Vybité baterky, říkáte?

Přihořívá.

Totálně vybité baterky…?

Hoří!

Vstali jsme, Janička zamířila podle svého zvyku – já vím, co vás teď napadá, ale tam to není – okouknout stav zeleniny a ovoce a přinést chleba, jablko a banán ke snídani. Já jsem se ještě se slepenýma očima naklonil [...]]]> Kde jsme to skončili… aha, nemilé překvapení!

Vybité baterky, říkáte?

Přihořívá.

Totálně vybité baterky…?

Hoří!

Vstali jsme, Janička zamířila podle svého zvyku – já vím, co vás teď napadá, ale tam to není – okouknout stav zeleniny a ovoce a přinést chleba, jablko a banán ke snídani. Já jsem se ještě se slepenýma očima naklonil nad navigační stolek, abych se podíval na voltmetr…

Pak jsem něco řekl, načež Janička něco odvětila. Následovalo kroucení hlavou, na prsou nám bylo taky nějak těžko a přešla nás chuť k jídlu. Já jsem se pak na chvíli ponořil až po pás do skříně v kokpitu, kde jsou ukryté baterky a když jsem se vynořil s multimetrem v ruce bylo vše jasné: něco ty baterky vysává.

Když se řekne „vysává“, tak si vzpomenu na Svěrákova Akumulátora, což mi připomíná, že se tady vlastně celou dobu bavíme o akumulátorech a ne o baterkách…

Něco vysává naše akumulátory! Všechno jsem vypnul a dali jsme si snídani. Po snídani jsme si ještě dali hrnek čaje, trochu vytrávili a pustili se po stopách unikajícího proudu.

Zase jsme se vrátili ke spolehlivým 6v „té-stopětkám“ od Trojan

Chvíli to vypadalo, že by se to mohlo dít právě v ovládacím panelu, ale nakonec jsme problém izolovali v alternátoru. Chytré knížky napověděli, že to je skutečně možné, že je nejspíš vadná dioda, která za normálních okolností pouští proud jenom jedním směrem. Alternátor tedy putoval k opraváři. Naštěstí je v Kuahu specialista, kterého si všichni moc pochvalují. (Ale to bylo vlastně až druhý den, protože jsme měli zrovna to štěstí, že byl jakýsi státní svátek.)

Protože už konečně chtěli zase zasednou k nějakému překládání a psaní, vydali jsme se do místní veřejné knihovny, kde nás mile přivítali. Krásný to pocit, když se člověk připojí k veřejné síti a nemusí myslet na volty a ampéry a jestli svítí dost slunce a solární panely pracují naplno…

Asi po dvou hodinách volal opravář, že alternátor je v pořádku, že krásně dobíjí. Vysvětlili jsme si, že jsme si asi na začátku špatně vysvětlili, v čem je problém. Že alternátor dobijí jsme věděli. Řekl, že to prověří. Čekali jsme, že se zase za chvíli ozve, ale čekali jsme marně a druhý den ráno jsme tam zavolali. Vzal to jejich indický pomocník, který neuměl moc anglicky a pořád jenom opakoval, že tam máme přijít. Chvíli jsem se s ním dohadoval až to vzdal a předal mi šéfa. Ten mi řekl, že s alternátorem nic není. Trochu jsme se této alternativy obávali, protože to znamenalo, že jsme opět v bodě nula.

Vyrazil jsem pro alternátor a když jsme ho namontovali, únik proudu náhle zmizel. To byla dobrá zpráva, ale trochu nám vadilo, že se nezjistila skutečná příčina. Vysvětlovali jsme si to prostě jakýmsi tajemným zkratem, nějakou vlhkostí, která se tam dostala nebo rzí, kterou opravář odstranil, když alternátor rozebral. V každém případě, jeden problém byl odstraněn.

Teď když byl alternátor, mohlo se dobíjet, takže jsme se opět pustili do startování. Šlo to stále ztuha, ale aspoň jsme trochu dobili baterky. Teď už jsme věděli, že nám je alespoň nic nevybije. To startování ale taky musíme vylepšit. Podle všech indicií to bylo poklesem napětí, což znamenalo, že někde je špatný kontakt. Všechny kabely jsou nové, konektory vyčištěné, muselo to být na startéru. Vyndat startér to znamená nejprve sundat znovu alternátor…

Navíc jeden ze šroubů, které startér drží je velice špatně přístupný a potřebujete k němu hodně dlouhý nástavec. V Kudatu jsme startér sundávali pomocí zapůjčeného nástavce a měli jsme matné tušení, že jsme podobnou situaci předvídali a že jsme si pořídili něco, čím ten šroub budeme schopni povolit. Chvíli jsme lovili v naší bezedné bedně s nářadím a brzy jsme měli krásně dlouhý nástavec sestávající asi z pěti dílu.

Trochu jsem se ve startéru šťoural, ale měl jsem podezření na solenoid, respektive na šroub, který ze solenoidu kouká a na který se přidělává pozitivní kabel. Solenoid se ale rozebrat nedá, takže jsem to celé popadl a odvezl opět tomu opraváři. Ten to na počkání vyzkoušel a řekl, že s tím nic není.

Domů jsem jel trochu zoufalý. Byl jsem v koncích, nic jiného mě už nenapadalo. Jedině ještě jednou všechny kontakty očistit, všechny matky utáhnout. Vždyť by to mělo fungovat.

A fungovalo. Všechny důležité dráty jsme ještě jednou prošli, vše utáhli a celí bledí se připravili na nastartování. Já jsem zalezl k motoru, že zakryju vzduchový filtr, ale pak jsme se rozhodli zkusit to naostro. Janička zmáčkla startér a během dvou tří sekund motor naskočil jako po másle. Koukali jsme na sebe jak u zjevení a byli jsme šťastní.

Prostě ta čtyřměsíční odstávka v děsně vlhkém koutu Malajsie se na těch elektrických obvodech řádně podepsala. Nebo nevím. Nic nebylo rozbitý, jenom pár drátů bylo třeba očistit a svět byl zase krásný.

Tedy ne tak docela, protože když jsme se druhý den vzbudili – ano hádáte správně – naše zánovní akumulátory byly opět vybitý, totálně. Totálně znamená asi 10V.

Už jsme toho měli dost. Nejspíš je jeden nebo více článků v akumulátorech zničených. Stejně jsme měli v plánu zajet do maríny Rebak loď pořádně vycídit a hlavně vyprat a vydrhnout všechny polštáře a potahy.

Další den jsme měli alespoň štěstí na počasí a užili si pěknou cestu do cca 12 mil vzdálené maríny. Celou cestu jsme baterky dobíjeli motorem. Chtěli jsme je pak na noc odstavit a ráno zjistit jejich stav.

Počasí bylo pěkné, takže se nám podařilo hned první den vydrhnout většinu polštářů. Janička celou loď převrátila vzhůru nohama, všechno vycídila a Janna se zase blýskala a voněla jako nová.

Druhý den ráno jsme vytáhli akumulátory ve snaze změřit hydrometrem stav článků. Problém byl v tom, že konstrukce akumulátoru nám nedovolila nabrat dostatek elektrolytu. No nic, zkusíme to tedy ještě jednou dobít, ale teď pořádně. Zapůjčili jsme si dobíječku a celý den do baterek hnali proud. Já jsem kolem toho pořád běhal s multimetrem a měřil napětí a proud a mudroval, co to může znamenat. Janička moje počínání blahosklonně ignorovala.

Druhý den ráno byli baterky na ubohých 12.3V. Dosud jsme je měli zapojené paralelně a dobíjeli je najednou. Teď už jsem se ale dopálil, rozpojil je a několik hodin jsme pozorovali co se s nimi děje. Jedna držela, druhá se vybíjela rychlostí asi půl 0.2 voltu za půl hodiny. Hned jsme zapojili nabíječku na tu dobrou baterku a s tou špatnou jsme se rozloučili.

V maríně jsme zůstali ještě asi dva dny. Měli jsme tam proud, takže jsme mezi uklízením trochu popracovali a vůbec jsme se ze všeho trochu vzpamatovávali. Nic nám tam ale nemohlo dlouho udržet. Sprcha a přívod elektrického proudu jsou sice krásná lákadla, ale je tam děsný horko, protože větřík se tam nedostane a je tam děsně komárů, takže spát jsme museli v lodi.

S radostí jsme se tedy vrátili na kotvu ke Kuahu. Jak tam najednou bylo krásně. Svěží větřík, loď se pohupuje, na břeh se musí veslovat. Prostě paráda.

Další den jsme zasedli k počítačům, že budeme pracovat a vyzkoušíme, co ta baterka vydrží. Protože jedna věc je baterku dobít a druhá věc je kolik se do ní vejde. Ukázalo se, že i tahle je odrovnaná. Ne tak katastrofálně jako ta druhá, ale po pár hodinách práce bylo jasné, že se i s ní budeme muset rozloučit.

Poradili jsme se z jedním sousedem, který nejen že potvrdil naše obavy, ale hlavně se nabídl, že nás těch starých baterek zbaví a že nám za malý peníz prodá svoje staré 6V baterky Trojan, které jsme tak dobře znali a které nám od začátku skvěle sloužili.

