Čas tak rychle utíkal, že jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a od našeho příjezdu na Langkawi už uplynul měsíc. Přes týden jsme se věnovali práci na počítačích – Péťa programování pro své české zaměstnavatele a já jsem editovala již dokončený překlad dalšího tchajwanského románu, který by měl vyjít tento rok. O víkendech jsme pak vyráželi na výlety okolo Langkawi, buď po zemi – po svých či dopravními prostředky, ale většinou po vodě na lodi.

Z výprav kolem Langkawi

Hned první sobotu jsme se vypravili na výstup na kopec přímo nad hlavním kotvištěm, odkud je nádherný rozhled do celého širého okolí. Stezku nahoru k vysílačům nám představili již dříve přátelé Erja a Glen, kteří se na Langkawi víceméně usadili už před nějakými patnácti lety. Když nejsou zrovna na nějaké plavbě po blízkém okolí, pořádají na kopec výšlapy pravidelně každou neděli. Teď jsou ale zrovna na měsíc v Thajsku, tak jsme se vydali na vyhlídku sami už v sobotu, protože na neděli jsme si chtěli pronajmout auto a jet na výlet kolem ostrova. Po zhruba hodině ostré chůze přerušované občasným funěním a pauzami na pití jsme dorazili až na vrchol a před námi se rozevřel známý pohled na zátoku a okolní ostrůvky. Dokonce se nám podařilo i identifikovat, která z malinkatých lodiček je ta naše.

Kuahské kotviště z ptačí perspektivy

V neděli ráno jsme si vyzvedli zamluvené auto. Malajský chlapík, který nám ho předával, vybíral ještě před rokem a půl, kdy jsme byli na Langkawi naposledy, u mol denní taxu 3 ringitů za parkování člunů a pronajímáním motorek a skútrů si pouze přivydělával. Když jsme se po něm tentokrát sháněli, bylo nám řečeno, že parkovné za čluny teď vybírá jiná Malajka a že Wan (jak se chlapík jmenuje) mezitím „povýšil“. Pronajal si v budově vedle mol vlastní kancelář s klimatizací a jako správný šéf si opatřil i sekretářku. Namísto se skútry a motorkami teď prý kšeftuje hlavně s půjčováním aut. Ceny měl bezkonkurenčně nejlevnější a miniautíčko, které jsme dostali přidělené, dokonce nastartovalo a celý den nás vozilo spolehlivě z místa na místo.

Vodopád na severozápadě Langkawi

Nedělní výlet okolo ostrova jsme začali dalším výstupem, tentokráte k vodopádu na západní straně Langkawi. Na rozdíl od sobotního pochodu netrvala cesta na vrchol déle jak 20 minut, a v cíli jsme se navíc mohli osvěžit v několika tůňkách, které vymlela říčka ve skále. V těch nejblíže vodopádu dováděla děvčata v bikinách (samozřejmě šlo o cizinky, ne o místní Malajky), ale kousek dál jsme si našli jednu neobsazenou loužičku, kde jsme si svlažili nohy před sestupem k parkovišti. Než jsme se nastoupili do rozpáleného auta, ještě jsme si u sympatické paní ve stánku koupili vychlazený kokosový ořech, vypili sladkou šťávu a vydlabali dužninu uvnitř.

Podporujeme místní ekonomiku

Jako další zastávku jsme měli naplánovanou kabinkovou lanovku hned na vedlejším kopci, která je údajně nejpříkřejší lanovou dráhou na světě. Péťa už tam kdysi byl, já ještě ne, a protože všichni básnili, že ten výhled seshora stojí opravdu za to, byla jsem ochotna riskovat tu trochu mačkání se v davech a povinnou „procházku“ obchody se suvenýry a cetkami všeho druhu, kterou musí absolvovat každý, kdo chce být vyvezen nahoru na vyhlídkovou plošinu. Obratně jsme se proplétali mezi převážně čínskými turisty a uhýbali před ostrými bodci jejich slunečníků, až jsme se statečně probojovali ke kase. Samotné lístky na lanovku tam ale neprodávali. Místo toho nabízeli čtyři exkluzivní balíčky, balíček D obsahoval kromě lanovky a vyhlídky ještě i jakési 4D kino, obojživelnou Ducktour a dále položky, kterým jsme ani nerozuměli. Zvolili jsme tedy nejlevnější a nejprostší balíček A a vystáli další frontu před nástupem do kabinek. Po zhruba deseti minutách čekání jsme pochopili, že postup je tak pomalý proto, že na jejím konci se musí všichni nechat vyfotografovat, aby si pak na horní stanici lanovky mohli zakoupit pamětní snímky. Z fotografování jsme se vykroutili a za chvilku už jsme seděli v jedné z kabinek. Kupodivu nebyla klimatizovaná (na rozdíl od čekárny, která byla přímo vymražená), a jak do ní pralo sluníčko, po zhruba pětiminutové jízdě nahoru jsme vyšli ven řádně vyvaření. Ale výhled nakonec opravdu vykompenzoval všechna naše utrpení. Měli jsme navíc štěstí, že byla nádherná viditelnost, takže jsme viděli nejen Langkawi a okolí, ale dokonce i thajské ostrůvky Butang zhruba 35 námořních mil severozápadně, které byly vysoko na našem seznamu míst, kam jsme se chtěli během našich pracovních prázdnin v Malajsii podívat. Výletní neděli jsme zakončili na jedné z pláží na severu ostrova ve vyhlášené rybí restauraci přímo na břehu moře, kam jsme zašli na pozdní oběd, prohlédli si ještě jeden vodopád a před návratem na loď zajeli s kanystry na benzínovou pumpu pro 60 litrů nafty. Mimochodem litr nafty stojí tady v Malajsii 2.15 ringitu, tj. necelých 13 korun…

