Slasti a strasti života na moři » Filipíny 2013

Kdo by nemiloval sousedskou soudržnost

Petr Šimon — Tue, 23 Jul 2013 23:57:09 +0000

Jsou vlevo, jsou vpravo, za námi i před námi. Jsou všude kolem. Koukají nám do oken, my se schováváme za závěsy a škvírou koukáme zpátky na ně. Sledujou nás kukátkem, když jdeme po chodbě, poslouchají u stěny, když se hádáme nebo milujeme. Stěny jsou tu jak z papundeklu. Všechno je slyšet.

//www.youtube.com/watch?v=qAkZT_4vL_Y

No jo, Nováková už zase smaží řízky, ta pořád smaží řízky, a starej Dvořák odspoda už zase hulí, máme toho plnej obejvák. Musí ta mladá Novotná na ty děti pořád tolik ječet, vždyť se otřásá celej barák… Tak se seberete a vyrazíte na dovolenou. Jedete někam, kde nikdo není. Vybíráte si místa turisticky nezajímavá nebo těžko dostupná. Vydáte se například na jachtě na moře a užíváte si těch několik dní v opuštěných zátokách, čas od času se s někým potkáte, zamáváte si a ve skrytu duše doufáte, že oni míří do jiného kotviště. Kotvit se snažíte co nejdál od ostatních, a když do *vaší* zátoky připluje nová loď, doufáte, že to nejsou žádní zelenáči, kteří nevědí, jak najít dobré kotviště, a proto se usadí hned vedle vás a odmění se za svou chrabrost heavy metalem, který pustí na plné pecky do nabušených reproduktorů, abyste o jejich radost náhodou nepřišli. Je to vlastně jako když se sjede několik obytných vozů na kempu, nově příchozí se nenápadně zastaví nad nejbližším kanálem a vypustí jímku svého záchodu, vítr fouká samozřejmě směrem do kempu, a tak si „starousedlíci“ nové krve nemohou nevšimnout. Na kotvištích, která jsou v mnohých případech opravdu spíš jachtkempy, to probíhá takto. Ti, co už zevlují v kokpitu, si nové lodě hned všimnou. Připomeňme si, že většina lidí, které na mořských štrekách potkáte, jsou důchodci, kteří už toho za těch několik dekád stihli udělat dost, takže poklidným sledováním okolí dokážou naplnit i několik hodin denně (většinou v příjemném opojení). Na druhou stranu si je ale nepředstavujte, že by to byli takoví ti neduživí dědové a babči, co se celí polekaní belhají pro další dávku leků do lékárny (kdo by neznal tu krásnou Duškovu repliku). Většinou jde o směs samorostů od ošlehaných dobrodruhů plavících se po mořích na otřískaných, ale plně funkčních plavidlech s jistotou pravidelného důchodu, za který by ve své domovině žili v domově důchodců a občas by si mohli dovolit nějakou tu lahvinku, kdežto na moři, zvláště v Asii, si žijou nad poměry, což se brzy projeví na jejich játrech, eventuelně se jim přihodí malá nehoda a do lodi se jim nastěhuje maličká Asiatka i s jejich novým potomkem. Druhým extrémem pak jsou manželé, většinou trošku při těle, kteří si pro své putování zvolí větší a pohodlnější plavidlo a obklopí se manuály a nejnovější technikou, vedou si blog, a každého na dálku zdraví How are you today?, na což si i sami odpovídají, Good, good. Ale bez ohledu na třídní zařazení, se všichni za novým příchozím otočí a ti, kdo jsou schovaní v lodi, vyběhnou s prvním zachrastěním řetězu. Pak se všichni potkávají u mola, kde si uvazují čluny, pomalu se seznamují, vypráví si kdo odkud a kam, diskutují o lodních zařízeních a sdělují si, kde je nejlepší nakoupit to a kde tamto. Tomu, kdo něco opravuje, se dostane poučení, že na lodích se přeci pořád něco opravuje, doplněné vševědoucím smíchem. Umění cestovat na lodi po mořích, to je vlastně umění údržby lodě v exotických lokalitách, citují tisíckrát omleté fráze. Za týden už každý ví, kdo kdy vstává, kdy se sprchuje, jak často pouští v lodi klimatizaci, jak často musí pustit motor, aby dobil baterky, kdy jede na břeh a kdy se vrací, co vaří a v kolik, kdo má rád vdolky a kdo holky, prostě všechno. Stejně jako na zemi i v kotvištích se probírají osudy ostatních. Kouká se do oken a komentuje se, kdo hodně pije, moc kouří a kdo by už moh` konečně dospět. A posádky lodí, které si vzájemně padnou do oka, se zvou na večeři a jsou tady i méně oblíbení členové komunity, a nakonec se utvoří partičky a vypadá to jako na základce nebo na střední. Někdo je oblíbený, někdo je podivín, někdo se úmyslně straní davu. I tady se občas nasazují strojené úsměvy, ale když si člověk udrží otevřenou mysl, tak se nakonec ukáže, že ten zádumčivý malý chlapík, co sedává v rohu a který sotva koho pozdraví, je ve skutečnosti bezvadný, byť trochu excentrický spekulant na burze, a že ta šedesátiletá paní, která se plaví na lodi sama a které se všichni vyhýbají, protože jak jí podáte prst, utrhne vám celou ruku, nehledě na tvrdě jízlivé poznámky, které na adresu většiny lidí trousí (rovnou jim do tváře), je bývalá hippie s neobyčejnou energií, kterou se jí ovšem nedaří ventilovat jinak (nejvíc se jí straní muži, kteří už ji znají z dřívějška). Jsou to prostě krásní lidé. Některé historky slyšíte popáté už druhý den, ale nám to nevadí, aspoň si je lépe zapamatujeme a stihneme si je zapsat dřív, než je zapomeneme!

Ideální narozeniny

Jana Benešová — Mon, 08 Jul 2013 05:51:21 +0000

„Klidně si čti! Po včerejšku si zasloužíš pořádnou rekonvalescenci!“ reagoval Péťa na mou poněkud letargickou náladu, poté co jsem se hned po snídani zavrtala nenápadně do kouta se svým Kindlem. Můj syndrom nebyl ani tak pooslavová kocovina, jak by se dalo předpokládat vzhledem k tomu, že jsem měla předešlého dne narozeniny. Prostě jsem byla jenom utahaná. Nicméně Janna zářila čistotou a náš šicí stroj se opět po čase dostal ze své krabice na denní světlo. Ideálně strávený narozeninový den! Tedy až na ten večerní liják, který nám překazil plány vyrazit pěšky do města na večeři. Na druhou stranu nic nemůže být zcela dokonalé, takže nač si stěžovat? Stopli jsme si tříkolku a přispěli do místní ekonomiky, jak říká John, jeden z majitelů místního jachtklubu.

Když jsme na Tchaj-wanu dokončovali úpravy Janny – a že to není tak dávno, kdy jsme trávili celé dny řezáním, vrtáním, lepením a montováním, zkrátka v dobách, kdy jsme ještě opravovali na plný úvazek, jsem tak trochu nevěřícně snila o tom, kdy už budeme konečně hotovi a budeme si moci loď opravdu v klidu užívat. Třeba si jen celý den číst, nebo si vyjet na odpoledne plachtit, aniž bychom museli sklízet bedny nářadí a náhradních dílů. Přijde vůbec kdy takový den? Někdy už jsem skoro začínala pochybovat. Ne že bych si chtěla zpětně stěžovat. Naopak! Oba dva se shodneme na tom, že jen málo co dokáže v člověku vzbudit tak velký pocit uspokojení jako pohled na dobře vykonanou práci. Ba co víc, ono je to doslova návykový!

Janna rozhodně není dokonalá. Pořád je co vylepšovat a spravovat, sem tam je třeba zalepit novou díru, kudy do lodi najednou teče, zvlášť když se do plachtoví opře vítr a lodní zařízení jako úpony, těsnění kolem okének atd. začnou „pracovat“. Prostě stále je co dělat, ale už si konečně můžeme dopřát ten den strávený četbou či výletem po okolí nového kotviště. A když zrovna nepřekládáme nebo nepíšeme, tak klidně i dva, tři. Nedávno, když bylo potřeba cosi utáhnout, Péťa dokonce poznamenal: „Kdy jsme naposledy dělali něco se šroubovákem?“

Na druhou stranu s tím, jak se snížilo množství fyzické práce kolem lodi, a my teď trávíme více času u počítačů nad překlady a psaním, začíná mi – věřte tomu či ne – to montování, vrtání, šmirglování, zkrátka ta pořádná dřina opravdu chybět! Vždycky jednou za několik dní mě posedne rapl a začnu vymýšlet, co bych mohla udělat.

Posledně se stal obětí mé mánie Brumla. Vrhla jsem se na něj s WD-40 a bronzovým kartáčem a za chvíli už rez lítala na všechny strany. Od té doby, co nám mechanici v Malajsii během instalace nového uložení motoru provrtali do lodi díru, a nožičky, na kterých motor v lodi sedí, se vykoupaly ve slaném gejzíru, vždy jednou za čas je třeba pořádně je nasprejovat a stávající rez z nich očistit. Pak přišly na řadu leštící pasta a vazáky a další nerez ocel na palubě. Na závěr ještě vydrhnout palubu a oškrabat řasy z trupu kolem vodorysky a druhý den jsme příjemně unaveni fyzickou prací opět spokojeně zasedli k počítači.

Na mé narozeniny mě znovu začaly svrbět ruce a bylo jasné, že ten den prostě neposedím. Symptomy se projevily hned po snídani, když jsem začala vytahovat kýble a přehrabovat úložní skříně v kokpitu.

„Tebe to dneska zase chytlo, co?“ poznamenal Péťa, který seděl spořádaně u klávesnice. Co na to říct? Nevinně jsem se na něj usmála a odebrala jsem se s kýblem a rejžákem na palubu. Když byla Janna vypucovaná zvenku, přesunula jsem se i se svým čisticím nářadím dovnitř a začala stěhovat šatník. Následovala kajuta, sporák a nerez nádobí. Na závěr jsem si vyndala do kokpitu šicí stroj a přešila záclonky nad sporákem a navigačním stolkem, další z těch kosmetických úkolů, na které dosud jaksi nebyl čas.

Někdy kolem čtvrté odpoledne jsme si uvařili kafe a chystali se vyrazit na pěší túru do restaurace KaLui, kde jsme oslavili moje narozeniny před čtyřmi lety, když jsme tudy Jannu převáželi do Hongkongu. Puerto Princesa se od té doby změnila k nepoznání, ale KaLui byla stále v provozu a i nadále měla reputaci jedné z nejlepších restaurací ve městě. Kde jinde oslavit narozeniny než právě tam? Rezervaci jsme měli na šestou. Jelikož všude jezdíme na kole, říkali jsme si, že by bylo fajn vydat se tentokrát pěšky a zpátky se svézt tříkolkou. Odhadovali jsme, že nám cesta tam bude trvat tak hodinu.

Jenže sotva jsme nasedli do člunu a začali veslovat k jachtklubu, obloha, která byla od rána téměř bez mráčku, se zatáhla, jako by se právě setmělo, a když jsme se vyvazovali k molu, už jsem tahala z batohu pláštěnky. Stihli jsme tak tak přeběhnout pod střechu jachtklubu a vzápětí se spustil pořádný tropický liják. Obvykle nemívají dlouhého trvání, a tak jsme si přisedli na jedno k místním štamgastům.