Ještě jednou jsme si zopakovali známá akrobatická čísla při převozu akumulátorů na břeh a zpět a teď už několik dní sedíme fungujeme. Není to žádná sláva, ale skoro-darovanému koni na zuby nehleď, že?

Ráno bylo jasné, že s našimi domácími baterkami, které jsme koupili před pár měsíci v Kuchingu není něco v pořádku. Třeba je přivede k živou pořádné dobití.

Manipulace s baterkama není žádná [...]]]> Co se dělo těch prvních pár dní nám už trochu splývá v jednu masu plnou deště, horka, dusna, vůně olejů, maziv a potu.

Ráno bylo jasné, že s našimi domácími baterkami, které jsme koupili před pár měsíci v Kuchingu není něco v pořádku. Třeba je přivede k živou pořádné dobití.

Manipulace s baterkama není žádná švanda, jedna sice váží pouhých 25kg, ale když těch čtvrt metráku máte tahat přes zábradlí do člunu, nosit je po rozhoupané umělohmotném molu a pak po rozvrzané a vratké nástupní plošině z mola na břeh, není to nic příjemného. Navíc prý baterie ponořená pod vodu prý může vybouchnout…

Janička uklízí, já koukám (a dokumentuju)

Zatímco se dobíjely baterky, které jsme si měli vyzvednout až druhý den, umyli jsme loď a trochu se pošťourali v drátech kolem ovládacího panelu motoru ve snaze ukončit věčné pípání alarmu. Nejdivnější na tom bylo, že ten alarm pípat neměl proč. Startování motoru vypnuté, ale jakmile šel k ovládacímu panelu proud, tak ten bzučák nedal pokoj.

„To je někde asi zkratovaný,“ rozhazoval jsem svoje moudra a tahal drát po drátu, pečlivě čistil všechny konektory, ale nic nepomohlo. Nakonec jsme společnými silami usoudili, že ten elektronický modul, který vyhodnocuje chybové hlášky je nějak poškozený, asi tou vlhkostí.

Takže abychom měli klid, odpojili jsme motor od sítě.

Večer samozřejmě přišla pěkná bouřka. Kdyby kotva povolila, tak bysme asi měli co dělat. Já byl trochu na trní, Janička se stoickým klidem jen mávla rukou: „Já tý naší kotvě věřim, ještě nikdy nepovolila.“ Já jsem se taky za chvíli uklidnil, protože je fakt, že už jsme výtečnost této kotvy měli možnost několikrát pozorovat. Jak to ale začne fičet, tak mi to zalézá až do kostí, a uši mám napnutý, všechny ty nový zvuky a různý vrzání a skřípání a jak přijde vlna a Janna na ní poskočí, tak zarachtá řetěz na čeleni, protože já vždycky nechávám za snubberem (lano, kterým se vyváže řetěz k vazáku, aby se neničil kotevní vrátek) v řetězu průvěs, abychom věděli, že se jeden snubber utrhl (dáváme vždycky dva), a tak to tak dál všechno chvíli poslouchám a pomalu se uklidňuju.

První den jsme na moc nepřišli. Já začal propadat trudomyslnosti a začal jsem silně pochybovat o svých elektrikářských znalostech a dokonce mě napadla i hříšná myšlenka někoho si pozvat, ať se na to podívá. Dokonce jsme mu i zavolali, jakýsi německý inženýr, ale naštěstí nám hned z kraje řekl, kolik si říká za hodinu a my jsme mu tedy taky zkraje řekli, že moc děkujeme a že se možná ozveme.

Dalším trápením bylo pomalé startování motoru. K literatury už jsme věděli, že příčina může být v poddimenzovaných drátech nebo špatných konektorech, prostě že někde vzniká veliký odpor.

Druhý den jsme si došli pro dobité baterky, které nám dobili s bídou na 12.3 voltů. Čekal jsem, že budou schopni dobít je pořádně, ale čínský majitel jen otráveně mávnul rukou, ať je tam teda nechám další den, a ještě mi vyčetl, že je v nich moc elektrolytu. To byla pravda, protože v lodi je do baterek špatně vidět a já jsem trochu přelil.

Měli jsme ale jiné starosti než plně dobité baterky, jestli jsou v dobrém stavu, tak by to mělo stačit.

Celou dobu jsme nervózně pozorovali temná mračna, která se na Langkawi začala stahovat. A taky že jo. Jak jsme došli k molu, začalo fičet a zvedly se docela ostrý vlnky. V tom se nám ty baterky vézt nechtělo. Měli jsme sice igelitový pytle, do kterých jsme je mohli zabalit, ale problém bude dostat je v těch vlnách z člunu na loď. Zasedli jsme tedy v čekárně u mola a zapovídali se se Sureen, která tam provozuje malý obchůdek. Vlastně se spíš zapovídala ona s námi, my jsme jen seděli a poslouchali.

Vítr se nakonec trochu uklidnil, my jsme se omluvili a rychle vyrazili s baterkami k lodi. I tak to bylo pěkné rodeo. Nejhorší, jak jsme správně předpokládali, bylo dostat ty potvory ze člunu.

Janička byla připravená v kokpitu, já jsem se postavil ve člunu, nebo vlastně na člunu – jednu nohu na přední lavici, druhou na prostřední, chvíli jsem balancoval, abych si zapamatoval rytmus vln, pak jsem se sehnul pro baterku, počkal jsem si na vhodnou příležitost mezi vlnami a pak jsem zabral a baterku jsem rychle postavil na okraj paluby. Ještě nebylo vyhráno, protože teď jsme jí museli dostat přes zábradlí. To už jsem měl ve výšce ramen a o zvedání olovněné 25kg činky plné smrduté kyseliny to takové výšky nemohla být řeč. Do posilovny jsem nikdy nechodil a zrovna tady jsem s tím nehodlal začínat. Nakonec se nám podařilo prostrčit baterku mezi zábradlím, kde jí přebrala Janička a uložila jí na lavici v kokpitu.

Chvíli jsme seděli a oddychovali, ale protože ty mohutné mraky se stále honili všude kolem a hrozilo, že začne každou chvíli lejt, museli jsme se přinutit k činnosti. Naštěstí nová bedna na baterky, kterou jsme si pořídili v Kuchingu je o mnoho přístupnější, než ta stará, a baterky byly za pár minut v suchu. Hned jsem všechno propojil. Baterky stále ukazovaly kolem 12.25V, což není nic moc, ale do rána to vystačí.

Asi vás nepřekvapí, že nás ráno čekalo nemilé překvapení…

Rozhodně to ale neznamená, že bychom se v nejbližších dnech chystali zpět na souš nebo že bychom přestali psát. Já vím, píšeme nepravidelně a to [...]]]> Někdo z vás tu velkou novinu dosud neslyšel, mnozí ještě nevěřícně kroutí hlavami. Ale je to pravda, rozhodli jsme se Jannu nabídnout k prodeji. Důvody jsou prosté, povětšinou rodinného charakteru…

Rozhodně to ale neznamená, že bychom se v nejbližších dnech chystali zpět na souš nebo že bychom přestali psát. Já vím, píšeme nepravidelně a to se nemá. Budeme se snažit to vylepšit, ale jak už jsem to několikrát omlouval, celý den sedíme u těch počítačů, kolem tropy, kýčovité západy slunce, mořský vánek…

Tak a teď zpět na zem. Pohupujeme se v kotvišti před městem Kuah na Langkawi. Dostat se sem nebylo snadné. Čtyři měsíce, co byla Janna zavřená na řece v tropické džungli mezi mangrovníky v přírodním parku Kilim, kterému nikdo neřekne jinak než Hole in the Wall, se na ní trošku podepsali.

28-Dub-2014 10:14

View at Picasa

 

Zprvu jsme z toho byli dost rozmrzelí a od rána do večera jsme kroutili hlavami nad tím či oním. Všude takový ten plísňový povlak, dvě okna trochu tekla, baterky totálně vybité. S plísní a tekoucími okny jsme si snadno poradili. Ale ty baterky nám dost ztrpčili život.

Průliv, vlastně to byla taková řeka, kde byla Janna uvázaná leží v národním parku a je vyhlášenou turistickou atrakcí a je dost těžké se sem dostat. Vlastně ani ne tak těžké, jako spíš časové náročné, protože loď jede jenom třikrát denně. To znamená, že když něco potřebujete, jako třeba dobít baterku, zabere to celý den a dvě cesty taxíkem. Celé to znepříjemňoval fakt, že záři je nejhorší měsíc jihozápadního monzunu a že dost často a dost vydatně leje.

Nejprve jsme využili ochoty majitele mooringů zapůjčit nám na chvíli startovací baterii. Mysleli jsme si, že bude mít nějaké baterie v záloze nebo dokonce i dobíječku, ale on prostě vyslal jeden z člunů, který vozí turisty. Člun se k nám vyvázal a jeho kapitán popadl šroubovák a vytáhl svojí jedinou baterku.

