru a pak jsme konečně mohli začít s procesem odsolování Janny, která byla po jízdě monsunem obalená silnou slanou krustou. Zajímalo nás, kolik vody na umytí lodě spotřebujeme, ale když jsme zhruba za hodinu šli znovu zkontrolovat budík vodoměru, zjistili jsme, že je stále na 657. Vodoměr tedy také nefunguje. Už nás to pomalu přestalo překvapovat…
Večer jsme si původně chtěli zajít někam na večeři, ani ne tak na oslavu, protože prozatimní zkušenosti v Subicu nám mnoho na slavnostní náladě nepřidaly, spíš abychom si oddechli a ochutnali nějakou místní specialitu. Ale blížila se šestá hodina a imigrační a hygiena stále nikde… Ve skutečnosti dokud nás hygienik a imigrační nezkontrolovali, neměli jsme správně vůbec opustit loď a teď už to bylo pomalu čtyřiadvacet hodin po našem příjezdu a o nás se nikdo nezajímal. Zavolali jsme znovu do kanceláře, kde jen řekli, že zaznamenávají náš dotaz, kdy úředníci konečně přijdou, a už se jako tradičně neozvali zpět.
Zhruba ve čtvrt na sedm se konečně objevil chlapík v černobílé uniformě a madam z imigračního, kyprých tvarů s výraznou růžovočervenou rtěnkou. Okamžitě se hrnuli k nám do kokpitu a zavalili nás hromadou lejster a prý ať si je rozdělíme, aby to odsejpalo, protože už je pozdě.
„Však my vás naháníme celý den,“ povídá Péťa.
Zpočátku byli oba úředníci ještě celkem milí, tedy v rámci možností. Uniformovaný doktor se tvářil strašně vážně a neustále nám zdůrazňoval, že by měl být daleko přísnější, že je to strašně vážné a že na Filipínách jsou velice striktní, co se hygienických opatření týče. Haha, měl by se jít kouknout na záchody zaměstanců maríny, říkali jsme si v duchu. Nehledě na to, že si s námi hned po vstupu na loď potřásl rukou a teď tu bude dělat, jak strašně vážná věc jeho inspekce je. Naši bazalku, která se mu houpala vedle hlavy ve večerní bríze kupodivu ignoroval.
„Tak a teď přikročíme k poplatkům,“ obrátil se doktor, ani ne tak k nám, jako k úřednici z imigračního.
„Nic vám nedáme, to nejsou oficiální poplatky, to jsou úplatky. Všichni to o Subic vědí, že tu berete bakšiš,“ rozčiloval se Péťa.
„Ne, to jsou oficiální poplatky, tady vám ukážu zákon, že když se pracuje přesčas, máme nárok na příplatek,“ kontrovala ženská z imigračního.
„Jenže my za vámi oběma dneska sami přišli, přesně jak se to dělá všude jinde na světě, my nechtěli, abyste chodili vy za námi.“
„Ne, tady je to tak, že my chodíme na lodě a protože „pracujeme v terénu“, máme nárok na poplatek,“ mlela svou úřednice.
Zkusila jsem to z jiného soudku taktikou pana Mendozy.
„Dnes ráno tu byl váš kolega z celnice a ten řekl, že poplatky vybírat nemusíte. My nejsme obchodníci, ale studenti, nemáme peněz na zbyt a teď máme navíc rozbitý motor. Pan Mendoza řekl, že udělá výjimku a i vás poprosí, abyste po nás nic nechtěli.“
„No jo, ale to my pak budeme muset vysvětlovat. Ne to nejde, navíc jestliže říkáte, že nemáte peníze a že tu chcete zůstat dva měsíce, tady se můžete podívat na seznam osob, kterým můžeme upřít vstup do země – ilegální pracovníci, prostitutky,…“
„Takže vy nám teď budete vyhrožovat?“ vykulil na ni nevěřícně oči Péťa.
„Ne, to ne, ale jestliže říkáte, že nemáte peníze, tak-“
„My peníze máme,“ přerušil ji Péťa, „ale ne na vaše úplatky, ale na cestování. Jestliže od nás něco chcete, tak mi vystavte oficiální doklad s razítkem a já to pošlu na naši ambasádu v Manile, aby tam ověřily jeho platnost.“
„To je oficiální poplatek, klidně vám doklad vystavíme,“ vyjekl už téměř nepříčetný doktor.
Péťa se tedy naštvaně odebral do útrob lodi vylovit stodolarovou bankovku a znechuceně ji doktorovi hodil.
„To si rozdělíme, že jo,“ okomentovala zjevení bankovky úřednice.
