Znovu kolem Singapuru

Čekala nás daleká cesta. Chtěli jsme ještě za světla dojet až do maríny v Danga Bay vzdálené asi 60 mil. Kotvili jsme na jihovýchodním cípu Malajského poloostrova ještě před samotným ostrovem, na němž leží Singapur. Abychom se dostali do plánovaného cíle výpravy, museli jsme objet celý Singapur a potom dalších zhruba 18 mil Johorským průlivem až k velkému mostu, který spojuje Malajský poloostrov se Singapurem.

Marína Danga Bay leží na malajské straně a až do nedávné doby, kdy byla náhle uzavřena, to byla jedna z nejpopulárnějších destinací námořních tuláků v celém regionu. Po otevření byla totiž marína asi dva roky zcela zadarmo, teprve před rokem byl zaveden poplatek 100 ringitů za týden. Levné stání, letiště v Johor Bahru je za rohem, cesta do Singapuru je otázkou hodiny, možná dvou a zastávka autobusu, který vás doveze k celnici, je hned před areálem maríny. Není divu, že všichni ti, kdo chtěli zavítat do Singapuru a vyhnout se místním předraženým marínám a komplikovaným byrokratickým procedurám, případně ti, kteří hledali výhodné místo, kde zanechat loď během „pozemských“ výletů po Jihovýchodní Asii a okolí, mířili v houfech právě sem.

Ohromný tanker před námi začal dělat „smyk“

Vyrazili jsme ještě za tmy. To nebylo nic příjemného, protože všude plno světel, vyznat se v tom nedalo. Nevím, jestli bychom se do toho pustili bez elektronické navigace. Z předchozího večera jsme ale měli odkoukáno, že pojedeme několik hodin do volného prostoru, takže jsme drželi kurz, oči na sťopkách a vyšlo nám to docela dobře. Do toho nejhoršího jsme vjeli krátce po rozednění.

Se sluníčkem ožil také lodní provoz. Ze všech stran se na kolem nás a občas i na nás valila menší i větší ocelová monstra různého stupně rozkladu. Občas se člověk diví, co všechno může plavat.

Jeli jsme po vnější straně plavební dráhy a doufali, že se většina lodí zařadí pěkně do provozu. Ty větší musely a ty menší („jenom tísícitunovky“) jezdily prostě všude.

Během „smyku“ za sebou tanker udělal hrůzostrašné víry, ty se nám zachytit nepodařilo. Tohle je už jenom zbytek turbulence.

První nepříjemná chvilka nastala, když kolem nás na poměrně plný plyn projela jakási vojenská potvora plná kanónů. Klidně by se za ní dalo surfovat, jak jsme si ověřili. Většinou, když kolem vás projede tanker, vlna se docela rychle položí, ale po vlnách od tohohle monstra by se dalo dojet opravdu daleko. Srdce surfaře by jistě zaplesalo. I nám by snad zaplesalo, kdyby nezapadlo hluboko do gatí.

Vlna se na nás valila zešikma, vysoká byla bratru metr. Teď už to ale vyprávím alespoň podruhé a jak známo, výška vln a síla větru je v námořních povídačkách přímo úměrná počtu opakování dané povídačky, takže ve skutečnosti byla ta vlna podstatně vyšší.

Za chvíli už byla u nás, a tak jsme jí zkušeně nastavili zadek a připravili se na surfování. S lodí, jako je ta naše, se musí surf povést, protože jak vám to ujede, je velice těžké chybu napravit a ani nevíte jak a jste k vlně bokem.

Poslední zašumění kousek za námi a chvíli na to vlna Jannu chytla a my se vyřítili dopředu. Pěna z vrcholu vlny nás příjemně osvěžovala a zprvu se nám to docela líbilo. Jannu jsme drželi pěkně kolmo, vlna byla pravidelná, nemělo to chybu. Až na to, že nás ne a ne předjet. Naše rychlost prostě byla s tou vlnou perfektně sladěná a my se začali přibližovat nevlídně vypadající tisícitunové plechovce.

Vypustili jsme proto obě plachty a trochu zpomalili. Stejně si s námi vlna ještě hodnou chvíli hrála. Pak ale naposledy zašuměla pod přídí a my se stočili zpátky na západ.