No dobře to začíná. Tyhle čluny se totiž moc nezastaví, pořád vozí turisty sem a tam a bylo jasné, že tady s námi moc otálet nebude. Vytáhl jsem naší startovačku, na její místo položil tu jeho a nic. Startovalo to, ale motoru se nechtělo moc otáčet. Ještě jsme to párkrát zkusili, ale nedařilo se a začali jsme mít strach, že zapůjčenou baterku vytlučeme. Když jsme nechali Jannu poprvé o samotě na víc jak půl roku nedaleko odsud v maríně Rebak, bylo to podobné. Filtry jsme vyměnili, nafta vypadala dobře, vodu z výfuku jsme vylili…

„Je třeba zvýšit kompresi,“ poučoval jsem. Jednou jsem to viděl, ale nikdy to sám nedělal, a když došlo na věc, nepostavil jsem se k tomu úplně správně. A přitom je to tak prosté. Jediné co musíte udělat, je zakrýt rukou přívod vzduchu do motoru. Jenže já mám z motoru pořád ještě docela velký respekt, zvlášť míst, které sají, vyměšujou, které se točí nebo kterými prochází proud, a tak jsem jen tak opatrně dal přes vzduchový filtr prsty a přívod vzduchu jsem pouze omezil. Nezdálo se, že by to moc pomáhalo. A přitom, když jsem to tenkrát viděl dělat mechanika v Rebaku, šlo to jak po másle. Už jsme nevěděli co dělat a šáhli jsme po literatuře. Znovu jsme pročetli kapitolu o startování a když jsme vyloučili všechny ostatní příčiny, vrátili jsme se zpět ke zvyšování komprese. Dedukcí jsme došli k závěru, že když se tam říká ucpat, tak se tím asi myslí ucpat, tak aby žádný vzduch do filtru nevnikal. Snad mi to nevcucne ruku… (ano podobné ideje mě klidně a bez varování napadají).

Vzduchový filtr jsem tedy pořádně zakryl dlaní a Janička startovala. Chvíli to kuckalo, ale za chvilku se ozval ten správný zvuk, já uvolnil ruku a motor naskočil. Hned jsme se cítili jako mistři světa, teda aspoň já, protože Janička je skromnější, ta si pouze oddechla. Nechali jsme dobít zapůjčenou baterku, přepnuli dobíjení na naše větší určené k provozu lodě, zapůjčenou baterii vrátili, namontovali zpět tu naši malou startovačku a dvě tři hoďky jsme dobíjeli.

Samozřejmě jsme si mysleli, že už máme vyhráno a začali jsme se připravovat na odjezd další den. Janiččina skvělá intuice, jí sice napovídala, že odjezd se následující den konat nebude a svoje obavy také vyjádřila. Chvíli na to pak motoru klesly otáčky a chcípnul. Bylo jasné, že buď se ucpaly filtry nebo tam někudy vniká vzduch. Janička hned začala podezřívat hrubý filtr, který šel blbě nasadit. Znovu jsme ho rozmontovali, shledali, že je čistý, ale nasadit šel opravdu špatně.

Druhý den ráno jsme doufali, že nastartujeme na hlavní baterie, které jsme předchozí den usilovně dobíjeli, ale náš elán brzy vyprchal, protože baterky byli opět totálně vybité. Na startovačku se nám taky nastartovat nepodařilo, asi že jsme ji předchozí den dostatečně nedobili a veškerou šťávu jsme nechali natéct do větších baterek, které se přes noc záhadně totálně vybily.

Z toho co o baterkách víme, jsme usoudili, že jedna hodina dobíjení totálně vybité baterky jí moc nedá, našeho pana domácího jsme už nechtěli otravovat a hlavně jsme nechtěli dál trápit motor, kterému nedělá dobře běžet dlouho na neutrál.

Měli jsme štěstí a stihli jsme ještě dopolední převoz. Baterku zabalenou v igelitce jsme nechali v nedaleké autoopravně, kde nám slíbili, že kolem čtvrté bude dobitá. Sobě jsme naordinovali výtečný oběd v thajském grill-bufetu (výtečné a děsně levné) a potom, co jsme oběhali něco málo nákupů, jsme se usadili ke kafíčku a pokoušeli se zprovoznit pro změnu náš iPad, protože bez ohledu na to, že jsme byli offline, pořád se to chtělo někam přihlašovat a to přihlašovací okénko, zcela znemožnilo cokoli dělat. Nakonec se mi usilovným klikáním podařilo připojit k wifi v kavárně, iPad se uklidnil a my mohli aspoň pohodlně navigovat. Ne že by to bez něj nešlo, mapu máme, ale už jsme si na tu potvůrku zvykli.

Odpoledne jsme vyzvedli baterku, i motor se nám teď už podařilo nahodit. Pořád to ještě nebylo ono. Dokud nenaskočil, tak pořád něco pípalo, nejčastěji alarm od oleje, ale to nedávalo smysl a usoudili jsme, že ten alarm je stejně jako všechno ostatní nějak navlhlý a nevěnovali mu pozornost. Bylo to trochu troufalé, protože s problémy kolem oleje nejsou žádné žerty, ale omlouvali jsme se pozorováním, že jak motor naskočil, alarmy zmlkly.

Ještě než se setmělo, měli jsme celou loď nachystanou na ranní útěk někam blíž civilizaci, kde bude snazší neposlušný motor srovnat do lajny.

Ráno proběhlo vše podle plánu. Motoru se sice nechtělo, ale nakonec naskočil a tak jsme se rychle odvázali a vyrazili ven z té myší díry. Snad bude aspoň foukat. Foukat sice nefoukalo, ale motor zatím běžel spolehlivě. Když jsme asi po dvou hodinách vyjeli z průlivu, který po jedné straně lemoval nepříjemný útes, motor začal trochu zlobit. Několikrát se nám ho podařilo udržet při životě snížením otáček, ale asi po půl hodině to vzdal a umlknul. To už jsme ale byli pod plnými plachtami a vítr foukal skoro perfektně, jak on už tak někdy fouká.

A pak začal foukat víc, takže jsme zréfovali, velkou kosatku jsme vyměnili za malou a jako blesk jsme se vřítili do kotviště. Vybrali jsme si pěkné místečko, Janička stála u kormidla, já u řetězu. Popouštěním plachet a najížděním do větru držela rychlost pod kontrolou a ladně proklouzla kolem zakotvených lodí a pak jsme na sebe kývli, Janička stočila loď do větru, čímž nás zastavila a já vypustil řetěz. Za pár minut potom jsme měli složené plachty, nataženou střechu na kokpitem a byli jsme připraveni vyrazit do města pro zásoby. Přeci jenom už to máme dobře nacvičené.

Teď jsme byli několik máchnutí vesel od mechaniků, železářství, ledu a obchoďáku, tady se nám bude tajemné počínání motoru lépe rozuzlovat…

Náš námořní život sice začal v Singapuru, kde jsme Jannu poprvé opravovali a poprvé se na ní plavili, Singapur byl první přístav, který jsme kdy opouštěli. Ale teprve vynucený pobyt v Lumutu a potom komunita na Langkawi nám umožnily život na plachetnici pořádně [...]]]> Po letech jsme se tedy opět vrátili na Langkawi. Smyčka se uzavřela.

Náš námořní život sice začal v Singapuru, kde jsme Jannu poprvé opravovali a poprvé se na ní plavili, Singapur byl první přístav, který jsme kdy opouštěli. Ale teprve vynucený pobyt v Lumutu a potom komunita na Langkawi nám umožnily život na plachetnici pořádně poznat.

Z Langkawi jsme před lety vypluli na první delší cestu dlouhou necelých 3000 mil. Rok jsme žili na mooringu v překrásné zátoce Deep Water Bay v Hongkongu, pak jsme se přeplavili na Tchaj-wan, rok bydleli opět na pevnině a dokončovali jsme dizertace, další rok pak už sice na palubě, ale v jedné z nejoblíbenějších turistických destinací Kao-hsiungu. Když jsme vyhlédli z okna, denně jsme se dívali na vyhřezlé vnitřnosti čínských zájezdních autobusů. Ale nakonec jsme se dočkali a vypluli.

A teď jsme byli zpět tam, kde to všechno začalo opravdu naostro, a navíc nás čekala  dlouho plánovaná návštěva loděnice.

02-Dub-2014 18:55

View at Picasa

 

Měli jsme asi dva týdny na přípravy a na odpočinek. Slíbili jsme si, že si ještě Langkawi obeplujeme a trochu si užijeme, než se do loděnice vydáme. Místo výletů a poklidných příprav, jsme ale byli povoláni tlumočit, a tak jsme se sbalili a na deset dní vyrazili na Tchaj-wan.

Poté co jsme se vrátili, zbýval nám pouhý jeden den na nákup toho nejdůležitějšího. Loděnice je totiž na ostrůvku, cesta na břeh je zdlouhavá a prodraží se, protože je třeba si najmout auto. Naštěstí jsme už skoro všechno měli. Připravovali jsme se na velké broušení, loď jsme měli plnou šmyrglů a barev.

Celý postup prací jsme dobře rozmysleli. Nejprve jsme si napsali, co všechno musíme udělat, pak to, co chceme udělat, a pak jsme to začali seskupovat a řadit, aby jsme neměli zbytečné prostoje. Hlavním a nejnáročnějsím úkolem bylo celou loď obrousit, udělat novou vodorysku a boky lodě nad vodoryskou natřít dvousložkovým polyuretanem. Všechny ostatní práce byly podřízeny právě natírání.

