Slasti a strasti života na moři » Singapore-Langkawi 2008

1. 9. 2008: Zpět na vodě

Jana Benešová — Fri, 24 Feb 2012 14:12:24 +0000

Tak jsme se i my dočkali!!! Jsme zpět na vodě!!!

Fénujeme barvu, aby rychleji zaschla

Před třemi dny jsme dokončili všechny práce, jež vyžadovaly naši přítomnost na břehu, a vpodvečer začali natírat loď protiporostovou barvou. Ze Singapuru nám zbyla plechovka modré barvy, kterou jsme natřeli spodek kýlu, a od Jima jsme dostali plechovku černé, kterou jsme použili na zbytek lodi. Původně jsme si mysleli, že Jimova černá vystačí na natření celého trupu, ale trošku jsme se přepočítali. Říkali jsme si, že je to v podstatě jedno, stejně to bude všechno pod vodou a nikdo nic neuvidí. Kašleme na nějakou estetiku. Přesto jsme od té chvíle neřekli naší loďce jinak než Stračena a druhý den ráno jsme to nervově nevydrželi a vypravili se do města pro ještě jednu plechovku černé barvy: nejenže bude loďka na spodku celá černá (a ještě krásnější než předtím), ale dosáhneme i účinnější ochrany před řasami a škeblemi. Zkrátka a dobře jsme si tu koupi další plechovky řádně ospravedlnili.

Když jsme odjížděli do města, lilo jako z konve, ale jen co jsme naložili nákupy do kufru a otočili se na cestu zpět, vysvitlo sluníčko a my mohli hned po návratu začít natírat. Máme to ale štěstí! Říkali jsme si. Zároveň jsme v kanceláři maríny oznámili, že bychom chtěli další den ráno zpět do vody. Vše bylo domluveno a my se začali těšit.

Dočkali jsme se!

V den D mě však ráno kolem šesté probudilo hvízdání v lanoví a za chvíli už se spustil řádný slejvák. Náš přesun na vodu se zdál být ohrožen… A navíc v neděli měli v Malajsii státní svátek a v pondělí začíná ramadán, což fakticky znamenalo, že na vodu se dostaneme nejdříve v úterý… Opět se na nás ale usmálo štěstí, neboť kolem půl osmé déšť ustal, za chvíli zmizely i mraky a pomalu vysvitlo sluníčko, které během hodinky osušilo celý trup. V deset dorazili zaměstnanci maríny, přistavili jeřáb, zavěsili Jannu do závěsu a odstranili podpěry, na kterých loď na souši stála, abychom mohli natřít zbytek trupu. Péťa se chopil štěky, já za ním běhala s fénem a vysušovala natřená místa. Do oběda jsme potřebovali aplikovat alespoň dvě vrstvy nátěru. Náš nový rádce Jim nám celou dobu dodával morální podporu a kontroloval místní zaměstnance, zda dělají vše tak, jak by měli. Před pár týdny jim prý ze závěsu vyklouzla loď…

V půl jedné bylo vše nachystáno na slavnostní spuštění do vody a jeřáb nás zavěšené v pásech odvezl k místu, odkud nás pomalu spustil na vodu. Teď přišla ta obávaná chvíle: Nebude někudy do lodi téct? Zalepili jsme všechny díry pořádně? Jsou všechny hadice dostatečně zajištěné? A co motor? Nastartujeme?

Naštěstí tentokrát k žádné pohromě nedošlo, a když jsme odvzdušnili vstřikovače, i Brumla poslušně naskočil a my si to namířili k doku E, kde nám předem v kanceláři přidělili místo. Uvázali jsme se, uklidili největší nepořádek, zapojili plyn a uvařili si na oslavu boloňské špagety. Už jsme zase ve vodě, nikde neteče, loďka se pohupuje, větřík fouká, co více si člověk může přát!

Večer jsme pozvali Jima s Emmou a naše sousedy z loděnice Paula a Caroline k nám na loď na menší oslavu. Šest se nás krásně vešlo do našeho velkého kokpitu a po pozdní večeři jsme se odebrali na pláž, odkud měl být údajně výhled na ohňostroj na oslavu nezávislosti Malajsie.

Janna u doku E

Když jsme se po čtvrt hodině čekání žádného ohňostroje nedočkali, rozešli jsme se pokojně do svých plovoucích domovů a nevím jak ostatní, ale my s Péťou jsme usnuli okamžitě, jako když nás do vody hodí!

Do odletu domů zbývalo už jen pár dní. Původně jsme chtěli vyrazit ještě na nějaký výlet kolem ostrova, ale počasí nám tentokrát nepřálo, a tak jsme se věnovali pracím na lodi a po večerech se scházeli s ostatními u piva a kytary. A najednou přišel den loučení. Trajektem jsme se přepravili na Malajský poloostrov, pak následovala dvanáctihodinová jízda autobusem do Singapuru a pak už jen odlet na Tchaj-wan. Čekal nás další semestr studií a my už plánovali, jak se v zimě vrátíme na Langkawi a vypravíme se na průzkum sousedního Thajska. Nakonec jsme ale odjeli do Čech, strávili po několika letech opět Vánoce doma a při té příležitosti jsme se stihli i vzít. Zároveň došlo i ke změnám v našich studiích. Péťa následoval svého profesora do Hongkongu, a proto jsme trochu poupravili naše nejbližší plány – na jaře nejprve přepravíme Jannu do Hongkongu, a pak se uvidí, zda se já přestěhuju za Péťou, nebo se vrátíme společně už v našem plovoucím domově na Tchaj-wan.

28. 8. 2008: Hřídel a člun (2. část)

Jana Benešová — Thu, 16 Feb 2012 23:27:32 +0000

Později jsme si pořídili ke člunu i plachtu!

V úterý kolem osmé večer najednou zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo „bot, bot“, načež dotyčný zavěsil. Telefonát od dopravní firmy, která měla náš člun dodat, jsme očekávali, a tak jsme si domysleli, že to asi mělo být anglické „boat, boat“, ale pochopitelně jsme chtěli vědět, kde a kdy si člun můžeme převzít. Zavolali jsme na to číslo zpět, ale ozvalo se jen hihňání a „no igliš“. Na to konto jsme se rozhodli vyčkat do druhého dne a zkontaktovat thajskou firmu, od které jsme člun objednali a kde hovoří anglicky. Stejně jsme ale spali jako na trní a Péťa vytvářel teorie o člunu, který se vrací nedoručen zpět do Thajska, a že nás čeká další handrkování a tak dále…

Druhý den dopoledne jsme se spojili s thajskou firmou, což byla taky pořádná anabáze, protože nás pořád někam přepojovali, ale nakonec nás ujistili, že člun je na cestě a že ho dostaneme dnes odpoledne. Mezitím jsme se po ranní konzultaci s Jimem předběžně smluvili, že pokud člun doručí během brzkého odpoledne na hlavní ostrov Langkawi, necháme si ho vyložit na pláži Chenang, která leží naproti ostrůvku Rebak, zavoláme Jimovi na mobil a on přijede se svým vlastním člunem, který má přívěsný motor, a odtáhne nás.

