Pozvolné odstrojování toho proklatého stroje

Kde jsme to skončili… aha, nemilé překvapení!

Vybité baterky, říkáte?

Přihořívá.

Totálně vybité baterky…?

Hoří!

Vstali jsme, Janička zamířila podle svého zvyku – já vím, co vás teď napadá, ale tam to není – okouknout stav zeleniny a ovoce a přinést chleba, jablko a banán ke snídani. Já jsem se ještě se slepenýma očima naklonil nad navigační stolek, abych se podíval na voltmetr…

Pak jsem něco řekl, načež Janička něco odvětila. Následovalo kroucení hlavou, na prsou nám bylo taky nějak těžko a přešla nás chuť k jídlu. Já jsem se pak na chvíli ponořil až po pás do skříně v kokpitu, kde jsou ukryté baterky a když jsem se vynořil s multimetrem v ruce bylo vše jasné: něco ty baterky vysává.

Když se řekne „vysává“, tak si vzpomenu na Svěrákova Akumulátora, což mi připomíná, že se tady vlastně celou dobu bavíme o akumulátorech a ne o baterkách…

Něco vysává naše akumulátory! Všechno jsem vypnul a dali jsme si snídani. Po snídani jsme si ještě dali hrnek čaje, trochu vytrávili a pustili se po stopách unikajícího proudu.

Zase jsme se vrátili ke spolehlivým 6v „té-stopětkám“ od Trojan

Chvíli to vypadalo, že by se to mohlo dít právě v ovládacím panelu, ale nakonec jsme problém izolovali v alternátoru. Chytré knížky napověděli, že to je skutečně možné, že je nejspíš vadná dioda, která za normálních okolností pouští proud jenom jedním směrem. Alternátor tedy putoval k opraváři. Naštěstí je v Kuahu specialista, kterého si všichni moc pochvalují. (Ale to bylo vlastně až druhý den, protože jsme měli zrovna to štěstí, že byl jakýsi státní svátek.)

Protože už konečně chtěli zase zasednou k nějakému překládání a psaní, vydali jsme se do místní veřejné knihovny, kde nás mile přivítali. Krásný to pocit, když se člověk připojí k veřejné síti a nemusí myslet na volty a ampéry a jestli svítí dost slunce a solární panely pracují naplno…

Asi po dvou hodinách volal opravář, že alternátor je v pořádku, že krásně dobíjí. Vysvětlili jsme si, že jsme si asi na začátku špatně vysvětlili, v čem je problém. Že alternátor dobijí jsme věděli. Řekl, že to prověří. Čekali jsme, že se zase za chvíli ozve, ale čekali jsme marně a druhý den ráno jsme tam zavolali. Vzal to jejich indický pomocník, který neuměl moc anglicky a pořád jenom opakoval, že tam máme přijít. Chvíli jsem se s ním dohadoval až to vzdal a předal mi šéfa. Ten mi řekl, že s alternátorem nic není. Trochu jsme se této alternativy obávali, protože to znamenalo, že jsme opět v bodě nula.

Vyrazil jsem pro alternátor a když jsme ho namontovali, únik proudu náhle zmizel. To byla dobrá zpráva, ale trochu nám vadilo, že se nezjistila skutečná příčina. Vysvětlovali jsme si to prostě jakýmsi tajemným zkratem, nějakou vlhkostí, která se tam dostala nebo rzí, kterou opravář odstranil, když alternátor rozebral. V každém případě, jeden problém byl odstraněn.

Teď když byl alternátor, mohlo se dobíjet, takže jsme se opět pustili do startování. Šlo to stále ztuha, ale aspoň jsme trochu dobili baterky. Teď už jsme věděli, že nám je alespoň nic nevybije. To startování ale taky musíme vylepšit. Podle všech indicií to bylo poklesem napětí, což znamenalo, že někde je špatný kontakt. Všechny kabely jsou nové, konektory vyčištěné, muselo to být na startéru. Vyndat startér to znamená nejprve sundat znovu alternátor…

Navíc jeden ze šroubů, které startér drží je velice špatně přístupný a potřebujete k němu hodně dlouhý nástavec. V Kudatu jsme startér sundávali pomocí zapůjčeného nástavce a měli jsme matné tušení, že jsme podobnou situaci předvídali a že jsme si pořídili něco, čím ten šroub budeme schopni povolit. Chvíli jsme lovili v naší bezedné bedně s nářadím a brzy jsme měli krásně dlouhý nástavec sestávající asi z pěti dílu.

