I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, [...]]]> Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

Omezené prostory

Potěšilo mě ale, jak se mi sem podařilo zajet. Já vím, ostřílení jachtaři si řeknou co je na tom, ale ono je něco jiného vjíždět do těch omezených prostorů s moderními žihadly na ploutvokýlech, které se vám otočí téměř na místě a se starou lodí, jako je Janna, s dlouhým kýlem a omezenou manévrovatelností. Připomenu si vždy citát z Velké knihy umění jachtingu: některé lodě jsou stavěné pro plavbu přes oceán a jiné pro manévrování v marinách… ale abych to nezakecal.

Zkrátka a dobře, já jsem vždycky z manévrování v marině dost nervózní, protože, když se manévr nepodaří, napravit ho nebývá snadné. Lodě s dlouhým kýlem moc neposlouchají při couvání, takže dostat se z nepodařeného nájezdu může být docela legrace. Oni jsou na to triky s lodním šroubem, které samozřejmě používáme, ale když do toho vstoupí proud a vítr, tak máte většinou smůlu.

Nejlepší je prostě trefit to hned na poprvé a to chce cit a zkušenost s danou lodí. Je to asi jako, když parkujete a prostě to tam v rychlosti frknete, žádné najíždění, žádné opravy.

Tentokrát to bylo o to horší, že tu nebyla stoická Janička, která navíc většinou v marinách kormidluje, protože já tahám lana. Takže Janička nikde a moje zkušenosti se zajížděním taky právě nejsou nejbohatší. Rebak ale známe a je tady docela dost místa, takže nervózní jsem byl, ale pouze přiměřeně.

To jsem ale netušil, že mě poslali do toho nejpitomějšího místa. Nevím jak to popsat. Prostě, nejdřív jsem musel projet těsně kolem rampy pro jeřáb na vytahování lodí, zprava vyvázaná loď a pak udělat okamžitě na můj vkus dost ostrý obrat. Najet jsem si moc nemohl, v tom mi bránil kamenitý břeh. Naštěstí jsem moc nemyslel a nechal jsem se řídit citem.

Jak jsem se přiblížil s té vyvázané lodi, dal jsem neutrál a nechal loď pokračovat setrvačností. Janna drží rychlost docela obstojně, takže jsem pokračoval stejnou rychlostí a byla příď před koncem sousední lodě, začal jsem zatáčet. Janna potřebuje na otočku prostor asi tak dvou svých délek, což jsem ovšem k dispozici neměl.

Pokračoval jsem v zatáčení na setrvačnost. Záď Janny byla teď přibližně v úrovni konce mola. Ještě chvilku jsem počkal a dal jsem prudce zpátečku. Janna začala poslušně zpomalovat a zároveň pokračovala v otáčení. Proud od lodního šroubu jí v tom pomáhal. Zařadil jsem neutrál, pustil kormidlo a šel na příď podat lano zaměstnanci mariny, který mi přišel pomoci.

Když se Janna konečně zastavila, byla téměř paralelně k molu. Jednou jsem krátce přidal trošku plynu, aby popojela lehce dopředu a já mohl sestoupit na molo se záďovým lanem.

Hned jsem se pustil do šúrování. Není nic horšího, než kapitán, který je sám sobě posádkou. Nejdřív jsem si nařídil vydrhnout člun, pak palubu. Ano, i paluba moderních lodí se drhne. Není to samozřejmě z důvodů zavlažovacích jako je to u dřevěných korábů. Už to tak vypadá, že čím lepší máte protiskluzový povrh paluby, tím víc sajrajtu se na něj chytá. Alespoň ten náš špínu doslova přitahuje, ale naštěstí to jde docela dobře umýt. Zpočátku, jsme z toho byli trochu nesví, ale několik sousedů nám potvrdilo, že když se to sviní, znamená to, že to neklouže, když je to mokrý. A naše paluba je za mokra opravdu příjemně nekluzká.

