Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na [...]]]> 28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Opět téměř bezvětří

Chvíli po snídani nám už souřadnice na GPS oznamovaly, že je čas vyměnit malajskou vlajku za filipínskou. Zhruba v tu samou dobu se nás zároveň téměř současně zmocnila neodolatelná touha po očistě. Za chvíli totiž mělo udeřit tropické slunce plnou silou a to už by případná sprcha ztratila na jakékoli efektivitě. Zrovna jsem se chystala sejít dolů do lodi a napumpovat trochu sladké vody do naší závěsné sprchy, když tu jsme na horizontu zpozorovali blížící se line squall, neboli krátkou bouřku, která na dálku vypadá jako temný závěs šedivých mračen, z kterého se sypou závoje hustého deště připomínající temné rolety. Dalo se očekávat, že nejdéle do půl hodiny nás mraky dohoní a spolu s nimi i nějaká ta přeháňka! Místo pro sprchu jsem rychle utíkala pro mýdlo, ručník a čisté prádlo. Dnešní ranní sprchu nám tedy nakonec seslalo samo nebe a my ušetříme sladkou vodu na pití a vaření (ne že by na naší třídenní plavbě bylo třeba přehnaně spotřebu vody kontrolovat, ale člověk nikdy neví!).

Péťa mění malajskou vlajku za filipínskou

To, co na první pohled vypalo, jako zlověstný závěs mraků se sice rychle rozplynulo, ale nějaká ta kapka přeci jen spadla a na sprchu to stačilo. Nakonec jsme se ani větru moc nedočkali a za chvíli už sluníčko opět vykouklo zpoza mraků. Co víc, v dálce se vytvořila překrásná duha, na jejímž okraji jsme zahlédli podivný stín. Zdá se nám to, nebo to je opravdu nějaká loď? Péťa rychle popadl dalekohled. „No jo, má to opravdu dva stěžně! A vypadá to na něco velkýho!“ „Kdo by to asi mohl být?“ „Hele, víš co, to je přece Infinity!“ vykřikl Péťa. „Ukaž, to není možný!“ Infinity přece opustila marinu v Kota Kinabalu dva dny před námi! Touhle dobou už měli být dávno na druhé straně Palawanu. Další podrobná analýza skrze dalekohled ale potvrdila, že se Péťa nemýlil. Německá posádka měla očividně dostatek času na to, aby podrobně prozkoumala všechna vyhlášená kotviště na cestě do Filipín. Nás ale bohužel tlačila dopředu vidina blížící se tajfunové sezóny! Pořídili jsme několik snímků pro naše sousedy na památku a zbytek dne strávili četbou a opalováním.

Bílá tečka na konci duhy je Infinity

V podvečer kolem šesté hodiny těsně před setměním jsem se zrovna chystala připravit večeři, když jsme v dáli nad pobřežím opět zpozorovaly zlověstné blýskání, které nás provázelo téměř po celou dobu naší plavby v regionu. Stala se z toho už téměř rutina. Přes den skoro nefoukalo, slunce pálilo a my se téměř začínali modlit za byť jediný mráček. Jakmile se ale začalo smrákat a v naší blízkosti se zrovna nacházel kus pevniny, vzduly se nad ním okamžitě bouřkové kupuly, neboli kupovité mraky, neomylný náznak blížící se bouřky. Přestože už jsme nějakou tu nepřízeň počasí na našich předešlých plavbách zažili, každé zablesknutí nám stále ještě dokázalo způsobit nepříjemné mrazení po páteři. Poučeni pravidlem, že na lodi je třeba být neustále co nejvíce odpočatý a dostatečně posilněný v případě, že se vyskytnou nějaké nepředvídatelné okolnosti, zavedli jsme během naší letní plavby v tropech dřívější večeře, abychom se alespoň v klidu najedli předtím, než se po západu slunce opět začně zlověstně rozsvěcet obloha. Oni totiž takové blesky na moři vypadají zcela jinak než na souši.

Setkání s filipínskými rybáři

Dobře si pamatuju, jak jsme jako děti na chalupě netoužily po ničem jiném, než aby přišla nějaká pořádná bouřka a déšť, který by bušil do střechy a oken, a nejlépe aby u toho i pořádně blýskalo a hřmělo, abychom mohli počítat, jak daleko od nás se bouřka nachází. Záblesk následovaný okamžitým zahřměním nás dokázal rozveselit na celé odpoledne… Na moři ale člověk prožívá tu samou situaci zcela jinak. Zatímco většina lidí si při slově blesk vybaví něco jako polámaný šíp vystřelený z jednoho konkrétního mraku, na moři je často těžké identifikovat i směr, odkud takové zablesknutí přichází. Nacházíte-li se na kilometry daleko od jakéhokoli umělého osvětlení, potemnělou noční oblohu dokáže i na míle vzdálený blesk osvítit natolik, že máte pocit, že během pár minut se musíte nutně nacházet v ohnisku bouře. Kolikrát se nám stalo, že jsme celou noc pozorovali střídavě se rozsvěcující oblohu a zatímco jsme se netrpělivě čekali na rozednění, nezaslechli jsme jediné zahřmění. Je opravdu neuvěřitelné, na jak velkou vzdálenost se na moři blýskání přenáší!

Tentokrát ale byla bouřka očividně hodně blízko. Co chvíli rozštípl obzor před námi nějaký blesk, nepromokavé obleky jsme měli připravené. Ke všemu už jsme byli ve filipínských vodách, a tak byla kolem spousta rybářských lodí, takže hlídka musela být neustále ve střehu – ne že při všem tom blýskání měl člověk pomyšlení na spánek! I tak se mi podařilo na chvíli zabrat.