Druhá horká chvilka přišla o pár hodin poté. Byli jsme kdesi jižně od ostrova Sentosa, známého singapurského letoviska, a proti nám jela loď s nafoukaně vydutou přídí, jakási nákladní loď zřejmě na sypký náklad. Vypadalo to, že se mineme pěkně levobokem, jako v učebnici. Jenže na lodích nejsou blinkry a on nás dost možná vůbec neviděl a nějakých sto dvě stě metrů před námi najednou otočil ostře doprava a začal nám křížit cestu. Zajímavé s jakou rychlostí se člověku zdá, že se ty lodě k sobě přibližují. Najednou máte pocit, že nad vámi ční ocelová stěna a vy jste tak maličkatý a nicotný.

Nejjižnější cíp Singapuru, maják Raffles09-Úno-2014 12:43

View at Picasa

Maják Raffles09-Úno-2014 12:45

View at Picasa

 

Rychle jsme přiskočili k autopilotu, trochu si zanadávali a pokračovali dál na západ.

Obeplutí Singapuru stěžuje nejen silný provoz, ale také velice silný přílivový proud. Dosud jsme se vezli tím správným směrem, ale zákonitosti přírody si nedají říct a tak jsme se na nejjižnějším cípu Singapuru ocitli náhle v protiproudu. Navíc ustal vítr. Asi tři hodiny jsme jeli šnečím tempem, ale jak jsme se dostali za maják Raffles, zase jsme se trochu rozjeli.

To už jsme začali být maličko nervózní, že to do Danga Bay za světla nestihneme. Ale brzy jsme opět pádili vpřed, pryč od těch nechutných tankerů a bagrů.

Jak jsme v dálce zahlédli most spojující Singapur a Malajsii a po pravoboku vlnolamy Raffles mariny, kde jsme Jannu koupili, trošku jsme si zavzpomínali a s větrem v zádech míjeli jeden policejní člun singapurské pobřežní hlídky za druhým.

Od maríny Raffles se pluje v neširokém průlivu, vlastně takové řece, na malajské straně rozbujelá džungle, na singapurské zpevněný břeh, ostnatý drát a v pravidelných intervalech velká cedule s lebkou a zkříženými hnáty hlásající jakousi fatální výstrahu. Drželi jsme se proto na přívětivější malajské straně a brzy zahlédli rybářské sádky a v dálce za nimi také první stěžně.

Vjezd do Danga Bay je trochu problematický kvůli snaze zátoku, ve které marina leží, zasypat. Návod jak tam vjet a neuvíznout se neustále mění a my měli trochu starší verzi. Uprostřed zátoky byla zakotvena flotila pracovních lodí. Objet jsme je mohli buď zleva nebo zprava. Zleva byl jenom úzký průplav a bylo vidět, že z této strany probíhá zasypávání moře. Náš návod nabádal nebát se a jet tudy. Na druhé straně, že je to mělké.

Měli jsme zlé tušení, ale uposlechli jsme návodu a pomaličku vyrazili vpřed. Ponor máme asi 1,5 metrů a brzy jsme byli v hloubce pod dva metry. Do nejvyššího přílivu zbývaly asi tři hodiny, což bylo v náš prospěch. Já jsem stál na přídi a pro jistotu házel olovnicí. Jak jsme rozeznali první lidi na molu, ucítili jsme, jak se několik tun našeho domova pomaličku boří do bahna a Janna zastavila.

Já jsem rychle přeběhl na záď a Janička mezitím dala zpátečku. Janna se ale ani nehnula. Spustili jsme člun a já jsem odvesloval s kotvou a lanem kousek zpět, odkud jsme přijeli. Janička začala lano navíjet a dost se zapotila, protože bahno loď vcuclo a nechtělo pustit.

Na podobné taškařice máme v zadní skříni v kokpitu pytel s volně loženým 100 metrů dlouhým a 12mm tlustým třípramenným lanem, které teď bylo napnuté jako struna. Janička točila klikou, já stál ve člunu a držel se zádě a občas jsem na lano zabrnkal, jestli už není přeladěno. Nakonec se to Janičce podařilo, Janna sebou trhla a lano trochu  povolilo. Janička dál navíjela a já omýval z lana bahno, takovéto pěkně lepivé. Kotvu skoro nešlo vyrvat, jak byla zahryzlá a samozřejmě byla teď obalená deseti kily bahna.

Já jsem zůstal ve člunu a olovnicí sondoval cestu ven. Janička mě pomalu následovala a přibrzďovala zpátečkou. Do hodiny jsme už byli uvázáni u mola v maríně, lano a kotvu jsme řádně odbahnili a vypravili se za hygienou.

Druhý den nás čekalo příjemné překvapení v podobě jedné Blanky, jednoho Pepy a jejich ocelovky Argo…