Teď už mám vypráno a polo-sbaleno a tak se tu vařím ve vlastním potu, poklízím a píšu. Loď dozabalím až večer, až nebude tak pařit. Teď je venku, tady v tý kotlině, opravdu děsná výheň.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě [...]]]> Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Přesně to se ale stalo. Za chvíli se stáhly mraky a začalo cedit. Při prvním náznaku deště, jsem nechal prádlo v kýblu, který jsem nastavil pod „okap“ a výsledkem bylo právě to druhé ždímání. Sušení se tedy trochu protáhlo, ale za hoďku bylo po dešti, slunce začalo pražit, ale bylo jasné, že dřív jak po obědě to nemá smysl. Stejně jsem ještě čekal na jednoho souseda, který chtěl přijet omrknout náš řetěz.

Ale v té chvíli jsem už věděl, že jedu. Po té přeháňce sice přestalo foukat, ale já i přesto cítil volání dálek a hravý vítr, jak si pohrává s mou kšicí, což je u nás dlouhodobě do hola ostříhaných opravdu neobvyklý pocit.

Začátek odlivu v jednu, kdy začalo krásně foukat, takže jak jsme vypnul Skype a rozloučil se s Janičkou, pustil jsem se do práce. Bez honu a shonu, klidně, nikam jsem nechvátal. Já bývám před plavbou vždy nervózní, takovéto ohmatávání kapes, když vyjdete z domu, jestli mám klíče, mobil, peněženku, pas…

Takže bez zbytečných zbrklostí a klopýtnutí (s Janičkou máme takové oblíbené místo, když vylézáme z kokpitu, občas si tam pořádně nakopneme malíček).

Hlavní plachtu jsem vytáhl na první réf. Ne že tak děsně fičelo, ale naše plachta je hodně veliká, přesahuje zadní stěh, a rychlé manévrování je proto jednodušší s prvním réfem. Ještě jsem zkontroloval jestli nic neteče kolem motoru, protože jsem nedávno měnil vrtulku v čerpadle a kontroloval tepelný výměník. Spokojen, jal jsem se tahat řetěz.

Byla to trochu fuška, protože docela foukalo a v kokpitu chyběla Janička, která v takovýchto případech vždycky popojede dopředu. Ale dalo se. Zkrátka jsem pomalu tahal, loď si vždy trochu popojela, řetěz malinko povolil a já zase dotáhnul. Řetěz byl čistý.

To vůbec stojí za komentář. Jednou z věcí, kterou jsme se nikdy nedočetli, když jsem studovali, jak být námořníky, byla starost o řetěz. Ono totiž na tom řetězu, když ho necháte dlouhou ve vodě začnou růst vilejši stejně jako na všem ostatním. Poprvé jsme se s tím setkali v Puerto Princessa ve Filipínách, kde jsme zakotvili na víc jak měsíc. Tady je to ale ještě horší. Po týdnu máte část řetězu, která visí ve vodě totálně obrostlou těma otravnýma mušlema. Dostat je dolů je nepříjemná práce. Někdo, řetěz tahá nahoru, mlátí s ním o palubu nebo o něj brousí třeba šroubovákem. To většinu vilejšů odstraní, ale uvnitř článků zůstanou a když to tam necháte, padnete puchem, prostě chcípla ryba zavřená v malém skříni, kde je pěkně teploučko. Já vždy sednu do člunu se šroubovákem a takovou tou zakroucenou štětkou na záchody. Nejdřív ojedu řetěz šroubovákem, čímž dostanu pryč většinu potvor. Pak několikrát přejedu řetěz kartářem a vodou, abych omyl bahno apod. a pak jeden článek za druhým očistím šroubovákem. Je to zdlouhavé, smrdí to a je z toho bordel. Ale řetěz je pak čistý.

Existuje také prevence, kterou, jak jsme se dozvěděli, ne každý používá. Jednoduše jednou za čas kus řetězu vypustíte a za pár dní ho zase stáhnete zpět. pokud řetěz leží v bahně, tak na něj vilejši nevlezou. Jeden známý, taky řetěz namáčí do vody po praní, prý to taky pomáhá, ale je s tím víc práce. Tak tolik asi k řetězové hygieně.