Za chvíli jsme měli dopito, ale déšť neustával. Ve skutečnosti lilo pořád víc a víc. Pak začalo i fičet, a i přestože byly stažené bambusové rolety a následně i vnější plachty, do klubu, který je ze všech stran otevřený jako veranda, zalétávaly proudy dešťové vody. Všichni se začali nenápadně stahovat do zadní části místnosti. Bylo jasné, že naši rezervaci na šestou prostě nestihneme, ani kdybychom si zavolali tříkolku ke klubu. Než bychom k ní došli, byli bysme nažmach, nehledě na to, že i tříkolky jsou po stranách otevřené. Naštěstí jsme našli na internetu číslo do restaurace a rezervaci posunuli na sedmou.

V půl sedmé, zhruba po hodině a půl, konečně déšť trochu povolil a my se vydali v pláštěnkách na silnici stopnout si odvoz. Za druhou zatáčkou jsme již částečně zmáčení zastavili rozesmátého Rolanda.

„Prší, na Palawanu pořád prší, Luzon, Mindoro, žádný déšť, ale tady prostě prší!“ chechtal se Roland nahrbený pod stříškou tříkolky, oči nalepené na předním skle, načež rychle zvedl nohy, kolena až u brady, aby se nezmáčel. Projížděl zrovna obrovskou kaluží a jeho motorka rozstřikovala vodu všude kolem. Divokou jízku již zešeřelým městem zpestřil poněkud falešným „Happy Birthday to You“ a za půl hodiny přirazil před vchodem do KaLui, kde okamžitě přiskočila obsluha s deštníkem a odvedla nás do sucha pod střechu.

Večeře se vydařila, i když styl restaurace se za ty čtyři roky změnil tak trochu směrem čínským. Alespoň co se úpravy jídel týče. Když jsme se odlepili od talířů a rozhlédli se kolem sebe, zjistili jsme, že večeříme se zájezdy tchajwanských turistů! Není divu, že nám ta smažená sépie a restovaná zelenina něco připomínala!

Včera byl další narozeninový den. Tentokrát slavil John z jachtklubu. Od mého posledního pracovního záchvatu uplynul už týden a já jsem opět začínala pociťovat známé syndromy „neposednosti“. Naštěstí začalo po velkém obědě v jachtklubu foukat, a tak jsem nastrojila náš člun do plachetního a strávila zbytek dne na vodě objevováním zátoky. Abstinenční příznaky částečně překonány, ale na jak dlouho…? Nejspíš už je opravdu na čase co nejdřív zvednout kotvu a vyrazit o zátoku dále!

Mapka naší dosavadní plavby

Jana Benešová — Tue, 02 Jul 2013 05:53:28 +0000

Pokaždé když publikujeme nový příspěvek o další části naší plavby, vzpomeneme si, že jsme chtěli přidat ještě mapku. Ale z nějakého důvodu na to vždy zapomeneme. Pravda je ta, že můžeme stokrát popsat, jakou úžinou či kolem jakého ostrova jsme pluli a kolika útesům jsme se cestou museli vyhnout, ale v tomto případě se mapě prostě nic nevyrovná. Jediný pohled a člověk je okamžitě v obraze! Nehledě na to, že mnoho z filipínských zeměpisných názvů jsou pro našince takové jazykolamy, že se u nich člověku zaplete jazyk, i když je nečte nahlas, ale jen potichu sám pro sebe. Napadá mě hned několik příkladů: Guintungauan, Ditaytayan, Inambuyod, Dilumaoad… A aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že jistá toponyma označují hned několik různých míst najednou. Jsme tu sotva pár týdnů a už jsme kotvili u dvou různých Maricabanů. První byl ostrov mezi Luzonem a Mindanaem a druhý zátoka na severozápadě ostrova Busuanga.
Zkrátka a dobře, mapa je holt mapa a nám se po dlouhých bojích s pomalým internetem a vrtkavým signálem konečně podařilo jednu vytvořit. Je na ní nahrubo zaznamenaná nejen trasa naší dosavadní plavby, ale také všechna kotviště, kde jsme cestou zastavili. Zatím nejkrásnějším zážitkem byl rozhodně pobyt na ostrůvku Apo, který nasadil našemu šnorchlování ve Filipínách nebezpečně vysokou laťku!

View Taiwan to Puerto Princesa in a larger map

Na kotvě v Puerto Princesa

Jana Benešová — Sun, 30 Jun 2013 04:31:29 +0000

Opět jsme zapadli do rutiny života na kotvě. Ráno po snídani v kokpitu zasedneme k počítačům, a odpoledne, když už toho máme plné zuby, tedy přesněji řečeno když už nevíme jak si sednout, vyrazíme na projížďku na kolech, která máme již dva týdny zaparkovaná na dvorku v jachtklubu (mimochodem, tolik prostoru uvnitř lodi jsme už dlouho neměli!). Většinou naše odpolední výlety spojíme s nějakým malým nákupem, abychom postupně doplnili zásoby, které se nám již částečně ztenčily. Někdy odložíme tašky s nákupem na chvilku v klubu a prohodíme pár slov s místními námořními štamgasty – většinou Australany, i když je tu i Klaus ze Švédska s manželkou, kteří žijí na krásném žlutém trimaránu.

Člunem na břeh

Říkám štamgasty, protože většina z nich už tu nějaký čas pobývá. Někteří dokonce dost dlouhou dobu na to, aby získali rezidentní vízum a pořídili si motorku. Pořadí asi není relevantní. Jako správní štamgasti se scházejí v jachtklubu většinou v odpoledních hodinách na jedno či dvě. S výjimkou Klause jde o svobodné, většinou postarší pány, ostřílené mořské vlky, kteří osaměle brázdí vody jihovýchodní Asie, i když australský David se plaví se svým synem, který je momentálně v Austrálii a vydělává na další etapu jejich plavby, jež povede jižním Indickým oceánem do Jižní Afriky. Zajímavé je, že se plaví na závodní plachetnici, jejíž štíhlý trup a vysoký stěžeň si v nějaké bouři ve řvoucích čtyřicítkách dost dobře nedovedeme ani jeden z nás představit. Možná není náhodou, že jejich loď nese výmluvný název Why Do I Do It? a to včetně otazníku na konci!

Krajina za městem

Dobře nám tu je. Puerto Princesa je menší městečko a díky našim kolům se pohodlně dopravíme kamkoli. Minulý týden jsme dokonce vyrazili za město na ekologickou motýlí farmu. Bohužel byla zavřená (stejně jako muzeum ve městě), a tak jsme si to namířili o pár kilometrů dál na krokodýly. Exkurze v Palawan Wildlife Rescue & Reservation Center byla tak trochu šok! Nevystrašili nás ani tak zubatí krokodýli, od kterých jsme byli celou dobu drženi v bezpečné vzdálenosti, jako spíš styl celé prohlídky a atmosféra „turistické atrakce“, která na nás poprvé dýchla, respektive praštila nás do očí, a to hned za branou v podobě stánků se suvenýry, jež lemovaly parkoviště. Na každého živého krokodýla místní chovné stanice tu připadá nejméně pět krokodýlích plyšáků a na každém druhém rohu je alespoň jedna dřevěná deska s namalovaným krokodýlem, místo hlavy díra, z které se občas zubil nadšený Filipínec či Filipínka čekající na svůj památeční snímek.

„Můžeme vám nabídnout nezapomenutelný zážitek na naší zipline?“ vrhla se na nás skupinka mladých Filipínců v zelených tričkách, sotva jsme zaparkovali kola.

„Děkujeme, my jdeme jenom na krokodýly,“ odmítli jsme s úsměvem.

Tak trochu nedůvěřivě jsme si koupili lístky v pokladně a usadili se do altánku, kde jsme čekali, než začne naše „intenzivní prohlídka“. Tak to alespoň slibovaly naše vstupenky. Po pěti minutách jsme s leknutím nadskočili, když se z amplionů kolem nás ozvala hlasatelka, která svolávala návštěvníky k prohlídce. Narazili jsme si kšiltovky a vydali se směrem k hlavní budově, kde jsme se nejprve museli zapsat do návštěvnické knihy a odevzdali naše lístky. Na začátek prohlídky jsme čekali sami dva v altánku nedaleko pokladny vedle víceméně prázdného parkoviště a žasli jsme nad tím, že tu kromě nás nikdo nebyl. Teď se ale kolem nás začaly stahovat davy turistů, které sem očividně svážely organizované minibusy cestovních kanceláří přesně na čas.

„Kdy jsme byli naposledy na něčem tak turistickém?“ poznamenal Péťa, zatímco jsme se nervózně ošívali v zástupu povětšinou filipínských výletníků.

Intenzivní túra spočívala v tom, že mladá průvodkyně nám v krátké, zhruba dvouminutové řeči pověděla něco o místní chovné stanici a krokodýlech. Její výklad byl bohužel tak intenzivní, že jsme si zapamatovali pouze to, že jim tu krokodýli jeden po druhém umírají ze stresu. Pak už nás odvedla do líhně, kde nás několikrát upozornila, že nemáme krokodýlům strkat ruce před tlamu a tím její průvodcování skončilo. Po několika schodech jsme vystoupali na rampu, která vedla nad vybetonovanými kotci s krokodýli různých velikostí a tvarů. Většina z nich vypadala jako zkamenělé fosílie, možná byli prostě ztuhlí ze všeho toho stresu…

Rychle jsme se propletli davem turistů, s úsměvem odmítli další nabídku fotografování, tentokrát s živým krokodýlím mládětem, a vydali se směrem do přilehlého parčíku, kde bylo v klecích vystaveno dalších zhruba tucet zástupců zvířecí říše, většina z nich endemických druhů žijících pouze na ostrově Palawan. Působilo to tak trochu tísnivě, a tak jsme i odtud rychle utekli zpět ke kolům a vydali se zpět, protože večer měli přijít na večeři Dave a Jackie, naši sousedé z nádherné ocelové joly Brigadoon.

Lávky přes potok moc důvěryhodně nepůsobily, nicméně jsme přežili bez úhony

Dave a Jackie pocházejí z Nového Zélandu, ale posledních pár let žili v Hongkongu, kde Dave učil angličtinu a Jackie provozovala fotografické studio a pořádala kurzy fotografování. Nedávno se stali majiteli v místních vodách nechvalně proslavené joly Brigadoon, která kdysi patřila jakémusi mafiánovi, který na ní pašoval drogy. Vyšla o tom celá knížka, kterou nám Dave hrdě ukázal, zatímco Jackie nás hostila výborným špenátovým chilli a tortilami. Společnost během plavby jim dělá náctiletý Fergus, ne vnuk, ale jejich psí společník, vlastně už je to stařeček, kterého si přivezli do Hongkongu z Nového Zélandu, ale který se do své vlasti po pobytu v Asii už nesmí vrátit. A tak teď plují pomalu směrem domů, ale nijak nespěchají, protože Fergus je zatím stále docela čilý. Předtím než zamířili dále na jih, pozvali jsme je na oplátku k nám na francouzské brambory, „české jídlo“, vysvětlili jsme jim, a druhý den ráno jsme jim tak trochu závistivě zamávali, zatímco jejich loď pomalu odplouvala směrem k horizontu.