Thajské ostrůvky Butang

Oběd na jedné z pláží na severu Langkawi

Další víkend jsme si naplánovali plachtění kolem Langkawi. Navíc jsme se měli konečně setkat s Pepou a Blankou z plachetnice Argo, které jsme poprvé potkali před nějakými třemi lety v nyní již neexistující maríně Danga Bay v Johor Bahru. Naposledy jsme se viděli na Langkawi před rokem a půl, a tak jsme se už nemohli dočkat, až se od našich přátel-světoběžníků dozvíme, kde všude mezitím byli a co všechno tam zažili. Pepa s Blankou jsou totiž opravdoví cestovatelé, a ty země, které neproplachtí na své lodi, projedou či projdou po souši, a vše navíc pečlivě dokumentují. Věděli jsme, že by se měli v Kuahu objevit někdy ve středu či ve čtvrtek, a tak jsme už od poloviny týdne co chvíli netrpělivě vyhlíželi jejich tmavě modrou plachetnici. Ve čtvrtek odpoledne už jsme to nevydrželi a někdy kolem třetí jim napsali, kdy že to dorazí. „Nevidíte nás na obzoru?“ přišla vzápětí odpověď. V hledáčku dalekohledu ale nebyla žádná tmavě modrá plachetnice, nýbrž obrovský katamarán. Pepa s Blankou totiž dorazili ve svém náhradním plovoucím domově, o který se již od prosince pomáhají starat. Vyzvedli nás člunem a zpět na Jannu jsme se dostali až po půlnoci plni dobrého jídla, pití a dojmů z vyprávění o jejich cestách po Indii a Nepálu.

V pátek ráno Pepa s Blankou odjeli zpět do vedlejší zátoky, kde má katamarán domovskou bóji, s tím, že další rendezvous jsme smluvili na sobotu odpoledne buď v jejich zátoce, nebo v nějakém kotvišti opodál. Celý týden foukal jen hodně slabý vítr a my marně čekali na nějaký ten déšť, který by nám pořádně omyl palubu. Strachovali jsme se tedy, jak to dopadne s tím očekávaným víkendovým plachtěním, ale již od sobotního rána vála čerstvá bríza, která nás za necelé dvě hodiny přepravila rychlostí téměř pět uzlů na druhou stranu ostrova, a to jsme pluli na zadoboční vítr pouze s vytaženou přední genou. Na Langkawi zrovna probíhaly závody plachetních člunů, takže jsme cestou míjeli kromě obvyklých rybářů a jejich sítí i houfy malých lodiček. Prokličkovali jsme mezi ostrůvky na jihozápadě Langkawi a kolem půl šesté zakotvili v zátoce Awana, kde měli za vlnolamy na bóji katamarán Pepa s Blankou. Já se věnovala přípravě večeře a Péťa vyhlížel hosty, kteří dorazili vzápětí ve člunu. Po předkrmu bylo rozhodnuto, že další chod převezeme v hrncích na katamarán, kde bude více místa na hodování a následné debaty.

