Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do [...]]]> 15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

V září roku 2015 jsme Jannu rychle vytáhli v naší známé Rebak marině na Langkawi, natřeli spodní část trupu novou protiporostovou barvou a stále ještě ve spěchu se přeplavili z Langkawi na ostrůvek Tioman na východním pobřeží Malajsie. Věděli jsme, že budeme na nějaký čas pryč, a místní státem spravovaná marína nabízela široko daleko nejlevnější a nejbezpečnější stání v regionu. Měli jsme štěstí, že jsme našli volné místečko mezi místními rybářskými loděmi a motorovými čluny, které vozí v sezóně výletníky na šnorchlování a potápění, provedli obvyklé „zazimovací“ procedury – vypumpovat sladkou vodu z nádrže, vypustit vodu z výfuku, zatáhnout výtahy plachet do stěžně a lana obalit plachtou kolem stěžně, sundat všechny kladky, omotat rolfok, zabalit lodní šroub do igelitu jako obranu proti vilejšům apod. – a odletěli na Tchaj-wan, kde jsme pracovně strávili následujícího půl roku. Na Vánoce jsme se vrátili po letech domů do Čech a následujících pět měsíců žili každý na jedné straně Zeměkoule, Péťa v Praze, kde si našel práci programátora ve firmě Memsource, a já ve Hualienu na východním pobřeží Tchaj-wanu, kde jsem tlumočila a překládala pro místní buddhistický klášter. Ten necelý půl rok strávený odděleně nás nicméně utvrdil v tom, že k sobě patříme, že se i přes některé rozdíly v našich povahách, nebo možná právě díky nim dokonale doplňujeme, zkrátka, že chceme být spolu. Prošli jsme si zkouškou, díky níž si teď ještě mnohem více vážíme jeden druhého a toho, že se vzájemně máme.

Janna zatím věrně čekala na Tiomanu, jeden známý, se kterým jsme byli v kontaktu prostřednictvím emailu, nám občas napsal, že je vše v pořádku. Předtím než jsem dala na začátku května na Tchaj-wanu výpověď a koncem měsíce se vrátila zpátky do Čech, vypravila jsem se konci dubna na dva týdny na Tioman, abych Jannu osobně zkontrolovala, doplatila dluh za stání v maríně a provedla základní technickou údržbu. Když jsem po dvou dnech cestování přes Singapur a východní pobřeží Malajsie dorazila ověšená zavazadly a nákupy k Janně, při pohledu na náš plovoucí domov jsem se doslova neubránila slzám. Ne že by byl v tak zbědovaném stavu, ba naopak, spíš to byl pocit štěstí a zároveň zmaru nad tím, že jsem u lodi stála sama, bez Péti. Shodila jsem ze sebe všechnu zátěž a předtím, než jsem si dodala odvahu vstoupit do kokpitu, posadila se na molo a chvíli zhluboka dýchala.

Klíč vklouzl do zámku, otočil se jako po másle (WD-40 jsem tedy v Mersingu kupovala zbytečně) a za chvíli už mě ovanula známá vůně nevětraného lodního prostoru. Přesunula jsem nákupy a zavazadla do lodi a začal čtrnáctidenní maraton prací. Postupně jsem odškrtávala položky na seznamu „K udělání“ a průběžně si volala s Péťou, abych ho spravila o tom, co funguje, co ne a co jsem toho dne dokončila. Vyschlé baterky jsem rychle zavlažila, motor naštěstí naskočil po drobné údržbě na první nastartování a zvládla jsem i výměnu oleje, filtrů, přelepení okénka nad navigačním stolem, které trochu teklo, utěsnila jsem trubku vedoucí do nádrže na naftu, kolem které prosakovala nafta, opravila potrhaný obal hlavní plachty, zkontrolovala, že si v ní neudělaly myši hnízdo, samozřejmě všechno vně i uvnitř vydrhla, propláchla nádrž na sladkou vodu a před odjezdem ještě přeleštila všechnu nerez ocel.

Janna v maríně na ostrůvku Tioman

Každý den večer jsem usínala příjemně unavena s vědomím odvedené práce, hrdá sama na sebe, jak to všechno zvládám, že se o Jannu dokážu postarat. O to víc mi tu ale chyběl Péťa, se kterým bych se mohla o to vše dělit, sdílet s ním bezprostředně všechny frustrace i radosti. Nešlo vůbec o to, že ve dvou jde všechna práce mnohem rychleji od ruky, všude ve vzduchu viselo vědomí, že Janna je NÁŠ společný sen, domov, který jsme si nejen vysnili, ale společnými silami našli, koupili, opravili a přebudovali dle našich představ. Tady jsme zažili bok po boku tolik hodin dřiny a radosti, díky Janně jsme zavítali do přístavů a míst, kam bychom se jinak nepodívali, poznali spoustu zajímavých lidí a přátel, ještě více se sblížili a uvědomili si vlastní slabiny. Odjížděla jsem s jediným přáním – že Jannu neopouštím na dlouho, ale především, že se příště vrátíme opět ve dvou!

Z útrob kabiny se ozvalo známé vrzání, které mě vytrhlo ze zamyšlení, a za chvíli už se objevila ve vchodu do lodi Péťova hlava.

„Taky seš tak rozlámaná? To horko je ubíjející!“

Usmála jsem se a i přes únavu a malátnost po té dlouhé cestě a přerušovaném spánku si znovu pomyslela, jak je skvělé, že jsme zase zpět na lodi. A spolu!