Přesně ve 12, když jsme poobědvali, zazvonil telefon a překvapivě se v něm ozvala angličtina. Nějaký chlapík nám rázně oznamoval, že chce člun do hodiny vyložit u mola, odkud odjíždí trajekt na náš malý ostrůvek.

Testovní projížďka po maríně

Zavolali jsme tedy Jimovi, že po jedné hodině budeme na pláži, a zamířili jsme na místo setkání s řidičem dodávky. Zaparkovali jsme vypůjčené auto a naskočili do malého náklaďáku, který už stál opodál. Já jsem jela v nákladním prostoru s člunem obklopena dalšími stohy krabic, které se zlověstně zatřásly pokaždé, když auto poskočilo na silnici plné děr. Péťa seděl vepředu vmáčklý mezi dva špinavé, tlusté řidiče. Na to, co se dělo při nerovnostech tam, lépe ani nepomýšlet! Ale přežili jsme ve zdraví a za deset minut už jsme dorazili na pláž. Nedočkavě jsme oba vyskočili ven z dodávky, vyložili člun zabalený ještě do igelitu, naložili jsme do něj nákupy včetně narovnané hřídele, poponesli ho na pláž, strhli zbytek igelitu, vybalili vesla a začali vyhlížet Jima.

Za chvíli už jsme v dáli na obzoru zpozorovali rychle se blížící šedivou tečku. Odtáhli jsme člun do vody a čekali, až se Jim přiblíží. Zdá se, že veslování opravdu nebude problém! Trocha balancování a akrobacie a vzápětí jsme se už uvelebili na přídi Jimova nafukovacího člunu, zatímco ten náš vesele poskakoval na špagátu za námi. Byla to krása, být po té třítýdenní dřině na souši zase na vodě. Nadšeně jsme Jimovi vyprávěli o naší hřídeli a než jsme se nadáli, dorazili zpět do maríny na ostrůvku Rebak. Náš nový člun se okamžitě stal středem pozornosti. Zatím jsme ho vyložili na jednom z mol, kde si ho vyzvedneme, až budeme zpět na vodě.

Usazování člunu

Stále však zbývalo vyřešit jeden zásadní problém. Naše loď je dost malá a člun, který jsme si koupili, je z plastu. Nemůžeme ho tedy vyfouknout a strčit někam do útrob lodi. Vlastně máme jen dvě možnosti. Buď ho budeme vozit na přídi, což je nejjednodušší, ale trochu nám to naruší stabilitu lodě, jinými slovy bude se nám hůř plachtit. Druhá možnost je vyrobit člunu kolíbku za stěžněm pod ráhnem na střeše kajuty. To by bylo ideální, ale pravděpodobně nám tam bude překážet štít, který chrání kokpit proti vodní tříšti. Při špatném počasí je jeho ochrana více než příjemná, a tak se nám ho moc odstraňovat nechce. No co, počkáme, až budeme opravdu zpět na vodě, a uvidíme.

Hřídel a člun úspěšně odškrtnuty ze seznamu, poslední položka: natírání.

28. 8. 2008: Hřídel a člun (1.část)

Jana Benešová — Tue, 14 Feb 2012 03:59:50 +0000

Stále jsme ještě v loděnici, ale konec našich suchozemských trampot je už v dohledu. V průběhu předešlých dní jsme zalepili všechny nechtěné otvory pod vodoryskou a na každém boku vyvrtali a následně zpevnili epoxidovým lepidlem nové odtoky pro odvod vody z paluby. Zbývala vyřešit hřídel, kterou se nám po velkých bojích se zarezlými šrouby konečně podařilo vypáčit ven z lodi.

Vrtání nových odtoků

Pro připomenutí: když jsme v Lumutu znovu usazovali motor, mechanik Mike vyslovil podezření, že máme někde ohnutou hřídel. Možné to bylo, protože cestou ze Singapuru jsme jedné noci zaslechli zlověstné zadunění – nejspíš jsme lodním šroubem zachytili nějakou potopenou kládu, kterých není v Malackém průlivu právě málo. V pondělí jsme si tedy půjčili auto od Jima (ze kterého se vyklubal člověk, který by se rozdal na počkání) a vydali jsme se s hřídelí do města. Řídil Péťa. Byla to naše první automobilová výprava s volantem napravo: v Malajsii se stejně jako v Anglii a jejích bývalých koloniích jezdí vlevo, páka je taky vlevo, stěrače taky vlevo, blinkr vpravo, a tak jsme občas stírali v zatáčce, občas blikali, když pršelo, a dávali zabrat převodovce, než si Péťa zvykl na řazení levou rukou. Ale dokázali jsme se držet mimo škarpy, nikoho jsme nenabrali, ani opice, vodní buvoli a kozy, které tady na místo jelenů přebíhají přes silnici.

Soustružníka/mechanika jsme našli až po menší zajížďce, při níž jsme vymetli místní vesničku a způsobili malé pozdvižení, protože v tamních končinách se cizinci často nevyskytují. Narovnat hřídel prý není problém, máme si pro ni přijet za dva dny zpátky .

Péťa za volantem

Dostavili jsme se na čas, jak bylo domluveno, a stihli jsme přijít právě v okamžiku, když nám hřídel lámali/rovnali pod 100 tunovým lisem. To je riskantní podnik, protože když to přeženete, tak hřídel zlomíte. Dopadlo to ale dobře a pan Chin nás hned potěšil, že hřídel byla ohnutá jen asi milimetr, dva. Hezky jsme si s ním popovídali čínsky a odjeli jsme, úsměv od ucha k uchu. Další úskalí překonáno! Hrozilo totiž, že si budeme muset nechat udělat hřídel novou, což je jednak drahé, a jednak je na to třeba kvalitní ocel (pro odborníky SS316 a navíc ještě jakási speciální odrůda na lodní hřídele). Takovou ocel tady samozřejmě nemají, a tak bychom se pro ni museli buď vydat někam na pevninu, nebo si ji nechat poslat, což by znamenalo další čekání a prodloužení našeho pobytu na souši. Navíc nás už správce maríny na Rebaku žene zpět do vody, protože asi očekávají nějaké větší lodě, které samozřejmě platí za plac na břehu podstatně víc než my. A tak poté co jsme si vyzvedli naši narovnanou hřídel, zajeli jsme do města na slavnostní oběd do naší oblíbené indické restaurace. Beztak jsme se potřebovali před dalším odpoledním programem pořádně posílit!

Čekala nás přeprava nového člunu, který jsme měli objednaný z Thajska a který nám měl být původně v úterý večer doručen až k lodi (tak nám to alespoň slibovali, avšak my jsme věděli své, protože jak už víte z předešlých vyprávění, na ostrůvek Rebak není možné autem vjet, veškerá přeprava probíhá motorovými čluny přibližně pro 20 lidí, kam samozřejmě objemné náklady jako je naše nová třímetrová loďka obvykle, tedy lépe řečeno nikdy, nenakládají). Když jsme Jannu na podzim roku 2007 koupili, byl sice součástí jejího vybavení malý nafukovací člun, ale protože ho předešlý majitel nechal uvázaný přímo na palubě, kde byl člun minimálně rok vystaven spalujícímu tropickému slunci a slanému mořskému vzduchu, byl natolik ztrouchnivělý, že jsme ho rovnou vyhodili a začali se poohlížet po novém.

