สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Opět na moři Opět na moři « Slasti a strasti života na moři

Opět na moři

18.-20. ledna 2017

Středeční ráno nás přivítalo téměř jasnou oblohou, a zatímco jsme snídali v kokpitu, vyhouplo se nad svahy sytě zelených kopců vycházející slunce. Teplota začala pomalu ale jistě stoupat. Dopíjeli jsme zbytky kávy a ani jsme nedutali. Na jednu stranu už jsme se nemohli dočkat, až za chvíli odvážeme lana a opustíme ostrůvek Tioman, který byl Janně po předchozí rok a půl domovem, ale zároveň jsme byli tak trochu nervózní. Přeci jen už je to nějakou dobu, co jsme pluli na otevřeném moři…

Opouštíme Tioman…

Abychom si hned zpočátku nekladli příliš vysoké, resp. daleké cíle, rozhodli jsme se zakotvit si na první noc u ostrůvku Pulau Sibu zhruba 40 mil jižně od Tiomanu. Tam jsme také plánovali oslavit Péťovy narozeniny a za tím účelem jsme si po snídani ještě zaběhli do nejbližšího obchůdku pro pořádnou dávku ledu, abychom si mohli večer ťuknout vychlazeným nápojem. Pak už zbývalo jen nastartovat motor a rozloučit se s naší kamarádkou Henrike, která nás přišla na molo vyprovodit. Zařadila jsem zpátečku, Péťa Jannu opatrně popostrčil a sám naskočil na palubu.

Hned výjezd z maríny nám oběma rozproudil krev, protože i s naší malou loďkou jsme měli co dělat, abychom se vtěsnali do prostorů mezi jednotlivými pontony. Místní marína rozhodně nebyla koncipována pro velká plavidla, a když se k tomu přidá fakt, že místní rybáři a provozovatelé výletních člunů se s oblibou vyvazují do buřtíků pěkně jeden vedle druhého, zahnout či dokonce se někde otočit je téměř nemožné. Naštěstí nefoukalo a zvládli jsme se propíďalkovat mezi loděmi bez úrazu.

Opět po dlouhé době se kocháme pohledem na širé moře

Když Janna vystrčila nos zpoza ochranného valu maríny, naskytl se našim očím opět po dlouhé době pohled na širou tyrkysově modrou plochu. Obdivně jsme na tu nádheru koukali, ale to už se Janna poprvé zhoupla a my se rychle koukali něčeho chytnout – mořské vlnění bylo prvním neklamným znamením, že už jsme zase na moři! Bohužel nefoukalo, tak jsme zapojili našeho elektrického autopilota, natáhli si „čtverec“, plachtu, kterou se stíníme za plaveb v kokpitu, a když jsme poklidili vyvazovací lana a navázali odražeče na boky člunu, usadili jsme se každý na jedné straně kokpitu, na tvářích spokojené úsměvy. Zrovna když jsme si nalili sklenici džusu a pohodlně se opřeli, ozvala se zničehonic někde pod námi rána, načež motor mručivě zaprotestoval. Oba jsme vylekaně nadskočili.

„Rychle vypni motor! Asi jsme něco chytli!“ zavelel Péťa a už se nakláněl nad zádí.

„Nejspíš to bude nějaká síť, připrav mi nůž, já tam skočím a uvolním to.“ Sáhla jsem do lodi pro nožík se zoubkatým ostřím a otevřela skříň od motoru, abych zkontrolovala hřídel. Naštěstí vše vypadalo v pořádku. Péťa už si mezitím nasadil potápěčské brýle a ploutve a skočil do vody. Než jsem stihla doběhnout na záď, abych se podívala, jak mu to jde, hlásil: „Tak už je to volný, byl to jen kus lana chycený mezi zinek lodního šroubu a list kormidla. Zamlel jsem s kormidlem a bylo to. Nejspíš jsem ani do té vody nemusel.“ „Jo a rychle dojdi pro foťák a vyfoť to!“ Zatímco se Péťa sprchoval, já na zádi zdokumentovala ten kus provazu, který nás hned krátce po vyplutí tak vyděsil.

Zbytek dne už proběhl bez dalších střetů s plovoucími předměty. Foukat sice nefoukalo, ale proudy byly naštěstí celou dobu s námi, takže náš navigační iPad téměř neustále hlásil, že plujeme přes šest uzlů! Někdy kolem třetí hodiny odpoledne jsme minuli ostrůvek Pulau Tingi, který prý kdysi dávno pojmenovali čínští rybáři „Generálova čepice“. Původně jsme přemýšleli, že bychom zakotvili tam, ale mapa ukazovala, že na jihozápadní straně, kde bychom v SV monzunu hledali útočiště my, jsou hloubky kolem 16 metrů a pod úroveň 10 metrů klesají až za hranicí korálového útesu, kde jsme tedy rozhodně pokoušet štěstí nehodlali. Nakonec jsme si ke kotvení vybrali raději sousední Pulau Sibu, kde z jihozápadní strany měly být hloubky kolem 6 metrů a mořské dno mělo podle mapy klesat jen pozvolna.