Do maríny jsme museli přijet den dopředu. Dorazili jsme kolem třetí, zašli na recepci, kde nám řekli, že z vody půjdeme kolem jedenácté. To je dobře. Budeme mít tedy ráno ještě čas se připravit. Mě totiž chytla pořádná migréna, a tak jsem zalezl do temného kouta a zobal jsem prášky. Janička lehce uklízela.

Hned ráno jsme se pustili do díla. Vzhledem k našim plánům jsme museli loď trochu odstrojit. Sundat přední stěh s rolfokem a dočasně zajistit bukšprit lany, sundat větrnou turbínu. Docela to šlo. Když jsem se nasoukal do sedáku, že vylezu na stěžeň, abychom mohli spustit přední stěh, zahrčela vysílačka a že máme být za půl hodiny připraveni u jeřábu. Bylo deset. Protože je loděnice ovlivňována přílivem, nesměli jsme moc zdržovat. Zaváhali jsme jestli to stihneme, ale představa lézt na stěžen, až bude loď podepřená na břehu, se mi dost příčila. Nakonec jsme to zvládli velice rychle. Ona to koneckonců není žádná věda, ale to si někdy zapomenete kleště, pak šroubovák, něco se někde zasekne, a tak dále, a z lehkého úkolu je rázem boj.

Stěh jsme nechali ležet na molu, se zatajeným dechem se nechali vyzvednout jeřábem do vzduchu a po pěti letech opět zahlédli tu naší krásku zase bezbrannou a odhalenou na souši. Pracovník maríny se na ní hned vrhnul s tlakovou pistolí. My jsme seděli ve stínu opodál a sledovali, jak poslední zrnka barvy antiporostovky mizí v kanálu.

Dokud byl trup ještě vlhký, vrhli jsme se k němu s nožem v ruce, abysme si označili, puchýře v laminátu. Je třeba jednat rychle, protože, jak trup osychá, puchýře můžou splasknout. Věděli jsme asi o dvou, ale báli jsme se, že jich bude víc. Pozorně jsme celou loď obešli, hlavu přiloženou těsně k trupu. Stačí chytnout tu linii, kde se o mokrý trup láme světlo, a postupovat kousek po kousku. Jak se někde objeví boule, nejdřív ji ohmatáte, pak do ní pořádně dloubnete, aby zůstala viditelná značka. Pozor ale na oči, protože zevnitř vystříkne smrdutá kyselina. Už si nepamatuju, co je to zač, ale kapky do očí to nejsou.

Ukázalo se, že máme štěstí a většina puchýřů byla mezi vrstvami barvy. Našli jsme asi tři větší, ale žádná katastrofa. To snadno zalepíme.

A pak začalo to velké broušení. Nebralo to konce. Nejprve jsme se pustili za pomoci flexy a brusky do broušení kýlu a potom přišly na řadu boky. Loď jsme během broušení museli vždy celou zabednit, a když jsme si v poledne chtěli udělat něco k obědu, museli nejprve celou palubu pořádně osprchovat, abychom neměli všude sklolaminátový prášek. Když jsme po týdnu broušení slavnostně nanášeli první vrstvu základové barvy, stále ještě nám brněly obě ruce. Sotva ale základovka zaschla, museli jsme se znovu šmirglů, teď už dvoustovek. Ten jemný prach, který po nich zbyl, se lepil neúprosně na úplně všechno. Celý trup jsme proto pečlivě omyli, nejdřív osprchovat, pak přejet jemným roztokem jaru, abychom se zbavili všech mastnot, znovu osprchovat, nechat vyschnout a pak začalo barvení.

Z toho jsme měli vůbec největší strach. Tyhle barvy stojí pěkný peníz, pokyny k aplikaci jsou plné doporučení a varování. Rozhodli jsme se barvu nanášet válečkem a roztírat štětcem. Už jsme s tou barvou pracovali před rokem, když jsme natírali palubu, což dopadlo docela dobře, a taky jsme si to donekonečna opakovali, ale stejně jsme štětky brali do roztřesených rukou. Jestli to teďka zmastíme…

Několik prvních tahů… Vypadá to docela dobře, hele, jak se ta barva leskne, a hele jak ty stopy po štětci mizí… Válečky, které jsme si koupili specielně kvůli této barvě, začaly pouštět chloupky. Myslel jsem, že mě raní… Nakonec se ukázalo, že když barva zaschne, dají se chloupky docela snadno odstranit a stejně se před každou vrstvou barvy musí šmirglovat… První vrstvu jsme tedy zvládli. Čekaly nás ještě dvě a nechtěli jsme nic riskovat.

Ve městě jsme naštěstí dostali opravdu kvalitní, krátkosrsté válečky a lepší štětec. Pak už to šlo jako po másle. Ráno jedna strana, odpoledne druhá. Na barvu ovšem nesmí svítit slunce, takže jsme nad bokem lodi vždy vystavěli stříšku, kterou jsme po několika hodinách museli přesunout na druhou stranu. Janička nanášela barvu válečkem, já jsem byl o krok za ní se štětcem.

Brzo se na náš výkon chodili koukat všichni z okolí. Podle všech indicií se nám to docela povedlo a to co právě cítíte, to je samochvála.

Přípravy a natírání nám zabraly většinu času. Žádné prostoje se ale nekonaly, protože náš seznam byl dlouhý.

Bylo třeba naříznout a vydlabat kluzné ložisko pro hřídel lodního šroubu. Kluzné ložisko je z jakéhosi plastu a většina zdrojů radila nejdřív naříznout pilkou, pak rozlomit a vytáhnout. To ale nešlo, tak jsem se do toho pustil dlátem a za chvíli bylo ložisko venku. To byla ta snazší část. Změřili jsme rozměry pro nové ložisko a soustružník ve městě nám ho připravil. Asi jsme ho měli nechat trochu víc ubrat, protože natlouct tu potvoru dovnitř mi zabralo skoro dvě hodiny. Ruce mě brněly, hlava se mi z těch otřesů taky už v tom horku točila – nezapomínejme, že průměrná denní teplota na Langkawi byla kolem 31 stupňů. Když jsem do ložiska šrouboval červíky, aby nevypadlo, a pak slavnostně pilkou na železo ložisko zarovnal s bronzovým pouzdrem, nebyl jsem daleko od omdlení. Samozřejmě trochu přehánim, ale znáte to, když je k něčemu třeba hodně úsilí, mlátíte do toho ze všech sil a ono se to skoro nehne. Příště to snad bude lepší.

Na nové kování pro bukšprit jsme se opravdu těšili, protože jsme si ho pěkně vymysleli, náš oblíbený soustružník na Tchaj-wanu ho pěkně udělal a naleštil, a to staré kování byl nemožný hnus. Mělo to ale jeden háček. Nové kování bylo delší než to staré. To byl samozřejmě úmysl. Lépe se rozloží síly, které na kování působí, a že to nejsou síly malé, a přidáme další masivní šroub, prostě kvalitní amatérská konstrukce. Problém spočíval v tom, jestli se dostaneme zevnitř ke šroubům. Díry pro kování, které jsme navrtali zvenku, totiž mířily do temného prostoru ve špičce lodi kousek nad vodoryskou, kam se lze dostat jenom malou dírou, do níž se vejde jedna ruka. Janička na horní šroub nedosáhla. Vyměnili jsme si tedy role. Natáhnul jsem se na rozebranou postel na přídi, ruku jsem strčil až po loket do díry v přepážce, za kterou je schovaná skříň na kotevní řetěz, a začal jsem šmátrat.

Tady, mám ho. Konečkem prostředníčku jsem se dotkl šroubu. Mám ho, mám ho, křičel jsem. Pak mi ale došlo, že dotknout se je jedna věc, utáhnout matku bude ovšem trochu náročnější. Zavrtěl jsem zadkem, udělal několik píďalkovitých pohybů, nohy jsem roztáhnul jako kurtizána, abych se zapřel, tvář jsem měl připlácnutou, a nutno podotknout, i přilepenou, na nalakované stěně z mahagonu, a když mi v té díře zmizelo i rameno, dokázal jsem chytit šroub mezi palec a ukazováček. Bezva. Problém vyřešen.

To, že je problém vyřešen, ale neznamená, že je práce udělána. Příznakem této situace jsou fráze: to je v pohodě, to už jsem dělal, to půjde apod. Svůj omyl jsem si uvědomil, když mi došlo, že k utažení matky budu potřebovat nejen klíč, ale také matku. Věc relativně mrňavou a známou svou padavou tendencí. Běžná ocelová matka, zvlášť když byla předtím pečlivě ošetřena a omatlána něčím olejnatým a mazlavým, ráda spadne, upadne, vypadne a nakonec vůbec nejradši někam zapadne.

Prvním úkolem bylo dostat se z té montérské pozice, kterou bych nerad realizoval na veřejnosti. Pomocí usilovného vrtění, neslušného hekání a zuřivého funění jsem se dostal zpět do prostoru, který mi umožňoval dosáhnout jak na klíč, tak na matku s podložkou.

„A kurňa,“ řekl jsem asi. Možná to bylo i něco ostřejšího, protože jsem si hned na to vzpomněl na Ostravu a Baník, i přestože fotbalu neholduju a v Ostravě jsem nikdy nebyl.

