Slasti a strasti života na moři » Borneo 2013

O orangutanech a lidech

Petr Šimon — Mon, 28 Jul 2014 08:46:40 +0000

V Kuchingu jsme pobyli asi pět týdnů. Když konečně dorazila nová kreditka, nemohlo nás tam už nic déle udržet.

Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on

Byla to ale dobrá zastávka. Marína leží sice na občas příliš divoké řece a to navíc v industriální části Kuchingu, ale do centra je to kousek, město malebné a nedaleko orangutanní jesličky, kam jsme se vypravili s Filipem a Ájou, dvěma dobrodruhy, kteří pověsili práci na hřebík, prodali byt a s batohy na zádech vyrazili na dva tři roky stopem přes Turecko do Jihovýchodní Asie a dál. A dařilo se jim velice dobře, i štěstí jim přálo a asi měsíc poté, co opustili domovinu, zjistili, že je jich najednou o jednoho víc. Jejich plány to trochu pozměnilo, ale prožili několik krásných měsíců strávených volným potápěním v Thajsku, výpravami do Vietnamu a okolí, u moře i u thajských gynekologů. Konečně si o tom můžete přečíst víc na Ficzech.cz, kde Ája popisuje pokračování dobrodružství teď už z Prahy, ale za to doplněné o dalšího člena.

Lesní lidé ve školce nedalko Kuchingu

Asi týden před naším odjezdem se najednou v maríně zdvihl povyk, že prý sem jede někdo s rozbitým motorem a že potřebují pomoc. Ukázalo se, že zas až tak moc pomoci nepotřebují, protože motor vůbec nemají. Kousek před vjezdem do maríny hodili kotvu a k molům se elegantně „spustili“ po přílivu. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Benovi a jeho manželce je kolem 30, jsou ze Švýcarska a plavili na devíti metrové aluminiové závodní plachetnici s velmi spartánským vybavením. Oba jsou umělci, Ben fotograf a jeho žena litografka, a protože její vášní je měď, tak mají navíc na palubě několik měděných plechů a lis. Více o nich najdete na Carnets de Mer.

Na ostrůvku Lakei

Byli jsme celí natěšení, jak je vyzpovídáme a dozvíme se o krásách a hlavně útrapách cruisingu bez motoru, ale nakonec nás naprosto odzbrojili, když z lodi vytáhli půlroční miminko. A tak jsme se tedy nejprve vyptali na chov malých dětí na malých lodích a teprve pak došlo na tu plavbu bez motoru.

Chvilku jí pustíte z dohledu a hned proleze každou louží. Toto je tajuplné jezírko na ostrůvku Lakei s ještě tajuplnějšími nápisy na jednom kameni na dně

Na obě témata jsme nicméně dostali podobnou odpověď. Je to krásné, ale náročné. Někdy hodně náročné. Prát plenky na moři prostě nešlo, není dost vody. Přešli proto na pemprsky a jejich skladování po použití vyřešili tak, že si na zádi přivázali velký sud, kam to vždycky mrsknou, a jak dorazí k pobřeží, sud vysypou na skládce. Je třeba zdůraznit, že takto přepluli z Langkawi přes celou Malackou úžinu a pak přes Jihočínské moře až na Borneo, kde jsme se s nimi setkali. Svého malého synka prý počali během přeplavby přes Indický oceán z Jižní Afriky – bez motoru jim to trvalo něco málo přes měsíc. Četli si, koukali na filmy, postupně vypili celou zásobu jihoafrických vín, která jim měla údajně vydržet až do Austrálie, a někde mezi tím se jim povedl povít i jejich malý „Machrrtén“. (Nakonec jsme se dopátrali, že se jmenuje prostě a jednoduše Martin. Byli to holt Švýcaři z francouzské strany.)

Ben a Martin

Melina na palubě v Kuchingu

Jinak Ben se předtím plavil několik let sám, případně s kamarádem. Dlouhou dobu strávil v chilských zálivech a fjordech, nedaleko Hornova mysu málem ztroskotal a asi rok pak loď opravoval.

Ve třech je jim ale stávající loď už opravdu trochu malá, takže jí prodávají. A pak nás Ben uzemnil napotřetí. Místo ní si už stihli v Itálii koupit slitinový 50stopý koráb. Plánují, že budou provozovat charter v Evropě a jejich hlavním cílem je jak jinak Grónsko a další chladné oblasti.

Za pár dní jsme se s nimi rozloučili. Přijel za nimi kamarád, a tak vyrazili do pěknější krajiny. Kousek od Kuchingu je přírodní rezervace, plná havěti, liján a haluzí. Hned u parku je možné zakotvit a zavítat na opuštěný ostrůvek.

Tam jsme se s nimi nakonec znovu setkali. Asi týden po jejich odjezdu jsme konečně dali Kuchingu sbohem i my. Rychle jsme vyjeli ze zkalené řeky, objeli mys nad Kuchingem a zajeli do úzkého průlivu mezi pevninou a ostrůvkem Lakei.

Zakotvili jsme kousek za Benovou lodí, poobědvali a pak jsme vyrazili na ostrůvek. Proud v necelých dvě stě metrů širokém průlivu byl pěkně silný a museli jsme trochu zabrat. Což o to, náš věrný člun to zvládl, ale Ben nám popisoval, že jeden večer se trochu zdrželi na pláži a měli co dělat, aby se dokázali vrátit k lodi. Na jejich loď se totiž vejde pouze skládací člun z překližky, velice krásný, hluboký a účinný, ale přeci jen ne tak odolný jako náš plasťák.

Ostrůvek Lakei býval dříve součástí rezervace, ale z již rozpadlých dřevěných chatrčí na pláži, které nejspíš kdysi sloužily jako informační centra pro návštěvníky, bylo vidět, že turisty asi moc neuchvacoval. Navíc velký rozdíl mezi přílivem a odlivem asi turistice také moc nesvědčil. O to víc jsme si ostrůvek mohli užít my.

Večer jsme ještě společně povečeřeli s Benem a spol. a s kuropěním pak Janna roztáhla křídla a my vypluli opět na moře. Předpověď byla více než příznivá. Severní a severovýchodní větry, 10 až 15 uzlů, nízké vlny, jasno.

Už jsme předeslali, že vše, co nám bylo rosničkami naslibováno, se vyplnilo, že to byli námořní orgie a taky, že to bylo zakončeno pádem jednoho muže přes palubu… hádat zatím můžete, kdo byl onen muž či žena…

Potopa

Petr Šimon — Wed, 23 Apr 2014 11:17:43 +0000

Takže, jak to tedy bylo s tou slibovanou potopou.

Ona to vlastně nebyla ani tak potopa. Spíš to byla povodeň. Vlastně to asi nebyla ani tak povodeň, jako spíš záplavy. A ve skutečnosti to byl normální teror slapových jevů.

Řeka se nám trochu rozdováděla. Moc to není vidět, ale kdo má fantazii, tak si doplní…

Ze šoku, který následoval po krádeži našeho převzácného batohu s ještě vzácnějším obsahem během jízdy na kole v hustém prostoru v průmyslové zóně Kuchingu (nastupuje jaro, nechť se pěkně rozvíjejí s poupaty i větné členy), jsme se docela rychle zotavovali. Nová kreditní karta (ve skutečnosti jenom prachsprostá debetní, jak jsem byl poučen, kreditku by vám do zahraničí ani neposlali) už se vyráběla, a my jsme proto zasedli k počítačům. Večer jsme se pak po upoceném pracovním dni vždy usadili v kokpitu, vychutnávali krásný chlad, který zahalil celé okolí, odháněli komáry a s čím dál větším zaujetím jsme pozorovali dorůstající měsíc.