Naši noví známí Dave a Jackie z krásné ocelové joly Brigadoon

Pravda je ta, že nám tu je sice dobře, ale posledních pár dní se tak nějak neposedně ošíváme. Stále častěji se přistihneme, že zasněně hledíme směrem k výjezdu z přístavu. Na druhé straně zátoky nás neustále vábí výhled na zelené kopce, po jejichž svazích se zejména po ránu a k večeru převaluje hustá, krémově bílá mlha. Také Janna jako by sebou začala tak trochu víc škubat, jako by ze sebe chtěla setřást ten řetěz, který ji pevně pojí s kotvou a zemí pod jejím trupem. Anebo si to jen namlouváme? Nejspíš už nás prostě znovu posedla cestovní horečka a je na čase opět vyplout…

Promarněná šance

Petr Šimon — Mon, 24 Jun 2013 04:00:58 +0000

Vzpomenete si, kdy se vám naposledy naskytla nějaká skvělá příležitost, kterou jste promarnili nerozhodností, pochybami nebo nedostatkem kuráže? Možná jste měli šanci něco získat, vydělat si, někam se podívat, někam zajít. Jenže k tomu nedošlo a vás to potom nějakou dobu hryzalo a pořád jste si museli sami na sebe nadávat a představovat si, jaké by to bývalo bylo, jak jste se mohli mít, jak úžasně pozitivně by byl váš život ovlivněn.
A vzpomenete si také na tu radost a zadostiučinění, když se potom ukázalo, že to byl strašný propadák, podvod a katastrofa. Úplně se vám zatají dech a ze srdce vám najednou spane obrovský balvan. Jestli jste věřící nebo pověrčiví, hned si doplníte vysvětlení vaší váhavosti. Jestli tímto darem nejste obdařeni, tak prostě roztáhnete pusu od ucha k uchu, nevěřícně zakroutíte hlavou a pomyslíte si, jaký jste to měli štěstí. Možná se ještě pokusíte pitvat a hledat indicie, které vás před tím podnikem varovaly, možná i nějaké najdete a pomyslíte si, jak jste důvtipní, ale to je stejně jedno, protože hlavní je, že jste do toho nešlápli.
My jsme se na to zlatým práškem posypané lejno dívali posledních pět dní.

Alice Fontana via Compfight

Při naší první filipínské zastávce v Subic Bay nás oslovil místní expat, že se hledá posádka, která by přeplavila jednu z místních jachet, načančanou keč Formosa 41, do Singapuru. V té době jsme čekali na vyjádření z Tchaj-wanu, kam jsme měli ze Singapuru, dopravit jinou loď. Nakonec k tomu nedošlo, a ani jsme se nedozvěděli proč. Možná si našli někoho jiného a nás už nepotřebovali.
Takže jsme vlastně o přepravě té Formosy ani moc vážně neuvažovali. Viděli jsme na ní z našeho mola a už na první pohled bylo jasné, že to nebude jen tak. Loď vypadala nově natřená, nové lanoví, nové stěžně. Poprvé jsem ale viděl, aby špíry (vzpěry, na kterých jsou vypnutá boční ocelová lana, která podpírají stěžeň) přesahovaly ven z lodi, já tomu teda moc nerozumím, ale myslím, že to nevěstí nic dobrého. Pak jsme se dozvěděli, že loď byla dlouho odstavená. Předešlý majitel, který se pustil do velké generálky, náhle zemřel a loď zůstala napůl opravená a opuštěná. Nedávno ji někdo koupil a zaplatil místní loděnici, aby mu jí dali do pucu. Teď se prý ještě čeká, než zmenší plachty, protože nové stěžně jsou menší než ty původní a staré plachty nejspíš nikdo ještě nepřešil. Dál už jsme se o tu loď nezajímali.
Obecně se říká, že když si necháte něco v loděnicích v Asii udělat a nedržíte nad pracemi přísný dohled, nemůžete očekávat nic dobrého.
Výjimka prý potvrzuje pravidlo, ale v tomto případě, se nejednalo o výjimku, ale standardní fušeřinu. To jsme se ale dozvěděli až po měsíci, kdy jsme se s tou Formosou opět setkali, v kotvišti v Puerto Princesa.
Když jsme do Princesy přijeli, měli jsme možnost vyvázat se k bóji místního jachtklubu Abanico. Za těch pár dní ve Filipínách jsme si už ale zvykli na bezpečí naší skvělé kotvy Rocna a kvalitního řetězu BBB od americké firmy Acco. Abyste dobře zakotvili a kotva držela, i když se na vás o půlnoci přižene pořádný vichr, délka řetězu, který vypustíte do vody, by měla odpovídat alespoň trojnásobku hloubky vody. To my většinou dodržujeme, i když někdy kotvíme i na 2:1, a zatím se naše kotva ani nehnula.
Když jsme ale přijeli do Princesy, kde jsme plánovali zůstat dva týdny až měsíc, dopřáli jsme si průvěs 4:1, když už to nemusíme tahat ven hned druhý den ráno.
V klubu nás uvítali s otevřenou náručí. Hrozně nás dojalo, že si nás John a Cissy ještě pomatovali. John nás pak nabádal, abysme pořádně kotvu zaryli do dna, že je tady vrstva měkkého bahna a teprve pod ním je jíl, který drží. Ujistili jsme ho, že o nás se bát nemusí, že jsme si místo pojištění pořídili pořádnou kotvu a kvalitní řetěz.
Za dva dny po příjezdu jsme zahlédli povědomou loď, ze které nám mával Peter, kterého jsme potkali v Puerto Galera a který spolu s kamarádem Russlem, vzali ten kšeft a vezli Formosu do Singapuru. Asi je nutné doplnit, že oběma anglickým gentlemanům je něco mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Stále si naplno užívají života a Peter dokonce brzy očekává dalšího potomka se svou filipínskou manželkou.
Formosa zakotvila vedle nás. Zarachotil řetěz, kormidelník zařadil zpátečku a za chvilku stála jejich plachetnice pěkně na fleku. Oba důchodci zalezli do podpalubí a bez pochyby hned odpadli. I my jsme zalezli zpátky do lodě a nerušeně jsme pokračovali v tvůrčí činnosti. Pak se jako ostatně každý den přihnala přeháňka. Vlastně ani nepršelo, ale zvednul se pěkně ostrý vítr a za chvíli kolem trupu Janny šplouchaly rozdováděné vlnky. My sice naší kotvě bezmezně věříme, ale jak začne fičet, stejně radši vykoukneme a chvíli sledujeme, jestli jsme stále tam, kde jsme byli před chvílí. Zároveň se ohlídneme i po sousedech. Jako obvykle jsem se rozhlédl kolem, nic se nedělo, tak jsem zase zastrčil hlavu a posadil se k počítači. Pak jsem si najednou uvědomil, že tam přeci jenom něco nepasovalo. Znovu jsem vykoukl. Podle referenčních bodů na pravoboku se zdálo všechno v pořádku. Otočil jsem se na druhou stranu a hned mi to došlo. Formosa byla najednou skoro na úrovni Janny. Možná popustili víc řetězu, nebo předtím neměli řetěz natažený. Chvíli jsem je pozoroval, ale nezdálo se mi, že by se hýbali. Pak ale přišel další poryv a Formosa začala pomalu couvat, řetěz táhla za sebou. Začal jsem pískat, co my síly stačily. Dvakrát třikrát, ale z lodě nikdo nevylézal. Zavolal jsem na Janičku, ať zapne VHF a zavolá jim. Nereagovali. Pískal jsem dál a přitom přemýšlel, co počít. Několik desítek metrů za Formosou byl velký katamarán na bóji a Formosa se k němu nebezpečně přibližovala. Pak mě napadlo zkusit ještě klakson na stlačený vzduch, ale než jsem se otočil, z Formosy vykoukla jedna hlava, pak druhá, rychlý pohled a hned jim bylo jasné, co se děje. Peter vyběhl na palubu, rozeběhl se ke kotevnímu vrátku a začal popouštět řetěz, což někdy pomůže a umožní to kotvě se znovu zaseknout. Prvních cca deset metrů, možná to bylo víc, nepomohlo, a Peter proto znovu povolil vrátek, aby vypustil víc řetězu. Řetěz zařinčel a najednou zpod vrátku vyskočil jeho konec a ladným obloukem se zanořil do kalné vody. Křik a zbrklé pohyby. V té chvíli už Russel startoval motor. Z výfuku vystříkl proud vody, Russel přidal plyn, loď se na chvíli zastavila, otočila se bokem k větru, který se opřel do jejího mohutného trupu, a začal jí opět tlačit na katamarán. Russel zoufale točil kormidelním kolem, ale loď nereagovala. Peter s Russelem na sobě něco zakřičeli, jeden z nich zaběhl do podpalubí. Loď se na chvíli uklidnila a vypadalo to, že ji mají konečně pod kontrolou. Potom vyrazili dál od ostatních lodí, aby se zklidnili a rozmysleli se, co budou dělat dál. Přitom propluli kousek od nás. My jsme měli už připravené 100m lano a náhradní kotvu, kdyby jí chtěli použít, ale Peter na nás zavolal, že pojedou na bóji. Oddechli jsme si.
Byla neděle a v klubu pořádali večerní buffet. Ten večer jsme to měli zadarmo. Nejdřív jsme namítali, že to je dobrý, že oni by udělali to samé pro nás, ale Peter trval na svém, tak jsme se přestali bránit.
Pak jsme se dozvěděli, že dnešní den je jenom pokračováním série katastrof, které je provázely celou dobu hned od vyplutí.
Vyčerpávající výčet by byl nudný, tak jen pár perliček. Přehříval se jim motor, kdykoli přidali víc otáček, aby mohli jet proti větru – loď má na svou délku krátkou vodorysku, a jakmile se jen trochu zvednou vlny, skáče podle slov Petera a Russela jako houpací kůň. Motor měl navíc spotřebu asi dvakrát tak velkou, než jim byla nahlášena. Zhruba hodinu po vyplutí vytáhli plachty, a jak se do nich opřel vítr, jedno z kování ocelových lan, které drží stěžen, prasklo. Vyšlo najevo, že zaměstnanci loděnice sice vyměnili ocelová lana, ale připevnili je ke čtyřiceti letům starému kování… Odpoledne toho samého dne to začalo v lodi divně smrdět. Zjistili, že v septiku je prasklina, kterou tečou jejich vlastní výkaly do lodi. Druhý den přestalo fungovat hydraulické kormidlo, takže museli kormidlovat autopilotem. Motor několikrát vypověděl službu a nepodařilo se jim ho znovu nastartovat, samozřejmě v blízkosti pobřeží, proud je hnal na útesy. Jen taktak se jim podařilo útesy minout pomocí plachet. Foukalo málo, ale hlavně plachty byly prapodivně ušité a nedaly se dobře nastavit. Naštěstí je zachránil místní rybář.
Pro dva starší pány to musel být docela záhul. Teď seděli před námi a klopili do sebe jeden rum za druhým. Nebyl to jejich první, ani druhý ani poslední rum toho večera.
Půlku cesty mají za sebou. Teď je čekají opravy, kterých se naštěstí ujme firma, která tu loď tak zmastila.
„Dneska spíme v hotelu, v tom smradu se nedá vydržet,“ ukončil večer Peter. Russel už se opíral čelem o stůl. Čelil.
My jsme šli domů spokojeni. Přišli jsme sice o silný zážitek, ale ono někdy čeho je moc, toho je příliš.

Smětištěm ostrovů a útesů

Petr Šimon — Wed, 19 Jun 2013 10:26:56 +0000

Poslední noc v zátoce Bacuit byla klidná. Jako ostatně většina předešlých nocí. Ráno jsme hned na sedmou vyrazili pro vodu a pak jsme napůl na motor napůl na plachty opustili Corong-Corong. Naposledy jsme se zahleděli za Minilocem, projeli kolem pláže Commando a pak zamíříli úžinou kolem El Nida na sever.