Plachtíme kolem závodní flotily

Zatímco jsme se věnovali talířům a veselé zábavě, vítr stále zesiloval, v poryvech dosahoval téměř třiceti uzlů. Pepa s Blankou navrhovali, ať přespíme u nich, ale my bychom neměli klid, a tak jsme je někdy kolem půlnoci poprosili, jestli by nás přeci jen neodvezli ve svém člunu zpět na Jannu. Vyzbrojeni čelovkami a pláštěnkami jsme vyrazili vstříc větru a vlnám. Jen co jsme vyjeli zpoza vlnolamů, schytali jsme první slanou spršku, a než jsme dorazili k naší lodi, byli jsme všichni řádně zmáčení. Popřáli jsme si dobrou noc a my si dodali kuráže a před spaním se ještě vysprchovali v kokpitu, abychom se aspoň částečně odsolili. Voda z kanystru, kterou jsme nalili do naší sprchy (původně zahradní rozprašovač na hnojiva a jiné postřiky), byla hodně odražená a spolu se silným studeným větrem v nás vyvolávala vzpomínky na to, když jsme se v zimě sprchovali na Tchaj-wanu na palubě studenou vodou z hadice. V kotvišti to pořádně házelo, ale my jsme přesto většinu noci prospali s vědomím, že naší předimenzované kotvě můžeme bezmezně důvěřovat.

Tentokrát jsme fotit zapomněli, tak přikládáme snímek z jedné z našich dřívějších sešlostí

Ráno vítr trochu opadl a sotva jsme dopili kávu, už psal Pepa, jak prý jsme se vyspali, tedy jestli vůbec, a že slavnostní snídaně bude hotova zhruba za hodinu. Za chvilku pro nás přijel člunem a zavezl nás k Blance, která nás přivítala prvním makovo-tvarohovým frgálem čerstvě z trouby vytaženým. Lukulská snídaně se protáhla až do dvanácti, kdy jsme se chtě nechtě museli rozloučit a vydat se zpět do kotviště v Kuahu. Mezitím totiž začalo opět pořádně foukat a nás čekala plavba proti větru, takže se dalo předpokládat, že nám to bude chvilku trvat. Když jsme se po několika slaných sprškách přiblížili v Pepově člunu zpět k Janně, naskytl se nám pohled na něco nevídaného. Naše loďka byla přesně tam, kde jsme ji ráno zanechali, ale z nějakého podivného důvodu se točila v tom větru a vlnách kolem dokola své osy. Chvíli jsme nad tím nevěřícně kroutili hlavami, až jsme se hromadně usnesli, že se pod námi nejspíš musel točit nějaký silný proud, protože jinak jsme si ten malstrómový jev nedokázali vysvětlit…

Plavba zpět do Kuahu nám nakonec trvala téměř čtyři hodiny, a to jsme si, přiznáváme, pomáhali motorem, abychom mohli jet ostřeji proti větru. Sluníčko pálilo, obloha byla plná bílých beránků, ale díky zesílenému monzunu pořádně fičelo a nejen palubu, ale i nás v kokpitu co chvíli pořádně spláchla nějaká větší vlna. Moře se trochu zklidnilo až těsně před kotvištěm v Kuahu, které je přeci jen kryté kopci a zástavbou. Zhruba ve čtyři hodiny odpoledne jsme spustili kotvu vedle plachetnice našich známých, a než jsme se vydali do města na posilňující večeři, museli jsme nejprve ze zásob sladké vody alespoň částečně omýt Jannu od vší té soli a ve sprchách na břehu i sebe – oba jsme měli po těch čtyřech hodinách na kůži krásně bílé mapy zaschlé soli.

Západ slunce v kuahském kotvišti

Také třetí víkend se náramně vydařil. Vlastně jsme si ho tentokrát trochu prodloužili o pátek a pondělí, protože jsme plánovali plavbu na thajské ostrůvky Butang, na kterou jsme se těšili už od našeho lednového příjezdu na loď. Ve čtvrtek večer se k nám připojili Pavel s Láďou, Péťovi táborští kamarádi horolezci, kteří již více jak půl měsíce cestovali po Thajsku. Na Langkawi připluli trajektem. Dostali razítko do pasu dokumentující jejich vstup do Malajsie, a když jsme si je na stanici trajektu vyzvedli, razítka v pasu stále ještě horká, odvedli jsme je obratem zpět na imigrační, abychom je jako součást naší posádky znovu odhlásili a mohli hned v pátek ráno vyrazit společně naší lodí zpět do Thajska.

Pavel byl na plachetnici poprvé, Láďa už se dříve plavil u známých v Řecku, a jelikož jsou jako horolezci zvyklí čelit s humorem a klidem i sparťanským podmínkám, nebáli jsme se, že by u nás na lodi strádali. Jedinou drobnou kombinací byli přejezdy na našem veslovacím člunu, kam jsme se vešli maximálně tři. Většinou jsme tedy jeli na dvakrát s tím, že já seděla při první cestě na špičce, a když jsme dorazili na Jannu, jeden z kluků se vrátil pro toho třetího, který zůstal na břehu. Později jsme vyzkoušeli i kombinaci já uprostřed u vesel, Péťa vzadu a předek vyvažoval Láďa. To také fungovalo.

