สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Proti proudu – aneb plavba Puerto Princesa-Kudat (1.část) Proti proudu – aneb plavba Puerto Princesa-Kudat (1.část) « Slasti a strasti života na moři

Proti proudu – aneb plavba Puerto Princesa-Kudat (1.část)

Všichni nás varovali: „Jedete moc pozdě!“ Nejdřív jsme na ně tak trochu nechápavě koukali: „Moc pozdě na co?“

„Zavřeli snad hranice s Malajsií nebo tak něco?“ reagovali na stejné varování naši novozélandští kamarádi Jackie s Davem. Odpověď byla ale mnohem prostší – jihozápadní monsun.

Jakmile se letní monzunové větry jednou rozfoukají (zhruba na přelomu června a července), lodě směřující z Palawanu na Borneo nejedou jen proti větrům, ale také proti proudům, které na některých místech mohou dosahovat až dvou uzlů. V zesíleném monzunu se navíc většina kotvišť po cestě stává neobyvatelnými, a není tudíž kam se schovat.

My jsme pochopitelně varování starých mořských vlků nebrali na lehkou váhu, ale zároveň jsme během našeho měsíčního pobytu v Puerto Princese vypozorovali, že jihozápadní monzun zesiluje vždy jen na několik dní, po kterých většinou následují poměrně dlouhé (tj. ve srovnání se zimním severovýchodním monzunem) období relativního klidu. Když se po pěti týdnech, které jsme v Puerto Princese strávili, náhle jedno takové „okno“ objevilo, věděli jsme, že je na čase vyrazit o přístav dál.

20130715-145428-7.JPG

Stále ještě v PP, připravuji se doplachtit s kanystry pro vodu

 

Nejprve ale bylo třeba se pořádně rozloučit.

Jsme tak trochu stydliví a vy, kdo nás znáte, víte, že si většinu času vystačíme sami ve dvou, takže nám chvíli trvalo, než jsme se aktivněji zapojili do společenského života místní námořnické komunity. Pak nás ale několik lidí postupně pozvalo na večeři a ledy rychle roztály. V kotvišti se navíc objevili i další známí, které jsme již dříve potkali v Puerto Galeře a El Nidu, a týden před naším odjezdem se konala velká večeře v italském stylu pod vedením Giovanniho, který sice vyrůstal v Německu, ale jeho tatínek tam provozoval dlouhá léta italskou kuchyni. Kdosi nás jednoho večera označil za „the kids“ a to označení už nám zůstalo – koneckonců byli jsme opravdu nejmladší z celého osazenstva a povětšinou stejně staří jako „děti“ našich kamarádů z okolních lodí. Když nadešel čas odjezdu, rozhodli jsme se, že musíme naše přátele na oplátku řádně pohostit v českém stylu, což v našem pojetí znamená, že se upeče chleba!

Vyplutí jsme plánovali na středu kolem jedenácté, kdy měl začít odliv. Na úterý večer jsme tedy sezvali pár nejbližších do klubu na drinky a občerstvení. Hned po ránu jsme upekli dva bochníky a poté vyrazili do města na poslední nákupy. Jako další nás čekalo čištění člunu.

Představovali jsme si, že člun vytáhneme na břeh vedle klubovny, obrátíme a jednoduše oškrábeme. Půlhodina to spraví, mysleli jsme si. Jenže měsíc ve vodě se na našem člunu opravdu podepsal – krusta vilejšů byla na některých místech tak zažraná, že kdybychom se bývali vybavili nejen škrabkou, ale i dlátem a kladivem, nejspíš bychom si dost zjednodušili práci. Zhruba po hodině a půl jsme se spaření odebrali na Jannu a po obědě absolvovali další zásobovací kolečko, které jsme zakončili mytím skládacích kol a jejich převozem na loď. Rychle jsme vyrobili rybičkovou a avokádovou pomazánku a pospíchali na párty, abychom nepřišli jako poslední – koneckonců to my jsme ji svolali!

Večírek na rozloučenou se opravdu vydařil. Pochutiny na stole se rychle množily, jak se v klubu scházelo stále více známých z okolních lodí, a aby toho nebylo málo, Cissy z jachtklubu náhle donesla na stůl dvě pizzy na účet podniku. Zábava pokračovala dlouho po zavírací době až zhruba do půlnoci, kdy bylo opravdu na čase se rozloučit.

Ráno nás probudilo slunce a totální bezvětří. Takové počasí už tu dlouho nebylo. Poslední dva týdny bylo většinou zataženo a déšť byl na denním pořádku. Dojeli jsme si naposledy pro vodu, vyrovnali účty po rozlučkové party, nakoupili led, a než jsme se vrátili na loď, mohli jsme ždímat trika.