V nejsevřenějším místě úžiny se proti nám vyrojil houf lodí, které rozvážely turisty po atrakcích. Začali jsme dumat, jak se s tím rojem nejlépe minout, ale tady byla veškerá pravidla lodní dopravy na nic, tak jsme prostě drželi směr a hbité bangky nás snadno sami objely. Vlastně to tak bylo správně, protože jak jsme jednotlivé bangky míjeli, foťáky cvakaly, prostě byli jsme atrakcí a jako celebrity si můžeme plavat, kam nás nastavení plachet nutí a ostatní nám musí hezky z cesty. Než nás minula poslední loď, ruce už nás od mávání bolely.

Duha ráno na kotvišti poblíž ostrůvku Calabugdong

a koukám na duhu...

Hned za úžinou se do nás opřel svěží vítr, a my začali vymýšlet, kam až dojedeme a v kolik tam budeme, ale než jsme to spočítali, vítr ustal. Po chvíli plavby na motor se zatáhlo a za chvíli už jsme opět pádili pod plachtami, přímo na kotviště, kde jsme zamýšleli strávit noc. Spustil se pořádný tropický liják, takže nebylo vidět dál než na sto, dvě stě metrů. Jeli jsme ale moc rychle a naše zamýšlená trasa vedla podél skal, takže jsme defenzivně změnili kurz a zamířili kolem vnější strany ostrova, který nám stál v cestě, místo abysme jeli kratší cestou kolem pobřeží. Mohli jsme sice kurz korigovat podle elektronické navigace, ale tu my se snažíme brát hodně s rezervou a když se nemůžeme přesvědčit vlastníma očima, že jedeme, kudy nám elektronika tvrdí, že jedeme, radši tudy nejedeme.

Byla to sice intenzivní, ale krátká přeháňka. To, co jsme si najeli ven na volné moře, se nám náramně hodilo, protože teď jsme měli krásný bočák a Janna vesele upalovala přímo ke kotvišti, kam jsme dorazili kolem jedné hodiny. Kotvu jsme hodili do vody a nohy na stůl. Na zbytek dne jsme si naordinovali četbu románů. Abyste tomu rozuměli, četba beletrie je obecně považována za formu odpočinku, zlí jazykové by řekly i zahálky, v našem případě je to ale zároveň nutná součást povolání. Prostě potřebujeme si rozšiřovat obzory, kdo jak co vyjadřuje, jak popisuje svět, jak kouzlí se slovy.

Celé odpoledne ale pršelo, vlastně spíš poprchávalo, takže jsme museli být zalezlí v lodi. Takový ubrečený den krásně doplnil to, co se odehrávalo před našima očima na stránkách knih — pardón, na displejích našich Kindlů.

Ráno jsme vstávali pomalu, byť kolem páté. Z postele nás vytáhlo slunce a příjemný větřík, který se kasal, že nás vyfoukne ven z kotviště, hned jak zvedneme kotvu. Nenechali jsme se ale zmást, v klidu jsme se nasnídali a bylo po větru. I tak jsme statečně vytáhli plachty a vydriftovali z kotviště ven. Chvíli jsme si hráli na klasiky a bojovali jsme o každý závan, o každou píď a skutečně jsme vykazovali pozitivní pokrok naším směrem — v průměru asi deset metrů za hodinu. Těžký je osud námořníka… pokud nemá motor. Byl vydán pokyn a za chvíli se Janna otřásla, jak těch našich 14 párů koní zaržálo.

Stejně jako předchozího dne nás z hlomozu techniky vykoupila bouřka. Severní mys Palawanu jsme objeli jestě ladně v krásné trojce (síla větru podle Beufortovy stupnice), chvílemi nás zvlažilo pár kapek zanesených větrem. Jeli jsme perfektně na hraně té bouřky a to se nám moc líbilo. Jak jsme objeli sever Palawanu, zamířili jsme na jihovýchod a vítr jsme teď měli z předoboku. Najednou se do nás začal opírat pořádnou silou, po palubě se začala valit voda, byl čas réfovat. Navíc se blížilo poledne a Janička začala chrastit hrnci a vařečkami. Přeci jenom se v lodní kuchyni pracuje trochu lépe, když není sporák nakloněn 45 stupňů. My totiž nemáme sporák v pohyblivém závěsu, takže když je horší počasí, zpomalíme a přípravu a konzumaci pokrmů si vychutnáme v relativním klidu a pouze v mírném náklonu.

Na večer jsme měli vyhlídnutou pěknou zátoku, ale počítali jsme s jiným směrem větru. Bylo jasné, že bysme tam sice zakotvili, ale asi se moc nevyspali. Plavba na moři je krásná tím, že si můžete zastavit, kde se vám zachce (s několika málo výjimkami). Jediným problém je většinou vítr. Pokud fouká přímo do zátoky, ve které kotvíte, loď se na vlnách snadno divoce rozhoupe a vy se prostě nevyspíte. Bylo třeba popojet o ostrov dál.

Zoufale jsme prohlíželi všechny mapy, které jsme měli k dispozici, ale nic se nám moc nezamlouvalo. Dobrá kotviště byla otevřená špatným směrem, všude spousta útesů, osamělých ponořených skalek, děsnej bordel, jako by tady někdo ty skaliska rozházel bez ladu a skladu, a navíc bylo pozdě odpoledne a v tropech se setmí rychle a bez varování. Nevím jestli jste někdy jako malí zlatokopové prolézali smětiště. Vedle Tábora, města mého dětství, byla vojenská základna tankistů a na tamním smeťáku se dalo najít leccos užitečného. Ale jak vás tam zastihl večer, když jste si už neviděli pod nohy, to jste pak museli obzvlášť opatrně našlapovat.

A tak jsme i my teď opatrně našlapovali, jedny oči přilepené na hloubkoměru a druhé na vodě před námi, každá změna barvy mohla znamenat blížící se útes, hlavně pomalu. Když už na něco najedeme, tak to nesmí být v rychlosti, Janna má hroší kůži, leccos snese. Ale my jsme strašpytlové a radši chybujeme, tím že jsme opatrnější.

Vypadalo to, že na východní straně ostrova Palawan, prostě foukalo jinak než na západě. Nakonec jsme si vyhlédli ostrůvek, za který bychom se mohli schovat. Navíc byl na vnější straně velké zátoky, kterou jsme právě proplouvali, takže kdyby se něco v noci přihnalo, mohli jsme snadno utéct na volné moře Sulu.

Ve Filipínách ale nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Mapy jsou dobré tak akorát na kamení, které vám může stát v cestě, ale jako informační zdroj o lidských výtvorech umístěných na hladině, jsou na nic. Ostrůvek, který jsme si vyhlédli, byl doslova obklíčen farmami na perly. Perlové farmy jsou vlastně řady bójí v několika metrových rozestupech. Už jsme se těšili na noc na kotvě, moc se nám nechtělo jet dál přes noc, i když i to by byla dobrá a bezpečná volba. Nakonec jsme se schovali na severní straně ostrova hned vedle. Kotva se zakousla do korálů šest metrů pod námi. Stále dost foukalo, ale naše kotviště bylo kupodivu docela klidné. Krásná noc a krásnější ráno.

Další ráno na vodě

Calabungdong a jeho okolí plné rozházených útesů a ponořených skal jsme opustili v příjemných 10 uzlech, polojasno, naprosto krásné počasí. Vyrazili jsme časně, snídani jsme si dali za cesty. Vážně jsme uvažovali o tom, že to vezmeme dál od břehu na volné moře a pojedeme až do Puerto Princesy. Počasí k tomu rozhodně vyzývalo.

Příď se boří do vody, rozrazí vlnu, která se vyvalí šikmo do strany jako by od lodi utíkala, bílá pěna jí stříká od huby, zuří. Sedím na zádi, loket frajersky vystrčený z okýnka, vlastně jen opřený na vinšně, protože my v kokpitu žádná okýnka nemáme. Nejdřív zaslechnu hluboký baryton vlny na přídi, to ještě hudruje, vyrušili jsme ji z klidu, a jak ta vlna sklouzne podél boků Janny, ozve se jemné šumění, ztrácí sílu, vrací se domů, mizí v moři.

Rozhodli jsme se jet non-stop do Puerto Princesa. Několikrát jsme naše rozhodnutí vokalizovali, aby bylo jasno, že naše rozhodnutí mají váhu. Osladili jsme to několika argumenty a přidali pár moudrostí a pouček vyčtených z knížek, a pak nás to krásné počasí opustilo a my jako totální masňáci nakopli motor a vyrazili do kotviště, které jsme si velmi rychle vyhlídli. Aby toho nebylo málo, bezvětří nám zpestřila mohutná linie přeháněk. Přehnalo se jich přes nás celkem pět. Nejdřív na pár minut pořádně foukalo, pak se spustil ceďák, foukat přestalo a pak asi půl hodiny pěkných 15 uzlů. A tak dokola. U třetího opakování jsme si řekli, že už je čas na derniéru. Vody už jsme měli nachytáno dost, takže nechápu, proč muselo pořád tolik lejt. Opakovaný vtip přestává být vtipem, že?

Jak jsme dorazili do kotviště ve velké zátoce na východě ostrova Duraman a kotva se zakousla do korálů pod námi, chytla mě mánie. Kolem nás plácala jedna ryba vedle druhé. Jako pes jsem pobíhal po palubě a ňafal po těch plovoucích živočiších jako smyslu zbavený. Nakonec jsem nahodil udici a k mému nadšení se k ní hned přihnala malá sépie. Chvíli do té umělé návnady šťouchala a pak otráveně odplavala. Nebudu to natahovat. Prostě jsme tam stál jako tydýt, vlasce mi schlýple visely do vody a nechytil jsem nic. Kdysi jsem četl, že když fotbalový tým, kterému fandíte, prohraje, mužští fanoušci mají oslabené mužství. Bez ohledu na to, co si myslím o fotbalu, nechytit rybu, když se člověk tak snaží, opravdu moc sebedůvěry nedodá.

Ráno jsme zvažovali, zda v této zátoce nezůstat do dalšího dne, pracovat a pak zase popojet. Nakonec jsme se ale rozhodli vyjet a kdyby nefoukalo, tak jsme měli na jihu Duramanu vyhlídnutou zátoku, která by nám měla poskytnou trochu ochrany před jihozápadním větrem, který se měl přes noc rozfoukat. Loudali jsme kolem krásného pobřeží Duramanu a poprvé v dálce spatřili oplachtěné filipínské bangky. Jak jsme vyjeli zpoza útesu a dvou malých ostrovů, zvedlo se vlnění. Naštěstí ho doprovázel i silnější vítr. Janna byla plně ustrojená a řezala si to těmi vlnami jedna báseň. Bylo to takové důstojné vlnění. Moře bylo vlastně klidné, ale odkudsi zdáli, kde asi zuřila bouře, přicházelo to vlnění, moře se vzdouvá, pomalu v dlouhých asi metr a půl vysokých vlnách. Je to něco jiného, než když rychlá bouřka moře rozorá a ono hystericky prská a kope, jak je typické pro severní Jihočínské moře a Tchajwanskou úžinu. Sami jsme si to vyzkoušeli cestou z Hongkongu a pak ještě při našem pokusu opět Hongkong navštívit.

Za tímhle krásným ostrůvkem se najednou zvedly vlny

Vlnění bylo rozvláčně táhlé. Janna přes něj statečně šplhala. Občas ale přišly dvě vlny těsně za sebou. Na první Janna vyšplhala, unavilo ji to, zpomalila, na vrcholu vlny odpadla od větru, aby nabrala dech, naklonila se, že se zase rozjede, vezme to z kopce, ale najednou ji ta druhá vlna plácla přes čumák. V takovou chvíli ve mě vždycky hrkne, nedostává se mi dechu. Chci plachetnici pomoci, ale kormidlo reaguje jenom pomalu. Pak ale Janna zase odpadne od větru, pořádně se nadechne, kýl se zakousne a ona vyrazí opět vpřed. Ve skutečnosti stále jedeme. To jenom moje netrpělivost a touha po neustále kontrole ruší ladný pohyb lodi.