Jako za „starých časů“ :)

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička [...]]]> Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička to zvládá se svých typickým klidem, je vyznavačkou stoické filozofie, byť to popírá. Já mám už dva dny cestovní horečku. Odškrtávám seznamy, abych do nich v zápětí opět něco dopsal. Mozek mi generuje proud všelijakých „co když“ a „co kdyby“ a žaludek se mi už připravuje na to slastné pohupování a vlnění a protestuje proti strnulé nehybnosti hmoty pod mýma nohama.

Dubai nás přivítala příjemnými 21 stupni. Čekáme na spoj do Kuala Lumpuru. Tam si počkáme pár dalších hodin na poslední autobus do Mersingu, abysme tam dorazili pěkně z rána, posnídali roti telur, o kterých mluvíme už dva měsíce (Janička: tam mají ale fakt výborný roti!) a chytili trajekt na Tioman, kam bysme měli dorazit kolem oběda.

Cestovní horečka už mě pustila. Už jen pár hodin a čeká nás naše krásná loďka… posraná od ptáků a netopýrů, zatuchlá plísní, s vybitými baterkami a kdo ví na jaká krásná překvapení se ještě můžeme těšit…

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, [...]]]> Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

Omezené prostory

Potěšilo mě ale, jak se mi sem podařilo zajet. Já vím, ostřílení jachtaři si řeknou co je na tom, ale ono je něco jiného vjíždět do těch omezených prostorů s moderními žihadly na ploutvokýlech, které se vám otočí téměř na místě a se starou lodí, jako je Janna, s dlouhým kýlem a omezenou manévrovatelností. Připomenu si vždy citát z Velké knihy umění jachtingu: některé lodě jsou stavěné pro plavbu přes oceán a jiné pro manévrování v marinách… ale abych to nezakecal.

Zkrátka a dobře, já jsem vždycky z manévrování v marině dost nervózní, protože, když se manévr nepodaří, napravit ho nebývá snadné. Lodě s dlouhým kýlem moc neposlouchají při couvání, takže dostat se z nepodařeného nájezdu může být docela legrace. Oni jsou na to triky s lodním šroubem, které samozřejmě používáme, ale když do toho vstoupí proud a vítr, tak máte většinou smůlu.

Nejlepší je prostě trefit to hned na poprvé a to chce cit a zkušenost s danou lodí. Je to asi jako, když parkujete a prostě to tam v rychlosti frknete, žádné najíždění, žádné opravy.

Tentokrát to bylo o to horší, že tu nebyla stoická Janička, která navíc většinou v marinách kormidluje, protože já tahám lana. Takže Janička nikde a moje zkušenosti se zajížděním taky právě nejsou nejbohatší. Rebak ale známe a je tady docela dost místa, takže nervózní jsem byl, ale pouze přiměřeně.

To jsem ale netušil, že mě poslali do toho nejpitomějšího místa. Nevím jak to popsat. Prostě, nejdřív jsem musel projet těsně kolem rampy pro jeřáb na vytahování lodí, zprava vyvázaná loď a pak udělat okamžitě na můj vkus dost ostrý obrat. Najet jsem si moc nemohl, v tom mi bránil kamenitý břeh. Naštěstí jsem moc nemyslel a nechal jsem se řídit citem.

Jak jsem se přiblížil s té vyvázané lodi, dal jsem neutrál a nechal loď pokračovat setrvačností. Janna drží rychlost docela obstojně, takže jsem pokračoval stejnou rychlostí a byla příď před koncem sousední lodě, začal jsem zatáčet. Janna potřebuje na otočku prostor asi tak dvou svých délek, což jsem ovšem k dispozici neměl.

Pokračoval jsem v zatáčení na setrvačnost. Záď Janny byla teď přibližně v úrovni konce mola. Ještě chvilku jsem počkal a dal jsem prudce zpátečku. Janna začala poslušně zpomalovat a zároveň pokračovala v otáčení. Proud od lodního šroubu jí v tom pomáhal. Zařadil jsem neutrál, pustil kormidlo a šel na příď podat lano zaměstnanci mariny, který mi přišel pomoci.

Když se Janna konečně zastavila, byla téměř paralelně k molu. Jednou jsem krátce přidal trošku plynu, aby popojela lehce dopředu a já mohl sestoupit na molo se záďovým lanem.

Hned jsem se pustil do šúrování. Není nic horšího, než kapitán, který je sám sobě posádkou. Nejdřív jsem si nařídil vydrhnout člun, pak palubu. Ano, i paluba moderních lodí se drhne. Není to samozřejmě z důvodů zavlažovacích jako je to u dřevěných korábů. Už to tak vypadá, že čím lepší máte protiskluzový povrh paluby, tím víc sajrajtu se na něj chytá. Alespoň ten náš špínu doslova přitahuje, ale naštěstí to jde docela dobře umýt. Zpočátku, jsme z toho byli trochu nesví, ale několik sousedů nám potvrdilo, že když se to sviní, znamená to, že to neklouže, když je to mokrý. A naše paluba je za mokra opravdu příjemně nekluzká.