Zpět mému výletu. Kotvě se ven moc nechtělo. Přeci jenom byla po těch dvou měsících intenzivně pracovních měsících dost zahrabaná. Jak jsem se na řetězu přitahoval, byl jsem s lodí už jen pár metrů za návětrným sousedem, ohromným trimaranem. Rukama by se mi kotvu vylomit nepodařilo, takže jsem pomalu přitahoval řetěz kotevním vrátkem, kousek po kousku, a dával jsem kotvě čas, aby se mohla v klidu rozloučit s tím heboučkým bahýnkem, v jehož obětí tak dlouho ležela. Vylomení kotvy není žádný Velký třesk. Pozná se to podle toho, že už nestojíte na jednom místě. Nedaleko mnou si mezitím zakotvili rybáři. Jak jsem si všiml, že se začínám od trimaranu rychle vzdalovat, několika mocnými chvaty jsem vytáhl zbylých pět metrů řetězu na palubu, kotvu jsem nechal viset pod hladinou, aby se z ní odplavilo bahno a zbystra jsem přešel ke kormidlu. Lodní šroub se zakousl, vítr zesílil a za dvě tři minuty jsem byl mimo zakotvené lodě. Vypadalo to, že mám štěstí, že dnešek je jedním ze dní, kdy bude stabilně foukat celé odpoledne. V kotvišti to pak nadělá pěkné vlny, v jihozápadním monzunu to tady není nic moc.

Vypnul jsem motor, přešel na příď vytáhnout kostaku. Náklony a hukot větru se zmírnily a já si pomalu uvědomoval, že už zase plachtím. Úplně jsem lapal po dechu, jak to pěkně jelo.

Potom začaly přicházet silnější poryvy. Nedávno jsme se obdarovali takovým prostým mechanickým větrometrem, takže jak vítr zesílil, tak jsem po něm šáhnul a prý že 20-25 uzlů. Ony ty vlky kadeřavé napovídaly, že fouká z ostra. Ze všech stran je takhle zátoka ale obklopená ostrovy, takže větší vlny se tu neutvoří, což znamená bezvadnou jízdu. V kotvišti, které je v této sezóně na závětrném konci asi deset mil dlouhé zátoky, dokážou vyšplhat i tak na půl metru, což rozhodně život na kotvě dosti ztrpčuje, ale zase nás to udržuje v kontaktu s námořní realitou, tj. přírodou. Abysme nezpohodlněli.

Takže občas to trochu houplo, sem tam stříkla nějaká to vodní tříšť. Včas se mi dokonce podařilo zavřít přední okno, úplně jako by tu byla se mnou Janička, která má ženský instinkty (nebo prostě selský a navíc zdravý rozum) a včas to okno zavře nebo mě tím úkolem pověří.

Ani rybářů nebylo mnoho. Tady na Langkawi mají menší rybáři ve zvyku natáhnout síť mezi dvě bójky s praporky, čekat a doufat. Většinou jsou jejich úlovky chabé, alespoň co jsme my zahlédli. Pokud jde o navigaci, tak rando jejich sítě objíždět. Ony jsou sice dost ponořené a málokdo by za ně zavadil, ale rybáři to nemají rádi, tak proč je provokovat. To oni vám pak malajsky nadávají a dovolávají se Aláha.

Průjezd zátokou tudíž vypadá jako obří slalom na lyžích. Jednotlivé branky jsem hravě zvládal, krásně mi to vycházelo na obraty, takže to bylo příjemné kličkování a měl jsem alespoň trochu víc pohybu.

Vítr foukal vytrvale a silně. Vítr se pak trochu stočil, takže já jsem mohl zamířit přímo na svůj cíl, ostrov Singa Besar (což znamená Velký ), kam jsem dorazil okolo páté. V zátoce bylo dost míst a navíc jsem do ní vjížděl proti větru, takže jsem ani nepouštěl motor, jednou jsem se v kotvišti otočil, abych si ověřil jak je kde hluboko, trochu se zorientoval a udělal si představu o prostoru. Byly tu další čtyři lodě, všechny stočené pěkně do větru, ale řetězy jim tak nějak zplihle vysely od přídí a pak jsme si všimnul všelijakých vírů a zvířeného bahna. To znamenalo proudy a bylo tak těžké odhadnou, kde vlastně mají ostatní lodě kotvy. Místa bylo dost, takže jsem si vyhlédl vhodné místo, znova si najel, tentokrát pomaleji, brzdil jsem vyvláváním plachet, pak jsem stočil loď do větru, přešel na příď a spustil kotvu. Jak z učebnice. Jenom jsem pak trochu bojoval s plachtami, protože loď mi stavěla asi díky proudům divně vůči větru, takže mi nešla moc stáhnout hlavní plachta, ale nakonec jsem zjistil, že je to hlavně zašmodrchaným lanem… Ale vzhledem, k tomu že to byl jediný můj prohřešek a jinak jsem projevoval rozvahu a předvídavost, dal jsem si jedna mínus.