Nemohli jsme se toho krásného oceánského plachtění nabažit. Stále jsme se prali o kormidlo, ten kdo kormidlo zrovna neměl, radil tomu druhému, jak má jet, jak by to bylo lepší, zatímco ten u kormidla mával rukou „počkej si, až přijdeš na řadu, teď to mám já, tak nekybicuj“. No dobře, s barvou ven. Pachatel kybicování jsem většinou já, obětí pak Janička. Její trpělivost je ovšem bezmezná, a když mě občas zchladí, dám na chvíli pokoj. Někdy i na celou minutu.

A jak jsme si tak vesele vyměňovali kormidlo a názory, nevšimli jsme si, že se na nás zezadu žene pěkně masitej černej mrak. Pár kapek padlo, vítr zesílil, my jsme zréfovali a čekali, co se bude dít. Mrak si to nakonec střihnul těsně vedle nás, takže jsme se svezli v silném větru, jak nasával sílu z okolí, a ani jsme nezmokli. Ve skutečnosti nás občas mrzí, když se nám déšť vyhne, protože nemáme šanci nachytat si vodu na sprchování a praní, ale teď jsme vody měli dost a do cíle kousek, takže jsme byli rádi. Poslední poryv a bylo po větru. Plachty začaly v těch vlnách plácat, my remcat a brzy do toho začal brumlat náš motor. S vyhlídkou, že na zítřek předpovídali stabilní čtyřku, jsme strhli kormidlo a zamířili do zátoky, kterou jsme měli od rána vytipovanou a právě jsme ji míjeli.

Já se opět pustil do rybolovu se stejnými výsledky jako předtím. Bručel jsem a filozofoval o komerčním rybolovu, o zdevastovaných mořích a chamtivosti. Mezitím jsme už zakotvili v malebné zátoce, jejíž okolí nám připadalo jako bysme byli někde na rybníce. Situaci zachránila Janička, když mě odvolala z lovu, upekla chleba a uvážila bezvadný chilli. Sliny mi začaly kapat, hned jak řekla rázně — dej už pokoj, já jdu vařit chilllllli. Fazole, rajčata, čili papričky, papriky, kukuřice, rýže. Božská kombinace. Nahází se to do hrnce, zasype se to kořením, zamíchá se s tím a je to. Taková je alespoň moje perspektiva.

Celé odpoledne jsme si četli. Já jsem zrovna objevil Jiřího Hájíčka a bylo těžké mě od toho odtrhnout. Janička byla plně zabraná do nejnovějšího románu od Khaleda Hosseiniho. Bylo tam krásně, široko daleko nikdo, jenom zdálky jsme občas zaslechli rachot benzínového motoru rybářů, kteří projížděli kolem. Jak si tak poklidně sedíme, každý v jiném literárním světě, najednou hned vedle lodě něco zafunělo, jako když se někdo vynoří z vodu a vydechne. Lekli jsme se, že by se v nás krve nedořezali. Hrdlořezové s dýkami mezi zuby a mačetami za pasem se nám najednou začali sápat na palubu, oči zlověstně přimhouřené, voda z nich kapala, v ksichtech podivný škleb. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a smysly se snažily v tom tichu, které následovalo to zafunění, najít nějaký důkaz, že se mi to nezdálo.

„Slyšelas?“

„Jo. Já myslela, že se tady normálně někdo vynořil a že sem leze.“

Zatím se ve Filipínách cítíme naprosto bezpečně. Je pravda, že na začátku roku v jedné zátoce na ostrově Mindoro, na kterém leží Puerto Galera, byla jedna jachta v noci přepadena. Jachtaři se s lupiči vypořádali jednou z doporučovaných taktik: dali jim všechno, co mohli. Vyvázli bez zranění. My jsme tuto zátoku radši objeli velkým obloukem. Ale na takovou pakáž může člověk asi narazit kdekoli.

Na další zafunění jsme museli chvilku počkat. Tentokrát se nám podařilo zahlédnout i obrys mořského savce hnědé barvy. Zdálo se, že mu chybí hřbetní ploutev. Jeho občasné výdechy nás doprovázely celou noc.

A noc...

Ráno jsme vyjeli za slabounkého větříku, takže jsme si na nic nehráli a šlápli jsme na plyn. Nejvyšší čas, abysme zase na pár dní zakotvili a pustili se do práce. Navíc jsme se do Puerto Princesa strašně těšili.

Vypadalo to, že pojedeme dost na motor, ale pak se přeci jenom objevil slibovaný Jihozápadní monzun zvaný Hagabat. My jsme samozřejmě mířili na jihozápad, takže nás čekalo dvoudenní křižování. Neptun k nám byl ale milostiv a před námi se objevila série přeháněk. V řadě jsme jich zahlédli alespoň pět, a jak jsme mezi nimi projížděli, ukázalo se, že monzunový vítr stáčejí příznivějším směrem a my jsme mohli jet téměř přímo do Princesy. A ani jsme moc nezmokli. Dařilo se nám trefit se mezi bouřky, čas od času nás nějaká jenom lízla.

Většinu noci jsme proplachtili, ale k ránu vítr oslábl a ve vlnách, které rozfoukal monzun se nám špatně držel kurz. Do Princesy jsme to měli nějakých 30 mil, takže jsme se rozhodli pomoci plachtám motorem.

Proplétali jsme se mezi ozářenými loděmi rybářů, za noc jsme jich museli minout tak padesát, možná víc.

Ráno už nefoukalo vůbec a po poledni zarachotila kotva, pěkně se chytla bahnitého dna a my jsme nedočkavě spouštěli člun na vodu, protože v místním Abanico Yacht Club je první povinností hosta dát si drink na účet klubu. K tomu nás nikdo nemusel pobízet.

Pravda je ta, že jsme se sem tolik těšili, až jsme se začali obávat, abychom nebyli nakonec zklamaní, přeci jen je to už čtyři roky, co jsme tu byli naposledy. Hned první den jsme se ale ujistili, že i přestože samotné město se změnilo téměř k nepoznání, v jachtklubu panuje stejně přátelská atmosféra jako při naší poslední návštěvě. A to jsme ještě netušili, co všechno nás tu v následujících dnech čeká…

Navoněná holčička

Petr Šimon — Sat, 15 Jun 2013 12:38:26 +0000

Bylo kolem čtvrté odpoledne, s krátkou přestávkou na oběd jsme překládali od sedmi. Měli jsme toho už dost. Celý den bylo horko — to je tady vlastně pořád — ale dnes moc nefoukalo, takže bylo takové to lepkavo a dusno, jako když vás obalí do kusu igelitu a strčí do skleníku.

Těžce oddechujíc jsme nasedli do člunu a pomalu veslovali ke břehu. Byl odliv. Pořádný. Protože vystupujeme přes pláž pozvolna klesající do moře, museli jsme člun ještě kousek táhnout po mělčině, pak poponést z vody a přivázat k vahadlu jedné z místních lodí, my jim říkáme vodoměrky, která už seděla na dně — spolehlivá kotva.

Pár metrů po písčito-bahnitém břehu, překročit ostnatý drát asi ve výšce kolen, na který jsme se oba samozřejmě za těch pár dní, co tu jsme, stihli už chytnout kalhotama. Ostnatý drát je na Filipínách, alespoň v končinách, kam jsme my zavítali, asi nejpoužívanějším materiálem, snad vyjma bambusu. Když neslouží jako plot, tak přinejmenším jako prádelní šňůra. Ten drát, přes který chodíme, zřejmě odděluje dva pozemky, ale jak jsme si všimli, je to nejfrekventovanější cesta v celé vesničce. Nechápu, proč to někdo neodstřihne.

Na konci je třeba překročit další ostnatý drát a pak už je to kousek na hlavní silnici, která vede na trh a do městečka El Nido

Jak dráty překročíme, ohlédneme se přes rameno, poslední kontrola, že člun je tam, kde jsme ho nechali, pak se pozdravíme s místními rybáři, kteří si nás každý den se zájmem prohlížejí. Jeden nebo dva z nich poznamenají, že jdeme do města nebo pro vodu nebo na trh, to podle toho jesli zrovna neseme batoh, kanystry nebo košík na zeleninu. Když neseme všechno, což se také stává, svoje odhady našich cílů zkombinují.

„Dneska jdete pro vodu, do města i na trh,“ šklebí se na nás. Největší potěšení jim dělá, když vidí, jak Janička vesluje. To pak od nás nemůžou oči odtrhnout, chechtají se, se mnou si vyměňují významné pohledy a mezi sebou zasvěcené poznámky, které ovšem nám zůstávají utajeny. Stejně asi budou nemoderně šovinistické.

Zahnuli jsme za roh kolem plotu s bambusových kmínků svázaných — jak jinak než — ostnatým drátem — a ztuhnuli jsme leknutím.

Bambusový plot zpevněný jak jinak než... ostnatým drátem!

„Hello!“ probodlo nás písklavé duo dvou mrňousů, kteří vyskočili z houští vedle cesty. Normálně bych asi reagoval tak, jak na podobné incidenty většinou instinktivně reaguju, zabručel bych „doprdele“, ale snažím se praktikovat hněvokontrolu a navíc, na ty dva chechtající se ušmudlané spratky, by se člověk ani zlobit nemohl. Děti se dál smály, my se smáli na ně a zeptali se jich něco anglicky, ale to už asi ve školce nebraly, takže se dál smály a procvičovaly si „hello“.

Pokračovali jsme v cestě, ale silná pronikavá vůně mě přinutila otočit se. Janička už taky zavětřila. Děti byli sice zamazané od bláta a od prachu od hlavy až k patě, ale zároveň byli navoněné jako ruská panička na karlovarské promenádě.

Chvíli jsme se nad tím nevěřícně podivovali, ale pak nám to došlo. Nad našima hlavama, které jsme většinou měly skloněné k zemi ve snaze vyhnout se loužím a ostnatým drátům, kvetly husté trsy bílo-červených květů. Dál jsme se na ty špunty smáli, teď už ale trochu jinak.

Byl to náš poslední výlet do El Nida. Nakoupit trochu zásob, hlavně čerstvou zeleninu a ovoce, nabrat vodu a vyrazit zase na moře.

Západ slunce nad zátokou Corong-corong, která se s námi takto rozloučila

Do Puerto Princesa to máme něco málo přes 200 námořních mil, to jest asi 360km. Vytipovali jsme si několik kotvišť, budeme se snažit pohybovat jenom za denního světla, na noc zakotvíme, prospíme se a hlavně do ničeho nevjedeme, protože filipínská pobřeží jsou vyhlášená všemožnými pastmi, do kterých nic netušící mořští tuláci vjedou. Neosvětlení rybáři, sítě, farmy na perly, zařízení lákající ryby, plovoucí kmeny, atd.

Druhého dne ráno kolem 9 hodiny jsme zvedli kotvu, jemně foukalo. Nedočkavě jsme vytáhli plachty, Janna se mírně naklonila a my pomalu vyplachtili ze zátoky, která byla poslední dva, tři týdny dobrým útočištěm.