Teď už mám vypráno a polo-sbaleno a tak se tu vařím ve vlastním potu, poklízím a píšu. Loď dozabalím až večer, až nebude tak pařit. Teď je venku, tady v tý kotlině, opravdu děsná výheň.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě [...]]]> Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Přesně to se ale stalo. Za chvíli se stáhly mraky a začalo cedit. Při prvním náznaku deště, jsem nechal prádlo v kýblu, který jsem nastavil pod „okap“ a výsledkem bylo právě to druhé ždímání. Sušení se tedy trochu protáhlo, ale za hoďku bylo po dešti, slunce začalo pražit, ale bylo jasné, že dřív jak po obědě to nemá smysl. Stejně jsem ještě čekal na jednoho souseda, který chtěl přijet omrknout náš řetěz.

Ale v té chvíli jsem už věděl, že jedu. Po té přeháňce sice přestalo foukat, ale já i přesto cítil volání dálek a hravý vítr, jak si pohrává s mou kšicí, což je u nás dlouhodobě do hola ostříhaných opravdu neobvyklý pocit.

Začátek odlivu v jednu, kdy začalo krásně foukat, takže jak jsme vypnul Skype a rozloučil se s Janičkou, pustil jsem se do práce. Bez honu a shonu, klidně, nikam jsem nechvátal. Já bývám před plavbou vždy nervózní, takovéto ohmatávání kapes, když vyjdete z domu, jestli mám klíče, mobil, peněženku, pas…

Takže bez zbytečných zbrklostí a klopýtnutí (s Janičkou máme takové oblíbené místo, když vylézáme z kokpitu, občas si tam pořádně nakopneme malíček).

Hlavní plachtu jsem vytáhl na první réf. Ne že tak děsně fičelo, ale naše plachta je hodně veliká, přesahuje zadní stěh, a rychlé manévrování je proto jednodušší s prvním réfem. Ještě jsem zkontroloval jestli nic neteče kolem motoru, protože jsem nedávno měnil vrtulku v čerpadle a kontroloval tepelný výměník. Spokojen, jal jsem se tahat řetěz.

Byla to trochu fuška, protože docela foukalo a v kokpitu chyběla Janička, která v takovýchto případech vždycky popojede dopředu. Ale dalo se. Zkrátka jsem pomalu tahal, loď si vždy trochu popojela, řetěz malinko povolil a já zase dotáhnul. Řetěz byl čistý.

To vůbec stojí za komentář. Jednou z věcí, kterou jsme se nikdy nedočetli, když jsem studovali, jak být námořníky, byla starost o řetěz. Ono totiž na tom řetězu, když ho necháte dlouhou ve vodě začnou růst vilejši stejně jako na všem ostatním. Poprvé jsme se s tím setkali v Puerto Princessa ve Filipínách, kde jsme zakotvili na víc jak měsíc. Tady je to ale ještě horší. Po týdnu máte část řetězu, která visí ve vodě totálně obrostlou těma otravnýma mušlema. Dostat je dolů je nepříjemná práce. Někdo, řetěz tahá nahoru, mlátí s ním o palubu nebo o něj brousí třeba šroubovákem. To většinu vilejšů odstraní, ale uvnitř článků zůstanou a když to tam necháte, padnete puchem, prostě chcípla ryba zavřená v malém skříni, kde je pěkně teploučko. Já vždy sednu do člunu se šroubovákem a takovou tou zakroucenou štětkou na záchody. Nejdřív ojedu řetěz šroubovákem, čímž dostanu pryč většinu potvor. Pak několikrát přejedu řetěz kartářem a vodou, abych omyl bahno apod. a pak jeden článek za druhým očistím šroubovákem. Je to zdlouhavé, smrdí to a je z toho bordel. Ale řetěz je pak čistý.

Existuje také prevence, kterou, jak jsme se dozvěděli, ne každý používá. Jednoduše jednou za čas kus řetězu vypustíte a za pár dní ho zase stáhnete zpět. pokud řetěz leží v bahně, tak na něj vilejši nevlezou. Jeden známý, taky řetěz namáčí do vody po praní, prý to taky pomáhá, ale je s tím víc práce. Tak tolik asi k řetězové hygieně.

Zpět mému výletu. Kotvě se ven moc nechtělo. Přeci jenom byla po těch dvou měsících intenzivně pracovních měsících dost zahrabaná. Jak jsem se na řetězu přitahoval, byl jsem s lodí už jen pár metrů za návětrným sousedem, ohromným trimaranem. Rukama by se mi kotvu vylomit nepodařilo, takže jsem pomalu přitahoval řetěz kotevním vrátkem, kousek po kousku, a dával jsem kotvě čas, aby se mohla v klidu rozloučit s tím heboučkým bahýnkem, v jehož obětí tak dlouho ležela. Vylomení kotvy není žádný Velký třesk. Pozná se to podle toho, že už nestojíte na jednom místě. Nedaleko mnou si mezitím zakotvili rybáři. Jak jsem si všiml, že se začínám od trimaranu rychle vzdalovat, několika mocnými chvaty jsem vytáhl zbylých pět metrů řetězu na palubu, kotvu jsem nechal viset pod hladinou, aby se z ní odplavilo bahno a zbystra jsem přešel ke kormidlu. Lodní šroub se zakousl, vítr zesílil a za dvě tři minuty jsem byl mimo zakotvené lodě. Vypadalo to, že mám štěstí, že dnešek je jedním ze dní, kdy bude stabilně foukat celé odpoledne. V kotvišti to pak nadělá pěkné vlny, v jihozápadním monzunu to tady není nic moc.