Zatímco většina kamarádů nám předešlého dne přála šťastnou plavbu a příznivý vítr do plachet, Phil, jeden z našich autralských známých, se s námi napůl vážně a napůl z legrace loučil slovy: „Šťastné motorování!“ Už to vypadalo, že měl pravdu… Nakonec se ale nad námi Neptun přeci jen slitoval!

Sotva jsme krátce před jedenáctou zvedli člun na palubu, abychom ho přivázali na podstavce pod ráhnem, začala foukat příjemná bríza, a když jsme chvíli na to vytáhli kotvu, hlavní plachtu a vzápětí i háčkovací genu, Janna vystřelila jako šipka. Křižovali jsme skrze zátoku proti svěžímu větru, který v poryvech dosahoval až 15 uzlů – takové povětrnostní podmínky jsou prý uvnitř zátoky, v níž se Puerto Princesa nalézá, opravdovou raritou, jak nám potvrdil Australan Dave, všeobecně považovaný za nejnadšenějšího jachtaře široko daleko. Na svém škuneru s gaflovým oplachtěním, replice rybářských škunerů z devatenáctého století, který okopíroval a následně sám postavil na základě malé mapky z jakési staré námořnické knihy, má k dispozici tolik plachet, že plachtí i v tom nejslabším vánku. Když jsme se ho ptali na plachtění do a z PP, oznámil nám na rovinu, že v zátoce stejně téměř nikdy nefouká, takže se nikdy ani neobtěžoval a rovnou nakopl motor. My jsme tedy měli opravdové štěstí a konečně jsme si zase naplno užívali kormidlování a práci s plachtami.

Když už jsme byli téměř na volném moři, zhodnotili jsme situaci, a protože do kotviště u ostrůvku Malanao nám zbývalo stále ještě 18 mil, rozhodli jsme se raději pustit i motor, abychom tam nevjížděli za tmy. Před šestou hodinou jsme se přiblížili k ostrovu, stále ještě za světla projeli kolem útesu, který tvořil vjezd do kotviště – téměř jako vlnolamy přístavu – a zakotvili vedle obrovské německé keče. Její majitelé byli sice na náš vkus trochu moc hlasití, ale to nás nemohlo rozhodit. Dali jsme si brzkou večeři, dopili studené pivo z chlaďáku a za deset minut devět zapadli do postelí, abychom to flámování předešlé noci řádně dospali.

20130725-101318-11.JPG

Cestou do Kudatu, první dva dny bylo opravdu krásné počasí, ideální plachtění

Ráno jsme se probudili do krásného počasí a ke všemu foukal příznivý vítr ze severu o síle zhruba 10 uzlů. Při výjezdu z kotviště jsme se opatrně protáhli kolem útesu a za chvíli už jsme měli opět vytažené obě plachty. Naším dalším cílem byl ostrůvek Rasa vzdálený asi 25 námořních mil. Ideální podmínky vydržely celý den. Moře bylo téměř jako placka a při kurzu na předoboční vítr jsme mířili přímo do našeho nového kotviště. Za celý den jsme provedli pouze dva obraty a jinak jsme si užívali kormidlování a četby. Zhruba kolem čtvrté hodiny odpoledne už jsme měli kotvu dole a zbytek dne strávili natažení v kokpitu nad rozečtenými romány.

Třetí den ráno už jsme ale snídali za absolutního bezvětří. Vlastně nás to ani moc nepřekvapilo. Podle předpovědi mělo následující dva dny foukat jen minimálně a potom měla příjít další vlna zesíleného jihozápadního monzunu. Provedli jsme taktickou poradu a rozhodli se během následujících dvou dní najet co nejvíce mil, i když to bude na motor, abychom se do Kudatu, cíle naší plavby, dostali ještě předtím, že monsun dosáhne největší síly. Zamířili jsme tedy dále od břehu, čímž jsme se sice vzdálili dalším potenciálním kotvištím, ale zároveň i většině mělčin a útesů. Zapojili jsme elektrického autopilota, uvelebili se v kokpitu s Kindly a místo větru a plachet nechali pracovat náš spolehlivý motor. Sice jsme museli poslouchat jeho bručení, a to i přes noc, ale za to jsme za ty necelé dva dny najeli víc jak 120 mil a druhého dne odpoledne vpluli do Clarendon Bay, malé zátoky na jižním cípu ostrova Balabac, která je zároveň posledním filipínským kotvištěm před přeplavbou Balabacké úžiny, za níž už se nachází Malajsie.