Vyplouváme směr Puerto Princesa

Když v ráji bouřilo

Jana Benešová — Sun, 02 Jun 2013 08:16:45 +0000

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

Začalo to nevinně. Po noci strávené na kotvě v zátoce Baroton Bay, kde se u nás odpoledne zastavil jeden starý rybář a prodal nám za 40 pesos tři menší rybky, které jsme slupli grilované k večeři, nám do Bacuitu zbývalo něco málo přes deset mil. Nejprve jsme bojovali proti slabému větru, ale pak jsme to vzdali a pustili motor. Rozvalili jsme se v kokpitu, zapojili autopilota a nedočkavě natahovali krky na tu krásu, ke které jsme se rychle přibližovali. Vápencové stěny kolmo se tyčící z průzračně modré vody porostlé spoustou zeleně, které pravidelné odpolední deště očividně velmi prospívaly. Spoušť cvakala, dalekohled putoval z jedněch rukou do druhých.

Už předem jsme si vyhlídli mělčinu u ostrůvku Dilumacad přímo naproti velkému ostrovu Cadlao, respektive zátočince Ubugun Bay, kde měla být korálová zahrada. Od naší návštěvy na pohádkovém Apo Islandu jsme si moc nezašnorchlovali, když nepočítáme kontrolní ponory ke kotvě, a už jsme byli na ten podvodní svět opět pořádně natěšení. Jak jsme se přesvědčili již dříve z map a po našem příjezdu brzy i z osobní zkušenosti, objevování krás Bacuit Bay z paluby plachetnice má jeden malý háček – najít místo k zakotvení není žádná sranda. Stačí se podívat na ty strmé stěny jednotlivých ostrůvků a je vám jasné, že stejný sráz můžete čekat i pod vodou. Do zátok a lagun se pochopitelně dostanete člunem, ale nejprve je třeba zaparkovat hlavní plavidlo. No a právě takovýhle vhodných parkovišť je tu nedostatek. Do jednoho takového jsme tedy právě mířili.

Zhruba tou dobou, kdy jsme propluli kolem severního cípu ostrova Cadlao, jsme v čočkách dalekohledu zaregistrovali kromě zelené a modré také hustou šedivou clonu, která rychle zakryla celý obzor na jih od nás. To k nám nejde, říkali jsme si, ale přesto jsme to vzali do kotviště oklikou, aby nás případná bouřka nezastihla v úžině mezi ostrovy. Za chvíli už spadly první kapky. Rychle jsme zréfovali hlavní plachtu, spustili lehkou genou a Péťa se chopil kýble a začal u stěžně chytat vodu. To už se Janna pěkně nakláněla a netrvalo dlouho a réfovalo se znovu. Zatímco před pár minutami z nás ještě lilo, jak na nás pražilo sluníčko, teď z nás znovu tekly proudy, ale pro změnu dešťové vody. Jednotlivé ostrovy se postupně schovaly za neprůstupným závojem deště a my začaly drkotat zubama. Společnost nám v tu chvíli dělal pouze rybář na droboučké loďce, který se zdál být bouřkou, která zuřila kolem něj, naprosto nepohnut. Z toho jsme usoudili, že to nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Za půl hodiny nebylo po dešti a větru ani památky a než jsme zakotvili u ostrůvku, už z nás opět lil pot. Místo polívky, na kterou jsme se během bouřky celou dobu těšili, jsme si dali meloun a vyrazili na člunu do protější zátoky šnorchlovat. Apo Island nasadil vysokou laťku, ale ani plavání a potápění se pod převisy nebylo vůbec špatné.

První noc v Bacuit nám Neptun dopřál klidu a my se posíleni vydatným spánkem vypravili hned druhý den ráno do Velké laguny na ostrůvku Miniloc.

Ještě předešlého dne jsme se radovali nad tím, že to tu není tak zaplaveno turisty, jak jsme si mysleli. Představovali jsme si něco jako Chorvatsko a zatím jsme za celé odpoledne spatřili jen jednu dvě lodě. Nejspíš se ale prostě jen schovaly před bouřkou, protože hned co jsme ráno zvedli kotvu, doprava v zátoce znatelně zhoustla. Neustále kolem nás projížděly bangky s turisty v oranžových vestách, a když jsme se přiblížili k potenciálnímu kotvišti kousek od vjezdu do laguny, na dvou bójích jich tam bylo jedna ke druhé vyvázaných dobrých dvacet. Stejně bylo kolem víc jak třicet metrů, takže kotvení tam nepřicházelo v úvahu. Obrátili jsme to ještě blíž k vjezdu do laguny a přemýšleli o tom, že v nejhorším prostě pojedeme na člunu dovnitř jeden po druhém, ten druhý zůstane na lodi a bude driftovat.

Blížíme se k vjezdu do Big Lagoon, jedné z největších atrakcí zálivu Bacuit

Když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že hned u vjezdu jsou další dvě bóje a jedna navíc byla volná. Nasedla jsem do člunu, Péťa mě vypustil na průzkum, a když jsem se ujistila, že kolem bóje je dostatečná hloubka, zamávala jsem mu, aby se přiblížil. Zatímco Janna dojížděla setrvačností k bóji, Péťa se natáhl z čelenu a já mu podala kotevní lano s okem. Natáhli jsme si šnorchly, zkontrolovali lano od bóje a vydali se nedočkavě do laguny.
V jednom námořním průvodci po Filipínách je laguna popsána jako uzavřená oáza klidu, kde létají tukani a další tropické ptactvo. Možná kdysi, když tudy neprojížděly bangky, jejichž téměř nulový ponor jim umožňuje vplout přímo dovnitř. Náš člun s vesly se tak namísto tukanů stal další atrakcí pro projíždějící lodi s turisty, kteří si nás, momentálně nejexotičtější tvory v celé laguně, zuřivě fotografovali.

Uvnitř laguny

Dovnitř vede asi padesát metrů dlouhý, poměrně úzký průsmyk mezi skalami, které se na konci rozestoupí a vy vplujete do laguny samotné s tyrkysově modrou vodou, kolem dokola vápencové převisy, zelené palmy a další bující vegetace a v jednom rohu malá plážička s jemně žlutým pískem. Dosyta jsme si v laguně zaplavali a vydali se zpátky k Janně.

Oběd jsme snědli v podpalubí, abychom unikli pohledům a fotoaparátům zvědavých výletníků, a jelikož jsme zpozorovali na obzoru opět černé mraky, vydali jsme se pod plachtami do našeho dalšího kotviště v zátoce Corong-Corong, odkud je to jen deset minut pěšky do městečka El Nido, kde jsme se mohli znovu zásobit. Bouřka se nám tentokrát těsně vyhnula, skoro už jsme ji chtěli honit, abychom si nachytali další vodu na sprchování, ale potom jsme si řekli, že to raději nebudeme pokoušet. I tak nás okraj bouřkových mraků krásně pošoupl do našeho nového stanoviště. Večer jsme koukli na předpověď počasí, a protože to vypadalo, že nebude moc foukat, rozhodli jsme se, že si naordinujeme nejméně dva dny práce.
Dva dny jsme se pilně činili a překládali jak diví, a když začalo ve středu najednou krásně foukat, rozhodli jsme se, že toho využijeme a pojedeme na další průzkumy po ostrůvcích uvnitř zátoky. Objeli jsme malý Pinasil Island, nakoukli do jeskyně zvané Katedrála, kde už se máchalo ve vodě několik výletníků v oranžových plavacích vestách, a namířili si to na kotevní bóji před vjezdem do Velké laguny na ostrůvku Miniloc, kde jsme plánovali strávit noc. Především jsme si ale chtěli zajet za svitu měsíce znovu dovnitř, jak radili v jednom průvodci. Po dlouhé době byla naprosto jasná, hvězdná noc a my si nařídili budík na tři ráno, kdy měl být měsíc přímo v nadhlavníku. Místo toho na nás ale přišla… Ano hádáte správně, opět další bouřka, která nás kolem půlnoci vyhnala z kokpitu do kajuty. Naštěstí jenom pršelo, zato ráno, když jsem se v pět probudila a vykoukla ven, na horizontu už se na nás opět kabonily zlověstně černé mraky. Rychle jsem vyrobila snídali a vzbudila Péťu, abychom se stihli najíst ještě předtím, než k nám ta bouřka dorazí. Bylo to tak tak, vlastně zbytek ovesné kaše a kafe už jsme dopíjeli schovaní pěkně uvnitř kajuty. Tentokrát ale kromě deště i vydatně foukalo a naše klidné kotviště se brzy proměnilo v rozvlněné oraniště. Janna začala poskakovat a člun, který jsme měli přivázaný k zádi, ji dělal doprovod. Někdy se shodly pěkně do rytmu, ale občas se malý člun k Janně jako ostýchavý nápadník náhle přiblížil, aby byl vzápětí odkopnut za nepříjemného zadunění, které se rozléhalo trupem celé lodi. Museli jsme ho trochu popustit a doufali, že už se vlny dál nebudou zvedat a člun se nepřevrátí.

Čekali jsme, že bouřka rychle přejde, jako tomu tady dosud pokaždé bylo, ale tentokrát bylo nebe zatažené ze všech stran a šedá opona mraků se očividně nechystala v nejbližší době protrhnout. Usadili jsme se tedy v nitru kajuty a četli si. Venku spíš jen tak krápalo, vítr žádný, nebylo to ani k tomu jít plachtit. Kolem desáté už jsem ale nevydržela dál sedět, a protože vlny se mezitím již uklidnily, rozhodli jsme se vyrazit na člunu do vedlejší Malé laguny, která měla být kdesi za rohem.