Normálně nás fáze měsíce nijak zvlášť nevzrušují, ale teď jsme byli na řece a ty jsou známy tím, že se jimi přemisťuje voda z jednoho konce na druhý. Když jí k tomu kromě zemské gravitace pomáhá navíc gravitace měsíční, dochází k transformaci řeky v divokou stoku plnou větví, umělohmotných výrobků, kmenů, kokosových palem vyrvaných i s kořeny a jiného neřádu.

V řece plavalo leccos

Nejen měsíc nám byl podezřelý. Druhý den po našem příjezdu jsme vždy dvakrát denně museli jako slepice do kurníku šplhat po strmém prkně pobitém šprušlema. Díky mořské moudrosti (to jako „lesní moudrost“ pro zasvěcené) jsme byli informování, že rozdíl mezi přílivem a odlivem je víc jak 7 metrů. Co to je proti 13 metrům ve Francii a jiných extremistických koutech světa. Nám těch sedm bohatě stačilo.

Zajímavé, že to nejhorší přišlo tak kolem desáté večer, kdy už se slušným lidem klíží víka a ukládají se na kutě. Nejdřív sebou Janna začala cukat. Pak to začalo hučet. Pak vypadl proud. To mě zvedlo ze židle. Kdo to sakra… kterej… kurňa…

Vyběhl jsem z lodi a zůstal stát jako těsně před přimražením, čili trochu jsem se ještě hýbal, například hlavou, která se mi na krku rozhoupala v pravidelných nevěřícných kmitech. A oči mi přecházely nad tou spouští těsně za hlavou.

Jak se pod molo něco vklínilo, voda neměla kudy, tak se začala valit přes molo. Tohle už je ráno

Všude se valil proud vody jako když vypouštějí stavidla. (Zkusili jste to někdy, když jste byli malí? Já ne, mám dobré vychování…) Vedlejší spoj mezi moly byl totálně pod vodou a sním i sloupek s elektrickým vedením. Tady máme tedy ten výpadek energie. Jak řeka rvala za spoj mezi prsty mola, celé molo se s temným skřípáním mírně pohupovalo. Vydrží to?

Vyskočil jsem na molo a běžel k elektrickému panelu, ke kterému jsme byli připojeni my. Zástrčku jsem vytáhl a celý kabel hodil do lodi, kdyby jsme se náhodou museli pokoušet o útěk. Stejně si neumím představit, co bysme asi dělali, kdyby se ty pontony začaly trhat. Asi bysme se nechali unášet proudem. Později jsme se dozvěděli, že sousední lodě naměřily rychlost proudu přes osm uzlů. Proti tomu bysme neměli šanci.

Drama bylo asi za dvě hoďky u konce. Potopený kus mola se zase vynořil, sluníčko zase vyšlo (samozřejmě až ráno) a bylo dobře v Kuchingu. Jenom elektrika nešla. Byl totiž víkend a hlídač areálu kapitanátu, ve kterém je marina, neměl přístup k jističům. Ale nám to zas tak moc nevadilo, prostě jsme zapojili počítače na invertory a invertory jsme zapojili na naše nové baterky a jeli jsme „dále močálem černým kolem bílých skal“ (schválně, kdo to zná… a neopovažujte ptát se google a spol.)…

Další nadílka. V pozadí vidět strmý výstup na pevninu

Loupež

Petr Šimon — Sun, 23 Mar 2014 23:56:41 +0000

Do Kuchingu jsme původně vůbec plout nechtěli, ale matička příroda rozhodla za nás a nakonec to stálo za to. Ono je totiž skoro všude dobře. Doma taky, ale všude je všude.

Jak někam dorazím, nastoupí nejdřív taková ta nejistota z nového prostoru, ve kterém se musím naučit pohybovat, ale jak si to nové prostředí trochu ohmatám, zjistím, kudy vedou všechny zkratky, a nakonec tudy už neprocházím, ale proplouvám dobře nacvičenými tanečními kroky: úkrok, malinko se překlonit, á dva tři, chytit kliku, šou dva tři, úkrok a ještě jeden, dveře za mnou zaklapnou, pět kroků vpřed, dva šikmo doleva, tři doprava a jsem u pisoáru. A takových tanečních sestav mám víc. Jak z lodi, jak do lodi, kterou nohou našlápnout, kde se chytit. Po pár dnech, když už to mám všechno opravdu zautomatizované, přidám i piruetku, ale jen když se nikdo nedívá.

Stahují se nad námi mračna

Prvních pár dní v Kuchingu bylo pochmurných. Lilo. Pořád. Navíc nám jeden náš soused, Novozélanďan, začal valit do hlavy klíny, že teď se vítr otočil od západu a že to je sezónní vítr a že ten teď bude nějakou dobu vát, a to tak že silně. To nás netěšilo, protože z Kuchingu do Singapuru je to víceméně přesně na západ. Když se navíc přidá protiproud, který tenhle stálý a silný vítr vytvoří… prostě vypadalo to, že si v Kuchingu chvíli pobudem.

Pobyli jsme, ale z trochu jiného důvodu.

Už od Kudatu nás trochu zlobila baterka. Měli jsme dvě 6V zapojené tak, aby nám daly 12V a zdálo se, že s nimi něco je. Možná, že zlobila jenom jedna, ale vzhledem k tomu, že na lodi jede většina věcí na 12V, když klekne jedna baterka, je to, jako by klekly obě. Využili jsme tedy příležitosti a objednali si dvě nové baterie, tentokrát 12V. V Kuchingu je totiž továrna na baterie, které jsou poměrně vyhlášené, ale není to tak, že přijdete do krámu a koupíte. Musíte objednat a oni vám je vyrobí.

Zajeli jsme do továrny, kde jsme si popovídali s příjemně žoviálním čínským obchodníkem, který nám leccos poradil. Když došlo na objednávku, ptali jsme se, zda nechce zálohu nebo tak něco. Jen se pousmál a blahosklonně si nás prohlédl:

„Kuching je malé město. Já si vás snadno najdu, když bude třeba.“

Nejdřív jsem polknul a pak se pousmál, jako že s ním sdílím smysl pro humor.

I čekali jsme, a když přišel den zúčtování, vybrali jsme peníze a na kolech jsme se vydali do továrny. Janička má na nosiči přidělaný košík, ve kterém většinou vozíme zeleninu a ovoce a tentokrát jsme v něm vezli batoh. Jen tak. Klidně si šlapu kousek před Janičkou a najednou z dálky slyším.

„Vzal mi batoh! Zastav! Vzal mi batoh!“

Otočil jsem se a zahlédl jsem Malajce na červené motorce mizejícího v zatáčce. Nadávali jsme jak dlaždiči. Nadávali jsme tomu hajzlovi a víc sobě. Šlapali jsme o sto šest, ale rychle nám zmizel z dohledu. Řidiči kolem nikterak nereagovali.

Pronásledování jsme vzdali a rychle se vypravili do maríny, zrušit kartu. Já jsem zasedl ke Skypu a začal volat do naší banky, Janička běžela ke správě maríny, aby zavolali policajty.

V telefonu se ozval robot: Pro blokaci karty zmáčkněte dvojku. Nervózně jsem kliknul na číslo dvě a hysterickým podupáváním se snažil ovládat čas. Na druhé straně se ozvala jakási slečna a začala odříkávat naučený text, který končil: Jak vám mohu pomoci? Vzhledem k tomu, že sedíš na lince pro blokace karet… ovládnul jsem se. Ukradli mi kartu, zablokujte jí. Slečna něco zahuhňala a otázala se, zda jde o mojí nesrozumitelnéslovo kartu? Teď už jsem začínal ztrácet trpělivost. Cože? Já nevím, o čem mluvíte. Vidíte tam, že bych měl snad víc karet? Ne, odpověděla slečna, máte jen jednu. No tak tu, prosím vás rychle zablokujte! Slečna provedla úkon a nabídla mi jakési služby a výhody, o které jsem neměl, jako vždy, zájem.