Uvařil jsem si čaj a počal siestu v kokpitu. Trochu jsem si četl, trochu psal a maličko jsem komunikoval stran tlumočení ne Tchaj-wanu, které mě příští týden čeká (to je ta práce, která volá a kvůli které jsem si nařídil dovolenou).

Jak se setmělo skočil jsem do moře a po dlouhé době se zase myl mořskou vodou. Poslední dobou se totiž chodíme sprchovat do veřejné sprchy na břehu, no prostě jako úplně normální suchozemské krysy. Opět jsem tedy měl možnost potvrdit si, že pěnivost sprchových gelů v mořské vodě se různí. Nejlepší, co jsme zatím zkusili je Johnsons’s Baby. Ten prostě mydlí nejlíp.

Noc byla povětrnostně klidná, ale já spal neklidně. Asi to muselo být tím Měsícem, který dorůstá a otravuje svou přitažlivostí. Zdály se mi různý programátorský noční můry, typy objektů neseděly a program se pořád dostával do nekonečné smyčky, no co vám mám povídat, normální horor.

Druhý den ráno mě vzbudil budík a k procitnutí přinutil pořádnej blesk a hrom. Nakonec se bouřka, ale vydala jiným směrem.

Útočí tady na mě ale jakýsi masařky. Vlastně to spíš vypadá jako čmelák, ale zvuk to má jako masařka, takovéto hysterické bzu bzu bzzuuu bzu bzuuu, ne distingované bzuuuu bzuuuu.

Foto bude až později, mám tu děsně chabý internet.

Kdo se [...]]]> Dnešní ráno jsem přivítal s předsevzetím, že se mé prsty budou dotýkat dřeva, rašple a pily, že nespočinou na té kruté milence mých posledních dní, klávesnici. Ten krásný svět rekurze, podmínek a asynchronních příslibů vyměním dnes za piliny, prach a snad i nějaký ten mozol. Nechť oddechnou si mé karpální tunely!

Kdo se někdy potýkal s tou krásnou zálibou zvanou programování, ví, že publikováním programu ta pravá sranda teprve začíná. Krvežíznivému publiku jste ukázali špičku ledovce a jak každý dobře ví, pod vodní hladinou se skrývá ohromná hora ledu, někde pevného, místy ale prolezlého puklinami a vzduchovými bublinami a jak se někdo neopatrně přiblíží a začne kutat, sem tam nějaká ta puklina pukne…

Po několika měsíčním úsilí jsem konečně dostal Atuhi pro iPad do stavu hodného zveřejnění. Včera jsem poslal do Applestoru a sobě jsem nadělil prázdniny, které strávím čekáním na výsledek kontroly, kterou Apple před zveřejněním každé aplikace provádí. Držte mi palce.

Čekání si zpestřím odškrtáváním položek na lodním údržbářském seznamu, kterému já říkám „Kudělání“, a pomalu začnu Jannu připravovat na nějakou tu vyjížďku a hlavně na Janiččin návrat a pak na pořádnou plavbu, protože toho posedávání už bylo dost!

Dá-li Neptun, samozřejmě.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně [...]]]> Poslední tři dny mě sužuje pekelné vedro. Teploty jsou během dne stále stejné, tedy kolem 33 stupňů, ale něco se děje. Pocitová teplota je prý na 44 stupních. Moje pocity se s tímto výpočtem shodují. Vše halí podivný opar, nefouká, je zkrátka na chcípnutí.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně si plujete, plachty krásně vypnuté a najednou to začne slábnout a za chvílí nastane bezvětří, vy si povzdechnete a začnete přemýšlet, jestli vytáhnout lehčí plachty nebo spinakr a nebo prostě nakopnout motor a trochu se tím uměle a draze vytvořeným prouděním vzduchu ochladit.