Náš nový člun

Malý člun je nezbytný, jestliže plánujete zastávky mimo civilizované přístavy: přepraví vás i s nákladem na břeh od zakotvené lodi a následně s nákupy zpět do vašeho „plovoucího domova“, prozkoumáte na něm nedalekou zátoku či se vypravíte na výlet proti proudu řeky, kam by se vaše plachetnice kvůli příliš velkému ponoru už nedostala.

Poučeni naší moudrou literaturou jsme se začali informovat o člunech „pevných“, které sice zaberou více místa, ale lépe se na nich vesluje a měly by i déle vydržet. Předběžný průzkum internetu ukázal, že kanadské čluny Walker Bay jsou přesně to, co hledáme – spolehlivé, kvalitní, lehké. Prostě zdál se to být nejlepší a paradoxně nejlevnější člun na trhu! Singapurský dealer ale tak malý model, který by se vešel na naši loď, neměl, až jsme konečně v Thajsku narazili na dealera, který měl Walker Bay 8 na skladě! Po patáliích, které jsme bez člunu zažili cestou ze Singapuru (zvlášť v Lumutu, kde jsme ale naštěstí narazili na milé lidi, kteří nám půjčovali svůj člun, kdykoli jsme se potřebovali dostat ze zakotvené lodě na břeh či naopak), jsme se na nový přírůstek do naší „flotily“ opravdu těšili!

22. 8. 2008: Caroline a Paul

Jana Benešová — Thu, 09 Feb 2012 12:11:45 +0000

Je pátek a nám tady chčije, chčije a chčije… Ráno jsme vstali plní elánu do práce. Přestože místní loděnice je o 100% lepší než rozpálený dvorek v Singapuru, nemůžeme se dočkat, až už budeme opět zpátky na vodě. To je ostatně vůkol zaznívající lament všech námořníků, kteří zrovna musejí otročit opravami na břehu. Vždy večer se sejde parta pod některou z lodí, otevře se chladicí box s pivem a zazní: „Už abysme byli zpět na vodě…“

Blue Sky jde zpět na vodu

Před pár dny se tento sen splnil Jimovi. Připojili jsme se k davu obdivovatelů, když jeho Blue Sky spouštěl jeřáb zpět na vodu. Večer byla malá party na oslavu, ale my jsme měli napilno, tak jsme se nemohli zúčastnit. Druhý den, když se začalo šeřit a my začali pomýšlet na večeři, napadlo nás, že bychom mohli zajít za Jimem a pozvat ho, aby se k nám připojil. Emma s dětmi měla přijet až za pár dní, třeba by mu přišlo teplé jídlo vhod. Vydali jsme se tedy na Blue Sky, kde nás Jim nadšeně přivítal, jak jinak než pivem.

„Společná večeře? To zní skvěle, ale můžete klidně vařit tady u mě! Mám tu klimatizaci a navíc je tu i víc místa. Dneska večer má totiž dorazit Caroline a Paul říkal, že mi ji hned přivede ukázat!“ Nadšeně jsme se tedy vypravili zpět na Jannu pro suroviny a oznámili Paulovi, ať přivede Caroline na večeři na Blue Sky. „Výborně, to jste moc hodní, ale Caroline je vegetariánka.“ „Žádné strachy, já sice ne, ale taky si dám radši zeleninu! Bude slanina s vejci a bramborama a zároveň špagety s restovanou zeleninou. Vyberou si všichni!“ Za chvíli už jsme byli zpět na Blue Sky. Postavila jsem brambory na plotnu, ale ještě než se začala vařit voda, sporák zhasl. „Hele nějak ti to nehoří?“ povídám Jimovi. „Shit! Došel plyn! Myslel jsem, že to bude ještě alespoň na dnešek stačit…“ Nevadí. Půjdeme to dovařit na Jannu a pak tu hostinu prostě přineseme zpátky. Když jsme se za zhruba půl hodiny vraceli skrze marínu s nákladem hrnců a mís, vzbudili jsme nemalé pozdvižení. Zdálo se, že libá vůně smažené slaniny přiláká i další nečekané hosty.

Caroline a Paul

Nakonec jsme jídlo ale ubránili a donesli vše v bezpečí až k Jimovi. Sotva jsme rozložili talíře na stůl, ozvalo se: „Hello? Anybody home?“ krásnou britskou angličtinou a za chvilku už dolů do kabiny sestoupila Caroline v těsném závěsu s Paulem. Všichni jsme měli pořádný hlad, a tak jsme prvotní seznamování zkrátili na minimum a pokračovali až po večeři nad skleničkou vína.

Paul a Caroline, oba lehce přes čtyřicet, se seznámili v Timoru, kde pracovali pro Spojené národy. Caroline jako forenzní archeoložka a Paul jako šéf skupiny, která budovala zázemí (chaty apod.) pro ostatní pracovníky. Později spolu byli ještě na Srí Lance, Caroline za sebou měla dokonce i práci v Sarajevu… Jaké to asi je vykopávat a ohledávat mrtvoly z masových hrobů, říkali jsme si. Caroline byla ale veselá kopa, dokonce nás při večeři obšťastňovala humornými historkami z pitev a nezapomněla se s námi podělit ani o škálu vůní lidských mozků.

Paul s Caroline se znali už nějakou dobu, a proto začali uvažovat o společném domě. Často cestovali a chtěli nějaké místo, kam se mohou vracet. Projeli spoustu zemí a regionů včetně Toskánska, ale pořád se nemohli rozhodnout. Vždycky jsme si mysleli, že UN je víceméně dobrovolnická práce, ale jak se ukázalo, opak byl pravdou! Jde o velký business a jednotlivé agentury se prý předhánějí o to, která se k práci pro UN dostane! Paul s Caroline tedy měli rozhodně našetřeno, ale svůj „dům snů“ stále ne a ne najít. Až je jednoho dne napadlo – co kdybychom si koupili loď? Ta se navíc může pohybovat společně s námi!

Z naší lodní pekárny

Caroline sice neměla s plachtěním žádné zkušenosti, ale Paulův tatínek byl vášnivý mořeplavec, který momentálně žil na lodi se svou druhou ženou a Paulovou nevlastní sestrou. Paul sám strávil v dětství nějakou dobu kolem lodí, ale už si toho moc nepamatoval. Přesto se rozhodli, že to zkusí a po chvilce hledání narazili na 43’ Hans Christian. Oba se do té prostorné, i když trochu zanedbané lodě na první pohled zamilovali. Posledních několik let prakticky stála zakotvená v Langkawi, kde na ní žil jistý poustevník. Paul ji vytáhl v Rebaku na břeh a poslal do Austrálie pro tatínka jako odborného poradce. Ten loď schválil a Paul s Caroline se staly brzy na to hrdými majiteli Lady Guinevere. Loď to byla vskutku krásná, klasický vzhled, oblé elegantní tvary, ale vzhledem k tomu, že s plachetnicemi neměli ani jeden téměř žádné zkušenosti, připadalo nám, že si vzali tak trochu velké sousto! Když nám pak Paul navíc řekl, že si jeho tatínek během kontroly lodi dosyta dopřával své oblíbené duty-free whisky, začali jsme se o ně bát ještě víc!