Hotovo. Blokace karty ale znamená její totální zničení, i když by se našla, už je k ničemu. Budeme si tedy muset nechat poslat novou.

Vydal jsem se za Janičkou a očekával jsem, že se za chvíli setkáme s policií. První zjištění: v Malajsii nemají 158, ale jakési pitomě dlouhé číslo. Druhé zjištění: malajská policie je líná. V kanceláři maríny nám policajty obvolával jeden mladík a i on už začal být překvapený, jak si přehazuje jedna kancelář za druhou. Já jsem začal nadávat, jak je možný, že zavolat policii trvá tak dlouho. To jsem neměl dělat, protože jsem hned na to byl poučen jedním nafoukaným Číňanem, že v Malajsii to nechodí jako u mě doma. Mávnul jsem rukou a šel supět ven.

Nakonec vyšla Janička s tím, že policie nepřijede, že my máme jet za nimi. Teď už to bylo stejně jedno. Vydali jsme se zpět na loď. Vše bylo najednou podivně temné, šedivé, zlobu vystřídal pocit odporu a bezmoci. Najednou jsme se cítili hrozně zranitelní, pošpinění, zneuctění.

Počasí stále nic moc, takže jsme se rozhodli počkat si na novou kartu v Kuchingu. Nedávno jsme si prošli martýriem komunikace s bankou a teď nás to čekalo znova. Už jsme ale byli chytřejší a možná jsme měli i štěstí na inteligentní osoby v call-centru. Do týdne byla karta vyrobena a do tří týdnů jsme ji měli v ruce.

Mezitím jsme se nenudili. Využili jsme levné státní maríny a zasedli k počítačům.

Pak přišla potopa…

Bouřlivý příjezd do Kuchingu

Petr Šimon — Wed, 01 Jan 2014 23:00:00 +0000

Stále jsme se ještě nevzpamatovali z lekce, kterou jsme dostali u Mukahu. Dostaneme se my vůbec do toho Kuchingu? I tam musíme vplout do řeky. Vítr foukal víceméně od severu, vlnění šlo více od západu, ale foukalo pořádně a vlnění mělo dobré dva až tři metry. Navíc se blížíme k závětrnému pobřeží, což znamená nebezpečí.
Když jsme začali surfovat rychlostí přes sedm uzlů, skasali jsme genu a pokračovali jenom na třetí réf v hlavní plachtě. I tak jsme jeli přes pět uzlů. Kolem třetí ráno asi deset mil od břehu jsme postavili loď do drifu, nechali se pomalu unášet ke Kuchingu a čekali jsme, až se rozední. Provoz kolem už zhoustl, rybáři, obchodní lodě, podivná neidentifikovatelná monstra — hlídky jsme proto trávili v dešti v kokpitu a čas od času museli popojet a ujistit se, že se s blížícím se plavidlem bezpečně míjíme.

Naše igelitové modráky, výstroj tchajwanských rybářů, fungují velice dobře

Pak se rozednělo a nás čekalo ještě nějakých osm mil k ústí řeky Sarawak. Zpočátku jsme jeli dost pomalu, protože jsme se nechali větrem zanést příliš po větru, ale kolem osmé jsme se přiblížili natolik, že jsme mohli posoudit situaci v ústí.

Vlny a vítr se teď stočili více k západu a ústí tak bylo chráněno. I tak jsme ještě neměli vyhráno. Foukalo dobrých 30 uzlů, vlny dva až tři metry a my vjížděli do mělčiny, která měla sotva deset metrů.

Už se blížíme ke Kuchingu, zatímco my se těšili do klidných vod přístavu, místní rybáři vyráželi ven na otevřené moře

Čas od času se objevila velká lámavá vlna, která do nás plácla a zasypala nás štiplavou vodní tříští. Pozorně jsme sledovali provoz a po vzoru obchodních lodí jsme se nahlásili na kanálu 16. Nikdo na naše volání ale nereagoval, tak jsme všem lodím oznámili, že za půl hodiny vjíždíme do plavební dráhy a dál už jsme si hleděli jenom nikomu nevjet do cesty.

Těsně před ústím řeky jsme se museli vyhnout remorkéru s valníkem naloženým jakýmsi kamením, ale pak už se před námi otevřela řeka dokořán a my se těšili, že za chvíli opadnou vlny a si trochu oddechneme. Do teď byla Janna pohazována sem a tam jako korek. Byli jsme docela vyspaní, ale cítili jsme pořádnou únavu, jak tělo v těch vlnách musí pořád pracovat a udržovat rovnováhu.

Silný protivítr konečně polevil...

Na okraji plavební dráhy se přihnal další rozlícený mrak, snížila se viditelnost a už to vypadalo, že to otočíme a budeme muset čekat, až se to uklidní. Ale štěstí nám přálo. Mrak odešel, my vjeli do stínu mysu, který chrání ústí řeky Sarawak od západu, vlny opadly a my se slušně zařadili na pravou stranu plavební dráhy. Proti nám projelo pár lodí, ale za námi bylo naštěstí prázdno.

Tak a teď se ukáže, jestli po té řece dokážeme vyjet. Má v ní být proud až 2,5 uzle a navíc je odliv. O odlivu jsme věděli, ale říkali jsme si, že se nám asi vyplatí vjet do ústí, schovat se před vlnami, a když to nepůjde, tak zakotvit a počkat na příliv.

Velké nákladní lodě zakotvené na řece

Proud byl opravdu silný, minimálně tři uzle. Jeli jsme na našich oblíbených 1500 otáček, ale skoro jsme stáli na místě. Nafty jsme měli ještě dost, takže jsme na to šlápli a na 2000 otáček jsme za pomoci plachet křižovali proti proudu a chvílemi jsme zrychlili i na 2,5 uzle. Proti nám navíc foukal opravdu silný vítr, dobře přes 25 uzlů. Zrovna jsme bojovali v úzkém koridoru mezi mělčinou na levoboku a zakotvenou lodí napravo, když tu se na motorovém člunu přihnali oficíři z kapitanátu a že jestli máme nějaký papíry. Moc jsme jim nerozuměli, a když jsme navrhli, že než na sebe v tom vichru řvát, bude lepší si zavolat vysílačkou, mávli rukou a že můžeme jet dál.

Asi dvě hodiny nám trvalo, než jsme ujeli 4 míle k místu, kde se řeka stáčí na jih a kde konečně ten nemožný protivítr polevil. A pár minut na to vyšlo slunce. Pokračovali jsme dál po řece, ještě nám zbývalo asi deset mil, a prohřívali si prokřehlé údy.

Kolem třetí jsme rozpoznali budovu, před kterou má stát marína kuchingského kapitanátu. Štědrý večer jsme tedy nakonec přeci jen strávili v klidu přístavu a po vydatné večeři v indické restauraci a studeném pivu se odebrali řádně se dospat. A že jsme spali – až do poledne následujícího dne!

Stavba napravo s modrou střechou je administrativní budova místní maríny a zároveň kapitanát v jednom

Zpět na západ

Petr Šimon — Tue, 31 Dec 2013 23:00:00 +0000

Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.
Brzy nám začalo pěkně foukat, takže jsme vypnuli motor a na krásný bočák jsme rychle nabrali rychlost 6 uzlů. Opět jsme propadli optimismu. Se setměním se na obzoru vylouplo několik světel rybářských lodí. Většinou z toho nemáme velkou radost, ale dnes jsme to brali jako známku, že počasí se trochu uklidnilo.

Vinšna za bílého dne

Kolem půlnoci se na obzoru opět objevil temný mrak. Nevypadal tak hrůzostrašně jako ten, co jsme nedaleko odsud potkali před dvěma dny, ale zároveň to nebyla žádná přeháňka. Trochu nám to zkazilo náladu. Opět. Což o to, bouřek už se tolik nebojíme, víme co dělat, ale představa, že by nás to zase odfouklo zpátky, nás trochu užírala. Brzy jsme byli opět zavaleni přívalem vody z nebes, ale ani schovat jsme se nemohli, protože nefoukalo, takže jsme jeli na motor a kvůli nefunkčnímu autopilotovi jsme museli kormidlovat ručně.

