Voda a praní

Včera jsme vyrazili na pěší průzkum městečka Puerto Galera. Leták, který jsme obdrželi v místním turistickém centru, město popisuje jako “first class municipality”. Možná je to nějaký místní demografický technický termín, protože těch pár ulic plných obchůdků se suvenýry, barů plných obtloustlých a prošedivělých cizinců, přisátých ke sklenici rumu s vodou, pachem syrového masa, krve a ryb pročpělý trh, schovaný v temném přízemí špinavě žluté budovy, se nějak neslučuje se slovy “first class”.
Puerto Galera je především turistickým městem. Na východní straně ho lemuje rybářská vesnice, ale jinak je plné motorových tříkolek, tricyclů, jejichž šoféři pokřikují na kolemjdoucí “White Beach” a “Sabang”, což jsou hlavní místní atrakce.

P1030032.JPG

Rána tady bývají krásná

Především ale Puerto Galera nabízí potápění na světové úrovni.
Naším cílem ale nebyla turistika, ale hon na čerstvou zeleninu a ovoce.
První dojem byl trochu rozpačitý. Lidé mají trochu větší odstup, protože běloši, kteří se tu objevují, jsou většinou turisti a turisti to jsou peníze. Srovnáváme to hlavně s městem Olongapo, kde cizinců expatů také pár je, ale koncentrace je malá a většinou jsou to vetší důchodci. Puerto Galera je zvyklá na nabušené potápěče, backpackery a vůbec mladší světovou populaci, takže si připadáme tak trochu jako chodící peněženky. Naštěstí naše odmítavé “thank you, not today” je většinou opětováno úsměvem a ne zklamaným a otráveným ksichtem. Filipínci jsou prostě děsně milí.
Město jsme měli za chvíli prochozené a brzy jsme také objevili trh s ovocem, zeleninou, rybami a masem, prostě “wet market”. Tento trh opravdu dostál svému názvu a pod nohama to pěkně čvachtalo. Hned jsme si vyhlídli stánek v rohu, kde měli největší výběr zeleniny a hlavně moc pěkné cukety, po kterých jsme tolik toužili na Tchaj-wanu, kde jsou jen velmi těžko k sehnání.
Hlavně jsme pocítili, že je tady dražší ovoce. Zelenina je srovnatelná s Olongapo, ale ovoce, zřejmě protože to je to jediné, co si tu turisti na trzích kupují, je trochu dražší. Ale i přesto je slaďoučké a hlavně je to místní produkt.
Z trhu jsme odcházeli obtěžkaní. Po cestě jsme zaslechli několikrát hrom, a jak spadly první těžké kapky tropické přeháňky, zapadli jsme do malého železářství, kde jsme se ze slušnosti zeptali na pár náhradních dílů, které by se nám hodily, ale jejich dostupnost jsme neočekávali. Chvíli jsme pak postávali u vchodu a čekali, než průtrž mračen přejde.
Ze střech se valily potoky vody a k našemu překvapení jsme zahlédli pár lidí, kteří vyběhli s kýbly a začali vodu ze střech chytat. Je konec období sucha a vody tu moc není. I v jachtklubu nám řekli, že vodu si můžeme u nich natočit, ale že prostě někdy vody není dost. Není proto divu, že si lidé chytají vodu dešťovou, na mytí, apod. Koneckonců, i my jsme si začali vody velice vážit. Nenašli jsme totiž prádelnu a v jachtklubu chtějí za kilo vypraného prádla 60 pesos, což nám přijde trochu moc, protože v Olongapo po nás chtěli jenom 22, a tak jsme začali experimentovat s technikou, kterou jsme se nedávno naučili.
Prádlo se dá do kýble s pracím práškem a nechá se tam ležet několik hodin, nejlépe na slunci, aby se voda zahřála. Jednou za čas se vezme zvon na záchod a párkrát se jím v kyblíku “zapumpuje”. Po několika hodinách je prádlo docela obstojně vyprané. Stačí ho dvakrát vymáchat a máte vypráno. Časově a silově nenáročné, rozhodně snazší než valcha. Výsledek velice obstojný. Rozdíl vůči půlhodinovému cyklu ve studené vodě v automatické pračce, jakým naše prádlo bylo práno na Tchaj-wanu a jak se pere ve větší části Jihovýchodní Asie, je nepatrný. Tak nepatrný, že ti odvážnější z nás si troufají tvrdit, že už jsme tak dobře dlouho vypráno neměli. Koneckonců pereme jenom pot a ne špínu z města, suť a popílek, tak jako tomu bylo na Tchaj-wanu.
A tak i když máme vodu necelý kilometr od lodi, fakt, že jí je málo a že i místní musí šetřit, dokud nezačne za měsíc za dva pořádně pršet, činí z vody opravdu cenný artikl. Na moři si člověk vody samozřejmě taky hrozně váží, protože tam prostě sladká voda není, ale nedostatek vody na souši, zvlášť v oblasti, kde bydlí tolik lidí, klade hodnotu vody do trochu jiné perspektivy.

P1030014.JPG

Praní začíná

P1030015.JPG

Stačí jednou za čas použít zvon a pak nechat zub času, aby špínu z prádla vyhlodal

 

2 comments to Voda a praní

  • Jan

    jo jo…, praní zvonem… studentská klasika…. 😉
    potvrzuju že na vyprání stačí bohatě a rozhodně je to šetrnější než leckterá automatka…:)