„Já tam budu muset dostat ještě podložku!“ Teď už jsem mluvil nahlas nebo polohlasem, což já někdy dělám. Klíč jsem zatím nechal ležet. Podložku a matku jsem si narafičil mezi palec a ukazováček pod úhlem, od kterého jsem si sliboval hladký průnik šroubu podložkou a následné přesné nasednutí vnitřního průměru matky na vnější průměr šroubu, díky němuž dojde po opatrném otočení matky k zakousnutí této do onoho a celé se to spojí svazkem pevným. Technikové prominou ledabylost v terminologii.

Co vám budu povídat… stejně už to asi tušíte. No prostě a zkrátka, trefil jsem to hned napoprvé. A když jsme to tak nějak dotáhli a vyzkoušeli, ukázalo se, že rukou ty matky sice utáhnout jdou, ale až to bude na ostro, tak to budeme muset utáhnout klíčem a s tím se v těch malých prostorách nehneme, protože naše šrouby jsou moc dlouhé. Nedalo se nic dělat musíme je zkrátit. Takže jak jsme to měli lehce stažené, fixou jsme udělali na každém šroubu značku a začali to zase rozdělávat. To už je takový rituál, když opravujete loď. Něco dáte s velkým úsilím dohromady, abyste pak zjistili, že to musíte zase rozebrat, protože jste na něco zapomněli, něco si neuvědomili, nebo jste to prachsprostě zvrtali.

Teď už ale matky projevily zlovůli a začaly usilovně padat. Naštěstí se koncentrovaly v takovém dolíku, odkud nebylo úniku.

Když jsme šrouby zařízli a zabrousili, stačilo už jenom namatlat tam tmel a celé to zase smontovat dohromady. Já jsem zaujal svou krkolomnou polohu, pot ze mě tekl, ruce jsem měl otlačené, prsty odřené, jak jsem musel rvát za klíč v několika centimetrových záběrech. Nakonec jsme se ještě museli s Janičkou vyměnit, protože ona nedokázala udržet těch pár posledních záběrů.

Neuvěřitelné, jak taková malá věcička dokáže člověka odrovnat.

Nebudu samozřejmě popisovat všechno, co jsme dělali. Občas to byli prkotiny. Jako třeba, když jsme museli začít vážně pomýšlet na to, jak nakreslíme novou vodorysku. Já už to měl nastudováno. Bude to hračka. Citoslovce moc používat neumím, ale tady si to neodpustím: Haha. Hračka. Zlatý voči.

První technika spočívala v průhledné hadici, do které se napustí voda, jeden konec se přiloží k referenčnímu bodu, který určuje vertikální polohu vodorysky, a pak se chodí kolem lodě a dělají se značky. Díky fyzikálním zákonům se bude voda snažit zarovnat hladiny na obou koncích hadice. Jenomže těch fyzikálních zákonů, které v této chvíli působí, je víc a při každém hnutí hadicí je třeba hadici znovu „naladit“, buď přidáním vody, nebo jejím vypuštěním. Možná kdyby nám to někdo ukázal… prostě nějak nám to nešlo.

I zakoupili jsme laserové ukazovátko. To prý také funguje. Ukazovátko položíte na rovinu v požadované výši… brzy bylo jasné, že dosáhnout takové roviny nebude zas tak jednoduché. Začal jsem propadat panice. Naštěstí kolem prošla jedna dobrá duše, Angličan John, který asi dvacet let provozoval na Bali úspěšnou loděnici a ukázal nám jak na to. Stačilo několik podpěr, trochu provázku a bystré oko.

Z obou stran lodi se postaví čtyři kůly tak, aby ně bylo možno podélně natáhnout dva špagátky. Ty špagátky jsou přibližně stejně vysoko. Pak si jeden stoupne v přiměřené vzdálenosti od vnějšího špagátku, a zaujme takovou polohu, aby měl oba špagátky v jedné rovině. Druhý pak jde s tužkou kolem trupu a první ho navádí tužkou udělat značku v jedné rovině s rovinou tvořenou těmi špagátky.

Za chvíli vám z toho jdou mžitky před očima, ale je to účinné a přesné. Jak bylo nakresleno, mohli jsme začít natírat protiporostovou barvu. My používáme Micron Extra.

Jedním z posledních úkolů bylo namontovat nové zábradlí. Vymyšleno jsme to měli dobře, na papíře. Hlavním úskalím byla estetika. Nové kování, do kterého budou sloupky zábradlí zasazeny, bude přišroubováno skrze okraje paluby. Pro statečného jedince s vrtačkou žádný problém. Z vnějšku bude vykukovat úhledná podložka a kulatá hlavička šroubu. To znamená, že by bylo vhodné, aby ty šrouby byly v pěkné linii. Vrtat bylo nutno zevnitř, protože větší neštěstí by bylo netrefit díry v kování, které bude na vnitřní straně. Začal jsem na přídi, kde bylo nejvíc prostoru. Vrtačku jsem podložil, přimhouřil jedno oko, pak to druhé. Nic lepšího mě nenapadlo. Na kuráž jsem si v duchu opakoval, že nevrtám poprvé, zmáčkl spoušť a opřel se do vrtačky. Vrták projel skrz, vrtačku ven, nadechnout se, zamířit a pal.

Když jsem se naklonil přes bok lodi, abych se podíval, jak moc mi vrták ujel, nedalo mi to a od lícních svalů jsem si vyloudil samolibý úsměv. Nejradši bych všeho nechal a kochal se tou bezmála dokonalou symetrií, ale místo toho jsem si musel připomenout, že teď už mi zbývá vyvrtat „jenom“ čtrnáct dalších děr. Ten borec, chlapák, kumštýř, který to má v ruce, byl najednou tááákhle malinký, vlastně spíš t.khle malinkatý a místo sebejistého šklebu jsem si nasadil masku s šklebem přiblblým.

Dalších pár děr ale šlo krásně podle plánu. Občas mi to trošilinku ujelo, ale „pěti metrovým testem“ moje prohřešky proti symetrii hravě prošly. Jinými slovy, z dálky to nebylo vidět. Vrtání s vrtačkou položenou na palubě šlo krásně, ale poslední dva sloupky jsou těsně vedle kokpitu a tam se s sice vrtačkou dostanu, ale jedině když v ní nebude vrták. Takže jinak. Do vrtačky jsem zastrčil menší vrták tak, aby koukal jenom centimetr dva. Jak se díra zvětšovala, vždy jsem vrtačku povytáhl, vrták vystrčil a díru pak prohloubil o další centimetr. Jak jsem byl skrz, vzal jsem zase ten velký vrták, vylezl na žebřík a z venku díru protáhnul.

Šrouby jsme nasadili a šli se podívat, jak to vypadá. Vypadalo to dobře. Už jsme něco podobného viděli na jiné lodi a docela se nám to líbilo. A byla to opravdu velká úleva, že okovaná Janna vypadala taky dobře. Co dobře?! Vypadalo to skvěle.

Pak nás ještě čekalo každé kování vyzkoušet, zaříznout šrouby a celé to smontovat, rozmotat zábradlí, které se tři týdny válelo na trávníku vedle lodě. Ale to už byla jenom mechanická práce.

Zbývalo už jenom nalepit nové jméno na záď a dalších pár drobností.

Když nás jeřáb po zhruba třech týdnech konečně posadil zpět na vodní hladinu, Janička zařadila zpátečku a ladně zajela k nedalekému molu, kam nás správce maríny vykázal. Hned jsme vyskočili a běželi se podívat, jestli jsme tu vodorysku trefili.

Trefili jsme to. Uf.

Za dva dny na to jsme vyrazili z maríny zpět na kotvu a začali jsme zjišťovat, kde bysme mohli nechat Jannu na dva měsíce, které jsme chtěli strávit doma v Čechách.

Moc jsme toho nenafotili, ale pár obrázků je na našem Picasa Albu.

Jak jsme vyjeli ze závětří kopce na pevnině, zapojili [...]]]> Lumut jsme opustili pod plachtami dobře známou cestou kolem ostrova Pangkor a chvíli jsme kličkovali mezi flotilou malých rybářských lodí. Malajci se na nás zubili a my na ně, byli jsme na moři, krásně foukalo, oni byli po kotníky v dobrém úlovku, všem nám bylo dobře.

Jak jsme vyjeli ze závětří kopce na pevnině, zapojili jsme větrného kormidelníka, který nezná únavy, a oddali se četbě a odměnili jsme se také trochou zevlování. Zevlování na plachetnici se dělá tak, že chvíli sedíte na zádi, pozorujete stopu za lodí plnou malých vírů, bublin a pěny. Pak se líně převalíte a civíte na horizont. Na ten lze vůbec koukat celé hodiny. A když pocítíte mravenčení v přesezených nohách, zvednete se a kráčíte námořnickým krokem po pohupující se palubě, jednou rukou se možná přidržujete, když to moc hází, chvíli se zavěsíte do ráhnoví, shlédnete ohromnou bílou plochu hlavní plachty, déle se zdržíte v průvanu mezi hlavní plachtou a kosatkou, nakloníte se přes příďový koš a dlouho předlouho pozorujete příďovou vlnu a taky jak se příď boří do vlnek, které přicházejí našikmo z jedné strany. A v uších vám hučí vítr a pod nohama šumí moře rozčísnuté kýlem vaší lodě.