Vrcholem bylo, když se imigrační vzápětí doktora během vyplňování dokladu zeptala: „A kolik nám to vlastně dali?“
Když oba konečně odešli, byli jsme natolik znechucení a unavení, že se nám nikam na žádnou večeři nechtělo, a tak jsme si udělali nudle s instantní omáčkou z našich lodních zásob a po rychlé sprše se rozhodli dnešní zážitky raději co nejrychle ji zaspat.
Zítra má přijít mechanik, který nás snad vysvobodí ze spárů těhle supů!

Jen co jsme si na velké vlny zvykli, začali jsme doufat, že vítr vydrží a že nás rychle dofoukne až do Puerto Galery. Odpoledne ale začal vítr pomalu ustávat a večer už jsme opět ve slabém větru bojovali s vlnami, které zůstaly po monzunu a vytrvale nám braly vítr z plachet. Doslova.
Následující dva dny jsme trávili hypnotizováním plachet. Kdykoli se naduly a vydržely vyduté déle jak deset vteřin, upřenými pohledy jsme se snažili udržet jejich tvar. Pak jsme ale ucítili, jak se jemně zvedá záď Janny po vlnění, které přicházelo ze zadoboku, Janna se na vlně zhoupla a mrskla stěžněm. Když plachty jenom na chvíli splihly, jásali jsme si. Většinou byla ale síla větru slabší než rychlost, jakou se mrsknul stěžen, plachty zkolabovaly a pak se se silným prásknutím opět napnuly. Janna se přitom děsivě otřásla a my s ní. Když tohle práskání pokračovalo délší dobu, stáhli jsme nejprve hlavní plachtu, pak i velkou kosatku. Jestliže se trochu třepotaly vlajky, našli jsme v sobě ještě sílu vytáhnout gennaker z lehoučkého nylonu, který se vyduje i ve velmi slabém větru. Bohužel i gennaker často jenom splihle visel, v horším případě si s ním kymácející stěžen mával jak nadšený pionýr s praporem na Prvního Máje. Což nám dost lezlo na nervy.
Rychlost jsme už pomalu přestali sledovat, ale kdykoli se ozvala příďová vlna, která znamenala jediné, totiž že Janna nabírá rychlost větší dvou uzlů — vlastně to bylo spíš takové slabounké zurčení, ale v tom tichu a lepkavém dusnu to znělo jako serenáda — poskakovali jsme nadšeně po palubě s vidinou křištálově průzračných kotvišť, stínu palem a studeného piva. Naše nadšení většinou netrvalo dlouho, plachty šly znova dolů a Janna se bezmocně pohupovala jako korek a driftovala.
„Kdy už tam budem“ jsme se přestali ptát už od devatenácté rovběžky.
S horkem jsme bojovali buď mořskou koupelí nebo alespoň poléváním se mořskou vodou z hadrového kyblíku, který jsme si nedávno ušili ze staré hlavní plachty. Při jedné z našich koupelí jsme si všimli, že nám na trupu začal během cesty růst nový druh škeblí. Zároveň jsme si uvědomili, jak rychle se teplota moře otepluje spolu s tím, jak se blížíme více na jih. Jen co jsme se přiblížili k Luzonu, tropické denní teploty ale přinesly i naše staré známé večerní bouřky, které jsme si dosud živě pamatovali z naší poslední plavby Malajsií a Filipínami. Přes den byla obloha vymetená téměř bez jediného mráčku, ale odpoledne kolem třetí, čtvrté hodiny, se začaly nad pevninou, která byla stále ještě v nedohlednu, tvořit mohutné bouřkové mraky, ze kterých se se soumrakem začalo hrozivě blýskat. Zavedli jsme opět večeře se západem slunce, abychom se alespoň v klidu najedli, předtím než ta podívaná opět vypukne. Naštěstí se nám ale všechny bouřky vyhnuly, pouze jednou nás jedna pofoukla směrem k jihu, z čehož jsme se nakonec radovali a tak trochu si přáli, aby nám šla ještě chvíli v patách, ale zhruba po hodině vítr opět ustal a opět jsme museli stáhnout hlavní plachtu, která nepřetržitě práskala, jak vlnění vytloukalo slabý vítr z plachet.