Někdy kolem půlnoci mě Péťa vzbudil na hlídku. Neochotně jsem se navlékla do pláštěnky a vyšplhala do kokpitu. „Pořád se ještě blýská! Občas i sprchne. Změnil jsem trochu kurz blíž k pevnině, abychom se vyhnuli té bouřce, která se zdá být od nás na pravoboku. Dávej pozor na rybáře, a kdyby ti připadalo, že se bouřka blíží, vypni počítač a všechnu elektroniku, aby nám neshořela, kdyby do nás náhodou uhodilo!“ Tomu teda říkám budíček…

Zkontrolovala jsem naši pozici na mapě, abych se lépe zorientovala a rozhlédla se kolem, zda se neobjevila další rybářská loď. Co chvíli se zablýsklo. Najednou mi přišlo, že bouřka není napravo, ale nalevo od nás! Změnila jsem tedy kurz, aby se vzápětí zablesklo na levoboku… Za chvíli bylo jasné, že není kam utéct. Prostě se blýskalo všude kolem! Za dvouhodinovou hlídku jsem několikrát vypnula a zapnula počítač a pravidelně kontrolovala obzor naší potápěčskou svítilnou. Abych měla lepší rozhled, rozhodla jsem se, že se posadím na vyvýšený okraj kokpitu na levoboku. Opřela jsem se o lano zábradlí a pozorovala navigační světla okolních rybářů. To blýskání nemůže být nic hrozného, když jsou i oni na těch svých bárkách stále kolem! Uklidňovala jsem se, když tu náhle jsem pocítila silný náraz přímo do hrudníku. To snad není možné! Zasáhl mě blesk! Byla moje první reakce. Jak to, že jsem ale pořád při vědomí? A co to tu smrdí? Celé to nedávalo vůbec žádný smysl…

"Vodoměrky" filipínských rybárů

Za chvíli už jsem ale zaslechla nejasné pleskání. Rozsvítila jsem čelovku a uviděla asi deseti centimetrovou létající rybu, která se divoce mrskala na podlážce v kokpitu. Tak to tedy byl ten můj záhadný blesk! S úlevným úsměvem na rtech jsem zadřepla a snažila se rybu chytit. Nebyla to ale žádná legrace. Okamžitě se mi vybavila ona pamětná věta z Pretty Woman: „Svině klouzavý!“ Nakonec jsem popadla náš věrný kyblík a rybu s ním přiklopila. Když už byla opět bezpečně přes palubu, slezla jsem dolů do lodě, abych si umyla ruce a bundu, které oboje zapáchaly rybinou. Péťa se několikrát překulil a rozespale se zeptal: „Co se děje?“ „Nic. Klidně dál spi, jen nám přistála v kokpitu létající ryba, tak jsem ji musela hodit zpátky do moře.“ Zbytek hlídky už proběhl v klidu a já vystřídala Péťu na zbytek noci v posteli.

Nedočkavě vyhlížíme známky po vjezdu do laguny, kde se nachází Puerto Princessa

Když jsem se ráno probudila, venku už se mezitím rozednilo. Po blescích nebylo samozřejmě ani památky. „Co se tady dělo?“ přivítal mě Péťa. „Celý kokpit byl plný šupin! Musel sem to tady drhnout!“ „No to byla přece ta létající ryba, co jsem ti o ní říkala v noci!“ „Jaká létací ryba?“ Péťa očividně více spal, než bděl, když jsem se byla dole v lodi mýt od rybiny, a tak si tu zábavnou historku vyslechl ještě jednou.

Zatímco jsme snídali, začali jsme se těšit, až za zhruba dvě, tři hodiny přistaneme v našem dalším cíli Puerto Princesse! Jaké nás tam asi čeká přivítání? Oba máme, myslím, dost bujnou fantazii, ale to, jak nás v místním jachtklubu přivítali, předčilo všechna naše očekávání!

Janna čeká v Suteře na vyplutí

Hysterie kolem prasečí chřipky byla v plném proudu, takže mi cestou několikrát změřili teplotu. [...]]]> Na druhý den jsem měl koupenou letenku do Hongkongu, abych se zúčastnil schůze katederního výzkumného týmu. Především jsem se ale potřeboval ukázat svému profesorovi, že už jsem zpět na pracovišti. Končila mi totiž dovolená.

Janna čeká v Suteře na vyplutí

Hysterie kolem prasečí chřipky byla v plném proudu, takže mi cestou několikrát změřili teplotu. Z letiště jsem to stihnul na schůzi autobusem – díky bohu, protože taxíky jsou v Hongkongu dost drahé, obzvlášť když se musí přejet z ostrova, kde se nalézá letiště, na pevninu.

Aby nebylo o mé přítomnosti na schůzi pochyby, mlel jsem a mlel, pant se mi nezastavil, až jsem si uvědomil, že se schůze začíná trochu protahovat, což ale nebyla jenom moje vina. Profesor Chuang, můj drahý rádce v problémech lingvistických, mlel dvakrát tolik. Inu, hledali jsme se, až jsme se našli s tím mým profesorem.

Předčasně jsem se ze schůze omluvil a taxíkem jsem upaloval na schůzku s naším německým kamarádem Joem, u kterého jsem nakonec doma přespal a ráno posnídal s jeho ročními dvojčaty. Potom jsem se vydal ještě na skok do kanceláře na univerzitě, odkud jsem přejel zpět na ostrov Hongkong do jachtařského obchodu na Queen’s Road nakoupit novou anténu na VHF a kvalitní ruční světlomet. Večer jsem spěchal na letiště, abych chytil letadlo do Kuala Lumpur, kde jsem musel přečkat noc a odkud mi ráno letělo letadlo zpět do Kota Kinabalu.

Instalace VHF antény po návratu do KK

Janička mezitím v KK dokončila překlad titulků k pohádce o Moudrém lovci, nějaké drobné práce na lodi, nakupovala zásoby a seznámila se s Jackem a Normou z Eresis II, jejichž loď byla uvázána u mola naproti nám.

Jak už jsme zmiňovali, mladí lidé na lodích se jen tak nevidí, a tak se Jack s Normou okamžitě začali o mě zajímat – koneckonců byla jsem v tu chvíli zrovna na lodi sama! Ještě větší rarita! Když jsem jim pověděla o našich plánech plout do Filipín a potom přes Jihočínské moře do Hongkongu, zděsili se. „Cože?! Ne, ne. Být vámi, jel bych na Tioman, kde je možno zůstat levně v maríně, a s dalšími přesuny bych rozhodně počkal až na konec tajfunové sezóny,“ zapřísahal mě Jack. Norma přiběhla za chvíli s článkem o „Heaving-to“. Ujistila jsem ji, že jsme již o této taktice jak čelit bouřlivému počasí samozřejmě četli a několikrát ji vyzkoušeli pro případ, že ji budeme opravdu potřebovat. Nakonec jsem však stejně odcházela z návštěvy dost vyděšená, ale nutno přiznat že zároveň moudřejší o několik internetových zdrojů počasí, zejména stránky FNMOC (Fleet Numerical Meteorology and Oceanography Center), které se od té doby staly jednou z našich nejsledovanějších internetových adres.