Nebyli jsme ovšem pochopitelně sami, kdo po bouřce vyrazil ven, a do laguny nás tedy opět navedly výletnické bangky. Propletli jsme se mezi jejich vahadly a uvázali člun na pacholeti tvořeném kusem skály. Do Malé laguny, která není ve skutečnosti o nic menší než ta Velká, se musí vplavat zhruba půl metru vysokou branou ve skále. Laguna uvnitř je mnohem členitější než její větší sestra a lemuje ji několik plážiček. Pořád ještě jemně pršelo, a tak jsme si tu krásu prohlíželi skrze mlhavé závoje drobných kapek. Podmračená obloha a mrholení ve skutečnosti dodaly našemu výletu zase trochu jinou atmosféru než spalující tropické slunce.Proplavali a prošmejdili jsme všechny kouty laguny, a pak se vypravili zpět ke člunu. Najednou na nás zamával dočerna opálený postarší Filipínec v neoprenu, očividně průvodce jedné z výletnických lodí:
„Odkud jste?“
„Aha, z Čech, dřívějšího Československa, vítejte ve Filipínách!“
Zatímco jsme na něj tak trochu nevěřícně koukali, povídá nám:
„Něco vám poradím. Vidíte, tu díru ve skále? Když vplavete dovnitř, najdete tam místnost tak akorát pro dva lidi. To je můj dům a já vás tam zvu.“
Opatrně jsme se pustili kolem ostrých kamenů, protáhli se úzkým průchodem mezi skalami a najednou jsme se opravdu ocitli v malé jeskyňce. Pod námi tyrkysově modrá voda a dno vystlané krásným jemným pískem, nad námi komín, kterým dovnitř pronikalo trochu světla. Chvíli jsme se na sebe vzájemně šklebili, pusy od ucha k uchu, a potom našemu novému známému poděkovali. Bez něho bychom tu jeskyni nikdy nenašli. Škoda jen, že jsme tentokrát byli líní a nevzali si s sebou foťák!
Před obědem jsme se ještě vydali se šnorchlem prozkoumat okolí vjezdu do Velké laguny, protože při naší předchozí návštěvě jsme si všimli, že i tady se někteří z výletníků potápěli. A stálo to za to! Zatím dosud nejkrásnější korálové skalky, co jsme v Bacuit viděli, a hlavně spousta ryb, které se vůbec nebály a kdybychom měli čím, snad by se nechaly doslova krmit z ruky.
Když už jsme byli ve vodě, napadlo mě prohlédnout si i druhou kotevní bóji, která byla zakotvená v menší hloubce než ta, na které jsme byli vyvázáni. Zavolala jsem i Péťu, a zrovna když se chystal odplavat, zahlédla jsem pod sebou velký temný stín. Jen pár metrů pod námi plavala obrovská manta velká a elegantně klouzala vodou jako černý létající koberec. Jednu chvíli se mi zdálo, že se k nám dokonce chce přiblížit, aby si nás pozorněji prohlédla. Péťa už se jednou s mantou setkal, když vedle něj vyskočila z vody kdysi na vyvazovací bóji v Hongkongu, ale já jsem ji viděla poprvé v životě. Zlatý, tedy vlastně černý hřeb dnešního deštivého dopoledne!
Odpoledne se ještě více zatáhlo a předpověď na dalších pár dní neslibovala o moc lepší počasí, a tak jsme se rozhodli další objevování Bacuit Bay odložit a vrátit se zpět do Corong-Corongu a do práce. Dojížděli jsme jak jinak než s další bouřkou v patách…
Za ten týden tady už jsme si na ty pravidelné lijáky, blesky a hromy tak nějak zvykli, ale dnešní bouřka nás zase tak trochu překvapila. Už od poledne jsme pozorovali mraky, které se k nám stahovaly tentokrát ze všech stran, ale pořád se nic nedělo. Ráno jsme vyprali a Janna byla ověšená vedle spousty plachet, které nás chrání před sluncem, i prádlem. Najednou se do nás z ničeho nic opřel silný poryv, větrná turbína začala svištět a během pěti minut jsme sklidili nejen prádlo, ale i velkou plachtu nad kokpitem. Kotviště ve Corong-Corong je otevřené od jihu a přesně odtud teď fičelo. Brzy se zvedly slušné vlny a Janna opět začala tancovat následována člunem, který jsme tentokrát už předem vypustili dál od lodi. Zapnuli jsme hloubkoměr a nervózně pozorovali, zda nám neujíždí kotva. Jako referenční bod jsme si našli bangku napravo od nás, ale jak se Janna točila po vlnách, naše pozice vůči ní se neustále měnila. To samé se dělo, když člověk zrovna vyhlédl z jiného okénka než původně. Žádný velký déšť se tentokrát nekonal, a tak jsme se usadili každý na jedné straně kokpitu, abychom měli lepší rozhled.
Už několikrát jsme se přesvědčili, že naše 20 kilová kotva Rocna drží krásně a že se nemusíme bát, že by začala prokluzovat, ale stejně máme pořád ještě z těch živlů kolem nás respekt. Vzájemně jsme se uklidňovali a vzpomínali na momenty, kdy se kotva osvědčila.
„Hele, já myslim, že můžeme bejt v klidu! Koneckonců ještě jsme nepotkali nikoho, kdo by měl větší kotvu než my a vzhledem k tomu, že jsme zároveň nepotkali menší loď, než je ta naše, tak to už o něčem vypovídá!“
„No jo, no jóóó, to ale jako fakt!“ Smál se Péťa. Naše kotva je pravda trochu předimenzovaná, ale aspoň máme klid. Tedy skoro…
Zítra se chystáme na další kolo průzkumů po zátoce. Předpověď počasí je optimistická, dokonce ani žádné bouřky. Uvidíme ale, co si pro nás tentokrát přichystal Neptun…

Trocha místního kýče...

Plachtění mezi ostrovy si opravdu užíváme

Resort na ostrově Lagen

Toulání po mořích

Jana Benešová — Fri, 24 May 2013 06:57:09 +0000

Pořád tomu ještě nemůžeme tak trochu uvěřit. Na podzim to bude už pět let, co jsme Jannu objevili opuštěnou v Singapuru a splnili si sen – koupili si plachetnici, na které můžeme bydlet. Cesta na opuštěný ostrov už není daleko, říkali jsme si tehdy, my naivní zelenáči. Jenže tím to vlastně všechno teprve začalo. Nejprve jsme museli Jannu opravit a dokončit naše studia. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a my neustále snili o tom, kdy konečně vyplujeme. Při každém setkání s kamarády se přetřásalo téma našeho odjezdu z Tchaj-wanu. Neděláme si iluze o tom, že mnozí po čase začali pochybovat o tom, zda vůbec někdy vyplujeme. Navíc poté co jsme loni na jaře oba obhájili disertace a po dvou měsících v Čechách se definitivně přestěhovali na loď a začali cestu konkrétněji plánovat, nicméně kvůli práci, která se na nás najednou ze všech stran hrnula – překlady, hlídání motorové jachty, další opravy a úpravy Janny…, jsme datum vyplutí neustále odkládali, těch, co opravdu věřili, že někdy odvážeme lana od vazáků kaohsiungského mola, nepochybně rychle ubývalo. Však i naši tchajwanští známí se s námi loučili už v listopadu, kdy nám uspořádali večeři na rozloučenou, a potom znovu v dubnu, dva týdny předtím, než jsme opravdu vypluli.

Když už jsme u těch rekapitulací, před dvěma dny to byl měsíc, co jsme po sedmi letech opustili Tchaj-wan, a od Kaohsiungu nás momentálně dělí více jak 800 mil. Po pěti letech, kdy jsme Jannu koupili, jsme se tedy přeci jen dočkali! Konečně plujeme, od přístavu k přístavu, od kotviště ke kotvišti. Ne jako předtím, kdy jsme neustále pospíchali – prázdiny skončí, začne nový semestr; případně – začíná tajfunová sezóna, rychle doplout do cíle a schovat se v bezpečí… Ale přepnout se do „cruising mode“ – „toulání se po mořích“ není zas až tak jednoduché.
Na Tchaj-wanu jsme si žili pohodlně. Když nám došla sůl, věděli jsme, že hned za rohem je 7-11, kde si čtyřiadvacet hodin denně nakoupíme. Internet byl stabilní a rychlý. Na větší pochůzky nás dovezl během pár minut náš skútr. Věděli jsme, kolikátého je, co se děje doma i ve světě, i když většinou jen z titulků internetových zpravodajství. Teď je ale dobrý signál nedostatkovým zbožím stejně jako mnoho dalších komodit, které jsme si navykli považovat za samozřejmé – například mouku jsme koupili po velkém pátrání až v pekárně, a to si ještě mysleli, že se jich ptáme na květiny (flower jako flour). Vždyť i do Coronu, naší předchozí velké destinace, jsme jeli hlavně proto, že nám několik lidí nezávisle na sobě potvrdilo, že je to jediné místo na celém ostrově Busuanga, kde seženeme čerstvé ovoce a zeleninu.
To všechno jsou nicméně jenom drobné komplikace, spíše neznalost a pohodlnost z naší strany. Mnohem záludnější je celkově se naladit na „mořeplaveckou strunu“ – je přeci jedno, zda doplujeme až do cíle, nebo zastavíme na půli cesty. Proč nezůstat o den déle v nádherném kotvišti? Z námořnické literatury, kterou jsme tolik let hltali plnými doušky, dávno víme, že nejlépe je žádné příliš konkrétní plány nedělat, ale poté, co jsme si navykli plánovat a osnovat, není zas až tak snadné zaujmout zcela nenucený postoj. V neděli se sice nic nedělá, ale v pondělí…? Před pár dny jsme dokončili překlad dalšího románu, avšak poté co jsme si během psaní disertací zvykli pracovat každý den, „lenošení“, byť aktivního charakteru, v nás dosud vyvolává občasné pocity zahalečství. Přesto se našeho současného života nemůžeme nabažit. Vlastně pořád tak nějak nedokážeme uvěřit, že je to opravdu skutečnost!
Ne že bychom si to uvědomovali neustále, spíš jde o okamžiky náhlého okouzlení a těžce popsatelného úžasu. Zatímco Janna pod plachtami pomalu, téměř neslyšně rozráží hladkou hladinu moře a já se snažím využít každého poryvu, říkám si, že se mi to snad všechno jenom zdá. Namísto kancelářského stolu sedím v kokpitu a pozoruju neznámé pobřeží tu a tam lemované opuštěnou pláží a palmovým hájem, které ubíhá kolem. Jen sem tam mineme rybáře na bangkách připomínajících lehce se pohybující vodoměrky. Kromě létající ryby, která se co chvíli vynoří těsně nad hladinou, udělá několik žabek a zakončí svůj let ponorem do hlubin, kam už nedohlédnu, je všude kolem nás neuvěřitelný klid, který jen občas vyruší šumění kolem Jannina trupu. No a pak jsou tu samozřejmě ty dny, kdy fouká svěží větřík, hladina moře se zvrásní, občas se objeví bílé hřebínky, Janna se nakloní a šum kolem jejího trupu vystřídá zurčení, příslib toho, že do dalšího kotviště dorazíme ještě za světla. Nevíme sice, jak dlouho si budeme moci náš současný způsob života dovolit, ale tahle nejistota se momentálně kompenzuje relativní svobodou rozhodnutí.
Už jsme měli nakoupené zásoby a loď připravenou k vyplutí směrem k ostrůvku Ditaytayan, s tím že se nejprve pokusíme zakotvit v zátoce na protějším Coron Island, odkud měla vézt stezka k vulkanickému sladkovodnímu jezeru Kagayan. Právě jsme poobědvali, a zatímco jsme seděli v kokpitu a rozhlíželi se kolem, něco mě napadlo.
„Už je poledne, do kotviště je to dvacet mil. Navíc se chceme podívat na Kagayan. Co kdybysme prostě přejeli jenom tam a potom se vrátili a zakotvili zpátky tady a zítra ráno před vyplutím si vyšlápli támhle na ten kopec s tím křížem. Očividně tam vede nějaká stezka.“
„Mě už to taky napadlo,“ souhlasil Péťa.
„Hele a co kdybychom na to jezero prostě přeplachtili naším člunem?! Úzká a hluboká zátoka, kam jezdí spousty bangk s turistama, kde bysme tam kotvili?!“
A bylo rozhodnuto. Sestavili jsme stěžeň, nasadili ploutev a kormidlo, sbalili si do nepromokavého pytle nějaké peníze, šnorchly, vodu a vyrazili přes asi dvě míle širokou Coron Passage do zátoky na protějším Coron Island.

Posádka si užívá pohodlí na nafukovacím polštáři, který dodává loďce větší stabilitu.

Foukal svěží větřík, a přestože náš člun proti větru s jedinou plachtou většinou moc dobře nepluje, po dvou obratech už jsme mířili přímo do našeho cíle. Cestou jsme minuli několik rybářů, kteří nám pobaveně mávali. Po zhruba hodině a půl se nám konečně podařilo identifikovat vjezd do zátoky schovaný za ostrůvkem, který prakticky splývá s konturou okolního obřeží.

Ve skutečnosti jsou do zátoky vjezdy dva – východní, kterým jezdí bangky, a západní, který jsme si zvolili my. Jakmile jsme se přiblížili, všimli jsme si mělčiny na jeho konci. Na člunu nám ale nevadila. Zpomalili jsme a vytáhli ploutvokýl, a jakmile jsme přejeli přes korály, které se zřetelně rýsovaly v průzračné vodě pod námi, na zadní vítr jsme téměř dosurfovali k molu v zátoce.