Pohoda v kokpitu

Jakmile jsme vpluli do zákrytu malého Pulau Singi, mořské vlnění ze severovýchodu se znatelně zklidnilo a my zamířili blíže k pobřeží. Hloubka sice klesala pozvolna, ale rychleji, než jsme předpokládali. Dalekohledem jsme zpozorovali několik mol, která zasahovala celkem daleko do moře. Kolem jednoho jsme si všimli i několika oranžových bójí. Byli jsme ale stále nejméně jednu míli od břehu a hloubkoměr ukazoval, že už jsou pod námi jen čtyři metry. Nezbylo nám, než okamžitě zakotvit, i když jsme měli obavy, že kdyby v noci začalo foukat směrem od pobřeží, mohlo by to v našem kotvišti začít setsakramentsky houpat.

Kotviště u Pulau Sibu

Zbytek odpoledne jsme strávili v kokpitu četbou a před večeří jsme si zaplavali – i když jen kolem lodě, protože proudy v kotvišti pěkně táhly. Namísto narozeninového dortu jsme si uvařili vanilkový pudink, který jsme vychladili ve skleničkách na zbytcích ranního ledu. Péťa, jako oslavenec, ten svůj pak zapil ještě plechovkou piva a kolem osmé jsme si vytáhli matrace do kokpitu a uložili se k brzkému spánku. Budík jsme měli nařízený na pátou, abychom co nejdříve vyrazili dál k Singapuru. Jedna alternativa byla, že následujícího večera zakotvíme na hranici Malajsie a Singapuru, ještě v malajských vodách, ale již dostatečně schovaní před SV větry a vlněním. V případě, že by ale doprava kolem Singapuru nebyla příliš frekventovaná a přílivové proudy byly s námi (ty totiž dokáží obeplutí Singapuru buď velmi ulehčit či nepříjemně zpomalit), plánovali jsme pokračovat bez zastávky až do Puteri Mariny na západní straně Malajského poloostrova.

Kotviště u Pulau Sibu, pohled ze zádi

Noc byla naštěstí neuvěřitelně klidná. Podvečerní svěží vítr se úplně utišil, takže Janna se jen mírně pohupovala, nad hlavou nám svítily měsíc a hvězdy a na rozdíl od předchozích několika dní nespadla za celou noc ani kapička deště. Ráno jsme se tedy probudili svěží, já se ujala kormidla a Péťa šel dopředu tahat řetěz. Za chvilku už jsme byli volní a za pomoci motoru a přední plachty zamířili jižním směrem podél východního pobřeží Malajského poloostrova. Péťa převzal hlídku a já šla do lodi připravit snídani. Kafe jsme zalila jen do půli hrnku, aby nám s prvním zhoupnutím neskončilo v klíně.

Někdy kolem druhé hodiny odpoledne jsme zahlédli první tankery – neklamné znamení, že jsme se přiblížili k „dálnici“ vedoucí kolem Singapuru. Péťovi se začaly klížit zraky, a protože já jsem se trochu prospala už dopoledne, poslala jsem ho dolů do kajuty na chvíli si lehnout a převzala hlídkování. Drželi jsme se v dostatečné vzdálenosti od tras pro obchodní lodě, takže bylo spíš třeba dávat pozor na zakotvené lodě, kterých je kolem Singapuru vždy nejméně jednou tolik co těch jedoucích. Pěkně se rozfoukalo, tak jsem opět vytáhla přední genu, a naše rychlost se okamžitě vyšplhala na sedm uzlů! K Singapuru jsme se totiž přiblížili zrovna v době přílivu, kdy vody kolem Singapuru proudí západním směrem. A protože i nebe bylo téměř bez mráčku, rozhodli jsme se, že bychom toho měli využít a jet nonstop.

Temné mraky se blíží

Zrovna když jsme míjeli singapurskou přístavní čtvrť lemovanou těmi nejmodernějšími mrakodrapy, obloha před námi nebezpečně potemněla. Stála jsem u sporáku, omáčka v hrnci bublala a Péťa hlásil: „Podej mi rychle pršibundu a vyndej ty nepromokavé kalhoty, asi tomu neunikneme!“ Naštěstí jsem dovařila právě ve chvíli, kdy zabušily na střechu kajuty první kapky. Než jsme ztratili malajský signál, stihli jsme si ještě stáhnout radarový snímek, který ukazoval, že bouřková linie jde ve skutečnosti kousek před námi a že i ona míří směrem na západ. Pluli jsme tedy vlastně v jejím závěsu, kde na nás občas foukla a poslala na nás trochu toho deště. Upřímně jsme si oddechli, protože bouřku mezi tankery, velkými obchodními loděmi a zaoceánskými parníky jsme rozhodně zažít netoužili.

