Akrobacie s činkama plnýma olova a kyseliny

Co se dělo těch prvních pár dní nám už trochu splývá v jednu masu plnou deště, horka, dusna, vůně olejů, maziv a potu.

Ráno bylo jasné, že s našimi domácími baterkami, které jsme koupili před pár měsíci v Kuchingu není něco v pořádku. Třeba je přivede k živou pořádné dobití.

Manipulace s baterkama není žádná švanda, jedna sice váží pouhých 25kg, ale když těch čtvrt metráku máte tahat přes zábradlí do člunu, nosit je po rozhoupané umělohmotném molu a pak po rozvrzané a vratké nástupní plošině z mola na břeh, není to nic příjemného. Navíc prý baterie ponořená pod vodu prý může vybouchnout…

Janička uklízí, já koukám (a dokumentuju)

Zatímco se dobíjely baterky, které jsme si měli vyzvednout až druhý den, umyli jsme loď a trochu se pošťourali v drátech kolem ovládacího panelu motoru ve snaze ukončit věčné pípání alarmu. Nejdivnější na tom bylo, že ten alarm pípat neměl proč. Startování motoru vypnuté, ale jakmile šel k ovládacímu panelu proud, tak ten bzučák nedal pokoj.

„To je někde asi zkratovaný,“ rozhazoval jsem svoje moudra a tahal drát po drátu, pečlivě čistil všechny konektory, ale nic nepomohlo. Nakonec jsme společnými silami usoudili, že ten elektronický modul, který vyhodnocuje chybové hlášky je nějak poškozený, asi tou vlhkostí.

Takže abychom měli klid, odpojili jsme motor od sítě.

Večer samozřejmě přišla pěkná bouřka. Kdyby kotva povolila, tak bysme asi měli co dělat. Já byl trochu na trní, Janička se stoickým klidem jen mávla rukou: „Já tý naší kotvě věřim, ještě nikdy nepovolila.“ Já jsem se taky za chvíli uklidnil, protože je fakt, že už jsme výtečnost této kotvy měli možnost několikrát pozorovat. Jak to ale začne fičet, tak mi to zalézá až do kostí, a uši mám napnutý, všechny ty nový zvuky a různý vrzání a skřípání a jak přijde vlna a Janna na ní poskočí, tak zarachtá řetěz na čeleni, protože já vždycky nechávám za snubberem (lano, kterým se vyváže řetěz k vazáku, aby se neničil kotevní vrátek) v řetězu průvěs, abychom věděli, že se jeden snubber utrhl (dáváme vždycky dva), a tak to tak dál všechno chvíli poslouchám a pomalu se uklidňuju.

První den jsme na moc nepřišli. Já začal propadat trudomyslnosti a začal jsem silně pochybovat o svých elektrikářských znalostech a dokonce mě napadla i hříšná myšlenka někoho si pozvat, ať se na to podívá. Dokonce jsme mu i zavolali, jakýsi německý inženýr, ale naštěstí nám hned z kraje řekl, kolik si říká za hodinu a my jsme mu tedy taky zkraje řekli, že moc děkujeme a že se možná ozveme.

Dalším trápením bylo pomalé startování motoru. K literatury už jsme věděli, že příčina může být v poddimenzovaných drátech nebo špatných konektorech, prostě že někde vzniká veliký odpor.

Druhý den jsme si došli pro dobité baterky, které nám dobili s bídou na 12.3 voltů. Čekal jsem, že budou schopni dobít je pořádně, ale čínský majitel jen otráveně mávnul rukou, ať je tam teda nechám další den, a ještě mi vyčetl, že je v nich moc elektrolytu. To byla pravda, protože v lodi je do baterek špatně vidět a já jsem trochu přelil.

Měli jsme ale jiné starosti než plně dobité baterky, jestli jsou v dobrém stavu, tak by to mělo stačit.

Celou dobu jsme nervózně pozorovali temná mračna, která se na Langkawi začala stahovat. A taky že jo. Jak jsme došli k molu, začalo fičet a zvedly se docela ostrý vlnky. V tom se nám ty baterky vézt nechtělo. Měli jsme sice igelitový pytle, do kterých jsme je mohli zabalit, ale problém bude dostat je v těch vlnách z člunu na loď. Zasedli jsme tedy v čekárně u mola a zapovídali se se Sureen, která tam provozuje malý obchůdek. Vlastně se spíš zapovídala ona s námi, my jsme jen seděli a poslouchali.

Vítr se nakonec trochu uklidnil, my jsme se omluvili a rychle vyrazili s baterkami k lodi. I tak to bylo pěkné rodeo. Nejhorší, jak jsme správně předpokládali, bylo dostat ty potvory ze člunu.

Janička byla připravená v kokpitu, já jsem se postavil ve člunu, nebo vlastně na člunu – jednu nohu na přední lavici, druhou na prostřední, chvíli jsem balancoval, abych si zapamatoval rytmus vln, pak jsem se sehnul pro baterku, počkal jsem si na vhodnou příležitost mezi vlnami a pak jsem zabral a baterku jsem rychle postavil na okraj paluby. Ještě nebylo vyhráno, protože teď jsme jí museli dostat přes zábradlí. To už jsem měl ve výšce ramen a o zvedání olovněné 25kg činky plné smrduté kyseliny to takové výšky nemohla být řeč. Do posilovny jsem nikdy nechodil a zrovna tady jsem s tím nehodlal začínat. Nakonec se nám podařilo prostrčit baterku mezi zábradlím, kde jí přebrala Janička a uložila jí na lavici v kokpitu.

Chvíli jsme seděli a oddychovali, ale protože ty mohutné mraky se stále honili všude kolem a hrozilo, že začne každou chvíli lejt, museli jsme se přinutit k činnosti. Naštěstí nová bedna na baterky, kterou jsme si pořídili v Kuchingu je o mnoho přístupnější, než ta stará, a baterky byly za pár minut v suchu. Hned jsem všechno propojil. Baterky stále ukazovaly kolem 12.25V, což není nic moc, ale do rána to vystačí.

Asi vás nepřekvapí, že nás ráno čekalo nemilé překvapení…