Toulání po mořích

Pořád tomu ještě nemůžeme tak trochu uvěřit. Na podzim to bude už pět let, co jsme Jannu objevili opuštěnou v Singapuru a splnili si sen – koupili si plachetnici, na které můžeme bydlet. Cesta na opuštěný ostrov už není daleko, říkali jsme si tehdy, my naivní zelenáči. Jenže tím to vlastně všechno teprve začalo. Nejprve jsme museli Jannu opravit a dokončit naše studia. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a my neustále snili o tom, kdy konečně vyplujeme. Při každém setkání s kamarády se přetřásalo téma našeho odjezdu z Tchaj-wanu. Neděláme si iluze o tom, že mnozí po čase začali pochybovat o tom, zda vůbec někdy vyplujeme. Navíc poté co jsme loni na jaře oba obhájili disertace a po dvou měsících v Čechách se definitivně přestěhovali na loď a začali cestu konkrétněji plánovat, nicméně kvůli práci, která se na nás najednou ze všech stran hrnula – překlady, hlídání motorové jachty, další opravy a úpravy Janny…, jsme datum vyplutí neustále odkládali, těch, co opravdu věřili, že někdy odvážeme lana od vazáků kaohsiungského mola, nepochybně rychle ubývalo. Však i naši tchajwanští známí se s námi loučili už v listopadu, kdy nám uspořádali večeři na rozloučenou, a potom znovu v dubnu, dva týdny předtím, než jsme opravdu vypluli.

20130522-143342-79 (Medium)

 

Když už jsme u těch rekapitulací, před dvěma dny to byl měsíc, co jsme po sedmi letech opustili Tchaj-wan, a od Kaohsiungu nás momentálně dělí více jak 800 mil. Po pěti letech, kdy jsme Jannu koupili, jsme se tedy přeci jen dočkali! Konečně plujeme, od přístavu k přístavu, od kotviště ke kotvišti. Ne jako předtím, kdy jsme neustále pospíchali – prázdiny skončí, začne nový semestr; případně – začíná tajfunová sezóna, rychle doplout do cíle a schovat se v bezpečí… Ale přepnout se do „cruising mode“ – „toulání se po mořích“ není zas až tak jednoduché.
Na Tchaj-wanu jsme si žili pohodlně. Když nám došla sůl, věděli jsme, že hned za rohem je 7-11, kde si čtyřiadvacet hodin denně nakoupíme. Internet byl stabilní a rychlý. Na větší pochůzky nás dovezl během pár minut náš skútr. Věděli jsme, kolikátého je, co se děje doma i ve světě, i když většinou jen z titulků internetových zpravodajství. Teď je ale dobrý signál nedostatkovým zbožím stejně jako mnoho dalších komodit, které jsme si navykli považovat za samozřejmé – například mouku jsme koupili po velkém pátrání až v pekárně, a to si ještě mysleli, že se jich ptáme na květiny (flower jako flour). Vždyť i do Coronu, naší předchozí velké destinace, jsme jeli hlavně proto, že nám několik lidí nezávisle na sobě potvrdilo, že je to jediné místo na celém ostrově Busuanga, kde seženeme čerstvé ovoce a zeleninu.
To všechno jsou nicméně jenom drobné komplikace, spíše neznalost a pohodlnost z naší strany. Mnohem záludnější je celkově se naladit na „mořeplaveckou strunu“ – je přeci jedno, zda doplujeme až do cíle, nebo zastavíme na půli cesty. Proč nezůstat o den déle v nádherném kotvišti? Z námořnické literatury, kterou jsme tolik let hltali plnými doušky, dávno víme, že nejlépe je žádné příliš konkrétní plány nedělat, ale poté, co jsme si navykli plánovat a osnovat, není zas až tak snadné zaujmout zcela nenucený postoj. V neděli se sice nic nedělá, ale v pondělí…? Před pár dny jsme dokončili překlad dalšího románu, avšak poté co jsme si během psaní disertací zvykli pracovat každý den, „lenošení“, byť aktivního charakteru, v nás dosud vyvolává občasné pocity zahalečství. Přesto se našeho současného života nemůžeme nabažit. Vlastně pořád tak nějak nedokážeme uvěřit, že je to opravdu skutečnost!
Ne že bychom si to uvědomovali neustále, spíš jde o okamžiky náhlého okouzlení a těžce popsatelného úžasu. Zatímco Janna pod plachtami pomalu, téměř neslyšně rozráží hladkou hladinu moře a já se snažím využít každého poryvu, říkám si, že se mi to snad všechno jenom zdá. Namísto kancelářského stolu sedím v kokpitu a pozoruju neznámé pobřeží tu a tam lemované opuštěnou pláží a palmovým hájem, které ubíhá kolem. Jen sem tam mineme rybáře na bangkách připomínajících lehce se pohybující vodoměrky. Kromě létající ryby, která se co chvíli vynoří těsně nad hladinou, udělá několik žabek a zakončí svůj let ponorem do hlubin, kam už nedohlédnu, je všude kolem nás neuvěřitelný klid, který jen občas vyruší šumění kolem Jannina trupu. No a pak jsou tu samozřejmě ty dny, kdy fouká svěží větřík, hladina moře se zvrásní, občas se objeví bílé hřebínky, Janna se nakloní a šum kolem jejího trupu vystřídá zurčení, příslib toho, že do dalšího kotviště dorazíme ještě za světla. Nevíme sice, jak dlouho si budeme moci náš současný způsob života dovolit, ale tahle nejistota se momentálně kompenzuje relativní svobodou rozhodnutí.
Už jsme měli nakoupené zásoby a loď připravenou k vyplutí směrem k ostrůvku Ditaytayan, s tím že se nejprve pokusíme zakotvit v zátoce na protějším Coron Island, odkud měla vézt stezka k vulkanickému sladkovodnímu jezeru Kagayan. Právě jsme poobědvali, a zatímco jsme seděli v kokpitu a rozhlíželi se kolem, něco mě napadlo.
„Už je poledne, do kotviště je to dvacet mil. Navíc se chceme podívat na Kagayan. Co kdybysme prostě přejeli jenom tam a potom se vrátili a zakotvili zpátky tady a zítra ráno před vyplutím si vyšlápli támhle na ten kopec s tím křížem. Očividně tam vede nějaká stezka.“
„Mě už to taky napadlo,“ souhlasil Péťa.
„Hele a co kdybychom na to jezero prostě přeplachtili naším člunem?! Úzká a hluboká zátoka, kam jezdí spousty bangk s turistama, kde bysme tam kotvili?!“
A bylo rozhodnuto. Sestavili jsme stěžeň, nasadili ploutev a kormidlo, sbalili si do nepromokavého pytle nějaké peníze, šnorchly, vodu a vyrazili přes asi dvě míle širokou Coron Passage do zátoky na protějším Coron Island.

