Kdo by nemiloval sousedskou soudržnost

Jsou vlevo, jsou vpravo, za námi i před námi. Jsou všude kolem. Koukají nám do oken, my se schováváme za závěsy a škvírou koukáme zpátky na ně. Sledujou nás kukátkem, když jdeme po chodbě, poslouchají u stěny, když se hádáme nebo milujeme. Stěny jsou tu jak z papundeklu. Všechno je slyšet.

 

No jo, Nováková už zase smaží řízky, ta pořád smaží řízky, a starej Dvořák odspoda už zase hulí, máme toho plnej obejvák. Musí ta mladá Novotná na ty děti pořád tolik ječet, vždyť se otřásá celej barák… Tak se seberete a vyrazíte na dovolenou. Jedete někam, kde nikdo není. Vybíráte si místa turisticky nezajímavá nebo těžko dostupná. Vydáte se například na jachtě na moře a užíváte si těch několik dní v opuštěných zátokách, čas od času se s někým potkáte, zamáváte si a ve skrytu duše doufáte, že oni míří do jiného kotviště. Kotvit se snažíte co nejdál od ostatních, a když do *vaší* zátoky připluje nová loď, doufáte, že to nejsou žádní zelenáči, kteří nevědí, jak najít dobré kotviště, a proto se usadí hned vedle vás a odmění se za svou chrabrost heavy metalem, který pustí na plné pecky do nabušených reproduktorů, abyste o jejich radost náhodou nepřišli. Je to vlastně jako když se sjede několik obytných vozů na kempu, nově příchozí se nenápadně zastaví nad nejbližším kanálem a vypustí jímku svého záchodu, vítr fouká samozřejmě směrem do kempu, a tak si „starousedlíci“ nové krve nemohou nevšimnout. Na kotvištích, která jsou v mnohých případech opravdu spíš jachtkempy, to probíhá takto. Ti, co už zevlují v kokpitu, si nové lodě hned všimnou. Připomeňme si, že většina lidí, které na mořských štrekách potkáte, jsou důchodci, kteří už toho za těch několik dekád stihli udělat dost, takže poklidným sledováním okolí dokážou naplnit i několik hodin denně (většinou v příjemném opojení). Na druhou stranu si je ale nepředstavujte, že by to byli takoví ti neduživí dědové a babči, co se celí polekaní belhají pro další dávku leků do lékárny (kdo by neznal tu krásnou Duškovu repliku). Většinou jde o směs samorostů od ošlehaných dobrodruhů plavících se po mořích na otřískaných, ale plně funkčních plavidlech s jistotou pravidelného důchodu, za který by ve své domovině žili v domově důchodců a občas by si mohli dovolit nějakou tu lahvinku, kdežto na moři, zvláště v Asii, si žijou nad poměry, což se brzy projeví na jejich játrech, eventuelně se jim přihodí malá nehoda a do lodi se jim nastěhuje maličká Asiatka i s jejich novým potomkem. Druhým extrémem pak jsou manželé, většinou trošku při těle, kteří si pro své putování zvolí větší a pohodlnější plavidlo a obklopí se manuály a nejnovější technikou, vedou si blog, a každého na dálku zdraví How are you today?, na což si i sami odpovídají, Good, good. Ale bez ohledu na třídní zařazení, se všichni za novým příchozím otočí a ti, kdo jsou schovaní v lodi, vyběhnou s prvním zachrastěním řetězu. Pak se všichni potkávají u mola, kde si uvazují čluny, pomalu se seznamují, vypráví si kdo odkud a kam, diskutují o lodních zařízeních a sdělují si, kde je nejlepší nakoupit to a kde tamto. Tomu, kdo něco opravuje, se dostane poučení, že na lodích se přeci pořád něco opravuje, doplněné vševědoucím smíchem. Umění cestovat na lodi po mořích, to je vlastně umění údržby lodě v exotických lokalitách, citují tisíckrát omleté fráze. Za týden už každý ví, kdo kdy vstává, kdy se sprchuje, jak často pouští v lodi klimatizaci, jak často musí pustit motor, aby dobil baterky, kdy jede na břeh a kdy se vrací, co vaří a v kolik, kdo má rád vdolky a kdo holky, prostě všechno. Stejně jako na zemi i v kotvištích se probírají osudy ostatních. Kouká se do oken a komentuje se, kdo hodně pije, moc kouří a kdo by už moh` konečně dospět. A posádky lodí, které si vzájemně padnou do oka, se zvou na večeři a jsou tady i méně oblíbení členové komunity, a nakonec se utvoří partičky a vypadá to jako na základce nebo na střední. Někdo je oblíbený, někdo je podivín, někdo se úmyslně straní davu. I tady se občas nasazují strojené úsměvy, ale když si člověk udrží otevřenou mysl, tak se nakonec ukáže, že ten zádumčivý malý chlapík, co sedává v rohu a který sotva koho pozdraví, je ve skutečnosti bezvadný, byť trochu excentrický spekulant na burze, a že ta šedesátiletá paní, která se plaví na lodi sama a které se všichni vyhýbají, protože jak jí podáte prst, utrhne vám celou ruku, nehledě na tvrdě jízlivé poznámky, které na adresu většiny lidí trousí (rovnou jim do tváře), je bývalá hippie s neobyčejnou energií, kterou se jí ovšem nedaří ventilovat jinak (nejvíc se jí straní muži, kteří už ji znají z dřívějška). Jsou to prostě krásní lidé. Některé historky slyšíte popáté už druhý den, ale nám to nevadí, aspoň si je lépe zapamatujeme a stihneme si je zapsat dřív, než je zapomeneme!

 

 

2 comments to Kdo by nemiloval sousedskou soudržnost