Když námořnický duch převáží nad leností, odmění vás někdy příroda do hodiny dávkou svěží brízy a vy jedete dál. Tomu, kdo podlehl a nastartoval motor, nezbývá, než pokorně sklopit uši, možná ještě kousek popojet, vymluvit se snad na dobíjení baterek, brzy totiž padne tma a pak znovu plachty vytáhnout, motor přepnout na neutrál, chvíli počkat než setrvačnosti dojdou síly, zatlačit slzu nad ztracenou rychlostí.

Tak něco takového tady asi teď probíhá, jenomže v kontinentálním měřítku. Nejde tady o výměnu tepla mezi pevninou a mořem, ale ochabnutím mamutí tlakové výše kdesi nad Sibiří a pořádně foukat nezačne za pár minut, ale až za pár měsíců. Prostě začíná mezidobí mezi monzuny a vládu na počasím brzy převezme monzun jihozápadní. Navíc prý tento rok dost vyvádí elníňata.

Naštěstí odpoledne se vítr většinou na pár hodin smiluje a odlepí z kůže vrstvy teplého vzduchu, které jí od rána obalují, osuší pot, vrátí chuť k pohybu.

Tohle divný počasí sem přišlo ve středu, kdy jsem se vypravil pro polotovar nových vesel a čtyři spíry – lišty na vyztužení plachty nad kokpit. Musel jsem jet nadvakrát, protože pobrat na skládací kolo čtyři dvou a půl metrové spíry a dvě dvoumetrová vesla se mi najednou nepodařilo a navíc spíry zapomněl truhlář zakulatit, tak jak jsme původně chtěli. Byl jsem povolán na jedenáctou, mezi převozem vesel a spír, jsem stihnul lehký oběd v malajském bufetu hned u mola a když jsem se pak se vším tím dřevem usadil kolem jedné v kokpitu, myslel jsem, že právě odbíjí moje poslední hodina.

V potu tváře a vlastně celého těla jsem přežil. Spíry krásně roztáhly plachtu nad kokpitem, na který teď dopadá méně slunečních paprsků a více stínu. A poslední dva dny se i ten raní vánek udobřil.

Pravda je trochu prostší. [...]]]> Naposledy jsme potýkali s motorem a akumulátory a pak jsme najednou začali prodávat loď a ono to asi vypadá, že jsme se na to chtěli vykašlat a že už nás to bydlení na moři omrzelo a navíc ty vágní rodinné důvody… nemálo z vás nás začalo podezřívat, že jsme v tom…

Pravda je trochu prostší. Naše plány nám překazila práce. Taková ta činnost, co se skrze ní vydělávají peníze, asi to znáte. Ano, propadli jsme workoholistmu, stali se z nás kariéristé a na psaní jsme se vykašlali.

Vyrážíme na bujaré Silvestrovské oslavy na jakýsi opuštěný ostrov (foto: Pepa nebo Blanka, s/y Argo)

Jinak se toho ale zas tak moc nezměnilo. Moc jsme toho sice nenapluli, ale o to víc udělali.

Janička vydala další dvě sbírky překladů tchajwanských povídek, na které se podíleli další čeští překladatelé a já dál bojuju na frontě programátorské a za nedlouho odhalím světu první kousky svého díla (začal už jsem o tom psát zde).

Janička mi v sobotu uletěla domů pomoci s organizací workshopu o tchajwanské literatuře a dvou setkání s tchajwanskými autory: jeden se odehraje v Praze a druhý v Olomouci. Všichni jste srdečně zváni!

Já jsem tedy zůstal na palubě sám a dostal jsem zadání hlídat, strážit, zametat, drhnout palubu, leštit ocel a pomaloučku polehoučku Jannu připravit na další plavbu, která bude podle současných prognostik zahájena někdy v červnu, až se Janička vrátí z Čech. Ano, nemýlíte se: celé dva a půl měsíce, číslicemi 2,5 měsíce, budu sám samotinký vzdorovat živlům…

A protože ony ty romantické západy slunce tak trochu ztrácejí na romantice, když objímáte místo krásně ženy svazek lana, budu psát. Toť můj závazek. Myslím, že nejsem sám, když dodám, že jsem dost zvědavý, jestli mu dostojím…

Uvidíme.