Singapurská přístavní čtvrť Harbour Front

Péťa mě nechal, ať se schovám v teple kajuty, zatímco on kormidloval a hlídkoval, dokud nepřestalo pršet. Ani ne za hodinu nám bouřka utekla a obloha se opět rozjasnila. Začínalo se pomalu smrákat, ale hodiny na našem iPadu překvapivě ukazovaly, že je teprve krátce po páté. „Představ si, že je teprve půl šesté!“ oznamovala jsem radostně Péťovi. „To není možné!“ protestoval. „Je to tak, telefon i iPad ukazují půl šesté! Divné ale je, že na obou našich hodinkách je půl sedmé…“ Začali jsme polemizovat nad tím, jak k tomu mohlo dojít a který čas je vlastně správný. Nakonec rozhodlo GPS, které potvrdilo, že je půl sedmé. Přesto jsme nad tou záhadou ještě dlouho spekulovali, a když se během noci oba přístroje následně samy srovnaly s časem na hodinkách, usoudili jsme, že se nejspíš musely dočasně automaticky „přeřídit“ podle indonéského času, když u Singapuru zachytily tamní signál…

O další zpestření večera se postarala singapurská námořní policie. Zrovna se stmívalo, když jsem zpozorovala, že se k nám zezadu rychle blíží jakýsi motorový člun. Za chvíli už jsme si všimli i blikaček, které prozrazovaly, s kým máme tu čest. To už na nás policajti namířili svůj světlomet a začali cosi vyřvávat amplionem. Péťa se s nimi pokoušel navázat spojení přes VHF, ale marně. Asi po třech minutách vyběhl z kajuty policejní lodě jeden příslušník a křikl na nás, kdo že jsme a kam míříme. Péťa ho okřikl s odpovědí, načež příslušník odběhl zpět do kajuty přetlumočit vzkaz nadřízeným. Za chvíli se objevil znovu a prý odkud plujeme. Péťa křičel, že z Tiomanu. „Ok,“ zakřičel on a zase běžel odpověď předat dál do kajuty. Vzápětí se z amplionu ozval přísný hlas, který nám oznamoval, že se musíme zařadit do „námořní dálnice“ pro velké lodě a že předem děkují za spolupráci. Naznačili jsme, že rozumíme a neochotně stočili kurz více na jih k hranici námořní trasy. Policie nás pak ještě asi dalších půl hodiny zpovzdálí kontrolovala. Jednou za čas se k nám přiblížili, jako by nám chtěli dát najevo, že jsme „pod dohledem“.

Když jsme obepluli maják Raffle’s Lighthouse, nejjižnější bod Singapuru, stočili jsme kurz na severozápad a radovali se, že už za pár hodin budeme v cíli naší plavby. Rychlost jsme si i nadále udržovali nad pět uzlů a téměř jsme se nemuseli vyhnout lodi. Původně jsme se strachovali, že noční obeplouvání Singapuru bude chaos světel, ze kterého budeme jen těžko rozeznávat, kde končí moře a začíná město. Po setmění ale provoz v místních vodách kupodivu znatelně prořídl, zdálo se, že většina lodí na noc někde zakotvila. Kolem jedenácté na mě znovu padla únava, tak jsem si šla lehnout s tím, že si odpočinu, kdyby za chvíli přišel spánek na Péťu. Musela jsem usnout, sotva jsem se dotkla hlavou polštáře, protože o ničem nevím. Neochotně jsem se probrala až po téměř dvou hodinách, když mě Péťa probudil, že už jsme v Johorském průlivu a za chvilku budeme podplouvat mostem spojujícím Malajsii se Singapurem.

Přestože jsme měli nad stěžněm ještě hezkých pár metrů, oběma se nám při vjezdu mezi nosné sloupy mostu zatajil dech. Pluli jsme tudy už několikrát, ale stejně nás pokaždé pořádně zamrazí. Silnice nám na okamžik zastínila měsíc, který ale vzápětí znovu vykoukl na druhé straně za mostem. Po zbytek cesty jsme nepotkali jedinou loď, pouze párkrát upravili kurz dle navigačních bójí. Asi za hodinu jsme se přiblížili k místům, kde se měl nacházet vjezd do maríny Puteri Harbor. Zpomalila jsem, abychom mohli případně zavčas vycouvat, ale nebylo to třeba. Na rozdíl od Tiomanu byly prostory v Puteri obrovské, a tak jsme i za sporého nočního osvětlení přirazili bez problémů k molu a kolem druhé hodiny ranní padli vyčerpaně na lůžka.

První část plavby se tedy zdařila. Následující pracovní týden v Puteri uběhl jako voda a zítra brzy ráno se chystáme opět vyplout směr Langkawi. Další zastávkou bude nejspíš ostrůvek Pangkor zhruba 260 mil severozápadně v Malackém průlivu. Držte nám palce, snad nám bude Neptun i tentokrát nakloněn. Koneckonců, poučeni předchozími nezdary, nevyplouváme přece v pátek!

10 comments to Opět na moři