Zbytek večera proběhl ve veselé náladě a hned na druhý den jsme se domluvili s Jimem, že zajedeme na společný výlet na Langkawi – všichni jsme potřebovali na nákupy a Jim měl s několika lidmi dlouhodobě pronajaté auto, které na ně čekalo kdykoli zaparkované na parkovišti hned vedle stanice trajektu. Jim nás protáhl nejen po svých oblíbených restauracích, místní jachtařské hospůdce, ukázal nám také několik obchodů, o kterých jsme ještě nevěděli a nakonec nás zavezl i do skladu, který zásoboval „exotickými potravinami“ okolní hotely a kde prodávali celozrnnou mouku! Celozrnnou mouku jsme neviděli, naposledy na Tchaj-wanu! Celý natěšení jsme z ní hned večer upekli bochník chleba a rozdělili se i s Jimem, Caroline a Paulem. „Vůně domova, starostlivosti a přátelství! Myslím, že se mi mezi jachtaři bude líbit!“ prohlásila Caroline s úsměvem na rtech.

16. 8. 2008: Paul a Jim

Jana Benešová — Mon, 06 Feb 2012 03:10:14 +0000

Pustili jsme se naplno do oprav. Pravidelně jsme stříkali WD-40 na zarezlé šrouby a doufali, že se nám nakonec podaří odšroubovat spojku hřídele a dostat hřídel ven z lodi. Mezitím jsme odstranili dnové ventily neboli seacocky a připravovali se na velké laminování. Kromě permanentní opravy díry, kterou nám provrtali mechanici v Lumutu do lodi při opravách motoru (brrr, ještě teď nám při vzpomínce na to množství vody, které se náhle začalo valit do lodi, vstávají chlupy hrůzou po celém těle) jsme plánovali zalepit další dva otvory pod vodoryskou. Bez ohledu na jejich užitek – ať už se jedná o přívod vody do toalety, otvor na log (přístroj na měření rychlosti), přívod slané vody do kuchyně, apod. – každý takový otvor je zároveň potencionálním strůjcem katastrofy – něco se pokazí, loď se promění ve fontánu a během chvilky jde ke dnu. Naším cílem bylo zredukovat celkový počet otvorů pod vodoryskou z původních deseti(!) na dva až tři.

Jedna z děr pod vodoryskou, které jsme zalepili

Odpoledne, mohlo být kolem třetí, jsme tak nějak odpočívali, když jsme si všimli, že pod zelenou lodí toho plachého chlapíka se objevil také Jim, se kterým se Péťa už seznámil. Využili jsme situace a šli se skamarádit i s naším dalším sousedem. Vzájemně jsme se představili a vyměnili si stručné historie našich plaveb, načež jsme okamžitě dostali do ruky pivo. Nejdříve jsme se styděli si vzít, nevěděli jsme ještě, že podání piva je tady v podstatě doplněk uvítání: ahoj, jak se máš, tady máš pivo.

Paul, ten plachý chlapík, je z Australie. Loď právě koupil a je to jeho první, což jsme tedy odhadli dobře. Potěšilo nás, že tu mezi těmi starými mořskými vlky máme alespoň bratra ve zbrani. Langkawi je cílem dvou typů námořníků. Jednak je to oblíbené útočiště důchodců, kteří pendlují mezi Langkawi a Thajskem, ale především je to zastávka pro námořní cestovatele a mořské tuláky, kteří tu čekají na příznivý vítr, který je vezme přes Indický oceán na Čagos, Jihoafrickou republiku, popřípadě přes Suezský kanál do Středomoří. Většinou jde o lidi, kteří toho mají už hodně za sebou. Zároveň tady ale mnoho jachtařů lodě také z různých důvodů prodává, a to sem přitahuje zelenáče, jako jsme my. Alespoň tu nejsme jediní, radovali jsme se v duchu. Naše odpolední povídání se protáhlo, po prvním pivu následovalo další. Obcházeli jsme Paulovu loď a společně s Jimem mu vykládali o našich zkušenostech z oprav.

Zahuštěné epoxy na lepení děr

Jim jako nejostřílenější mořeplavec měl ale samozřejmě hlavní slovo. Původním povoláním byl chemik, řadový občan, který nijak nevyčníval z průměru americké střední vrstvy. Až jednoho dne přišel zlom. Jim vyzkoumal, že když se přidá určitá látka z odpadu po zpracování ropy do motorového oleje, zlepší se tak jeho kvalita a dlouhodobě i životnost celého motoru. Založil si firmu, obchod vzkvétal, zákazníků přibývalo a netrvalo dlouho a on expandoval i do Anglie, koupil si ohromný dům, luxusní auto, na zápraží si hrály dvě děti… klasický americký sen. Sen, který měl ale i svou stinnou stránku – Jim byl stále na cestách a s rodinou se téměř neviděl.

„Dnes začala Phoebe chodit!“ uslyšel Jim z telefonního sluchátka, když byl zrovna na služební cestě v Anglii. „Drake dneska poprvé promluvil!“ dozvěděl se Jim opět po telefonu na druhé straně Států, poté co strávil celý den v jednací místnosti. No a jednoho dne si prostě řekl, že už toho má dost. Začal hledat dostatečně bytelnou a prostornou loď, až objevil kousek za hranicemi v Mexiku 45’ Down Easter Ketch, která se zdála být tím nejvhodnějším plavidlem, které pojme celou jejich čtyřčlennou rodinu na cestě kolem světa! I přes nevěřícné pohledy většiny známých a přátel prodali dům, přesunuli svůj nejcennější majetek v krabicích k rodičům do garáže a vyrazili. Konečně byli každý den jako rodina pohromadě, už žádné zmeškané okamžiky v životě svých vlastních dětí! Když jsme Jima potkali, měla jejich rodina za sebou už více jak dva roky plavby: z Mexika přes Tichý oceán, Austrálii, Indonésii a pak stejně jako my Malackým průlivem na Langkawi. Emma s dětmi byla zrovna na krátké návštěvě u prarodičů v Anglii a Jim připravoval v loděnici jejich Blue Sky na další etapu plavby. Zasněně jsme naslouchali Jimovu vyprávění. Snad se nám něco takového jednou taky povede!

Jimův syn Drake na kole

Ale zpět k Paulovi a taky k tomu tajemnému úrazu, o kterém se šuškalo po celém ostrově. Paul koupil loď od brokerky Michele, naší staré známé, od které jsme kdysi zamýšleli koupit naši první loď i my. Nakonec to sice nevyšlo a my našli Jannu, ale i tak jsme se s Michele krátce setkali v Singapuru, když tam přijela, aby doručila jednu ze sousedních lodí právě na Langkawi. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obětí onoho záhadného incidentu je právě ona!

