Pulau Tiga

Zastávka v Kota Kinabalu byla úspěšná-neuspěšná. Odpoledne jsme si vyzvedli opravený integrovaný obvod a sehnali jsme dokonce i vysokotlakový ventil na malajské LPG bomby, který jsme si dosud půjčovali od ostatních, protože v Kudatu se nedal sehnat. Integrovaný obvod jsem z autopilota odštípnul, takže nás čekalo ještě ho napájet zpět.

Večer jsme strávili s Patrickem a Janice na Obsession. Oba jsou profesionální námořníci, Janice to už sice pověsila na hřebík, ale Patrick stale vyjíždí jako kapitán obchodních lodí. Historek proto měli oba nemálo a my jsme měli zase na co se ptát, čili nenudili jsme se. Nejzajímavějším zjištěním bylo, jak špatná úroveň námořníků na obchodních lodích je.

„Jak uvidíte na moři obchodní loď, zdrhejte. Nejde o to, kdo má přednost. Problém je, že na můstku té lodě s největší pravděpodobností nedává nikdo pozor. Mají tam Wifi, takže si klikaj na telefonech apod. AIS je skvělá hračka, ale málo lodí ho opravdu sleduje nebo se tím řídí.“

Po půlnoci jsme se rozloučili, odveslovali zpět na loď, zaplavali jsme si a rychle usnuli.

Vstali jsme kupodivu už kolem šesté, vytáhli člun na palubu a vyrazili na jih. Únava ale na nás hned dopadla, takže jsme celé dopoledne trochu podřimovali a střídali se u kormidla. Kolem oběda naštěstí začalo foukat, takže jsme mohli vypnout motor. Janna pádila po malých vlnkách rychlostí 4-5 uzlů, my jsme se tetelili a koutkem oka pozorovali mračna, která se začala stahovat nad pevninou.

Náš cíl, ostrůvek Tiga, nebyl daleko – něco málo přes třicet mil. Za námi se objevil stěžeň a asi po hodině nás dohonil švýcarský katamarán, který z nějakého důvodu měl stažené plachty. Když jsme míjeli bóji na východě ostrůvku, katamarán nás předhonil a zamířil do kotviště na jihu ostrova. Od pevniny se blížilo zlověstně mračno, takže jsme nakopli motor, stáhli přední plachtu a rychle vjeli do kotviště. Hloubkoměru se nechtělo pracovat, takže jsem se postavil na příď s olovnicí a Janička se pomalu blížila ke břehu.

Kotvu jsme hodili v necelých 12 metrech a vypustili necelých 40m řetězu. Při kafi jsme pak pozorovali, jestli se kotva dobře zakousla. Trochu začalo krápat, ale mrak se zatím držel opodál.

Já jsem se pustil do pájení, Janička mi asistovala a pak se přihnala první dešťová mračna. Nechali jsme pájení a nahatý jsme vyběhli na palubu, že se umejeme. Blesky začaly práskat o sto šest a vypadalo to, že se to k nám blíží. Rychle jsme proto vyhodili hromosvod – kus řetězu připevněný k ráhnoví. Ještě jsme stihli skočit do vody, namydlit a spláchnout se, když se blesky přiblížily povážlivě blízko. Zasedli jsme proto v kokpitu do Faradayovy klece a nechali se omývat deštěm, kterému jsme pomáhali vodou z kýblu.

Déšť ustal stejně rychle, jako začal a my se vrátili k pájení autopilota. Janička mezitím zvládla uvařit večeři a jako zákusek jsme si zkusili pustit autopilot, ale zázrak se bohužel nekonal. Integrovaný obvod byl sice spájen, ale autopilot stejně nefungoval. Inu, za pokus to stálo. Škoda. Přinejmenším jsme se víc sblížili s Patrickem a Janice, které jsme znali už z Kudatu, ale to bylo v davu dalších lidí a neměli jsme šanci s nimi posedět. Zítra má být hnusně, ale měli bychom se posunout zase o kousek dál, tj. do Labuanu – bezcelního ostrova, kam se jezdí jenom z jediného důvodu – doplnit zásoby opojných nápojů…