Promarněná šance

Vzpomenete si, kdy se vám naposledy naskytla nějaká skvělá příležitost, kterou jste promarnili nerozhodností, pochybami nebo nedostatkem kuráže? Možná jste měli šanci něco získat, vydělat si, někam se podívat, někam zajít. Jenže k tomu nedošlo a vás to potom nějakou dobu hryzalo a pořád jste si museli sami na sebe nadávat a představovat si, jaké by to bývalo bylo, jak jste se mohli mít, jak úžasně pozitivně by byl váš život ovlivněn.
A vzpomenete si také na tu radost a zadostiučinění, když se potom ukázalo, že to byl strašný propadák, podvod a katastrofa. Úplně se vám zatají dech a ze srdce vám najednou spane obrovský balvan. Jestli jste věřící nebo pověrčiví, hned si doplníte vysvětlení vaší váhavosti. Jestli tímto darem nejste obdařeni, tak prostě roztáhnete pusu od ucha k uchu, nevěřícně zakroutíte hlavou a pomyslíte si, jaký jste to měli štěstí. Možná se ještě pokusíte pitvat a hledat indicie, které vás před tím podnikem varovaly, možná i nějaké najdete a pomyslíte si, jak jste důvtipní, ale to je stejně jedno, protože hlavní je, že jste do toho nešlápli.
My jsme se na to zlatým práškem posypané lejno dívali posledních pět dní.