„Podepsali jsme v baru kupní smlouvu a otevřeli láhev šampaňského, kterou Michele přinesla na oslavu,“ líčil Paul. „Už trochu v náladě jsme se vypravili na loď, což obnášelo vyšplhat po žebříku do zhruba čtyřmetrové výšky. Michele šla jako první, a když přelézala ze žebříku do kokpitu, chytila se za zábradlíčko, to se zlomilo a ona spadla na zem! Všude byla spousta krve, volali jsme záchranku, Jim přiběhl na pomoc, byl to totální chaos! Michele je stále ještě v nemocnici a asi si tam chvíli pobude…“ Brrr! Tak tomu se tedy říká nákup lodě! Později jsme se dozvěděli, že Michele nebyla první, komu se něco podobného v Langkawi stalo. Nejspíš to bude tím levným chlastem, vtipkovali jsme, ale ve skutečnosti nám do smíchu moc nebylo…

Výhled z bufetu u zastávky trajektu, Langkawi

Když už jsme se chystali, že se pustíme zpět do práce, objevil se opět Jim a že jede trajektem na Langkawi na večeři, jestli se nepřidáme. Podívali jsme se na rozdělanou práci, na pomalu se smrákající oblohu, potom jeden na druhého a řekli si: „Proč ne?!“ „Družit se je taky důležité a dneska už toho stejně moc neuděláme!“ Naše čtyřka se tedy vypravila do bufetu přímo na zastávce trajektu, kde jsme si pochutnali na krevetovém rizotu a zalili to další várkou levného piva. „Už se nemůžu dočkat, až vám představím svojí přítelkyni Caroline, která přijede za pár dní,“ prohlásil Paul pomlaskávaje nad masovými špízy satay. Výborně, mrkli jsme po sobě s Péťou. Člověk cestuje sice proto, aby poznal nová místa, ale nejdůležitější jsou stejně lidi a jejich osudy. The more the merrier, jak říkají Anglosasové. Hned jsme se na Caroline začali těšit a to jsme ještě ani netušili, jak zajímavý člověk se z ní vyklube…

15. 8. 2008: Záhadné zranění

Jana Benešová — Sun, 05 Feb 2012 09:24:19 +0000

Hned první den po příjezdu na Langkawi jsme zaslechli šuškání o jakémsi tajemném zranění. Vezli jsme se zrovna motorovým člunem z ostrůvku Rebak na hlavní ostrov Langkawi. Na lavičce před námi seděl vychrtlý čtyřicátník, teatrálně rozhazoval rukama a vykládal zbytku společnosti, co se stalo. Podle přízvuku Američan. Přes rachot motorů jsme zaslechli jenom málo:

Přímo před Jannou loď onoho plachého chlapíka

„…pheee… oh man… freakin’… am not an emergency guy…“

Kousek od nás se krčil plachý, asi pětatřicetiletý chlapík, který skromně doplňoval divoký výklad, ale mluvil tak potichu, že jsme mu nerozuměli ani slova. Za chvíli už jsme navíc přirazili u mola na Langkawi, kde se všichni rozprchli za svými pochůzkami, a tak jsme se ten den nic dalšího o tom záhadném zranění už nedozvěděli. Onoho plachého chlapíka z trajektu jsme však znovu zahlédli hned druhý den v loděnici.

Téměř naproti nám stála podepřená na špalcích tmavě zelená loď klasických tvarů něco jako West Sail nebo Hans Christian. Všimli jsme si jí hned po vytažení na břeh, ale jelikož jsme měli plné ruce práce s Jannou, nevěnovali jsme jí bližší pozornost. Náhle se pod ní objevil ten plachý chlapík z trajektu. S cigaretou v ruce kroužil kolem lodi, okukoval chvilku to, pak šťoural prstem někde jinde, prostě vypadalo to, že neví kudy kam. My jsme taky plaší, tak jsme zatím odložili seznámení na později. Momentálně nás trápilo něco jiného – hřídel od lodního šroubu.

Poté co jsme nouzově přistáli v Lumutu, abychom vyměnili nožičky, na kterých je přišroubovaný motor k trupu lodi, a po jeho znovu usazení spojili motor s hřídelí a lodním šroubem, náš mechanik Mike usoudil, že podivné vibrace, které provázely chod motoru, budou nejspíš způsobeny ohnutou hřídelí. „Nepřejeli jste cestou něco?“ ptal se. Vzpomněli jsme si, že jsme během plavby skutečně jednou zaslechli takové zvláštní zadunění, jako kdyby do lodního šroubu narazila plovoucí kláda nebo něco podobného. Takový náraz by hřídel ohnul jedna radost. Jestliže měl Mike pravdu a hřídel je skutečně ohnutá, znamenalo to, že ji musíme dostat ven a narovnat, nebo si nechat vyrobit novou.

Jim, který se stal naším kamarádem a rádcem

Už v Lumutu jsme zjistili, že uvnitř lodi je hřídel rovná. Zbývalo ověřit, jak vypadá část hřídele, která kouká ven z lodi a na které je připevněný lodní šroub. Na břehu probíhá taková inspekce samozřejmě mnohem snáž než na vodě, kde se loď neustále mele ze strany na stranu. Kde ale vezmeme „hodinky“? (Pro čtenáře, kteří nemají strojnické vzdělání či neměli to štěstí tlumočit jako já u soustruhů: hodinky jsou takový malý budík s ramenem, na kterém je velice citlivá tyčinka, kterou přiložíte k nějakému povrchu, a jak se s tím povrchem posouvá nebo otáčí, hodinky ukážou, jestli je povrch rovný, kulatý apod.) Jedná se o instrument poměrně choulostivý a drahý. Přesto jsem se šel zeptat na jednu ze sousedních lodí. Shodou okolností majitelem lodi, která stála ob jedno místo hned vedle nás, byl ten expresivní Američan ze člunu. Hodinky samozřejmě neměl, ale aspoň jsme se seznámili. Jim byl zabrán do rozhovoru a já měl plnou hlavu hřídele. Rychle jsem se rozloučil a spěchal zpátky k lodi. Nástroje nemaje, musel jsem se spolehnout na vlastní vynalézavost. Chopil jsem se šroubováku, opřel ho pevně o trup lodi a pomalu jsem otáčel lodní vrtulí. Mezera mezi hranou šroubováku a hřídelí se periodicky měnila. Hřídel je tedy ohnutá. Musí ven…

13. 8. 2008: Skútr

Jana Benešová — Sun, 29 Jan 2012 00:07:35 +0000

Následující den jsme měli v plánu objet městečko a lokalizovat nejdůležitější obchody ze seznamu, který jsme dostali v kanceláři maríny. Od taxíkaře, který nás vezl do Kuahu na kapitanát, jsme se dozvěděli, že na letišti je možné pronajmout si skútr bez řidičáku, a tak jsme se ráno vydali trajektem na Langkawi a odtud pěšky na letiště. Neušli jsme ani dvacet metrů, když nám zastavilo auto se dvěma staršími Novozélanďany, kteří nás kousek popovezli, protože si jeli na letiště pro noviny. Hezky nám ten den začíná, libovali jsme si. Ne však na dlouho – na letišti byli totiž jenom agenti, kteří pronajímali auta a navíc ještě pěkně draho, což Péťu samozřejmě řádně dopálilo. „Příště zase budu věřit nějakýmu ukecanýmu taxikářovi!“ ulevoval si. Nakonec nám ale nezbylo, než využít služeb jednoho z nich a nechat se odvézt na nedalekou pláž Chenang, kde prý skútry určitě mají.

