Ideální narozeniny

„Klidně si čti! Po včerejšku si zasloužíš pořádnou rekonvalescenci!“ reagoval Péťa na mou poněkud letargickou náladu, poté co jsem se hned po snídani zavrtala nenápadně do kouta se svým Kindlem. Můj syndrom nebyl ani tak pooslavová kocovina, jak by se dalo předpokládat vzhledem k tomu, že jsem měla předešlého dne narozeniny. Prostě jsem byla jenom utahaná. Nicméně Janna zářila čistotou a náš šicí stroj se opět po čase dostal ze své krabice na denní světlo. Ideálně strávený narozeninový den! Tedy až na ten večerní liják, který nám překazil plány vyrazit pěšky do města na večeři. Na druhou stranu nic nemůže být zcela dokonalé, takže nač si stěžovat? Stopli jsme si tříkolku a přispěli do místní ekonomiky, jak říká John, jeden z majitelů místního jachtklubu.

Když jsme na Tchaj-wanu dokončovali úpravy Janny – a že to není tak dávno, kdy jsme trávili celé dny řezáním, vrtáním, lepením a montováním, zkrátka v dobách, kdy jsme ještě opravovali na plný úvazek, jsem tak trochu nevěřícně snila o tom, kdy už budeme konečně hotovi a budeme si moci loď opravdu v klidu užívat. Třeba si jen celý den číst, nebo si vyjet na odpoledne plachtit, aniž bychom museli sklízet bedny nářadí a náhradních dílů. Přijde vůbec kdy takový den? Někdy už jsem skoro začínala pochybovat. Ne že bych si chtěla zpětně stěžovat. Naopak! Oba dva se shodneme na tom, že jen málo co dokáže v člověku vzbudit tak velký pocit uspokojení jako pohled na dobře vykonanou práci. Ba co víc, ono je to doslova návykový!

Janna rozhodně není dokonalá. Pořád je co vylepšovat a spravovat, sem tam je třeba zalepit novou díru, kudy do lodi najednou teče, zvlášť když se do plachtoví opře vítr a lodní zařízení jako úpony, těsnění kolem okének atd. začnou „pracovat“. Prostě stále je co dělat, ale už si konečně můžeme dopřát ten den strávený četbou či výletem po okolí nového kotviště. A když zrovna nepřekládáme nebo nepíšeme, tak klidně i dva, tři. Nedávno, když bylo potřeba cosi utáhnout, Péťa dokonce poznamenal: „Kdy jsme naposledy dělali něco se šroubovákem?“

Na druhou stranu s tím, jak se snížilo množství fyzické práce kolem lodi, a my teď trávíme více času u počítačů nad překlady a psaním, začíná mi – věřte tomu či ne – to montování, vrtání, šmirglování, zkrátka ta pořádná dřina opravdu chybět! Vždycky jednou za několik dní mě posedne rapl a začnu vymýšlet, co bych mohla udělat.

Posledně se stal obětí mé mánie Brumla. Vrhla jsem se na něj s WD-40 a bronzovým kartáčem a za chvíli už rez lítala na všechny strany. Od té doby, co nám mechanici v Malajsii během instalace nového uložení motoru provrtali do lodi díru, a nožičky, na kterých motor v lodi sedí, se vykoupaly ve slaném gejzíru, vždy jednou za čas je třeba pořádně je nasprejovat a stávající rez z nich očistit. Pak přišly na řadu leštící pasta a vazáky a další nerez ocel na palubě. Na závěr ještě vydrhnout palubu a oškrabat řasy z trupu kolem vodorysky a druhý den jsme příjemně unaveni fyzickou prací opět spokojeně zasedli k počítači.

Na mé narozeniny mě znovu začaly svrbět ruce a bylo jasné, že ten den prostě neposedím. Symptomy se projevily hned po snídani, když jsem začala vytahovat kýble a přehrabovat úložní skříně v kokpitu.