BLOG - Ununswered. Alice Fontana via Compfight

Při naší první filipínské zastávce v Subic Bay nás oslovil místní expat, že se hledá posádka, která by přeplavila jednu z místních jachet, načančanou keč Formosa 41, do Singapuru. V té době jsme čekali na vyjádření z Tchaj-wanu, kam jsme měli ze Singapuru, dopravit jinou loď. Nakonec k tomu nedošlo, a ani jsme se nedozvěděli proč. Možná si našli někoho jiného a nás už nepotřebovali.
Takže jsme vlastně o přepravě té Formosy ani moc vážně neuvažovali. Viděli jsme na ní z našeho mola a už na první pohled bylo jasné, že to nebude jen tak. Loď vypadala nově natřená, nové lanoví, nové stěžně. Poprvé jsem ale viděl, aby špíry (vzpěry, na kterých jsou vypnutá boční ocelová lana, která podpírají stěžeň) přesahovaly ven z lodi, já tomu teda moc nerozumím, ale myslím, že to nevěstí nic dobrého. Pak jsme se dozvěděli, že loď byla dlouho odstavená. Předešlý majitel, který se pustil do velké generálky, náhle zemřel a loď zůstala napůl opravená a opuštěná. Nedávno ji někdo koupil a zaplatil místní loděnici, aby mu jí dali do pucu. Teď se prý ještě čeká, než zmenší plachty, protože nové stěžně jsou menší než ty původní a staré plachty nejspíš nikdo ještě nepřešil. Dál už jsme se o tu loď nezajímali.
Obecně se říká, že když si necháte něco v loděnicích v Asii udělat a nedržíte nad pracemi přísný dohled, nemůžete očekávat nic dobrého.
Výjimka prý potvrzuje pravidlo, ale v tomto případě, se nejednalo o výjimku, ale standardní fušeřinu. To jsme se ale dozvěděli až po měsíci, kdy jsme se s tou Formosou opět setkali, v kotvišti v Puerto Princesa.
Když jsme do Princesy přijeli, měli jsme možnost vyvázat se k bóji místního jachtklubu Abanico. Za těch pár dní ve Filipínách jsme si už ale zvykli na bezpečí naší skvělé kotvy Rocna a kvalitního řetězu BBB od americké firmy Acco. Abyste dobře zakotvili a kotva držela, i když se na vás o půlnoci přižene pořádný vichr, délka řetězu, který vypustíte do vody, by měla odpovídat alespoň trojnásobku hloubky vody. To my většinou dodržujeme, i když někdy kotvíme i na 2:1, a zatím se naše kotva ani nehnula.
Když jsme ale přijeli do Princesy, kde jsme plánovali zůstat dva týdny až měsíc, dopřáli jsme si průvěs 4:1, když už to nemusíme tahat ven hned druhý den ráno.
V klubu nás uvítali s otevřenou náručí. Hrozně nás dojalo, že si nás John a Cissy ještě pomatovali. John nás pak nabádal, abysme pořádně kotvu zaryli do dna, že je tady vrstva měkkého bahna a teprve pod ním je jíl, který drží. Ujistili jsme ho, že o nás se bát nemusí, že jsme si místo pojištění pořídili pořádnou kotvu a kvalitní řetěz.
Za dva dny po příjezdu jsme zahlédli povědomou loď, ze které nám mával Peter, kterého jsme potkali v Puerto Galera a který spolu s kamarádem Russlem, vzali ten kšeft a vezli Formosu do Singapuru. Asi je nutné doplnit, že oběma anglickým gentlemanům je něco mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Stále si naplno užívají života a Peter dokonce brzy očekává dalšího potomka se svou filipínskou manželkou.
Formosa zakotvila vedle nás. Zarachotil řetěz, kormidelník zařadil zpátečku a za chvilku stála jejich plachetnice pěkně na fleku. Oba důchodci zalezli do podpalubí a bez pochyby hned odpadli. I my jsme zalezli zpátky do lodě a nerušeně jsme pokračovali v tvůrčí činnosti. Pak se jako ostatně každý den přihnala přeháňka. Vlastně ani nepršelo, ale zvednul se pěkně ostrý vítr a za chvíli kolem trupu Janny šplouchaly rozdováděné vlnky. My sice naší kotvě bezmezně věříme, ale jak začne fičet, stejně radši vykoukneme a chvíli sledujeme, jestli jsme stále tam, kde jsme byli před chvílí. Zároveň se ohlídneme i po sousedech. Jako obvykle jsem se rozhlédl kolem, nic se nedělo, tak jsem zase zastrčil hlavu a posadil se k počítači. Pak jsem si najednou uvědomil, že tam přeci jenom něco nepasovalo. Znovu jsem vykoukl. Podle referenčních bodů na pravoboku se zdálo všechno v pořádku. Otočil jsem se na druhou stranu a hned mi to došlo. Formosa byla najednou skoro na úrovni Janny. Možná popustili víc řetězu, nebo předtím neměli řetěz natažený. Chvíli jsem je pozoroval, ale nezdálo se mi, že by se hýbali. Pak ale přišel další poryv a Formosa začala pomalu couvat, řetěz táhla za sebou. Začal jsem pískat, co my síly stačily. Dvakrát třikrát, ale z lodě nikdo nevylézal. Zavolal jsem na Janičku, ať zapne VHF a zavolá jim. Nereagovali. Pískal jsem dál a přitom přemýšlel, co počít. Několik desítek metrů za Formosou byl velký katamarán na bóji a Formosa se k němu nebezpečně přibližovala. Pak mě napadlo zkusit ještě klakson na stlačený vzduch, ale než jsem se otočil, z Formosy vykoukla jedna hlava, pak druhá, rychlý pohled a hned jim bylo jasné, co se děje. Peter vyběhl na palubu, rozeběhl se ke kotevnímu vrátku a začal popouštět řetěz, což někdy pomůže a umožní to kotvě se znovu zaseknout. Prvních cca deset metrů, možná to bylo víc, nepomohlo, a Peter proto znovu povolil vrátek, aby vypustil víc řetězu. Řetěz zařinčel a najednou zpod vrátku vyskočil jeho konec a ladným obloukem se zanořil do kalné vody. Křik a zbrklé pohyby. V té chvíli už Russel startoval motor. Z výfuku vystříkl proud vody, Russel přidal plyn, loď se na chvíli zastavila, otočila se bokem k větru, který se opřel do jejího mohutného trupu, a začal jí opět tlačit na katamarán. Russel zoufale točil kormidelním kolem, ale loď nereagovala. Peter s Russelem na sobě něco zakřičeli, jeden z nich zaběhl do podpalubí. Loď se na chvíli uklidnila a vypadalo to, že ji mají konečně pod kontrolou. Potom vyrazili dál od ostatních lodí, aby se zklidnili a rozmysleli se, co budou dělat dál. Přitom propluli kousek od nás. My jsme měli už připravené 100m lano a náhradní kotvu, kdyby jí chtěli použít, ale Peter na nás zavolal, že pojedou na bóji. Oddechli jsme si.
Byla neděle a v klubu pořádali večerní buffet. Ten večer jsme to měli zadarmo. Nejdřív jsme namítali, že to je dobrý, že oni by udělali to samé pro nás, ale Peter trval na svém, tak jsme se přestali bránit.
Pak jsme se dozvěděli, že dnešní den je jenom pokračováním série katastrof, které je provázely celou dobu hned od vyplutí.
Vyčerpávající výčet by byl nudný, tak jen pár perliček. Přehříval se jim motor, kdykoli přidali víc otáček, aby mohli jet proti větru – loď má na svou délku krátkou vodorysku, a jakmile se jen trochu zvednou vlny, skáče podle slov Petera a Russela jako houpací kůň. Motor měl navíc spotřebu asi dvakrát tak velkou, než jim byla nahlášena. Zhruba hodinu po vyplutí vytáhli plachty, a jak se do nich opřel vítr, jedno z kování ocelových lan, které drží stěžen, prasklo. Vyšlo najevo, že zaměstnanci loděnice sice vyměnili ocelová lana, ale připevnili je ke čtyřiceti letům starému kování… Odpoledne toho samého dne to začalo v lodi divně smrdět. Zjistili, že v septiku je prasklina, kterou tečou jejich vlastní výkaly do lodi. Druhý den přestalo fungovat hydraulické kormidlo, takže museli kormidlovat autopilotem. Motor několikrát vypověděl službu a nepodařilo se jim ho znovu nastartovat, samozřejmě v blízkosti pobřeží, proud je hnal na útesy. Jen taktak se jim podařilo útesy minout pomocí plachet. Foukalo málo, ale hlavně plachty byly prapodivně ušité a nedaly se dobře nastavit. Naštěstí je zachránil místní rybář.
Pro dva starší pány to musel být docela záhul. Teď seděli před námi a klopili do sebe jeden rum za druhým. Nebyl to jejich první, ani druhý ani poslední rum toho večera.
Půlku cesty mají za sebou. Teď je čekají opravy, kterých se naštěstí ujme firma, která tu loď tak zmastila.
„Dneska spíme v hotelu, v tom smradu se nedá vydržet,“ ukončil večer Peter. Russel už se opíral čelem o stůl. Čelil.
My jsme šli domů spokojeni. Přišli jsme sice o silný zážitek, ale ono někdy čeho je moc, toho je příliš.

2 comments to Promarněná šance

  • moh

    Pekne napsano…
    Kam mirite dal, uz vite?

    • Jasně! Přece na Borneo :) Ale asi tu ještě tak čtrnáct dní pobudeme, protože je tu dobrý internet a potřebujeme něco dopřeložit. No a pak to vezmeme pomalu podél jižního Palawanu a severního pobřeží Bornea směrem k Singapuru a Thajsku, kde plánujeme přezimovat.

Napsat komentář k moh Zrušit odpověď na komentář