Místní populární varianta "skútru"

Taxikář nám zastavil hned u prvního obchodu, před kterým stálo zaparkovaných několik motorek. Potřebovali jsme skútr s prostorem pod nohama řidiče, jaký máme na Tchaj-wanu, abychom na něj mohli naložit plánované nákupy. Zatím jsme si všimli, že v Malajsii jsou populární skútry, které vypadají víc jako normální motorka. Na takový by se toho moc nevešlo. Tato půjčovna ale měla i „tchajwanské“ skútry. Vše vypadalo slibně, ale jen do doby, než nás slečna požádala o zálohu 100 ringitů a my zjistili, že máme sotva těch 20 ringitů na půldenní pronájem skútru. Nikde jsme neviděli terminál na kartu, a tak jsme se slečny zeptali, kde je nejbližší automat. Odkázala nás k „prý“ nedalekému podmořskému parku. Slunce žhnulo a ještě více rozpalovalo už tak dopáleného Péťu, který už hodinu nadával jako špaček. Cestou zpátky jsme zkoušeli štěstí v několika jiných půjčovnách, protože se nám nechtělo pochodovat až na kraj Chenangu do té původní. Všude ale po nás chtěli řidičák. Péťova žluč začala pomalu přetékat přes okraj. Celé dopoledne lítáme jak nadmutý kozy.

Nakonec jsme skončili zpět u té první půjčovně, kde nás původně vysadil taxikář. Ujala jsem se vyplňování formulářů, protože Péťa měl před očima temno, takže by na to stejně neviděl. Slečna v půjčovně nás naštěstí zachránila, když řekla, ať do kolonky pro číslo řidičského průkazu napíšeme, že jsme si ho zapomněli v hotelu. Uff. Zaplatili jsme a velkomyslně jsme přehlédli, že slečna vytáhla čtečku kreditních karet pro jiného zákazníka, ale nás hnala k automatu. Asi jí nedošlo, že k automatu taky budeme potřebovat kreditku a že bychom s ní tedy mohli zaplatit rovnou… To bychom ale po ní chtěli asi příliš. Vlastně to byla naše chyba, nezeptali jsme se přímo, zda můžeme platit kartou… Ale hlavně že teď máme konečně skútr, mraky, které dosud halily úspěšné vyhlídky dnešního dne, se rozestoupily, a my můžeme vyjet na průzkumy.

Krátce po připlutí do Rebaku

Objevování ostrova na skútru bylo přesně podle našeho gusta. Mnohem lepší než auto. Jak čas utíkal, pomalu jsme plnili prostor pod nohama řidiče nákupy: malý přenosný box na led, speciálně koupený kvůli jogurtům, pivu z velkoobchodu (jedna třetinka za jeden ringit – konečně jsme narazili na pramen) a vínu (dobré chilské za patnáct ringitů), dále všelijaké potraviny, včetně sýra, slaniny, nějaké nástroje, dvacet metrů těsnění na ledničky (na utěsnění lukny) a další drobnosti.

Kolem páté jsme vrátili již značně přetékající skútr, ověšeni taškami přesedli do taxíka a zanedlouho už jsme popíjeli vínečko na lodi. Dlouho jsme ale náš večer v kokpitu neprotahovali, druhý den ráno nás totiž čekalo vytažení na břeh a další dva týdny dřiny v loděnici…

12. 8. 2008: Objevování Langkawi

Jana Benešová — Fri, 27 Jan 2012 05:11:30 +0000

První dva dny v Rebaku jsme strávili objevováním okolí a vyřizováním formalit. Původně jsme chtěli čas, který nám zbýval před vytažením z vody a další sérií prací, využít k odpočinku, válení se po pláži, četbě… Dopadlo to ale samozřejmě úplně jinak.

"Trajekt" neboli člun, který jezdil z Rebaku na Langkawi

Rebak je totiž jenom jeden z celkem 104 ostrůvků souostroví Langkawi, kde kromě maríny a luxusního resortu není ale vůbec nic – tj. žádný obchod s potravinami (když nepočítáte předražený bufet v jachtklubu), žádné železářství, mechanik, natož celníci, imigrační a kapitanát! Jakmile tedy člověk něco potřebuje, je třeba vydat se „trajektem“, tedy respektive malým motorovým člunem pro asi dvacet osob, na hlavní ostrov Langkawi, kde zase nejsou autobusy, a proto musíte mít už dopředu zamluveného taxíka nebo pronajaté auto, které vás zaveze do městečka Kuah na druhé straně ostrova. Na procházku pěšky to rozhodně nebylo… Zapomněli jsme si na Tchaj-wanu řidičák, a tak pro nás možnost půjčit si auto v úvahu nepřicházela, jak nám řekli v kanceláři maríny. Později jsme ale zjistili, že některé firmy auto půjčí a na nic se neptají.

První den, kdy jsme potřebovali vyřídit celníky a kapitanát, jsme se přepravovali taxíky. Nová místa, nové vůně, plantáže kaučukovníku (gumovníku, jak jsem tomu říkal, než mě Janička poučila, že čeština má pro tyto stromy jiný název… Jsem už z Čech, tak dlouho, že začínám zapomínat vlastní jazyk…), golfové hřiště, rýžová pole, vodní buvoli, druhé golfové hřiště ve výstavbě, tradiční malajská obydlí na kůlech, moderní vily a za tím vším se tyčily hory porostlé sytě zeleným tropickým pralesem. Modrá obloha, spalující žár slunce.

Typický malajský domek na "kuřecích" nožkách

Jak jsme se začali přibližovat k městečku Kuah, objevily se náhle řady obchodů, obchoďáků a tržnic, billboardy hlásily „Bez cla“, „Bezcelní zboží“, „Slevy“, „Velké slevy“ a „Výprodej“. Alkohol, cigarety, kubánské doutníky, čokoláda, hodinky, kufry, oblečení, látky. Obchod za obchodem, stánek za stánkem, všude jedno a to samé zboží. Jinak je Kuah je ale docela pěkné městečko.

Jestli papírování v Lumutu probíhalo bezproblémově, v Kuahu se téměř divili, že se vůbec chceme nahlašovat. Slečna na kapitanátu byla ještě na tolik zodpovědná, že nás požádala o vyplnění jednoho formuláře, celníci, když jsme je konečně našli, se s námi moc nepárali. U dlouhé lavice seděl očividně naštvaný tlustý Arab. Ajaj, říkám si v duchu, toho bude lépe nenaštvat ještě víc. „Přijeli jsme z Lumutu na plachetnici, komu máme dát tydle papíry?“ Celník se na nás ještě víc zamračil a pohodil hlavou směrem, kde stál další oficír a lenivě se opíral o zeď. Když jsme k němu přišli, jenom nám vytrhl obě kopie z ruky a zahuhlal „okej“. „Nemáme si nechat jednu kopii?“ „Ne, my si bereme obě.“ Tím naše proclení do Langkawi skončilo. Koneckonců je to „duty-free island“, takže se nepředpokládá, že sem člověk přijede s vlastním nákladem!

Hospůdka na zastávce "trajektu" Langkawi-Rebak

Nakoukli jsme do nedalekého Royal Langkawi Yacht Clubu, pak jsme se lehce naobědvali v místním supermarketu, nakoupili a vydali se hledat obchods látkami, kde údajně měli mít plátno na moskytiéru. Zatím neúspěšně. Snad budeme mít při naší další výpravě do města větší štěstí!