Vypnul jsem motor, přešel na příď vytáhnout kostaku. Náklony a hukot větru se zmírnily a já si pomalu uvědomoval, že už zase plachtím. Úplně jsem lapal po dechu, jak to pěkně jelo.

Potom začaly přicházet silnější poryvy. Nedávno jsme se obdarovali takovým prostým mechanickým větrometrem, takže jak vítr zesílil, tak jsem po něm šáhnul a prý že 20-25 uzlů. Ony ty vlky kadeřavé napovídaly, že fouká z ostra. Ze všech stran je takhle zátoka ale obklopená ostrovy, takže větší vlny se tu neutvoří, což znamená bezvadnou jízdu. V kotvišti, které je v této sezóně na závětrném konci asi deset mil dlouhé zátoky, dokážou vyšplhat i tak na půl metru, což rozhodně život na kotvě dosti ztrpčuje, ale zase nás to udržuje v kontaktu s námořní realitou, tj. přírodou. Abysme nezpohodlněli.

Takže občas to trochu houplo, sem tam stříkla nějaká to vodní tříšť. Včas se mi dokonce podařilo zavřít přední okno, úplně jako by tu byla se mnou Janička, která má ženský instinkty (nebo prostě selský a navíc zdravý rozum) a včas to okno zavře nebo mě tím úkolem pověří.

Ani rybářů nebylo mnoho. Tady na Langkawi mají menší rybáři ve zvyku natáhnout síť mezi dvě bójky s praporky, čekat a doufat. Většinou jsou jejich úlovky chabé, alespoň co jsme my zahlédli. Pokud jde o navigaci, tak rando jejich sítě objíždět. Ony jsou sice dost ponořené a málokdo by za ně zavadil, ale rybáři to nemají rádi, tak proč je provokovat. To oni vám pak malajsky nadávají a dovolávají se Aláha.

Průjezd zátokou tudíž vypadá jako obří slalom na lyžích. Jednotlivé branky jsem hravě zvládal, krásně mi to vycházelo na obraty, takže to bylo příjemné kličkování a měl jsem alespoň trochu víc pohybu.

Vítr foukal vytrvale a silně. Vítr se pak trochu stočil, takže já jsem mohl zamířit přímo na svůj cíl, ostrov Singa Besar (což znamená Velký ), kam jsem dorazil okolo páté. V zátoce bylo dost míst a navíc jsem do ní vjížděl proti větru, takže jsem ani nepouštěl motor, jednou jsem se v kotvišti otočil, abych si ověřil jak je kde hluboko, trochu se zorientoval a udělal si představu o prostoru. Byly tu další čtyři lodě, všechny stočené pěkně do větru, ale řetězy jim tak nějak zplihle vysely od přídí a pak jsme si všimnul všelijakých vírů a zvířeného bahna. To znamenalo proudy a bylo tak těžké odhadnou, kde vlastně mají ostatní lodě kotvy. Místa bylo dost, takže jsem si vyhlédl vhodné místo, znova si najel, tentokrát pomaleji, brzdil jsem vyvláváním plachet, pak jsem stočil loď do větru, přešel na příď a spustil kotvu. Jak z učebnice. Jenom jsem pak trochu bojoval s plachtami, protože loď mi stavěla asi díky proudům divně vůči větru, takže mi nešla moc stáhnout hlavní plachta, ale nakonec jsem zjistil, že je to hlavně zašmodrchaným lanem… Ale vzhledem, k tomu že to byl jediný můj prohřešek a jinak jsem projevoval rozvahu a předvídavost, dal jsem si jedna mínus.

Uvařil jsem si čaj a počal siestu v kokpitu. Trochu jsem si četl, trochu psal a maličko jsem komunikoval stran tlumočení ne Tchaj-wanu, které mě příští týden čeká (to je ta práce, která volá a kvůli které jsem si nařídil dovolenou).

Jak se setmělo skočil jsem do moře a po dlouhé době se zase myl mořskou vodou. Poslední dobou se totiž chodíme sprchovat do veřejné sprchy na břehu, no prostě jako úplně normální suchozemské krysy. Opět jsem tedy měl možnost potvrdit si, že pěnivost sprchových gelů v mořské vodě se různí. Nejlepší, co jsme zatím zkusili je Johnsons’s Baby. Ten prostě mydlí nejlíp.

Noc byla povětrnostně klidná, ale já spal neklidně. Asi to muselo být tím Měsícem, který dorůstá a otravuje svou přitažlivostí. Zdály se mi různý programátorský noční můry, typy objektů neseděly a program se pořád dostával do nekonečné smyčky, no co vám mám povídat, normální horor.

Druhý den ráno mě vzbudil budík a k procitnutí přinutil pořádnej blesk a hrom. Nakonec se bouřka, ale vydala jiným směrem.

Útočí tady na mě ale jakýsi masařky. Vlastně to spíš vypadá jako čmelák, ale zvuk to má jako masařka, takovéto hysterické bzu bzu bzzuuu bzu bzuuu, ne distingované bzuuuu bzuuuu.