Po pěti dnech plavby jsme byli víceméně ve dvou třetinách cesty, ale náš postup za poslední dva dny a obavy, kdy vůbec za stávajících povětrnostních podmínek do Puerto Galery dorazíme, nás vedly k rozhodnutí zamířit do Subic Bay, bývalé americké vojenské základny na jihu ostrova Luzon. Subic Bay byl sice vyhlášený tím, že místní úředníci si žádali nehorázné úplatky za své služby (až 50 dolarů za člověka a to jak celníkům, tak imigračním, plus 60 dolarů za loď hygienikovi), ale třeba Kaspar z Céluanu, se kterým jsme se setkali na Tchaj-wanu, nám říkal, že prostě zaplatit odmítl a bylo. Další výhodou Subic Bay oproti třeba Puerto Galeře byl fakt, že je zde kromě maríny také velká loděnice, kde jsme doufali najít někoho, kdo nám pomůže vyřešit záhadnou poruchu našeho motoru.
Ukázalo se, že musí jít o něco závažnějšího než jen o vadný o-kroužek, protože poté co jsme vyměnily celý filtr, nešla vůbec napumpovat nafta z nádrže. Vytáhli jsme moudré knihy a začali studovat, čím to může být. Podezření padlo na závadnou palivovou pumpu, nejspíš praskla membrána, což by znamenalo, že musíme objednat novou a čekat, až nám ji od někud, nejspíš z Evropy, pošlou. Zatímco jsme bojovali se slabými větry, Péťa se pokusil za konstantního houpání pumpu rozmontovat, abychom se přesvědčili, zda se máme připravit na nejhorší. Viděli jste už někdy, co se v té pumpě usazuje za sajrat? Takové podivné krystalky, něco jako dieslový jantar. Péťa balancoval ve strojovně a já chytala nástroje, šroubky a kanistry, které lítaly po kokpitu, kdykoli se Janna nečekaně zakymácela, když ji hodila nějaká větší vlna.
Ispekce pumpy nicméně kromě špíny žádnou závadu na membráně ani nikde jinde neodhalila, a tak jsme pojali podezření na manuální palivovou pumpu, která ovšem rozebrat nejde. Bylo jasné, že musíme zamířit ke břehu a poradit se s nějakým mechanikem. Také jsme chtěli co nejdřív dát vědět rodičům, že jsme stále ještě naživu, aby si o nás nedělali zbytečně starosti. A tak jsme nakonec zamířili do Subic Bay.
Zbývalo nám nějakých 40 mil, kdyby foukalo, mohli jsme dorazit do cíle ještě před večeří.
Ráno ovšem opět nefoukalo, pluli jsme pouze na částečně splihlý gennaker, a tak jsme se rozhodli, že si dopřejeme koupel tažením za lodí, neboli power-wash. Jen co jsme se po jednom spustili po žebříčku do vody, vítr trochu zesílil a jízda za náhle již opět uhánějící lodí byla opravdu bzukot. Radovali jsme se, že bude konečně foukat, zapojili Cape Horna a zasedli k četbě, kterou rušily pouze tankery, kterých náhle kolem nás přibylo. Nejspíš jsme zrovna projížděli nějakou plavební dráhou. Ještě štěstí, že zrovna foukalo a my mohli manévrovat, kdyby se k nám nějaký náhodou přiblížil. Tanktery si ale od nás držely uctivou vzdálenost a jediné blízké setkání proběhlo s hejnem delfínů, které se nám na chvíli proháněli kolem přídi.
K obědu jsme si udělali salát ze ztenčujících se zeleninových zásob a toužebně vyhlíželi pevninu. Kolem jedné hodiny ale vítr opět ustal za chvíli už jsme se opět ploužili. Potřebovali jsme jet na jihovýchod, ale abychom se dostali do dobrého úhlu k vlnění a udrželi jakžtakž vítr v plachtách, museli jsme jet alespoň na boční vítr buď na východ nebo na západ. Chvíli jsme se tedy přibližovali směrem k pobřeží a čekali, zda se vítr nezesílí, jako tomu bylo předešlého dne po obědě. Ale Neptun se nejspíš rozhodl, že nám to tak snadné neudělá, a tak jsme kolem druhé udělali obrat po větru a jeli prozměnu na jihozápad, čili od pevniny. Pak vítr ustal úplně a my přejeli jedněm zoufalým filipínským rybářům síť. Nejdřív jsme si mysleli, že nás srdečně zdraví a ukazují nám kudy vjet do přístavu. Teprve když jsme spozorovali dva malé praporky, došlo nám, že nás ženou od své sítě. Ta se naštěstí jen protáhla pod Janniným plným kýlem a my s omluvami driftovali dál na jih. Vidina večeře v přístavu se pomalu rozplývala a my se potili čím dál víc. Péťa se rozhodl, že si dopřejeme další kolo kýblování, ale stoupnul si moc blízko k otevřené přední lukně a část vody z kyblíku skončila i v naší zelenině. A tak jsme rychle nastoupili s hadry a začali tu potopu likvidovat.