„Odkud jste?“ ptal se nás jeden mladík z posádky turistických bangk, načež nevěřícně připojil: „A to jste sem dojeli až z Coronu na tomhle?“

Naše antré očividně způsobilo poprask na laguně, protože jen co jsme se rozhlídli, všimli jsme si, že z několika okolních chatrčí se zvědavě natahují krky místních správců a dalších bangkařů. Vyvázali jsme člun a vydali se do krpálu, který vedl k jezeru Kagayan. Napůl vybetovonaný a napůl z kamenů, to vše zasazeno v jílovité půdě okrové barvy. Ještěže zrovna nepršelo, protože jinak by výšlap mohl být docela zajímavý.
Nejprve jsme stoupali asi deset minut do kopce a pak jsme to samé absolvovali směrem dolů, kde už se před námi rozevřel pohled na blankytně modré jezero mezi strmými skalními stěnami. Bohužel jsme zároveň zjistili, že jezero Kagayan je vlastně takovou plovárnou. Na břehu je vystavěná plošina s lavičkami, které už pochopitelně okupovala skupina filipínských a čínských turistů se šnorchlovací výbavou a plavacími vestami. Několik se jich plácalo ve vodě.

Vyprahlí a spaření jsme se rychle vrhli za nimi. Jezero je mělké pouze u břehu a potom se rychle propadá, ale krajní stěny vymleté vodou a poseté nespočtem malých černých mušliček stojí i ve větší hloubce za podívanou. Pořádně a dosyta jsme si v té sladké vodě zaplavali a kolem třetí se vydali zpátky ke člunu. Čekala nás ještě plavba zpět. Kdo ví, jestli ještě fouká…

Ven ze zátoky jsme museli částečně vyveslovat, protože vítr uvnitř byl nestabilní a místy zcela ustával. Cesta do Coronu bude nejspíš pomalejší, říkali jsme si. Pak jsme si ale všimli černých mraků, které se začaly stahovat téměř ze všech směrů kolem nás. Jen ne další bouřku předtím, než dorazíme zpátky k lodi! Nervózně jsme to pozorovali a snažili se odhadnout, kudy jaký který mrak míří. Naštěstí šla většina mimo. Pouze jeden mrak se neklamně přibližoval. A pak začalo foukat. Člun nabral rychlost a město Coron se rychle přibližovalo. Stihneme to včas? Najednou jsem se ohlédla a zpozorovala dešťovou stěnu, která se k nám rychle stahovala. Dojezdovou fotku k Janně na kotvě jsme už nevyfotili. Místo toho jsme rychle balili plachtu a posledních pár desítek metrů doveslovali z obavy, že s spolu deštěm začně i fičet. Třeba si ještě nachytáme nějakou dešťovou vodu na sprchování, slibovali jsme si.

Déšť ale samozřejmě za pár minut přestal a do večeře jsme už měli opět sucho v kokpitu. Nacpali jsme se guacamole a zapili to studeným pivem. Dnešní neplánovaný výlet vyšel opravdu krásně, přesně v „toulavém“ stylu. Přesto jsme hned začali plánovat, kudy a kam se vydáme zítra…

Do Coronu

Petr Šimon — Thu, 23 May 2013 23:11:00 +0000

„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.

„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.

„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“

Ráno kolem páté nás měl zbudit budík, což se mu nepodařilo. Asi to bylo proto, že jsme vlastně nikam nechvátali, náš cíl byl poměrně blízko a motor nám už šlape jako hodinky. Předpovědi ale potvrzují, že nás čeká období nestálých povětrnostních podmínek, přeháněk a úmorného vedra.

Vyjeli jsme kolem sedmé, hladina jako zrcadlo, pouze jemně rozvlněné. Zatím jsme si nebyli jistí, kam vlastně chceme dojet. Hlavním cílem byl asi 40 mil vzdálený Coron, největší město v dalekém okolí. Dochází nám totiž čerstvá zelenina a ovoce. Zároveň se nám ale nechce jet celou cestu na motor a chceme do Coronu dojet za světla. Takže jsme si přibližně v půli cesty vyhlídli zajímavý průliv a zátoku, kde bychom mohli strávit noc.

Když jsme vyjížděli z Maricaban Bay udělali jsme krátkou odbočku ke skále s nádhernou pláží, ze které trčel strom.

Asi po hodině se hladina zvrásnila a po tvářích nás pohladil větřík. Hlavní plachtu už jsme měli vytaženou, takže jsme dali neutrál, abysme se ujistili, že nás nešálí smysly a pak jsme vytáhli lehkou genou, motor vypnuli a pomaličku se ploužili kolem pobřeží. Za chvíli na to jsme začali „šumět hullem“ a bylo rozhodnuto. Coron musí počkat. Projedeme si tím úzkým průlivem a na noc zakotvíme v zátoce za ním.

Vítr celé dopoledne zesiloval a brzy bylo jasné, že tohle je jeden z těch krásných dnů, na které se potom vzpomíná v hospodě nad pivem. Když jsme se přiblížili k ústí té myší díry, začali jsme váhat jestli neplout dál, škoda promarnit takový vítr. Ale přemohla nás zvědavost, a proto jsme skasali plachty a na motor vjeli mezi korálové útesy sevřené mezi strmými kopci.

Na březích se začaly vylupovat dřevěné chaloupky rybářů postavené na kůlech ve stínu palem. Malinkatí tvorové nám mávali a my mávali zpět a přitom jsme se stále nervózně rozhlíželi po okrajích útesu a hlavně jsme se snažili zahlédnout skálu, která měla být zanořená přímo uprostřed průlivu. Byl příliv, nic jsme nezahlédli a hlavně jsme ani do ničeho nevjeli. Před námi se rozevřela zátoka, kde jsme se chystali strávit noc a náš hloubkoměr ztratil signál, což znamená, že tam bylo víc jak 45 metrů. V takovém příkopu nezakotvíme. Opatrně jsme objížděli okraje útesů a hledali nějaké mělčí místo, ale většinou to byl jen úzký pás zhruba dvacet metrů pod námi a pak se útes náhle zvedl, hloubka prudce klesla a kousek od nás se objevily krásné, ale velmi tvrdohlavé korály. Takže nám nezbylo než to otočit a zkusit štěstí na druhé straně, kde mapa ukazovala širší platformu ponořenou v pětimetrové hloubce. Udělali jsme průzkumné kolečko a nevypadalo to zas tak špatně, trochu úzké, ale snad se tam vejdeme. Shodili jsme kotvu, která se hned chytla a popustili asi 15 metrů řetězu. Pak začal pískat hloubkoměr.

„1,9 metrů!“ hlásila Janička, která stála u kormidla a vykukovala přes okraj kokpitu.

Já jsem nic necítil, ale pak se to ozvalo.

„Už drhnem!“ Bylo bezvětří, žádné vlny. Začal jsem stahovat řetěz. Pryč odsud.

„Já jsem nic necítil.“

„Jen jsme se o něco otřely, takový ťuk, ťuk, ťuk. Vypadá to, že se ještě nepotápíme,“ smála se Janička.

Pomalu jsme vyjížděli ze zátoky a studovali mapu, kde bychom mohli zůstat na noc. Nakonec jsme se rozhodli ze zátoky vyjet a zakotvit u pobřeží na větší mělčině v asi 10 metrech. Vlastně to byl podmořský kopec, kolem 30-50 metrů hloubka, ale ten kopec měl dost široký vrchol, takže byla naděje, že se nám tam kotva chytí. Chvíli nám trvalo, než jsme ten kopec vůbec našli. GPS bylo trochu mimo, takže jsme okem odhadli transity mezi okolními kopci a zamířili do míst, kde měl být vrchol toho našeho kopce v šesti metrové hloubce. Najednou začala hloubka klesat. Pomalu jsme podle hloubkoměru a zraku kroužili nad vrcholem. Vypadalo to, že náhorní plošina je dost velká na to, abychom se na ní udrželi. Pustili jsme kotvu, která se hned zakousla a vyhodili dalších pár metrů řetězu, který se elegantně ovinul kolem korálových hlav. Spokojeně jsme si oddechli, uklidili loď, zaplavali si, zkontrolovali kotvu a po sprše na palubě zasedli k večerní siestě.

Okolí našeho kotviště

Vzhledem k tomu, že vstáváme opravdu s prvními paprsky slunce, respektive se snažíme vstát ještě o trochu dříve, než se do nás ty první paprsky opřou, usínáme poměrně brzy. Nejdřív jsme si pustili v kokpitu lampu a snažili se číst si, ale světlo jsme museli hned po pár minutách kvůli zuřivým náletům okřídlených mravenců vypnout. Tak jsme si alespoň zahalekali, vyšel měsíc, takže to naše vytí splynulo s křikem nočních tvorů v džungli na břehu.

Ráno jsme vyskočili, kotva šla krásně vytáhnout a tentokrát se nám ani nezamotala kolem korálů jako v Puerto Galera. Vyrazili jsme ze zátoky východním směrem a před námi se probouzelo krásné ráno. Bylo naprosté bezvětří. Kochali jsme se proto pobřežím, četli si a za tři hodiny jsme zabočili do Coron Passage. Za půl hodiny jsme měli být v kotvišti. Mezi kopci se zvedl pěkný vítr, takže jsme si řekli, že není kam chvátat, vypnuli jsme motor a cesta na kotviště nám nakonec trvala asi hodinu a půl. Křižovali jsme mezi kolmými skalami porostlými zelení a malými skalnatými ostrůvky, mezi kterými byli zakotvené bangky plné turistů obdivujících scenérie nebo nořících se do průzračné vody pod nimi.

Vjíždíme do Coron Passage

Kotvu jsme shodili vedle malé japonské jachty a hned jak jsme poklidili a ujistili se, že kotva drží, vyrazili jsme na návštěvu. Dva starší pánové nás mile uvítali, poradili nám, kde si máme uvázat člun a jak se dostaneme do města. Oni přijeli předešlého dne a ještě před dvěma týdny byli na Tchaj-wanu. Zavzpomínali jsme si a předali jim nějaké informace o jejich dalším cíli Puerto Princesse.

Město Coron za návštěvu nestojí, ale je východištěm pro potápění kolem vraků japonských lodí z 2. světové války.

Hned jsme našli trh s ovocem a zeleninou a zasedli do bistra vedle a odměnili se obědem. Naposledy jsme na břehu jedli v Subic Bay. Ne že by nám na Filipínách nechutnalo, nebo že bysme tak hrozně škudlili, ale v Puerto Galera nám všechny restaurace připadaly hrozně umělé a především orientované na turisty, takže podle toho vypadal i jídelníček. V Coronu jsme ale hned narazili na podobnou jídelnu, jakou jsme navštívili v Subic Bay, takže jsme zasedli a pořádně se nadlabali.

Pokoupili jsme trochu zásob, hlavně jsme našli mouku, která nám už dochází, a vyrazili zpět na loď nanosit vodu.

Když jsme byli hotovi, najednou na nás dolehlo celodenní chození po rozpáleném Coronu. Padli jsme na zadky a toužebně jsme pozorovali, kdy už konečně to slunce zapadne za obzor a my se trochu ochladíme. Protože slunce zapadalo nějak hrozně pomalu a čekání na chladnější vzduch se začalo nějak protahovat, rozhodli jsme se chladit aktivně a z chlaďáku vytáhli dvě pěkně orosená piva. Jak zasyčela nemusím rozvádět, to si každý umí představit.

Naše další cesta povede nejprve na ostrov Coron k jezeru Cagajan a potom na kotviště na ostrůvku Ditaytayan Island, odkud to střihneme přes ostrov Linapacan směrem k El Nidu a zátokám Bacuit Bay a Malapaya Sound, údajně nejkrásnějším mořským scenériím na celých Filipínách – jeskyně, útesy, bílé pláže a další kýče už čekají!