Pavel u kormidla

V pátek ráno jsme vstali s muezzinovým voláním z mešity, posnídali náš domácí lodní bochník s máslem a džemem, zvedli kotvu a zamířili na severozápad. První polovinu plavby krásně foukalo, tak jsme kluky zasvěcovali do tajů a triků, jak nejlépe ovládat naši loď, a vyprávěli historky o tom, co už jsme na Janně všechno zažili. Schválně jsme vybíraly ty nejpikantnější příhody, aby zábava nestála. Pavel s Láďou nám zase líčili, kde všude v Thajsku byli a jaké jsou tam podmínky k lezení. Po obědě přišla na naši novou posádku ze vší té pohody a houpání náhlá únava, a protože vítr stejně odumřel a museli jsme začít motorovat, poslali jsme je každého na jedno lehátko do kajuty, aby si vyzkoušeli spánek na moři.

Langkawi už jsme nechali za zády

První noc jsme plánovali přečkat ideálně na kotevní bóji na jižní straně ostrůvku Koh Lipe, který je sice jedním z nejmenších ostrovů skupiny Butang, ale zároveň jediný, na kterém je rozvinutý turismus, a tím pádem i základní infrastruktura, a především je tam imigrační stanice, kde je během sezóny možné se přihlásit do Thajska. Jinak je nutné plout mnohem více na sever do přístavu Satun na pevnině. Již z předchozí návštěvy jsme věděli, že bójí na jižní straně ostrova je omezené množství, jelikož zde parkuje mnoho výletních lodí a trajekty. Jak jsme se přiblížili, začali jsme prozkoumávat hladinu v zátoce dalekohledem a nakonec se nám podařilo identifikovat plovoucí lano, kterému sice chyběl plovák, ale jinak šlo o plně funkční bóji. Navíc velmi blízko pláže, takže tentokrát jsme se přemístili na břeh na jeden výjezd člunem – Pavel se totiž rozhodl na pláž přeplavat. Průzračná voda, korály a zebrované rybky, které okamžitě připlavaly k trupu naší lodě, k tomu ostatně přímo vybízely. Zašli jsme se přihlásit do imigrační boudičky na konci pláže, osvěžili se tříští z čerstvého manga, dopřáli si thajskou masáž a vše zakončili výbornou večeří v jedné z místních restaurací.

V sobotu ráno nás vyhodilo z lůžek pořádné houpání, protože vítr a vlny, které se valily do kotviště, přicházely nejspíš kvůli přílivovým proudům z rozdílných směrů. Po snídani jsme tedy vyplachtili ven ze zátoky a přemístili se k prvnímu ostrůvku opodál, o kterém jsme věděli, že je kolem pěkné šnorchlování. Asi hodinu jsme plavali mezi rybkami a korály, a když jsme se vrátili na palubu Janny začaly k našemu dosud opuštěnému ostrůvku přijíždět doslova houfy člunů s turisty v oranžových záchranných vestách. Rychle jsme tedy nastartovali motor (přeci jen jsme byli dost blízko korálových hlav, tak jsme nechtěli zbytečně riskovat, že náhle přijdeme mezi ostrůvky o vítr) a vyrazili o bóji dále. Když jsme asi za hodinu najížděli k bójce u místa, kde jsme se chtěli po obědě potápět, pořádně jsme se zapotili. A podotýkám, že to nebylo kvůli sluníčku.

Začínáme opět objevovat podvodní říši

Vítr mezitím zcela ustal, takže jsme jeli na motor. Já byla u kormidla, Péťa s Pavlem chytali vepředu lano od bóje. Přibližovala jsem se víceméně na setrvačnost k bójce, když v tom Péťa zavolal, ať ještě popojedu dopředu. Přidala jsem tedy prudčeji plyn, abychom se trochu odpíchli z místa, s tím, že dám okamžitě zase neutrál, abychom se příliš rychle nerozjeli. Jenže když jsem přidala, motor jen trochu škytl a otáčky se vůbec nezvýšily. „Nejde to!“ křičela jsem. „Ještě dopředu!“ volal Péťa. „Nejde to! Nedokážu přidat!“ volala jsem frustrovaně zpátky. To už ale naštěstí kluci bóji chytili – přeci jen jsme k ní dojeli na setrvačnost. A jak jsme později zjistili, měli jsme pořádné štěstí, protože nás nejspíš k bóji zároveň tlačil i celkem silný proud. Kdyby v tu chvíli tekl opačným směrem, mohli jsme klidně skončit na nedalekých útesech. Brrr! Ještě teď při té představě mrazí!