Rozhodla jsem se, že Péťu překvapím a vydám se mu naproti na letiště. S dostatečnou (tedy alespoň podle mých, jak se později ukázalo, naivních propočtů) časovou rezervou jsem nejprve nasedla na bezplatný shuttle bus do centra. Vystoupila jsem na autobusovém nádraží, odkud měl podle Lonely Planet jet autobus na letiště. Po chvíli čekání jsem nastoupila do něčeho, o čemž jsem doufala, že jede tím směrem. Za pár minut jsem ale pojala neblahé podezření a snažila se někoho zeptat, zda jsem ve správném spoji. Většina lidí na angličtinu vůbec nereagovala. Potom mi někdo řekl, že musím dojet zpátky na konečnou, kde přestoupím na zvláštní autobus, který jede přímo na letiště. Cože?! To se mi snad zdá!!! Konečná totiž byla na první zastávce bezplatného shuttle busu z maríny – cestu do centra jsem tedy absolvovala zbytečně!!! Zachovala jsem však klid. Po dalším kole dotazování mě na konečné odkázali na správné nástupní místo na autobus na letiště. Po asi čtvrt hodině čekání jsem konečně byla na cestě. To už jsem ale nervózně každou půlminutu odvracela zrak od okolní, jinak celkem vzato uchvacující krajiny a pošilhávala po hodinkách – snad nepřijdu pozdě!

Po zhruba půl hodině jízdy jsme konečně zastavili u letiště. Nedočkavě jsem seskákala ze schodů autobusu a rozeběhla se směrem k letišti. U východu z příletové chodby (v rozměrech místního letiště šlo opravdu spíše o příletovou chodbu než o halu) už čekal houf lidí. Výborně! Stihla jsem to! Netrpělivě vyhlížím, kdy už zahlédnu Péťu.

Janička nakujupuje zásoby na cestu

Jelikož jsem jel do HK jen na dva dny, neměl jsem kromě příručního batohu žádná zavazadla a okamžitě po přistání a imigračním jsem tedy bez nějakého se rozhlížení kolem vyběhl z letiště k prvnímu taxi, abych byl co nejdřív zpátky u Janičky na lodi a začali jsme s přípravami na odjezd do Filipín.

Ze dveří vychází jeden člověk za druhým, pak třetí za čtvrtým a to už začínám mít opět pochybnosti… Péťa, který nervózně předbíhá každého, kdo se mu postaví do cesty, bývá přece vždycky v čele davu! Jak to, že ještě nevyšel? Snad ho nešikanují celníci?! Nebo že by mu uletělo letadlo? Nezbylo mi, než čekat dál. Houf lidí kolem mě neustále řídl, jak ti, kteří se již dočkali, odcházeli spolu s příbuznými, kamarády, obchodními partnery… Nakonec jsem zbyla v příletové chodbě sama. Co teď?

Instinkt mě vedl k Informacím, kde jsem se ujistila, že let, kterým měl Péťa přiletět, již dorazil a všichni cestující vystoupili. „Ano! Letadlo přistálo již před téměř tři čtvrtě hodinou!“ Museli jsme se tedy minout! Zkouším volat Péťovi na mobil, ale nikdo to nebere! Už se mi hlavou začaly honit nejrůznější šedé, černé a jiné temné myšlenky, když tu někdo volá. „Kde jsi?“ ze sluchátka se ozve známý hlas. „Na letišti, kde bych byla!“ odpovídám. „Kde jsi ty?“ „No na lodi přece! Kde jinde?!“ „Já ti jela naproti, chtěla jsem tě překvapit!“ „No to se ti teda povedlo! Přijdu na loď a nikde nikdo!“ Úlevou se rozesměju spolu s Péťou a vydám se okamžitě na zastávku zpět do maríny. Šťastné shledání jsme zakončili obědem v indické restauraci.

Našli jsme se! Cestou na kapitanát před odjezdem z KK

Před plavbou do Filipín nás kromě obvyklých nákupů potravin, doplnění vody a dieselu čekala ještě instalace nové VHF antény, kterou přivezl Péťa z Honkongu. Když už jsme měli téměř vše připraveno, vydali jsme se do kanceláře maríny, abychom vyrovnali účet za náš pobyt. „Opravdu chcete odjet už dnes? Vždyť máte zaplaceno až do zítřka!“ podivovala se nevěřícně sekretářka. Pravda je ta, že my jsme se divili také! Už jsme sice připraveni vyplout, ale pomyšlení na ještě jedno bezstarostné odpoledne u mola a především podivně temné mraky na horizontu nás nakonec přiměly zůstat do druhého dne. Konečně vyjedeme v klidu! Říkala jsem si. Kapitán měl ale jiné plány…

Hned jak jsme se vrátili na loď, začal Péťa vymýšlet, co bychom ještě mohli udělat… Nakonec to vyhrál projekt záchranného člunu, do kterého jsme plánovali v případě nejnutnějším přetvořit náš Walker Bay člun. Místo drahého nafukovacího prstence, který měl zlepšit schopnost jinak dosti vratkého člunu udržet se na vodě, jsme plánovali ke člunu nějakým způsobem připevnit naše fendery (odražeče). Péťa vymyslel, že přišroubujeme na člun pevná umělohmotná očka, kterými se obvykle připevňují svazky drátů ke zdi a kterými v případě potřeby protáhneme lano na upevnění odražečů. Zrovna když jsme byli v nejlepším, spustil se liják. Neobešlo se to bez sakrování a my se běželi rychle schovat. Sotva déšť trochu ustal, objevil se Jack s Normou, kteří se náramně podivovali nad tím, jak to že jsme stále ještě na místě…

Zhruba v této poloze plánujeme připevnit odražeče k našemu člunu a přetvořit ho v záchranný člun v případě nouze

Když už jsme si nedopřáli úplný odpočinek, jak bylo původně plánováno, odebrali jsme se toho večera alespoň brzy do postele. Čekala nás potenciálně nebezpečná etapa, průjezd Balabackým průlivem, který spojuje Borneo s Filipínským ostrovem Palawan a je známý frekventovaným výskytem pašeráků, kteří na rychlých motorových člunech převážejí z bezcelního malajského ostrova Labuan vše od televizí po Mercedesy. Nakonec nás na této plavbě ale čekalo něco úplně jiného…

Do Sutera Mariny jsme dorazili až za šera

K maríně Sutera [...]]]> Celý den jsme jeli na motor, protože bylo téměř naprosté bezvětří. Široko daleko nikdo, tak jsme nahatí užívali sluníčka, polívali se kýbly mořské vody a dobře bylo na světě. Asi třikrát kolem nás projel trajekt Labuan-KK a v dálce se mihlo pár rybářů.

