Zpět na vodě

Takže jak to bylo s tou potopou…

Aha, vy si asi říkáte, co najednou otravuje. Měsíc ani nebékne a teď se mu najednou uráčilo.

Ale počkejte, já mám přeci připravený výmluvy!

Janna obroušená

Strašně unavený. Strašně. Jen co vyjde slunko a dopijeme čaj, začnou vrčet brusky a flexy, vzduch se zaplní prachem z barev a laminátu, venku krásných 34 °C. Už se ani nepotíme, nebo si to neuvědomujeme, protože jsme od hlavy k patě promočený a ty barvy a laminát se nám lepí na oblečení a na každý kousek kůže, který se nám nepodařilo zakrýt.

A tak to jde den za dnem. Naštěstí jsme měli tu flexu. Musí se s ní opatrně, je to brutální nástroj. Kdybychom to chtěli celé udělat normální bruskou, byli bysme tam ještě dnes.

Janička diriguje značkování nové vodorysky. Já dělám HOKRa.

Pak přišlo barvení. Z toho jsme měli opravdu hrůzu. Jestli to zmastíme a naší krásnou loďku zohyzdíme… nemluvě o tom, co by zatracený barvy stály…

Ale zdařilo se. Snad štěstí začátečníka. Nakonec se na naše dílo chodili dívat lidi z daleka… oni sice neměli na vybranou, protože my jsme byli v části loděnice, kde jsou záchody a sprchy a všichni kolem nás byli nuceni projít, ale zastavovali a ptali se, jak jsme to dělali a jaký jsme měli válečky a jaký štětce a co je to za barvu a tak. No, co vám budu povídat, byli jsme pyšný. Teď ještě aby se to tam chvíli vydrželo a nezačalo se to loupat nebo tak něco…

Vršek natřen

Naplánovali jsme tři týdny a skoro nám to vyšlo. Nakonec jsme si to o tři dny prodloužili, ale stálo to za to. Janna teď září.

Ty tři týdny jsme nejenom šmirglovali a malovali. Udělali jsme si nové zábradlí kolem lodě – to staré bylo našroubované skrz palubu, často tudy teklo, držel se kolem toho bordel a navíc sloupky zábradlí zužovaly palubu. Staré kování sloupků jsme proto vyhodili, díry zalepili, barvou to zakryli a nové kování jsme našroubovali do lemování bočnic. Z venku jsou teď sice vidět ocelové šrouby, ale vypadá to pěkně. Jak jinak.

Pak ještě spoustu drobností. Jako například nový čelenový neboli vodní stěh a především kování, kterým je připevněn k lodi. A pak taky novou hřídel jsme si pořídili a ložisko hřídele, atd.

Bylo to martyrium, ale krásné martyrium. Každý večer jsme odpadli, vygumovaní, ruce nás brněly od brusek, kůže svědila od laminátů, prostě nic se nám už nechtělo a tak jsme tady nic nedělali. Ona to není tak úplně pravda, přeci jenom jsme něco dělat museli, protože kdo nepracuje ať nejí, ale po celodenních galejích už nebylo moc času na radovánky, jako je psaní na Klubko.

Takhle to tedy s námi je.

A jak to bylo s tou potopou? O tom si povíme příště…

Vodoryska vyšla dokonale