Foto bude až později, mám tu děsně chabý internet.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně [...]]]> Poslední tři dny mě sužuje pekelné vedro. Teploty jsou během dne stále stejné, tedy kolem 33 stupňů, ale něco se děje. Pocitová teplota je prý na 44 stupních. Moje pocity se s tímto výpočtem shodují. Vše halí podivný opar, nefouká, je zkrátka na chcípnutí.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně si plujete, plachty krásně vypnuté a najednou to začne slábnout a za chvílí nastane bezvětří, vy si povzdechnete a začnete přemýšlet, jestli vytáhnout lehčí plachty nebo spinakr a nebo prostě nakopnout motor a trochu se tím uměle a draze vytvořeným prouděním vzduchu ochladit.

Když námořnický duch převáží nad leností, odmění vás někdy příroda do hodiny dávkou svěží brízy a vy jedete dál. Tomu, kdo podlehl a nastartoval motor, nezbývá, než pokorně sklopit uši, možná ještě kousek popojet, vymluvit se snad na dobíjení baterek, brzy totiž padne tma a pak znovu plachty vytáhnout, motor přepnout na neutrál, chvíli počkat než setrvačnosti dojdou síly, zatlačit slzu nad ztracenou rychlostí.

Tak něco takového tady asi teď probíhá, jenomže v kontinentálním měřítku. Nejde tady o výměnu tepla mezi pevninou a mořem, ale ochabnutím mamutí tlakové výše kdesi nad Sibiří a pořádně foukat nezačne za pár minut, ale až za pár měsíců. Prostě začíná mezidobí mezi monzuny a vládu na počasím brzy převezme monzun jihozápadní. Navíc prý tento rok dost vyvádí elníňata.

Naštěstí odpoledne se vítr většinou na pár hodin smiluje a odlepí z kůže vrstvy teplého vzduchu, které jí od rána obalují, osuší pot, vrátí chuť k pohybu.

Tohle divný počasí sem přišlo ve středu, kdy jsem se vypravil pro polotovar nových vesel a čtyři spíry – lišty na vyztužení plachty nad kokpit. Musel jsem jet nadvakrát, protože pobrat na skládací kolo čtyři dvou a půl metrové spíry a dvě dvoumetrová vesla se mi najednou nepodařilo a navíc spíry zapomněl truhlář zakulatit, tak jak jsme původně chtěli. Byl jsem povolán na jedenáctou, mezi převozem vesel a spír, jsem stihnul lehký oběd v malajském bufetu hned u mola a když jsem se pak se vším tím dřevem usadil kolem jedné v kokpitu, myslel jsem, že právě odbíjí moje poslední hodina.

V potu tváře a vlastně celého těla jsem přežil. Spíry krásně roztáhly plachtu nad kokpitem, na který teď dopadá méně slunečních paprsků a více stínu. A poslední dva dny se i ten raní vánek udobřil.

Pravda je trochu prostší. [...]]]> Naposledy jsme potýkali s motorem a akumulátory a pak jsme najednou začali prodávat loď a ono to asi vypadá, že jsme se na to chtěli vykašlat a že už nás to bydlení na moři omrzelo a navíc ty vágní rodinné důvody… nemálo z vás nás začalo podezřívat, že jsme v tom…

Pravda je trochu prostší. Naše plány nám překazila práce. Taková ta činnost, co se skrze ní vydělávají peníze, asi to znáte. Ano, propadli jsme workoholistmu, stali se z nás kariéristé a na psaní jsme se vykašlali.

Vyrážíme na bujaré Silvestrovské oslavy na jakýsi opuštěný ostrov (foto: Pepa nebo Blanka, s/y Argo)

Jinak se toho ale zas tak moc nezměnilo. Moc jsme toho sice nenapluli, ale o to víc udělali.

Janička vydala další dvě sbírky překladů tchajwanských povídek, na které se podíleli další čeští překladatelé a já dál bojuju na frontě programátorské a za nedlouho odhalím světu první kousky svého díla (začal už jsem o tom psát zde).

Janička mi v sobotu uletěla domů pomoci s organizací workshopu o tchajwanské literatuře a dvou setkání s tchajwanskými autory: jeden se odehraje v Praze a druhý v Olomouci. Všichni jste srdečně zváni!

Já jsem tedy zůstal na palubě sám a dostal jsem zadání hlídat, strážit, zametat, drhnout palubu, leštit ocel a pomaloučku polehoučku Jannu připravit na další plavbu, která bude podle současných prognostik zahájena někdy v červnu, až se Janička vrátí z Čech. Ano, nemýlíte se: celé dva a půl měsíce, číslicemi 2,5 měsíce, budu sám samotinký vzdorovat živlům…

A protože ony ty romantické západy slunce tak trochu ztrácejí na romantice, když objímáte místo krásně ženy svazek lana, budu psát. Toť můj závazek. Myslím, že nejsem sám, když dodám, že jsem dost zvědavý, jestli mu dostojím…

Uvidíme.

Vybité baterky, říkáte?

Přihořívá.

Totálně vybité baterky…?

Hoří!

Vstali jsme, Janička zamířila podle svého zvyku – já vím, co vás teď napadá, ale tam to není – okouknout stav zeleniny a ovoce a přinést chleba, jablko a banán ke snídani. Já jsem se ještě se slepenýma očima naklonil [...]]]> Kde jsme to skončili… aha, nemilé překvapení!

Vybité baterky, říkáte?

Přihořívá.

Totálně vybité baterky…?

Hoří!