Trochu jsem se ve startéru šťoural, ale měl jsem podezření na solenoid, respektive na šroub, který ze solenoidu kouká a na který se přidělává pozitivní kabel. Solenoid se ale rozebrat nedá, takže jsem to celé popadl a odvezl opět tomu opraváři. Ten to na počkání vyzkoušel a řekl, že s tím nic není.

Domů jsem jel trochu zoufalý. Byl jsem v koncích, nic jiného mě už nenapadalo. Jedině ještě jednou všechny kontakty očistit, všechny matky utáhnout. Vždyť by to mělo fungovat.

A fungovalo. Všechny důležité dráty jsme ještě jednou prošli, vše utáhli a celí bledí se připravili na nastartování. Já jsem zalezl k motoru, že zakryju vzduchový filtr, ale pak jsme se rozhodli zkusit to naostro. Janička zmáčkla startér a během dvou tří sekund motor naskočil jako po másle. Koukali jsme na sebe jak u zjevení a byli jsme šťastní.

Prostě ta čtyřměsíční odstávka v děsně vlhkém koutu Malajsie se na těch elektrických obvodech řádně podepsala. Nebo nevím. Nic nebylo rozbitý, jenom pár drátů bylo třeba očistit a svět byl zase krásný.

Tedy ne tak docela, protože když jsme se druhý den vzbudili – ano hádáte správně – naše zánovní akumulátory byly opět vybitý, totálně. Totálně znamená asi 10V.

Už jsme toho měli dost. Nejspíš je jeden nebo více článků v akumulátorech zničených. Stejně jsme měli v plánu zajet do maríny Rebak loď pořádně vycídit a hlavně vyprat a vydrhnout všechny polštáře a potahy.

Další den jsme měli alespoň štěstí na počasí a užili si pěknou cestu do cca 12 mil vzdálené maríny. Celou cestu jsme baterky dobíjeli motorem. Chtěli jsme je pak na noc odstavit a ráno zjistit jejich stav.

Počasí bylo pěkné, takže se nám podařilo hned první den vydrhnout většinu polštářů. Janička celou loď převrátila vzhůru nohama, všechno vycídila a Janna se zase blýskala a voněla jako nová.

Druhý den ráno jsme vytáhli akumulátory ve snaze změřit hydrometrem stav článků. Problém byl v tom, že konstrukce akumulátoru nám nedovolila nabrat dostatek elektrolytu. No nic, zkusíme to tedy ještě jednou dobít, ale teď pořádně. Zapůjčili jsme si dobíječku a celý den do baterek hnali proud. Já jsem kolem toho pořád běhal s multimetrem a měřil napětí a proud a mudroval, co to může znamenat. Janička moje počínání blahosklonně ignorovala.

Druhý den ráno byli baterky na ubohých 12.3V. Dosud jsme je měli zapojené paralelně a dobíjeli je najednou. Teď už jsem se ale dopálil, rozpojil je a několik hodin jsme pozorovali co se s nimi děje. Jedna držela, druhá se vybíjela rychlostí asi půl 0.2 voltu za půl hodiny. Hned jsme zapojili nabíječku na tu dobrou baterku a s tou špatnou jsme se rozloučili.

V maríně jsme zůstali ještě asi dva dny. Měli jsme tam proud, takže jsme mezi uklízením trochu popracovali a vůbec jsme se ze všeho trochu vzpamatovávali. Nic nám tam ale nemohlo dlouho udržet. Sprcha a přívod elektrického proudu jsou sice krásná lákadla, ale je tam děsný horko, protože větřík se tam nedostane a je tam děsně komárů, takže spát jsme museli v lodi.

S radostí jsme se tedy vrátili na kotvu ke Kuahu. Jak tam najednou bylo krásně. Svěží větřík, loď se pohupuje, na břeh se musí veslovat. Prostě paráda.

Další den jsme zasedli k počítačům, že budeme pracovat a vyzkoušíme, co ta baterka vydrží. Protože jedna věc je baterku dobít a druhá věc je kolik se do ní vejde. Ukázalo se, že i tahle je odrovnaná. Ne tak katastrofálně jako ta druhá, ale po pár hodinách práce bylo jasné, že se i s ní budeme muset rozloučit.

Poradili jsme se z jedním sousedem, který nejen že potvrdil naše obavy, ale hlavně se nabídl, že nás těch starých baterek zbaví a že nám za malý peníz prodá svoje staré 6V baterky Trojan, které jsme tak dobře znali a které nám od začátku skvěle sloužili.

Ještě jednou jsme si zopakovali známá akrobatická čísla při převozu akumulátorů na břeh a zpět a teď už několik dní sedíme fungujeme. Není to žádná sláva, ale skoro-darovanému koni na zuby nehleď, že?