Do Sutera Mariny jsme dorazili až za šera

K maríně Sutera jsme se přiblížili až za šera, bylo kolem sedmé, ale ještě asi 40 minut trvalo, než nám dovolili vplout dovnitř. Prý máme zakotvit venku a přijet až ráno. To jsme odmítli, vidina sprchy a klidné noci (nedaleko se samozřejmě začalo blýskat) byla příliš silná, než abychom ustoupili nějakým pitomých byrokratům s čepicí a vysílačkou. Nakonec jsme se dovnitř vnutili, ale prý to bylo výjimečně, že prý z bezpečnostních důvodů a že prý prasečí chřipka… Slíbili jsme, že žádnou nákazu šířit nebudeme a už jsme se rochnili v luxusních sprchách. Trošku krápalo, ale my chtěli spát v kokpitu, takže jsme si ještě natáhli střechu nad kokpit a usnuli blaženým spánkem.

Ráno jsme se sotva stihli nasnídat a už nás volali, ať znovu nastartujeme motor, protože jsme byli převeleni do jiného doku. Sutera marína vyžaduje, aby lodě měli jímku u záchodu. My záchod nemáme, odpověděli jsme. Kupodivu to přešli bez jakýchkoli poznámek a důkaz ani nechtěli vidět.

Hned jak jsme se přemístili k novému molu, padla nám do oka krásná stařičká dřevěná jola, postavená roku 1925, jak jsme se dozvěděli od jejího majitele Johnnyho, typického Angličana z Nového Zealandu. Ke konci pobytu v KK jsme se také dozvěděli, že má spolu s manželkou kontrakt jako zpěvák v restauraci maríny. Co se Sutery samotné týče, bylo to takové menší Raffles, míst u doků poskrovnu, ale opravdu krásné bazény a luxusní komplex s posilovnou, chart room, halou na bowling, ping-pong, prádelnou a samozřejmě předraženou restaurací s výhledem na marínu a zátoku.

Krátce po rozbřesku, vzadu komplex maríny s restaurací a sprchami

Jediný a velký nedostatek ovšem byl, že do sprch a na záchody se procházelo přes terasu té restaurace přímo mezi hosty. Však si také do pravidel maríny zanesly nařízení, že restaurací se nesmí procházet v plavkách! Prostě síla. Zkrátka a dobře, marína to byla krásná, ale na náš vkus strašně noblesní. „A to jsi neviděla 1 15 v Singapuru! To je teprve snobárna,“ okomentoval to Péťa. Úsměvné na tom všem nicméně je, že přes všechen ten luxus nebyl pobyt v Suteře nijak extrémně drahý. Tedy alespoň pro nás ne – stejně jako jinde i tady se platí od stopy a Janniných 31 stop znamenalo, že v podstatě za stejnou cenu, jakou bychom zaplatili v hostelu, jsme nyní přebývali v mnoha hvězdičkovém komplexu, avšak zároveň jsme mohli spát ve svém a vařit si co chceme a kdy chceme ve své vlastní kuchyni.

Janna v Suteře

Ale zpět k druhému dni. Byla neděle, a jelikož v maríně za nás vyřídili formality faxem, vzali jsme si nejnutnější věci, vysprchovali se, zanesli prádlo do prádelny a podle Lonely Planet vyrazili do městečka hledat indickou restauraci na oběd a údajně nejlevnější pivo v KK (Podle našeho deníku se může zdát, že o tom pivu píšeme až příliš často, ale pravda je ta, že na lodi nemáme ledničku, a tudíž jakmile dorazíme do nějakého přístavu, míváme největší chuť na dobře vychlazený nápoj. A co si budeme povídat, tropy jsou tropy a na žízeň je nejlepší to pivo :)).

Do centra jsme jeli shuttle busem z ještě luxusnějšího hotelu vedle maríny (všude samý mramor a těžký sametový závěs) a stejně jako v Raffles, i tady jsme se po několika dnech docela skamarádili s místním řidičem. Kolikrát na nás počkal, když nás viděl splavené a zadýchané utíkat za již startujícím autobusem ve zpětném zrcátku. Indové nezklamali, a když jsme s plnými žaludky přešli do centra, zjistili jsme, že celé Kota Kinabalu, i když je to hlavní město malajského státu Sabah, je v podstatě taková větší vesnice. Snad jen s tím rozdílem, že místo kurníků měli na každém rohu velké obchodní centrum.

Znavení nakupující před jedním z četných obchodních center čekají na autobus

Filipínský trh, trh s ovocem, zeleninou a rybami a čínský nedělní trh dodávaly městečku barvitou atmosféru. Bylo se na co dívat.

Místní tržiště

Od starých šicích strojů až po sazeničky manga, papáji a jiného tropického ovoce, na své si přišel snad každý! Jen nejlevnější pivo od vydání Lonely Planet nějak podražilo, ale i tak nám chutnalo!

Jedno portrétní foto pro rodiče

Odpoledne jsme se naložili do bazénu, vozili se po tobogánu a setkali se s dvěma Němkami z Infinity, velké plachetnice, kterou Péťa s Pavlíkem potkali už v Singapuru. Večer jsme zakončili domácí pizzou a lahodným Lambruskem z Labuanu v kokpitu při světle svíčky. Jako desert bylo vychlazené mango. Spokojeně jsme se usmívali jeden na druhého. V tu chvíli nám nic nechybělo… I přesto jsme se nemohli dočkat, až už budeme ze všeho toho luxusu pryč a zase zpět na moři! Předtím ale musel Péťa zaletět na krátkou návštěvu Hongkongu…

Mapka celé plavby Kuching - KK

Asi do tří odpoledne jsme jeli na motor, když tu [...]]]> Výjezd z řeky Santubong stěžuje mělčina na jedné straně a potopený útes na druhé. Za půl hodiny jsme ale byli venku a po celou dobu jsme měli pod kýlem aspoň 4,2m vody – byl totiž 4 metrový příliv!

Mapka celé plavby Kuching - KK

Asi do tří odpoledne jsme jeli na motor, když tu se náhle zvedl vítr a my okamžitě vytáhli plachty. Janna se mírně nahnula a vyrazila vpřed. Jaká to krása! Idyla bohužel měla krátkého trvání. Po necelé půlhodině jsme náhle začali pozorovat velký mrak, který se k nám pomalu blížil. Změnili jsme trochu kurz ve snaze se mu vyhnout, ale za chvíli už jsme nasazovali nepromokavé oděvy, stahovali genuu a během deseti minut se spustila průtrž mračen doprovázená 25 uzly větru, v poryvech až 35. Zkusili jsme nastartovat motor, abychom mohli jet více proti větru naším směrem a hlavně směrem od bouřky. Ucpané filtry! Takže nic, musíme počkat. Podařilo se nám změnit tack, takže jsme byli lépe vůči vlnám a hlavně jsme jeli alespoň přibližně za naším cílem. Bouřka polevila hned za půl hodiny, ale nechala za sebou asi dvoumetrové vlny, ve kterých Janna trochu poskakovala. Janička se hned vrhla do kuchyně, že udělá rizoto, kdyby ještě něco později přišlo. Trochu ji to vaření pocuchalo žaludek, nebylo to sice nic strašného, ale vesele jí nebylo. Já se také cítil trochu nesvůj, ale přičítal jsem to hlavně nervozitě, která provází začátek plavby.

