Týden v Puerto Galera

Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.

20130509-142252-31.JPG

Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy.


Dneska jsme si v rámci prázdnin nadělili malou údržbu Janny. Nic zásadního, zkontrolovat vodu v baterkách, doplnit naftu a plyn, a pár dalších maličkostí, jako obejít a dotáhnout povolené šrouby, apod. Během dopoledne jsme to měli hotové a Janička si přitom ještě stihla naposledy pročíst asi 40% Řezníkovy ženy… no jo, už neříkáme „na jaké seš stránce“ ale „na kolika seš procentech“… Sláva Kindlu a elektronickým knihám! Co bychom si bez nich na naší malé lodi počali?!
Když už jsme u nafty, tak jsme taky byli napomenuti, že jsme zapomněli informovat, jak to dopadlo s naším motorem. Prozatím jsme jako příčinu vnikání vzduchu do palivového oběhu určili špatně dotaženou měděnou trubičku, která je našroubovaná na nádrži a vibracemi se nejspíš uvolňuje. Budeme to zpovzdálí sledovat a v pravý čas se do toho vložíme. Tajně ale doufáme, jak jinak, že už to bude chodit, jak má. Motor jsme vyřešili hned druhý den po příjezdu, protože jsme se báli, že budeme potřebovat nějaké náhradní díly a Puerto Galera opravdu není nejvhodnějším místem k opravě motoru. Ale zpět k odměně, kterou jsme si naordinovali za ty koláče…
Odpoledne jsme vytáhli kola a nechali se člunem z jachtklubu převézt na břeh. Naše kola, skládačky Dahon, jsou tady velkou atrakcí. Zatím si je ale nemůžeme vynachválit. V Subic Bay jsme na nich projezdili celé okolí a tak jsme si řekli, že se musíme projet i tady. Stejně jsme potřebovali trochu pochybu po to celotýdenním překládacím soustředění.
Letmo jsme konzultovali mapu a rozhodli se podívat do Sabangu, což je hlavní base camp pro potápění. Sabang tvoří několik pláží, takže jsme si vzali plavky, s tím, že se na některé z nich vykoupáme.
Věděli jsme, že to není daleko, i to, že to asi bude trochu do kopce. Daleko to opravdu nebylo, ale do kopce to bylo dost. Našich 8 převodů na takové krpály prostě není, nemluvě o tom, že posledních pár dní jsou hlášena „tropická vedra“, což v tady v tropech znamená, že je jen něco málo pod 40 stupňů. Naštěstí cesta vedla skoro celou dobu kokosovými háji, tedy ve stínu, ale lilo z nás pochopitelně nepřetržitě, ani nitka suchá.
Kolem nás se proháněli Filipínci a turisti na motorkách, někteří udiveně, jiní soustrastně, ale všichni s otevřenýma očima si nás prohlíželi. Pravda, na kole tady moc lidí nejezdí.

20130509-141310-10.JPG

Tak to je tedy povzbuzující nápis...


Když jsme přes hory přes doly dorazili do Sabangu čekalo nás trochu nemilé vystřízlivění. Vlastně jsme ani nevěděli, co máme čekat. Jestli jsme předtím tvrdili, že Puerto Galera je turistické městečko, tak to bereme zpět. Tam jsme alespoň měli možnost narazit na Filipínce žijící svoje životy. Sabang nám ale připadl jako umělá turistická základna. Z jedné i druhé strany hotýlky, resorty, dive shopy, pronájem toho či onoho. Pak jsem ale dorazili na centrální pláž, vlastně tedy na centrální parkoviště. Z rozbahněného parkoviště pro autobusy, tricykly a motorky jsme hleděli na parkoviště velkých bangk, které vozí potápěče za ponorem. Chvíli co chvíli nějaká za řevu motorů odfrčela, plná tuleňů zabalených v černém neoprenu, z hlavy jim trčely šnorchly, na zádech se leskly stříbrné bomby.
Ulicemi Sabangu jsme projížděli za soustavného štěbetání masérek, naháněčů resortů a potápěčských firem. Jen jsme se mile usmívali a opakovali místní mantru: Děkujeme nechceme. Jak jsme ale zastavili na parkovišti u pláže, vrhla se na nás smečka, před kterou už nebylo tak snadné ujet. Statečně jsme se bránili a hledali skulinku, kterou bysme mohli uniknout. Když naši věznitelé uviděli, že se někam chystáme, následovala sprška dohadů, kam máme namířeno. Zajímavé, že se ani jeden netrefil. Neměli jsme to srdce sdělit jim, že naším bezprostředním cílem je dostat se odsud co nejrychleji pryč.
Těsně před posledním sjezdem do Sabangu jsme si na křižovatce všimli směrovky a silnice vedoucí na Coco Beach. Tam jsme se tedy vypravili.