Jak byla loď uvázaná, rychle jsem začala kontrolovat kabely spojující řadící páku s motorem, nejprve ve skříni v kokpitu. Objevili jsme jednu chybějící matku, ale jinak bylo vše v pořádku. „Tady dole! Je to rozpojené u motoru!“ hlásil vzápětí Láďa, který se jal duchaplně prohlédnout opačný konec řadících kabelů, a během pár vteřin byla za pomoci klíče závada opravena. Ještě hodnou chvíli poté jsme si nadávali, že sice pravidelně kontrolujeme stav oleje, chladicí kapaliny apod, ale matky u řadících kabelů už jsme dlouho nedotáhli! Neptun nám dal opět za uši, ale naštěstí byl dostatečně milostivý a jeho lekce se obešla bez materiálních škod.

Když jsme se posilnili a vzpamatovali se z toho šoku, naskákali jsme do vody a jali se obdivovat opět krásy podvodního světa. Láďa si vzal člun a my ostatní plavali kolem něj, aby někoho náhodou nestrhl proud. Podobnou taktiku jsme pak praktikovali i po následující dva dny. Do člunu jsme naložili i malou kotvičku, a když jsme doplavali na nějaké pěkné místo, člun jsme ukotvili a prozkoumávali podmořský svět v jeho okolí. To odpoledne jsme klukům představili i „tajnou pláž“, kterou jsme objevili při naší první návštěvě Koh Lipe před dvěma lety. Místní pláže jsou všechny tvořeny směsí písku a malinkatých zrníček korálů a škebliček a jejich bíložlutá barva nádherně kontrastuje s akvamarínovým odstínem mělčích pobřežních vod, které s přibývající hloubkou postupně tmavnou.

Krásy podvodního světa kolem Koh Lipe

Večer jsme přejeli na další bóji na severní straně ostrova Koh Lipe, odkud jsme opět na dvakrát odveslovali na pláž, které se říká „Sunset Beach“, protože je částečně otočena na západ. Byla to celkem dálka, takže kluci si u vesel pořádně mákli, ale myslím, že mohu za celou posádku prohlásit, že následná večeře v rybí restauraci stála za všechnu tu námahu. Kromě steaků z makrely a plachetníka Pavel s Láďou konečně ochutnali langustu na grilu a my s Péťou si dali tygří krevety a sépii. Během večeře se na pár minut spustil pořádný slejvák, ale když jsme se doslova dokutáteli zpět k Janně, bylo už celkem sucho v kokpitu, takže kluci mohli opět složit hlavu pod širou oblohou.

Na nedělní ráno jsme původně plánovali obeplutí ostrova Adang, největšího ze skupiny Butang. V průlivu mezi Koh Lipe a Adang, kde jsme přečkali noc na bóji, ale dost fičelo, tak jsme nakonec zvolili „ústupovou“ variantu, spluli po větru z úzkého kanálu a schovali se do stínu Adangu. I tak bylo plachtění podél pobřeží zajímavé, protože chvilkami vítr zcela ustával a jindy zase přicházely ze svahů pořádné poryvy, které nás pěkně nakláněly. Probojovali jsme se zhruba do poloviny ostrova, přiblížili se více ke břehu a asi v šestnácti metrech spustili kotvu. Podle průvodce to byla hloubka, kde se naproti písečné pláži dalo bezpečně zakotvit. Naskákali jsme do vody, a když jsme se ujistili, že kolem není žádný proud, vypravili jsme se směrem k pobřeží. Láďa nás jistil ze člunu a my se drželi kolem něj v bezpečné vzdálenosti od výletních lodí, které co chvíli přivážely turisty na místní pláž na šnorchlování a následný oběd. Podmořské zahrádky, jak krásným korálovým seskupením říkáme, zde byly snad nejkrásnější, co jsme tentokrát na Butangu zahlédli. Doplavali jsme až na pláž, kde mělo být dle Pepy a Blanky sladkovodní jezírko, ze kterého se ale vyklubal spíš takový čistější „bahňák“. I tak bylo pobřeží kouzelné, přímo jako vystřižené z katalogu cestovních kanceláří.