Černý mrak se blíží...

Povečeřeli jsme rizoto a připravili se na noční plavbu. Stále jsme s nadcházející temnotou dost nervózní. Nejspíš to taky bude hlavní příčina naší únavy. Jednoduše dělat si starosti je vyčerpávající. Zbytek noci už ale proběhl klidně. Střídali jsme se cca po jedna a půl až dvou hodinách na hlídce a radovali se z každého mračna, které se nám vyhnulo. Horizont, kde leželo pobřeží Bornea, byl často „zkrášlen“ blesky, ale brzy jsme zjistili, že nic z toho se nás netýká.
Druhý den ráno na Janičku dopadla únava a skoro celé dopoledne prospala. Zasloužila si to po noci, kdy jí bylo trochu špatně od žaludku, a i když si lehla, nemohla usnout. Bylo toho najednou dost, poslední měsíc před příletem dopisovala jednak semestrální práce, a k tomu musela rozplánovat zbytek hodin češtiny, které musela před odjezdem na Borneo ještě na univerzitě a večerní škole odučit. Ani noc strávená na nepohodlné sedačce na letišti v Singapuru, když čekala na přípoj do Kuchingu, a následné rychlé odplutí mnoho času na odpočinek nepřidaly. Navíc naposledy byla na lodi před osmi měsíci, takže to bude chtít den dva si zvyknout.
Spánek Janičce prospěl, večer už nebylo po nevolnosti ani památky. Zbytek plavby probíhal podle plánu. I delfíny jsme viděli.

Jeden ze západů slunce na cestě

Do Labuanu, malého duty-free ostrova asi den cesty od KK, jsme přijeli krásně na oběd. Nejprve jsme byli trochu zmatení z toho, kde přesně zastavit, ale nakonec jsme téměř na samém konci zátoky zahlédli jednu plachetnici. Starší pán nám pokynul a už zařinčela kotva. Janička šlápla na zpátečku a naše fungl nová super kotva Rocna se zaryla a loď stála jako přikovaná. To, že jsme zakotvili opravdu dobře, jsme měli možnost otestovat hned ten večer…
Ze sousední lodě na nás David, asi 75 letý Angličan, zavolal, ať si naladíme kanál 72 na VHF a hned jsme se domluvili na společnou cestu do města. Té předcházela krátká návštěva na jeho lodi, kde jsme mu zprovoznili elektronické mapy.
Zůstali jsme s Davidem až do půlnoci. Nejprve nás zavedl na úřady, pak po obchodech, na pivo a brzkou večeři (konečně jsme měli možnost ochutnat ty slavné anglické koláče s masovou náplní) a na závěr i na internet.
Chtěli jsme odjet hned druhý den ráno, takže jsme ještě vyrazili pro kanystry, abychom doplnili naftu. Na Labuanu a vůbec v celé Malajsii je nafta dotovaná, a proto se vesele pašuje všude po okolí. Pro nás to ovšem znamenalo, že nám nebyli ochotni natočit víc jak 50 litrů za den. Naštěstí jsme to do Kota Kinabalu, naší další zastávky, měli pouhých 70 námořních mil, takže i s 50 litry jsme byli spokojeni. Stále jsme ještě měli zásobu z Kuchingu. Kanystry jsme nechali u pumpy, že si je vyzvedneme, až půjdeme večer zpátky na loď.
Davida jsme vyzvedli v internetové kavárně, kde jsme ještě narychlo zasedli s vlastním notebookem, protože Janička potřebovala napsat jeden email čínsky, a jim tam čínština nefungovala.
Kolem sedmé jsme usedli v příjemné hospůdce, kde jsme předtím poveřečeli a popíjeli u toho černé pivo Murphy. Teď jsme ale s Janičkou přešli na San Miguel, pivo plzeňského typu vařené ve Filipínách, protože Janička černé vůbec nemusí a já v omezené míře.
David jako ostatně většina osamělých plavců nebyl k zastavení, povídal nám o svých podnicích, plavbách (dvakrát kolem světa), šesti manželkách, které na svých plavbách přibíral a které ho postupně opouštěly…
Před devátou jsme se zvedli, abychom ještě stihli pumpu, která zavírala za pár minut. Bylo to jen tak tak. Zpátky na lodi jsme vyložili náklad a odveslovali na Davidovu loď na slíbené Cuba Libre.
Hned jak jsme zasedli a začali usrkávat ten lahodný mok, zvedl se vítr a za chvíli obě lodě poskakovaly na ostrých asi metrových vlnách. To trvalo až do půlnoci, kdy jsme využili chvíle relativního klidu a rychle převeslovali domů. Jízda to byla divoká a pořádně jsme si oddychli, když už jsme konečně stanuli zpět na palubě Janny, protože jsme celou dobu trnuli hrůzou, že se naše kotva uvolní. Nová Rocna vážící 20kg, což je trochu víc než standard doporučený pro naši loď, ale držela jako přibitá, a to i při prudkém cukání v cca 5 metrové hloubce. Bylo to nervy rvoucí, ale alespoň jsme na vlastní oči viděli, že tahle kotva si zaslouží veškerou chválu, které se jí všude dostává. Inu dobrá investice, lepší než pojištění.
I za silného kymácení jsme rychle usnuli a neprobudili se až ráno. Kolem sedmé nás vlastně přijel probudit David, který se bál, že jsme zaspali. Stále nás totiž přemlouval, ať na Labuanu ještě zůstaneme, ale my že musíme brzo ráno odjet do KK. Byli jsme rádi, že nás vzbudil, i když jsme si předchozí den řekli, že to nebudeme lámat přes koleno a že vyjedeme, až vyjedeme. Stále jsme měli dva dny k dobru. Když už jsme ale byli vzhůru, byla šance, že do KK dorazíme ještě téhož dne. Dolili jsme proto rychle diesel do nádrže, rozdělili se s Davidem o trochu sýra, který Janička přivezla z Tchaj-wanu, podarovali ho zároveň kouskem našeho chleba a kolem 0900 jsme zvedli kotvu. David nám mával z kokpitu, v jedné ruce chleba, v druhé sýr. Bylo vidět, že mu náš dárek udělal radost! Co asi přinese zbytek plavby?

Už abych byla zase na naší lodi!