Vstali jsme, Janička zamířila podle svého zvyku – já vím, co vás teď napadá, ale tam to není – okouknout stav zeleniny a ovoce a přinést chleba, jablko a banán ke snídani. Já jsem se ještě se slepenýma očima naklonil nad navigační stolek, abych se podíval na voltmetr…

Pak jsem něco řekl, načež Janička něco odvětila. Následovalo kroucení hlavou, na prsou nám bylo taky nějak těžko a přešla nás chuť k jídlu. Já jsem se pak na chvíli ponořil až po pás do skříně v kokpitu, kde jsou ukryté baterky a když jsem se vynořil s multimetrem v ruce bylo vše jasné: něco ty baterky vysává.

Když se řekne „vysává“, tak si vzpomenu na Svěrákova Akumulátora, což mi připomíná, že se tady vlastně celou dobu bavíme o akumulátorech a ne o baterkách…

Něco vysává naše akumulátory! Všechno jsem vypnul a dali jsme si snídani. Po snídani jsme si ještě dali hrnek čaje, trochu vytrávili a pustili se po stopách unikajícího proudu.

Zase jsme se vrátili ke spolehlivým 6v „té-stopětkám“ od Trojan

Chvíli to vypadalo, že by se to mohlo dít právě v ovládacím panelu, ale nakonec jsme problém izolovali v alternátoru. Chytré knížky napověděli, že to je skutečně možné, že je nejspíš vadná dioda, která za normálních okolností pouští proud jenom jedním směrem. Alternátor tedy putoval k opraváři. Naštěstí je v Kuahu specialista, kterého si všichni moc pochvalují. (Ale to bylo vlastně až druhý den, protože jsme měli zrovna to štěstí, že byl jakýsi státní svátek.)

Protože už konečně chtěli zase zasednou k nějakému překládání a psaní, vydali jsme se do místní veřejné knihovny, kde nás mile přivítali. Krásný to pocit, když se člověk připojí k veřejné síti a nemusí myslet na volty a ampéry a jestli svítí dost slunce a solární panely pracují naplno…

Asi po dvou hodinách volal opravář, že alternátor je v pořádku, že krásně dobíjí. Vysvětlili jsme si, že jsme si asi na začátku špatně vysvětlili, v čem je problém. Že alternátor dobijí jsme věděli. Řekl, že to prověří. Čekali jsme, že se zase za chvíli ozve, ale čekali jsme marně a druhý den ráno jsme tam zavolali. Vzal to jejich indický pomocník, který neuměl moc anglicky a pořád jenom opakoval, že tam máme přijít. Chvíli jsem se s ním dohadoval až to vzdal a předal mi šéfa. Ten mi řekl, že s alternátorem nic není. Trochu jsme se této alternativy obávali, protože to znamenalo, že jsme opět v bodě nula.

Vyrazil jsem pro alternátor a když jsme ho namontovali, únik proudu náhle zmizel. To byla dobrá zpráva, ale trochu nám vadilo, že se nezjistila skutečná příčina. Vysvětlovali jsme si to prostě jakýmsi tajemným zkratem, nějakou vlhkostí, která se tam dostala nebo rzí, kterou opravář odstranil, když alternátor rozebral. V každém případě, jeden problém byl odstraněn.

Teď když byl alternátor, mohlo se dobíjet, takže jsme se opět pustili do startování. Šlo to stále ztuha, ale aspoň jsme trochu dobili baterky. Teď už jsme věděli, že nám je alespoň nic nevybije. To startování ale taky musíme vylepšit. Podle všech indicií to bylo poklesem napětí, což znamenalo, že někde je špatný kontakt. Všechny kabely jsou nové, konektory vyčištěné, muselo to být na startéru. Vyndat startér to znamená nejprve sundat znovu alternátor…

Navíc jeden ze šroubů, které startér drží je velice špatně přístupný a potřebujete k němu hodně dlouhý nástavec. V Kudatu jsme startér sundávali pomocí zapůjčeného nástavce a měli jsme matné tušení, že jsme podobnou situaci předvídali a že jsme si pořídili něco, čím ten šroub budeme schopni povolit. Chvíli jsme lovili v naší bezedné bedně s nářadím a brzy jsme měli krásně dlouhý nástavec sestávající asi z pěti dílu.

Trochu jsem se ve startéru šťoural, ale měl jsem podezření na solenoid, respektive na šroub, který ze solenoidu kouká a na který se přidělává pozitivní kabel. Solenoid se ale rozebrat nedá, takže jsem to celé popadl a odvezl opět tomu opraváři. Ten to na počkání vyzkoušel a řekl, že s tím nic není.

Domů jsem jel trochu zoufalý. Byl jsem v koncích, nic jiného mě už nenapadalo. Jedině ještě jednou všechny kontakty očistit, všechny matky utáhnout. Vždyť by to mělo fungovat.

A fungovalo. Všechny důležité dráty jsme ještě jednou prošli, vše utáhli a celí bledí se připravili na nastartování. Já jsem zalezl k motoru, že zakryju vzduchový filtr, ale pak jsme se rozhodli zkusit to naostro. Janička zmáčkla startér a během dvou tří sekund motor naskočil jako po másle. Koukali jsme na sebe jak u zjevení a byli jsme šťastní.

Prostě ta čtyřměsíční odstávka v děsně vlhkém koutu Malajsie se na těch elektrických obvodech řádně podepsala. Nebo nevím. Nic nebylo rozbitý, jenom pár drátů bylo třeba očistit a svět byl zase krásný.