Výprava po pláži

Janna zakotvená v dáli

A ještě jeden kýč…

Po návratu na loď jsme poobědvali a vypravili se zpět stejnou cestou, kudy jsme připluli. V průlivu mezi Adangem a Koh Lipe už tolik nefičelo, tak jsme ho na několik obratů překonali a stočili se kolem východního pobřeží Koh Lipe známého jako Sunrise Beach zpět na jižní stranu ostrova do zátoky, kde jsme nocovali po příjezdu na Koh Lipe. Cestou jsme se ale stavěli ještě u jedné kotevní bóje a zaplavali si kolem dalšího malinkého ostrůvku s krásnou bělostnou pláží. Korály tam sice nebyly tak rozmanité jako u Adangu, ale díky množství a pestrobarevnosti ryb bylo i tak na co se dívat.

Tyhle rybky by k večeři nebyly

I tentokrát se nám podařilo chytit v rušné jižní zátoce prázdnou kotevní bóji a dle domluvy jsme se nejprve vypravili do imigrační budky poprosit, zda by nás odhlásili už ten den večer, abychom mohli hned v pondělí ránou vyplout zpět na Langkawi. Úředník nám nejprve sdělil, že to nejde, ať přijdeme následující den v devět, ale když Péťa se stoickým klidem pokýval, že to se nedá nic dělat, že holt počkáme, zavolal ho zpět a řekl, že pro tak slušné lidi udělá výjimku. Vyptával se, odkud jsme, a pěl ódy na to, jak jsme vychovaní. Ostatní jachtaři si prý stěžují, když musí čekat ve frontě, přijdou-li k odbavení zrovna ve chvíli, kdy přijíždí či odjíždí trajekt, případně mu rovnou vynadají, že je zdržuje. Museli jsme se zavázat, že ráno určitě odjedeme, což byl ale stejně náš úmysl, a během pár minut byly oficiální formality vyřízené. Úspěšné odhlášení jsme oslavili ještě jednou thajskou masáží.

Láďa u kormidla

Odplouvali jsme jen neradi a neodolali jsme, abychom před pondělním návratem na Langkawi nezavítali naposledy na břeh na vyhlášené thajské palačinky. Posilněni vydatnou snídaní jsme kolem deváté hodiny ranní opouštěli pod plachtami zátoku, která se již opět hemžila výletními loďkami a rybáři. První polovinu cesty krásně foukalo, druhou jsme museli využít služeb našeho věrného motoru. Navnaděni okázalými rybími hody na Koh Lipe kluci vypustili za loď návnadu, že si něco chytíme k večeři, ale nakonec jsme skončili u Indů na biryani rýži se skopovým.

Kokpit jako na dlani

Na Langkawi jsme připluli až kolem šesté, moc pozdě na to, abychom se stihli ještě toho dne přihlásit ke vstupu do země a přístavu. Kluci odlétali v úterý před polednem přes Kuala Lumpur do Bangkoku, takže jsme si dali budíček opět s muezzinem a hned ráno se vypravili nejprve ke stanici trajektu na imigrační a kapitanát. Zpět v kotvišti jsme se zastavili v dílně-kanceláři našeho kamaráda Phila v budově vedle mol, kde si Pavel s Láďou vyzvedli krosny s lany a karabinami, které si tam předchozí čtvrtek po příjezdu nechali, abychom je nemuseli vozit s sebou na Koh Lipe a pohodlněji se na naší lodi ve čtyřech poskládali. Pak už jsme kluky jen doprovodili na taxi a sami se vrátili zpět na loď k práci a k počítačům.

Bezvětří mezi ostrůvky

I na poslední víkend jsme si samozřejmě naplánovali plachtění. Pepa s Blankou byli bohužel pryč, takže už jsme nestihli uspořádat pořádnou rozlučku, ale alespoň jsme si ty poslední dny na Janně užili v klidu sami ve dvou (tedy ve třech). V sobotu ráno jsme nejprve absolvovali výpravu na poštu a odeslali domů dvě krabice knížek, abychom si doplnili knihovničku v Čechách o naše lodní poklady. Prázdné krosny jsme seskládali do sebe a vzápětí naplnili v železářství motorovým olejem, na tržnici přikoupili trochu ovoce a zeleniny, v kotvišti přibrali dva kanystry vody a po obědě zamířili opět na jihozápad Langkawi mezi nejkrásnější ostrůvky, kde jsme chtěli zakotvit přes noc. Původně jsme si vyhlídli takový úzký průliv mezi dvěma ostrovy, kterému se mezi místními jachtaři přezdívá „fjord“. Byl už ale obsazený dvěma loděmi, které připluly před námi, tak jsme se posunuli o zátoku vedle. Foukal jen slabý vítr a zhruba polovinu cesty jsme bohužel museli motorovat. Sotva jsme ale hodili kotvu, vykoupali se a natáhli si nad kokpitem plachty, abychom si vytvořili stín, obloha nebezpečně potemněla a za chvíli propukla pořádná bouřka. To nejhorší se nám naštěstí vyhnulo, Langkawi přežilo v bezpečí v trhlině mezi dvěma obrovskými liniemi mračen, které se přehnaly kolem, nicméně působivé blesky ozařovaly obzor ještě hodně dlouho poté, co přestalo pršet. Svěží větřík pak stihl vysušit kokpit ještě předtím, než jsme se uložili na kutě, takže jsme si mohli vytáhnout matrace ven, kde spíme nejraději.