24-Úno-2014 18:58

View at Picasa

 

Odpoledne se moře začalo plnit znaky civilizace. Blížili jsme se slavnému ostrovu Penang a zvýšená hustota překážek se dala očekávat. Čas od času projel nějaký člun jednotky rychlého rybářského nasazení. Vlastně nevíme, co tyhle čluny dělají. Nejspíš je to doprava ke vzdáleným sádkám, sítím nebo něco takového.

Konečně jsme se také dočkali těch dlouho očekávaných sítí. V dálce jsme zahlédli řádku černých teček a společně jsme začali hledat, kde končí. Jenomže tahle síť jako by neměla konce. Nakonec jsme se vzhledem k větru rozhodli hledat konec sítě směrem k pobřeží. Trochu si tak nadjedeme. My ve skutečnosti sítě vůbec obeplouvat nemusíme. Děláme to spíš ze slušnosti a ze zábavy. Jednak většina bójek, které jsme zatím viděli, byla uvázána na cosi, co mizelo v hlubinách, nespíš vrše na langusty. A když už se jednalo o skutečnou síť, tak ty bývají ve středu mezi bójemi většinou díky váze a matičce gravitaci hodně zanořené a lze je tak bezpečně přejet. Navíc díky Jannině plnému kýlu a způsobu zavěšení kormidla je jen velice nepravděpodobné, že bychom cokoli zachytili. Není-li tedy nikde v okolí rybář, který by nejspíš začal hysterčit, kdybysme mu vjeli do jeho drahocenných sítí, opatrně se k nim přiblížíme a klidně jedeme skrz.

Tentokrát už jsme ale byli přesezení, a tak jsme si řekli, že nám trocha pohybu neuškodí. Změnili jsme tedy kurz, což vyžadovalo přetáhnout velkou kosatku na druhou stranu, a po několika minutách jsme opravdu zahlédli konec řádky bójí. Kolem té poslední jsme udělali obrat jako na závodech a příď Janny jsme opět namířili na Langkawi.

S respektem jsme očekávali soumrak. Celou noc pojedeme kolem Penangu, a i když si vždy rádi udržujeme od pevniny dostatečný odstup (tady jsme byli asi dvacet mil na západ), stejně jsme očekávali, že pár lodí potkáme.

Jak padla tma, začal blikat penangský maják na mysu Muka (to je malajsky a mělo by to znamenat obličej). Chvilku po něm se rozsvítily i lucerničky na bójkách označujících konce sítí. Bylo jich dost.

„Dnešní noc bude dlouhá, má drahá, noc dnešní v Richmondským vězení…,“ zapěl jsem.

A byla. Jak začal opadávat vítr, přibylo i větších lodí, které si ze sítí vůbec nedělaly vrásky, naopak se zdálo, že je ty světýlka přitahují jako bludičky. My jsme se snažili držet mezi jednotlivými světýlky a čas od času jsme museli změnit kurz, protože se na nás vyřítil rybářský člun, který nás začal ozařovat lampou.

Jednu chvíli se objevil temný špatně osvětlený kolos, který neustále měnil směr a my vždy rychle vyrazili na opačnou stranu. Snad se snažil kličkovat mezi sítěmi nebo se v kokpitu té lodě dělo kdovíco a kdosi neustále strkal do joystiku, kterým se tyhle obludy řídí. Když se konečně loď ustálila na jednom kurzu, využili jsme situace a snažili se dostat co nejdál od ní. Doufejme, že se zase nestočí naším směrem. Jakmile tmou probliklo bílé záďové světlo, oddychli jsme si.

Ještě jsme minuli flotilu sepiolovek ozářených silnými halogeny, ale to už proběhlo v klidu. Kolem jedné z nich jsme projeli docela blízko, protože tyhle lodě většinou stojí, ověšeny rybářskými pruty, na jejichž koncích najdete vždy po jednom rybáři.

Když jsem se pak po půlnoci vzbudil na hlídku, Janička už měla zréfovanou hlavní plachtu a bylo vidět, že i velká kosatka bude chtít brzy trochu zkrátit. Když to dělá jeden člověk, neobejdete se to bez třískání a plácání, které by vzbudilo i mrtvého. Janička má většinou lepší cit pro chvíli, kdy už je vhodné plachty zmenšit. Já s tím často otálím a pak se dole nedá spát, jak Janna skáče z vlny na vlnu. Rovnou jsme tedy kosatku trochu skasali a Janička se zavrtala do pelechu.

Seděl v kokpitu v kalhotách, bundě a čepici, protože se s větrem docela ochladilo. Měli jsme krásnou rychlost, Janna si bez problému razila cestu skrze vlny, jenom sebou občas cukla, když jí nějaká větší vlna pleskla do boku. Většinou pak následovala slaná studená sprcha.

Asi po hodině jsem zaslechl podezřelé šplouchnutí, pak ještě jedno a po něm známý výdech. Vyskočil jsem ale byla pořádná tma, určitě nic neuvidím. Pak jsem zahlédl, jak se něco mihlo u přídě. Navigační světla mají docela velkou svítivost a pěkně ozáří kousek noční hladiny, ale pod vodu většinou moc vidět není. Pak jsem zahlédl, jak jeden delfín povyskočil v zelené záři pravého navigačního světla. Bez ohledu na vodní tříšť, která tak nepříjemně studí za krkem, když jednu schytáte, jsem vytáhl jsem víc krk a pak jsem uviděl něco úžasného.

Rychle jsem se nahnul do kabiny a co nejklidnějším hlasem vyburcoval Janičku. Když nejste zrovna na hlídce a někdo vás přijde v noci otravovat, většinou to znamená, že se děje něco nepříjemného.

„Delfíni, pojď rychle!“ To by snad mohlo stačit.

Janna se dál valila vpřed v rychlém tempu, trhavě se přehupovala přes zostřující se vlny a o občas o nějakou lehce klopýtla. Pomalu jsem se šinul na příď, jednou rukou jsem pevně svíral zábradlí a druhou držadlo na palubě. Nohavice jsem si vyhrnul a bosé nohy mi čvachtaly ve studených proudech, které se valily od přídě. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem Janičku, jak stojí v kokpitu. Už delfíny zahlédla, ale měl jsem pocit, že je trochu zklamaná, že jsem jí musel vzbudit, jenom kvůli několika delfínům v noci, kdy pořádně nejsou vidět.

„Pojď rychle na příď!“ volal jsem, hlavu zvrácenou, aby mě bylo ve větru slyšet.

Janička byla za chvíli u mě. Trochu se chvěla chladem, protože na sobě měla jenom bundu a zdálo se, že se snaží sdílet moje nadšení, když už jsem jí vytáhl z teplého pelechu.

„Támhle,“ zakřičel jsem do větru a ukázal do tmy pod loď.

Těla delfínů vlastně vůbec nebylo vidět. Pod námi se ale proháněl roj ohnivých komet, které před námi kličkovaly a za sebou zanechávaly světelnou stopu. Občas jedna z nich vyskočila nad hladinu. V tu chvíli na moment zhasla, v zelené záři se mihlo temné tělo, a jak se delfín opět zanořil a vyrušil ty milióny malých tělíček planktonu, zase se to temné tělo proměnilo v kometu, která sebou několikrát zavrtěla a bleskově projela pod přídí na druhou stranu pod červené světlo na levoboku, kde se ta rozpustilá hra proměnila v divoký rej krvavě rudých chvostů.

Ani jsme nedutali. Nezaznělo žádné „tybrďo“, žádné „tojekrása“. Prostě jsme ani nekvíkli. Jenom jsme pozorovali ty úžasné tvory, kteří nám uspořádaly takovou podívanou.

Delfíni s námi vydrželi docela dlouho. Vlastně déle než jsme se mi vydrželi kochat jejich hrou. Ve větších vlnách je příď obecně známá jako to nejméně pohodlné místo na lodi, a to jak v podpalubí, tak především na palubě. Za nohy vás chytají vlny, tělo vám smáčí mořská tříšť a hází to tam děsně. Vždycky si vzpomenu, když jsem jezdil v Krkonoších na Janově hoře na huculech a jednou se pode mnou jedna klisnička trošku splašila, když klopýtla v závěji sněhu. Najednou jsem cítil, jak mám mezi nohama místo koně vzduchoprázdno, jedna ruka mi po kovbojsku vylítla do vzduchu, ale druhou jsem stačil čapnout hustou huculskou hřívu, a jak jsem opět dosedl, nohama jsem koně pevně sevřel. Klisna zavrávorala, já vlál za ní. No, co vám budu povídat, v tu chvíli se zhmotnily všechny moje kovbojský a indiánský aspirace, už jsem se viděl jako krotitel divokých hřebců. Tak tak nějak to vypadá na přídi plachetnice, která si krájí cestu vpřed mořem rozvlněným trochu víc, než zažije člověk na rybníce. Nakonec nad námi zvítězila únava, chlad a zdravý rozum a šli jsme se ukrýt před živly do lodi.