20130509-141706-17.JPG

 Poctivě jsme sledovali ukazatele, vybetonovaná silnice už dávno skončila, a najednou stanuli před džunglí, kterou vedla úzká strmá pěšina. Chvíli jsme tam nerozhodně stáli a pak se rozhodli jet na pláž vedle, kam se zdála vést trochu lepší cesta, která by byla sjízdná i pro naše kola. Asi jsme měli ještě zabojovat, kola strčit do houštinky, ale už jsme byli tak vyprahlí po koupeli, že jsme zvolili cestu nejmenšího odporu.

Nakonec jsme se dostali do malé vesničky od moře lemované několika resorty nazvané Lalaguna. Kola jsme postavili k palmě vedle jednoho domku a pomalu vstoupili do vody. Vstupovat jsme museli pomalu, protože krásně jemná písečná pláž byla způli pokrytá pahýli korálů. Přes hladké hlavy korálů jsme dokráčeli do hlubší vody a začali splývat a pozorovat život pod námi. Krásné místo. Tiché, žádný hluk jako v Sabangu, žádní kupčíci. Kolem nás šnorchlovalo pár hostů z resortů a na druhé straně pláže vyjížděli na moře potápěčské bangky.
Chvíli jsme se rochnili ve vodě, pak v písku posetém drobounkými červenými kousky korálů, pak zase ve vodě, však to znáte.
Trochu neochotně jsme se zvedli, protože jsme věděli, co nás teď čeká. Hory a doly. Naštěstí, cesta zpátky znamenala kratší a strmější kopce, takže jsme se nemuseli stydět, že je nedokážeme vyjet a zároveň jsme jejich vrcholů dosáhli dříve. Pak už nás čekal jenom sjezd dolů. Říkám sjezd, ale nepředstavujte si nějaké nadržené bikery, kteří se ženou dolů z kopce až jim kůže na tvářích vlaje jako při volném pádu z letadla. Spíš si představte vaši babičku, která brzdí poctivě celý svah u vás za domem, aby jí neulítnul šátek a vítr nepocuchal trvalou. Přeci jenom naše kola nejsou stavěná na sjezdy terénem nebo skoky přes třímetrové trhliny v betonu, které z cesty po silnici Puerto Galera – Sabang činí docela zábavnou slalomovou dráhu.
Propocení jsme se zpět na lodi vrhli opět do moře, abychom se po té jízdě řádně zchladili. Pak už jsme se jenom rozvalili v kokpitu a plánovali, kam a jakými z našich „dopravních prostředků“ se vydáme další den…

20130509-140956-4.JPG

Po obědě jsme se vydali na kolech na nedalekou pláž Sabang. Skupinka dětí, které jsme potkali cestou

20130509-141002-5.JPG
20130509-141154-6.JPG

Cesta to byla náročná, samý kopec, ale ty výhledy stály za to

20130509-152934-37.JPG

Fotodokumentace místního resortu

20130509-153104-38.JPG

2 comments to Týden v Puerto Galera