Kolem páté začalo konečně trochu víc foukat. Najednou jsme jeli opět skoro 5 uzlů a voda kolem nás zurčela, jak Janna rozrážela vlnobití, které nás celý den tak trápilo. To už jsme se přiblížili blízko k pevnině a rozpoznali první stromy a sluncem sežehnuté svahy. Do hodiny jsme měli vjet do zátoky, na konci které se nacházel cíl naší plavby, Subic Bay Yacht Club. Rychle jsme si udělali večeři, abychom mohli potom v klidu manévrovat. Vítr stále sílil, a tak zatímco rizoto čekalo v papiňáku, stáhli jsme rychle gennaker a vytáhli háčkovací genu a hlavní plachtu, do které jsme rovnou dali první réf, aby se nám lépe manévrovalo, protože nová hlavní plachta přesahuje přes zadní stěh a při obratech se o stěh otírá. Jen co jsme ale zasedli k jídlu, vítr začal opět slábnout a do půl hodiny jsme už opět bojovali, abychom vytáhli co nejvíc z každého poryvu. Zhruba v sedm hodin jsme se přiblížili k vjezdu do zátoky a Neptun jako na potvoru opět vypnul vítr. Naštěstí nás to unášelo pryč od pobřeží a útesů, ale měli jsme strach, abychom se neocitli uprostřed plavební dráhy vedoucí do přístavu. Zakotvit jsme nemohli, byli jsme stále v příliš velké hloubce. Zavolali jsme vysílačkou do jachtklubu a zeptali se, zda by nemohli poslat někoho, kdo by nás vtáhnul dovnitř.
„Negative, sir. Nemáme žádný člun, který by vás mohl odtáhnout.“
Tolik jsme se těšili, že těch 9 mil, které zbývaly od vjezdu do zátoky k jachklubu vyplachtíme, ale namísto toho jsme teď v bezvětří driftovali stále blíže plavebnímu kanálu a na sever od nás jsme navíc opět zpozorovali zlověstné blýskání. Bouřka v blízkosti útesů bylo to poslední, co jsme v tu chvíli potřebovali.
Zkusili jsme zavolat správě přístavu, zda mají radar a mohli by nám říci, kam bouřka míří. Zároveň jsme jim sdělili, že jsme bez motoru a driftujeme v blízkosti vjezdu do přístavu. O bouřce nic nevěděli, ale nadšeně se toho chopili a začali organizovat loď, která by nás mohla vtáhnout dovnitř. Strachovali jsme se, kolik si za to asi řeknou a zároveň se modlili, aby začalo alespoň trochu foukat.
Za chvíli nám volali zpátky z kontrolní věže, že už nám posílají loď, která nás zachrání.
„Ale my nepotřebujeme zachránit, nám nic není, jen máme rozbitý motor a nefouká,“ bránili jsme se hned. Kontrolní věž ale nehodlala změnit slovník a celou dobu jsme z vysílačky poslouchali, jak nám organizují „záchranu“.
Pochopitelně jen co bylo vše zorganizováno, začalo foukat a my opět začali plachtit směrem k ostrůvku Grand Island, který je oficiálním vjezdem do přístavu. Zavolali jsme tedy kontrolní věži, že opět plachtíme.
„A co odtah?“
„Rádi bychom, kdyby zůstali poblíž, kdyby opět přestalo foukat.“
Přitáhli jsme plachty a snažili se jet co nejvíc proti větru směrem k ostrůvku. Za chvíli jsme už v dáli rozeznali reflektory lodi, která nás měla odtáhnout, následované děsivým bručením silných motorů. Co nám to proboha poslali za monstrum? Zděsili jsme se. A v tu chvíli jako na potvoru opět přestalo foukat. Mohutný přístavní člun dlouhý asi padesát stop Triboa se přiblížil k Jannině pravoboku a skupinka Filipínců se začala okamžitě shánet po lanech. Zatímco já jsem kormidlovala, Péťa už naštěstí připravil tažná lana a teď se dohadoval s kapitánem, jak nejlépe Jannu táhnout. Kapitán trval na svém předním a zadním laně, ale nakonec se Péťovi podařilo vnutit mu dlouhé lano navázané na Jannině zadním vazáku, které přivázali na přídi Triboa. To bylo hlavní tažné lano, které doplňovaly dvě lana, která měla držet Jannu po jejím boku, jedno na přídi a jedno pojistné na zádi.