Zajímavou zkušeností jinak velice poklidné plavby byl přejezd mělčiny Wakefield Shoal. Jde o jednu z několika obdobných mělčin, které se nachází v relativně velké vzdálenosti jižně od ostrova Palawan. Všude kolem je třeba 300 metrů a náhle z ničeho nic přeplouváte v místech, kde pod kýlem máte sotva 7 metrů! Pro naši plachetnici s ponorem 1,4 metru nepředstavuje přejezd takových mělčin žádné nebezpečí, ale stejně je to nepříjemný pocit. Představte si, že monitor hloubkoměru, který už půl dne neukazuje žádné hodnoty, protože se plavíte v hloubkách o stovkách metrů, se náhle z ničehonic znovu probudí k životu a začně ukazovat nejprve 20 metrů, pak 15, 10, 9, 8, 7…

Na to, že se k mělčině blížíme, nás ve skutečnosti ještě dříve než hloubkoměr upozornila skupinka filipínských rybářů. Už zdálky jsme si všimli, že kde se vzali, tu se vzali, uprostřed moře se náhle vynořily obrysy několika dřevěných člunů. Nejdříve jsme nechápali, co to znamená, ale pak nám došlo, že to musí být naše mělčina a že čluny patří rybářům, kteří na ní rybaří. Když jsme se za chvíli k mělčině přiblížili, zjistili jsme, že minimálně jeden ze člunů neměl ani motor! Uprostřed kanoe stál dočerna osmahnutý Filipínec s dlouhou tyčí namísto pádla a nadšeně nám mával. Jak se tam loďky dostaly, nevíme. Nejspíš je přivezla nějaká větší „mateřská loď“, která je později i s úlovkem zase odveze zpět k pevnině.

Přejezd mělčin se tedy odehrál bez větších dramat, ale o to dramatičtější byl náš příjezd do Clarendon Bay. Z průvodců a poznámky v navigačním programu Navionics jsme věděli, že v zátoce jsou minimálně dva velké útesy, které zasahují od okrajů až skoro do středu zátoky. Jeden hned u vjezdu do zátoky a druhý zhruba uprostřed. Do zátoky jsme tedy vjeli pomalu a nervózně sledovali hloubkoměr. Pokud je podloží písek, korály či skály, náš hloubkoměr funguje perfektně, bohužel z nějakého důvodu nemá rád bahno a v Clarendon Bay bylo – jak správně hádáte – právě to bahno.

20130727-163354-20.JPG

Naše poslední filipínské kotviště v Clarendon Bay

Pomalu jsme se přiblížili do středu zátoky a náš hloubkoměr stále nic. Nakonec jsme to nervově nevydrželi a vytáhli starou dobrou olovnici. Péťa se s ní postavil na příď a za okamžik zahlásil: „10 metrů.“ Já už bych kotvu nejraději hodila rovnou v těch 10 metrech, ale Péťa byl pro to, abychom popojeli ještě dále dovnitř zátoky. Za chvíli už pod námi podle olovnice bylo pouze 8 metrů. „Ještě kousek a hodíme to,“ volal na mě Péťa.

Najednou se zničehonic ozvalo naléhavé pípání alarmu. Chvíli mi v tom šoku trvalo, než mi došlo, že to je alarm hloubkoměru, který se náhle probral k životu. A aby ne! Pod námi byly náhle 2 metry a za chvilku už jsme seděli na útesu. „Zpátečku, rychle!“ křičel Péťa z přídě. Jenže ani ta tentokrát nepomáhala. Seděli jsme opravdu nafest. A ke všemu již začal odliv! Bylo třeba rychle jednat!

8 comments to Proti proudu – aneb plavba Puerto Princesa-Kudat (1.část)

  • moh

    To jsem si mohla myslet, že to v nejzajímavější chvíli utnete… chjo

  • Vladimír

    Díky za krásné čtení. Troška napětí nevadí, Hlavně jestli to dobře dopadlo.

  • Ondřej

    Jsem napnutý jak kšandy a jdu hned na druhý díl 😉

    • Tak to rádi slyšíme! Díky za komentář! Je vidět, že na ty útesy musíme najíždět častěji, aby bylo o čem psát! :)

      • Ondřej

        Hlavně to né! Jsem rád, že to dobře dopadlo. Ono se dobře čte i o běžných věcech, které Vám třeba už zevšedněly, ale pro nás tady jsou pořád zajímavé a exotické. Mimochodem, děláte si nějaký deník o nákladech, něco jako účetní knihu? Možná nejsem sám, koho by zajímalo, jak je to finančně náročné. Musím říct, že máte kliku, když si svým zaměstnáním můžete vydělávat za plavby. S myšlenkou minimálně dočasného stěhování na moře s přítelkyní taky laškujeme, ale museli bysme to asi ufinancovat z úspor, nebo změnit profesi, tak by to pro nás byly přínosné informace 😉