V kotvišti u ostrůvku Tiga to hodně kolíbalo, sletovat drátky dohromady nebyla hračka... a nakonec to stejně bylo k ničemu

Když jsem se kolem třetí ráno probudil na hlídku, Janička hlásila, že si myslí, že nás to jenom lízlo a že to už jde pryč. Navíc nedaleko od nás plula obchodní loď. Asi po šestém zavolání nám odpověděl otrávený Ind. Poprosili jsme ho o informace o počasí a hlavně o té bouřce, která byla vedle nás.

„To je jenom déšť,“ procedil mezi zuby chlap na druhém konci.

„A nemohl byste nám ještě říct jaká je předpověď na další den, míříme do Kuchingu.“

„Stand by,“ odsekl Ind.

Když nás asi za minutu zavolal, řekl jen: „North to north east, gale force winds.“

Poděkovali jsme. Člověk by myslel, že ho potěší někomu pomoci, s někým si popovídat, ale jak jsme se dozvěděli od Patricka, našeho známého, kapitána obchodních lodí, hlídky mají většinou plné ruce práce s updatovaním Facebooku a hraním počítačových her. Takže když je někdo otravuje s nějakou předpovědí počasí, nesmí se jim člověk divit, jak je to hrozně obtěžuje.

Janička se zavrtala do pelechu, já si přitáhl kapuci a pohodlně jsem se usadil u kormidla. Po očku jsem sledoval, kam se šine ten mrak, ale přesvědčovat se, že to jde kolem nás, mě brzy přestalo bavit a chvíli na to se otevřela ta nebeská stavidla a lilo takovým způsobem, že jsem si neviděl na špičku nosu. Musel jsem si přisednout blíže ke kompasu, abych vůbec byl sto udržovat alespoň přibližně kurz. Trochu přifouklo, takže jsem vytáhl cíp geny, ale bylo to tak akorát na stabilizaci lodě. Rychlost mizerná. Napadlo mě, že to musí mít jediný důvod. Proud proti nám.

Aby toho nebylo málo, tak se začalo blýskat… nenapadá mě nic jiného… jako prase. Nebyly to takové ty krásně vyrýsované blesky, spíš jakési mohutné elektrické výboje nahoře v mracích. Ale bylo jich hodně a všude kolem, nejvíc — hádejte kde — no ano, mezi námi a Kuchingem. Janička mě předtím nechala spát trochu déle, takže jsem také zatnul zuby a doufal, že než se Janička probudí, bude po bouřce.

Jak přestane pršet, teak v kokpitu naštěstí rychle oschne

Kolem šesté už jsem začal únavě podléhat. Blesky už byly ty tam, déšť také trochu polevil, jenom na pravoboku jsem zahlédl jakýsi stín. Už se rozednívalo, ale slunce ještě nevyšlo. Napadlo mě, jak to že nemá rozsvícená poziční světla. Únava a bujná fantazie si hned dali jabka a hrušky dohromady a já v tom stínu viděl nejdřív takovou tu známou holandskou loď, co bloudí po mořích a dělá něco nedobrého, co, to jsem si už naštěstí nedokázal vzpomenout, ale pak mě napadlo, že to asi budou úplně normální malajští hrdlořezové a že jim dal tip ten Ind, co jsme se s ním v noci bavili, protože se nás ptal, kam jedeme a odkud jsme. Bylo jasné, že se potřebuju vyspat.

Vzbudil jsem Janičku. Zatím přestalo pršet, sem tam si ještě v dálce prásknul blesk, ale jinak se nic nedělo. Ani po větrné stránce. Bylo jasné, že už jsme zase v nějakém proudu. Byli jsme docela blízko pobřeží, a tak jsme nabrali více západní kurz a věřili, že z proudu vyjedeme.

Byl krásný den, dokonce i trochu foukalo (přímo proti nám, jak jinak), ale proud byl opravdu silný, a tak jsme pokračovali na západojihozápad a věřili, že předpověď počasí nelže a že se vítr stočí.

Stočil! Skoro přesně na hodinu. Pak se točil dál a za dvě tři hodiny jsme už surfovali s větrem v zádech a svět byl tak krásný. Nabírali jsme stále větší rychlost a se setměním bylo jasné, že jestli to půjde takhle dál, budeme v Kuchingu moc brzy. Ha! Ta představa nás opravdu pobavila. Ptáte se možná proč moc brzy.

Sprška mořskou vodou

Jeden den v drifu

Petr Šimon — Mon, 30 Dec 2013 23:00:00 +0000

Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.

Moře se nám trochu rozbouřilo

Znáte to, jako když se snažíte běžet čerstvě zoraným polem. Naberete rychlost, pak se vám ale na holínky začne lepit hlína, holínky se vám zouvají, vy je musíte z oranice rvát silou a pak klopýtnete o větší hroudu, to ještě dokážete udržet rovnováhu a znovu se rozeběhnout, ale pak šlápnete do hlubší brázdy, oranice vás chytne za kotníky a vy se rozplácnete jak široký tak dlouhý. Oklepete se, pusu plnou hlíny, odplivnete si, postavíte se a znova. S každým novým pádem ale zpomalíte a nakonec už jdete jenom krokem. Les s krmelcem, kde jste se chtěli schovat před deštěm, už zmizel v závojích deště a vy se teď ploužíte, těžký jíl na kramflecích a říkáte si: mám já tohle za potřebí?

Tak na malé plachetnici ve zmatených vlnách je to stejné s jedním malým rozdílem: plachetnici můžete postavit do kontrolovaného drifu (angl. heave-to). Už jsme měli zréfováno na třetí réf, takže stačilo stáhnout kosatku, stočit kormidlo a stáli jsme na místě. Loď se uklidní, netrhá sebou tak divoce, jako když se snažíte prorážet vlny a život na palubě je najednou o mnoho snesitelnější.

Uvnitř lodi se sušilo ve velkém

Taky jsme učinili další zásadní rozhodnutí, které radikálně zlepšilo náš pobyt na palubě v bouřce. Zalezli jsme do kabiny.

Jeden z nás vždy spal a druhý dál držel hlídku, ale místo abysme proseděli celou dobu v našem naprosto otevřeném kokpitu, vydaní na pospas dešti, větru (hlavnímu zloději tepla) a slané vodní tříšti jenom každou čtvrthodinu vykoukneme ven, pořádně se rozhlédneme a pak zalezeme zpátky dovnitř.

Vítr a nejspíš i proud nás pomalu sunuly severovýchodně. V drifu jsme strávili celý den a ještě i další noc. Najednou se Kuching zdál tak daleko. Další den ráno jsme zkusili bojovat proti větru, ale nedokázali jsme jet jinam než na sever, tam se nám rozhodně nechtělo, nebo na východojihovýchod, čímž bysme se přibližovali k pobřeží, což nám nepřipadalo zrovna moudré.

V Puerto Princesa jsme se setkali s Australanem Davem, který nám vřele doporučoval zastavit v malém městečku Mukah, nějakých 60 mil od naší současné pozice. Nebyl to špatný nápad. Sice se budeme vracet, ale alespoň nás tam tenhle vítr a vlny rychle zanesou. Uvolnili jsme loď z drifu, vytáhli ještě kousek geny, abychom loď stabilizovali, a hned jsme uháněli rychlostí pět až šest uzlů přímo k našemu cíly.