***

Konečně jsme přistáli! Teď už zbývá jen úspěšně pronést celý ten náklad z tchajwanského Costca (americký [...]]]> Dva dny po Pavlově odjezdu jsem byl na lodi sám. Dokončil jsem pár oprav, načerpal vodu a naftu a jinak jsem byl jako na trní, kdy už přijede Janička…

Už abych byla zase na naší lodi!

***

Konečně jsme přistáli! Teď už zbývá jen úspěšně pronést celý ten náklad z tchajwanského Costca (americký řetězec podobný našemu Makru), který mám na vozíku v krosně – 6 konzerv kuřecích prsou, po kilogramu čedaru a mozzarely, 8 balení mazacích sýrů, láhev bílého vína a sadu čokolád… Uff, podařilo se! Naštěstí jako bělošky si mě celníci nevšímali. Elegantně jsem je objela s nevinným úsměvem na rtech a snažila se tlumit třes nohou, které mě v tu chvíli sotva nesly. Jedno je jisté, pašerák by ze mě být nemohl! No a pak už vidím Péťu!

Po téměř třech měsících odloučení jsme si konečně padli do náruče a vyrazili do libanonské restaurace na slavnostní večeři. Následovala krátká procházka Kuchingem, ze které jsem toho ale v tu chvíli moc neměla. Nemohla jsem se totiž dočkat, až už zase vstoupím na naši loď! Malým minibusem jsme přejeli do kotviště v Santubongu, a tam už se houpala na kotvě Janna! První setkání bylo poněkud rozpačité, loď byla sice poklizená a „obydlená“, ale nenacházela jsem tam zatím stopy po své vlastní přítomnosti. Přeci jen už je to téměř rok, co jsem stála uprostřed kajuty. Chvilkové rozčarování ale bylo rázem ta tam. Trocha rychlého přehrabování, zatímco jsem ukládala tchajwanské zásoby do různých skladních prostorů, a už jsem byla zpět v obraze a cítila se na Janně opět jako doma.

Cestou do kotviště

Následující den jsme chtěli vyřídit úředníky, abychom mohli hned další den vyrazit směr Kota Kinabalu, alias KK. Zároveň jsem si chtěla lépe prohlédnout město a doplnit zásoby na cestu. Po snídani jsme odveslovali na břeh, kde se k nám přidal ještě jeden pár (Švýcar, Francouzka) a vydali se společně čekat na minibus k silnici. Za chvíli jeden přijel, ale měl jen dvě volná místa, a tak jsme naše nové známé poslali napřed, že se sejdeme ve městě u hotelu. My čekali dál a po chvíli se rozhodli stopovat. „Marné snahy v Malajsii,“ pochyboval Péťa. Já se ale nedala odradit. A taky že jo. Za 5 minut u nás zastavilo auto a v něm pár Australanů. Jednoho z nich Péťa znal z kotviště. Jeho rodiče byli totiž Češi a i on sám docela obstojně češtinou vládnul.

Navíc jeli také na úřady! Nebýt našich nových známých, kteří už na nás čekali v Kuchingu, mohli jsme se k nim přidat. Namísto toho jsme ale vystoupili ve městě, našli naše známé a ve čtyřech jsme dojeli na celníky, imigrační a kapitanát. Potom jsme si dali oběd v místní kantýně. Omluvili jsme se z odpoledního programu, neboť jsme dali přednost navaření rizota na zítřejší plavbu. Ani kočičí muzeum jsme tedy nenavštívili. Péťa už tam stejně byl a prý to zas tak úžasné není (Proč kočičí muzeum? Podle jedné z verzí znamená Kuching „Město koček“). Večer jsme obtěžkáni nákupem dorazili na loď.

Muzeum koček v Kuchingu

Nedaleko byla čínská restaurace, ze které jsme si slibovali dostat trochu ledu na vychlazení vína a uskladnění části sýra, které jsem propašovala z Tchaj-wanu. Už jsme ale byli na lodi a cesta do restaurace po souši byla zkrátka trochu moc zdlouhavá. Navíc v podstatě polovina restaurace čněla na kůlech nad řekou, a tak jsme si říkali, že tam nějaký přístup z vody prostě být musí. Nejprve jsme si mysleli, že bude za restaurací. S člunem jsme se tedy propletli bludištěm balvanů, ale nenašli jsme víc než zablácenou stráň plnou trní a haluzí. Veslovali jsme tedy zpět z druhé strany restaurace, kde jsme viděli nájezd a zavřenou bránu. I ta ale vypadala na první pohled velmi neprostupně. Přesto jsme se rozhodli to zkusit. Rozjeli jsme se k nájezdu, rychlé otočení loďky bokem, Péťa vyskočil ven a málem se natáhl na kluzkém betonu porostlém slizem. Nakonec se mu podařilo vydrápat se až pod okno kuchyně a zavolat dovnitř. Někdo vystrčil hlavu. Poprosili jsme o trochu ledu a za chvíli oknem proletěl asi pětikilový pytel ledových kostek. V luxusních marínách v Singapuru za to samé účtovali horentní sumy…

Den jsme zakončili večeří a jako desert se podávalo liči s vychlazeným bílým vínem.

Třetí den ráno. Upekli jsme chleba, naložili část čedaru do olivového oleje, doplnili pitnou vodu, naposledy se vysprchovali v plavkách na molu (rybáři měli pěknou podívanou, rozhodně si polepšili, než když jsem tam byl já s Pavlem). Den předtím byl problém s vodou. Molo, u kterého jsme se sprchovali, patřilo totiž malým sádkám a rybáři nás prostě nechali vodu používat zadarmo. Problém ale nastal, jakmile byl vody nedostatek, k čemuž došlo právě před dvěma dny. To pak šla voda nejprve do sádek a pak na další použití. Naštěstí už ale mezitím kdesi zapršelo, a tak jsme se dočista vymydlili.

Já jsem zaklekl ke kotevnímu vrátku a pomalu máchal rumpálem, abych se zase nezpotil, když už jsem byl po dlouhé době zase čistý. Pak jsme zamávali ostatním lodím a vypluli. Kousek od nás směrem k moři kotvila celou dobu černá americká loď, jejíž majitele jsme ještě neviděli, protože asi byli kdesi cestovat, ale i oni se náhle objevili na palubě a zamávali nám. (Tento moment je důležitý. Po dvou letech jsme se s nimi setkali tváří tvář na Tchaj-wanu.)

Už jsme opět na cestě vstříc nekonečnému rozvlněnému horizontu!

Opět míříme k horizontu

tak jsem úspěšně odbavena a za půl hodiny odlétám do Kuchingu, kde už mě celý natěšený čeká Péťa spolu s naším plovoucím domovem.