Tedy ne tak docela, protože když jsme se druhý den vzbudili – ano hádáte správně – naše zánovní akumulátory byly opět vybitý, totálně. Totálně znamená asi 10V.

Už jsme toho měli dost. Nejspíš je jeden nebo více článků v akumulátorech zničených. Stejně jsme měli v plánu zajet do maríny Rebak loď pořádně vycídit a hlavně vyprat a vydrhnout všechny polštáře a potahy.

Další den jsme měli alespoň štěstí na počasí a užili si pěknou cestu do cca 12 mil vzdálené maríny. Celou cestu jsme baterky dobíjeli motorem. Chtěli jsme je pak na noc odstavit a ráno zjistit jejich stav.

Počasí bylo pěkné, takže se nám podařilo hned první den vydrhnout většinu polštářů. Janička celou loď převrátila vzhůru nohama, všechno vycídila a Janna se zase blýskala a voněla jako nová.

Druhý den ráno jsme vytáhli akumulátory ve snaze změřit hydrometrem stav článků. Problém byl v tom, že konstrukce akumulátoru nám nedovolila nabrat dostatek elektrolytu. No nic, zkusíme to tedy ještě jednou dobít, ale teď pořádně. Zapůjčili jsme si dobíječku a celý den do baterek hnali proud. Já jsem kolem toho pořád běhal s multimetrem a měřil napětí a proud a mudroval, co to může znamenat. Janička moje počínání blahosklonně ignorovala.

Druhý den ráno byli baterky na ubohých 12.3V. Dosud jsme je měli zapojené paralelně a dobíjeli je najednou. Teď už jsem se ale dopálil, rozpojil je a několik hodin jsme pozorovali co se s nimi děje. Jedna držela, druhá se vybíjela rychlostí asi půl 0.2 voltu za půl hodiny. Hned jsme zapojili nabíječku na tu dobrou baterku a s tou špatnou jsme se rozloučili.

V maríně jsme zůstali ještě asi dva dny. Měli jsme tam proud, takže jsme mezi uklízením trochu popracovali a vůbec jsme se ze všeho trochu vzpamatovávali. Nic nám tam ale nemohlo dlouho udržet. Sprcha a přívod elektrického proudu jsou sice krásná lákadla, ale je tam děsný horko, protože větřík se tam nedostane a je tam děsně komárů, takže spát jsme museli v lodi.

S radostí jsme se tedy vrátili na kotvu ke Kuahu. Jak tam najednou bylo krásně. Svěží větřík, loď se pohupuje, na břeh se musí veslovat. Prostě paráda.

Další den jsme zasedli k počítačům, že budeme pracovat a vyzkoušíme, co ta baterka vydrží. Protože jedna věc je baterku dobít a druhá věc je kolik se do ní vejde. Ukázalo se, že i tahle je odrovnaná. Ne tak katastrofálně jako ta druhá, ale po pár hodinách práce bylo jasné, že se i s ní budeme muset rozloučit.

Poradili jsme se z jedním sousedem, který nejen že potvrdil naše obavy, ale hlavně se nabídl, že nás těch starých baterek zbaví a že nám za malý peníz prodá svoje staré 6V baterky Trojan, které jsme tak dobře znali a které nám od začátku skvěle sloužili.

Ještě jednou jsme si zopakovali známá akrobatická čísla při převozu akumulátorů na břeh a zpět a teď už několik dní sedíme fungujeme. Není to žádná sláva, ale skoro-darovanému koni na zuby nehleď, že?

Ráno bylo jasné, že s našimi domácími baterkami, které jsme koupili před pár měsíci v Kuchingu není něco v pořádku. Třeba je přivede k živou pořádné dobití.

Manipulace s baterkama není žádná [...]]]> Co se dělo těch prvních pár dní nám už trochu splývá v jednu masu plnou deště, horka, dusna, vůně olejů, maziv a potu.

Ráno bylo jasné, že s našimi domácími baterkami, které jsme koupili před pár měsíci v Kuchingu není něco v pořádku. Třeba je přivede k živou pořádné dobití.

Manipulace s baterkama není žádná švanda, jedna sice váží pouhých 25kg, ale když těch čtvrt metráku máte tahat přes zábradlí do člunu, nosit je po rozhoupané umělohmotném molu a pak po rozvrzané a vratké nástupní plošině z mola na břeh, není to nic příjemného. Navíc prý baterie ponořená pod vodu prý může vybouchnout…

Janička uklízí, já koukám (a dokumentuju)

Zatímco se dobíjely baterky, které jsme si měli vyzvednout až druhý den, umyli jsme loď a trochu se pošťourali v drátech kolem ovládacího panelu motoru ve snaze ukončit věčné pípání alarmu. Nejdivnější na tom bylo, že ten alarm pípat neměl proč. Startování motoru vypnuté, ale jakmile šel k ovládacímu panelu proud, tak ten bzučák nedal pokoj.

„To je někde asi zkratovaný,“ rozhazoval jsem svoje moudra a tahal drát po drátu, pečlivě čistil všechny konektory, ale nic nepomohlo. Nakonec jsme společnými silami usoudili, že ten elektronický modul, který vyhodnocuje chybové hlášky je nějak poškozený, asi tou vlhkostí.

Takže abychom měli klid, odpojili jsme motor od sítě.