Je to krásný pocit, když po hodinách nejistoty a váhání si konečně dupnete a uděláte konečné rozhodnutí. Nechali jsme loď surfovat po vlnách, autopilot Cape Horn měl vše plně pod kontrolou, a pokračovali jsme v našich hlídkách zalezlí v kabině. Nikde ani živáčka, rybáři byli očividně zalezlí a my jsme měli brzy zjistit proč. Rozhodně to nebylo kvůli nějakým 30-40 uzlům, které nám foukaly.

A náklon na druhou stranu

K polednímu jsme zahlédli pobřeží. Mukah už byl na dosah. Loď dál surfovala v 3-4m vysokých vlnách a nám to najednou došlo. Mukah je městečko na řece, která ústí přímo do moře a to v hloubkách 1-2 metry. Začali jsme mít zlé tušení. Když jsme se ocitli v asi 10m, vlny se začaly zvedat do nepříjemných výšek. A pak jsme to zahlédli. Celé pobřeží bylo lemováno pásem hnědé vařící se vody, vodní tříšť z těch ohromných vln stoupala do pořádné výšky. Nezbylo nám, než si nafackovat (každý sobě samému). To není ani nedostatek námořních zkušeností, to je prostě selský rozum, že ty vlny musejí do něčeho narazit.

„To přeci musí opadnout,“ utěšovali jsme se vzájemně.

„Opadnout to musí, otázka je kdy.“

Za sebou jsme zaslechli motor, a když jsme se ohlédli, viděli jsme malou rybářskou loď, která se k nám pomalu blížila. Kousek od nás se ale zastavila, na palubě nikdo. Nejspíš v těch vlnách zakotvili a budou čekat, až se vlny uklidní.
Rozhodli jsme se čekat s nimi. Poodjeli jsme dál od břehu a nechali loď driftovat. Byli jsme dost blízko pevnině, takže jsme hned zkusili, jestli nebudeme mít signál. Za chvíli už jsme měli staženou předpověď, která vypadala velice nedobře.

Monzun má zesilovat. Čekat tady můžeme, ale nevypadalo to, že to bude jen na pár hodin, ale spíš na pár dní. Asi po dvou hodinách se nám zdálo, že vlny polevují. Vítr ustal, jak jinak, takže i vlny trochu opadly. Problém bylo ale vlnění od monzunu v severní části Jihočínského moře. Byli jsme v asi 15 metrech a vlnění bylo velmi pozvolné. Jak jsme ale nakoukli zpět k pobřeží a ocitly se v mělčích vodách, vlny se rychle zvedly. Rybářská loď byla stále na místě. Tolik jsme toužili spustit někde kotvu a v klidu se někde vyspat. Za blbost se ale platí.

S atmosférickým tlakem klesá i nálada

Petr Šimon — Sun, 29 Dec 2013 23:00:00 +0000

Zásoby nafty se tenčily a to jsme byli sotva v půli cesty. Navíc předpověď počasí, která dosud odpovídala skutečnosti, přestala platit. Ono se říká, že tak tři dny jsou spolehlivé, pět dní je tak napůl a potom že už je to jenom odhad.
Stále jsme čekali na severovýchodní nebo severní vítr a ráno dalšího dne jsme se dočkali. Probudil jsem se kolem sedmé a Janička jela na motor s hlavní plachtou. Nezdálo se, že by moc foukalo, ale vítr jsme teď jednoznačně měli v zádech. Vytáhli jsme proto ještě velkou kosatku, vypustili réf z hlavní plachty a dali neutrál. Chvíli to trvalo, než se loď usadila na novém kurzu, ale brzo bylo jasné, že tohle je ten monzun, na který jsme čekali. Vypnuli jsme motor a do služby povolali větrného autopilota Cape Horn. Zanedlouho jsme už jeli víc jak 4 uzle a dál jsme zrychlovali. Nebylo to ale na dlouho. Za hodinu dvě vítr opět polevil a v poledne už po něm nebylo ani památky. Podle staré předpovědi počasí jsme to měli ještě cca 150 mil do oblasti, kde měl foukat silný monzun. Naftu jsme museli už začít šetřit, protože jsme museli být připraveni objet celý Singapur a zajet až k Johor Bahru, což je docela kousek.

A po dešti jsme viděli takovouhle krásnou dvojitou duhu

Začali jsme probírat alternativy. Můžeme jet dál, ale jestli se monzun neuskuteční, tak tímhle způsobem pojedeme do Singapuru dva týdny. Další možností bylo stočit se na jih a zajet do Kuchingu, kde bychom doplnili naftu, den dva si odpočinuli (náš elektrický autopilot se nakonec spravit nepodařilo, takže jsme museli většinu času kormidlovat ručně) a pak vyrazíme dál. Asi dvě hodiny jsme tuto možnost střídavě obhajovali a odmítali a nakonec padlo rozhodnutí: jedeme na jih. Vždyť do Kuchingu je to už taky jen 150 mil. Za dva dny jsme tam. Jak jsme se mýlili!

Začalo foukat a my s vděkem předali kormidlo našemu větrnému kormidelníkovi

Odpoledne se zase zvedl vítr a my nabrali krásnou rychlost. Samozřejmě jsme se už viděli, jak druhý den v podvečer sedíme po sprše v nějaké restauraci a cpeme se birijany s kuřecím kari, roti chennai a zapíjíme to studeným pivem. Se setměním se naše naděje rozplynuly. Rychlost opět pod tři uzle, vítr nikde. Začali jsme se střídat na hlídkách. Kolem půlnoci mě Janička vzbudila.
„To už je moje hlídka?“ mnul jsem si oči. Nebyla. Což znamená, že se něco děje nebo brzo bude dít.
„Podívej se, do čeho jedeme,“ řekla Janička temně. Byla tma, měsíc zbaběle schovaný kdesi za mrakem. Od západu k východu se táhla černá stuha pořádné bouřky.
„Už to chvíli pozoruju, ale tomuhle se asi nevyhneme,“ dodala nejistě Janička.
Vjet se nám do toho nechtělo, ale co jiného jsme mohli dělat. Mohli jsme loď zastavit a čekat, ale Janička soudila, že to jde od jihozápadu a okraj bouřky byl v nedohlednu.
Další zajížďka nám připadala nesmyslná. Jsme na volném moři, loď už jsme neviděli několik hodin, rybáři žádní, jedeme dál.

Noční hlídka

Mořem naplavenin

Petr Šimon — Sun, 29 Dec 2013 02:05:00 +0000

Ráno, brzo, moc brzo. Oči slepené, venku ještě tma, ale i Labuan už se pomalu proubouzel. Posnídali jsme, pustili si motor a byl čas na rozcvičku. Tentokrát to ale tolik nebolelo, protože jsme kotvili jen v pěti metrech. Prvních patnáct metrů řetězu jde rychle, bez kotevního vrátku. Pak je třeba „zapumpovat“ a vrátkem dobrat zbytek s naší dvacetikilovou kotvou. Chystali jsme se na plavbu po otevřeném moři a kotvit bychom neměli dříve jak za dva tři dny, takže ještě následovalo akrobatické číslo přetáhnout kotvu přes čelen a schovat jí ve skříni na řetěz.
Zpocený, ale spokojený jsem usedl v kokpitu a převzal kormidlo, které do té doby ovládala Janička. Začalo trochu foukat, takže Janička hned vytáhla hlavní plachtu. Na kosatku to ještě nebylo, respektive jsme chtěli být co nejdříve z přístavu.

Tento mrak se nám vyhnul

Kousek za přístavem jsme ale pocítili svěží větřík, takže jsme vytáhli genu a vypnuli motor. Chvíli jsme si užívali příjemného plachtění, až jsme si všimli, že sice zuřivě plachtíme, ale nikam nejedeme. Proti nám si drze plynul silný proud, navíc jsme museli křižovat proti větru, což znamená, že jsme pro pár metrů pokroku museli vykonat mnoho práce. Kolem se míhaly remorkéry a trajekty a nás to brzy přestalo bavit. Pustili jsme si proto opět motor a trochu si polepšili se stoupáním proti větru.