Zpět u mola, kde se nasedá na člun do Rebaku, je malá hospůdka. Široko daleko není vůbec nic, úplná pustina, tedy až na nedalekou pláž. Usedli jsme a konečně jsme si dali levnější pivo, za 2.50 ringitů třetinka. Po dlouhé době jsme se opět ocitli v kraji, kde je pivo levnější než limonáda. Myslím, že se nám tady nakonec začne opravdu líbit…

11. 8. 2008: Na obzoru Langkawi

Jana Benešová — Thu, 26 Jan 2012 13:52:46 +0000

Poslední pohled na Payu

Posnídali jsme housky s čokoládovým nápojem Milo a jablka a pak se rozhodli, že by neuškodilo před vyplutím provést menší hygienu. Péťa udělal od prostředního vazáku jednoduchý žebřík z lan (musíme si brzy vyrobit pořádný žebřík) a postupně jsme se vystřídali ve vodě. Naše očista měla několik fází: nejprve bylo třeba se namočit ve slané vodě, pak zpátky na lodi se namydlit, znovu do moře smýt mýdlo a nečistoty a nakonec opláchnout se sladkou vodou. Už máme vyzkoušeno, že přibližně litr a půl vody stačí na dobré opláchnutí pro nás oba. Vodu vždy napustíme do velké plastikové láhve od vody a vzájemně se políváme.

Oblečeni do čistého a posíleni spánkem spravedlivých, odvázali jsme se od bóje, plachty nabraly vítr a my vyrazili kolem jižní části ostrůvku směrem na západ. Hned krátce po vyplutí nás tak trochu vystrašila bouřka pohybující se severozápadně od nás podél ostrůvku Paya. Navlékli jsme se preventivně do nepromokavých bund a sledovali, co se bude dít. Bouřka ale odcházela pryč a navíc, jak nízký tlak pod bouřkovými mraky vysával okolní vzduch, vzniklý vítr nás příjemně postrčil naším směrem. Rázem začalo foukat příjemných patnáct uzlů, s maximálním oplachtěním, tj. hlavní plachta a velká kosatka, se Janna naklonila na levobok a vystřelila jak šíp.

Chráněni proti slunci, plujeme kolem ostrůvků

Za chvíli vítr opět opět zeslábl, ale naše velká genoa nás přesto táhla stále rychlostí 4-5 uzlů. Navíc jsme doufali, že po jedné odpoledne vítr opět zesílí a kolem čtvrté hodiny bychom mohli být v Rebaku. Opět svítilo sluníčko, a tak jsme si střídavě předčítali v kokpitu, upravovali plachty, navigovali a prostě si užívali idylického plachtění. Dobře bylo na světě.

K obědu jsme si ohřáli mušlový chowder z konzervy, zakusovali to krekrami a okurkou a začali snít o tom, co si dáme k večeři a hlavně kolik piv vypijeme… Už od Singapuru nám každý říká, že Langkawi je ráj na světě, pivo za hubičku.

Krátce po obědě jsme již obeplouvali první ostrůvek patřící souostroví Langkawi. V jednu se opravdu zvedl svěží větřík a stále pod velkou kosatkou jsme pluli rychlostí 5-6 uzlů. Vše nasvědčovalo tomu, že můj odhad o doplutí na čtvrtou se potvrdí. Plachtili jsme naplno a snažili se chytit každý poryv, dostat z Janny co nejvíc. Bylo to úžasné.

Janička u kormidla

Ještě kousek na západ kolem támhletoho mysu, a pak ostře na sever. Jeli jsme jen asi dvě míle od pobřeží a těšili se pohledem na místní rybáře a krásné svahy ostrovů. Někdy kolem třetí jsme konečně na sever od nás zahlédli ostrov Rebak. Jak jsme se přibližovali, začali jsme dalekohledem pátrat po vjezdu do laguny, kde se nacházela Rebak Marina, cíl naší dnešní plavby. Podle mapy by měl být velice úzký. Ať jsme ale napínali zrak sebevíc, stále jsme žádný vjezd nerozeznávali. Přímo před námi byla pouze hráz ze suti, žádný náznak kanálu, který by nás navedl do laguny. Najednou přímo z kamenného náspu vyjel motorový člun. To musí být ono. Sice jsme vjezd stále ještě neviděli, ale prostě to musí být někdo přímo před námi, mezi těmi dvěma majáky, jeden zelený druhý červený, víme přeci, co to znamená. Zamířili jsme mezi ně. Stáhli jsme plachty a nahodili motor. Já kormidlovala, Péťa se chopil VHF rádia. Na rozdíl od Lumutského jacht klubu, kam jsme se nemohli dovolat, z Rebaku jsme dostali okamžitou odpověď. Jen jedno menší faux pax nastalo, když Péťa místo „Rebak Marina, Rebak Marina“, zavolat do rádia „Raffles Marina, Ra…“ (Tam, v Singapuru, jsme Jannu na podzim roku 2007 koupili). Koho by taková volovina ale pálila. Vždyť za chvíli bude horká sprcha a večeře a vychlazené nápoje! Z mariny nás navedli k molu E, kde již čekal pomocník, který byl připraven nám pomoci z vyvázáním. I v Singapuru se nás stále ptali, jestli chceme pomoc při vyvázání lodi. My ale žádnou pomoc nechceme, přeci musíme být schopni zaparkovat vlastní loď.

Naše první kroky mířili do kanceláře maríny, kde jsme se informovali na to nejdůležitější – ceny za stání a travellift (jeřáb, který měl vytáhnout Jannu do loděnice na další sérii oprav), datum, kdy by se toto mohlo uskutečnit, zda a kde je v maríně pračka, restaurace, kde se nakupuje, apod. No a pak už jsme nedočkavě zamířili do sprch. Odsolená a spokojená, oblékla jsem si svoje bílé šaty, které jsem doposud nevytáhla z „peřiňáku“ kam ukládáme mapy a vyrazili jsme na do místní nóbl restaurace na slavnostní večeři. Hvězdy i ty padající nám byly nakloněny – zdrávi a bez komplikací jsme dopluli – to je důvod k oslavě!

V restauraci v tropickém ráji

Restaurace byla hned naproti bazénu a pláži obklopené palmami a pokojovými, vlastně tropickými, rostlinami všech barev. Opravdový tropický ráj z pohlednice. Bez váhání jsme si objednali pivo, ani nás nenapadlo zeptat se na cenu. Na Langkawi je přeci levné pivo, každý nám to říkal. Pak nám došlo, že jestli je tady někde levné pivo, tak to nebude v této restauraci. Ale dnes slavíme, to přežijeme. Začali jsme studovat jídelníček. Ceny byly dost vysoké, trochu nás přešla chuť a museli jsme si párkrát připomínat, že dneska slavíme. Servírka nás potom informovala, že v sedm se otevírá jakýsi mezinárodní bufet, 60 ringitů na osobu. Rozhodli jsme se počkat. Když už, tak už. Za chvíli se začaly linout libé vůně, které mučily naše čichová ústrojí. Stále jsme byli v restauraci sami. Potvrdilo se to, co říkal Rodney – hotely jsou tu opravdu prázdné. Náhle se objevil číšník a vyzval nás, že bufet právě začal. Vešli jsme do restaurace, kde se stoly prohýbaly pod desítkami různých delikates. Koukali jsme jak spadlí z višně. Už jsme lecjaké hostiny s Číňany zažili, ale tohle bylo opravdu exkluzivní. Pustili jsme se do práce. Rýže Biryani, treska v bazalkové omáčce, skopové kotlety, salátový bar, tři druhy polévek, krevety, krabi, dorty a venku ještě gril a stánek, kde dělali arabské placky.

