S cizí ženou v cizím pokoji

Vlastně těch žen bylo několik. Jejich jména jsem neznal, ale to v tu chvíli nevadilo. Na seznamování nebyl čas. My jsme s Janičkou zalehli už kolem půl desáté, ostatní přišli, kdo ví kdy. Prostě post-náctiletí poprvé z domu, poprvé za mořem, poprvé v Jihovýchodní Asii. Tady se žije hlavně v noci, přes den je moc horko.
Když mě v noci probudilo zavrzání dveří, pootevřel jsem víčka, zamžoural do záře světel z chodby, otočil se na druhý bok a pak už jsem zaslechl jenom šeptání v jazyce jedné ze severoevropských zemí, asi to byla norština, a víc nevím.

Nic z toho se toho se vlastně ještě nestalo. Je pondělí večer, sedíme ve společenské místnosti hostelu The Little Red Dot na Lavender Street v Singapuru (mimochodem, velmi dobrý podnik). Kolem nás se hemží mládež, od které nás dělí jedna generace. Zvláštní pocit… že bych začínal chápat, co cítí starší generace ve společnosti mládí…, ten omlazující efekt, vzpomínky na minulost… ale ne, jenom si vymýšlím, na to mám ještě čas. Koneckonců v Puerto Princesa nám místní cruiseři říkali "The Kids". Ani nám to nevadilo…
A teď k tomu, co tady vlastně děláme. Kdo z vás ví, kde jsme strávili posledních 8 let života, nebude překvapen, že posledních pár dní máme plnou hlavu našeho návratu na Tchaj-wanu… návrat je vlastně asi moc silné slovo. Chystáme se ale pořádně si ty dva týdny užít.
Z Kudatu, kde teď kotvíme to není na Tchaj-wan moc daleko. Tři hodiny v taxíku do Kota Kinabalu a pak asi dvě hodiny letadlem do Taoyuanu. Velice jednoduché, až moc jednoduché.
Když jsme z Tchaj-wanu v dubnu odplouvali, o týden jsme překročili naše víza a za to nám bylo odebráno právo na bezvízový vstup na tchajwanskou půdu po dobu jednoho roku. To nevadí, říkali jsme si. Stejně asi nebude důvod na Tchaj-wan tak brzy vyrazit. Byli jsme ale povoláni tlumočit a rovnou oba zároveň a taková příležitost se prostě neodmítá.
Museli jsme tedy vyrazit na Tchajwanské zastupitelstvo pro víza. Mohli jsme si dokonce vybrat. Manila, Kuala Lumpur a Singapur.
Manilu jsme zavrhli, protože nedávno filipínská pobřežní stráž zastřelila tchajwanského rybáře a situace je stále ještě vyhrocená, takže kdoví, co by nás v Manile čekalo…
K Singapuru máme vřelý vztah, protože jsme tam koupili Jannu, a spočítali jsme si, že cesta tam nás nebude stát o moc víc než do Kuala Lumpuru a můžeme toho využít k obstarání nějakých součástek, které v Singapuru určitě seženeme.
Byl tady ale takový malý zádrhel. Už dva měsíce jsme bez kreditní karty. Zavolali jsme tedy do banky a požádali si o zaslání nové karty do zahraničí. Funguje to tak, že banka novou kartu automaticky vyrobí a pošle vám ji na vaší domácí adresu. Nejprve došlo k malému nedorozumění z mé strany. Na vysvětlení operátorky, že karta bude automaticky nejdříve zaslána na českou adresu, pak se bude čekat, až ji Česká pošta vrátí do banky, a pak mi ji teprve budou moci poslat (tehdy ještě na Tchaj-wan), jsem automatickou obnovu zrušil.
Pak jsem nějaký čas čekal, protože podle operátorky bylo na žádost o zaslání do zahraničí ještě brzo. Co se dělo potom, mi zatím nikdo nebyl ochoten vysvětlit. S bankou jsem mluvil nejméně desetkrát, samozřejmě s několika různými operátory (oni jim říkají bankéři) a všichni velmi ochotně vyplňovali moje žádosti o zaslání karty do zahraničí. Já jsem trpělivě diktoval krkolomné adresy a věřil, že lidé na druhém konci drátu vědí, co dělají. Pak jsme se dostali do fáze, kdy mi bylo oznámeno, že moje nová karta byla odeslána na mojí českou adresu. Přišlo mi to trochu divné, ale prý už se s tím nedá nic dělat, nezbývá, než čekat na Českou poštu, až kartu vrátí. Prý to bude trvat tak týden, dva. Další telefonát po týdnu. Z telefonu zazněl opět nový hlas. Vysvětlil jsem situaci. Odpověď zněla, že karta se ještě nevrátila.
Uplynul další týden. Tentokrát to zvedla opět nějaká slečna. Ta mi vysvětlila, že mají nový informační systém a že je velmi komplikovaný. Stále jsem se snažil být slušný. Něco mi ale nehrálo. Zavolal jsem proto znovu hned druhý den. Zvedla to rázná mladá žena, která si vyslechla celou historii, pak mě rázně zastavila a lakonicky pronesla:
"Ale vždyť vy žádnou novou kartu nemáte."
Ticho.
Lapal jsem po dechu.
Slečna mi vysvětlila, že zrušením automatické obnovy, jsem zrušil automatickou výrobu nové karty. Jestli chci novou, musím si o ní požádat. Proč mě celý měsíc udržovali její kolegové v domnění, že karta existuje, to mi vysvětlit nedokázala.
Napsal jsem mírně dotčený email do banky s žádostí o vysvětlení a o přesný návod, jak mám dosáhnout toho, abych co nejdřív novou kartu dostal. Informační centrum našeho finančního ústavu se moc neobtěžovalo. Na stížnost reakce žádná, návod na použití okopírovaný z manuálu: zatelefonujte na informační linku, nás bankéř vaše požadavky zodpoví.
Po dvou měsících jsme se konečně někam dostali a karta je už prý na cestě na naší současnou adresu v Kudatu. Do konce týdne bychom ji měli mít v ruce…
A teď zpět k naší cestě do Singapuru. Koupit si dnes výhodně letenku bez kreditky není nic moc. My jsme to měli o to zajímavější, že v Kudatu není žádná oficiální směnárna. Dokonce ani v jedné ze tří bank, které v tomhle malém městečku najdete. Nakonec jsme uspěli v Maybank. Když jsme tam šli podruhé, abychom si mohli koupit letenku, všichni na nás koukali trochu překvapeně. Směnárna? U nás v bance? Ne, my tady peníze neměníme. Ukázalo se, že bankéř, který nás posledně obsluhoval, si ty dolary koupil sám pro sebe. Nakonec v čínském managementu banky zvítězil obchodní duch a dolary si od nás koupili. Dokonce nám dali dost dobrý kurz.
Jsme v Singapuru, dobře to tedy dopadlo. Zítra bude rozhodující den, protože dostaneme zpět naše pasy. S vízem nebo bez víza…
Ale teď už je skoro deset, my jsme ucaprtaní z celodenního pobíhání po Singapuru a zítra chceme brzy vstát. Teď je v hostelu docela rušno, intelektuálně se moc pracovat nedá. Těšíme se na poklidné ráno…

3 comments to S cizí ženou v cizím pokoji