Maríny nemám rád

Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

Omezené prostory

Potěšilo mě ale, jak se mi sem podařilo zajet. Já vím, ostřílení jachtaři si řeknou co je na tom, ale ono je něco jiného vjíždět do těch omezených prostorů s moderními žihadly na ploutvokýlech, které se vám otočí téměř na místě a se starou lodí, jako je Janna, s dlouhým kýlem a omezenou manévrovatelností. Připomenu si vždy citát z Velké knihy umění jachtingu: některé lodě jsou stavěné pro plavbu přes oceán a jiné pro manévrování v marinách… ale abych to nezakecal.

Zkrátka a dobře, já jsem vždycky z manévrování v marině dost nervózní, protože, když se manévr nepodaří, napravit ho nebývá snadné. Lodě s dlouhým kýlem moc neposlouchají při couvání, takže dostat se z nepodařeného nájezdu může být docela legrace. Oni jsou na to triky s lodním šroubem, které samozřejmě používáme, ale když do toho vstoupí proud a vítr, tak máte většinou smůlu.

Nejlepší je prostě trefit to hned na poprvé a to chce cit a zkušenost s danou lodí. Je to asi jako, když parkujete a prostě to tam v rychlosti frknete, žádné najíždění, žádné opravy.

Tentokrát to bylo o to horší, že tu nebyla stoická Janička, která navíc většinou v marinách kormidluje, protože já tahám lana. Takže Janička nikde a moje zkušenosti se zajížděním taky právě nejsou nejbohatší. Rebak ale známe a je tady docela dost místa, takže nervózní jsem byl, ale pouze přiměřeně.

To jsem ale netušil, že mě poslali do toho nejpitomějšího místa. Nevím jak to popsat. Prostě, nejdřív jsem musel projet těsně kolem rampy pro jeřáb na vytahování lodí, zprava vyvázaná loď a pak udělat okamžitě na můj vkus dost ostrý obrat. Najet jsem si moc nemohl, v tom mi bránil kamenitý břeh. Naštěstí jsem moc nemyslel a nechal jsem se řídit citem.

Jak jsem se přiblížil s té vyvázané lodi, dal jsem neutrál a nechal loď pokračovat setrvačností. Janna drží rychlost docela obstojně, takže jsem pokračoval stejnou rychlostí a byla příď před koncem sousední lodě, začal jsem zatáčet. Janna potřebuje na otočku prostor asi tak dvou svých délek, což jsem ovšem k dispozici neměl.

Pokračoval jsem v zatáčení na setrvačnost. Záď Janny byla teď přibližně v úrovni konce mola. Ještě chvilku jsem počkal a dal jsem prudce zpátečku. Janna začala poslušně zpomalovat a zároveň pokračovala v otáčení. Proud od lodního šroubu jí v tom pomáhal. Zařadil jsem neutrál, pustil kormidlo a šel na příď podat lano zaměstnanci mariny, který mi přišel pomoci.

Když se Janna konečně zastavila, byla téměř paralelně k molu. Jednou jsem krátce přidal trošku plynu, aby popojela lehce dopředu a já mohl sestoupit na molo se záďovým lanem.

Hned jsem se pustil do šúrování. Není nic horšího, než kapitán, který je sám sobě posádkou. Nejdřív jsem si nařídil vydrhnout člun, pak palubu. Ano, i paluba moderních lodí se drhne. Není to samozřejmě z důvodů zavlažovacích jako je to u dřevěných korábů. Už to tak vypadá, že čím lepší máte protiskluzový povrh paluby, tím víc sajrajtu se na něj chytá. Alespoň ten náš špínu doslova přitahuje, ale naštěstí to jde docela dobře umýt. Zpočátku, jsme z toho byli trochu nesví, ale několik sousedů nám potvrdilo, že když se to sviní, znamená to, že to neklouže, když je to mokrý. A naše paluba je za mokra opravdu příjemně nekluzká.

Teď už mám vypráno a polo-sbaleno a tak se tu vařím ve vlastním potu, poklízím a píšu. Loď dozabalím až večer, až nebude tak pařit. Teď je venku, tady v tý kotlině, opravdu děsná výheň.