„Tebe to dneska zase chytlo, co?“ poznamenal Péťa, který seděl spořádaně u klávesnice. Co na to říct? Nevinně jsem se na něj usmála a odebrala jsem se s kýblem a rejžákem na palubu. Když byla Janna vypucovaná zvenku, přesunula jsem se i se svým čisticím nářadím dovnitř a začala stěhovat šatník. Následovala kajuta, sporák a nerez nádobí. Na závěr jsem si vyndala do kokpitu šicí stroj a přešila záclonky nad sporákem a navigačním stolkem, další z těch kosmetických úkolů, na které dosud jaksi nebyl čas.

Někdy kolem čtvrté odpoledne jsme si uvařili kafe a chystali se vyrazit na pěší túru do restaurace KaLui, kde jsme oslavili moje narozeniny před čtyřmi lety, když jsme tudy Jannu převáželi do Hongkongu. Puerto Princesa se od té doby změnila k nepoznání, ale KaLui byla stále v provozu a i nadále měla reputaci jedné z nejlepších restaurací ve městě. Kde jinde oslavit narozeniny než právě tam? Rezervaci jsme měli na šestou. Jelikož všude jezdíme na kole, říkali jsme si, že by bylo fajn vydat se tentokrát pěšky a zpátky se svézt tříkolkou. Odhadovali jsme, že nám cesta tam bude trvat tak hodinu.

Jenže sotva jsme nasedli do člunu a začali veslovat k jachtklubu, obloha, která byla od rána téměř bez mráčku, se zatáhla, jako by se právě setmělo, a když jsme se vyvazovali k molu, už jsem tahala z batohu pláštěnky. Stihli jsme tak tak přeběhnout pod střechu jachtklubu a vzápětí se spustil pořádný tropický liják. Obvykle nemívají dlouhého trvání, a tak jsme si přisedli na jedno k místním štamgastům.

Za chvíli jsme měli dopito, ale déšť neustával. Ve skutečnosti lilo pořád víc a víc. Pak začalo i fičet, a i přestože byly stažené bambusové rolety a následně i vnější plachty, do klubu, který je ze všech stran otevřený jako veranda, zalétávaly proudy dešťové vody. Všichni se začali nenápadně stahovat do zadní části místnosti. Bylo jasné, že naši rezervaci na šestou prostě nestihneme, ani kdybychom si zavolali tříkolku ke klubu. Než bychom k ní došli, byli bysme nažmach, nehledě na to, že i tříkolky jsou po stranách otevřené. Naštěstí jsme našli na internetu číslo do restaurace a rezervaci posunuli na sedmou.

V půl sedmé, zhruba po hodině a půl, konečně déšť trochu povolil a my se vydali v pláštěnkách na silnici stopnout si odvoz. Za druhou zatáčkou jsme již částečně zmáčení zastavili rozesmátého Rolanda.

„Prší, na Palawanu pořád prší, Luzon, Mindoro, žádný déšť, ale tady prostě prší!“ chechtal se Roland nahrbený pod stříškou tříkolky, oči nalepené na předním skle, načež rychle zvedl nohy, kolena až u brady, aby se nezmáčel. Projížděl zrovna obrovskou kaluží a jeho motorka rozstřikovala vodu všude kolem. Divokou jízku již zešeřelým městem zpestřil poněkud falešným „Happy Birthday to You“ a za půl hodiny přirazil před vchodem do KaLui, kde okamžitě přiskočila obsluha s deštníkem a odvedla nás do sucha pod střechu.

Večeře se vydařila, i když styl restaurace se za ty čtyři roky změnil tak trochu směrem čínským. Alespoň co se úpravy jídel týče. Když jsme se odlepili od talířů a rozhlédli se kolem sebe, zjistili jsme, že večeříme se zájezdy tchajwanských turistů! Není divu, že nám ta smažená sépie a restovaná zelenina něco připomínala!

Včera byl další narozeninový den. Tentokrát slavil John z jachtklubu. Od mého posledního pracovního záchvatu uplynul už týden a já jsem opět začínala pociťovat známé syndromy „neposednosti“. Naštěstí začalo po velkém obědě v jachtklubu foukat, a tak jsem nastrojila náš člun do plachetního a strávila zbytek dne na vodě objevováním zátoky. Abstinenční příznaky částečně překonány, ale na jak dlouho…? Nejspíš už je opravdu na čase co nejdřív zvednout kotvu a vyrazit o zátoku dále!