Labuan dokáže být malebný

Po levoboku jsme brzy měli Brunej. Trochu nám bylo líto, že jsme se tam nejeli podívat, ale naším cílem bylo stihnout kamarády, kteří budou na dovolené v Malajsii a se kterými jsme se chtěli vypravit z Langkawi na Phuket. Živly ale byly proti nám.

Předpověď nebyla moc růžová. Slabé a nestálé větry a navíc se ukázalo, že proti nám je také proud. Bojovali jsme, plachtili, jak to šlo, když vítr ustal, jeli jsme na motor. Ale ani fosilní paliva nám na rychlosti moc nepřidaly. Ploužili jsme se průměrně rychlostí tři uzly víceméně západním směrem, kam nás tlačil proud. Nemusím dodávat, že ta trocha větru, kterou jsme měli, foukala přímo proti nám.

Bohužel se to nepodařilo moc vyfotit, ale tohle je takové malé vodní tornádo, které jsme potkali cestou

Druhý den, chvíli po tom, co padla tma, se ozvalo zadunění, jak něco narazilo do trupu lodě. Hned jsme vyskočili a za sebou jsme spatřili pořádný kmen. Jeli jsme na motor s vytaženou hlavní plachtou. Upřeli jsme oči do tmy před námi a spoléhali na trochu světla, které vrhala skrze oblačnou oblohu Večernice. Pak se začaly objevovat další klacky, klády, větve a další bordel.

Zpomalili jsme, já se postavil na přídi se silnou baterkou a navigoval Janičku skrze tu spoušť. Občas se objevil pořádný kus stromu, ale většinou šlo o menší větve, plast a podobně. Asi za půl hodiny začaly klacky řídnout a za pár dalších minut jsme si troufli opět přidat.

„Já myslím, že to musí být konec toho našeho proudu!“

Za chvíli naše rychlost najednou vyskočila o více jak jeden uzel. Na palubě zavládla veselejší nálada. Vítr nám ale stále nepřál a třetí den jsme už začali propadat trudomyslnosti…

Jenom dva prstíčky tam strčíme…

Petr Šimon — Fri, 27 Dec 2013 06:00:32 +0000

…říkaly Jeskyňky a já se divil, jak může být ten kluk takovej trouba a otevřít jim. Tehdy jsem ovšem svůj názor neformuloval tak jednoznačně, prostě jsem jenom vytřeštil oči, pevně se chytil peřiny a vystrašeně jsem kroutil hlavičkou. Bylo mi pět. Teď je mi pět plus třicet a i přes ty roky životních zkušeností jsem se nechal obalamutit podobnou nabídkou…

Vydejme se spolu na cestu do minulosti… psal se rok 2013, severní polokouli už sevřela do svých spárů zima, za okny ale ještě z posledních sil fičel jihozápadní monzun a my jsme byli připraveni, jak nikdy dřív…

Měřili jsme, koumali a pak bylo třeba taky něco dělat…

I opustili jsme Kudat a už jsme se viděli, jak si to kalíme jihozápadně podél Bornea směrem na Singapur. Nadšení nás ale brzy přešlo. Černé myšlenky se zase jednou materializovaly. Motor vibroval, hřídel se mlela, naše nervy byly nadranc.

Byli jsme asi hodinu od Kudatu a začalo mírně foukat, takže jsme se rozhodli, že si alespoň zpátky doplachtíme. Poté, co jsme se dostatečně politovali a zanadávali si, začali jsme probírat, co s motorem uděláme. Vzájemně jsme se ujišťovali, že se nám jistě podaří motor znovu zarovnat, ale oba jsme tušili, že to asi nebude tak jednoduché.

A pak zaznělo:

„Já myslím, že ten motor bude muset ven.“

Následoval synchronizovaný povzdech. Oba jsme doufali, že to nějak ošolicháme, ale zároveň jsme tušili, že tentokrát z toho tak lehko nevyvázneme.

Do maríny jsme dorazili pod plachtami a posledních pár metrů jsme ještě potrápili motor. Janička ladně zajela na naše staré místo, já jsem vyskočil a vyvázal lana. Pak jsme otevřeli strojovnu a začali dumat.

Padly různé radikální myšlenky, jako že jsme tady proto, aby jsme byli na moři a plachtili, a že motor je jen pomocná síla a že ho prostě jenom nějak přišroubujeme a pojedeme dál. Zazněly i staré bezmotorové ohlasy — kdybychom ten motor neměli, ubylo by nám problémů… (mnoho dalších by nám ale přibylo).

Po zralé úvaze a konzultaci se sousedy jsme se rozhodli, že lože pro motor vylepšíme ocelovou výztuží – 9mm tlustými pláty svařenými do L, které přišroubujeme skrze laminátové lože. První krok byl za námi.

Déle nám trvalo, než jsme vybrali a objednali nové silentbloky a pak už nám nezbylo než čekat až dorazí. Vypadalo to slibně. Objednávali jsme je v zemi za tou druhou velkou louží, známou také jako Tichý oceán, kde měli silentbloky Vetus nejlevnější a nejrychleji s námi komunikovali, posílali to UPS a prý to dostaneme za týden.

Poctivě jsme několikrát denně sledovali, kde se náš balíček zrovna nachází a po týdnu skutečně dorazil do Malajsie, tj. státu kde jsme se toho času nacházeli. Pro ty, kteří zrovna ten den na hodině zeměpisu chyběli, připomínám, že Malajsie se skládá z jednoho velkého poloostrova přilepeného pod Thajskem a dvou států na ostrově Borneo. My jsme byli na severu Bornea v malajském státě Sabah a náš balíček byl nedaleko Kuala Lumpur na Malajském poloostrově, stejná země, ale vzdušnou čarou je to ještě nějakých 1000km.

Naštěstí v Malajsii létá spousta vnitrostátních letů a městečko Kudat, kde jsme na zásilku čekali je jenom 4 hodiny od letiště v Kota Kinabalu, kam balíček jistě hned pošlou. Krásně jsme to měli vymyšlené a počítali jsme, že v pátek bychom mohli silentbloky dostat. Přepočítali jsme se. Náš balíček se následující den ocitl v Shenzhenu v Číně.

Nové silentbloky Vetus

Den sem, den tam. Malé zdržení by nevadilo. Problém byl v tom, že já jsem měl v pondělí ráno odletět na tři týdny na Tchajwan tlumočit, takže jestli ty silentbloky nedorazí v pátek, tak budeme muset čekat tři týdny, než budeme moci začít s opravami. Navíc byl balíček zaslán na mé jméno a tak pochopitelně vznikly teorie, jestli bude Janička schopná balík převzít, a že hrozí, že by balík mohli poslat zpět…

Nakonec jsme se dočkali. V sobotu odpoledne byl balík v našich rukách. Bylo ale už pozdě, protože já musel v neděli po obědě vyrazit do Kota Kinabalu na letiště.

Zatímco jsme čekali na silentbloky, já se pustil do programování a Janička začala rozebírat celou loď a natírat. Jenom poličky v šatníku že natře a pak že toho nechá. Janičky se ujal náš soused Bill, asi sedmdesátník z Austrálie, bývalý elektrikář na důlních stavbách. Jako většina námořních důchodců neměl většinu dne do čeho rýpnout a jakmile viděl, že ta holčička odvedle vytahuje z lodě prkna, barvy a štětce, přiběhl a jestli prý nechce pomoci. S natíráním zatím nemáme moc zkušeností, takže jsme odbornou pomoc uvítali. Já jsem občas vypomohl se šmirglováním a demolicí, jinak byla celá akce pod taktovkou Janičky.