Bouřková linie se blíží

Ráno nás probudilo hvízdání poryvů a houpání. Zdálo se, že monzun opět zesílil a že nás čeká stejně jako před dvěma týdny pořádně slaná plavba proti větru. Ke snídani jsme se proto v rámci dojídání zbytků posílili domácími palačinkami a kolem deváté vyrazili směr Kuah. Mezi ostrůvky jsme chytili tišinu, a když jsme začali splouvat nebezpečně blízko ke skalní stěně, pustili jsme pro jistotu motor. Jakmile jsme ale vystrčili nos, respektive příď, do kanálu mezi ostrovy Langkawi a Dayang Bunting, opřel se nám do plachet opět silný poryv, takže jsme našeho železného oře zase vypnuli a začali bojovat jen pod plachtami proti větru a vlnám. Ty naštěstí nebyly tentokrát tak velké jako posledně, takže stříkaly do kokpitu jen občas a dařilo se nám celkem obstojně postupovat vpřed. I když jsme po příjezdu do kotviště museli Jannu i sebe znovu omývat od soli, radovali jsme se nad tím, že jsme si poslední plavbu této sezóny opravdu užili.

Cestou do Kuahu jsme si užívali krásného plachtění

Teď už je náš plovoucí domov bezpečně uskladněn a vlastně není momentálně plovoucí. Nakonec jsme ho totiž vytáhli na břeh v malé loděnici B&V Marine kousek od Kuahu, protože v zátoce Hole in the Wall na severovýchodě Langkawi, kde jsme Jannu chtěli nechat původně, došlo nedávno k několika vloupáním. Samotné tahání na břeh bylo dosti dramatické, ale to už popíšeme v barvitých detailech v následujícím článku…

Spokojený kormidelník

Žádná aktivita, nic. Celý den jsem na ni neviděl. Všiml jsem si jí až při cestě na břeh.
Někde mám její foto. Krásná tradiční malajská loď, nemůžu si honem vzpomenout, jak se jim říká, s džunkovým oplachtěním.