Ostrý vítr nám vydržel až do kotviště před městečkem Kuah, kde se započalo dobrodružství trochu jiného druhu…

21-Úno-2014 14:39View at Picasa [...]]]> Vstali jsme za kuropění a v klidu posnídali. Žádní kurové nám sice ke snídani nepěli, ale zato foukal osvěživý větřík, a tak jsme doufali, že do naší staré známé Malacké úžiny, kde jsme poprvé zakusili všechny ty slasti a strasti, které putování na plachetnici představuje, vstoupíme hrdě s vykasanými plachtami.

21-Úno-2014 14:39

View at Picasa

 

Před námi bylo nějakých 300 námořních mil. Chtěli jsme to mít brzy za sebou, ale na druhou stranu nebylo kam spěchat, a na nějakém tom půl uzlu nám proto pramálo záleželo. Také otázka, zda budeme přes noc kotvit nebo pojedeme, byla stále ještě otevřená. Prostě jak se nám bude chtít.

Nakonec jsme jeli bez zastávky rovnou až Lumutu. Tři dny a dvě noci strávené na moři proběhly v podstatě bez nějakých zvláštních událostí. Teď, když si snažíme zpětně vzpomenout alespoň na nějakou momentku, nějaký ten obrázek minulosti, a snažíme se opravdu urputně, slévá se nám celá ta cesta do jednoho bodu, a ty jak známo nemají žádný rozměr. Jistě se vám to taky stalo. Víte, že se to událo, znáte začátek a konec, ale to, co bylo mezi, se kamsi vytratilo.

Jedno je ale jisté. Naše obavy z hustého provozu a surových bouřek se nepotvrdily. Rybářů bylo nemálo, ale vždy se nám podařilo ladně se jim vyhnout. Jednou jsme museli projet přímo středem ohromné rybářské flotily, ale o nic jsme neškrtli. Nejhorší na rybářských lodích jsou oslnivá palubní světla nebo halogenové vábničky na sépie, které jednak oslepí vás, a jednak místo lodě a jejích navigačních světel vidíte jenom bílou záři. Naštěstí je-li rybářská loď zalitá takovým světlem, většinou to znamená, že se na palubě pracuje a tudíž, že rybáři jedou pomalu. Taková je alespoň naše dosavadní zkušenost.

Do kotviště v Lumutu jsme vpluli elegantně pod plnými plachtami. Vůbec nám celou cestu docela dobře foukalo, na motor jsme jeli jen asi třetinu cesty.

Na bóji kousek od břehu jsme zahlédli dobře známý trimarán Supertramp. Jeho majitel Mike, původem z Rhodesie, nám před několika lety vytrhl trh z paty, když jsme do Lumutu zavítali poté, co se polámal náš krásný motor, a mnozí z vás už vědí, že oprava motoru byla provázena dramatickým vyvrtáním díry do naší ubohé lodičky. Seděli jsme tehdy jako hromádka neštěstí v marině s rozlámaným motorem a čekali na mechaniky, než vysoustruží náhradní díly k motoru. Mike nás vytáhl na kotviště, abychom nemuseli platit drahé stání, a sdílel s námi svůj člun.

Spustili jsme kotvu, chvilku si oddychli a sledovali, jestli kotva drží. Pak jsme se vydali za Mikem. Nejspíš jsme ho vyburcovali z odpoledního spánku. Chvilku mu trvalo, než se rozkoukal, ale nakonec se zdálo, že nás poznává.

Nejdřív nás trochu překvapilo, že tady zůstal tak dlouho, ale je to pochopitelné. Má tady svůj mooring a většinu času stejně tráví na cestách po Asii. Domluvili jsme se na společnou večeři v malé čínské hospůdce nedaleko od jachtklubu.

V recepci stála stejná slečna, vlastně taková malá panenka zahalená v šátku, jako před pár lety. Významně jsme se na ni usmívali a i ona si nás pozorně prohlížela, a jak jsme řekli jméno naší lodě, hned věděla, odkud že ten vítr vane. Slovo „džana“, jak vyslovujeme jméno naší lodě, je v muslimské Malajsii dobře známé a málokterá loď se jmenuje „Rajská zahrada“.

Poté co jsme se nahlásili v klubovně a dopřáli si pořádnou sprchu, vydali jsme se do městečka koupit trochu čerstvého ovoce, zeleniny a ledu. Lumut byl ztichlý, ulice skoro prázdné. Vlastně i kotviště bylo úplně opuštěné. Od Mika jsme se potom dozvěděli, že nedaleko postavili novou marínu a že všichni zamířili tam. Ticho a klid nám „v našem Lumutu“ vůbec nevadili.

Byli jsme rozhodnutí, že hned druhý den ráno vyrazíme dál, a tak jsme poklidili loď, vyprali a pak se oddali zevlování.

U večeře nás Mike neúnavně bavil vyprávěním o jeho milované Africe, jejích krásách a problémech, utečeneckých táborech a safari. Před měsícem se prý také vrátil z Thajska, kde nějaký čas pobýval a pravidelně chodil do restaurace, kde si mu „na klín vždy sedla rozkošná slečna a celý večer ho pusinkovala“ (konec citátu). Jednou se ale ráno probudil a začal děsně zvracet. Když se doplazil k doktorovi, dozvěděl se, že se ho někdo pokusil otrávit. Mikovi bylo okamžitě jasné, že to musela být sestra té slečny, která mu tak ráda sedala na klíně. Už nějaký čas měl prý podezření, že na svou mladší sestřičku žárlila. Mike neváhal, nasedl do vlaku a rychle pryč na jih…

Usnuli jsme brzy a vůbec jsme se tomu nebránili. Na Langkawi už zbývalo „jen“ něco málo přes 100 námořních mil, tj. asi 200km, ale na to, jak byla plavba z Danga Bay pohodová, ten poslední kousek stál za to…

Pak se to stalo. Nejprve se na hladině objevilo několik nesmělých vlnek, ráhnovím nám profičelo několik rozpustilých poryvů, ale za chvíli se už Janna zabořila jedním ramenem do [...]]]> Předpověď slibovala krásný a stabilní vítr. Plachty nám ale prvních pár hodin naplňoval pouze slabounký a nestabilní vánek, a tak jsme si trošku pomohli naší „železnou plachtou“.

Pak se to stalo. Nejprve se na hladině objevilo několik nesmělých vlnek, ráhnovím nám profičelo několik rozpustilých poryvů, ale za chvíli se už Janna zabořila jedním ramenem do vod Jihočínského moře, Janička ladně jednou nohou, postrčila plyn do neutrálu, a palcem druhé nohy šlápla na páčku vedle startéru, která odebrala motoru přísun toho smrdutého životodárného nektaru a nastalo ticho.

04-Úno-2014 18:53

View at Picasa

 

Za pár minut jsme zapojili Cape Horn, naše větrné automatické kormidlo, a rozvalili jsme se. Poprvé v životě jsme si užívali tu pohodu plavby spolu se sezónními větry a proudy – foukal stabilní severovýchodní vítr, a tak jsme nastavili plachty na levoboku a pak už jen lehce upravovali kurz pomocí lanka na větrném kormidle. Jinak jsme na plachty víceméně nesáhli, otěže přitahovali či povolovali pouze, když už jsme se opravdu hodně nudili a nebavilo nás si číst. Zkoušeli jsme i rybařit, ale ať jsme táhli za lodí jednu nebo dvě třpytky, malé, velké, modré, oranžové… všechno bylo marné. Kromě občasné plovoucí řasy ani jedna ryba. Své neúspěchy jsme sváděli na vychytané vody a na naše již značně zrezavělé návnady a namísto steaku jsme si otevřeli tuňáka z konzervy.

Noci byly krásné a překvapivě teplé. Většinou plné hvězd a světélkujícího planktonu. Střídali jsme se poctivě na hlídkách, ale jen málokdy jsme na obzoru zahlédli nějaké další plavidlo. To už jsme cestou zahlédli víc jedovatých hadů než lodí.

Pro upřesnění jich bylo celkem pět. Viděla je Janička, já neměl zrovna brýle a nebo si je Janička vymyslela. Byli prý černožlutí a velice nebezpečně se vlnili na hladině moře nedaleko lodě. Tak tolik o těch hadech. Prodávám, jak jsem koupil.

Po čtyřech dnech povalování a všeobecného zevlování zhoustla doprava, což znamenalo jediné. Singapur.

Z Jihočínského moře míří k Singapuru několik námořních dálnic, které se sbíhají v oblasti, k níž jsme se právě blížili. Rozhodli jsme se, že to vezmeme od severu, mezi tankery prokličkujeme dále na mořia pak pojedeme už mimo hlavní plavební dráhy kolem malajského pobřeží.

Vycházelo nám to krásně. Vítr byl stále příznivý, proudy také. Snad jen jednou jsme měnili kurz a jednou nás jeden tanker pustil (byli jsme stále mimo „značené cesty“, kde se to řídí jinými pravidly a měli tudíž stejně přednost).

Jak jsme byli za hlavními dopravními cestami, kousek od majáku Tompok Utara jsme to otočili ostře na jihozápad a začali přemýšlet, kde strávíme noc. Po čtyřdenní plavbě jsme se oba toužili opět pořádně celou noc prospat a především kličkovat nocí mezi záplavou tankerů a obchodních lodí, které kolem Singapuru vytvářejí doslova další „plovoucí město“, se nám opravdu nechtělo. Spustili jsme se tedy blíž k pobřeží vstříc našemu vyhlídnutému kotvišti. Museli jsme teď hodně manévrovat, protože vítr jsme měli přímo za zády a čas od času jsme se museli vyhnout pobřežní dopravě.