Péťa s Jannou čekají na kotvišti v Santubongu, Borneo

Cesta z Tchaj-peje byla divoká – z bytu jsem za Pétiny (naše česká spolubydlící) pomoci vyrazila [...]]]> Ahoj všem doma i v zahraničí,

tak jsem úspěšně odbavena a za půl hodiny odlétám do Kuchingu, kde už mě celý natěšený čeká Péťa spolu s naším plovoucím domovem.

Péťa s Jannou čekají na kotvišti v Santubongu, Borneo

Cesta z Tchaj-peje byla divoká – z bytu jsem za Pétiny (naše česká spolubydlící) pomoci vyrazila ověšena krosnou, batohem, mošničkou, notebookem, spacákem a k tomu jsem nesla roličku námořních map, které jsem před pár dny nakoupila u tchajpejského agenta. Nebylo to těžké, ale bylo toho dost. Dole pod domem mě už čekalo taxi, a když jsem vystoupila na nádraží, že půjdu na autobus na letiště, klasicky jsem po 5 minutách, kdy už jsem měla koupený lístek, zjistila, že jsem mapy nechala v kufru v taxi!!! Okamžitě jsem zavolala do té taxikářské společnosti, že mám v jejich kufru mapy. Slečna mě ujistila, že se pokusí spojit s řidičem a zjistit co a jak. Poléval mě pot a na zádech jsem cítila nenávistné pohledy ostatních cestujících, kteří mě nervózně pozorovali zpoza okýnek klimatizovaného autobusu, jak dlouho že je hodlá ta hysterická cizinka ještě zdržovat. Nakonec to řidič nervově nevydržel a odjel. Já zůstala se zavazadly na zastávce a čekala na taxikáře, který byl tak hodný, že mi do 5 minut mapy opravdu přivezl. Pak už probíhalo vše hladce. Na letišti jsem se odbavila, povečeřela připravenou svačinu a s napětím sledovala blesky a hromy, které řádily venku za okny… Zatím je můžu pozorovat z bezpečného úkrytu a v suchu pod střechou, už za pár hodin ale budu na palubě Janny nucena čelit jim tváří v tvář!

Let samotný jsem skoro celý prospala a po dvou hodinách jsme bezpečně přistáli na letišti v Singapuru, kde jsem měla přespat a druhý den po poledni odletět Air Asia, další z nízkorozpočtových airolinek, na Borneo do Kuchingu. Nejdůležitějším úkolem bylo zajistit si nocleh.

Vyzvedla jsem si krosnu, popadla opět všechna svá zavazadla a vydala se hledat úschovnu, abych nemusela vše v noci hlídat a trochu se vyspala. V úschovně se platilo za kusy. Stálo to chvilku usílí, ale nakonec se mi podařilo zredukovat všechny své batohy a tašky na krosnu, ke které jsem připnula spacák a mapy, a tašku s notebookem, do které jsem nacpala mošničku a vše přebytečné z batůžku, kam jsem naopak přemístila chleba pro Jessie a kraťasy na ráno na převlečení. Zbývalo vyřešit, kde složím hlavu já…

Na rozdíl od madridského letiště, kde bylo asi jen 20 sedadel, v Singapuru o sezení nouze není. Bohužel všechny sedačky jsou ale umělohmotné a sedací plocha řádně vykřivená (do konkávních tvarů) a s ostrými okraji, aby se jim náhodou cestující po nich neváleli – přesně to jsem ale já měla původně v plánu… Co teď? Asi hodinu jsem se snažila uvelebit se tak, abych pokud možno měla batoh pod hlavou, což mělo zajistit jakžtakž spolehlivou ochranou před případnými lupiči, a zároveň aby batoh z části překrýval i ty nejostřejší části židle. Když už jsem ve tři nevěděla, jaké převalení zvolit, zimou mi drkotaly zuby a všechno mě bolelo, naštvaně jsem se zvedla a šla zkoumat okolí. Cestou kolem kaváren jsem si totiž všimla, že v nich mají celkem pohodlně vypadající křesla, a tak jsem se rozhodla dojít si do jedné z nich „na kafe“ a nenápadně nad ním usnout…:)

Očividně jsem nebyla jediná, koho něco podobného napadlo. Všechna křesla v kavárně kromě jediného byla obsazena spáči. To je moje šance, blesklo mi hlavou! Neváhala jsem ani vteřinu, koupila si masala čaj s mlékem, kořením a medem a poté, co jsem si konečně nad šálkem toho lahodného moku prohřála zmrzlé kosti, stočila jsem se spokojeně do klubíčka, pouta od batohu si provlékla pod nohu a usnula spánkem spravedlivých.

Ráno jsem se probudila v šest, přesunula se do vedlejší kavárny, kde měli kávu 5x levnější, vítězoslavně se schovala s hrníčkem do koutku a posnídala. Po ranní hygieně a převleku do kraťasů jsem se vydala do města za naší dobrou známou Jessie předat český chleba, který už jí nejméně rok slibujeme! Minimálně od té doby, co jsme konečně napojili na plyn sporák s troubou, který jsme si u ní objednali krátce poté, co jsme Jannu koupili.

Vše probíhalo podle plánu. Opět ten starý známý Singapur, pomyslela jsem si. V metru zaznívala stejně jako před rokem varování o podezřelých osobách a zavazadlech, nad kterými se turisté ve voze nejprve zatvářili opravdu „podezřele“ a pak vyprskávali smíchy. Cestou k Jessie jsem to vzala oklikou kolem dvou chrámů (jeden taoistický a druhý hinduistický), prošla čtvrtí Little India a za chvilku už jsem stála u obchodního komplexu, kde má Jessie svůj obchod. Vše ale bylo zavřeno… Možná je moc brzy, říkala jsem si. Bylo 10 minut po devaté. Tak si asi půjdu dát vedle džus z cukrové třtiny a počkám do deseti, to už bude určitě otevřeno, říkala jsem si. Pak jsem ale zahlédla vrátného a šla se zeptat, v kolik že se vlastně otvírá. Ten se rozesmál a povídá: „Přijď zítra ráno v půl desaté!“ „Cože? To mají opravdu všichni zavřeno?“ „Dneska je zavřeno, musíš přijít zítra!“ opakoval vrátný. „I ta paní s těmi jachtařskými potřebami?“ nenechala jsem se odbýt. „No jasně, vždyť je neděle!“ „Ahaaaaaaaaaa!“ konečně mi to došlo… Vždyť ona je dneska neděle a v neděli Jessie do práce nechodí! To mě zklamalo. Tak jsem se těšila, že ji překvapím svým příchodem a hlavně tím dlouho očekávaným chlebem… Co se dá dělat. Nakonec se mi podařilo pana vrátného přesvědčit, že v tom alobalu není zabalená bomba, ale jen neškodný bochník chleba, ke kterému jsem napsala vzkaz a poprosila ho, aby chleba Jessie druhý den ráno předal. Pak jsem se vypravila zpátky na letiště a cestou zašla na ten třtinový džus.