Janna v Rebaku

Je to opravdu skutečnost nebo se mi to všechno jenom zdá? Jídlo bylo vynikající, dokonce i sýrový minibar. Jenom škoda, že jsme po plavbě měli oba scvrklé žaludky a nemohli jsme ochutnat všechno. Když už jsme dojedli a požádali o účet, dorazil pár starších cizinců, kteří, jak se ukázalo, budou asi místní štamgasti. Před spaním jsme ještě zašli do kavárny-odpočívárny před kanceláří maríny, kde jsme si dali na dobrou noc každý po jednom pivu. Cena úplně stejná jako na pevnině. Kde jen je to slibované levné pivo?

Na závěr ještě pár prvních dojmů z Rebaku: bezpochyby je to takový ten kýčovitě krásný ostrov z nástěnných kalendářů či reklamních plakátů cestovních kanceláří. Na druhou stranu tady chybí domovská atmosféra, jaká panovala v Lumutu. Koneckonců momentálně je tu uvázáno kolem 150 lodí, takže je to spíš takový „lodní“ autokemping, kdežto Lumut byl něco jako trampská osada. Tak trochu se nám po Lumutu stýská.

10.8.2008: Druhý den na moři

Petr Šimon — Sat, 11 Apr 2009 14:51:40 +0000

Noc byla sice klidná, ale stejně jsme toho moc nenaspali. Stále jsme ještě příliš napjatí, co nás může potkat.

: Zbyl čas i na odpočinek

Ráno nás uvítalo pohledem na severní část ostrova Penang. Zamířili jsme více k němu, protože před rozedněním nás trochu postrašily blesky na jižním horizontu. Severním část ostrova by nám byla sto poskytnou dobré útočiště. Stále jsme si udržovali vzdálenost kolem deseti mil, a když se ukázalo, že bouřka se nás netýká, stočili jsme kormidlo zpět severním směrem. Naším novým cílem se stal ostrov Paya. Strávíme tam noc a do Rebaku nám bude zbývat už jen asi půl den cesty, který si vychutnáme odpočatí. Navíc nám bylo řečeno, že u Payi jsou k dispozici kotevní bóje.

Janička po snídani asi na hodinu a půl usnula. Dnes nám vítr moc nepřál. Celý den jsme se plazili šnečím tempem, stále jsme se museli věnovat plachtám a na chvíli jsme se šinuli jenom pod naším modrým drifterem z lehkého nylonu, protože už jsme nemohli dál snášet plácání hlavní plachty. Tahle plachta musí ještě něco vydržet, novou plánujeme až příští rok. Doufali jsme, že se to zlepší, ale už jsme měli v záloze plán vydat se blíž pevnině, kde bysme mohli zakotvit nebo plout dál přes noc.

: Zapojili jsme autopilota a četli si

Ovšem s úderem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl asi deseti, v poryvech až dvaceti uzlový, vítr, který vydržel až k ostůvku Paya.

: Na bóji u ostrůvku Paya

(Janička) Kolem půl páté se Paya znatelně přiblížila a ozvaly se naše žaludky. Péťa převzal hlídku a já šla vařit. Když bylo rizoto hotové, rozhodli jsme se, že nejlepší bude nejprve zakotvit, abychom se v případě neúspěšného kotvení nepozvraceli – tedy hlavně Péťa, který bude muset obsluhovat kotvu nebo lana. Večeře tedy zůstala v hrnci a my úzkostlivě sledovali blížící se ostrov. Podle mapy měla být u ostrova mělčina hluboká pět až šest metrů, kde se podle Sailing directions dá kotvit. Začali jsme rozeznávat stavení a kontury pobřeží. Zahlédli jsme i kotevní bóje. Nakonec jsme se rozhodli nastartovat motor, protože pod plachtami si nejsme v omezeném prostoru ještě tak jistí, pomalu se přiblížit a rozhodnout, zda a kde budeme kotvit, nebo zda se raději přivážeme k bóji. Už jsme byli dost blízko břehu a hloubka stále neklesala. Rozhodli jsme raději pro bóji, kotvit tak blízko břehu na navíc poměrně nechráněném místě jsme zamítli. Já kormidlovala, Péťa stál na přídi připraven s lodním hákem zachytit tlusté lano od bóje. Byli jsme dost napjatí – další z našich prvních námořnických krůčků! Ještě nikdy jsme kotevní bóji nechytali. Péťovi se podařilo lano zachytit, ale jeli jsme příliš rychle a hák se mu nepodařilo rychle z lana uvolnit, tak ho musel pustit. Nejprve jsme tedy udělali piruetku na záchranu háku. Dvakrát jsme ho museli obkroužit, než se ho Péťovi podařilo zachytit. Znovu, teď mnohem pomaleji jsem najížděla na bóji, Brumla trochu vrčel, protože jsem musela udržovat nízké otáčky, což nemá moc rád. Péťa rychle popadl lano a přehodil ho přes vazák na pravoboku. Odpolední vítr vybičoval asi metrové vlny a Janna sebou dost házela. Nebylo možné držet lano v ruce.

: Zasloužený drink po večeři

Nejprve jsme si nebyli jistí, jak se k lanu přivázat. Nemohli jsme zůstat tak blízko u bóje kvůli vlnám. Museli jsme použít naše třípramenná lana, ale máme je navázat přímo ke kotevnímu lanu? Neprodře se to v noci? Nakonec jsme to tak udělali, od obou předních vazáků jsme navázali lano přímo na tlusté lano od bóje a odebrali se do kokpitu spořádat rizoto, které na nás čekalo v papiňáku. Vlny stále házely Jannou nahoru a dolů, jíst nebylo jednoduché. Představte si jíst rizoto na houpačce. Bojovali jsme ale srdnatě a statečně polykali sousto za soustem. Rizoto jsme doplnili chilli tuňákem z konzervy a vše to zapili džusem a zbytkem vodky. Najednou se setmělo, tak jsme ještě zapnuli kotevní světlo a i přes neustálé poskakování lodi nahoru a dolu jsme usnuli v kokpitu jako batolata. Já spala opravdu tvrdě, vyrušil mě pouze Péťa, který opět začal plašit a v noci začal převazovat lana k bóji, a pak k ránu blesky, které opět ozařovaly celou oblohu, tentokrát na jih od nás. Někde kolem Penangu nebo dokonce až u Lumutu to asi zuří naplno.
Hned jsem si připomněla, jak jsme si oba během předchozí noci přáli, abychom dojeli bez další bouřky, kdykoli jsme zahlédli padat hvězdu. A tak jsem napůl klimbala a napůl pozorovala, zda budou naše přání vyslyšena. A navíc na sumateru to nevypadalo, vždyť bylo už sedm hodin ráno a brzy se rozední a sumatery většinou řádí kolem páté, jak jsme věděli z vlastní zkušenosti.