22. 8. 2008: Caroline a Paul

Je pátek a nám tady chčije, chčije a chčije… Ráno jsme vstali plní elánu do práce. Přestože místní loděnice je o 100% lepší než rozpálený dvorek v Singapuru, nemůžeme se dočkat, až už budeme opět zpátky na vodě. To je ostatně vůkol zaznívající lament všech námořníků, kteří zrovna musejí otročit opravami na břehu. Vždy večer se sejde parta pod některou z lodí, otevře se chladicí box s pivem a zazní: „Už abysme byli zpět na vodě…“

Blue Sky jde zpět na vodu

Před pár dny se tento sen splnil Jimovi. Připojili jsme se k davu obdivovatelů, když jeho Blue Sky spouštěl jeřáb zpět na vodu. Večer byla malá party na oslavu, ale my jsme měli napilno, tak jsme se nemohli zúčastnit. Druhý den, když se začalo šeřit a my začali pomýšlet na večeři, napadlo nás, že bychom mohli zajít za Jimem a pozvat ho, aby se k nám připojil. Emma s dětmi měla přijet až za pár dní, třeba by mu přišlo teplé jídlo vhod. Vydali jsme se tedy na Blue Sky, kde nás Jim nadšeně přivítal, jak jinak než pivem.

„Společná večeře? To zní skvěle, ale můžete klidně vařit tady u mě! Mám tu klimatizaci a navíc je tu i víc místa. Dneska večer má totiž dorazit Caroline a Paul říkal, že mi ji hned přivede ukázat!“ Nadšeně jsme se tedy vypravili zpět na Jannu pro suroviny a oznámili Paulovi, ať přivede Caroline na večeři na Blue Sky. „Výborně, to jste moc hodní, ale Caroline je vegetariánka.“ „Žádné strachy, já sice ne, ale taky si dám radši zeleninu! Bude slanina s vejci a bramborama a zároveň špagety s restovanou zeleninou. Vyberou si všichni!“ Za chvíli už jsme byli zpět na Blue Sky. Postavila jsem brambory na plotnu, ale ještě než se začala vařit voda, sporák zhasl. „Hele nějak ti to nehoří?“ povídám Jimovi. „Shit! Došel plyn! Myslel jsem, že to bude ještě alespoň na dnešek stačit…“ Nevadí. Půjdeme to dovařit na Jannu a pak tu hostinu prostě přineseme zpátky. Když jsme se za zhruba půl hodiny vraceli skrze marínu s nákladem hrnců a mís, vzbudili jsme nemalé pozdvižení. Zdálo se, že libá vůně smažené slaniny přiláká i další nečekané hosty.

Caroline a Paul

Nakonec jsme jídlo ale ubránili a donesli vše v bezpečí až k Jimovi. Sotva jsme rozložili talíře na stůl, ozvalo se: „Hello? Anybody home?“ krásnou britskou angličtinou a za chvilku už dolů do kabiny sestoupila Caroline v těsném závěsu s Paulem. Všichni jsme měli pořádný hlad, a tak jsme prvotní seznamování zkrátili na minimum a pokračovali až po večeři nad skleničkou vína.

Paul a Caroline, oba lehce přes čtyřicet, se seznámili v Timoru, kde pracovali pro Spojené národy. Caroline jako forenzní archeoložka a Paul jako šéf skupiny, která budovala zázemí (chaty apod.) pro ostatní pracovníky. Později spolu byli ještě na Srí Lance, Caroline za sebou měla dokonce i práci v Sarajevu… Jaké to asi je vykopávat a ohledávat mrtvoly z masových hrobů, říkali jsme si. Caroline byla ale veselá kopa, dokonce nás při večeři obšťastňovala humornými historkami z pitev a nezapomněla se s námi podělit ani o škálu vůní lidských mozků.

Paul s Caroline se znali už nějakou dobu, a proto začali uvažovat o společném domě. Často cestovali a chtěli nějaké místo, kam se mohou vracet. Projeli spoustu zemí a regionů včetně Toskánska, ale pořád se nemohli rozhodnout. Vždycky jsme si mysleli, že UN je víceméně dobrovolnická práce, ale jak se ukázalo, opak byl pravdou! Jde o velký business a jednotlivé agentury se prý předhánějí o to, která se k práci pro UN dostane! Paul s Caroline tedy měli rozhodně našetřeno, ale svůj „dům snů“ stále ne a ne najít. Až je jednoho dne napadlo – co kdybychom si koupili loď? Ta se navíc může pohybovat společně s námi!

Z naší lodní pekárny

Caroline sice neměla s plachtěním žádné zkušenosti, ale Paulův tatínek byl vášnivý mořeplavec, který momentálně žil na lodi se svou druhou ženou a Paulovou nevlastní sestrou. Paul sám strávil v dětství nějakou dobu kolem lodí, ale už si toho moc nepamatoval. Přesto se rozhodli, že to zkusí a po chvilce hledání narazili na 43’ Hans Christian. Oba se do té prostorné, i když trochu zanedbané lodě na první pohled zamilovali. Posledních několik let prakticky stála zakotvená v Langkawi, kde na ní žil jistý poustevník. Paul ji vytáhl v Rebaku na břeh a poslal do Austrálie pro tatínka jako odborného poradce. Ten loď schválil a Paul s Caroline se staly brzy na to hrdými majiteli Lady Guinevere. Loď to byla vskutku krásná, klasický vzhled, oblé elegantní tvary, ale vzhledem k tomu, že s plachetnicemi neměli ani jeden téměř žádné zkušenosti, připadalo nám, že si vzali tak trochu velké sousto! Když nám pak Paul navíc řekl, že si jeho tatínek během kontroly lodi dosyta dopřával své oblíbené duty-free whisky, začali jsme se o ně bát ještě víc!

Zbytek večera proběhl ve veselé náladě a hned na druhý den jsme se domluvili s Jimem, že zajedeme na společný výlet na Langkawi – všichni jsme potřebovali na nákupy a Jim měl s několika lidmi dlouhodobě pronajaté auto, které na ně čekalo kdykoli zaparkované na parkovišti hned vedle stanice trajektu. Jim nás protáhl nejen po svých oblíbených restauracích, místní jachtařské hospůdce, ukázal nám také několik obchodů, o kterých jsme ještě nevěděli a nakonec nás zavezl i do skladu, který zásoboval „exotickými potravinami“ okolní hotely a kde prodávali celozrnnou mouku! Celozrnnou mouku jsme neviděli, naposledy na Tchaj-wanu! Celý natěšení jsme z ní hned večer upekli bochník chleba a rozdělili se i s Jimem, Caroline a Paulem. „Vůně domova, starostlivosti a přátelství! Myslím, že se mi mezi jachtaři bude líbit!“ prohlásila Caroline s úsměvem na rtech.