Tak ted už běžím ke gatu, aby mi to letadlo neuletělo. Další zprávy podám z Kuchingu!

Janna na řece u Santubongu

Pobřeží se přiblížilo a navigačních bójí bylo poskrovnu. Vjezd do řeky Santubong byl lemován útesy a mělčinami. Na naší straně ale byl ovšem vysoký příliv. Perfektní načasování. V dálce jsme zahlédli i tři jachty. Jsme tedy dobře. Nová kotva se krásně zaryla do bahna v řece v asi 10 [...]]]>

Janna na řece u Santubongu

Pobřeží se přiblížilo a navigačních bójí bylo poskrovnu. Vjezd do řeky Santubong byl lemován útesy a mělčinami. Na naší straně ale byl ovšem vysoký příliv. Perfektní načasování. V dálce jsme zahlédli i tři jachty. Jsme tedy dobře. Nová kotva se krásně zaryla do bahna v řece v asi 10 metrové hloubce. K molu jsme to měli asi 500m. První rozčarování přišlo, když se ukázalo, že místo sprchy je u mola jenom kohoutek s vodou a hadice. Měl jsem strach, že se mi vzbouří posádka, ale Pavlík to vzal sportovně. Padli návrhy, že bychom na den dva mohli odměnit a zajít do nedalekého resortu, ale nakonec jsme zůstali na lodi. Za prvé byl resort dost drahý, ale hlavně se ukázalo, že na kotvě je skvěle. S odlivem se sice odhalily lány bahna a přejít ze břehu na molo znamenalo prodrat se závěsem komárů (mlha hustá, že by se dala krájet, napadlo mě). Ale na loď jich zavítalo jen pár a potom, co jsme se nastříkali novým a kupodivu docela dobře vonícím repelentem Off, komáři otráveně zabzučeli a odtáhli.

Já spal v kokpitu, Pavlík vevnitř, prý to nechtěl riskovat. Pravda, dvakrát mě komáři v noci probudili, ale v tom krásném chladném větříku jsem hned zase zabral. Ráno jsme se vydali na celníky, námořní správu a imigrační, abychom svůj příjezd do malajské provincie Sarawak. Na molu jsme se potkali s rodinou z katamaránu, se kterými jsme se už včera večer zdravili. Společně jsme si odchytli minibus. S kapitánem Ronem, jak se skutečně pilot jihoafrického katamaránu jmenoval (pro ty, co nechápou, co je na jeho jméně tak zvláštního: „Captain Ron“ je velice známý americký film o střeštěném kapitánovi s Kurtem Russellem), jsme usmlouvali jiný minibus, který fungoval jako taxi, aby nás zavezl do Pendingu na úřady.

Řidičem byla Malajka středního věku s pořádně proříznutou pusou. Nejprve nás zavezla na špatné místo, kde měli zavřeno. Chvíli to vypadalo, že budeme muset vše odložit až na pondělí, až když jsme už byli na odchodu, řekl nám místní hlídač: dnes byste mohli jít jedině na úřady v Pending Port. No jasně, to musí být ono! Nakonec jsme imigrační našli. Čtyři formuláře, podezíravé otázky, ale jinak moc milý úředník, který nám navíc nabídl studenou limonádu. Bohužel nám podal milné informace, že kapitanát tu už není, že musíme do jiného městečka.

Ještě si tady můžete zajít na clo, je to přímo u brány. Řekl to malajsky naší taxikářce. Klidně jsme nasedli do auta a naše dobrá a neustále namíchnutá šoférka vystřelila z areálu jako šíp. Blížil se čas oběda, začínala být čím dál nevrlejší. „Zastav!“ zařvali jsme s Ronem jedním dechem. Šoférka začala něco podrážděně mumlat a zastavila až na kruhovém objezdu za areálem. „Musíš jet zpátky k hlavní bráně!“ Anglicky moc neuměla, tvářila se ale, že ona ví, co dělá, že my jsme ti blbí. „Jeď zpátky k hlavní bráně, OK?“ Jasně, jasně, jsem snad blbá, koukala na nás do zrcátka a vyrazila. Mysleli jsme, že to chce otočit kolem kruháče, ale když pokračovala vesele dál, opět jsme s Ronem vyjeli: Co děláš? „Just cigarettes,“ zamávala prázdnou krabičkou. Zaraženě jsme seděli. Říkal jsem si, že si prostě chce zajet na nejbližší pumpu pro cigarety, protože na imigračním na nás dlouho čekala a asi jí došly. To jsme jí ale dost přecenili. Najednou jsme se opět ocitli u původní celnice, která, jak jsme všichni dobře věděli, je zavřená. Pár minut překřikování, než se nám podařilo přinutit jí, aby nás zavezla zpátky k celníkům. Vlastně jsme nejeli hned zpět, ale pořádnou oklikou přes jiné městečko, kde také měla být celnice, ale tam nás proclít nechtěli, že musíme ještě do dalšího městečka, ale tam prý už budou mít zavřeno. Tak to by stačilo. Šoférce jsme zadali kurz do komplexu, kde bylo imigrační a kde jsme samozřejmě také narazili, u hlavní brány, na celníky. Chvíli jsme s milou paní celnicí klábosili. Naše původní informace říkali, že všechny tři úřady jsou kousek od sebe. Všichni předchozí úředníci nám to vyvraceli, ale přesto mi to nedalo a zeptal jsem se ještě této paní. „Ale jó, musíte akorát objet támhletu budovu, ale teď už je pozdě, teď už tam nebudou.“ Nu co, alespoň jsme se pobavili. Takže zítra sem musíme znova.

Nechali jsme se vyhodit v centru a Ron odjel na Nedělní trh za svou rodinkou. Prádlo jsme nechali v pořádně drahé prádelně, ale neměli jsme toho moc a o jiné jsme nevěděli. Hned vedle prádelny jsme zasedli na dobré čínské jídlo.

Dalších pár dní jsme si užívali turismu. Asi půl hodiny autobusem od Santubongu leží Kuching, krásné a etnicky velice bohaté městečko, kde se, na rozdíl o poloostrovní Malajsie, jednotlivé rasy vzájemně vesele mísí, všichni jsou veselí a přátelští. Sarawak je prostě jiná Malajsie.

Kuching, nebo-li Město koček