Triboa se tyčila hrozivě vedle maličké Janny a z výfuků, které byly bohužel otočeny naším směrem nepřestávala chrlit proudy vody. Naše malé odražeče se srážely s dvěma obrovskými mastnými černými monstry, které přivázala posádka Triboi na svůj levobok.
Když byly lodě uvázány, dal kapitán povel kormidelníkovi, aby se rozjel. Triboa zařvala, Janna sebou hrozivě cukla, lana skřípala, a jen co jsme vystřelili vpřed, zakřičeli jsme s Péťou jedním hlasem:
„Pomalu, doprdele!“
„Pomaleji už to nejde, to je nejpomajelš co můžem jet!“ hlásil kapitán.
„Poslali jste špatnou loď, je na nás moc velká, stačil by obyčejný člun s přívěsným motorem. Tohle nejde!“ křičel Péťa ve snaze přeřvat hluk motorů.
Kapitán ho ale ignoroval a vydal pokyn, ať jedeme dál. Jakmile se lodě stabilizovaly a Triboa udržovala stálou rychlost, tlak na Jannina lana a vazáky se trochu povolil, ale naše nervy zůstávaly stále napjaté k prasknutí. Tak takhle jsme si závěr naší plavby nepředstavovali!
Neustále jsme baterkou kontrolovali jednotlivé vazáky a modlili se, aby těch devět mil co nejrychleji uteklo. Jeli jsme rychlostí kolem 5 uzlů, což znamenalo, že do jachtklubu pojedeme necelé dvě hodiny…
Náhle Péťa zakřičel na kapitána:
„Hej, kam jedeme?“
„No přece do jachtklubu!“
„To je na druhou stranu!“
Z nějakého záhadného důvodu si prvních pět minut nikdo nevšiml, že kormidelník si to místo do přístavu namířil přímo na otevřené moře. Kapitán se rozhlédl a vytřeštil oči a zaběhl do kajuty dát pokyny kormidelníkovi.
Provedli jsme tedy otočku dlouhým obloukem a vyrazili opět ke Grand Islandu. Ale jen co jsme minuli ostrůvek a vjeli na otevřenou plochu uvnitř zátoky, opřely se do nás z okolních kopců silné poryvy větru, které na hladině vytvořily ostré vlny. Janna a Triboa začaly divoce poskakovat a Jannin stěžeň se kymácel ještě zlověstněji než během driftování. Lana skřípala, že jsme jen čekali, kdy už konečně prasknou a pak jsme najeli na jednu větší vlnku a Janna byla mrštěna stranou, zachycena předním lanem a mrštěna znovu směrem k Triboa.
„Dost!“ zařvali jsme. „Takhle nám zničíte loď! Pusťte nás, teď už je vítr, my do jachtklubu sami doplachtíme!“
Ale jakmile se vás jednou zmocní přístavní správa, jen tak vás ze svých spárů nepustí. Kapitán kontaktoval kontrolní věž, která znovu volala do jachtklubu, kde najednou objevili malý člun, který by nás mohl odtáhnout! Skřípali jsme zuby a čekali, až se dotyčné plavidlo objeví. Asi po půl hodině dorazil malý motorový člun – konečně plavidlo, které se hodí pro Jannin odtah.
Malý člun přirazil k levoboku, Tribou jsme odehnali od pravoboku a začali převazovat lana a odražeče. Člun operovali dva Filipínci, jeden okamžitě vyskočil na Jannu a začal nám brát lana z rukou. Zahnali jsme ho zpět na člun a za chvíli už jsme kryti člunem (vítr foukal zleva) uháněli směrem k jachtklubu. Tentokrát byla jízda mnohem příjemnější i přes ostré vlnky, které jsme museli i nadále překonávat. Až na občasné zaškubnutí jela Janna majestátně vedle člunu, skoro jako by ho sama vezla.
Když jsme se přiblížili k jachtklubu, Triboa nám byla mimochodem celou cestu neustále v patách, přestalo opět foukat, takže bychom pod plachtami asi přeci jen bývali nedojeli. Přesto jsme se pořád v duchu nedokázali zbavit myšlenky na to, co kdyby… Třeba by zafoukalo, třeba by se nám podařilo proplachtit kolem Grand Islandu dovnitř zátoky a potom bychom třeba našli mělčí místo, kde bychom zakotvili, kdyby vítr náhodou ustal. Tolik jsme se těšili, že si tu cestu pouze na plachty dotáhneme pod plachtami až do konce, ale místo toho jsme teď s hrůzou očekávali, kolik nám následujícího dne naúčtují za odtah a jak moc nás skásnou v jachtklubu…