Celou tu dobu jsme netrpělivě vyhlíželi silentbloky. Netrpělivost byla znát už i na Billovi, který nelenil a zatím opatřil veliký svěrák, závitníky a šrouby, kterými potom motor přišroubujeme k ocelovým výztužím. Pravidelně nás o svých přípravách informoval a my jeho zase o poslední známé lokaci silentbloků. Malování bylo u konce, silentbloky nikde a já se začal balit.

„Nechtěli byste pak pomoct s instalací toho motoru?“ zeptal se Bill nevinně. Ale jasně, určitě to tak půjde snadněji a alespoň se něco přiučíme, odpovídali jsme nadšeně. Netušili jsme ovšem, že tou otázkou Bill míní: Když mě necháte ten motor nainstalovat, dovolím vám, abyste mi pomáhali. Jeskyňky hadr.

Když jsem se po třech týdnech vrátil z Tchaj-wanu, očekával jsem, že mě bude vyhlížet nejen Janička, ale i Bill. Vrátil jsem se pozdě večer, marína ztichlá. S Billem jsem se minout nemohl, protože jejich loď byla hned vedle naší, tj. cca pět metrů od nás. Pozdravili jsme se a Bill na to, jak ses měl, a já že dobře, ale už jsem se nemohl dočkat, až budu zpátky. Pak Bill zamrkal a vyhrkl:

„A kdy chceš začít opravovat to lože?“

„Říkali jsme si, že bysme začali hned zítra ráno. Budeš mít chvilku?“

Billovi se zablýskalo v očích a s úlisným úsměvem dodal: „Přinesu nějaký nástroje.“

Ráno jsme začali zčerstva. Prvním krokem bylo smontovat „tlumič“ mezi setrvačníkem a převodovkou. Na Tchaj-wanu jsme si nechali udělat nové „gumičky“ a po chvíli mudrování a troše násilí se nám je podařilo narvat na jejich místo. Tlumič jsme pak namontovali zpět, stejně jako převodovku. To nám zabralo celé dopoledne.

Opravuji „tlumič“ mezi setrvačníkem a převodovkou

Ty gumičky tam jsou dost natěsno, nebyla to žádná sranda

Po obědě jsme shodili plachtu, která nám zakrývá kokpit, z ráhna jsme udělali jeřáb a Janička zvedla metrák motoru pomocí kladkostroje do vzduchu jako by to bylo pírko. Celou dobu se u toho hihňala:

„To je tak snadný, to je prostě děsně snadný.“

Náš motor na ráhně

Janička udržovala motor ve vzduchu, zatímco já s Billem jsme namontovali nové silentbloky, provizorně nasadili ocelové výztuže na staré lože a poprvé se pokusili motor na výztuže položit. Moje obavy se potvrdily – plášť setrvačníku byl moc široký a lože s výztužemi moc úzké a motor se opřel setrvačníkem o výztuže. Měl jsem už připravený záložní plán, který jsme s Billem probrali, padlo i pár dalších možností, ale nakonec šlo o nejschůdnější cestu. Hranu výztuže budeme muset trochu zabrousit. Vyrazili jsme proto s Janičkou do města koupit brusné disky do úhlové brusky, známé také jako flexka, a pak jsme už stihli jenom povzdychnout si nad západem slunce, vyčistit si zuby a po vydatné večeři zalehnout.

S Billem koumáme, kam asi tak ty výztuže přijdou

Druhý den ráno jsem nastoupil na šichtu pod Billovým dohledem. Už mi začalo být jasné, jak ho svrbí prsty. Obrousit cca 1,5x10cm nerez oceli zabere chvíli času. Do uší jsem si narval ucpávky, jiskry lítaly a brzy jsem byl zasypán popelem z brusky. Bill s Janičkou postávali opodál a kdykoli jsem vypnul brusku, abych si oddechl, Bill přiskočil a jestli nechci vystřídat. Statečně jsem jeho útokům odolával.

Ještě asi dvakrát jsme museli výztuže vyzkoušet, protože motor neseděl přesně ve středu lože. Ale nakonec jsme to prohlásili za uspokojivé a i Bill dostal šanci trochu si zabrousit. Koneckonců jsme používali jeho brusku, protože naše bruska je jakýsi čínský kšunt, děsně se přehřívala a pořád se zpomalovala. Prostě křáp.

Odpoledne jsme připevnili výztuže k laminátovému loži pomocí dvou masivních šroubů, pro které jsme vyvrtali díry skrze lože, a k naší radosti se nám podařilo využít starého závitu v ocelovém plátu, který byl vlepen uvnitř lože. Tento poslední šroub sice koukal ven, ale protože máme víc štěstí jak rozumu, zadní silentbloky se nám podařilo posadit přesně nad ten šroub – přesně podle našeho optimistického plánu.

Motor jsme potom víceméně zarovnali a označili si díry pro šrouby silentbloků. Bill se s nevinným pohledem v očích zeptal: „Chceš, abych to vyvrtal?“ Tentokrát už jsem podlehl. Několikrát jsem se pokusil chopit se vrtačky a závitníku, ale Bill vždy obratně ucukl, nevinně se na mě usmál, že tohle je prý lehké a pak s blýskáním v očích zeširoka rozkročil a vší silou se opřel do vrtačky.

Bill mě k vrtačce nepustil. Prát jsem se s ním o jeho oblíbenou hračku nechtěl

Billovi je 73 let, slovy sedmdesát tři. Když jsem byl ještě na Tchajwanu, Bill radil Janičce při malování a jednoho deštivého dne usoudil, že naše baterky potřebují nutně dobít, proto je s Janiččinou pomocí z lodě vytáhl, obou se chopil a bez mrknutí oka je odnesl k cca 100m vzdálené zásuvce. Jedna baterie váží necelých 30kg. Kolik sedmdesátníků ve vašem okolí něco takového dokáže?

Důchodci, plavící se po mořích, prostě občas trpí na nedostatek činnosti a překypují energií. Ti, kteří trpí nejvíce, jsou většinou vysloužilí řemeslníci, elektrikáři, inženýři apod. Ti trpí na nedostatek poruch na vlastních lodích nejvíce, protože všechno mají vyšperkované. Proto jak se v jejich okolí objeví nějaká práce, tak hned přiskočí a nabídnou pomocnou ruku. Tohoto fenoménu si nedávno všiml jeden Ital, který se plavil sám a očividně to nebyl zrovna kutil. Na lodi toho potřeboval opravit docela hodně a tak jeden den odmontoval třeba alternátor a začal s ním významně chodit po molu, občas se zastavil, zachmuřil se, zadumal, pak zakroutil hlavou a pokračoval dál. Jeho oběti nejprve vykukovaly po očku zpoza plachet. Pak se jeden po druhém jako omámené zombie usadily v kokpitech svých lodí a nenápadně se za Italem ohlížely. Ten, kterému nejdříve povolily nervy, mohl za odměnu Italovi pomoci, což spočívalo v tom, že Ital vařil kafe a oběť makala ve strojovně. Ital tento trik provedl asi dvakrát, ale pak si to ostatní uvědomili a kdosi mu řekl, že takhle to dál nejde, že mu to spraví, ale že bude muset zaplatit.

Janička-Čistič. Lože vyspraveno, je možno natírat

Ale zpět k našemu ložeti. Abychom se vešli se zadními silentbloky nad ty vykukující šrouby, museli jsme motor posunout o pár centimetrů dopředu. To se může zdát jako jednoduchá operace, ale je třeba si uvědomit, že k motoru je připevněna ještě spousta dalších věcí jako dráty, hadice a hřídel. I tento problém jsme očekávali a plánovali jsme ho vyřešit novou hřídelí. Jenže to by znamenalo čekat týden až dva na ocelovou tyč a pak dalších pár dní na soustružníka. Dosud jsme měli mezi převodovkou a hřídelí vložku z jakéhosi tvrdého plastu a tu by prostě stačilo prodloužit. Trochu jsme měli obavy, že už to bude moc dlouhé a těžké, ale Bill nás ujistil, že toho se nemusíme obávat a navíc navrhl mnohem inteligentnější podobu celé vložky, která bude vyrobena z oceli. Takže jak jsme měli motor přibližně na místě, změřili jsme si, jak dlouhou tu vložku musíme udělat.