20130521-114802-13.JPG

Posádka si užívá pohodlí na nafukovacím polštáři, který dodává loďce větší stabilitu.

Foukal svěží větřík, a přestože náš člun proti větru s jedinou plachtou většinou moc dobře nepluje, po dvou obratech už jsme mířili přímo do našeho cíle. Cestou jsme minuli několik rybářů, kteří nám pobaveně mávali. Po zhruba hodině a půl se nám konečně podařilo identifikovat vjezd do zátoky schovaný za ostrůvkem, který prakticky splývá s konturou okolního obřeží.

20130521-124148-29.JPG

Ve skutečnosti jsou do zátoky vjezdy dva – východní, kterým jezdí bangky, a západní, který jsme si zvolili my. Jakmile jsme se přiblížili, všimli jsme si mělčiny na jeho konci. Na člunu nám ale nevadila. Zpomalili jsme a vytáhli ploutvokýl, a jakmile jsme přejeli přes korály, které se zřetelně rýsovaly v průzračné vodě pod námi, na zadní vítr jsme téměř dosurfovali k molu v zátoce.

20130521-124348-35.JPG

20130521-125416-44.JPG

 „Odkud jste?“ ptal se nás jeden mladík z posádky turistických bangk, načež nevěřícně připojil: „A to jste sem dojeli až z Coronu na tomhle?“

Naše antré očividně způsobilo poprask na laguně, protože jen co jsme se rozhlídli, všimli jsme si, že z několika okolních chatrčí se zvědavě natahují krky místních správců a dalších bangkařů. Vyvázali jsme člun a vydali se do krpálu, který vedl k jezeru Kagayan. Napůl vybetovonaný a napůl z kamenů, to vše zasazeno v jílovité půdě okrové barvy. Ještěže zrovna nepršelo, protože jinak by výšlap mohl být docela zajímavý.
Nejprve jsme stoupali asi deset minut do kopce a pak jsme to samé absolvovali směrem dolů, kde už se před námi rozevřel pohled na blankytně modré jezero mezi strmými skalními stěnami. Bohužel jsme zároveň zjistili, že jezero Kagayan je vlastně takovou plovárnou. Na břehu je vystavěná plošina s lavičkami, které už pochopitelně okupovala skupina filipínských a čínských turistů se šnorchlovací výbavou a plavacími vestami. Několik se jich plácalo ve vodě.

20130521-133650-61.JPG

Vyprahlí a spaření jsme se rychle vrhli za nimi. Jezero je mělké pouze u břehu a potom se rychle propadá, ale krajní stěny vymleté vodou a poseté nespočtem malých černých mušliček stojí i ve větší hloubce za podívanou. Pořádně a dosyta jsme si v té sladké vodě zaplavali a kolem třetí se vydali zpátky ke člunu. Čekala nás ještě plavba zpět. Kdo ví, jestli ještě fouká…

20130521-142622-67.JPG

Ven ze zátoky jsme museli částečně vyveslovat, protože vítr uvnitř byl nestabilní a místy zcela ustával. Cesta do Coronu bude nejspíš pomalejší, říkali jsme si. Pak jsme si ale všimli černých mraků, které se začaly stahovat téměř ze všech směrů kolem nás. Jen ne další bouřku předtím, než dorazíme zpátky k lodi! Nervózně jsme to pozorovali a snažili se odhadnout, kudy jaký který mrak míří. Naštěstí šla většina mimo. Pouze jeden mrak se neklamně přibližoval. A pak začalo foukat. Člun nabral rychlost a město Coron se rychle přibližovalo. Stihneme to včas? Najednou jsem se ohlédla a zpozorovala dešťovou stěnu, která se k nám rychle stahovala. Dojezdovou fotku k Janně na kotvě jsme už nevyfotili. Místo toho jsme rychle balili plachtu a posledních pár desítek metrů doveslovali z obavy, že s spolu deštěm začně i fičet. Třeba si ještě nachytáme nějakou dešťovou vodu na sprchování, slibovali jsme si.

20130521-153832-82.JPG

Déšť ale samozřejmě za pár minut přestal a do večeře jsme už měli opět sucho v kokpitu. Nacpali jsme se guacamole a zapili to studeným pivem. Dnešní neplánovaný výlet vyšel opravdu krásně, přesně v „toulavém“ stylu. Přesto jsme hned začali plánovat, kudy a kam se vydáme zítra…

6 comments to Toulání po mořích