Nic z toho se toho se vlastně ještě nestalo. Je pondělí večer, sedíme ve společenské místnosti hostelu The Little Red Dot na Lavender Street v Singapuru (mimochodem, velmi dobrý podnik). Kolem nás se hemží mládež, od které nás dělí jedna generace. Zvláštní pocit… že bych začínal chápat, co cítí starší generace ve společnosti mládí…, ten omlazující efekt, vzpomínky na minulost… ale ne, jenom si vymýšlím, na to mám ještě čas. Koneckonců v Puerto Princesa nám místní cruiseři říkali "The Kids". Ani nám to nevadilo…
A teď k tomu, co tady vlastně děláme. Kdo z vás ví, kde jsme strávili posledních 8 let života, nebude překvapen, že posledních pár dní máme plnou hlavu našeho návratu na Tchaj-wanu… návrat je vlastně asi moc silné slovo. Chystáme se ale pořádně si ty dva týdny užít.
Z Kudatu, kde teď kotvíme to není na Tchaj-wan moc daleko. Tři hodiny v taxíku do Kota Kinabalu a pak asi dvě hodiny letadlem do Taoyuanu. Velice jednoduché, až moc jednoduché.
Když jsme z Tchaj-wanu v dubnu odplouvali, o týden jsme překročili naše víza a za to nám bylo odebráno právo na bezvízový vstup na tchajwanskou půdu po dobu jednoho roku. To nevadí, říkali jsme si. Stejně asi nebude důvod na Tchaj-wan tak brzy vyrazit. Byli jsme ale povoláni tlumočit a rovnou oba zároveň a taková příležitost se prostě neodmítá.
Museli jsme tedy vyrazit na Tchajwanské zastupitelstvo pro víza. Mohli jsme si dokonce vybrat. Manila, Kuala Lumpur a Singapur.
Manilu jsme zavrhli, protože nedávno filipínská pobřežní stráž zastřelila tchajwanského rybáře a situace je stále ještě vyhrocená, takže kdoví, co by nás v Manile čekalo…
K Singapuru máme vřelý vztah, protože jsme tam koupili Jannu, a spočítali jsme si, že cesta tam nás nebude stát o moc víc než do Kuala Lumpuru a můžeme toho využít k obstarání nějakých součástek, které v Singapuru určitě seženeme.
Byl tady ale takový malý zádrhel. Už dva měsíce jsme bez kreditní karty. Zavolali jsme tedy do banky a požádali si o zaslání nové karty do zahraničí. Funguje to tak, že banka novou kartu automaticky vyrobí a pošle vám ji na vaší domácí adresu. Nejprve došlo k malému nedorozumění z mé strany. Na vysvětlení operátorky, že karta bude automaticky nejdříve zaslána na českou adresu, pak se bude čekat, až ji Česká pošta vrátí do banky, a pak mi ji teprve budou moci poslat (tehdy ještě na Tchaj-wan), jsem automatickou obnovu zrušil.
Pak jsem nějaký čas čekal, protože podle operátorky bylo na žádost o zaslání do zahraničí ještě brzo. Co se dělo potom, mi zatím nikdo nebyl ochoten vysvětlit. S bankou jsem mluvil nejméně desetkrát, samozřejmě s několika různými operátory (oni jim říkají bankéři) a všichni velmi ochotně vyplňovali moje žádosti o zaslání karty do zahraničí. Já jsem trpělivě diktoval krkolomné adresy a věřil, že lidé na druhém konci drátu vědí, co dělají. Pak jsme se dostali do fáze, kdy mi bylo oznámeno, že moje nová karta byla odeslána na mojí českou adresu. Přišlo mi to trochu divné, ale prý už se s tím nedá nic dělat, nezbývá, než čekat na Českou poštu, až kartu vrátí. Prý to bude trvat tak týden, dva. Další telefonát po týdnu. Z telefonu zazněl opět nový hlas. Vysvětlil jsem situaci. Odpověď zněla, že karta se ještě nevrátila.
Uplynul další týden. Tentokrát to zvedla opět nějaká slečna. Ta mi vysvětlila, že mají nový informační systém a že je velmi komplikovaný. Stále jsem se snažil být slušný. Něco mi ale nehrálo. Zavolal jsem proto znovu hned druhý den. Zvedla to rázná mladá žena, která si vyslechla celou historii, pak mě rázně zastavila a lakonicky pronesla:
"Ale vždyť vy žádnou novou kartu nemáte."
Ticho.
Lapal jsem po dechu.
Slečna mi vysvětlila, že zrušením automatické obnovy, jsem zrušil automatickou výrobu nové karty. Jestli chci novou, musím si o ní požádat. Proč mě celý měsíc udržovali její kolegové v domnění, že karta existuje, to mi vysvětlit nedokázala.
Napsal jsem mírně dotčený email do banky s žádostí o vysvětlení a o přesný návod, jak mám dosáhnout toho, abych co nejdřív novou kartu dostal. Informační centrum našeho finančního ústavu se moc neobtěžovalo. Na stížnost reakce žádná, návod na použití okopírovaný z manuálu: zatelefonujte na informační linku, nás bankéř vaše požadavky zodpoví.
Po dvou měsících jsme se konečně někam dostali a karta je už prý na cestě na naší současnou adresu v Kudatu. Do konce týdne bychom ji měli mít v ruce…
A teď zpět k naší cestě do Singapuru. Koupit si dnes výhodně letenku bez kreditky není nic moc. My jsme to měli o to zajímavější, že v Kudatu není žádná oficiální směnárna. Dokonce ani v jedné ze tří bank, které v tomhle malém městečku najdete. Nakonec jsme uspěli v Maybank. Když jsme tam šli podruhé, abychom si mohli koupit letenku, všichni na nás koukali trochu překvapeně. Směnárna? U nás v bance? Ne, my tady peníze neměníme. Ukázalo se, že bankéř, který nás posledně obsluhoval, si ty dolary koupil sám pro sebe. Nakonec v čínském managementu banky zvítězil obchodní duch a dolary si od nás koupili. Dokonce nám dali dost dobrý kurz.
Jsme v Singapuru, dobře to tedy dopadlo. Zítra bude rozhodující den, protože dostaneme zpět naše pasy. S vízem nebo bez víza…
Ale teď už je skoro deset, my jsme ucaprtaní z celodenního pobíhání po Singapuru a zítra chceme brzy vstát. Teď je v hostelu docela rušno, intelektuálně se moc pracovat nedá. Těšíme se na poklidné ráno…