Večer samozřejmě přišla pěkná bouřka. Kdyby kotva povolila, tak bysme asi měli co dělat. Já byl trochu na trní, Janička se stoickým klidem jen mávla rukou: „Já tý naší kotvě věřim, ještě nikdy nepovolila.“ Já jsem se taky za chvíli uklidnil, protože je fakt, že už jsme výtečnost této kotvy měli možnost několikrát pozorovat. Jak to ale začne fičet, tak mi to zalézá až do kostí, a uši mám napnutý, všechny ty nový zvuky a různý vrzání a skřípání a jak přijde vlna a Janna na ní poskočí, tak zarachtá řetěz na čeleni, protože já vždycky nechávám za snubberem (lano, kterým se vyváže řetěz k vazáku, aby se neničil kotevní vrátek) v řetězu průvěs, abychom věděli, že se jeden snubber utrhl (dáváme vždycky dva), a tak to tak dál všechno chvíli poslouchám a pomalu se uklidňuju.

První den jsme na moc nepřišli. Já začal propadat trudomyslnosti a začal jsem silně pochybovat o svých elektrikářských znalostech a dokonce mě napadla i hříšná myšlenka někoho si pozvat, ať se na to podívá. Dokonce jsme mu i zavolali, jakýsi německý inženýr, ale naštěstí nám hned z kraje řekl, kolik si říká za hodinu a my jsme mu tedy taky zkraje řekli, že moc děkujeme a že se možná ozveme.

Dalším trápením bylo pomalé startování motoru. K literatury už jsme věděli, že příčina může být v poddimenzovaných drátech nebo špatných konektorech, prostě že někde vzniká veliký odpor.

Druhý den jsme si došli pro dobité baterky, které nám dobili s bídou na 12.3 voltů. Čekal jsem, že budou schopni dobít je pořádně, ale čínský majitel jen otráveně mávnul rukou, ať je tam teda nechám další den, a ještě mi vyčetl, že je v nich moc elektrolytu. To byla pravda, protože v lodi je do baterek špatně vidět a já jsem trochu přelil.

Měli jsme ale jiné starosti než plně dobité baterky, jestli jsou v dobrém stavu, tak by to mělo stačit.

Celou dobu jsme nervózně pozorovali temná mračna, která se na Langkawi začala stahovat. A taky že jo. Jak jsme došli k molu, začalo fičet a zvedly se docela ostrý vlnky. V tom se nám ty baterky vézt nechtělo. Měli jsme sice igelitový pytle, do kterých jsme je mohli zabalit, ale problém bude dostat je v těch vlnách z člunu na loď. Zasedli jsme tedy v čekárně u mola a zapovídali se se Sureen, která tam provozuje malý obchůdek. Vlastně se spíš zapovídala ona s námi, my jsme jen seděli a poslouchali.

Vítr se nakonec trochu uklidnil, my jsme se omluvili a rychle vyrazili s baterkami k lodi. I tak to bylo pěkné rodeo. Nejhorší, jak jsme správně předpokládali, bylo dostat ty potvory ze člunu.

Janička byla připravená v kokpitu, já jsem se postavil ve člunu, nebo vlastně na člunu – jednu nohu na přední lavici, druhou na prostřední, chvíli jsem balancoval, abych si zapamatoval rytmus vln, pak jsem se sehnul pro baterku, počkal jsem si na vhodnou příležitost mezi vlnami a pak jsem zabral a baterku jsem rychle postavil na okraj paluby. Ještě nebylo vyhráno, protože teď jsme jí museli dostat přes zábradlí. To už jsem měl ve výšce ramen a o zvedání olovněné 25kg činky plné smrduté kyseliny to takové výšky nemohla být řeč. Do posilovny jsem nikdy nechodil a zrovna tady jsem s tím nehodlal začínat. Nakonec se nám podařilo prostrčit baterku mezi zábradlím, kde jí přebrala Janička a uložila jí na lavici v kokpitu.

Chvíli jsme seděli a oddychovali, ale protože ty mohutné mraky se stále honili všude kolem a hrozilo, že začne každou chvíli lejt, museli jsme se přinutit k činnosti. Naštěstí nová bedna na baterky, kterou jsme si pořídili v Kuchingu je o mnoho přístupnější, než ta stará, a baterky byly za pár minut v suchu. Hned jsem všechno propojil. Baterky stále ukazovaly kolem 12.25V, což není nic moc, ale do rána to vystačí.

Asi vás nepřekvapí, že nás ráno čekalo nemilé překvapení…

Sbohem louky, budete nám chybět, dosti.

Sbohem chladná rána, ještěrky a vosy.

Dnes ve dvě hodiny usedáme do prvního ze série letadel, které nás zavezou zpět na Langkawi. Když vše půjde hladce, tak ve středu bychom měli být na palubě.

Dočkat se už nemůžeme, ale [...]]]> Sbohem lesy, kam se na vás hrabou všechny džungle světa.

Sbohem louky, budete nám chybět, dosti.

Sbohem chladná rána, ještěrky a vosy.

Dnes ve dvě hodiny usedáme do prvního ze série letadel, které nás zavezou zpět na Langkawi. Když vše půjde hladce, tak ve středu bychom měli být na palubě.

Dočkat se už nemůžeme, ale pár těch slz při odjezdu samozřejmě nejspíš ukápne. Snad nebude moc pršet…

Podle všech informací, které z Malajsie máme, Janna plave a daří se jí dobře.

Však brzy uvidíme… Držte palce a my se za nedlouho ozveme z první linie.