Při jednom takovém manévru, kdy jsme se vyhýbali útesům, kolem kterých jsme si zkracovali cestu do kotviště, jsem vytahoval kliku od navijáků na otěž kosatky, bral jsem ji přes ruku jako machr a jako blbcovi mi vyjela z ruky, pak udělala piruetku na bočnici a šup tam.

Něco jsem řekl, ale buď se to nedá ve slušné společnosti opakovat, nebo jsem zapomněl, co to bylo, a pak jsem zavelel „muž přes palubu“, svůj rozkaz jsem okamžitě uposlechl, stáhnul trenky a skočil za ubohou klikou.

Janička mezitím loď zastavila, abych mohl i s klikou v zubech vyšplhat zpět. Opakovala se tedy stará historie z Hongkongu, kdy jsem kdysi za upuštěnou klikou poslal ubohou Janičku.

Sluníčko krásně hřálo, já osychal, ale stále jsme ještě nevěděli, kde strávit noc. Potencionální kotviště jsme měli sice vyhlídnuté, ale nebylo úplně dobře kryté, takže jsme si nebyli jistí, co nás tam vlastně čeká. Moře bylo naštěstí docela klidné, a tak jsme se rozhodli spustit kotvu kousek od břehu za nevýrazným výběžkem.

Pomalu jsme najížděli už na motor blíže k pobřeží, já byl na přídi u kotvy, Janička vzadu u kormidla a hlásila hloubku. Bohužel náš hloubkoměr začal nad bahnitým podložím opět stávkovat, a tak jsem musel vytáhnout starou dobrou olovnici. Pomáhali jsme si už motorem, abychom stihli večeři při západu slunce, ale náhle se ozvalo podivné zakašlání, zakuckání a motor chcípl.

No to je skvělé! Přesně tohle bychom potřebovali při obeplouvání Singapuru, které nás čekalo hned druhý den ráno. Rychle jsme zkoumali příčinu poruchy – voda či vzduch v palivovém systému, ucpané filtry… Ale žádnou závadu jsme neobjevili. Se zatajeným dechem jsme zkusili znovu nastartovat. Ozvalo se škrtnutí, pak známý suchý kašel a Brumla poslušně naskočil. Zbytek kotvení už proběhl bez dalších komplikací. Přesto jsme z toho náhlého „výpadku“ byly tak trochu nesví.

Abychom si trochu vylepšili náladu, Janička vykouzlila spaghetti bolognese, ke kterým jsme si otevřeli dobré španělské červené ještě z Filipín a začali se psychicky připravovat na obeplutí Singapuru…

Singapur se blíží

Singapur se blíží08-Úno-2014 16:55

View at Picasa

 

Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on

Byla to ale dobrá zastávka. Marína leží [...]]]> V Kuchingu jsme pobyli asi pět týdnů. Když konečně dorazila nová kreditka, nemohlo nás tam už nic déle udržet.

Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on

Byla to ale dobrá zastávka. Marína leží sice na občas příliš divoké řece a to navíc v industriální části Kuchingu, ale do centra je to kousek, město malebné a nedaleko orangutanní jesličky, kam jsme se vypravili s Filipem a Ájou, dvěma dobrodruhy, kteří pověsili práci na hřebík, prodali byt a s batohy na zádech vyrazili na dva tři roky stopem přes Turecko do Jihovýchodní Asie a dál. A dařilo se jim velice dobře, i štěstí jim přálo a asi měsíc poté, co opustili domovinu, zjistili, že je jich najednou o jednoho víc. Jejich plány to trochu pozměnilo, ale prožili několik krásných měsíců strávených volným potápěním v Thajsku, výpravami do Vietnamu a okolí, u moře i u thajských gynekologů. Konečně si o tom můžete přečíst víc na Ficzech.cz, kde Ája popisuje pokračování dobrodružství teď už z Prahy, ale za to doplněné o dalšího člena.

Lesní lidé ve školce nedalko Kuchingu

Asi týden před naším odjezdem se najednou v maríně zdvihl povyk, že prý sem jede někdo s rozbitým motorem a že potřebují pomoc. Ukázalo se, že zas až tak moc pomoci nepotřebují, protože motor vůbec nemají. Kousek před vjezdem do maríny hodili kotvu a k molům se elegantně „spustili“ po přílivu. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Benovi a jeho manželce je kolem 30, jsou ze Švýcarska a plavili na devíti metrové aluminiové závodní plachetnici s velmi spartánským vybavením. Oba jsou umělci, Ben fotograf a jeho žena litografka, a protože její vášní je měď, tak mají navíc na palubě několik měděných plechů a lis. Více o nich najdete na Carnets de Mer.

Na ostrůvku Lakei

Byli jsme celí natěšení, jak je vyzpovídáme a dozvíme se o krásách a hlavně útrapách cruisingu bez motoru, ale nakonec nás naprosto odzbrojili, když z lodi vytáhli půlroční miminko. A tak jsme se tedy nejprve vyptali na chov malých dětí na malých lodích a teprve pak došlo na tu plavbu bez motoru.

Chvilku jí pustíte z dohledu a hned proleze každou louží. Toto je tajuplné jezírko na ostrůvku Lakei s ještě tajuplnějšími nápisy na jednom kameni na dně

Na obě témata jsme nicméně dostali podobnou odpověď. Je to krásné, ale náročné. Někdy hodně náročné. Prát plenky na moři prostě nešlo, není dost vody. Přešli proto na pemprsky a jejich skladování po použití vyřešili tak, že si na zádi přivázali velký sud, kam to vždycky mrsknou, a jak dorazí k pobřeží, sud vysypou na skládce. Je třeba zdůraznit, že takto přepluli z Langkawi přes celou Malackou úžinu a pak přes Jihočínské moře až na Borneo, kde jsme se s nimi setkali. Svého malého synka prý počali během přeplavby přes Indický oceán z Jižní Afriky – bez motoru jim to trvalo něco málo přes měsíc. Četli si, koukali na filmy, postupně vypili celou zásobu jihoafrických vín, která jim měla údajně vydržet až do Austrálie, a někde mezi tím se jim povedl povít i jejich malý „Machrrtén“. (Nakonec jsme se dopátrali, že se jmenuje prostě a jednoduše Martin. Byli to holt Švýcaři z francouzské strany.)

Ben a Martin

Melina na palubě v Kuchingu

Jinak Ben se předtím plavil několik let sám, případně s kamarádem. Dlouhou dobu strávil v chilských zálivech a fjordech, nedaleko Hornova mysu málem ztroskotal a asi rok pak loď opravoval.

Ve třech je jim ale stávající loď už opravdu trochu malá, takže jí prodávají. A pak nás Ben uzemnil napotřetí. Místo ní si už stihli v Itálii koupit slitinový 50stopý koráb. Plánují, že budou provozovat charter v Evropě a jejich hlavním cílem je jak jinak Grónsko a další chladné oblasti.

Za pár dní jsme se s nimi rozloučili. Přijel za nimi kamarád, a tak vyrazili do pěknější krajiny. Kousek od Kuchingu je přírodní rezervace, plná havěti, liján a haluzí. Hned u parku je možné zakotvit a zavítat na opuštěný ostrůvek.

Tam jsme se s nimi nakonec znovu setkali. Asi týden po jejich odjezdu jsme konečně dali Kuchingu sbohem i my. Rychle jsme vyjeli ze zkalené řeky, objeli mys nad Kuchingem a zajeli do úzkého průlivu mezi pevninou a ostrůvkem Lakei.

Zakotvili jsme kousek za Benovou lodí, poobědvali a pak jsme vyrazili na ostrůvek. Proud v necelých dvě stě metrů širokém průlivu byl pěkně silný a museli jsme trochu zabrat. Což o to, náš věrný člun to zvládl, ale Ben nám popisoval, že jeden večer se trochu zdrželi na pláži a měli co dělat, aby se dokázali vrátit k lodi. Na jejich loď se totiž vejde pouze skládací člun z překližky, velice krásný, hluboký a účinný, ale přeci jen ne tak odolný jako náš plasťák.

Ostrůvek Lakei býval dříve součástí rezervace, ale z již rozpadlých dřevěných chatrčí na pláži, které nejspíš kdysi sloužily jako informační centra pro návštěvníky, bylo vidět, že turisty asi moc neuchvacoval. Navíc velký rozdíl mezi přílivem a odlivem asi turistice také moc nesvědčil. O to víc jsme si ostrůvek mohli užít my.

Večer jsme ještě společně povečeřeli s Benem a spol. a s kuropěním pak Janna roztáhla křídla a my vypluli opět na moře. Předpověď byla více než příznivá. Severní a severovýchodní větry, 10 až 15 uzlů, nízké vlny, jasno.

Už jsme předeslali, že vše, co nám bylo rosničkami naslibováno, se vyplnilo, že to byli námořní orgie a taky, že to bylo zakončeno pádem jednoho muže přes palubu… hádat zatím můžete, kdo byl onen muž či žena…