Natřeno a výztuže našroubovány

Ocelové výztuže jsme měli připraveny, závity pro šrouby od silenbloků hotové, motor zakrytý plachtou vedle na doku, vložka mezi hřídel a převodovku se vyráběla. Janička začistila lože a pak celou strojovnu natřela. Já jsem zrovna trpěl velice zákeřnou mutací mužské rýmičky, takže jsem simuloval a tak porůznu polehával a hekal, jako že děsně trpím a že jsem na umření. Vždycky něco chytnu, jak jedu na Tchaj-wan a celé dny se povaluju v klimatizovaných kancelářích. Po ránu jsem chrchlal takovým způsobem, že si všichni mohli vypnout budíky, protože kolem šesté jsem je spolehlivě zburcoval. Paní z jedné lodě, původem Turkyně, nám přinesla vývar z oregána, který jsem si měl zředit vodou a pak ho užívat. Silný dryák a docela účinný.

Pak nám ale odjel Bill do loděnice. Měli to naplánováno už hodně dopředu a teď přišel jejich čas, zrovna když jsme finišovali. Trochu nás to mrzelo, protože jsme se těšili, že se ještě přiučíme nějaké triky při zarovnávání motoru, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se toho ujmout sami.

Zvednout motor na jeřábu z ráhna a otěže hlavní plachty jsme už měli nacvičeno. Motor seděl v lodi a my jsme začali zarovnávat. Měli jsme k tomu chytrou knížku, ve které se pravilo, že je to zdlouhavý proces a že je k tomu třeba hodně trpělivosti, tedy vlastnosti, kterou já zrovna neoplývám. První den skončil fiaskem. Druhý den byl frustrující. Třetí den ráno jsme už ani nechtěli vstávat. Ale naštěstí platí, že do třetice všeho dobrého a během dopoledne jsme přišli na to, že se nedá všechno dělat přesně podle učebnice a že se selským rozumem nejdál dojdeš. Problém byl v tom, že jakmile jsme začali utahovat šrouby, motor se začal stáčet na tu nebo onu stranu. Doufali jsme, že zarovnání motoru bude systematický proces přesných strojnických úhozů kladivem, ale nakonec z toho bylo hrubé přetahování poháněné vírou ve štěstí. Nejdříve jsme prostě museli zjistit, které šrouby motor nejvíc přetahují a kompenzovat jejich účinek. Byla to dobrá rozcvička v trojrozměrném uvažování.

Spároměrka v akci

Motor byl zarovnán a my jsme plesali. Ne ale na dlouho. Než jsme si dovolili motor pustit, raději jsem se potopil, abych zkontroloval stav lodního šroubu, a tu jsem si všimnul, že hřídel vykukuje z lodě trochu víc než dříve. Hned pod vodou jsem si začal nadávat, bubliny se mi valily z pusy i z nosu, tak mě to rozčílilo, že jsem sotva mohl popadnout dech. Uvědomil jsem si naštěstí, že jsem stále ještě pod vodou, a tak jsem trucovitě kopnul nožičkou a vyplaval na hladinu. Janičce jsem oznámil svoje zjištění a potopil se ještě jednou, zatímco Janička vrtěla kormidlem, čímž potvrdila, že střet kormidla a lodního šroubu je jistý. Přiložil jsem k hřídeli palec a odhadl, o kolik se bude muset vložka za převodovkou zkrátit.

Zarovnávání motoru se ukázalo být pěkně frustrujícím podnikem

Byli jsme z toho celí nesví, ale oprava vložky byla kupodivu rychlá a levná. Proč k tomu došlo, je jasné. Když jsme s Billem měřili prostor mezi převodovkou a koncem hřídele, nevtáhnul jsem hřídel dostatečně do lodě. Myslel jsem, že je na doraz, ale to byly asi vilejši, kteří se mezitím na hřídeli usadily. Měl jsem se prostě tehdy potopit a ujistit se. Inu, za lenost se platí.

To byl další den zdržení. Mezitím se nám podařilo vyměnit hadici od hladiče, která byla sice dostatečně dlouhá, ale stáčela se pod příliš ostrým úhlem, a protože byla docela měkká, lámala se. Nejdřív jsme přemýšleli o nějakém kolénku, ale v Kudatu jsme nic vhodného nenašli. Koupili jsme proto novou hadici s pružinou, která zabránila, aby se hadice v ostřejších zatáčkách lámala a problém byl vyřešen.

Rozebraný startovací motor

Důležité ale bylo, že teď bylo vše tak, jak má být, hadice a dráty napojeny, baterka plná, nažhavit žhavící svíčky, zmáčknout startér… a CVAK. Udivené pohledy. Co je zase? Navrhnul jsem, že jsem možná něco špatně zapojil. Když jsme tuto teorii vyvrátili, otevřeli jsme chytrou knížku a zjistili, že jedno cvaknutí znamená, že máme zaseknutý startovací motor. Po konzultaci se zkušenějšími se nám dostalo poučení, že to se prostě někdy stává. Takže znovu sundat alternátor, odpojit dráty, vyšroubovat startovací motor, rozebrat ho, zjistit, že s ním nic není, kartáč se prostě zasekl, nepřilehl ke komutátoru, prý nic zas tak neobvyklého. Inu vyčistili jsme to, podívali se, jak to uvnitř vypadá, vše namontovali zpět a motor naskočil, my se objali a s napětím jsme očekávali, jak dopadne test zarovnání motoru.

Dobře. Hřídel se točila, nic se nemlelo, výfuk vesele prskal.

S novými silentbloky nás čekalo překvapení. Milé i nemilé. Naše původní silentbloky byly určeny nejspíš na pořádnou rybářskou loď, byly mohutné a tvrdé. Motor se na nich ani nehnul, za to celá loď vibrovala, že nám občas drkotaly zuby. A ten řev!

Jak jsme ale motor nakopli s novými silentbloky, užasli jsme nad tím tichem (vnímáno relativně vůči rachotu z dob předcházejících). Ani loď se už neotřásala tak jako dříve. Motor ale začal na měkkých silentblocích „tancovat“, což nás trochu rozrušilo. Jak jsme ale přidali otáčky, motor se zklidnil a s ním i my.

Motor byl tedy hotov a my jsme mohli opět pomýšlet na další cestu.

Všechny věci se vrací na své přirozené místo, to veděl už Aristoteles

Kdybysme to nestihli…

Petr Šimon — Mon, 16 Dec 2013 11:42:21 +0000

Zítra vyplouváme z Labuanu do Johor Bahru, což nám zabere pár dní a nastat může i situace, že vám všem nestihneme popřát krásných svátků a bohatých ježíšků, radosti a štěstí

Nejsou to první Vánnoce, které trávíme mimo domov, a tak jsme si na nepřítomnost pořádné vánoční atmosféry zvykli, ale i na Tchajwanu byly alespoň ty komerční Vánoce přítomné ve výzdobě supermarketů a rachotu reproduktorů chrlících otřelé vánoční šlágry. Tady v Malajsii sem tam nějaká ta vánoční píseň zazní, většinou něco ve stylu Sinatry, ale Islám je tu přeci jenom v přesile. Takže Vánoce tentokrát opravdu moc „cítit“ nejsou. Navíc je vedro jak v pekle

Ale ono to bude asi taky tím, že asociace “Vánoce – moře” je trochu nezvyklá. Prostě co oči nevidí, to srdce nebolí. Štědrý den nejspíš strávíme na moři. Doufejme, že se nám alespoň podaří chytit pěknou dorádu… Janička doplňuje, že udělá bramborový salát!

Šťastné a veselé!